Je jisto, že pověsti, vyskytující se v západním tisku a mluvící o Československu jako o zemi za železnou oponou, nejsou oprávněné. Litujeme, že senátor Vandenberg přes jednomyslné pozvání našeho předsednictva sněmovny a zahraničního výboru nemohl nikoho ze senátního výboru pro věci zahraniční delegovat k nám, aby se o neexistenci železné opony u nás přesvědčil. Je nám také jasno, že myšlenka železné opony existuje často jen v představách těch, kteří by právě chtěli - v rozporu s obecným úsilím o mír - rozdělit svět na dva protichůdné bloky.

My opravdu věříme v jednotnost a nerozdělitelnost světa. Československo samo, myslím, podalo dost přesvědčivé důkazy o tom, že chce soustavně pěstovat styky opravdu s celým světem. Výklad pana ministra zahraničních věcí je v tomto bodě nadmíru jasný, vždyť výpočet zemí, s nimiž rozvíjíme hospodářské styky, jde od Ruska, Anglie, Polska a Ameriky přes země neutrální až k zemím Blízkého i Dálného východu.

Nicméně pro nás, stát typicky vnitrozemský, ve speciální zeměpisné poloze, pro níž by mělo být i na západě větší pochopení, je otázka hospodářských styků často především otázkou levné dopravy. A v této souvislosti nemohu se nezmíniti o jiném druhu opony, která snad kolem nás opravdu začíná existovat. Nejde tu o oponu železnou, ale o oponu dolarovou. Okupace Bavorska zajisté stojí i velkou a bohatou Ameriku značné dolarové částky, nicméně náš příspěvek v dolarech na tuto okupaci se nám nejeví úměrným. Jak je známo Národnímu shromáždění, dodnes platíme za všechen transit - transit zboží, ale i transit telegrafní a telefonní - přes Německo nejenom v dolarech, nýbrž též za plný tarif, zatím co i Německá říše nám tyto tarify podstatně snižovala. Čilá hospodářská výměna se Západem, na níž, opakuji, máme veliký zájem, je tu zatěžována tím, že naše produkty, bohužel samy o sobě už dost drahé, se téměř prohibitivně zdražují při průchodu tím, co jsem nazval dolarovou oponou.

Věříme, že tato kritická poznámka, činěná opravdu v zájmu sblížení a zintensivnění styků, bude v tomto positivním smyslu také pochopena.

Vítám též jménem čs. strany lidové onu část výkladu pana ministra, týkající se uspokojujícího vývoje našich styků s Vatikánem. Zajisté je tu mnoho otázek, které zanechala válka. Všechny ovšem při dobrém vztahu, který tu mezi naší zemí a Svatou Stolicí je a na němž má právě tak vynikající podíl papežský nuncius Msgre Ritter jako sám pan ministr věcí zahraničních a jeho úřad, budou patrně, jak se dá očekávat, řešeny nejenom vzájemnou dohodou, ale také velmi brzy. K této naději nás neopravňuje jen všechno dosavadní porozumění, které se tu už projevilo, ale také skutečnost, že se vychází z onoho pevného základu, jímž je náš modus vivendi z roku 1928, na jehož uzavření měl dnešní náš president a tehdejší ministr věcí zahraničních dr Edvard Beneš tak veliký podíl.

V závěru konečně jen několik slov k poslední kapitole výkladu pana ministra věcí zahraničních Masaryka. Jistě počet našich zastupitelských úřadů, jak nám byl nastíněn, odpovídá plně nutnosti, aby Československo bylo všude řádně zastoupeno. Otázka je, zda nejsou někdy tyto úřady předimensovány počtem úředníků a zda úředníci jsou vždy zcela správně voleni. Vnitropolitické poměry v některých cizích zemích by se zdály na příklad doporučovat, aby v zájmu republiky nebylo naše zastoupení v cizině tvořeno podle ryze mezistranických poměrů Československé republiky, nýbrž především po stránce věcné a odborné. Rovněž nadměrné vysílání odborných přidělenců jednotlivými resorty mimo ministerstvo zahraničních věcí vede leckde k paradoxním situacím, že na př. rozpočet na výdaje spojené s obchodními, vojenskými, zemědělskými, sociálními a kulturními atašé je někdy dvojnásobný než rozpočet vlastního diplomatického zastoupení.

