K úplnému riešeniu maďarskej otázky v ČSR, k dohode medzi dvoma vládami nedošlo. Použila preto československá vláda svojho práva vyhradeného jej v protokole a predniesla vec - nútený odsun dvestotisíc Maďarov - na mierovej konferencii. Mierová konferencia odkázala však Československú republiku, ako som bol už vyššie spomenul, na priame rokovanie s Maďarmi. V tomto prípade pôjde teda o rokovania, ktoré sa zakladajú na príkaze mierovej konferencie a nie na protokole k dohode o výmene obyvateľstva. Náš záväzok "suspendovania priemiesťovania" Maďarov má trvať až dotiaľ, kým nie je uzavretá generálna dohoda. Je prirodzené, že túto vetu nemožno vykladať v tom smysle, že by Československá republika bola viazaná týmto záväzkom časove neobmedzene. Tým momentom, keď sa nesporne ukáže hoci len na strane Československej republiky, že spomínaná dohoda nie je možná, alebo keď strany prestanú o nej ďalej rokovať, záväzok suspendovania premiestenia Maďarov zaniká. Začiatkom novembra m. r. prerušila sa akcia prevážania Maďarov do Čiech a na Moravu podľa dekrétu prezidenta republiky č. 88/46. Maďari protestovali proti tejto akcii a tvrdili, že nejde o pracovný nábor, ale o vnútornú kolonizáciu, a opäť prišli s tým, že porušujeme dohodu. Uviedli sme tieto tvrdenia na pravú mieru tým, že sme dokázali, že ide čiste o pracovné nasadenie a teda o našu vnútroštátnu záležitosť. V tejto súvislosti je však treba sa zaoberať otázkou, či dohoda o výmene obyvateľstva so zreteľom na to, že sme túto otázku predložili mierovej konferencii, trvá alebo nie. V tom prípade, ak by sme sa postavili na stanovisko, že touto dohodou už nie sme viazaní, treba uvažovať o tom, či by nebolo jednoduchšie a iste pre medzinárodné fórum prijateľnejšie vyhlásiť, že v dôsledku toho, že sme uplatnili vec v Paríži, nie sme už záväzkom v protokole viazaní. Naša vláda doteraz nezaujala jasné a vyhranené stanovisko, či sa spomenutými záväzkami ešte cíti byť viazaná alebo nie.

Podľa rozhodnutia č. 8 smiešanej komisie prevádzalo sa presídlenie nemajetných Slovákov do Československej republiky, a to pomocou autokolon bez toho, aby sa za týchto Slovákov posielali do Maďarska u nás sídliaci Maďari. Týmto spôsobom bolo presídlených asi 8.000 Slovákov. Keď sa začala akcia pracovného náboru na južnom Slovensku, Maďarsko vyhlásilo, že zastavuje transport podľa rozhodnutia č. 8 a vzoprelo sa pustiť ich cez hranice, hoci toto zrejme odporovalo dohode a rozhodnutiu smiešanej komisie, ktorým maďarská vláda bola viazaná. Československá vláda nezjednala v tomto smere žiadnu nápravu a preto sa v transportoch nepokračovalo, hoci niekoľko tisíc Slovákov v Maďarsku bolo upovedomených, že sa im prechod do Československa umožní, pričom im boly stanovené presné termíny. Títo ľudia dali výpoveď z bytov, výpoveď zo zamestnania a nakoniec museli zostať v Maďarsku. Ak aj Československá vláda podnikla nejaké kroky smerujúce k náprave tohto stavu, boly tieto vonkoncom neúčinné. Nazdávam sa, že by nebolo od veci, keby nám bolo oznámené, či československá vláda v tomto smere urobila nejaké kroky, u koho a s akým úspechom sa tieto kroky stretly.

