Podpredseda dr Ševčík: Dávam slovo pani posl. dr Horákovej.

Posl. dr Horáková: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Výklad pana ministra zahraničí, který nás provedl zahraničně-politickými událostmi tak, jak se dotkly našeho státu, ukázal také jasně, že válka sice již skončila, ale zápas, zápas za mír, za zdravý a trvalý mír se vede dál. Neříkám nic, co už by nebylo vícekrát vysloveno, když tvrdím, že ústředním problémem tohoto míru právě tak, jako ústředním problémem Evropy, je Německo. Prošlá vítězná válka udělala zatím jen jedno: zničila německy válečný potenciál a na nějakou dobu zabránila německé útočnosti.

S úzkostí a s hlubokým zneklidněním musíme však prohlásit, že dosud neshledáváme, že by se byla projevila nějaká konstruktivní politika, která by ukázala, že se již řeší německý problém. A přece musíme mít stále na mysli těch 60 až 70 milionů Němců se všemi jejich předpoklady vysoké civilisační a technické úrovně, s jejich vyvinutým smyslem pro práci a disciplinu, a co je zvlášť zneklidňující, s jejich nezdravým zatížením stádního chápání a s jejich dosud hlubokou národní otravou jedem nacistické ideologie.

Je povinností nás všech, abychom ani na vteřinu na toto Německo a jeho problém nezapomněli. Musíme stále míti na mysli, že Německo bylo poraženo celou velkou koalicí. Důležitost je ve slově "celou". A mír ve světě, mír proti Německu a Japonsku, se nemůže vytvořit jinak, než opět za rozhodné a bezvýhradné účasti všech čtyř. Jako po prvé válce začala se záhy narušovat a rozpadávat anglicko-francouzská koalice, vidíme i dnes, že určité elementy usilují o to, aby se narušila souhra čtyř velmocí. To musíme mít stále na paměti, nechceme-li, aby se historie opakovala. A Němci s tím spekulují. Jako desperáti, kterým nic jiného bez tuhé převýchovy a přeměny neslibuje lepší a rychlé východisko, spekulují na rozpor mezi Západem a Východem. Spekulují s fašistickými a nacistickými zbytky a s ohnisky, které ještě mnohde kolem nás ve světě doutnají. Spekulují na neshody a na nedorozumění. My Čechoslováci, i když nemáme ambici dělat, jak se říkává, most mezi Východem a Západem - neboť úloha mostu je nevděčná, most bývá často stržen velkými vodami a také často vyhozen dynamitem - máme i musíme mít jinou ambici, přispět všemi svými možnostmi k spolupráci a přiblížení těch, kdož vedou dnes rozhodné slovo. Žádná velmoc není dost silná, aby sama vnutila mír anebo jeho určitou formu celému světu. A když je to tak, pak se musí velmoci dohodnout, a nestane-li se to, doplatí na to nejen ti malí, ale také ti nejsilnější. Proto vítáme všechny ty spojenecké pakty, jež byly a ještě budou uzavřeny proti německému imperialismu a útočnosti, a jsme přesvědčeni, že by tyto pakty byly bez ceny, jestliže by je nepodpírala vůle národů, jež je podpisují, a to nejenom vůle společně se bránit německé agresi, nýbrž také vůle positivně spolupracovat. Věřím, že jen positivní, opakuji, positivní spolupráce všech, velkých i malých, je jediná s to zbavit Německo naděje na další výboj a na několik generací nám zabezpečit mír.

V hraničních úpravách vítáme odersko-niskou hranici. Máme pro to hluboké zdůvodnění. Tato hranice odstraní klín, vražený mezi Polsko a Československo, a oddaluje s této strany Německo od jádra střední a východní Evropy.

Z téhož důvodu jsme pro samostatné Rakousko. To však nás i ostatní zavazuje k hospodářské i politické positivní spolupráci s Rakouskem, neboť jinak nezabráníme novému anšlusu.

