Ale nejde tu jen o to, aby v tomto celkovém úsilí naše zahraniční politika byla v popředí všech snah o posílení mezinárodního řádu a morálky, jediné to záruky existence menších národů. Jde též o to, aby každý náš jednotlivý krok do tohoto úsilí tak zapadal, abychom mohli oprávněně o každé své smlouvě mezistátní, o každém svém novém kroku na mezinárodním poli říci, že jim sloužíme jak svému zájmu národnímu, tak také mírovému zájmu mezinárodnímu. Okamžitý prospěch nebo uspokojení sobeckého zájmu aby se mohlo ukázat krátkodechou politikou, kdybychom nepojímali svoje úkoly opravdu všelidsky, skutečně masarykovsky.

V tom duchu příspěvku k obecné bezpečnosti a míru pojímáme jak ony zásadní naše spojenecké smlouvy, které jsme už uzavřeli s Ruskem a s Jugoslavií, tak také smlouvy, které uzavíráme nebo ještě uzavřeme.

Naše základní spojenecká smlouva se Sovětským svazem, k níž se bez rozdílu věrně hlásí a vždy se bude hlásit všechen náš lid, je nejpřirozenějším východiskem naší bezpečnostní politiky. I když tato naše základní smlouva přirozeně pojišťuje především náš lid, pracující a budující svojí zemi bohužel ve stínu nebezpečného německého souseda, není tato smlouva výrazem nějakého sobeckého zájmu, tím méně ovšem snahy po tvoření nějakého bloku, který by snad chtěl být namířen proti někomu jinému než proti Německu. My totiž i v této smlouvě s bratrským Sovětským svazem vidíme ještě něco jiného než pouhé zajištění naší země před obnovou německého Drang nach Osten. Sovětsko-československou smlouvu pojímáme totiž rovněž jako náš a sovětský příspěvek k obecnému míru v Evropě. Zařazujeme tuto naši smlouvu, i když vzniklou především z našich potřeb a z obapolného zájmu sovětského a československého, mezi ony kroky, jejichž cílem jest zajistit nejen mír náš, ale i mír obecný. Silné Československo, to jest Československo silné smlouvou se Sovětským svazem, znamená Československo odolné proti jakékoliv obnově německého tlaku. A jistě všichni máme v dobré paměti, co znamenalo nejenom pro nás, ale také pro Rusy, Angličany a Francouze, když Československo padlo v roce 1939 pod německým náporem. Do šesti měsíců bylo po evropském míru a do dvou let byl ve válce celý svět včetně Sovětského svazu a Ameriky. To není přehánění významu klíčového postavení Československa pro světový mír, připomínám-li, co následovalo, když Československo padlo.

A podobně jako příspěvek k obecnému míru pojímáme i ostatní svoje smlouvy. Ze samého textu naší spojenecké smlouvy s Jugoslavií a s Polskem vyplývá, že tyto smlouvy zařazujeme jako platné pilíře do stavby obecného míru. Ve smlouvě s Polskem v článku II výslovně se na příklad praví, že obě smluvní strany zařazují tuto smlouvu po bok svých závazků vůči Organisaci Spojených národů. To není prázdná formule. To je ukázka, v jakém duchu a s vědomím kterých dříve už přijatých závazků Československo vstupuje do nových smluvních svazků.

Z výkladu pana ministra zahraničních věcí zdá se však vyplývat ještě jedna vedoucí linie, která charakterisuje ony rozličné kapitoly jeho exposé. Vedle zmíněného našeho úsilí stmelovat jednotlivé kroky naší zahraniční politiky s celkovou stavbou míru, což je a musí stůj co stůj zůstat hlavním principem naší činnosti na poli mezinárodním, lze tu pozorovat tendenci, zabránit za každou cenu opakování situace z roku 1938. Jsem dalek toho, abych chtěl zúžit problematiku naší zahraniční politiky na nějaký mnichovský komplex. Je však správné, že se jak pan ministr zahraničních věcí, tak pan státní tajemník dr Clementis podjímají některých kroků, které snad s hlediska naší veřejnosti nejsou tak obecně populární, jak obecně populární bylo na příklad uzavření smlouvy se Sovětským svazem.