Od uzavretia dohody už uplynulo viac ako rok a doteraz, až na transport nemajetných a na jednotlivcov, ktorí prešli cez hranice na čierno, nebolo možné z Maďarska nikoho z presídlencov vyviesť. To najkvalitnejšie národnostné presídlenecké gro, a to sú najmä naši pôdohospodári, muselo doteraz zostať v Maďarsku, lebo maďarská složka smiešanej komisie sa nedohodla so složkou československou na spôsobe prevezenia týchto rodín, hoci československá vláda dáva k dispozícii 80% železničných vozňov a zadovažuje všetko uhlie, potrebné na presídlenie, takže Maďarom v podstate zostáva iba uvoľniť koľajnice; no oni odopierajú aj toto splniť. Maďarom ide zrejme o získanie času, ktorý využívajú k tomu, aby sľubmi alebo terorom odradili Slovákov a Čechov od presídlenia. Musíme byť pripravení na to, že Maďari túto svoju taktiku budú uplatňovať aj naďalej, prípadne že ju budú ešte stupňovať. Pritom je len samozrejmé, že využívajúc opodstatnených alebo neopodstatnených zámienok budú hľadieť výmenu obyvateľstva všemožne znemožniť. Doteraz sme dosiahli toho, že sme Maďarom nedoviezli ani jedného Maďara od nás, a to ani osoby odsúdené ľudovými súdmi. Naproti tomu presídlenci v Maďarsku sú prepúšťaní z práce, vyhadzovaní z bytov, vylučovaní zo zásobovacieho prídelového systému, týraní a terorizovaní, a my sa na to pasívne pozeráme. Ide nám nielen o otázku riešenia maďarského etnika u nás, ale aj o otázku privezenia 100.000 osôb slovenskej a českej národnosti, ktoré sa prihlásily na presídlenie do Československa. Tieto osoby treba dnes previezť do Československa za každú cenu, lebo musíme splniť sľuby, ktoré sme im dali ústami hlavy štátu, vlády, Slovenskej národnej rady a všetkých politických strán, ktoré minulého roku na jar vyslaly do Maďarska svojich reprezentantov na náborovú akciu. Presídlenci týmto sľubom uverili a svojimi prihláškami k presídleniu riskovali v Maďarsku celú svoju existenciu, takže dnes ide nielen o udržanie prestiže Československa medzi Slovákmi a Čechmi v Maďarsku, ale najmä o zachránenie ich holej existencie.

Doterajšie jednanie s Maďarskom zrejme naznačuje, že nie je tu vôľa dohodu o výmene obyvateľstva splniť, ba naopak zjavný úmysel ju znemožniť. Treba sa postarať o to, aby výmena nastala čím skôr, lebo naši presídlenci v strašnej neistote idú v ústrety ďalšiemu hospodárskemu roku, plnému strastí a utrpenia. Musíme pomôcť, a to rýchle a za každú cenu z tých dôvodov, ktoré tu včera tak dôrazne predniesol p. posl. Žiak, ktorý venoval tomuto problému zaslúženú pozornosť, lebo celú problematiku dokonale pozná ako čelný pracovník o úspech tejto veľkej akcie. Nemá smyslu rekriminovať a som toho veľmi vzdialený, ale nazdávam sa, že je úplne na mieste pozerať sa na vec kriticky a záverom si položiť otázku, či bol postup s našej strany v riešení tejto otázky správny. Som toho názoru, že postup opačný, totiž najprv medzinárodne zaistiť výmenu a potom len previesť akciu, aby skončila úspešne, by bol býval správnejší.

A teraz by som sa chcel stručne dotknúť nášho vzťahu k bratskému Poľsku. Vítame úprimne spojeneckú smluvu s Poľskom zo dňa 10. marca t. r., lebo po spojeneckej smluve s bratskou Juhosláviou to znamená ďalšie prehĺbenie a upevnenie našej slovanskej politiky, s ktorou sa naša strana plne stotožňuje a ktorú bude vždy a všade podporovať. Poľsko-československá smluva znamená však veľký prínos aj po tej stránke, že nášmu vzájomnému vzťahu bola daná konkrétna náplň, ktorá nezbytne povedie k zintenzívneniu nášho úprimného a srdečného priateľstva a bratstva, vzájomného porozumenia a rešpektovania. Vítame najmä tú časť dohody, ktorou v rámci zákonitosti a na podklade vzájomnosti boly zaistené príslušníkom našich národov v Poľsku a poľským príslušníkom v Československu možnosti národnostného, politického, kultúrneho a hospodárskeho vývoja. S našej strany urobíme v tomto smere všetko, čo bude v našich silách, a veríme, že tomu bude rovnako tak na strane poľskej. Som presvedčený, že to boli najmä naši príslušníci na Hornej Orave a Spiši, ktorí sa dňa 10. marca radovali, súc svedkami ďalšieho, ešte hlbšieho sbližovania sa našich národov.

