Zákony upravují též finanční
stav odděleně od živitele žijících
dětí, jako děti z rodin rozvedených,
rozloučených a pod., neboť poskytují
přídavek ustanovením § 7, odst. 1, podle
něhož příspěvek má býti
vyplácen místo zaměstnanci, nestará-li
se o dítě, osobě, která o ně
pečuje, zásadně vždy osobě, která
má dítě v přímém zaopatření.
Přes mnohé klady vidím i v návrzích
zákonů určité nedostatky, neboť
příspěvky se proplácejí podle
§ 5 zákona č. 154 Sb. až čtvrtletně
pozadu. Věřím však, že ministerstvo
sociální péče upraví ještě
rychlejší výplatu.
Rovněž výše příspěvků
v navrhovaných zákonech ještě plně
nevyhovuje a bylo by spravedlivo, aby alespoň u těch,
kdo mají měsíční příjem
nižší než 3.000 korun, příspěvek
odpovídal nákladům na výživu
jedné osoby podle ceny zboží na jeden potravinový
lístek. Této výše, to jest 500 korun,
dostává se toliko zaměstnanci s deseti i
více dětmi. Rodinné přídavky
zaslouží ovšem i sociálně slabší
samostatní podnikatelé a i jim mělo by se
dostati podpory za funkci, kterou pro stát konají.
Nositelem práv a závazků podle návrhu
zákona č. 154 je fond rodinných přídavků.
Tu mi z čistě úsporných důvodů
napadá, proč tolik fondů a zda je v daném
případě takovéto řešení
nutné. Obávám se zatíženi fondu
nákladem na jeho administrativu, aby nepohltila značnou
část peněz fondu. Péče o mládež
je prací pro národ a proto ani v tomto směru
ji nesmi býti zneužito.
Oba zákony přispějí jistě k
harmonii a upevnění rodiny, neboť umožní
matkám, aby se plně a bezvýhradně
věnovaly hospodářské, zdravotní
a výchovné práci ve svých rodinách,
práci, která je pro ženu - matku nejen
nejkrásnější, ale i nejdůležitější,
a zamyslíme-li se nad budoucností, tedy i nejrentabilnější.
Touha velké části žen je, aby se mohly
plně věnovat své domácnosti. Dnes
však žena musí býti většinou
spoluživitelkou, neboť příjem jejího
manžela pravidelně nestačí k řádné
výživě, ošacení a udržení
průměrného standardu životního.
Rodinná mzda musí mít proto na zřeteli
i ženy ovdovělé, aby se mohly starat o osud
svých dětí a nemusely je opouštět
ve shonu za výdělkem. Péče o vdovy
a sirotky patřila vždy k základním povinnostem
každého křesťana a byla ozdobou rytířů.
Dnešní doba má těch vdov a sirotků
tolik! Tyto rodiny musíme podpořit, tyto krby nesmí
vyhasnout. Zde máme povinnost nahradit aspoň částečně
toho, který odešel, aby se za nás obětoval.
Chceme stavět pomníky padlým. Ano, je to
krásný projev díků, ale zastavte se
u hrobu padlých, rozmlouvejte v duchu s nimi, ptejte se
jich, který pomník jim bude nejmilejší,
a uslyšíte odpověď: "Postarejte se
o ty, které jsem pro vlast opustil, postarejte se o mou
vdovu, postarejte se o mé děti!"
Jménem klubu čs. strany lidové vítám
oba zákony, které slouží k povzneseni
rodin a tím i národa a státu. (Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná:
Dalším řečníkem je pan posl.
Komzala. Prosím, aby se ujal slova.
Posl. Komzala: Slávna snemovňa, panie a pánovia!
