Chtěl bych se při této příležitosti zmínit o práci a honorování ústavních lékařů a ostatního zdravotnického personálu. Nepodezírejte mě, prosím, z toho, že jako lékař chci obhajovat nějaká stavovská práva nebo nadpráva. Jsem příliš disciplinovaným příslušníkem národní společnosti, než abych jednomu stavu nebo jedné vrstvě chtěl dávat více nežli druhé. Ale podívejme se na problém. Sekundární lékaři v nemocnicích jsou špatně honorováni, ačkoliv mají daleko více práce nežli kdokoli jiný, protože pro ně neplatí žádná 8hodinová doba pracovní, žádná noc a žádná neděle. Můžete mně na to odpovědět, že to tak bylo vždycky, a já vám dám souhlas, že to skutečně tak vždycky bylo. Ale kdy to bylo? To bylo za liberalistického systému, kdy lékař byl prototypem svobodného povolání, kdy sekundárská léta v ústavě vlastně nebyla ještě jeho zaměstnáním, nýbrž jenom pokračováním ve studiích; on zde sbíral zkušenosti, z kterých potom těžil a které se mu ve svobodném povolání také finančně rentovaly. Vždyť se to zračilo i v tom, že sekundární lékař mohl sloužit pouze dva, výjimečně tři roky a že se nesměl oženit. Oženění bylo důvodem k propuštění ze služby. Na tom je nejlépe vidět, že to bylo považováno vlastně jenom za doplněk studií, při kterém už měl jakési kapesné, a teprve když odešel z nemocnice do vlastního povolání, živil se jako samostatný člověk. Ta doba už je pryč a nenuťte lékaře, aby byli posledními trosečníky liberalismu. Dejte také těmto subalterním lékařům, kteří nejsou dnes v nemocnici dva nebo tři roky, ale 10, 15 i více roků, kteří jsou ženatí a mají děti, alespoň tolik, co dostávají ti ostatní. (Potlesk.)

Bude to mít i příznivý ohlas. Dostávám spoustu dopisů, kde si pacienti stěžují na lékaře a na ošetřovatelky, že nebylo o ně dostatečně pečováno, nebo že k tomu, kdo něco přinesl, se chovali jinak než k tomu, kdo nepřinesl nic. Ti, kteří snad od někoho něco přijmou - nepočítám nějakou tu cigaretu - se mohou vyskytnouti všude, ale chcete-li doopravdy čelit, řekl bych, tomuto zlořádu, musí se práce řádně odměnit a honorovat tak, aby nikdo nemusel od nikoho nic brát. Ale to neplatí jenom o lékařích, to platí i o ošetřovatelkách a ostatních zaměstnancích nemocničních.

A teď bych chtěl připojit jednu poznámku, která nesouvisí přímo s tím, co projednáváme. Jsem poslancem za Kralupy nad Vlt. Neprovozuji ani stavovské, ani stranické, ani regionální sobectví, ale prosím vás, obraťte svoji pozornost ke Kralupům. Kralupy byly těžce postiženy bombardováním - byla tady zmínka o jednom krásném člověku, který při tom také zahynul - Kralupy byly v posledních dnech postiženy také povodní a nešťastnou shodou okolností právě ona místa, která v roce 1945 byla vybombardována, byla zase vyplavena. Kralupy nechtějí ani universitu, ani techniku, ani dvě gymnasia, nechtějí žádná privilegia, ani nechtějí být krajským městem, Kralupy chtějí jenom žít, ale ze svých vlastních prostředků to nedokáží. Město nemůže udělat žádnou investici a občané nemohou investovat také nic. Je to důležitý dopravní, železniční i říční uzel, je to město pěkně vyvinutého průmyslu uprostřed zemědělského kraje. Toto město potřebuje pomoci celého státu a já o tuto pomoc s tohoto místa prosím a žádám. (Hlučný potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Dávam slovo p. posl. dr Bláhovi.