Pred ukončením mojich poznámok k výkladu pána ministra zahraničných vecí mal by som na pána ministra jednu skromnú otázku - snáď by bolo výstižnejšie, keby som to formuloval ako skromnú otázku malej, skromnej Strany Slobody, ktorú, ako sa zdá, pán minister nevzal na vedomie, keďže v závere svojho výkladu uvádza, že je občas rečníkom všetkých šiestich strán Národného frontu. Či snáď - lebo vieme, že v Československu máme 8 strán Národného frontu - nás do týchto šiestich, ním spomínaných strán Národného frontu zahrnul a nás teda vzal na vedomie? Ak je tomu tak, svoju otázku odvolávame, ale aj ak tomu tak nie je, i v tom prípade s tohto miesta prehlasujeme - a teda sme a musí nás vziať na vedomie - že radi uznávame, že naša zahraničná politika za posledný rok pod jeho obozretným vedením dosiahla mnohé kladné výsledky a že naša, ním zaznávaná strana, ho bude v doterajšej línii našej zahraničnej politiky vždy plne - no i tak sa to bude javiť skromne - podporovať. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Šulík. Dávám mu slovo.

Posl. Šulík: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Spojenecká smlouva s Polskem tvoří významný mezník ve stycích mezi Československem a Polskom. Podtrhuji slova pana ministra zahraničí, že 10. březen letošního roku je historickým dnem jak pro vzájemné styky a poměr našich národů a států, tak také pro bezpečnostní poměry v Evropě. Neboť po téměř 30letém období vzájemného ochlazení sjednává tato smlouva dobré předpoklady pro rozvoj bratrských styků, jichž obdobu můžeme hledat v dějinách našich národů v době od 14. do 18. století. Nelze však přehlížeti, že praktický dosah této smlouvy je dnes ještě nejasný vzhledem k některým doložkám dodatkového protokolu, jež jsou součástí smlouvy. Myslím tu doložku územní a menšinovou.

Jako slezský poslanec a oprávněný mluvčí Slezské Národní rady, sdružující zástupce všeho slezského lidu, považuji za svou povinnost pojednati právě o těchto ustanoveních smlouvy, ježto upravují otázky, které se nejcitlivěji dotýkají životních zájmů Slezska, tak krásně vystižených naším národním básníkem Petrem Bezručem.

Doložka územní stanoví, že Československo a Polsko se shodly na tom, že do dvou let rozhodnou o územních otázkách, jež se nyní mezi nimi kladou. Mezi námi a Polskem se nyní kladou územní otázky, týkající se Ratibořska, Hlubčicka a Kladska. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