Novela k zákonu č. 154 z r. 1945, ktorú máme
na programe dnešného nášho rokovania,
je jedným zo zákonov, ktorými sa riešia
otázky takzvanej sociálnej mzdy, to je mzdy, ktorú
dostáva pracujúci človek v odmenu za svoju
prácu pri uvážení nielen práce
samej, ktorá je odmeňovaná, ale aj jeho rodinného
stavu. Takouto sociálnou mzdou sú rodinné
prídavky. So sociálnou mzdou tohto druhu stretávame
sa v sociálne-politickom zákonodarstve až v
posledných rokoch po prvej svetovej vojne. Pred tým
vyskytovala sa iba ojedinele u niektorých kategórii
zamestnancov, a to najmä u vojenských gážistov
a štátnych zamestnancov vo forme alimentačných
prídavkov a jednorázových podpôr. U
súkromných zamestnancov vyskytovaly sa takéto
prídavky len u niektorých firiem, najmä bankovných
a pod., podľa osobitných kolektívnych smlúv
a len neskoršie došlo k ich rozšíreniu na
niektoré kategórie robotníkov. Všetky
tieto prídavky maly za účel uľahčiť
zamestnancom ženatým s deťmi výživu
početnej rodiny.
Všeobecnú zákonnú úpravu rodinných
prídavkov zaviedol ako prvý štát Nový
Zéland v roku 1926, a to pre matky a deti do 15 rokov za
podmienky, že otec žije triezvym životom, že
sa teda neoddáva alkoholizmu, a síce z prostriedkov
štátu. V roku 1927 uzákonila rodinné
prídavky Austrália pre deti do 14 rokov taktiež
do rúk matiek, a síce z osobitného fondu
založeného na tento účel z príspevkov
zamestnávateľov. Potom nasledovaly už ďalšie
štáty, ako Belgicko v r. 1928, Francúzsko v
r. 1929 atď. U nás bol prvý všeobecný
rodinný prídavok zavedený na Slovensku r.
1941 vo výške od 120 do 480 korún ročne,
na ktorý platili zamestnávatelia prídavky
vo výške 3 % stredného zárobku, a to
do tzv. fondu rodinných prídavkov a nárok
naň mali zamestnanci poistení u Robotníckej
sociálnej poisťovne podľa zákona č.
221/24 alebo podľa zákona č. 242/22, pokiaľ
boli aspoň 60 dní v roku poistení. Po oslobodení
našej republiky uzákonili sme rodinné prídavky
zákonom č. 154 z r. 1945 s platnosťou pre celú
republiku, a to od 1. decembra 1945, pre všetkých
zamestnancov, ktorí boli nemocensky poistení podľa
zákona č. 221/24, vlád. nár. č.
365/41, vlád. nár. č. 70/41 a podľa
obdobných predpisov, ktoré platily po oslobodení
na území Slovenska. Prídavok činil
150 korún mesačne za každý kalendárny
mesiac, v ktorom bol zamestnanec poistený aspoň
25 dní. Keď bol nemocensky poistený menej ako
25 dní, ale aspoň 6 dni v mesiaci, dostával
zmenšený prídavok po 6 korunách denne
za každý poistený deň. To je teda zhruba
história rodinných prídavkov u nás.
Dnes ideme tento zákon novelizovať, a to k dobru zamestnancov,
lebo sa ukázalo, že z príspevkov na tento účel
do fondu platených je možné poskytovať
prídavky vyššie. Navrhovatelia novely posl. Zápotocký
a druhovia spolu s predstavenstvom fondu rodinných prídavkov
navrhli odstupňované prídavky podľa
počtu detí tak, aby početné rodiny
boly na dobrodiní zákona účastné
čo najviac. Prídavky počínajú
mesačnými 150 Kčs na jedno dieťa, pri
čom na každé ďalšie dieťa sa
tento prídavok zvyšuje vždy o 50 Kčs mesačne,
takže na druhé má byť vyplácané
200 Kčs, na tretie už 250 Kčs, na štvrté
300 Kčs atď. až po ôsme dieťa, na
ktoré pripadá už prídavok 500 Kčs,
ktorý je priznaný potom v tejto sume aj na každé
dieťa ďalšie. Znamená to teda, že napríklad
rodina so 7 deťmi má dostávať 2.100 Kčs
mesačne, rodina s 9 deťmi dokonca 3.100 Kčs
mesačne. Z toho je zrejmá snaha podporovať
rodiny s početnými deťmi, a náš
zákon o rodinných prídavkoch takto novelizovaný
môže sa stať veľmi účinným
prostriedkom v našej populačnej politike. K tomu ešte
prichádzajú do úvahy podľa novelizovaného
§ 18 podpory matkám pri pôrode a pod., takže
fond rodinných prídavkov sa stane moderným
nástrojom starostlivosti o rodinu pracujúceho človeka
v Československej republike a pomôže podstatne
zvýšiť a zabezpečiť životnú
úroveň početných rodín.
