Novinářský zákon má ještě také politický aspekt. My se po letech - ani si to snad bratři poslanci neuvědomují - zase dostáváme do úzké spolupráce a pod jednu střechu - řekl bych lidově - s bratry Slováky. To je velká věc, která může mít své blahodárné důsledky. Zvláště nyní, kdy stavíme a budujeme, kdy jednáme a usilujeme, bude věcí českých novinářů a jejich slovenských kamarádů, aby nám pomohli upravit platy českých redaktorů a postavit je aspoň na úroveň, kterou mají hoši na Slovensku.

Ještě malý detail, skoro trochu osobní. Dívám se na tento zákon také v souvislosti s novým zákonem o mobilisaci pracovních sil, který má být stachanovsky projednán. Je vrženo správné heslo: každý na své místo. To jest pravda! Ale mám tu v poznámce pět jmen: Antonín Pravoslav Veselý, Josef Hudec, Josef Stivín, Karel Půlpán, Klement Gottwald. Chápete, co chci říci? Tito jmenovaní mužové všichni byli ve svém mládí učedníky. Já sám jsem býval také učedníkem a kdybych se ještě jednou narodil, nechtěl bych být ničím jiným než zase novinářem - ani poslancem ne! To znamená, že v socialistickém státě musíme umožnit výběr takových lidí v dílnách, všude, kde jsou učňovská střediska, kde lidé vycházejí z malých sociálních poměrů, kde nebylo na školy, protože bývalo v rodinách mnoho dětí. Svaz novinářů musí záměrně vybírat - právě proto, že jsme státem socialistickým, že otázka dělnická je dnes tak v popředí - tyto mladé nadané adepty novinářského umění z řad, z nichž nám vyšlo mnoho velkých lidí a velkých osob. Jsem v pokušení otázat se opravdu, co jsme dali národu? Tak jsem mluvil o druhém muži - ústavním činiteli ve státě, ale uvědomme si, že máme vládu, ve které máme ministry, z nichž Kopecký, Gottwald, Ripka, Laušman vyšli také z našich řad. Kdybychom tu byli všichni, napočítali bychom zde 26 poslanců, kteří také vyšli z novinářských řad a jsou aktivními novináři. Dal jsem si práci a ptal jsem se včera, co znamenají na Slovensku novináři ve slovenském kulturním a národním probuzení. A moji přátelé mně řekli, že jsou to jména, která dávno přestala býti jen jmény novinářskými, nebo jmény stranickými. Andro Pietor, Svetozar Hurban Vajanský, dr Milan Hodža, Jano Pocisk, Frant. Zimák, to jsou jména, která každý Slovák nosí rád ve svém srdci. A u nás ta slavná tradice a generace začíná ovšem Havlíčkem. Barák, Grégr, Neruda, Herben, Machar, Dyk, Veselý, Klofáč, Vacek, Půlpán, Špatný, národní umělec Hora, František Dobrovolný, Šmeral, Habrman, Stivín, Winter, K. Z. Klíma, Fučík, to je ideální krásná národní fronta! Toto dali novináři národu. (Hlučný potlesk.)

Zajisté, kdybych věděl, že vám neujede strela, a mohl mluvit šíře, promluvil bych o věcech, o kterých jsem chtěl původně mluvit, ale musím to odložit až na příští příležitost.

Jde o to, aby zákon novinářský nám dal to, co od něho očekáváme, hospodářské a sociální zabezpečení žurnalistického stavu, ale také zabezpečení tvorby ducha, svobody myšlení a svobody cítění. Je nutno, abychom odstranili - a myslím si, že novináři musí bojovat především sami - každý psychologický tlak a útisk, aby byly vytvořeny poměry, ovzduší a atmosféra, kdy by se neříkalo: "pište si, co chcete", ale kdy by člověk opravdu mohl psát s vědomím a vyhlídkou, že nebude denuncován tu jako rozbíječ Národní fronty, tu jako nepřítel Sovětského svazu, protože někomu šlápl na kuří oko, že nebude na něho vykonáván nátlak, aby totiž neměl, nebo mohl se zbaviti pocitu strachu, strachu ze zla a před zlem. Tento boj si novináři musí vybojovat sami, zvlášť když zákon tak striktně a jasně zabezpečuje jejich nezávislost, jejich, řekl bych, přímo morální a tvůrčí autonomii. Novináři přirozeně musí být informovaní, ale konec s novináři, kdyby měli být uniformovaní. (Potlesk.)