Posl. dr Bláha: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Když jsme začali na podzim projednávat dva zákony zdánlivě spolu úzce souvisící, oba zákony s jasnou složkou zdravotnickou a sociální, byli jsme na to hrdi, jakému zájmu se v naší veřejnosti těší. Je pravda, nebyl to vždycky zájem veřejný, bylo daleko více zájmů postranních a zákulisních, zásahů, deputací, intervencí a resolucí, které se vzájemně křížily, jedna šla proti druhé, a my jsme s povděkem konstatovali, že je tady skutečně tentokrát neobvyklý zájem. Měl jsem opravdu radost, když jsme začali dnes jednat o prvním z těchto zákonů, že byly sněmovní lavice skoro plné, i sněmovní galerie; bohužel tento zájem brzy poklesl a byl bych velmi nerad, kdyby poklesl i ve veřejnosti, kdybychom samozřejmým schválením obou těchto zákonných osnov uzavřeli celé toto dílo, které vlastně v tomto zákoně má pouze svůj rámec a teprve prováděcí nařízení a lidé, kteří je budou uskutečňovat, musí mu dát praktický a skutečný význam.

Bylo zde velmi mnoho mluveno o tom, že zde běží o dva zákony, které vzájemně snad spolu konkurují i souvisí. Ale domnívám se, že je to podstatný omyl. Zákon o poradenské péči pouze nepatrnou částí, a to tam, kde se týká péče o dítě, bezprostředně souvisí s péčí o mládež, ale ve skutečnosti je zákon o poradenské péči něco docela jiného. Zákon o poradenské péči je vlastně jedním z úhelných, základních kamenů naší péče o národní zdraví, protože znamená, že chceme tentokrát na základě nových vědeckých lékařských prostředků a vynálezů pracovat preventivně, předběžně, abychom předcházeli choroby nejenom zdravotní, nýbrž i sociální tak, abychom je potom nemuseli léčit.

Všechny dosavadní zákony, jak je všechna Národní shromáždění a parlamenty v našem státě schvalovaly a projednávaly, byly vlastně jenom opatřeními z nouze, léčícími škody, které se už staly. Já jsem už před měsícem při projednávání zákona zdravotnického říkal, že se musíme snažit předcházet choroby, neštěstí a neschopnosti k povolání tím, že budeme dělat takovou zdravotnickou politiku, aby k takovým nemocem a poškozením nedocházelo. Tento zákon má pečovat o to, aby všichni lidé zdraví a také zdánlivě zdraví byli pod neustálou lékařskou kontrolou, abychom mohli včas a už v zárodku předcházet všechny choroby, které by je později mohly učinit nemocnými, po př. invalidními a práce neschopnými.

Proto se dívám tak trochu přezíravě na všechny zde zdůrazňované kompetenční spory. Zejména snad příslušníci některých povolání se bojí o svůj chleba a domnívají se, když budou tyto zájmy snad někde zúženy a jinde zase rozšířeny, že by tím byla dotčena jejich pravomoc nebo že by snad dokonce jejich zkušeností nemohlo býti využito.

Domnívám se, že se ve všech oborech našeho veřejného života setkáváme s něčím obdobným, že se jednotlivé obory vzájemně prolínají, ať jde o otázky právní, technické, zdravotnické, vojenské, obchodní, hospodářské a sociální, a vždycky záleží na tom, aby lidé, kteří věci rozumějí a jsou na svém místě, mohli do těchto věcí skutečně také mluvit a o nich pravoplatně rozhodovat. Paní a pánové, to není pro mne otázka ministerstev, protože ministerstvo, i když je zvláštní a speciální, může věci nejenom prospět, ale také uškodit.