Situace mnichovská neměla totiž s hlediska našeho vojenského a politického postavení jen svůj aspekt německý. Nestáli jsme tehdy v srpnu, září a říjnu 1938 v nepřátelském osamocení jen proti Německu, nýbrž také vůči všem svým sousedům, s čestnou výjimkou Rumunska. Připadá nám z výkladu pana ministra, že je oprávněnou snahou naší politiky zabránit, aby se tato situace mohla kdy zase opakovat. Ale i tato snaha, nepřipustit opakování Mnichova, vzhledem k našim neněmeckým sousedům je podle mého soudu příspěvkem jak k uklidnění ve střední Evropě, tak v Evropě celé.

Tak tedy pojímá čs. strana lidová naše jednání s Rakouskem a Maďarskem. Vítám jménem čs. strany lidové prohlášení pana ministra Masaryka o možnosti vybudovat dobré sousedské styky s Rakouskem. Už v rozpočtové rozpravě čs. strana lidová hájila stanovisko, že přátelský poměr k Rakousku nepřispívá jen k vybudování dobrých styků mezi ním a námi, nýbrž naše pomocná ruka znamená také postupné zmenšování nebezpečí nového anšlusu. A anšlus, i když se v první chvíli - jak se jistě všichni dobře pamatujeme z roku 1938 - týká především nás, postihuje nakonec celou Evropu.

V poměru k Maďarsku pokoušíme se ne zcela se zdarem o rozřešení otázky maďarské menšiny. Litujeme, že se nepodařilo naší delegaci na pařížské konferenci prosadit náš spravedlivý požadavek odsunu maďarské menšiny ze Slovenska. Proč spravedlivý požadavek? Nejenom proto, že se dnes obecně uznává náš požadavek na vytvoření národního státu Čechů a Slováků, ale také a zejména proto, že přítomnost maďarské menšiny v Československu, kterážto přítomnost by se mohla stát záminkou některým nevyléčitelným revisionistům k nové kampani proti celistvosti Československé republiky, je právě onou, řekl bych, jedinou překážkou dobrých sousedských vztahů mezi Maďarskem a Československem.

Je myslím snahou nás všech opravdu přispět k míru ve střední Evropě vytvořením dobrého sousedského poměru mezi námi a Maďarskem. Nemohu neocenit v této souvislosti, na jakou jistě krajní mez ústupků dr Clementis jako Slovák musil s velkým sebezapřením v jednání s maďarskou delegaci jít. Zatím však k dohodě - ne naší vinou - nedošlo. Náš cíl, neopakovat situaci mnichovskou ani v poměru k Maďarsku, zůstává. Upřímně si přejeme těchto dobrých sousedských vztahů, ale jak správné řekl ministr zahraničí ve svém výkladu - "další náš postup k Maďarsku a naše vztahy k němu chceme upravovat výlučně podle činů Maďarska". Chceme věřit, že činy Maďarska nebudou v ostré kontradikci s naší positivní a konstruktivní politikou ve střední Evropě.

Pokud jde o Polsko, které za Mnichova bohužel rovněž rozmnožilo řady našich nepřátel, zasluhuje přirozeně zcela zvláštní kapitoly a hodnocení. Je to národ slovanský, spojený s námi osudově sousedstvím výbojného Německa. Když za Mnichova plukovník Beck zradil protiněmeckou koncepci polské politiky a ultimativním způsobem po boku Hitlerově vymáhal pro Polsko naše Těšínsko, tato rozpoltěnost mezi Varšavou a Prahou vedla rovnou k 15. březnu 1939. Ale po pádu Prahy do půl roku následoval pád Varšavy. Tato nedávná historie, naše nedávné oboustranné utrpení jasně ukazuje sounáležitost, osudovou spojitost polského a československého lidu. Kdyby nebylo některých hraničních nedorozumění, jistě tento přirozeně souběžný osud Polska a Československa už dříve by byl vedl k uzavření polsko-československé spojenecké smlouvy, která byla podepsána teprve dne 10. března. Toho dne byla uzavřena ve Varšavě spojenecká smlouva, jejíž nutnost ostatně už předvídal dodatkový protokol, připojený ke smlouvě sovětsko-československé z prosince roku 1944. Čára za minulostí, kdy Německo mohlo používat jednoho proti druhému, což vedlo nakonec ke zkáze jak Polska, tak Československa, je spojeneckou smlouvou mezi námi a Polskem jasně položena. Škoda, že k podepsání nedošlo v Praze snad by bylo toto přerušení s neblahou minulostí vyniklo ještě důrazněji. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Spojenecké smlouvy obvykle bývají vyvrcholením doposud už dost těsných vztahů a spolupráce. V případě polsko-československé smlouvy jsme uzavřeli dohodu, jejímž hlavním bezprostředním účelem je teprve vytvořit takové ovzduší, v němž bychom mohli snáze rozřešit všechna dosavadní nedorozumění a v němž by také mohlo dojít k žádoucímu hraničnímu uklidnění. Ceníme si velice, že tato spojenecká smlouva je doprovázena okamžitě zahajovaným jednáním hospodářského rázu. Nelze si zakrývat, že těsná hospodářská spolupráce, prospěšná oběma stranám v nejvyšší míře, může se ukázat nakonec nejlepší cestou při řešení ostatních otázek mezi Polskem a Československem. Naše platné územní požadavky nejsou přirozeně namířeny proti spojeneckému Polsku. Ovšem spojenecké Polsko má možnost usnadnit, aby tyto staré křivdy, způsobené našim společným nepřítelem, byly napraveny. V tomto duchu vítáme spojeneckou smlouvu polsko-československou, jejíž součástí je přirozeně i onen dodatkový protokol, zavazující obě strany rozřešit do dvou let vzájemnou dohodou územní otázky, které jsou mezi námi.