Zahraniční výbor bude konečně jistě též zajímat sdělení, nejenom kolik velvyslanectví a vyslanectví a generálních konsulátů máme, ale také celkový počet úředníků ministerstva zahraničních věcí, zejména zda příliš nevzrostl jejich počet ve srovnání s rokem 1937, zvláště když mnoho úkolů tehdy obstarávaných úředníky diplomatickými je dnes obstaráváno úředníky vyslanými z jiných resortů. Bylo by též v zájmu věci, aby s tímto sdělením o počtu byla československá veřejnost informována o školení a kvalifikaci těchto úředníků. Tak by byl učiněn konec všem pověstem o nedostatečné kvalifikaci některých nově přijatých úředníků, o prozrazení šifrovacího klíče v Budapešti a konečně pověstem o tom, že někteří noví úředníci ještě za první republiky maturovali na maďarském gymnasiu nebo přihlašovali střídavě národnost maďarskou, slovenskou, německou nebo židovskou. (Veselost.) V mnohých státech je tato otázka veřejné kontroly řešena vydáváním almanachu, seznamu diplomatických úředníků s uvedením jejich školení, původu a národnosti. Dávám panu ministru věcí zahraničních v úvahu, zda by podobný seznam nemohl být vydán též i u nás. Bylo by to na prospěch věci.

Uzavíraje tyto poznámky k výkladu pana ministra zahraničních věcí vyslovuji naději, že ministerstvo zahraničních věcí k některým konkretním podnětům laskavě přihlédne, jako to ostatně - to mohu zde s uspokojením konstatovat - učinilo už v minulosti. Děkuji též panu ministrovi za informativní výklad, týkající se restituce a reparaci Německa, o nějž čs. strana lidová zvláště žádala při rozpočtové rozpravě v prosinci. A závěrem konečně prohlašuji, že poslanci čs. strany lidové budou hlasovat pro schválení výkladu pana ministra věcí zahraničních. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším prihláseným rečníkom je p. posl. dr Jan Stránský. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Jan Stránský: Pane předsedo, paní a pánové!

Už sám začátek této naší rozpravy ukazuje něco, co docela nepochybně potvrdí také její průběh a její závěr. Ukazuje, že základní linie naší zahraniční politiky, jak nám ji ve svém výkladu načrtl pan ministr zahraničních věcí, zůstává mimo diskusi. Je to linie nadstranická a doslova národní, linie, odpovídající naší tradiční dějinné snaze zajistiti svoji vlastní bezpečnost tím, že pomáháme zajišťovat bezpečnost společenství mezinárodního.

Není u nás politického hnutí, které by mělo dost síly tuto linii měnit, ale co víc a co je důležitější - a v tom je nejlepší záruka stability naší zahraniční politiky: není u nás hnutí, které by tuto linii měnit chtělo. Ve svém výkladu o vztazích Československa k ostatním státům a národům světa mluvil náš zahraniční ministr na prvém místě o našich vztazích k Sovětskému svazu. Slyšeli jsme s pocitem radosti, že náš styk s tímto našim velikým slovanským spojencem se prohlubuje a zintensivňuje, a věříme, že tomu bude stejně i v budoucnosti. President Masaryk rozebíral kdysi v jedné ze svých úvah podstatu našeho tradičního českého rusofilství a právem mu vytýkal povrchnost. Žádal tehdy, abychom se nespokojovali pouhými citovými projevy, ale abychom své ruské bratry lépe poznávali, abychom studovali jejich řeč, jejich dějiny a jejich bohatou národní kulturu. Dnes, myslím, jsme se splnění jeho přání přiblížili, ale jen přiblížili, protože máme-li je splnit do důsledků, zbývá nám ještě ujít veliký kus cesty. Přáli bychom si, aby naše vzájemná výměna kulturních hodnot byla ještě živější a aby naše dosavadní politická, kulturní a hospodářská spolupráce byla podepřena tím, co nejvíc sbližuje jak národy, tak i jednotlivce: osobním poznáním, přímým vztahem člověka k člověku a vzájemným stykem nejen politických, vědeckých a uměleckých delegací, ale také přímým stykem českých a slovenských lidí na jedné straně s příslušníky sovětských národů na straně druhé. Nemusím jistě ujišťovat, že my v Československu bychom vítali ruské hosty nejen jako návštěvníky, kteří pomáhají našemu cizineckému ruchu, ale jako přátele a bratry. A věřím, že až Sovětský svaz překoná svoje nejtěžší poválečné potíže a splní své hlavní rekonstrukční úkoly, budou mít také naši čeští a slovenští lidé možnost poznati blíže velikou sovětskou zemi, v jejímž sousedství dnes žijí.