Ze stejných důvodů bychom vítali, kdyby efektivní hranicí Německa na západé byl Rýn. Nebudiž tím rozuměno, že bychom myslili, že všechny kraje na západ od Rýna mají být připojeny k Francii a Belgii. To, co tím myslíme, znamená jen, že by Francie, Belgie, Holandsko a celá Evropa, ale zvláště také Anglie, měly se postarat o takovou vojenskou a hospodářskou administraci západního Porýní, aby se už Němcům nepodařilo silou tohoto území, zejména průmyslovou, ohrozit znovu svět. Že Sársko má připadnout Francii, cítíme my Čechoslováci jako spravedlivý požadavek. Dalším prvotřídním problémem je otázka Poruří. Poruří a Slezsko, to jsou ty odvěké základny dobyvačné politiky německé. Slezsko už Němci ztratili, Poruří zůstává otevřenou otázkou. A má-li se Němcům úplně vzít naděje na jakékoliv rozpory mezi velmocemi a má-li porurský basén být vyňat z jakékoliv kalkulace německé agrese, pak je k tomu jediná cesta, totiž zmezinárodnit Poruří nebo postavit je pod mezinárodní kontrolu všech spojenců, a to nejen velmocí, nýbrž také bezprostředních spojeneckých sousedů Německa.

To platí také o mnohém ostatním, vlastně o celém řešení německé otázky. Kontrola, kontrola a zase kontrola, a prováděná mezinárodně, všemi a ve všem. Má-li se uskutečnit demilitarisace a denacifikace Německa, pak musíme tuto tuhou kontrolu mít zajištěnu na 30, na 40 let. Musí být vnesena nejenom do politické správy a administrativy, nýbrž musí prolnout celý život v Německu až do nejnižších složek. Musí zvládnout celý systém výroby. Musí zvládnout zejména také transit, a bylo by žádoucno, aby na kontrole transitu, zejména po vodě, se podíleli také všichni spojenci, sousedící s Německem.

Mezinárodní kontrola musí vniknout také do výchovy a vyučování. Německo na bodácích trvale neudržíme, a proto je třeba počítat také s tím, že se nám musí podařit také něco udělat výchovou a převýchovou. Ale výchově, kterou provádějí dnes němečtí učitelé německými metodami, plným právem nevěříme. Nevěříme ještě ani německým matkám a obáváme se, že bez cizího vlivu a kontroly by se nám v Německu mnoho demokratů nevychovalo. Proto považujeme za naléhavé věnovat se nejenom německým továrnám a dolům, nýbrž také německým školám, a to s největší mezinárodní pozorností a kontrolou.

Byla vyslovena moudrá věta, že kdyby byl v Německu jen jediný demokrat, je naší povinností mu podat pomocnou ruku. My, ženy z celého světa, rády bychom k tomu přispěly pro mír a šťastnou budoucnost našich dětí. Ale zdržuje nás hrozná zkušenost, zkušenost, že zfanatisované, bezvýhradné, vášnivé oddanosti nacistickému režimu propadly německé ženy a matky ve své většině. Rovněž by bylo nebezpečné, kdybychom počítali s rysem národní odlišnosti mezi Němci, obyvateli různých krajů Německa. Bylo by psychologicky pochybné myslet, že Bavorák, Meklenburák či Němec z Hessenska cítí rozdílně. Naše zkušenosti, jak jsme je zažili, učí nás, že oni všichni dohromady jsou a cítí se v prvé řadě Němci.

A proto, má-li být Německo přizpůsobeno soužití s ostatními mírumilovnými národy, musí být pod jejich kontrolou na dlouhá léta. To je ten základ. A nerozhoduje celkem, zda to bude forma centralistická, federativní či jiná. Všechny formy, nebudou-li podpořeny mezinárodní kontrolou, stanou se a mohou se stát nebezpečím. Jsem však přesvědčena, že i toto obtížné dílo, rozřešit problém německý, se může podařit, ovšem jen s jednou podmínkou: bude-li mezi rozhodujícími důvěra. A rozřeší se ten problém tím lépe, čím více této důvěry bude. Lidstvo, tak těžce zkoušené dvěma válkami, má již svaté právo, aby na jeho volání po míru odpověděli rozhodující činitelé již kladně. Spoléháme na pomoc Organisace Spojených národů, spoléháme však i na ostatní prostředníky světového dorozumění, kteří spontánně a dobrovolně se sdružují za cílem míru. Děkuji panu ministru zahraničí, že se ve svém výkladu zmínil také o této složce. Děkuji mu zejména, že nezapomněl uvést v prvé řadě ženy a mládež, které vytvářejí nové mezinárodní základny dobrovolného úsilí o dorozumění a přiblížení se ve světě. Děkuji mu také za veliké pochopení, které tomuto hnutí věnuje, a za pomoc, kterou umožňuje on a jeho ministerstvo také nám, československým ženám, součinnost v této významné mezinárodní spolupráci.

