Ale na co jsme nejvíc hrdi, to jsou poradny pro matky a kojence, kterých je jenom v Čechách 1.024. Nemohu vám říci, kolik je jich v celém Československu, ale jistě skoro, anebo nejméně jednou tolik. Máme 102 prenatální poradny a tato věc bude úkolem státu a dalšího vývoje. Jsme teprve na počátku této práce, a naším úkolem, krásným úkolem všech ministrů zdravotnictví bude doplnit v první řadě tyto prenatální poradny, aby byly všude, na každém okrese. Máme 10 útulků pro rodičky, ono zřízení, které je sice drahé a ke kterému jsme se těžko odhodlávali právě pro tu drahotu, ale máme zato 10 útulků, kam může budoucí chudá matka jít slehnout, aby se o ni starala cvičená zdravotnická pracovnice, lékař-porodník, které voláme a všude máme k této asistenci. Máme 664 žňových útulků, kterým matky v zemědělských krajích, když odcházejí na pole, mohou svěřit své dítě.

Pravda, my jsme na to nedali sami všechny peníze, stát nám pomáhal z největší míry, ale to je to, nač jsme hrdi: že nám stát takový úkol mohl svěřit, že jsme jej vykonali dobře a že se tyto útulky staly v našich rukou instrumentem národního zdraví. Máme 116 jeslí a dětských opatroven pro ty nejmenší, máme nemocnici a útulek v Krči pro malá nemluvňata, máme porodnici na Štvanici i útulek pro nemanželské matky. To uvádím jen proto, abyste viděli, že jsme nezanedbali žádné pole a že jsme se snažili všude udělat tolik, nač s pomocí státu stačily naše finanční síly. Máme 778 stravovacích stanic. Tam zasahovala sdružení rodičovská, maminky vařily, pekly, pomáhaly, vedly děti. Jaká to byla nesmírná radost! Paní a pánové, chodím rád na poslanecké schůze. Viděl jsem v tom jeden ze svých výchovných, učitelských úkolů: zdvihat člověka, jeho sebevědomí, jeho cestu k politickému zrání. Ale daleko raději jsem chodil do těchto stravovacích stanic. Když tam vidíte za stolem 100, 120, 150 dětí, jak se s chutí dávají do jídla a jak jim tento instrument národního zdraví pomáhá, to je krásná práce, přesto, že o ní národ skoro příliš málo ví. Máme 167 prázdninových ozdravoven a kolonií, 9 ústavů pro úchylnou mládež, ozdravovnu pro matky na Klínovci za Jáchymovem, máme 240 okresních péčí o mládež, které vykonávaly zdravotní péči o dítě. V roce 1945 prohlédli naši lékaři chrup 200.000 děti. Bylo 70.000 případů právní ochrany, která hájí zájem nemanželských a jiných dětí zvláště proti otcům, kteří se nehlásili ke svým dětem ani tou nejprostší sociální povinností. Máme 30.000 případů hromadného poručnictví. Naši hromadní poručníci se starají o děti v celém městě nebo v určitém společenském okruhu. To vše je tedy práce našich dobrovolných pracovníků! A nestála téměř jediného haléře a byla vykonávána s opravdovou láskou a porozuměním. Děkujeme ovšem státu i našemu lidu za pomoc, kterou nám dával.

Ale, paní a pánové, naše dobrovolné sbírky nebyly tak bezvýznamné. V roce 1945 jsme sebrali na dobrovolných sbírkách 51 milionů. Prosím, takové číslo mluví samo za sebe. Vydáváme v Brně vědecký měsíčník Péče o mládež, na který jsme hrdi. Píší nám do něho lékaři i sociální pracovníci a je příručkou dobré sociální péče o dítě. Pravda nebyli jsme sami. - Ano, nebyli. "Sociální pomoc", kdysi Moravcova, změnila se na velmi důležitý instrument péče o dítě a společnost a vykonává krásnou práci. Je to vedle toho Liga proti tuberkulose, Červený kříž i řada dalších institucí. Nebylo by spravedlivé, abych tu nevyzdvihl velmi záslužnou sociální činnost, kterou vykonává katolická Charita. Vykonává ji se stejnou láskou a zaslouží si stejně úctu národa, pro který naše děti vychovává.

