Vítám tento zákon s hlediska péče o populaci a boje proti kojenecké úmrtnosti. Ale je zase třeba říci, že je bezpodmínečně nutno, aby naše poradenství bylo vybudováno skutečně se vší myslitelnou a proveditelnou dokonalostí. Půjde jak o všestrannost, tak i o vybavení osobní a věcné. Říkám nejenom na základě svých vlastních zkušeností, ale i na základě poznatků dlouholeté praxe odborníků, lékařů i sester, že poradny stojí a padají s lékaři a sestrami. Je proto třeba, aby kvalifikaci poradenského personálu byla věnována co největší pozornost, protože jinak naše maminky s dětmi do těchto poraden chodit nebudou. Stejně tak je třeba dbát i na věcné vybavení a umístění. Je to, paní a pánové, přímo hrozné, že ještě dnes je řada našich poraden umístěna tak, že se tyto místnosti stávají přímo semeništi nákazy. Jsou známy případy, kdy v jedné a téže místnosti se konají porady protirakovinné, protituberkulosní, venerické a potom k tomu všemu ještě pro matky a kojence. Myslím, že slov o této nepřístojnosti ztrácet netřeba. Tím spíše je však třeba zdůraznit, že je zde zapotřebí rychlých činů. Zvlášť naše ministerstvo zdravotnictví musí dokázat, že alespoň nyní bude napraveno to, co mělo a mohlo být na snesitelnou míru upraveno již v prvních porevolučních měsících.

Řekla jsem už, že poradny mají být všestranné. Dožadovala jsem se již ve zdravotnickém výboru, aby byly vytvořeny také gynekologické poradny, jež by včasnými prohlídkami uchránily tisíce našich žen, které jinak přicházejí pozdě k lékařům s rakovinou, nádory a pod. Opakuji to i při této příležitosti, protože musíme nemoci předcházet, jak jenom lze, a musíme také dbát toho, aby poradny plnily svou skutečnou poradenskou funkci a nebyly používány jako naprosto nedostatečná léčebná zařízení.

Cenným přínosem pro zdraví našeho lidu a ustanovením, které mně osobně způsobilo velikou radost, je ustanovení § 9 tohoto zákona, jímž je příslušným orgánům za určitých okolností možno uložiti lékařům a porodním asistentkám, aby byli po dobu nutné potřeby za odměnu činni v ústavu národního zdraví, jenž může podle potřeby zřizovat své pobočky a poradny. Tohoto ustanovení bylo, paní a pánové, nutně třeba, a my. kteří pracujeme venku a zvláště v pohraničí, to můžeme plně dosvědčit. Máme rozsáhlé oblasti, kde není ani lékaře, ani poradny, ani asistentky. Jsou také případy, kdy zase poradny máme, ale jsou odbývány - jak se říká - levou rukou. Znám také případy, že se maminky již kolikrát sešly se svými děťátky často za nejhorší nepohody, ale lékař se nedostavil. Tak bychom ovšem, paní a pánové, naše poradenství nevybudovali nikdy a zdraví našeho lidu by dále trpělo, a proto bylo třeba ustanovení mluvícího v daném případě o povinnosti.

Při této příležitosti apeluji znovu na ministerstvo zdravotnictví a všechny příslušné činitele, aby byla s urychlením vyřešena otázka rozmisťování lékařů. Je to, paní a pánové, opravdu hrozné, musíme-li se stále znovu přesvědčovat, co drahocenných statků na zdraví a životech našich lidí je takto promarněno, že často ani v nejtěžších případech není možno dovolat se lékaře a lidé nám umírají jako ta němá tvář na poli. Tady se, paní a pánové, opravdu nemůžeme spokojit s tím, když nás odkazují na nemožnost omezování osobní svobody určováním lékařů na určité místo. Vždyť služba lékaře je opravdu nejvyšší službou lidskosti a všichni lidé nemohou přijít za nimi do měst! Musí tedy za nimi oni a já věřím, že kdyby takový lékař měl možnost poznat naléhavost potřeby tak, jak my ji venku vidíme, že by šel ven dobrovolně a rád. Ale pokud by těchto dobrovolných skutečných lékařů nebylo dost, je opravdu třeba sáhnout k určitým řídícím opatřením! Zatím zavedená tříměsíční povinná služba lékařů znamená sice malou pomoc, ale z důvodů nasnadě jsoucích samozřejmě zdaleka nemůže postačit.

Myslím, že v zájmu zdraví našeho lidu by bylo opravdu dobře používat v co nejhojnější míře služeb porodních asistentek, a to zvláště v poradnách pro matky a kojence. Tyto ženy skytají při své dlouholeté odborné praxi nejlepší záruku, že se maminkám dostane skutečně cenných, dobrých rad a pomoci. Na druhé straně znamená zařazení porodních asistentek pro ně alespoň do určité míry vytvoření trvalejší životní základny.