Jsem však přesvědčena, že ani Organisace Spojených národů, ani bezpečnostní rada, ani mezinárodní obhospodařování atomové energie samo o sobě nám mír nezachrání. Neboť kdo jiný vymyslel atomovou energii, než lidský mozek? A ten je schopen vymyslet ještě něco hrozivějšího, nebude-li spoután. A čím může být spoután? Jsem přesvědčena, že jen jedinou zábranou, a tou je mravní, duchovní zákon. A pro mě, důslednou vyznavačku demokratických ideálů Tomáše G. Masaryka, je touto mravní zábranou demokracie, demokracie v národech a mezi národy. Máme také my, Čechoslováci, při tom úlohu? Věřím, že ano, a velkou: Úlohu, abychom využívajíce své dobré tradice, kterou nám v mezinárodním světě založila a vypěstovala poctivá a čestně otevřená zahraniční politika našeho presidenta dr Edvarda Beneše, nechali dnes zaznít své slovo a své varování na všechny strany, všem svým přátelům a spojencům. A v tom vidím, vážení pánové a paní, poslání našeho československého národa. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je pán posl. dr Belluš. Dávam mu slovo.

Posl. dr Belluš: Slávna snemovňa!

Dovoľte mi, aby som v mene Demokratickej strany, ktorá reprezentuje aj prevažnú časť slovenského obyvateľstva, vyslovil úprimné poďakovanie p. ministrovi zahraničných vecí Jánovi Masarykovi za jeho obsiahly výklad o našej zahraničnej politike, kde vyzdvihol pri tejto príležitosti najmä tú skutočnosť, že s toľkou obetavosťou a smyslom pre spravodlivosť sa zasadzoval v poslednom čase o krajšiu budúcnosť Slovákov v Maďarsku, poťažne o ich šťastný návrat do pôvodnej vlasti. Slovensko malo vždy bezvýhradnú dôveru k osobnosti ministra Jána Masaryka, lebo rozumel jeho ľudu a vedel, kde sú jeho potreby a najmä bolesti. V mladosti poznal náš ľud z bezprostredného styku na Bystričke a vždy sa tam vracia, keď si chce získať znalosti o postoji pospolitosti slovenskej k jednotlivým otázkam v našom verejnom živote. Získal si naše srdcia vtedy, keď sa priamo, otvorene a chlapsky ku všetkým nám pravidelne prihováral v londýnskom rozhlase a v tejto tradícii pokračuje aj teraz, keď riadi kormidlo našej zahraničnej politiky. Veríme, že sa mu podarí preklenúť všetky tie ťažkosti, ktoré sú dnes v medzinárodnom svete ako následky vojny, a potom bude príslovečne známy optimizmus pána ministra Masaryka nielen vecou Československa, ale všetkých tých štátov, ktorým záleží na čestnej spolupráci a skutočnom mieri.

Expozé o zahraničnej politike má v našom parlamentnom živote svoju osobitnú tradíciu. Za prvej republiky rok čo rok podával výsledky svojej činnosti zástupcom ľudu vtedajší minister zahraničných vecí dr Edvard Beneš. Nebolo to len expozé konvenčného rázu, ktoré sa preto hovorí, lebo je to parlamentnou zvyklosťou, a nebol to prejav štýlový, aký je obvyklý so strany štátníkov malých národov; ale bola tu vždy tá koncepcia, ktorá Československu získala po r. 1918 autoritu v medzinárodnom svete a pri každej príležitosti dokazovala, že sme pripravení pracovať úprimne pre mier a nadovšetko, že máme dobrú vôľu nažívať s našimi susedmi v najlepšej shode za jedného predpokladu, že sa bude bezpodmienečne rešpektovať naša samostatnosť a celistvosť štátneho územia. Z tejto základnej koncepcie sme nikdy nepopustili a práve tragické chvíle Mníchova, keď sme boli opustení tými, od ktorých sme čakali predovšetkým pomoc, dokázaly, že smer našej zahraničnej politiky bol za prvej republiky nielen dobrý, ale že bol konštruktívny s hľadiska medzinárodnej politiky a predvídavý s hľadiska záujmov obyvateľstva republiky, čo dokumentovala prvá spojenecká smluva so Sovietskym sväzom, uzavretá r. 1936 na podnet vtedajšieho ministra zahraničných vecí dr Beneša.