Paní a pánové, proto jsem v sociálně-politickém výboru tak hájil význam dobrovolných pracovníků. Nedomnívejte se, že proto, abych jim získával vděk. Pro jinou věc. V našich 40 péčích o mládež je celý veliký aparát připravených administrativních pracovníků a tento aparát československému státu dnešním dnem radostně předáváme. Chápete jiště, že ten, kdo oral své pole 50 let, i když odejde na výměnek, shýbá starostlivě svou šíji k zemi a pořád chodí okolo toho pole, kterému dával po desetiletí svůj pot. Bojí se, aby ti noví zahradníci, o kterých jste mluvil, pane kolego Jirásku, dobře štěpovali a milovali tu líchu jako on, starý zahradník. To je jediný důvod, pro který bychom si byli přáli, aby těch 50.000 dobrovolných pracovníků bylo užito lépe, než jich užívá předložený zákon. Doufám proto, že pracovníci dobrovolní i tento aparát zemských a okresních péčí o mládež po celém státě bude oceněn panem ministrem, až bude k němu připravovat prováděcí nařízení. Myslím, že je to prostá povinnost, užíti jejich schopností a zkušeností a jejich práce. Nebrali jsme každého člověka z ulice. Školili jsme své sociální pracovníky a k tomu směřovala naše opravdová snaha. Budovali jsme školy pro sociální péči, těch 5 sociálních škol, které jsou po českých zemích. Vznikly z našeho podnětu, i když jsme je sami nestavěli. Tak Hořice věnovaly své sociální škole mnoho práce, jako Praha, nebo Budějovice, nebo Brno, nebo jiní. Je to 5 škol středoškolského charakteru právě tak z našeho podnětu a máme Vyšší školu Masarykovu. Rád bych řekl vysoká škola, ale nemohu, protože školí k sociální péči o mládež své žákyně maturantky ze středních anebo jiných škol jen dva a půl roku. Ale poznamenávám zajímavou okolnost. Před chvilkou byly u mne, už po několikáté, absolventky, žačky Masarykovy školy sociální. Nechtějí totiž být nikde jinde než pod ministerstvem školství, kam podle jejich mínění, a také podle mínění mého - dovolte mi, abych takové mínění měl - všechny školy náležejí.

Revoluce nám otevřela, díky ji za to, dvě sociální školy vysoké. Jedna, která už je v Praze, a jedna, která má být v Brně. Ozývají se proti tomu hlasy, a žádají si školy jediné. Vytýkají, že je to tuze mnoho na náš malý stát. A já myslím, že je to pravda. Dvě vysoké školy je moc. Jenom problém je v tom, kde ta jediná škola má být. Má být v Praze? Po převratu, tedy po předloňském květnu, bylo vybudováno 6 nových vysokých škol. 5 v Praze, jedna v celém ostatním státě, v Olomouci. Neboť kdekdo, kdo buduje nové školy, kdo na nich učí, je přesvědčen, že Československou republiku lze milovat jenom z Prahy. (Potlesk.) Už ne tolik z Ostravy, už ne tolik z Brna, už ne tolik z Budějovic a odjinud. Je to takové, že i president republiky musel připomenout při otvírání olomoucké university, že není na světě jenom Praha, že reforma nejenom ve správě politické, ale také ve správě školské (Potlesk) by měla změnit tyto věci na rozumnou decentralisaci. Uvažte prosím, Praha má 7 vysokých škol a 41.000 vysokoškoláků. Kolik jich má ostatní stát? - 15.000. Prosím vás, kam touto cestou dojdeme? To není jenom bytová krise, to je také vážná otázka pedagogická. Co mají profesoři na té medicinské fakultě dělat? Pro studenty není dost místností, dost času, není dost pomůcek, ničeho. Nelze, abychom vytrvale shromažďovali všechno školství do Prahy, protože někdo chce milovat republiku z Prahy. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)

Paní a pánové, čeho potřebujeme v sociálním školství, jsou zvláště školy nižší pro sociální dělníky a pracovnice v poli; těch je velký nedostatek a musíme jich mít více. Jestli jsme udělali zákon, budeme jej muset za každou cenu naplnit předpoklady, za kterých se může splnit účel, pro nějž byl vyvolán. A proto i s tohoto místa volám po tom, co první vyslovil pan kol. Krajina, když v kulturním výboru žádal, aby československý stát měl svůj kulturní program, svůj kulturní plán. Dvouletka - ano, zajisté, ale také v kultuře, a proto musíme míti plán, který bude vycházet z potřeby lidu a jeho státu. Teprve potom budeme moci racionálně hledat místa a formy, kterými se bude pomalu, ale rozumně a plánovitě, programově uvádět kulturní plán v život i na tomto sociálním úseku.