V zájmu slovanské solidarity vzdala se naše vláda uplatnění těchto územních požadavků na mírové konferenci. Lid československý se domnívá, že toto rozhodnutí naší vlády je podepřeno takovými zárukami, že vytvoří ovzduší příznivé pro kladné řešení těchto otázek a že tak bude možno snáze překlenouti dosavadní nedorozumění. Odčinění historických křivd, jichž hospodářské důsledky se dodnes projevují, byly by cenným přínosem k posílení pocitu dokonalé rovnosti obou smluvních partnerů. Nemělo by se pouštěti se zřetele, že v době, kdy přátelství našich národů bylo nejhlubší a nejtrvalejší - totiž mezi 14. až 18. stoletím - nebylo Slezsko jablkem sváru mezi našimi bratrskými národy, jímž se stalo teprve v době národního probuzení, kdy tyto diskrepance podporovala germánská agresivní politika. Nechceme si ani připustiti myšlenku, že by jednání o té či oné vyhrazené sporné otázce mohlo ztroskotati, neboť nebylo by lze dohlédnouti, jaké škody by z toho vzešly pro naše národy a jaké nepříznivé reflexy by to mohlo míti pro plnění spojenecké a přátelské smlouvy. Je nepochybné, že smlouva nechává staré spory nevyřešeny, a slezský lid nevidí dnes dobře, jaké možnosti se tady kladou. Právě tento lid, když se dověděl o znění územní a menšinové doložky, si znovu připamatoval, že jsme se v roce 1920 pro ohledy na západní spojence a pro dobrou vůli s bratry Poláky vzdali možnosti definitivního vyřešení těšínské otázky plebiscitem, podřídili se arbitráži a ztratili tak půl historického Těšínského Slezska. Pro dobrou vůli s Polskem a proto, že jsme národem, který má demokracii v krvi, jsme věrně plnili menšinové závazky, aniž jsme se za to dočkali vděku. Rok 1938 nás přesvědčil o tom, že mezinárodního menšinového závazku může býti zneužito nejen ke vměšování se do vnitřních poměrů, nýbrž i k tomu, aby sloužil jako argument pro obsazení cizího státního území. Nechceme rekriminovat. Nemůžeme však zavírati oči před tím, co se stalo, nač se slezský lid dobře pamatuje a co způsobilo v celém našem národě takové ochlazení. Historie se nedá prostě smazat. Je-li učitelkou národů, je třeba doznati si minulé chyby, hledati cestu k nápravě a uvarovati se chyb nových. Nelze též přehlížeti, že dějiny nezačínají ode dneška, že jsou výslednicí dlouhého vývoje, mnoha trpkých poučení, a že ani tak významným dnem, jako jest 10. březen 1947, se nezastavily. V době nejpříhodnější pro napravení křivd, spáchaných v 18. století Pruskem na našem Slezsku, vznesla naše košická vláda požadavek, který mohla opřít o prokazatelné ethnografické a hospodářsko-historické důvody, na postoupení některých území hornoslezských včetně Kladska. Situace by byla dnes jednodušší, kdyby československé vládě byla bývala dopřána možnost v Postupimi uplatniti právo účastniti se okupace požadovaného území. Jestliže dosud nebyla se strany polské projevena ochota jednati o těchto našich územních požadavcích, pokládáme nyní smluvní závazek za projev dobré vůle k bratrské dohodě. Slezský lid je přesvědčen, že tento polský ústupek byl dobře vykompensován tím, že Československo uznalo nynější západní hranice Polska na Odře a Nise, které dosud byly hranicemi administrativními, že definitivní hranice polského státu.

Musím však upozorniti, že ve Slezsku neustává záměrná propaganda, která se pokouší vykládati územní doložku jako naši povinnost jednati i o hranici na Těšínském Slezsku, ačkoliv tato hranice byla a je mezinárodně právně i politicky naprosto nepochybná. (Potlesk.) Taková je totiž reakce naší polské menšiny na přátelskou spojeneckou smlouvu s Polskem. Nechceme tomu věřit jednak proto, že považujeme za nemyslitelné, aby nynější demokratická polská vláda ztotožňovala se s politikou fašistické vlády polské z roku 1938, jednak proto, že dobře víme, že československá vláda nikdy nemínila a nezamýšlí ani kdykoliv v budoucnosti otřásti na Těšínsku zásadou předmnichovské hranice a že to polské vládě také před podpisem spojenecké a přátelské smlouvy jednoznačně vyjádřila.

Druhý dodatek přátelské a spojenecké smlouvy týká se vzájemné úpravy postavení menšin československo-polských.

