Tak také rozumí těmto požadavkům všechen náš lid. Po utrpení, kterým prošel, a po válce, které se prostřednictvím své zahraniční vlády a své zahraniční armády zúčastnil na straně spojenců, spatřuje v jich splnění ovoce svého vítězství a čeká od své vlády a od své zahraniční politiky, že mu toto ovoce neztenčeně zajistí. Jako člen velké slovanské rodiny vidí ve splnění všech těchto požadavků praktický projev slovanské solidarity. Chce se o nich dohodnout s druhým členem této slovanské rodiny, nedovolává se soudu mezinárodního a věří, že pro ně nalezne pochopení u svého velikého souseda a věrného přítele, Sovětského svazu. A je konečně přesvědčen, že jejich splněním změní se dnešní spojenectví v přátelství mezi Polskem a Československem v onen vztah, který si přejeme na obou stranách hranic: ve věrné a nerozborné československo-polské bratrství.

Vím dobře, paní a pánové, že z celé problematiky, kterou nám ve svém výkladu narýsoval pan ministr zahraničí, je stěžejní otázkou otázka Německa a mírové smlouvy s Německem. Budou se ji zabývat moji klubovní kolegové a nebudu proto předbíhat jejich projevům. Chtěl bych však, dřív než skončím, uvítat jistě jménem vás všech to, co pan ministr zahraničí řekl na adresu parlamentu. Nejen on, ale také my uvítáme častější a těsnější styk mezi zahraničním úřadem a jeho šéfem na jedné straně a mezi sněmovnou na straně druhé. Jistě nemusím říkat, jak rádi ho budeme vidět v zahraničním výboru a ve sněmovním plenu, a jistě jej nemusím ujišťovat, že si ho nezveme proto, abychom na něj dozírali nebo abychom jej kritisovali nejlepším důkazem mu bude průběh této rozpravy nýbrž proto, abychom se pokusili, pokud nám k tomu naše síly stačí, mu pomáhat. (Potlesk.)

Zahraniční politika není už dávno jen věcí vlád a diplomatů. Je věcí celého lidu, a kdo sledoval průběh mezinárodních jednání, vedených během dvou poválečných let, mohl se přesvědčit, jak významně se jako členové jednotlivých delegací zúčastňovali těchto jednání také volení zástupci lidu. Tato demokratisace zahraniční politiky je ostatně důsledkem zásad, na kterých budujeme svojí novou, prohloubenou demokracií. Parlament k ní chce ze všech sil přispívat a mohu jistě jeho jménem pana ministra zahraničí ujistit, že v něm nalezne ochotného a věrného pomocníka. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalej je prihlásený pán posl. dr Bernard. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Bernard: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mi, abych jménem poslaneckého klubu československé sociální demokracie pronesl několik poznámek k výkladu p. ministra zahraničních věcí a vyslovil zároveň souhlas s celkovou linii zahraničně-politického úsilí naší vlády a zejména pak projevil uspokojení nad úspěchy, kterých v poslední době bylo dosaženo.

Jest správné, že vláda věnovala velkou pozornost německému problému, ústřední to dnes otázce světové politiky, na jejímž úspěšném vyřešení máme životní zájem. Jde o to, aby o poválečném Německu bylo rozhodnuto takovým způsobem, který by do budoucnosti vyloučil anebo aspoň zmenšil nebezpečí nové německé agrese. Můžeme jen vyslovit souhlas s obsahem memoranda, které naše vláda předložila spojencům a které obsahuje její stanovisko k mírové smlouvě s Německem. Zejména je správné, že vláda klade hlavní důraz na vybudování systému skutečně účinné kontroly, která by se vztahovala na celé německé území. Budeme tudíž jednotlivé plány a návrhy na řešení německého problému a zejména pak jednotlivá ustanovení budoucí mírové smlouvy posuzovati podle toho, nakolik skutečně umožní kontrolu dostatečně účinnou a zejména kontrolu vykonávanou loyálně a solidárně všemi velmocemi na celém území Německa. Federalisace Německa, pokud by měla vésti k rozdělenému výkonu kontroly, znamenala by nejen rozdělení Německa, nýbrž i rozdělení Evropy a stala by se vlastně klínem vraženým mezi spojence a těžce by postihla jejich žádoucí spolupráci při poválečné organisaci Evropy a světa.