Je pravda, že my lékaři a zdravotníci jsme považovali už od našeho prvního převratu za veliké plus, že jsme první v Evropě zřídili samostatné ministerstvo zdravotnictví a že potom řada států, republik i království zařizovala různá podobná ministerstva pro zdravotní péči, péči o zdraví národa, ministerstvo populace, jak je tomu dneska ve Francii a všude jinde ve všech státech. To je pravda. Ale prosím, musíme si přiznat, že to bylo ministerstvo zdravotnictví, které už v první republice to naše zdravotnictví nejvíce zdiskreditovalo, a že, kdybychom to ministerstvo zdravotnictví nebyli měli a měli místo toho lidi, kteří zdravotnictví rozuměli a kteří se o zdraví národa starali, byli bychom dneska na tom nekonečně lépe.

Nezáleží tedy na tom, máme-li ministerstvo to či ono, nýbrž záleží na tom, máme-li dostatek zkušených a oddaných pracovníků, kteří své věci rozumějí a kteří s láskou a kladným poměrem k věci pracují.

Je pravda, že po této stránce - musím to poctivě jako příslušník lékařského stavu přiznat - mají velikou vinu na tom i lékaři sami. Víte, že zejména v širokých vrstvách lidu se velmi mnoho píše o negativním poměru lékařů k sociálním vymoženostem a k celému našemu socialistickému nazírání a řádu. Ale prosím, lékaře má společnost takové, jaké si je vychovala. Společnost liberalistická v minulých dobách žádala od lékařů, aby byli v první řadě humanisty a dobroději, aby dávali lidem svoji péči jakožto almužnu, a nestarala se o to, z čeho budou živi existenčně, to jim bylo ponecháno, jakožto stavu svobodného povolání, aby se už nějak v soukromé praxi postarali o to, aby mohli být slušným způsobem živi. A tak je samozřejmé, že lékaři, chtěli-li být živi i se svými rodinami, museli se starat o svoji soukromou praxi, a dělali všechnu tu práci jakožto dobrodiní, jakožto humanitu, často levou rukou. Někteří, podle svého povolání, měli k tomu kladný poměr, někdy více nebo méně, a teprve postupnou socialisací našeho zdravotnictví, v sociálním a nemocenském pojištění, dostávali lékaři právě postupným zasazováním existenčním do tohoto vývoje také kladný poměr ke všem těmto otázkám. A víte, že dneska lékaři ve veřejném zdravotnictví, stejně tak jako pan kolega prof. dr Kácl zde vykládal o lékařích nemocenských, i ve všem ostatním lékaři dosud jsou povážováni za stav, který se může jenom za minimální úplatu věnovat otázkám veřejného zdraví a mohou si v soukromé praxi potom opatřit všecko to, co jim schází. Domnívám se, že po této stránce je třeba, abychom i lékaře zesocialisovali, tak jako děláme všude jinde, a potom jich budeme moci využít jakožto odborných pracovníků pro zdraví národa. Zůstaneme-li na poloviční cestě, nedostaneme se nikdy dál.

Je jistě pravda, že úspory vzniklé spojením ministerstva zdravotnictví, stejně tak jako řady ostatních ministerstev, by mohly být kladným, ale možná také negativním přínosem. Nemyslel bych, že by to bylo právě nejkrásnější gesto, kdybychom dneska, kdy nám jde o populaci, o zdraví, o napravení škod po této veliké vojně, chtěli i to jméno škrtat, protože jsem přesvědčen, že kdybychom toto ministerstvo spojili ku příkladu s ministerstvem sociální péče, muselo by se to zase jmenovat ne jinak než ministerstvo zdraví národa a sociální péče, že by to tam muselo být jasně řečeno. Ale v první řadě musel by toto ministerstvo vést vždycky člověk, který ke zdraví národa má kladný poměr a který by mohl něco skutečně odborného a nového přinést a zařídit.