Čo znamenal už náš doterajší
zákon o rodinných prídavkoch pre zvýšenie
životnej úrovne pracujúcich na Slovensku, vidíme
jasne z toho holého faktu, že za dobu jedného
roku bolo na rodinných prídavkoch vyplatené
okrúhle 900 mil. Kčs a že podľa novely
dnes prejednávanej bude ich výplata činiť
na Slovensku vyše jednej miliardy, v celej republike však
okrúhle 31/2 miliardy Kčs, a bude na nej účastné
na Slovensku 200.000 a v celej republike 850.000 rodín.
Je to opäť dôkaz cieľavedomého plnenia
našej novej sociálnej politiky, ako bola naznačená
v Košickom vládnom programe a vo vládnom programe
Gottwaldovej vlády Národného frontu Čechov
a Slovákov. Táto novela spolu s novelou zákona
č. 159/45 o osobitnom prídavku štátnym
a verejným zamestnancom, ktorý tiež súčasne
prejednávame, je krásnym veľkonočným
darom pracujúcim v celej republike, lebo aj druhá
spomínaná novela zákona zvyšuje prídavky
na 315.000 detí štátnych a verejných
zamestnancov, zvyšuje teda životnú úroveň
ďalšej významnej složky nášho
obyvateľstva. Keď, pri tom uvážime, že
súčasne boly snížené ceny životných
potrieb, nemôžeme ináč, ako s veľkou
radosťou kvitovať úsilie našej vlády
o povznesenie blahobytu všetkého ľudu a v prvom
rade jeho pracujúcich vrstiev.
Deje sa tak, ako už bolo spomínané, na prahu
dvojročnice, ktorou chceme odčiniť škody
a straty zapríčinené vojnou a ja nepochybujem
o tom, že všetky tieto opatrenia, tak zvýšenie
reálnych platov a miezd cestou rodinných prídavkov
početným rodinám, ako aj súčasné
sníženie cien životných potrieb, odmení
náš pracujúci ľud zvýšeným
úsilím a ešte lepším pracovným
výkonom. lebo blahodarné výsledky politiky
našej vlády cíti každý pracujúci
na svojej vlastnej dlani a na svojom vlastnom žalúdku.
Keď všetko toto rád a vďačne kvitujem
i za pracujúci ľud slovenský, dovoľte
mi, vážené panie a pánovia, aby som
sa zmienil i o tom, že u nás na Slovensku neprejaví
sa asi zvýšenie rodinných prídavkov
ešte do tej miery ako v českých zemiach, a
odlišné hospodárske i právne pomery
na Slovensku boly by si azda vyžadovaly aspoň dočasne
úpravy trocha odlišnej. U nás na Slovensku
nemáme ešte dostatok pracovnej príležitosti
doma v priemysle a veľké percento našich ľudí
živí sa prácou sezónnou, ktorá
môže mnohých zbavovať výhod, vyplývajúcich
z novelizácie zákona č. 154/45. Sú
to najmä poľnohospodárski, lesní, povoznícki
a iní zamestnanci, ktorí pre nestálosť
poveternostných pomerov nebudú mať často
nároku na rodinné prídavky preto, že
v niektorom štvrťroku nedosiahli predpísaných
45 poistených dní. Preto sa zástupcovia slovenských
robotníkov domáhali toho, aby podmienka 45 dni v
štvrťroku, stanovená respektíve s pripočítaním
poistných dní v predchádzajúcom štvrťroku
touto osnovou na 9o dní, bola na Slovensku snížená
prechodne na dobu 70 dní.