Okrajové státy německé, kterým by v rámci federativní úpravy byla přiznána velká míra autonomie, pokud by byly kontrolovány pouze jedinou velmocí, octly by se natrvalo v její sféře vlivu a octly by se zejména pod vlivem mezinárodního kapitálu. Na příklad takové Bavorsko, kdyby se stalo autonomním německým státem, snadno by našlo cestu k užším státoprávním vztahům k Rakousku i k jiným státům, a tak by mohlo ve střední Evropě dojíti k realisaci dobrodružných plánů s hlediska naší bezpečnosti v nejvyšší míře nebezpečných. Jednotný německý stát nebude nebezpečím, bude-li skutečně kontrolován všemi velmocemi a dolehne-li jejich společná kontrola především na ty úseky, kde by mohlo dojíti k psychologické nebo materiální přípravě nové války. Za dnešního stavu můžeme jen žádat, aby tuto kontrolu prováděly všechny velmoci svými vlastními orgány až do té doby, kdy solidarita mezi velmocemi dovolí, aby se Organisace Spojených národů stala činitelem natolik výkonným, že by mohla převzíti výkon takové kontroly. Aby mezispojenecká kontrola poválečného Německa byla skutečně účinná, musí býti doprovázena vojenskou okupací Německa až do té doby, kdy německý národ podá přesvědčivé důkazy, že se vzdal jakékoliv touhy po odvetě a že se upřímně snaží o dobrý poměr k ostatním státům a zejména ke svým sousedům.

Proti požadavku jednotného Německa s decentralisovanou administrativou bývají někdy vznášeny námitky vycházející z obav, že jednotné Německo znamená zároveň silné Německo. K tomu je třeba říci, že je veliký rozdíl mezi tím, bude-li snad jednotný německý stát utvořen na základě ustanovení mírové smlouvy pro Německo závazné, a mezi tím, kdyby nová německá jednota byla výsledkem vlastních snah německých, živených touhou po opětném sjednocení a po odvetě. Takovému neblahému vývoji by však nezabránila ani federativní úprava, zejména kdyby měla za následek méně účinnou kontrolu nad Německem. Můžeme-li soudit, že v poradách, jež v těchto dnech probíhají v Moskvě, došlo k určitému sblížení v názorech velmocí na organisaci hospodářského života v poválečném Německu a projeví-li se tato shoda i v názorech na státní zřízení Německa, bude tím odstraněna jedna z hlavních překážek, jež dosud bránily dohodě velmocí o shodném postupu vůči Německu.

Paní a pánové, dovolte mně dále, abych vyslovil souhlas s tím, že se naše vláda vyslovila v memorandu, předloženém spojencům, pro likvidaci německých koncernů, pro znárodnění průmyslu a bank a pro provedení pozemkové reformy. V důsledném provedení těchto opatření vidíme nejspolehlivější záruku, která by mohla snížiti nebezpečí, kterým by se jednou v budoucnosti opět mohlo státi Německo pro Evropu a zejména pro sousední státy. Úloha německých koncernů při vzniku a růstu nacistického hnutí jest až příliš dobře známa. Všechny snahy o odnacisování a převýchovu německého lidu k novému myšlení, k nové morálce a k mezinárodní snášenlivosti vyzní naprázdno, jestliže i v poválečném Německu zůstane zachována hospodářská moc velkostatkářské a kapitalistické třídy, která vždy byla jádrem německého šovinismu, pruského militarismu a imperialismu. Ale i s hlediska účinné kontroly nad německým hospodářským životem je nutné, abychom trvali na požadavku znárodnění německého klíčového průmyslu. Jedině průmysl znárodněný a spravovaný ústředními orgány veřejnými lze snadno a účinně kontrolovati, kdežto průmysl ponechaný v rukou soukromokapitalistických koncernů snadno by se mohl vymknouti jakékoli veřejné kontrole a tím spíše kontrole vykonávané spojeneckými orgány. Soukromokapitalistické koncerny v Německu, ponechané bez kontroly, našly by pak snadno cestu ke spolupráci s mezinárodním kapitálem a z tohoto spojení nevzešlo by nic dobrého pro evropský a světový mír, jak nás o tom poučily zkušenosti z období mezi oběma světovými válkami. Upevní-li mezinárodní kapitál své posice v poválečném Německu, najde jisté cesty k tomu, aby bránil sociálně pokrokovému vývoji v Německu, který je jedině způsobilý změnit jednou v budoucnosti i morálku německého lidu a jeho povahové rysy znetvořené zejména v posledních letech nacismu. Dokud nebudou důsledně provedeny tyto hospodářské a sociální reformy, do té doby bude v Německu stále živná půda pro růst nového šovinismu. Do té doby všechny německé politické strany budou, jak dosavadní jejich politická práce také tomu nasvědčuje, ustupovati nacionálním náladám, a z toho důvodu musíme posuzovat jejich činnost a jejich dosavadní výsledky s co největší zdrženlivostí. Musíme proto oceniti významné hospodářské reformy, jak byly dosud provedeny v sovětské okupační oblasti a jak jsou připravovány v okupační oblasti britské. Bude zejména na anglických socialistech, aby důsledně trvali na provedení nacionalisačních plánů, jež byly předloženy anglickými okupačními úřady a které narazily na ostrý odpor německých pravicových politických stran, což je příznačné pro dnešní politické poměry v Německu, které již dnes, necelé dva roky po ukončení války, umožnily německým politickým stranám, aby stále intensivněji zasahovaly do veřejného života.