Paní a pánové, dovolte mi nyní, abych k této kapitole řekla několik slov, jež nemají k projednávanému zákonu bezprostřední vztah. Chci a musím se zastat práv oněch statečných a obětavých, do úmoru pracujících žen, jimiž je absolutní většina našich porodních asistentek. Přiznám se vám docela otevřeně, že mám k této věci přímý osobní vztah. Já jsem se za svého denodenního života naučila znát práci porodních asistentek zblízka a opravdu si hluboce vážím těchto žen. Má maminka je také porodní asistentkou a své povolání vykonávala dobrých 40 let. Uvítala na svět tisíce a tisíce nových občanů, vychovala nás šest dětí a v době krisí byla často jedinou živitelkou naši rodiny. Co tu bylo, paní a pánové, probděných nocí a denního shonu, kolik tisíc kilometrů prochodila i za nejhoršího počasí až do nejvzdálenějších obcí. Kolik životů zachránila nejen svými hlubokými znalostmi a pečlivostí, nýbrž i dobrou radou, přímluvou a orodováním i hmotnou pomocí, když bylo ohroženo narození hlavně nemanželských dětí. Jak zapomenout těch let, kdy jsme se my děti domnívaly, že naše maminka spát nepotřebuje, protože jsme ji spát nikdy neviděly! A přes tuto velkou práci a nekonečné zásluhy stála by tu naše maminka, nebýt toho, že se jí podařilo vychovat nás až k dospělosti, ve svém stáří bez zajištění. Paní a pánové, já vám toto všechno říkám proto, abych na jejím příkladě tím více vyzvedla osud těch ostatních, které zůstaly samy a leckdy už jen pro uhájení holého života ve vysokém stáří - 70 a více let - jen s největší námahou vykonávají dále své povolání, při čemž tato služba ani při nejlepší vůlí nemůže být samozřejmě už dokonalá. Řekla jsem vám to však hlavně proto, abych tím co nejnaléhavěji podepřela požadavek urychleného vyřešení i této otázky, aby tak byla dána i našim porodním asistentkám trvalá a slušná životní základna. Nezapomínejme při tom, že je jich velký nedostatek a že teprve po vyřízení této otázky můžeme počítat s přílivem nových žen do tohoto povolání. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Velmi správné je ustanovení zákona, které hovoří o převzetí dosavadních zaměstnanců okresních péčí o mládež atd. Tito zaměstnanci budou převzatí do služeb státu a budou platově zařazeni do příslušných kategorií státních zaměstnanců. Je pravda, že práce těchto zaměstnanců byla a je velmi záslužná a kvalifikovaná, méně známo však je, že jejich platové požitky byly až doposud na naprosto neuspokojivé výši, takže mnozí z nich byli - zvláště pokud se museli starat o četnější rodiny - nuceni odcházet z této služby a hledat si výnosnější zaměstnání. Tento zákon zaručuje i jim po zásluze spravedlivé zařazení, ale je třeba, aby převedení bylo právě vzhledem k neobyčejně tíživé dosavadní situaci těchto zaměstnanců provedeno co nejrychleji.

V závěru, paní a pánové, shrnuji takto: Oba dnes projednávané zákony o péči o mládež i poradenství znamenají přes určité uplatněné výhrady značný přínos na naší cestě k lepším zítřkům. Připravit jsme je mohli proto, poněvadž jsme od revoluce vykonali už pěkný kus práce. Nyní bude záležet na nás všech, abychom pracovali svorně dále na všech úsecích, abychom dobře zkypřili půdu a dali vykvést těm dnešním jarním kvítečkům v nejbohatší květy plného léta. Naším společným jmenovatelem všech lidí dobré vůle budiž při tom opravdová činorodá láska k člověku. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším prihláseným rečníkom je pi. posl. Trojanová. Dávam jej slovo.

Posl. Trojanová: Pane předsedo, paní a pánové!