V jiných státech, paní a pánové, je péče o dítě předmětem universitního studia. Není v Anglii, není v Sovětech, není v Americe snad jediné větší university, na které - pokud se tam studují tyto obory - by nebylo zvláštního profesora, který by vykládal péči o dítě, který by ji vědecky plánoval, staral se o sociální program, kterého se nám v péči o dítě tolik nedostává. Lituji, že na Karlově universitě pražské není tato stolice, jež tam už dávno měla být zřízena a na níž by se přednášelo jenom a jenom o péči o dítě. Vždyť je dítě třetina národa! A my pro třetinu národa nemáme dost zájmu, abychom stavěli péči o ni na vědeckém základě?

Paní a pánové, já se domnívám, že mám zase povinnost upozornit na tento problém. Či se spokojíme, aby o péči o dítě mezi sebou navzájem jen bojovala byrokracie toho či onoho ministerstva s ministerstvem jiným? Nebo je žádoucí, aby péči o dítě plánoval vědecky vzdělaný muž, který by znal cizinu a který by hledal vhodné prostředky a řešení péče o dítě v našem státě?

Děkuji za všechny dobrovolné pracovníky vládě Gottwaldově i vládě Fierlingerově, děkuji panu ministru Šoltézsovi a děkuji také panu ministru Nejedlému a gratuluji mu, že s jeho jménem může být spojen tento překrásný zákon. Věřím, že i on je si toho plně vědom a že se bude snažit, aby se pod jeho vedením stal tento zákon tím, čím by měl být.

A nyní ještě několik slov o tom, jaké je pochopení pro péči o dítě u nás. Hned po převratu věnoval okresní národní výbor v Sušici, horský chudý výbor, milion korun na péči o dítě. A družstevní hnutí, vedené p. min. Zmrhalem, darovalo pro péči o dítě, zemským péčím 60 milionů (Potlesk.) jenom v českých zemích. Zemská péče o mládež pak, vědouc, jaké jsou poměry na Slovensku, vědouc, co tam zanechala válka, z celého srdce ráda darovala 13 milionů svým přátelům na Slovensku, aby také oni mohli plnit své úkoly. (Potlesk.)

Jsou tu jiné: okresní péče Klatovy, Plzeň, Pardubice a Liberec, které vynikají nad jiné v této činnosti. Paní a pánové, jsem rád, mohu-li chválit, mohu-li děkovat, ale nebudu se ani bát otevřeně říci, co mě bolí. To je vlastnost mužů a ten, kdo se bojí ukázat na bolesti, které nás hatí, hřeší proti vlastnímu lidu a národu.

Vyvážíme do světa českou krev. Problém smíšených manželství, za kterými stojí české děti, česky vychované, nebyl rozřešen. Já nevím, kdo ho má řešit, ale prosím, aby tento problém byl řešen rychle, aby nejenom matky, které se zoufale bojí odsunutí svých děti do ciziny, aby i ony samy konečně spočinuly doma, ve své vlasti. Jak tragický je případ učitelky paní Konopíkové! Je to dcera zvěčnělého ředitele Mentbergra. Kdo jste obeznámeni se školskými poměry, jistě si vzpomínáte na starého Mentbergra, tvrdého stoupence starého liberalistického systému. - Ale proto nebyl ředitel Mentberger špatný, špatný byl jen liberalistický systém. - Mentberger byl vzácný český člověk a vychovatel. Vychovali svou dceru dobře, přes to, že se provdala za Němce. Ona se jmenovala Mentbergrová, její muž Konopík. Ona je Češka, od gruntu Češka, její muž byl československý generál, Němec. Za protektorátu se nechoval dobře, zemřel v našem vězení po převratu, za zlých okolností. Zbyl tu po něm syn a zbyla po něm tato žena. Zoufale volá tato Češka, která se v roce 1939 v přihlašovacích listech - kdybyste chtěli, já vám je ukáži - přihlásila za Češku i se svým chlapcem, který německy neuměl a kterého hnali Němci do německé armády, protože táta byl Němec. Tento syn, krásný, urostlý a vzdělaný hoch se střední českou školou, dostal už v nedávných dnech občanský list - a já děkuji ministerstvu vnitra za to, že mu byl vydán - ale nebyl dosud vydán jeho matce. Proč mám o ni takový zájem? Paní a pánové, býval jsem okresním školním inspektorem a ona byla mou učitelkou, jednou z nejhodnějších a nejpilnějších, jaké jsem měl.

Ale takových případů je více, snad ještě mnoho, a je tedy žádoucí, aby problém smíšených manželství byl už konečně vyřešen.