Musíme tedy, chceme-li situaci posuzovat realisticky a střízlivě, počítat s tím, že německý živel se bude stále více a více uplatňovati při rozhodování o německých věcech, a utvoření ústřední německé vlády tento vývoj patrně jen urychlí. A s touto regenerací politickou bude nepochybně pokračovati i regenace hospodářská, a ostatně všechny dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že i poválečné Německo zůstane státem hospodářsky neobyčejně významným. Jde právě o to, aby tento jeho hospodářský význam nevedl v budoucnosti opět k převaze politické a nakonec k nebezpečí válečnému. Abychom tomuto nebezpečí zabránili, musíme se i v těchto nových poměrech pokusiti o organisaci kolektivní bezpečnosti před německým nebezpečím v budoucnosti, jinými slovy, musíme po bolestných zkušenostech z uplynulých let splniti úkol, který bohužel nebyl splněn před Mnichovem.

Naším příspěvkem k tomuto úsilí jsou především naše spojenecké smlouvy, a to na prvém místě naše spojenecká smlouva se Sovětským svazem. Posuzujíce vývoj mezinárodních vztahů a zejména obtíže, na které dosud naráží úspěšné a zájmu evropské bezpečnosti odpovídající řešení německé otázky, znovu si uvědomujeme význam našeho spojenectví se Sovětským svazem jak pro naši bezpečnost státní, tak i pro vyloučení německého nebezpečí a tím i pro věc evropského míru. Dovolte mně proto, bych ocenil vřelá slova, která pan ministr Masaryk věnoval našemu poměru k Sovětskému svazu a solidárnímu postupu obou spojeneckých států.

Tak jako před Mnichovem jsme se hlásili k myšlence kolektivní obrany všech států, hrožených nacistickým Německem, tak se musíme i dnes obraceti s podobnou výzvou na všechny interesované státy a především na velmoci. Německo se stane nebezpečím v budoucnosti jen tehdy, když ostatní svět nebude dostatečně jednotný ve vůli opříti se jakémukoliv pokusu o novou německou agresi. Víme dobře, že nacismus tkví sice svými kořeny v Německu, ale nebezpečím pro ostatní Evropu se nacistické Německo stalo teprve tehdy, když se mu dostalo podpory se strany světové reakce. Poučení z Mnichova je pro nás stále až příliš živé. Máme proto nejen morální právo, nýbrž i povinnost varovati před všemi pokusy o separátní politiku vůči Německu, před všemi nadějemi a plány na využití německých hospodářských zdrojů v budoucích konfliktech a před pochybnou soutěží o důvěru německého lidu.

Jestliže se obecně uznává, že především velmocem přísluší právo rozhodovati o organisaci poválečného světa, je třeba říci, že z toho také plyne jejich nesmírná odpovědnost za budoucí vývoj mezinárodních vztahů. Jestliže tedy jednota velmocí je nezbytným předpokladem úspěšného vyřešení německé otázky, musíme ocenit každé sblížení mezi velmocemi a každý projev dobré vůle k dohodě. Aniž snad podceňujeme význam sporů, k nimž dochází mezi velmocemi, nesoudíme, že by nebylo možné vyřešiti je nakonec dohodou, a na sklonku uplynulého roku jsme viděli, jak došlo mezi velmocemi k dohodě o sporných problémech, které po celý rok před tím kalily mezinárodní vztahy.