Vím, že můžeme vykonat mnoho. Novinář je ten, který tasí kord a který bojuje i tenkrát, kdy jiní mlčí anebo dělají velké státníky. To je pravda a týká se to novinářů všech stran a všech směrů bez rozdílu. Ale přes to anebo právě proto novinářská organisace vždy v minulosti, podobně snad jako typografové, byla elitou ještě za časů, kdy se o nás nepostaral nebožtík, popravený Robert Klein, byla vzorem jakési družnosti, dohovoru, a nakonec si lidé řekli: Jsme snad především lidé, jsme Čechové a teprve pak jsme straníky.

Věřím, že i v budoucnu po těch nervosách a nejistotách, zmatcích a chaosech a morálních deklasách, kterých tu také dost zbylo jako dědictví nacismu, i naše organisace bude zas tak vzorná, abychom byli spokojeni sami se sebou a abychom své věci dovedli hájit. Ale hlavně novinář má vědět, narodí-li se se srdcem pro noviny, že jeho poslání není jenom v tom, aby to bral jako profesi, že jeho poslání je vyšší, které mu plným právem mnoho jiných, kteří nevládnou onou schopností, závidí. Po této stránce pro konsolidaci našich politických poměrů novináři mohou vykonat, a já věřím, že vykonají velmi mnoho. Oč jde? Jde stále o svobodu. Jde o ni, jak je lidstvo staré. Jde o slušnost, o pravdu, o boj proti násilím a křivdám. A kdo jiný v prvé řadě než novinář? Naše společnost má velmi daleko k dokonalosti, jako všechno, čím žije, čím dýchá, co tvoří. Ale právě na této cestě k dokonalosti máme stále usilovat o ušlechtilost, o lepší mrav, o vyšší morálku, o lidské porozumění. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Nevím, zda to byla náhoda či něco jiného, ale zrovna v těchto dnech jsme dostali do rukou knížku, jejímž citátem bych konec konců mohl skončit svůj výklad: "Když byl stavěn chrám Páně, někteří lámali a řezali mramor, jiní rozřezávali cedry, a tu se mezi nimi objevilo několik nerozumných lidí, kteří nemohli pochopit, že v lomu i v truhlárně je zapotřebí štípat a rozřezávat, aby dům Boží mohl být zbudován. A když všechny kameny jsou řádně k sobě složeny, nemohou vytvořit jednolitou hmotu, neboť na tomto světě se hmota skládá z jednotlivých částí. Podobně nemohou být všechny součásti budovy jednoho tvaru. Vždyť právě dokonalost je v tom, že z mnohých mírných rozlišností a rozdílů, které nejsou příliš nepřiměřené, vyrůstá krásná a půvabná souměrnost, jež tvoří celkovou spanilost budovy a stavby. Buďme tedy opatrnějšími staviteli. Buďme moudřejší v duchovním stavitelství v době, kdy se očekává velká reformace, neboť se zdá, že nastává čas, kdy velký prorok Mojžíš sedě na nebesích může se radovat, když vidí, že se jeho velké a slavné přání splňuje, když prorocky se stalo nejen 70 starších, nýbrž všechen lid Páně." To není četba z evangelia, to je četba z J. Miltona o svobodě tisku. Kniha, ta byla napsána před 300 lety, a její slova znovu platí pro naše i zítřejší časy. Ať žije nezávislý, svobodný, statečný český novinář! (Hlučný potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr Veverka.

Posl. dr Veverka: Pane ministře, paní a pánové!

Jsem novinářem z povolání a proto tím spíše umím a mohu ocenit význam dnes projednávaného zákona, který svou konstrukcí i obsahem bude náležet k nejmodernějším novinářským zákonům ve světě. A jak již zde bylo řečeno, příští rok bude zasedat v Praze mezinárodní sjezd novinářů a věřím, že i na něm bude tato skutečnost zvlášť kvitována. Bylo by hrubým nevděkem nevzpomenout na tomto místě průkopnické práce v tomto směru, které se podjal posl. Robert Klein v parlamentě první republiky, když po několika pokusech opakovaných marně již od r. 1920 podal v r. 1936 se svými soudruhy iniciativní návrh našeho prvního redaktorského zákona. Tento zákon byl odhlasován 26. června 1936 s řadou úprav, jež si vynutilo tehdejší politické složení parlamentu, ale sluší se vzpomenout iniciátora a současně zpravodaje soc.- politického výboru tehdejší sněmovny posl. Kleina, podobně jako tehdejšího zpravodaje výboru ústavně-právního dr Markoviče. Oba již nežijí, zůstali v koncentračním táboře.