Přáli bychom si být pravidelně a pravdivě informováni o všem, co se v Sovětském svazu děje. Právě proto, že je nám Sovětský svaz blízký, blízký nejen zeměpisně, ale také citově, a právě proto, že my jsme blízcí jemu, bychom si přáli, aby tam, kde se mluví o Sovětském svazu, o jeho institucích a jeho politice, zmizela už konečně frázovitost a nepotřebné idealisování, které náš vztah nakonec jen degradují. A stejně bychom si přáli, aby také Sovětský svaz byl věcně, pravdivě a nestranicky informován o nás.

Řekl jsem, že charakter našeho spojenectví se sověty je doslova národní. To znamená, že je to spojenectví, za kterým nestojí jen jedna strana, nýbrž osm politických stran, a ne jen jedna vrstva, nýbrž všechen český a slovenský lid. (Potlesk.) V této vlastnosti, v této jednotě je právě síla tohoto našeho spojenectví. Bylo by špatnou službou nejen republice, ale i tomuto vztahu samému, kdyby se někdo pokoušel přivlastňovat si toto spojenectví nebo kdyby z něho chtěl dokonce vylučovat jiné politické nebo národní vrstvy. Jestliže mezi námi doma vznikají občas vnitropolitické spory a rozpory, je třeba, abychom si je vyřídili doma mezi sebou. Chodit na sebe žalovat za hranice a nasazovat tam jeden druhému psí hlavu, bylo by těžkým zločinem, na který by nakonec doplatila republika. (Potlesk.) A to platí jak o našem vztahu k východu, tak i o našem poměru k spojencům západním. Neboť i náš vztah k Západu, paní a pánové, a především k Spojeným státům severoamerickým, k Velké Britannii a k Francii musí být rovněž něčím, co zůstává nad stranami a nad jejich vnitropolitickým soutěžením. I tento vztah musí být věcí národní.

Pan ministr zahraničních věcí nám ve svém výkladu potvrdil, co hlásá už náš vládní program a co několikrát zdůraznil ve svých projevech svým jménem i jménem celé vlády náš ministerský předseda, že si přejeme, aby naše styky se Západem byly co nejpřátelštější a aby se také ony rozvíjely kulturní, politickou i hospodářskou spolupráci do hloubky a do šířky. Každý upřímný a poctivě uvažující Čech a Slovák si jistě uvědomuje, jaká by to byla škoda, kdybychom promarnili onen kapitál dobré vůle, který nám svým pobytem na Západě a svými osobními styky s představiteli západních demokracií nashromáždila naše zahraniční vláda, a každý, kdo má jen troch u hospodářských znalostí a zkušeností, ví, jak by na ztrátu této dobré vůle doplatil náš lid katastrofálním snížením své životní úrovně.

Proto jsme všichni uvítali jako radostnou zprávu a jako veliký úspěch své zahraniční politiky sdělení pana ministra, že v nejbližší době dojde k podepsání československo-francouzské spojenecké smlouvy. (Potlesk.) A proto také upřímně litujeme všech nedorozumění, která občas kalí náš poměr k Velké Britannii a Americe. Lhali bychom sami sobě, kdybychom si nepřiznali, že jsme si řadu těchto nedorozumění sami zavinili tím, že se do těchto našich vztahů vůči Západu vmísily ohledy vnitropolitické, stranické a agitační a že jsme je rozmnožili odsunováním některých problémů, jichž řešení se nakonec přece jen nebudeme moci a ani nechceme vyhnout. Patří sem na prvém místě otázka kompensací - náhrad za znárodněný majetek, jehož vyvlastněnými vlastníky jsou příslušníci spojeneckých a spřátelených národů. Tak jako je nám v Československu samozřejmé, že si provádíme svoje sociální a hospodářské reformy podle svého a nikoliv cizího rozhodnutí, stejně samozřejmé nám musí být i to, že cizím státním příslušníkům, pokud se proti nám neprovinili, musíme jejich majetek nahradit, a to tak, že jim výši náhrady nemůžeme nadekretovat, nýbrž se s nimi musíme o ní dohodnout.