Stejnou naději může nám poskytnouti i rozhodnutí anglické a sovětské vlády doplnit a prohloubit spojeneckou smlouvu mezi oběma těmito státy. Musíme pozorně sledovati zahraniční politiku všech států, i států západních, a vyvarovati se v kritice nesprávných zevšeobecňování. Když nedávno Churchill předložil svůj známý plán na vytvoření Spojených států evropských, zahrnujících Německo, ale nikoliv Sovětský svaz, bylo to vedení anglické Labour Party, které vyzvalo stoupence strany, aby nevstupovali do Churchillova komitétu, který si vzal za úkol propagandu tohoto chybného plánu. A vedení Labour Party učinilo tak především s ohledem na protisovětské zaměření této akce. Oceňujíce takový krok jako skutečný doklad dobré vůle k mezinárodní spolupráci a posuzujíce celkovou zahraniční politiku labouristické vlády, musíme míti na paměti, jak obtížné dědictví převzala po vládě konservativní. Při všech výhradách a při vší kritičnosti nesmíme ani na chvíli zapomenouti, jak by se vytvářela mezinárodní situace dnes, kdyby byla zůstala u moci konservativní strana. Sotva by Indie dnes byla na prahu své samostatnosti.

Naproti tomu nedávný projev amerického presidenta Trumana oprávněně vyvolal obavy u všech stoupenců míru a mezinárodní spolupráce. Ani vděčnost za pomoc, kterou nám v uplynulé válce poskytly Spojené státy, nám nemůže zabrániti, abychom nevyslovili naše zklamání nad jeho slovy. Chtěli bychom ovšem věřit, že ještě nebylo řečeno poslední slovo. Chtěli bychom věřit, že nesmírná a nepopiratelná hospodářská moc Spojených států nepovede k novým sporům mezi velmocemi a mezi státy, nýbrž že naopak se stane východiskem k jejich rozsáhlé spolupráci i na hospodářském poli. V mezinárodní spolupráci hospodářské je nepochybně i klíč k širší spolupráci politické mezi velmocemi a k jejich dohodě o všech palčivých problémech světové politiky. Naše republika plnila až dosud loyálně všechny své povinnosti k světovému společenství národů a k Organisaci Spojených národů a rádi bychom viděli, aby autorita tohoto nového mezinárodního orgánu byla ustavičně posilována.

Jak jsem se již zmínil, jsou našim příspěvkem k organisaci kolektivní bezpečnosti naše spojenecké smlouvy, a to vedle spojenecké smlouvy se Sovětským svazem smlouva podobného obsahu s Jugoslavií, nedávno uzavřená smlouva s Polskem a připravovaná smlouva s Francií, k jejímuž uzavření, jak doufáme, dojde co nejdříve.

Uvítali jsme uzavření spojenecké smlouvy s Polskem a uvědomujeme si plně její nesmírný význam pro bezpečnost naší republiky. Vždyť oba státy prošly podobnými osudy v uplynulých letech, a i jejich dnešní mezinárodní postavení vykazuje tolik shodných rysů, že společné rozhodnutí, postaviti se na odpor proti každému pokusu o novou německou agresi, odpovídá jejich životním zájmům. Vzpomeňme jen neblahých událostí v září roku 1938, abychom plně ocenili rozhodnutí dnešní polské vlády k společné obraně před Německem a abychom si uvědomili, jak velká změna v tomto směru nastala, pokud jde o zajištění naší bezpečnosti. Musíme ocenit a docenit tento význam naší spojenecké smlouvy s Polskem pro nejvyšší náš zájem, kterým je bezpečnost naší republiky, a musíme tak učiniti i tehdy, snažíme-li se viděti naše vztahy k Polsku v plném jejich rozsahu a přihlížíme-li tudíž i ke sporným otázkám, které dosud vyřešeny nebyly. Bylo by totiž nesmírnou chybou, kdybychom snad, třeba jen v nejmenší míře, zmenšovali význam našeho spojeneckého svazku s Polskem z toho důvodu, že dosud nebyly vyřešeny všechny sporné otázky mezi oběma spojeneckými státy a že zejména dosud nebyly splněny naše oprávněné požadavky územní na připojení Kladska, Hlubčicka a Ratibořska.