V obranném systému, jejž začínáme budovat kolem nevyléčeného a stále nebezpečného Německa, zela opravdu do 10. března vážná mezera. Ta je nyní zaplněna. Polsko-československé spojenectví, opírající se zároveň o smlouvu se Sovětským svazem, tvoří opravdovou hráz proti jakémukoliv novému německému pokusu o výboj směrem na východ.

V souvislosti s budovanou obrannou sítí spojeneckých smluv kolem Německa pokládám za milou povinnost přivítat jménem čs. strany lidové obnovení spojeneckých vztahů se západní velmoci, sousedící s Německem, s Francií. Německo mohlo se pouštět do výbojů vždy jen tehdy, když cítilo, že jeho týl je neutralisován nebo jinak kryt. Drang nach Westen byl umožněn jen tím, že byli napřed vyřízeni a zdeptáni sousedi východní, t. j. my a Polsko, a nový Drang nach Osten, t. j. proti Rusku, byl možný teprve, když byla vyřízena Francie, Belgie a Holandsko.

Je proto - tváří v tvář Německu - vůdčí myšlenkou zahraniční koncepce čs. strany lidové spolupráce všech sousedů Německa. Proto jsme tak upřímně vítali návštěvu belgického ministra zahraničních věcí Spaaka, když přijel do Prahy podepsat kulturní dohodu s Československem, proto tím nadšeněji vítáme spolupráci, vyjádřenou obnovenou spojeneckou smlouvou s Francií. Upřímně se těšíme, že ji k nám přijede podepsat dávný a osvědčený přítel našeho národa a státu, ministr zahraničních věcí Georges Bideault.

A toto spojenectví, po němž čs. strana lidová několikráte v tomto shromáždění volala, naposledy v prosinci loňského roku, jeví se nám tím cennější, že je uzavíráno, jak jsme již tehdy řekli, s Francií opravdu novou. V čele Francie stojí dvě strany, které vyrostly v dnešní mohutné masové hnutí právě proto, že rostly z boje proti Mnichovu a proti všem důsledkům z něho plynoucím, t. j. proti příměří, vichysmu a pétainismu. Jsou to francouzská strana lidová a francouzská strana komunistická, dvě strany, které byly v roce 1938 velmi malou menšinou a bohužel proto málo zmohly v boji proti Mnichovu, dvě strany, které jsou za to dnes nesporně vůdčími silami Francie, protože v boji vytrvaly a protože, což je hlavní, měly pravdu. Právě v těchto dnech dlel v Praze komunistický předák ministr Tillon a jasně nám všem pověděl, jak nová Francie vítá obnovení spojenectví s Československem. A jasně mluví i druhá největší strana Francie, francouzská strana lidová. Právě jsem se vrátil z celostátního sjezdu francouzské strany lidové a mohu s potěšením zde konstatovat, že celý sjezd francouzské strany lidové s bouřlivým souhlasem jednomyslně odhlasoval resoluci, která rovněž žádá co nejrychlejší obnovu spojenectví s Československou republikou.