Po této stránce jsme zatím vždycky v ministerstvu zdravotnictví kulhali. Pro nás je jenom jedna otázka. V dnešní naší společnosti nedovedu si představit lékaře, který by nebyl současně sociálním pracovníkem, protože léčit lidi a starat se o ně znamená nejenom předpisovat recepty, nýbrž také se starat, aby člověk ty léky a tu výživu dostal, aby také úměrně ke své chorobě bydlel, aby zde bylo všecko to ostatní, co nám tvoří sociální základnu národa, protože otázka zdraví, to není jenom otázka lékařská, nýbrž v první řadě otázka národohospodářská a sociální. A stejně tak jsem přesvědčen, že sociální pracovníci i pracovnice nemohou pracovat bez určité spolupráce a úzkého vztahu k vrstvám zdravotnickým, protože jsou-li lidé nemocní a strádají-li nějakými neduhy tělesnými, nemohou se dostat na vyšší sociální úroveň, a trpí tím i národohospodářská základna státu.

A tak je tomu i s otázkou populační. Populační otázka, to není jenom otázka kojenecké úmrtnosti. To je v první řadě otázka natality, porodnosti, a to jest otázka jak zdravotní, tak i sociální, aby lidé děti mohli mít, aby měli takové existenční prostředí a existenční minimum, aby je mohli poctivě a dobře lidsky uživit. Ale to je také otázka mravní. Prosím, nezapomínejte, že dneska v otázce porodnosti hraje velikou roli, a toho jsme si zejména my lékaři vědomi, otázka potratů nejenom v důsledku chorob a války, nýbrž také v důsledku chorob sociálních a mravních, t. j. potratů umělých. A po této stránce musíme také náš národ léčit a uvědomovat; to je také otázka populační. Ale otázka populační znamená také péči o nemocné tuberkulosou a ostatními nakažlivými nemocemi, které nám nejenom kojence a malé děti, ale také větší děti a mladé dospívající lidi, kteří mají být zařazeni jakožto kladní pracovníci do národního společenství, podrývají, takže se stávají vlastně balastem, přítěží národního života. A to je otázka i lidí dospělých, přestárlých, protože nám záleží na tom, aby lidé měli tolik zdraví, aby dovedli co možná nejdéle být činni v našem veřejném národním hospodářství, aby byli co možná nejdéle zdraví a výkonní. A to už je potom otázka sociálně-politická, vycházející bezprostředně z otázky zdravotnické. Zdravotní politika, sociální politika a národní hospodářství spolu tak úzce souvisí, že je velmi těžko jednu z těchto otázek bez škody na druhé vyloučit.

Domnívám se, že musíme docenit v první řadě to, že se nám podařilo do zákona zasadit povinné prohlídky všech vrstev, a myslím, že teprve budoucí generace budou moci ocenit, co to znamená, když každý člověk bezpodmínečně bude muset periodicky se dostavovat k lékařským kontrolám, kde by byl stále v evidenci jeho zdravotní stav a tím zároveň i jeho existenční a sociální postavení, a když jednou - doufám, že se toho v dohledné době dožijeme - budeme mít i dostatek prostředků, abychom mohli případné závady a škody už v zárodcích, než propuknou v nějaké choroby, předcházet a napravovat. To je ovšem velmi důležité pro budoucí včasné léčení. To je důležité i pro statistiku. Velmi dobře se pamatujeme, jaký to mělo význam sociální, když jsme v dřívějších dobách měli t. zv. rodinné lékaře, kteří znali celé generace lidí od dětství, od porodu přes jejich sňatky k jejich dětem a vnukům. Ti staří lékaři znali všechny jejich sociální, společenské a hospodářské podmínky a mohli být jejich rádci, jejich zdravotnickými poradci. Dnes ovšem už to nejde tak idylicky, jak to šlo snad před sto lety v patriarchálním společenství. Ale musíme to právě zavést touto poradenskou péči, aby to už nebyli jen ti lidé jako tenkrát, kteří si to mohli zaplatit, nýbrž aby skutečně každý člověk našel v lékaři a v sociálním pracovníku takového svého vedoucího rádce, k němuž by se pravidelně uchyloval a musel uchýlit a který by mu dával záruku, že je skutečně zdráv a plně výkonný.