Bylo by však stejnou chybou, kdybychom spojeneckou smlouvu, která řeší otázky bezpečnosti obou států a ostatní otázky ponechává otevřené, vykládali snad v ten způsob, že naše naděje na splnění těchto našich územních nároků byly snad uzavřením spojenecké smlouvy zmenšeny. Naopak, protokol ke smlouvě připojený zavazuje oba státy, aby jednaly během dvou let o všech sporných otázkách, mezi něž patří především naše územní požadavky, a předpokládám, že naše vláda tak jako dosud je bude hájit se vší rozhodností. Rád bych také vyslovil naději, že i polská vláda při tomto jednání projeví stejně dobrou vůli k dohodě, jakou projevila při jednání o dohodu o naší společné obraně před německou agresi. Věřme s panem ministrem Masarykem, že uzavření spojenecké smlouvy vytvořilo příznivé politické ovzduší pro nadcházející jednání o ostatních, dosud nevyřešených otázkách. Je ostatně správné, že obě vlády usoudily, že nevyřešené otázky územní nemají brániti založení pevného spojenectví, a tato myšlenka má dojíti uplatnění i tam, kde půjde o spolupráci na poli hospodářském, která je nutná pro oba státy, pro nás i pro Polsko.

Potřeba rozsáhlých hospodářských styků se ovšem týká všech států, s nimiž sousedíme. Škoda jen, že dosavadní postup maďarské vlády a její neústupnost při nedávném jednání vytvořila tak vážné politické překážky pro rozumnou a pro oba státy výhodnou spolupráci. Pan. ministr Masaryk řekl ve svém výkladu, že náš další postup vůči Maďarsku a naše vztahy k němu budeme upravovat výlučně podle činů maďarských. Předpokládám ovšem, že tato slova neznamenají snad ponechání plné iniciativy ve vývoji vzájemných vztahů československo-maďarských maďarské vládě anebo dokonce jednou v budoucnosti velmocem.

Paní a pánové, domnívám se, že můžeme jen uvítat sdělení pana ministra Masaryka, že vybudování a udržování dobrých sousedských styků s Rakouskem pokračuje příznivě. Je nezbytně nutné, aby byla Rakousku poskytnuta možnost k rozsáhlé spolupráci s Československem a ostatními středoevropskými státy, neboť jediné politika, usnadňující Rakousku tuto orientaci, může zabránit tomu, aby v Rakousku nenarůstaly opět nálady pro nový anšlus.

Československá sociální demokracie bude i nadále poskytovat plnou podporu zahraničně-politickému úsilí naší vlády a sama se bude snažit přispět k upevnění mezinárodního postavení naší republiky a k prohloubení mezinárodní spolupráce vůbec svou spoluprací se socialistickými stranami ostatních zemí. Tato spolupráce je dnes sice v začátcích a naráží na velké obtíže, ale je nezbytně nutná, neboť nakonec jednota socialistů se může státi činitelem míru a mezinárodní spolupráce a může zejména zasáhnouti tam, kde ztroskotává úsilí diplomatů, a tím i zmírňovati dnešní napětí v mezinárodních vztazích. Mezinárodní socialistická spolupráce není a nesmí býti namířena proti nikomu, nýbrž sleduje jen zájmy míru. Uplatňují-li se dnes téměř ve všech evropských státech socialistické zásady v řízení vnitřního hospodářského života, jde o to, aby se tytéž zásady staly základem vztahů mezinárodních. Nestačí, uskutečňují-li se pod vlivem socialistických stran socialistické zásady v politice vnitřní, ale jde o to, aby stejné zásady převládly v zahraniční politice států. Narážíme-li dnes často na znepokojující výkyvy v zahraniční politice Spojených států, pak příčiny tohoto neblahého stavu hledejme především v tom, že ve Spojených státech není dosud významné socialistické strany. Velká odpovědnost připadla labouristické vládě anglické a spolupráce anglické Labour Party se socialistickými stranami evropského kontinentu je cenným příspěvkem k organisaci evropského míru a mezinárodní spolupráce. (Potlesk.)