Ujímám se slova jménem poslaneckého klubu strany lidové k předložené osnově zákona o organisaci péče o mládež. V podstatě vítáme jeho předložení, protože zajišťuje pevný právní podklad pro příští rozvoj sociální péče o mládež a také finanční základnu pro plnění jejích úkolů. Jest ovšem nutno zdůraznit, že tento zákon řeší pouze základní problémy organisační a převod agendy a majetku z dosavadních nositelů, to jest dobrovolných organisací péče o mládež, na činitele veřejnoprávní a vyhražuje ideovou výplň příští státní péče o mládež pozdější osnově zákona. Ve srovnání s právě projednávanou osnovou zákona o poradenské zdravotní péči, kterou předložil ministr zdravotnictví dr Procházka a která řeší nejen organisační a právní, nýbrž i ideovou stránku problému, je možno tuto okolnost označit jako minus. Za další minus osnovy zákona o organisaci péče o mládež považuji to, že zcela ruší dosavadní dobrovolné organisace péče o mládež. Tím se vyřazují ze spolupráce na výstavbě naší sociální péče o mládež desetitisíce obětavých spolupracovníků, kteří ji až dosud s nadšením a láskou budovali.

Osnova sice počítá v § 2 a § 6, odst. 2 s účastí dobrovolných pracovníků, avšak pouze jako jednotlivců, jejichž počet bude celkem omezen a průběhem doby se bude stále zmenšovati, neboť tu nebude spolkové základny, která by vychovávala nové dobrovolné pracovníky. I po této stránce je kladem osnovy zákona o poradenské zdravotní péči, že počítá s další součinností dobrovolných organisací sociálně zdravotních a že si přímo tuto součinnost zákonem zaručuje. Mám dojem, že ministerstvo soc. péče si již také uvědomilo tuto okolnost, protože, pokud je mi známo, svolalo počátkem tohoto měsíce zástupce ostatních korporací sociálně- zdravotních a požádalo je, aby se sdružili pod vedením ministerstva sociální péče a pomáhali mu řešiti otázky sociální péče o mládež i dospělé. Zajímavé ovšem je, že šlo zejména o korporace, které převážně pracují v oboru péče zdravotní, jako Československý Červený Kříž, Masarykova liga proti tuberkulose a jiné společnosti, obírající se bojem proti chorobám srdečním, reumatismu a pod., a které tudíž podléhají především ministerstvu zdravotnictví. Mám obavu, že se tu se strany ministerstva soc. péče vyvolává nový kompetenční spor, a to tím spíše, že ministerstvo zdravotnictví nebylo o této poradě vůbec vyrozuměno.

V souvislosti s touto otázkou upozorňuji na resoluci výboru soc.-politického, přijatou k osnově zákona o poradenské zdravotní péči, která požaduje, aby prováděcím vládním nařízením byla jasně stanovena kompetence obou ministerstev, tak aby při provádění zákona byly pokud možno vyloučeny všechny prestižní otázky a kompetenční spory. Nemyslím, že by svrchu uvedený počin ministerstva soc. péče byl vhodným úvodem pro splnění tohoto požadavku.

K jednotlivým ustanovením zákona o organisaci péče o mládež nemám připomínek, protože všechna tato ustanovení byla podrobně projednána jak ve výboru zdravotnickém, tak ve výboru soc.-politickém a byla přijata i zástupci našeho klubu. Upozorňuji pouze k § 6, odst. 4, že při projednávání zákona o poradenské zdravotní péči byla ve zdravotnickém výboru přijata resoluce, která doporučuje vládě, aby absolventkám Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče v Praze vzhledem k jejich vzdělání, neboť mají maturitu a 2 a půl roku dalšího odborného vzdělání s úrovní studia vysokoškolského, bylo příslušným legislativním opatřením zaručeno zařazení do služební třídy 1 C přes to, že tato škola formálně není školou vysokou. V době, kdy máme vysokou školu, jejíž posluchači nemusejí prokázat předběžné studium středoškolské a jejíž absolventi budou mít přes to práva vysokoškoláků, nelze upírat spravedlivé zařazení absolventkám Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, která fakticky, pokud jde o předběžné vzdělání a úroveň studia, odpovídá všem požadavkům, kladeným na školu vysokou, nemůže však za ni být prohlášena pouze z toho důvodu, že ji vybudovalo a spravuje ministerstvo zdravotnictví, ale doufám, že při nestrannosti dnešního vedení ministerstva školství dojde k vzájemné dohodě i v této věci. Všechny předpisy, které se budou vztahovat na absolventky Masarykovy státní školy, zaměstnané v ústavech národního zdraví, bude ovšem nutno aplikovat i na její absolventky, zaměstnané v zařízeních sociální péče o mládež.

V závěru své řeči vyslovuji přání, aby jak sociální péče o mládež, organisovaná podle tohoto zákona, tak zdravotní péče o mládež, organisovaná podle zákona o poradenské zdravotní péči, ruku v ruce spolupracovaly na jednom z nejdůležitějších úkolů našeho současného života, na blahu a prospěchu naší mládeže.