Chceme zajistit naše novináře jako svobodné a nezávislé pracovníky a bojovníky na tiskové frontě a činíme tak zvláštním zákonem. Resortním úřadem pro novináře bude ministerstvo informací, a bylo by si přát, aby byla také zvýšena praktická pomoc a péče tohoto ministerstva o novináře a novinářství. V době okupace jsme byli isolováni od ostatního světa, a proto zejména naši novináři potřebují rozšiřovat svůj obzor, aby pomohli rychleji dát národu to, co v tomto směru potřebuje. Skuteční novináři musí také do světa. Nestačí posílat do zahraničí jen úředníky, a je proto potřeba zřizovat cestovní a studijní novinářská stipendia, a to zvláště do zemí slovanských.

Vedle úpravy postavení redaktorů a jejich organisace bude nutno dát nejen novinářům, ale celé republice moderní tiskový zákon. Stařičký tiskový zákon daný národům rakousko-uherské monarchie z roku 1863 byl ostudou první republiky i se všemi novelami, neboť § 113 ústavní listiny první republiky prohlašoval, že svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovat a tvořit spolky jsou zabezpečeny. Tento paragraf ústavní listiny stále platí, a navíc, košický program, který jsme v r. 1945 s takovým nadšením pročítali, nám znovu zdůraznil, že zaručeny budou plně ústavní svobody, zejména svoboda osobní, shromažďovací, spolčovací, projevů mínění slovem, tiskem a písmem, domovní, listovní tajemství atd. Nebyli bychom národem Havlíčkovým a Masarykovým a národem květnové revoluce, kdybychom tyto ústavní svobody tolikrát zdůrazňované neuměli domýšlet a respektovat. Nacistické a fašistické násilí, v jehož závětří bujelo nejhorší svinstvo a bahno, je příliš důrazným a živým vykřičníkem, než abychom směli připustit jakkoliv omezení základních ústavních svobod. Každý poctivý občan lidové demokratické Československé republiky musí mít zajištěnu svobodu projevu písmem i slovem. Formujeme a formulujeme teprve svou lidovou demokracii, a proto tím spíše nesmíme dovolit odchylky a výjimky od základních zásad a zejména nesmíme dovolit to, co by nás vedlo zpět ne do období 1918-1938, ale až do policejního státu habsburské monarchie (Potlesk.)

Právě v těchto dnech má býti projednáváno ve vládě opatření o kontrole shromáždění a schůzi policejními orgány. Varujeme před tím. Svoboda tisku a svoboda shromažďovací patří k sobě, jako patří ke skutečné demokracii. Varujeme proto před pokusy oklešťovat tyto dílčí svobody, neboť nemůžeme trpět, aby byla v nich oklešťována naše lidová demokracie. Lidová demokracie je jen jedna, jediná a nikdy ne okleštěná a zglajchšaltovaná. (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Hušek. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Husek: Pani predsedkyňa, pán minister, slávna snemovňa, panie a páni!

Novinári si už od mnohých desaťročí priali, aby tu bol zákon, ktorý by presne stanovil práva, ale i povinnosti novinárove v jeho povolaní, a ktorý by zároveň dal možnosť vlastným novinárskym, povedal by som, autonómnym organizáciam bdieť nad tým, aby práva novinárove neboly narušované a povinnosti jeho aby neboly zanedbávané. V tom je prvý hlavný smysel návrhu zákona, o ktorom teraz rokujeme a ktorý, ako vidíme a dúfame všetci, bude prijatý celou slávnou snemovňou. Disciplinárna a trestná moc, ktorú budú mať podľa tohto zákona v budúcnosti Sväzy novinárov, je veľmi dôležitá pre celý novinársky stav, lebo zabezpečuje mu akúsi zvláštnu, povedal by som autonomnú právomoc nad celým stavom novinárskym. Na druhej strane pre verejnosť je dôležité, aké ustanovenia sú o redaktorovi v tomto zákone vzhľadom na jeho pomer k ostatnému obyvateľstvu. Stávalo sa, že sa vydávali za redaktorov ľudia, ktorí nimi nikdy neboli, alebo ľudia, ktorí redaktorské povolanie mohli síce vykonávať, ale len preto, lebo sa skoro nikdy nenašlo fórum, ktoré by im túto činnosť mohlo zaraziť, pretože v tomto povolaní nerobili česť redaktorskému stavu. Odteraz bude tu zákonité ustanovenie, ktoré obe tieto možnosti zneužívania redaktorského titulu a redaktorského povolania vylúči, keď organizácie novinárov týmto zákonom zabezpečenú im právomoc budú spravodlivo a prísne vykonávať.