Je potrebné poznamenať, že i v Čechách
a na Morave sú sezónni robotnici, ktorí však
majú svoje poistenie upravené osobitnými
predpismi, takzvanými dohodami, takže týmto
zamestnancom je počítaný za príspevkový
týždeň, teda za 7 pracovných dni, každý
týždeň, v ktorom boli aspoň jeden deň
zamestnaní. Podľa právnych predpisov platných
na Slovensku musia mať zamestnanci odpracovaných 90
dní plne, zatiaľ čo v českých
zemiach stačí pre zarátanie príspevkového
týždňa jeden až dva dni práce.
Tým mohli by byť azda veľmi mnohí robotníci
na Slovensku zbavení výhod tohto zákona.
No my sme rozhodne za to, aby naše zákony boly čo
najrýchlejšie sjednocované, unifikované
tak, aby takých rozdielov medzi Slovenskom a českými
zemiami nebolo. My nechceme byť ostatne ani národom
sezónnych robotníkov a bírešov, ako
tomu bolo v minulosti, a nechceme sa preto ani z tohto titulu
domáhať nejakých výhod alebo zvláštnosti.
To však znamená, aby sme si všetci uvedomili
nutnosť rýchleho vyrovnania hospodárskych rozdielov
medzi západnou a východnou časťou našej
republiky. Znamená to, že sa musíme usilovne
starať najmä o spriemyselnenie Slovenska a tým
dať slovenským robotníkom pevné a trvalé
zamestnanie doma na Slovensku. Apelujem na všetkých
činiteľov v Čechách a na Morave, ktorí
majú za úlohu pomáhať na tomto poli,
aby v záujme republiky, v záujme pokroku na Slovensku
a v záujme jednotnej životnej úrovne v celom
našom štáte pomáhali urýchliť
spriemyselnenie Slovenska. Či sa jedná o rýchle
preloženie niektorých priemyselných závodov
z Čiech na Slovensko, alebo o budovanie nových podnikov
na Slovensku, toto dielo musí byť všade chápané
ako vážna otázka celoštátna s pominutím
všetkých lokálnych a dielčích
záujmov, ktoré často prácu na tomto
poli hatia.
Zrovnoprávnený a hospodársky zabezpečený
slovenský pracujúci človek bude najlepšou
oporou republiky. Slovenský pracujúci človek
dokázal skutkami v ilegalite, v slovenskom národnom
povstaní a i v partizánskych bojoch, že si
žiada žiť len v Československej republike,
ktorú pomáhal obnoviť a do budovania ktorej
sa tak úspešne zapojil hneď v prvých mesiacoch
rekonštrukčných prác, a dokázal
aj svoju vysokú pracovnú morálku, ktorá
musí byť najlepšou vlastnosťou každého
československého občana. Kvalifikovaný
slovenský priemyselný robotník bude tvoriť
cenné hodnoty pre celý štát a bude politicky
a kultúrne prispievať k dobrému menu Československej
republiky. Za Klub poslancov Komunistickej strany Slovenska môžem
vyhlásiť, že zákon, ktorý máme
odhlasovať, považujeme za veľký krok dopredu
v uskutočňovaní našej novej sociálnej
politiky a že tieto zákony tak pre Slovensko ako pre
české zeme znamenajú veľký výdobytok
a veľké zvýšenie životnej úrovne
pracujúceho ľudu, najmä keď uvážime
veľký počet mnohodetných rodín
na Slovensku. I tento zákon potvrdzuje tú skutočnosť,
že naša republika nastúpila nové cesty
starostlivosti o pracujúceho človeka, že je
to republika pracujúceho ľudu, ktorý ju za
to bude vedieť nielen milovať, ale aj brániť
za každých okolností a proti každému,
a ktorý pre jej rozkvet a blahobyt vykoná všetko,
čo bude v jeho silách. Preto Klub poslancov Komunistickej
strany Slovenska bude hlasovať za prijatie týchto
zákonov. (Hlučný potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná:
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Kácl. Prosím, aby se ujal slova.
Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Nepatřím k těm, kteří v našem
veřejném životě v Československé
republice po roku 1918 vidí jenom všechno špatné,
nýbrž k těm, kteří i dnes, jako
tenkrát, vidi všechny světlé i stinné
stránky. Nepatřím také k těm,
kteří republiku po roku 1918 označují
jako republiku první, stát, který jsme měli
po Mnichově, jako republiku druhou a nynější
stát jako republiku třetí, nýbrž
k těm, kteří znají jenom jedinou Československou
republiku, která byla vytvořena r. 1918, republiku
Masarykovu, od roku 191 8 až do dneska a ode dneška
až na věky. Vidím však také všechny
stíny a všechny chyby, kterých jsme se tenkrát
dopouštěli. A z největších byly
chyby proti početnosti a kvalitě našeho vlastního
národa.
Paní a pánové! Nejen že jsme neprováděli
politiku populační, naše politika byla vysloveně
antipopulační. A já dnes, jsa sám
zákonodárcem, nedovedu pochopiti ty, kteří
podobné zákony mohli tenkrát tvořit.
Byla již zde zmínka o tom, že jsme měli
zákon, podle kterého se dávalo státnímu
zaměstnanci na první dítě 150 Kčs,
ale jen úředníku. Zřízenec
dostal jenom 120 Kčs, jako by dítě zřízence
mělo jiné potřeby nežli dítě
úředníka. A kdo byl dělník,
kdo nebyl pragmatikální zaměstnanec, nedostal
na dítě vůbec nic. Na druhé dítě
dostal úředník již jenom 120 Kčs
a zřízenec jenom 90 Kčs, a na třetí
a další nedostali nic. Zdali zde zákonodárce
přímo neřekl: "Mějte maximálně
dvě děti, další děti jsou nežádoucí,
větší počet dětí je škodlivý?"
Tak jsme to, prosím, dělali celých dvacet
roků.
Vítám s povděkem, že jsme dnes moudřejší,
než jsme byli tenkrát, že neděláme
rozdílu mezi dítětem úředníka
a zřízence, mezi dítětem veřejného
a soukromého zaměstnance, ani rozdílu toho
druhu mezi dítětem prvním a každým
dalším, že naopak chápeme, že výdaje
s dalšími dětmi jsou vlastně větší
než výdaje s prvním a druhým dítětem.
Oběma zákony, které dnes projednáváme
a odhlasujeme, neřešíme jenom otázku
příspěvků na děti všem
zaměstnancům, ale dotýkáme se tím
částečně i onoho problému,
který je tak žhavý a který budeme muset
v dohledné době řešit, problému
platové úpravy zaměstnanců ve veřejných
i soukromých, ve vyšších i nižších
službách. A proto brzy po těchto dvou zákonech
musí přijít zákon hlavní, fundamentální,
jímž bude vyřešena služební
a platová otázka veškerých zaměstnanců.