A nyní mi dovolte několika slovy odpovědět na to, co zde řekl zejména p. posl. Vojta Beneš. Opravdu velmi citově a krásně zde vzpomněl všech dobrovolných spolupracovníků, kteří v sociální péči po 50 let konali veliké dílo. Ocenil zde i církev, ocenil zde i katolickou Charitu, ale jako žena a jedna z těch, které vyšly z ústavu našich řeholnic, bych zde chtěla připomenout, že zapomněl na tyto řeholnice, na tyto naše tiché pracovnice, které věnovaly celé své životy péči o naše děti a lásce k nim.

A jako další odpověď p. posl. Benešovi bych chtěla říci, že i my, strana lidová, která má dnes právě předsedu kontrolní komise, jsme pro to, aby se skutečně šetřilo, aby se šetřilo na všech stranách, a dokonce bychom i vítali, kdyby bylo u nás méně ministerstev, než je jich doposud, ale pak by se nemohlo mluvit jenom o spojení ministerstva soc. péče s ministerstvem zdravotnictví, ale museli bychom říci, že bychom mohli spojit ministerstvo výživy a ministerstvo soc. péče do ministerstva zdravotnictví, které existuje už od roku 1918 a na které jsme byli velmi hrdi, že právě toto ministerstvo máme. Připomínám zde slova prvního presidenta T. G. Masaryka, který kdysi - a bylo to, myslím, při desátém výročí trvání naši republiky - pravil, že by se naopak kompetence ministerstva zdravotnictví měla rozšířit. Cituji to z nedávno vyšlé publikace, kterou vydala paní Pazourková, když nám přeložila anglický zdravotní zákon, kde v úvodním slově vzpomíná právě T. G. Masaryk a, který nikdy nezapomínal a při všech možných příležitostech připomínal, jak veliká je důležitost našeho ministerstva zdravotnictví.

Chtěla bych ještě navrhnout, když už se zde mluvilo o možnosti spojení ministerstev, i jiné spojení. Mohlo by se ku příkladu spojit také ministerstvo průmyslu s ministerstvem zahraničního i vnitřního obchodu. Pak bychom také ušetřili. Proti tomu, co zde bylo řečeno, že by ministerstvo zdravotnictví mělo být spojeno s ministerstvem sociální péče, vyskytují se hlasy, které říkají, že bychom měli naopak vybudovat zvláštní ústav pro děti, vlastně takové malé ministerstvo, které prý by mělo býti připojeno k ministerské radě. Ministerská rada není však na to zařízena a bylo by tu další nové ministerstvo, což by znamenalo další útok na naši státní pokladnu, a to si bohužel dnes dovolit nemůžeme.

Když jsem zde slyšela tolik, řekla bych skoro, útoků, vzpomněla jsem si, že ve své aktovce mám některé přípisy, které mně byly v poslední době zaslány a které bych zde chtěla aspoň úryvkovitě citovat. Je to především memorandum z porady konané 15. února 1947, kde zdravotně-sociální pracovnice všech poraden pro matky a děti ve velké Praze žádají, aby naopak preventivní péče o matku a dítě, která je převážně záležitostí zdravotní, byla i v budoucnosti orgánem veřejné péče zdravotní. Žádají proto příslušné činitele, aby neochvějně trvali na zařazení poraden pro matky děti pod sektor zdravotnický a nikoli pod sektor sociální péče. Podpisy následují.

Mám zde však ještě jeden zajímavý přípis, který jsem tyto dny dostala, kde se Československá pediatrická společnost staví plnou vahou a rozhodně za plán preventivní zdravotní péče, formulovaný zákonnou předlohou, kterou ministerstvo zdravotnictví předložilo vládě a činitelům zákonodárným. Nechci vám předčítat, paní a pánové, celé ty listiny, ale mě zajímá ještě jedna věta: Tuto koncepci položilo také sovětské Rusko za základ veškeré péče o mládež útlého věku a soustředilo ji cele v ministerstvu zdravotnictví. Při naší nedávné návštěvě v Moskvě, kde jsme navštívili také jesle a mateřské školy, bylo nám právě v Moskvě řečeno, že péče o dítě do tří let v Sovětském svazu po všech stránkách, tedy nejenom po stránce sociální, ale i po stránce výchovné a zdravotní, patří ministru zdravotnictví. Když jsme nedávno měli tu krásnou výstavu našich žen, navštívil ji také náš ministr zdravotnictví dr Procházka. Byla jsem mezi těmi, kteří jej provázeli, a na obrázcích a diagramech jsme mu vysvětlovali práci našich pracovnic, ukázali jsme mu, co všechno u nás je, a tu jsem mu připomněla, jak to vypadá v Sovětech s dítětem do tří let, že tam právě tato péče o dítě do tří let po všech stránkách patří zdravotnictví a že by se vlastně i on měl o tuto péči u nás ucházet.