Zákon o redaktoroch totiž ustanovuje presne, koho možno považovať v budúcnosti za redaktora. Redaktor predovšetkým musí byť bezúhonný, netrestaný ani podľa dekrétov prezidenta republiky o potrestaní nacistických zločincov, o národnom súde, o previneniach proti národnej cti, ale ani podľa nariadenia Slovenskej národnej rady o potrestaní fašistických zločincov, okupantov atď., nesmie však byť odsúdený ani pre iný trestný čin, keď ho spáchal z pohnútky nízkej a nečestnej, alebo keď bola vyslovená strata čestných práv občianskych atď. Ale ani toto ešte nestačí, lebo redaktorské povolanie môže podľa nového zákona vykonávať len ten, kto bude právoplatne prijatý za člena jednej z dvoch organizácií novinárskych: českej alebo slovenskej. Toto sú veľmi dôležité kritéria, na ktorých má veľký záujem nielen novinársky stav, ale i celá verejnosť československá. Zákon však ide ešte ďalej. Zákon, ktorý prejednávame, výslovne žiada od redaktora, aby horlivo, vecne a svedomite, slušne a pravdivo plnil úlohy mu sverené, aby dbal redaktorskej cti, aby prijímal príkazy a pokyny len od svojho bezprostredného predstaveného, a to len vo smysle a rozsahu pracovnej smluvy, aby mlčal o veciach jemu ako redaktorovi sverených a pre verejnosť neurčených a aby neprijímal od nikoho žiadne platy, dary, než výlučne len od svojho zamestnávateľa. Takto podľa návrhu, ktorý dnes leží na stole slávnej snemovne, aby ona z neho urobila zákon, musí sa chovať v budúcnosti v Československej republike každý redaktor, ktorému sa ovšem zabezpečuje, ako to v zákone výslovne stojí, "vykonávať svoje povolanie slobodne, nezávisle a riadiť sa pritom svojím presvedčením".

Široká pospolitosť československá nech je ďalej uspokojená, že sa nový zákon postará o to, aby každý, kto sa za redaktora bude vydávať a nebude ním, bol prísne trestaný, a že bude prísne trestaný i ten, kto bude síce redaktor, ale nebude chcieť vykonávať svoju redaktorskú povinnosť tak, ako mu ju ukladá zákon. Z organizačných vecí nového zákona by som predsa len chcel uviesť aspoň dve. Jedna je ustanovenie nového zákona, podľa ktorého názov zodpovedného redaktora úplne vymizne, lebo na jeho miesto nastúpi podľa zákona tzv. zodpovedný zástupca listu. Úprimne sa priznám, že ja sám osobne mal som a mám i teraz svoje námietky proti zrušeniu názvu zodpovedného redaktora.

Česká i slovenská žurnalistika v minulosti i prítomnosti mohla a môže sa vykázať celými desiatkami skvelých českých a slovenských zodpovedných redaktorov, ktorí týmto titulom prebrali na seba povinnosť byť zodpovedným za všetko, čo sa na textových stránkach časopisov objavovalo. Teraz to budú zodpovední zástupcovia, a hoci tento nový názov zdanlive dáva možnosť, aby zodpovedným zástupcom listu nemusel byť redaktor, chcem zdôrazniť, že tomu tak nie je, pretože zákon výslovne nariaďuje, že i zodpovedným zástupcom listu, počínajúc týždenníkmi, musí byť redaktor z povolania.

Nech mi je ešte dovolené v krátkosti objasniť, ako budú teda redaktori z povolania v Československej republike podľa nového zákona organizovaní. Budú tuná tri sväzy, a síce: Sväz českých novinářů v Prahe, v ktorom budú organizovaní novinári českí a vôbec novinári zamestnaní u českých novín, Sväz slovenských novinárov v Bratislave, v ktorom budú organizovaní novinári slovenskí, resp. vôbec všetci novinári, ktorí budú zamestnaní u slovenských novín, a nad týmito bude tzv. Ústřední sväz československých novinářů, ktorého výbor a predsedníctvo budú tvoriť vlastne delegáti oboch sväzov, zvolení na valných shromaždeniach. Tento Ústřední sväz bude sídliť v Prahe a bude rokovať o spoločných veciach, bude zlaďovať činnosť oboch sväzov a bude zastupovať sväzy menovite voči cudzine.