Expozé o zahraničnej politike malo však aj iný charakteristický rys, ktorým sa odlišovalo od obvyklých prejavov o zahraničnej politike. Otvorene sa tu účtovalo občianstvu z vykonanej práce a nehľadaly sa nijaké formulky na zastieranie zákulisných tendencií v medzinárodnej politike, či už vo forme taktizovania alebo akýchkoľvek tajných klauzúl. Prezident dr Beneš uplatnil prvý v zahraničnej politike metódu skutočnej demokracie, ktorá sa nebojí povedať svojej krajine aj ostatnému svetu otvorenú pravdu bez ohľadu na to, či je to príjemné alebo nepríjemné. Tieto všetky udalosti v súvislosti s bilancovaním našej zahraničnej politiky si pripomíname aj teraz, keď zaujímame so slovenského hľadiska stanovisko k expozé pána ministra zahraničných vecí Jána Masaryka. Demokratická strana hodnotí vysoko prácu vlády a ministra zahraničných vecí a štátneho tajomníka v Ministerstve zahraničných vecí na poli medzinárodných stykov a bezpodmienečne schvaľuje tendencie, ktoré sme uplatnili. Boly správne, lebo rešpektovaly záujmy našich národov, boly užitočné, lebo prispely k posilneniu autority Československa v medzinárodnom svete, boly v súlade s tými zásadami, na ktorých sme obnovili náš štát. Demokratická strana má len jedno želanie, aby aj naďalej volila naša zahraničná politika túto správnu cestu a takto nám umožnila v najkratšom čase v politickom aj hospodárskom smysle dosiahnuť plných úspechov, ktoré budú na osoh našim národom, ťažko skúšaným od r. 1938. Som tým radšej, že tento súhlas s našou zahraničnou politikou môžem vysloviť v mene najväčšej politickej strany na Slovensku, lebo veď práve Slovensko bolo stredobodom všetkých tých imperialistických túžob, ktoré sa snažily zámerne rozvrátiť Československo a pripraviť tak pôdu pre otroctvo a porobu so zaznaním všetkých demokratických práv občana. Keď sa v minulosti hodnotilo postavenie Slovenska, prichádzalo sa so strany neprajníkov vždy s kombináciami o zmene konštelácie. Boly to tie prúdy, ktoré chcely vyrvať Slovensko z prirodzeného štátneho celku, a každá rozbíjačská akcia bola namierená v tomto smere.

Dnes už na Slovensku niet človeka, ktorý by nepriznal, že aj to, čo sa stalo 14. marca 1939, nebolo súčiastkou prirodzeného a slobodného rozhodnutia Slovákov a tým menej slovenského ľudu, ale že tu išlo o násilný zásah zvonku v rámci celkového útoku proti Slovanstvu a podľa známeho receptu Drang nach Osten. Je síce neskoré poznanie, že takzvaná suverenita slovenská bola len z taktických dôvodov vyprovokovaná, aby sa rozbila celistvosť prvej republiky, ale tým významnejšie, že sa k nemu hlásia všetky vrstvy obyvateľstva bez ohľadu na to, či boly v službách minulého režimu alebo nie. Dnes, keď hovoríme o našej zahraničnej politike, máme podstatne zjednodušenú situáciu. Niet na Slovensku človeka, ktorý by mal len trocha čistej krvi a ktorý by mal len trocha úprimneho vzťahu k domovine, aby prichádzal s akýmikoľvek myšlienkami na inú konšteláciu, ako je tá, pre ktorú sa prinieslo toľko obetí v časoch najkrušnejších, totiž československá. Tento radostný zjav bol síce draho vykúpený, ale je tu a to je najväčší prínos Slovenska pre štabilizáciu pomerov vnútroštátnych a súčasne dokument pre nepriateľskú cudzinu, že nikdy a za nijakých okolností nemôže špekulovať s takzvanou nespokojnosťou Slovákov alebo ich túžbami vrátiť sa do pôvodnej, údajne krajšej spoločnej vlasti s iným národom. Je to súčiastka veľkého procesu politického vytriezvenia, ale súčasne aj zrelosti, ku ktorému dospelo Slovensko po skúsenostiach v druhej svetovej vojne. Preto ten, kto by v cudzine počítal a vyčkával na vhodný okamih, by sa veľmi mýlil, pokiaľ by išlo o Slovákov, lebo sme sa príliš dobre presvedčili, kam viedly udalosti v r. 1938 a 1939 a máme v živej pamäti 2. november 1938, osudnú viedenskú arbitráž so stratou južných krajov Slovenska. Pre Slovákov je a zostane československá konštelácia zárukou slobody, demokracie a krajšej budúcnosti. Všetko ostatné je len ojedinelým volaním dobrodruhov v zahraničí, ktorí nepoznajú smýšľanie nášho ľudu dnes a predvídajú, že je tak zaostalý, aby ešte raz sa dal na cestu teroru, prenasledovania a ničenia vlastnej domoviny cudzincami.