Paní a pánové, jestliže dnes, téměř už po dvou letech, přehlížíme vývoj dosavadního jednání o tyto kompensace, stěží se ubráníme dojmu, že jsme neměli vždycky právě nejšťastnější ruku a že jsme nevolili vždycky právě nejlepší metody k dohodě. Je to smutná kapitola, v níž hrála příliš velkou roli neochota některých našich úřadů vypořádat se jednou provždy s tímto problémem, právě tak jako nedostatek odvahy k rozhodování a nedostatek odhodlání k odpovědnosti. Myslím, že o komplexu těchto kompensačních požadavků platí staré české přísloví: "Kdo rychle dává, dvakrát dává". A myslím, že kdybychom byli dali rychleji, byli bychom dnes dávali laciněji a méně. Je jistě správné, jestliže vláda hospodaří s naším národním majetkem opatrně a jestliže třikrát obrátí každou korunu dřív, než ji vydá. Ale jsou chvíle, kdy se nejen politicky, ale také hospodářsky vyplácí velkorysost. A já se obávám, že jsme již tuto chvíli propásli a že budeme na svoji liknavost a nerozhodnost doplácet nejen finančně, to znamená v penězích, ale také morálně a politicky ztrátou důvěry a dobré vůle se strany svých anglických a amerických přátel. Vítám proto ujištění, které nám dává pan ministr zahraničí o snaze vlády vyřešit co nejrychleji celý komplex těchto kompensačních otázek, a jsem přesvědčen, že až se to naší vládě podaří, zmizí řada zbytečných nedorozumění, která se nakupila mezi nás a naše západní přátele a která zbytečně otravují naše dobré vzájemné vztahy.

Řekl jsem, že jsme si část těchto nedorozumění zavinili, a mám proto za svoji povinnost vyslovit stejně upřímně svoje přesvědčení, že některá z nich nevznikla z naší viny. Jako upřímný přítel západních demokracií, jejichž krásné vlastnosti a instituce jsem měl příležitost poznat z vlastní zkušenosti za války, chtěl bych dnes vyslovit něco, co cítí všichni přátelé Spojených států a Velké Britannie. Chtěl bych říci, jak bolestně se nás všech, Čechů i Slováků bez rozdílu politického přesvědčení, dotkl postoj těchto dvou velmocí na pařížské konferenci ve věci námi požadovaného odsunu maďarské menšiny. Chtěl bych vyslovit lítost nad odmítnutím a hlavně nad formou tohoto odmítnutí, kterého se nám dostalo, když jsme se na podzim minulého roku ucházeli ve Spojených státech o úvěr. A chtěl bych zdůraznit, jak je pro nás nesnadné pochopit, že požadavky, které jsou proti nám vznášeny ve věci transitu našeho zboží Německem, jsou pro nás dnes, kdy je Německo spravováno spojenci a přáteli, nepoměrně obtížnější, než byly požadavky, které nám byly kladeny Německem předválečným.

Znovu přiznávám, že jsme snad řadou chyb zavdali podnět ke kritičtějšímu postoji svých západních přátel, vůči své obnovené republice. Ale nezasloužili jsme si té nedůvěry a někdy i tvrdosti, s níž se občas se strany svých západních přátel, hlavně svých přátel amerických, setkáváme. Chtěli bychom tuto nedůvěru odstranit a věřím, že se o to budeme všichni pokoušet. Ale uvědomuji si při tom, že k jejímu odstranění nepostačí jen naše dobrá vůle a že je k ní třeba i dobré vůle našich angloamerických přátel. Vřele vítáme zájem, který dnes projevují Spojené státy o celé světové dění a dvojnásob vítáme jejich zájem o Československo, o jehož osvobození mají tak vynikající zásluhu. I když to snad dosti často neříkáme, jsme jim hluboce vděčni za všechnu vojenskou i hospodářskou pomoc, kterou nám poskytly, právě tak jako Velká Britannie za války i po válce. Vítáme dokonce i všechny ty četné kritické hlasy, pokud nejde o kritiku vysloveně zaujatou, které jsou vyslovovány na naši adresu, protože také ony jsou nám důkazem, že americký zájem o Československo je vážný a trvalý. Přáli bychom si jen, aby se mezi naše vzájemné vztahy nevměšovaly ani s jedné ani s druhé strany rozpory ideologické a aby se od nás našim přátelům za mořem dostávalo co nejvěrnější a nezkreslené interpretace našich národních i mezinárodních cílů. Nevadí nám, vidí-li chyby, kterých se dopouštíme, přáli bychom si však, aby viděli také klady naší obnovené republiky, aby dobře chápali naše společné úsilí o československé zaměření naší demokracie, která si chce svojí osobitost uhájit proti každému jinému mechanicky aplikovanému vzoru, ať přichází z východu nebo ze západu. Přáli bychom si, aby uznali naší poctivou snahu vyrovnat se s řadou potřebných sociálních a hospodářských reforem, jejichž provedení stálo jinde potoky krve, vyrovnati se s nimi dohodou, po dobrém, třeba to někdy znamená, že si tuto dohodu musíme vykupovat řadou kompromisů. Přáli bychom si, aby věřili, že naše demokracie, i když je to jiná demokracie než ta, která se osvědčila v jejich vlastní zemi, je demokracie silná a hluboko vžitá, jejíž vitalitu nesnižuje, ale zvyšuje skutečnost, že se k přijetí jejich základních zásad sešly i nejprotichůdnější ideové směry. My nepochybujeme o tom, že si přes všechny potíže tuto svou demokracií udržíme a že budeme její zásady uplatňovat víc a víc ve svých vztazích k ostatním národům světa, a vřele bychom si přáli, aby tuto naši víru podepřeli svoji vírou také ti, kdo byli kdysi prvními průkopníky demokracie a kdo jsou i dnes v tolika směrech jejími učiteli.