Jistě i po poslední válce byly snahy isolovat německé nebezpečí síti spojeneckých smluv, Německo obepínajících. Tehdejší tato politika měla však jeden vážný nedostatek. Byly vytvářeny za nepřítomnosti Sovětského svazu v evropské politice. Tohoto omylu se bohudík tragicky poučená Evropa dnes už nedopouští, naopak, důrazu a ceny je dodáváno všem těmto smlouvám, ať už francouzsko-britské, která podobně jako smlouva československo-polská má za účel teprve připravit ovzduší k rozřešení sporných otázek, jako Syrie a Libanonu, ať smlouvě polsko-československé nebo francouzsko-československé - právě tím, že jednotlivě všechny tyto státy mají také obrannou smlouvu protiněmeckého zaměření se Sovětským svazem. Francie, Československo, Polsko opírají tuto svou politiku také o aktivní, konstruktivní účast Sovětského svazu na budování evropské bezpečnosti.

Čs. strana lidová byla na této půdě první, která loni v prosinci podala svoje názory a stanovisko k otázce německé. Prakticky celý náš tehdejší projev při příležitosti rozpočtové rozpravy byl věnován jen otázce Německa. Proto se dnes omezujeme jenom na tři připomínky:

1. Čs. stranu lidovou nemůže jistě nikdo, zvláště po našem prosincovém zaujetí stanoviska, podezírat z toho, že bychom snad nedoceňovali nebezpečí Německa jako takového sama o sobě. Nicméně nám neuniká, že předpokladem a tedy ještě důležitější otázkou než dnešní diskuse o budoucích státních a správních formách Německa je otázka dohody mezi velmocemi. Jestliže nebude mezi velmocemi dohoda a jestliže se neprojeví zejména v řešení otázky německé, pak je celkem, věřte, druhořadým problémem, zda Německo bude mít formu federace nebo sjednoceného státu. Jestliže velmoci by byly v rozepři mezi sebou, pak Německo prostě bude znamenat strašné nebezpečí, ať už bude federalisované či nikoliv. Proto podle soudu čs. strany lidové je správné, jestliže československá vláda ve svém momorandu pro londýnskou přípravnou konferenci o Německu zdůraznila nutnost především velmocenské kontroly Německa.

V této souvislosti nepokládám ani za nutné nějak podrobněji se zmiňovat o oněch oprávněných pochybnostech o možnosti federalisace Německa, o pochybnostech, které v nás vyvolává smutné zjištění skutečnosti, že Hitler patrně dovršil onen neblahý vývoj k opravdovému sjednocení Němců, kteří se dnes všichni cítí, bohužel, především Němci. Ostatně i o federalisaci platí, že kdyby měla být uskutečněna bez dohody zúčastněných velmocí, nevedla by opravdu k rozdrobení Německa, nýbrž pouze k jeho rozpůlení na sovětskou a západní sféru, při čemž zároveň by byl dán německému nacionalismu bezprostřední, na dosah ruky se nalézající cíl k revisionismu, t. j. k opětnému sjednocení všech Němců a třeba i Rakušanů, jejichž odlučování od volné federace německy mluvících států by se mohlo ukázat svízelnějším než v případě pevnější formy německého státu.

Druhou naší připomínkou k otázce Německa je podnět souvisící těsně s otázkou účinné kontroly Německa. Základem tohoto podnětu je naše přesvědčení, že různé spojenecké komise, které i dohoda velmocí vytvoří, budou možná jen zcela přechodného rázu. Vojenská okupace, která klade tak velké nároky na finanční možnosti okupujících velmocí a na morálku jednotek, dlouho odloučených od domova, není rovněž trvalého rázu. Hledáme proto takovou kontrolu, která by se stala organickou součástí německého hospodářství. Podle názoru čs. strany lidové mohlo by být účinným prostředkem takovéto trvalé kontroly zmezinárodnění Říšské banky. Je dostatečně známo, že Říšská banka stala se od první světové války nebezpečným instrumentem německé politiky. Byla to napřed německá inflace, kterou přivodila Říšská banka hlavně proto, aby poškodila Spojence. Ještě nebezpečněji se utvořila situace, když se Říšská banka zločinnou politikou dr Schachta dala do služeb německého zbrojení, pro něž opatřovala finanční prostředky. Zmezinárodnění Říšské banky by znamenalo větší a důkladnější kontrolu než pouhý spojenecký dozor nad jejími obchody. Každá cedulová banka zasahuje bezprostředně do celého hospodářského života, reguluje jej a usměrňuje. Zmezinárodněná Říšská banka by neměla tedy jenom kontrolu finanční, nýbrž celou kontrolu hospodářskou. Naše představa by zhruba byla, kdyby spojenci, a to nejen okupační mocnosti, nýbrž podle určitého klíče pak i ostatní spojenci, zejména sousedé Německa, převzali Říšskou banku na určitý delší časový úsek, na př. na 50 let, a poskytli Říšské bance nutné devisy a zlato jako podklad nové měny. Za to by pak výtěžek plynul také jim. Devisy a zlato daly by se opatřit z říšskoněmeckého majetku v neutrální cizině, který patří spojencům jako reparace.