Naša zahraničná politika prešla rušným obdobím od minulého roku. Najväčšia pozornosť sa pochopiteľne sústredila na mierovú konferenciu v Paríži, ktorej výsledky dokazovaly, že naša diplomacia chápe svoje poslanie a je na výške, aby záujmy nášho štátu chránila na medzinárodnom fóre. Skutočnosť, že sa nedosiahlo dohody pokiaľ ide o výmenu obyvateľstva medzi Československom a Maďarskom, sme my nepovažovali za náš neúspech, ale naopak za dôkaz toho, že sú ešte stále silné prúdy namierené proti základným ideám, na ktorých sme obnovili náš Československý štát, najmä však proti idei národného štátu Čechov a Slovákov. Verili sme, že povojnové obdobie nebude už charakterizované na strane nášho južného suseda revizionistickými tendenciami. V Paríži sme sa opätovne presvedčili, že demokracia nie je formalitou ani kúzelným prútom v taktike štátu voči cudzine, ale že je to životná forma štátneho celku, ktorá musí svojimi principmi zasiahnuť každý sektor v domácej aj zahraničnej politike. Demokracia, ktorá nemá takéto predpoklady, najlepšie ukazuje svoje slabé stránky pri medzinárodných rokovaniach, lebo sa nemôže vzdať toho, čo bolo a čiastočne aj je bojovným heslom a najlepšou sjednocujúcou formulkou ktorejkoľvek vlády pre jej úspechy pred ľudom. My sme si na Slovensku len takto vysvetlili odklad rokovaní o výmene, poťažne ich odsunutie na priame rokovanie. Rokovania o mierových smluvách a aktívna účasť našich diplomatov v jednotlivých komisiách nás presvedčila, že sa s Československom počíta ako s vážnym faktorom, lebo znamená prínos pre mier v strednej Europe. Konferencia v Luxemburskom paláci na jeseň minulého roku nám však povedala aj ďalšiu významnú vec. Upozornila nás totiž na naše postavenie vzhľadom na porazené Nemecko na strane jednej a v relácii k juhovýchodu na strane druhej ako na štát s najpokročilejšou konsolidáciou a teda ako celok schopný prispievať k povojnovej pacifikácii a v nemalej miere aj k dobrému susedskému pomeru medzi jednotlivými štátmi. Už vtedy sa zdôrazňovalo, že Československo bude mať osobitnú úlohu pri mierových rokovaniach s Rakúskom a Nemeckom.

Moskovská konferencia, ktorá práve upútala pozornosť sveta, má za úlohu dovŕšiť obdobie mierových smlúv a zabezpečiť takto formálne mier na najdlhšie obdobie. Keď sme zaujímali stanovisko k mierovým rokovaniam s Nemeckom, vychádzali sme zo základnej skutočnosti. Sme v bezprostrednom styku so štátom, ktorý od r. 1870 už tri razy rozpútal vojnu. V druhej svetovej vojne, poťažne v rámci príprav na ňu, sme v Československu pozorovali, ako si imperializmus prušiackeho militarizmu razí cestu práve cez naše štátne územie, ktoré doteraz bolo na prekážku všetkým plánom. Držíme sa preto opätovných varovaní prezidenta republiky, ktorý pripomína, že nemecký problém nebol skončený porážkou Nemecka a odsunom Nemcov z Československa. Preto naša kardinálna požiadavka v mierovej smluve s Nemeckom sa týka jeho sústavnej kontroly, ku ktorej chceme podľa svojich síl a v rámci pridelených úloh účinne prispieť. My nechceme, aby sa opakovaly udalosti mníchovské a aj všetko to, čo po nich nasledovalo. Keby sa zabezpečila potrebná kontrola, mohli by sme o niekoľko rokov stáť opäť v protive s národom, ktorý by teraz nechcel odstrániť len československý balvan na ceste ku svojim útokom, ale predovšetkým vyúčtovať na podklade surovej a bezohľadnej pomsty. My sme si dobre vedomí toho, že odsunutí Nemci sú podľa vlastného priznania v niektorých terajších nemeckých novinách prvými útočnými brigádami proti Československu. Nijako nás to nezastrašuje, lebo je nám to konečne samozrejmé. Ide len o to, aby sa v Moskve veľmoci dohodly a pripomenuly si, že Československo nie je parciálnym problémom mieru v Europe, ako si predstavoval v septembri r. 1938 pán Daladier a p. Chamberlain, ale že tu treba hľadať ťažisko pre celoeuropskú situáciu.