A nyní, paní a pánové, dovolte mi, abych se alespoň stručně zmínil o naší smlouvě s našim polským slovanským sousedem.

Když naše vláda odjížděla do Varšavy, provázela ji se strany našeho lidu upřímná přání štěstí a zdaru, a stejný ohlas mělo jistě v Polsku odhodlání vlády varšavské. Neboť ani v Polsku, ani u nás není nikoho, kdo by nesouhlasil s cílem, který tato smlouva sleduje: zajistit se vzájemně proti společnému nebezpečí, které tak často ohrožovalo z útočného Německa jak Polsko, tak Československo, pomáhat si navzájem hospodářsky a vyřídit smírnou cestou všechny spory, které se mezi nás a Poláky nakupily za všechna ta dlouhá desetiletí našeho vzájemného stýkání a potýkání. Nemusím jistě zdůrazňovat význam našeho spojenectví pro případ možné obnovy německého útoku, protože tento význam byl nejlépe zdůrazněn dějinami obou našich zemí. Chtěl bych však podtrhnout jeho význam hospodářský, o němž mluvil ve svém výkladu pan ministr zahraničních věcí a který znamená velký zisk jak pro Polsko, tak také pro Československo. Věřím, že tato hospodářská cesta je také nejlepší cestou k tomu, aby se naší nově uzavřené smlouvě dostalo co nejrychleji živé a radostné náplně, která nám pomůže odstranit sporné otázky, o nichž se máme v nadcházejících dvou letech dohodnout.

Jestliže se dnes nebojíme mluvit o těchto sporech a specifických požadavcích, které vznášíme v nadcházejím jednání, činíme to v pevné víře, že mezi spojenci je nejlepší metodou k dozorumění upřímnost a že je třeba, aby naši polští bratři znali naše stanovisko stejně dobře, jako my chceme znát stanovisko jejich. Trváme-li na těchto svých požadavcích a vybízíme-li svoji vládu, aby je v jednání prosazovala, činíme to s pocitem, v němž jsme všichni, jak to ostatně vyznívá z celé této naší rozpravy, jednotni, s pocitem, že požadavky, které uplatňujeme, nejsou namířeny proti dnešnímu Polsku, nýbrž proti starým křivdám. Žádáme-li v případě Těšínska, Oravska a Spišska uznání svých předválečných hranic, chceme tím odčinit křivdu mnichovskou a zároveň i křivdu, které se Tisův a Tukův režim dopustil na Polsku. Žádáme-li navrácení Kladska, Hlubčicka a Ratibořska, chceme odčinit křivdu, kterou spáchalo na českém státě totéž Prusko, které pomáhalo rdousit stát polský a které je dnes likvidováno. A jestliže se v případě polské menšiny bráníme menšinovému statutu, je to jen důsledek zlých zkušeností, které jsme my, právě tak jako Polsko, měli se svými menšinami, a je to důsledek snahy o splnění staleté touhy všech Čechů a Slováků, žít konečně v národním státě.