Nelze si zapírat, že nejen ve Slezsku, nýbrž i jinde v českých zemích, i na Slovensku, byl menšinový dodatek přijat s určitými obavami. Byly dotazy, jak souvisí spojenecká a přátelská smlouva se smluvní menšinovou úpravou, a byly vysloveny pochybnosti, zda se tu netvoří průlom do zásady národního státu Čechů a Slováků a nebezpečný prejudic ku prospěchu jiných než slovanských menšin v tomto státě. Nutno připustit, že mezi přáteli a spojenci nemusí býti menšiny předmětem svárů, jestliže oba smluvní státy jsou si vědomy vrcholného společného zájmu, kterým je obrana proti možné německé revanši. Uvažme však, že v poválečné Evropě šla tendence směrem k opuštění menšinové politiky, k odstraňování třecích ploch, vznikajících z těsného sousedství menšiny v jednom státě s jejím národem na druhé straně hranic. Proto byli vystěhováni Němci, proto se přestěhovali Poláci ze Sovětského svazu do Polska, proto usiluje i československá vláda o konečné vyřešení maďarského problému odsunem Maďarů v dohodě s maďarským státem. Češi ve Slezsku nemohou však pochopiti, proč mají býti účastni výhod spojenecké a přátelské smlouvy ti, kdož přišli na Těšínsko onoho osudného podzimu roku 1938.

Lze připustit, že určitá protiváha může býti spatřována v tom, že menšinová doložka je vybudována na zásadě vzájemnosti. Tu však postrádáme prováděcích ustanovení, jež by nám umožnila zjistiti, jaký je dnešní stav české menšiny na Horním Slezsku, v Kladsku a slovenské menšiny na Spišsku. Dále v tom směru, aby bylo zamezeno jakékoli nedorozumění, bylo by třeba objasniti, zda a jaké jsou záruky, že nejen Češi a Slováci v polském zázemí, ale i Češi v Horním Slezsku včetně Kladska budou požívati těchže menšinových práv, jaká přiznáváme bratrům Polákům v Československu. Neboť jen tehdy, když by tu byla dána skutečná vzájemnost při poskytování menšinových výhod, je možno požadovati od slezského lidu, aby přinesl tuto novou oběť ve prospěch přátelské a spojenecké spolupráce s bratry Poláky.

Přes to, že územní otázky, jak jsem se zmínil, zůstaly mezi námi a Polskem nevyřešeny majíce na zřeteli společné vyšší cíle, sledované spojeneckou a přátelskou smlouvou, jsme si jisti tím, že i zde, stejně jako na poli hospodářském a kulturním, dojde k uspokojivému a definitivnímu vyřešení. A právě v zájmu rozvoje našich přátelských styků a dosažení klidu a jistoty v tomto tolik již osudem stíhaném kraji je třeba, aby se tak stalo co nejdříve, neboť pak budou konečně vytvořeny takové předpoklady co nejtěsnějších přátelských styků česko-polských, jaké mají obdobu ve zmíněných již mezidobích 14. až 18. století.

Tu si připomínáme adresu polského sněmu z roku 1574 českému národu, jež mluví o "bratrské lásce, o starožitném příbuzenství českém a polském, o původu obou národů z krve dvou bratří...", jako vyjádření téhož bratrského soužití, o jaké nepochybně usiluje československá spojenecká a přátelská smlouva. Tehdy považoval polský stát Slezsko za samozřejmou součást České koruny a až do 19. století nebyla slezská otázka nějakým česko-polským problémem. A rovněž tak, když r. 1588 za Habsbursko-polského konfliktu vznikla obava, že by se Poláci mohli zmocniti Slezska zvítězivše nad Habsburky, tu čeští stavové právě z ohledu na Slezsko, na zachování dobrého poměru česko-polského, mařili všechny protipolské akce, odmítli pomoci Habsburkům v boji s Polskem, a to i za cenu vážného konfliktu s vlastním králem Rudolfem a dynastií. Činili tak v tom vědomí, jak se praví v prohlášení českých a moravských stavů z r. 1588, "že nemohou připustiti, aby Slezsko za polsko-habsburského konfliktu bylo ztraceno, když nikdo žádným způsobem by české koruně nemohl nahraditi tuto ztrátu a čeští stavové by se z toho nemohli nijakým způsobem před potomstvem omluviti." Ano, nemohli by se omluviti.