Předkládajíce tento podnět uvědomujeme si ovšem plně, že je třeba jej podrobit s hlediska mezinárodní situace a únosnosti studiu se strany ministerstva zahraničních věcí a s hlediska odborného studiu se strany ministerstva financí a Národní banky. Ukázalo-li by se však, že tato cesta je schůdná, domníváme se, že tento československý příspěvek by mohl být zařazen mezi ony kroky naší politiky, které směřují k zabezpečení obecného míru.

Konečně třetí připomínkou k problému Německa jest opětovné vyslovení naší snahy, vší měrou přispět k dohodě mezi velkými spojenci. To není jen sobecké přání státu, který dnes sousedí se Sovětským svazem a americkým pásmem v Bavorsku. I když je nám nemilé, jsou-li mezi sebou v nevlídném poměru dva velké národy, jako je sovětský a americký, s nimiž oběma chceme žít v upřímném a činném přátelství, přece musíme konstatovat, že dohoda mezi anglosaskými velmocemi a velmocí sovětskou je opravdu předpokladem nejenom našeho klidu, ale především klidu celého světa. Neradi bychom ovšem viděli, kdyby se některé velmocenské roztržky měly dít na našich zádech. Bývá to bohužel někdy osudem malých národů. Jestliže jsme zavinili některá nedorozumění se západním světem, jistě nikdo nemůže říci, že by čs. strana lidová nebyla po zásluze odsoudila takové nepředložené činy, které jsou v rozporu se zájmy československého lidu i s vládním prohlášením, podle něhož je cílem naší politiky doplňovat základní smlouvu se Sovětským svazem prohlubováním přátelských styků s demokratickým Západem.

Jsme spřáteleni s Velkou Britannií, jejíž velký podíl na společném vítězství nad Německem, kdy se po pádu Francie roku 1940 bila sama v heroickém osamocení, nikdo nikdy nevymaže ze srdcí všeho našeho lidu a jejíž vztahy k nám dobře se vyvíjející a prohlubující jak po stránce hospodářských, tak kulturních výměn, vřele vítáme. Mnozí z nás žili po boku britského lidu na onom ostrově, o němž se někdy říká, že je ostrovem universit, a který se ukázal v roce 1940 ocelově odolnou tvrzí proti náporu nacismu a fašismu. Dobře ukazuje tuto dobře se vyvíjející britsko-československou vzájemnost, že koncem příštího měsíce vyšle tato sněmovna oplátkou do Velké Britannie delegaci, která nebude mít jen příležitost ještě lépe poznat kolébku parlamentní demokracie, ale také ukázat opravdu sympatické vztahy naší země k Anglii, vztahy, o jejichž účinnosti by mohli nejvýše jednotlivci v našich zemích nepředloženými řečmi vzbuzovat občas pochybnosti.

Litujeme, že průtahy s kompensací za znárodněný nebo zkonfiskovaný americký majetek zakalily dočasně vztahy mezi velkou americkou demokracií a naší zemi. Věříme, že je to pouze dočasně a že v ovzduší vzájemného porozumění a dohody i tyto otázky budou řešeny. Jako Amerika, tak i my máme zájem na plném a volném rozvití mezinárodních hospodářských výměn. Jistě, že Amerika neztotožňuje při tom hlasy několika jednotlivců s míněním naprosté většiny našeho lidu, který pociťuje k Americe upřímné přátelství. Čs. strana lidová bude pracovat k upevnění tohoto přátelství, jež pokládáme za důležité pro naší zemi a její lid. Doufáme však, že samostatná naše cesta, vedoucí k prohloubení naší demokracie jak po stránce hospodářské, tak i sociální, bude po zásluze přes velkou vzdálenost, která nás od Ameriky dělí, Amerikou také oceněna. Objektivní pozorovatel zcela jistě uzná, jak velký kus urazilo Československo na cestě k právnímu a hospodářskému pořádku od května 1945.