Jiný takový doklad, jak špatně chápeme péči o dítě. Paní a pánové, máte-li chvilku času, zajeďte si na Chotkovu silnici a tam napravo v ohybu je dům, "palác" Zemské péče o mládež. Ale až tam půjdete, dejte se pojistit na život, protože není jisto, že zrovna v té chvíli, kdy tam budete vstupovat, spadne vám na hlavu a zabije vás. Když se v květnu 1945 rozdělovaly pražské domy a paláce mezi kdekoho, na české dítě se zapomnělo přes to, že se to dítě ústy zemské péče hlásilo o podíl na těch bohatých darech. Jaký dům měli Němci v Liberci! Jděte se tam podívat, zeptejte se mého kolegy veverky, jaký to byl dům, a jděte se podívat, v jakých poměrech necháváme zemskou péči pražskou, která vykonala veliké a krásné dílo, o kterém jsem mluvil.

V Praze byl první útulek učednický. Založil ho český žid p. Fišer, vicepresident obchodní komory. V těchto dnech budeme tento první učednický útulek v České i Moravské zemi stěhovat pryč, poněvadž tam musí zemská péče, a chlapci půjdou pravděpodobně spát pod mosty. Nevím, co se s nimi bude dít. Mohl bych podobných věcí uvést více. Chci jenom říci, že přejímáme-li odpovědnost za tento zákon, musíme s ním převzít i odpovědnost za to, aby porozumění v národních výborech, okresních i místních, na které se přenáší péče o dítě, aby toto pochopení pro péči o dítě rostlo, aby mohla plnit svůj úkol.

Méně se bojíme o zemský národní výbor. Tam je několik výborných pracovnic: žena předsedy zemského národního výboru p. Kopřivy, sama sociální pracovnice, paní Kopřivová, a ovšem předobrá pani Kubíčková, jejíž krásná činnost je obecně známa. Nedivte se prosím, že se bojíme trochu o naši organisaci, že se bojíme, že toho pochopení pro péči není ještě tolik, aby se zákonu dobře dařilo, a že jsme právě proto chtěli, aby 50.000 dobrovolných pracovníků bylo péči o dítě zachováno. Jsou mezi nimi zástupci všech stran, tedy vaši lidé. Na Slovensku stejně. Lituji, že jich nebylo dost využito, a snad alespoň prováděcí nařízení se k nim vrátí. Máme ovšem naději, jednu naději: že administrativní aparát okresních a zemských péčí o mládež, ti, kteří dlouhé roky pracují v Praze a Brně, v okresních péčích na Moravě, v Bratislavě, všude po celém státě, bude práci pro dítě dále zachován. Ti tam jsou, o ty se stát opře. Jsou to lidé připravení, školení, kteří budou mít jenom nesmírnou radost z toho, když veřejnost a národní výbory ocení jejich práci a užijí jejich zkušeností. Zaslouží si takového pochopení.

A nyní přicházím k problému, který snad příliš nepotěší naše pp. ministry. Myslím totiž, že je mou povinnosti, abych tady několik slov i k tomu problému řekl. Je to zlořád společenské atomisace, který probíhá naším národním životem. Atomisace je jenom rubem líce. Líc se jmenuje centralisace. Snaha o centralisaci, t. j. po moci, ano, nezřízená touha po moci, kterou mají nejenom politické strany, ale také v nadměrné míře také pp. byrokrati. Atomisace působí nám všude vážné starosti a je dokladem péče sice organisované, ale nikoliv péče vědecky organisované; snad politicky organisované, snad byrokraticky organisované, ale vždycky nebezpečné. A také v národě našem, jako v každé demokracii, je směr odstředivý. Každý chce stát na vlastních nohou, každý se chce zařídit pro sebe. To je touha po atomisaci. Není dost smyslu pro kolektivní kázeň, pro to, čeho dnes tolik potřebujeme v státním životě i při dvouletce, při socialisaci a při všem tom, co nám přinesla revoluce. To je ještě víc než cokoliv jiného: smysl pro rozumnou centralisaci a pro dobrovolně ukázněnou decentralisaci. Žel, že bývá často nerozumná.

Kdo se stará o naši péči? Je to jednak sociální ministerstvo, které se o dítě staralo déle než 20 let; potom je školství, které se stará o učedníky a slabomyslné, justice, která má na starosti hromadné poručnictví, péči o mladistvé provinilce a o děti v cizí péči, a nakonec je to zdravotnictví, které dnes předkládá zákon o péči poradenské.