A po druhé stránce máme v tomto zákoně důležitou věc v tom, že se stanoví povinnost léčit se. Dovedeme si představit, s jakými pověrami ještě před nedávnem jsme bojovali, když jsme chtěli přinutit matku, aby dala léčit své dítě, aby dítě, které je stiženo nakažlivou nemocí a ohrožuje všechny ostatní, bylo hospitalisováno, dáno do nemocnice, aby přišlo do prostředí, kde jsou dány všechny prostředky, aby mu bylo pomoženo. Kolik lidí mělo různé předsudky, obavy, odpor! Nyní musíme tento odpor zlomit, i když snad některé vrstvy budou v tom vidět ústavní omezování osobních svobod. Myslím, že dneska v demokratickém a socialistickém hospodářství se musíme na to dívat v prvé řadě jako na otázku společné odpovědnosti jednoho vůči druhému a potom teprve jako na otázku osobní. Věřím, že správnou výchovou přivedeme lidi k poznání, že všechna tato zdánlivě pro někoho snad přísná a tvrdá opatření s pokutami i vězeními se ukážou jako blahodárná výchovná opatření, která nás přivedou ke zdravějšímu národu.

Zákon o státní poradenské činnosti je vlastně pouze prvním krokem. Bylo by to málo, zůstali bychom jenom na malém kousku a začátku cesty, kdyby hned za tím nenásledovala ambulatoria, stojící na zákoně o národním pojištění, protože tato preventivní péče vlastně předpokládá také už zákon předcházející národní pojištění, které jistě i po stránce hospodářské bude muset participovat určitým způsobem na provádění tohoto zákona. Jestliže budeme předcházet onemocnění, bude v první řadě nemocenské a sociální pojištění mít z toho také veliký užitek.

Další otázky zdravotnické jsou otázky nemocnic, o nichž tady pan prof. Kácl tak výstižně mluvil, léčebných ústavů a reorganisace veřejného zdravotnictví. To jsou všechno otázky vzájemně do sebe vkloubené, které spolu souvisí a které teprve pohromadě nám udělají skutečné dílo naší péče a práce pro národní zdraví. Chtěl bych však říci, že k tomu potřebujeme v první řadě vyškolené odborníky.

Pan prof. Kácl se tady vyslovil skepticky o dnešní výchově lékařů. Je to jistě velmi smutné, když si musíme přiznat, že nával na lékařské fakulty ku př. zde v Praze je takový, že je nebezpečí, že bychom dnes museli snižovat úroveň odborníků, v jejichž rukou je zdraví národa. Musíme se snažit i o to, abychom měli co možná nejvíce školených odborníků ostatní zdravotní služby. Jistě každý z nás si přeje, aby ti nejschopnější to přivedli až k nejvyššímu stupni. Jistě žádný z nás nebude proti tomu, aby byla zavedena vysoká škola sociální a zdravotní služby, ale chtěl bych upozornit na jednu věc: že nesmíme nic vést ad absurdum. Jakožto vedoucí lékař nemocnice i ústavu velmi bych se bál toho, abychom jednoho krásného dne neměli v nemocnicích jenom samé lékaře-inženýry a já nevím jaké diplomované pracovníky a najednou, kdyby došlo k tomu, aby posloužili pacientovi při jeho nejprimitivnějším úkonu, ukázalo by se, že jsou to vesměs příliš kvalifikované síly na to, aby skutečně pacientovi dovedli posloužit. Musíme i ve zdravotním školení rozeznávat mezi školením nižším, středním a vyšším, musíme hledět, abychom v nemocnicích naučili sestry a ošetřovatelky také skutečně nejenom všem těm teoretickým znalostem a těm největším a nejvyšším úkonům organisačním, kterých také potřebujeme, ale abychom v prvé řadě měli dostatek personálu zdravotního, kterého potřebují naši nemocní, na kterýžto nedostatek se dnes v nemocnicích a ústavech nejvíce stůně a žehrá.