Pred Mníchovom mali sme v republike Československej jednu spoločnú novinársku organizáciu, tzv. Syndikát československých novinářů, ktorého predseda kol. Pichl, dlhoročný predseda, práve sa nachádza medzi nami hore na balkóne. Toto nové usporiadanie je v duchu programu a princípov, ktoré sa viažu k známej Košickej dohode.

Svojho času, keď sa začalo rokovať o vládnom návrhu, ktorý bol podaný slávnej snemovni pod č. 216, a ktorý vzbudil dosť veľkú nevôľu medzi poslancami, ktorí sú redaktormi z povolania, vytkli sme niektorí, že o návrh zákona, ktorý sa dotýka v prvom rade životných záujmov novinárov samých, sa v novinách nimi redigovaných pred podaním snemovni vôbec nič nediskutovalo. Nebola to výnimka. My poslanci sme v sneme často prekvapení návrhmi a predlohami, o ktorých sa verejnosť dozvedá len vtedy, keď predlohy sú na stolkoch snemovne. Verejnosť začala si všímať tohto návrhu až vtedy, keď on v tej forme, ako pôvodne ako vládny návrh Ministerstva informácií bol podaný, vzbudil veľký rozruch v informačnom výbore a vyvolal dokonca atmosféru hodne napnutú medzi pánom ministrom informácií a tými členmi poslaneckej snemovne, ktorí v návrhu videli prílišnú, zákonom kodifikovanú závislosť novinárskych organizácií od Ministerstva informácií. Nech je to i tu konštatované - a to prosím sine ira et studio - že pôvodný vládny návrh, tak ako bol vypracovaný v Ministerstve informácií, niesol sa v duchu menších práv novinárskych organizácií a zbytočne veľkých nadpráv ministra informácií nad novinármi. My poslanci, ktorí sme novinármi z povolania, ale nie sme úradníkmi žiadneho ministerstva, stáli sme teda pred dilemou: ako vládni poslanci mali sme súhlasiť s vládnym návrhom, ale ako slobodní novinári museli sme sa proti niektorým jeho ustanoveniam postaviť, ale aby sme neboli samotní, musela byť informovaná a presvedčená o našej pravde i verejnosť, že bude užitočnejšie pre naše národy, keď už i v tomto zákone o redaktoroch bude zabezpečené viac slobody a menej úradných zákrokov, poručníkovania čiže usmerňovania. Teraz, keď vidíme výsledok svojej práce, môžeme s potešením konštatovať, že dielo sa dosť dobre vydarilo a že v novom zákone postavili sme zas dobrý pilier, ktorý Československú republiku bude - povedal by som - podopierať, lebo bude zárukou ďalšieho zabezpečenia slobody nášho občianstva.

Z predlohy musíme mať všetci radosť, a ja sám nielen ako občan republiky Československej, ale i ako slovenský novinár mám túto radosť. My tam pod Tatrami, tak ako i vy tu v Čechách, veľmi dobre vieme, že tí dobrí, poctiví redaktori-novinári sú pre národ veľmi dôležití a potrební. Tlačené slovo slovenských novinárov, už či v perióde útlaku maďarského, alebo v slobodnej Československej republike, vždy hýbalo celým národom. Títo novinári boli v boji za slobodu, za národ v prvých radoch a na najprednejších miestach, bez ktorých by sme sotva boli mohli zachrániť našu národnú myšlienku. Ako takému Jurajovi Palkovičovi, Ľudovítovi Štúrovi, Jánovi Kollárovi, Radlinskému, Jozefovi Hurbanovi, Franciscimu, Viliamovi Paulíny-Tóthovi a iným záležalo na tom, aby mohli slovenskému národu dať do rúk dobré noviny, ako neskoršie nám Slovákom vyrástli velikáni v novinárskych osobách: v synovi Jozefa Hurbana, Svetozárovi Hurbanovi-Vajanskom, v Ambrovi Pietrovi a súčasne, ale predsa neskoršie v Milanovi Hodžovi a popri nich v Antonovi Štefánkovi, Dušanovi Porubskom a iných, v akej sme my Slováci boli hroznej situácii, keď v rokoch pred prvou svetovou vojnou a v rokoch svetovej vojny samej bolo tak málo ľudí, ktorí by boli pracovali okolo novín slovenských. Koľkí sme vtedy boli my novinári slovenskí? Pri najliberálnejšom výbere v roku 1918 nebolo by sa nás slovenských novinárov narátalo ani desať. A dnes, dnes je v republike niečo vyše 2000 novinárov, z čoho je slovenských blízko 300. Taká je spotreba novinárovej práce okolo dnešných novín a ovšem i korešpondencií, ba i rozhlasu a filmu.