Paní a pánové, nemohu si pomoci a musím to říci: ministerstvo zdravotnictví nám rozděluje československé dítě. Nepovažuji to za zdravou věc a nejsem sám. Tamhle sedí můj kolega lékař dr Bláha, se mnou stejně smýšlí profesor dr Trapl, skvělý dětský lékař dr Pachner, dr Groh a celá řada lékařů. Před dvěma dny mně na tramvaji zastavil lékař ze zemského úřadu zdravotnického a ptal se mne: Co to děláte, že rozdělujete tuto činnost, neměli byste ji sjednocovat? A tu jsme u zjevu, o kterém mluvil můj parlamentní kolega z Poděbrad v nedávných dnech: u boje kompetenčního. Byrokracie touží po moci, nejenom po práci. Nepopírám, že i ona svou práci poctivě myslí, a že by ji ráda co nejlépe udělala. Ale upírá všemu našemu životu smysl pro zdravé sjednocování. Naopak, trpíme nadměrným smyslem pro atomisaci. Jsem přesvědčen, že bylo by to lacinější i racionálnější všechnu péči poradenskou i péči o dítě spíše spojit pod jediného ministra, než rozdělovat dítě a péči o ně mezi dvě ministerstva. Či děláme péči pro ministry, pro ministerstva, anebo máme dělat péči pro dítě? (Posl. Skaunic: Sloučit obě ministerstva.-Potlesk.) Ano, sloučit obě ministerstva, a já se domnívám, kol. Skaunici, že úsporná komise tohoto parlamentu jednoho dne na to přijde a doporučí parlamentu i vládě spojovat ministerstva, která nejenom na tomto poli, ale ještě na jiných polích volají po spojení, nikoli po vytrvalé atomisaci. (Potlesk.)

Jsem velmi vděčen p. ministrovi zdravotnictví, že tu s námi sedí. I on jistě vidí, že mně nejde o něho, že mně jde o problém. Mám k němu absolutní úctu a domnívám se, že jednou přijde den, ve kterém také on se bude s námi snažit o to, aby práce byla slučována, nikoliv rozpojována.

Vážení pánové, neboť kdyby tutéž věc chtělo dělat školství, mohlo by zítra předložit parlamentu zákon, aby si školství vytvořilo vlastní kolej pro péči o dítě, nad niž dozor vykonává. A kdyby tu seděl p. ministr justice, mohl by říci: A to my si uděláme také takový zákon pro naši vlastní péči, neboť i my máme do této práce co říci. Paní a pánové, děkujeme školství a justici, že se těchto aspirací vzdává. Upozorňuji jenom na důsledky. Dnes předáváme tisíc poraden pro zdravotnické ministerstvo, které bude s nimi žádat také naše sociální zdravotnické pracovnice. Ale péče o dítě, okresní péče o mládež musí také být opatřeny pracovnicemi, a proto si zařídí nových tisíc pracovnic. Bude to stát asi 25 milionů Kčs. Prosím, není potřeba šetřit? Dá se šetřit rozumně a není třeba dělat věci špatně, když se dají dělat dobře.

To byly důvody, pro které dobrovolní pracovníci volali v tomto zákoně po dvou věcech: v první řadě, aby byli zachováni tímto zákonem jako spolupracovníci v péči o dítě. A potom, aby byla zachována organisační jednota vší péče, neboť dítě je nejenom biologická, ale také psychologická jednota a je nutno, aby tato jednota dítěte byla zachována.

Hypolit Taine před 100 roky řekl vychovatelům první mezi filosofy onu známou větu, že nejmocnějším vychovatelem není učitel, není farář, není škola, že nejmocnějším vychovatelem je prostředí sociální. Každý učitel vám to potvrdí. Prostředí je nejmocnějším vychovatelem. My, národ, ulice, všecko to, co tvoří národní prostředí. Smyslem československé revoluce - také já budu mluvit o revoluci jako pan kolega přede mnou - smyslem této revoluce je zdvižení, zušlechtění našeho společenského prostředí na výši, která je žádoucí. O nic menšího, o nic většího nejde. Máme zvýšit naši sociální úroveň. A jako nelze dělit prostředí, to je vždycky jedno jediné, tak nemá být děleno ani dítě v něm.

Revoluce se ovšem projevuje i mravní bídou, někdy zločinem. Slyšeli jsme v nedávných dnech, jak se i u nás, zaplať Pán Bůh, že v tak malé míře, projevily mravy, které nikoho z nás těšiti nemohou. Ale revoluce, paní a pánové, se projevuje daleko více svými ideály. Když anglický reakcionář Burke v anglickém parlamentě zaútočil na francouzskou revoluci, vstal Thomas Paine a napsal svůj proslavený spis "Rights of man", ve kterém povídá: "Ano, francouzská revoluce se projevila zločiny, ale za tyto zločiny není odpovědna revoluce, ale ti, kteří před revolucí francouzský život vedli, francouzský život hatili a hanobili zločiny stavu předrevolučního. Ti, kdo ji zavinili."