Jestliže dáváme dnes rodičům
s dětmi příspěvek - a v porovnání
s dřívější dobou bychom dokonce
mohli říci vydatný příspěvek
- na výchovu těchto dětí, pak je to
opatření populační, ale musíme
při tom vědět, ze je třeba ještě
dalších opaření na poli sociálně-hospodářském,
a to nejen výchovných, ale především
bytových. Dokud, paní a pánové, budou
naše rodiny s dětmi bydlit ve sklepních bytech,
v malých prostorech, v bytech, kde nesvítí
slunce - konal jsem po určitou dobu službu revisního
lékaře nemocenské pojišťovny a
všechny tyto byty jsem prošel - nebude otázka
populační a zdravotní vyřešena.
Chtěl bych zde vysloviti tuto myšlenku: o byty, alespoň
ve velikém měřítku, se nebudou moci
v budoucnosti starat jednotlivci kapitálově silní,
o tyto byty se musí postarati stát. Jedině
státní péčí lze vyřešiti
u nás otázku bytovou. Ale to všecko ještě
nestačí. Bude třeba, abychom do našich
zákonů a do naší praxe také vložili
zásadu, že při udělování
míst při stejné kvalifikaci musí mít
přednost otcové s dětmi. Nechci playdovat
pro to, aby někdo mohl vytlačiti kvalifikovanějšího
jen proto, že má děti, ale playduji pro to,
aby tam, kde je rovnost kvalifikace, vždycky otec rodiny
měl přednost. A musí také z našich
časopisů zmizeti inseráty - již jsem
zde o tom mluvil - ve kterých továrna, nebo domácí
pán hledá domovníka, hledá vrátného,
ale podmínkou je, aby byl bezdětný. Obracím
se opětovně na ministerstvo informací, aby
zabránilo otiskování takovýchto insertů,
poněvadž tyto inserty jsou nejenom protipopulační,
ale přímo nemravné. Neupadejme však,
pani a pánové, v chybu, abychom se domnívali,
že populaci lze zvýšiti pouze penězi,
že za děti můžeme zaplatit, a když
zaplatíme, že tyto děti budeme mít.
Byl by to veliký omyl. Právě statistiky nás
poučují o tom, že zámožné
rodiny, rodiče sociálně a hospodářsky
dobře situováni mívají zpravidla dětí
méně nežli chudý dělník,
zejména chudý zemědělský dělník.
Je třeba všech sociálních a hospodářských
opatřeni, ale neklamme se, že bychom jen těmito
opatřeními populační otázku
vyřešili. Zde s tohoto místa jsem již
řekl a mnohokrát a mnohokrát jsem napsal,
že populační problém má tři
složky: první je složka etická, druhá
sociálně-hospodářská a třetí
zdravotní. Jedině tehdy, když vyřešíme
všechny tyto tři složky úspěšně,
můžeme očekávat, že nejenom nebudeme
klesat na svém počtu, nýbrž že
budeme dokonce ve svém počtu růsti.
Co je to ta složka etická? Etickou složkou rozumíme,
aby lidé sami cítili svoji povinnost míti
děti, aby se sami cítili ochuzeni, když děti
nemají, aby jim život připadal prázdný
a neúplný, nemohou-li se o svůj cit s někým
děliti a nemohou-li se o někoho starat. Řekl
jsem zde již také, že liberalismus a liberalistické
smýšlení nám rozbilo rodinu. V liberalismu,
kde je jednotlivec obrácen sám k sobě, kde
on sám je středem světa a kde všechno,
co je kolem něho, je vlastně stvořeno pro
jeho pohodlí, pro jeho blaho, pro jeho osobní štěstí,
nemůžeme očekávat oživeni povinností
k rodině a k dětem. Jedině člověk
nábožensky anebo socialisticky věřící
může uvědoměle chtít děti,
aby se o svůj vlastní život mohl s někým
ještě rozděliti. Potřebujeme potřít
sami v sobě poslední zbytky liberalistického
smýšlen i a potřebujeme naše školství
upravit tak, aby nám vychovávalo uvědomělé
rodičovství. To jest, prosím, základna
etická. Bez této základny - podle mého
přesvědčení - problém nemůžeme
řešit a také jej nevyřešíme.