Paní a pánové, má-li naše mládež v tomto smyslu kritické stanovisko k zákonu o organisaci péče o mládež, neznamená to, že by přestala pracovat nebo jiným způsobem omezila tento obor své činnosti. Mohu zde tlumočit ujištění, že SČM nepřestane dále vychovávat nové, obětavé pracovníky pro obor péče o mládež a bude v započatém díle pokračovat, protože to považuje za jedno z nejdůležitějších poslání organisace mládeže. Za jeden a půl roku činnosti v tomto oboru získali již pracovníci SČM mnoho zkušeností a podařilo se jim vychovat řadu sociálních pracovníků a pracovnic. Pracují ve více než 70 dorostových odborech, organisace SČM pořádají školení pro sociální pracovníky, pomáhají při organisaci zdravotních prohlídek mládeže, umožňují mládeži rekreaci, starají se o učňovské domovy a pod. Je mnoho případů, kdy sociální referenti SČM jsou zároveň sociálními pracovníky a pracovnicemi okresních péčí o mládež. Mohl bych uvést dopisy, které dostává ústředí SČM od okresních péči o mládež, v nichž se uvádí veliký význam spolupráce SČM s okresní péčí o mládež, neboť SČM v tomto oboru právě tak jako v jiných oborech pracovních vytvořil si již svou tradici. Proto kritické stanovisko k zákonu o organisaci péče o mládež týká se politického obsahu tohoto zákona a neznamená žádný ústupek nebo snad zmenšení pocitu odpovědnosti SČM za tuto činnost. Vítáme tento zákon, protože splňuje náš požadavek, vznesený již v červenci r. 1945, a protože splňuje program vlády.

Prohlašuji jménem svým i jménem klubu komunistických poslanců, že budeme pro tento zákon hlasovat. Považoval jsem však za svou povinnost upozornit na to, co se naší mládeži nelíbí a v čem vidí snahu o zmenšování práv, vyplývajících z jejího postavení v lidově demokratické republice, které tak výstižně charakterisoval ministr informací soudruh Kopecký slovy: "Režim lidové demokracie, který chce co největší svobodu pro všechny, který chce pokrok odvážný, důsledný a všestranný a který chce vývoj hnáti kupředu, režim lidové demokracie, který chce mít národ silný, průbojný a republiku mocnou, vzkvétající a šťastnou, režim lidové demokracie se nejenom nebojí mládeže, ale dává jejímu průbojnému, strhujícímu mládí volné místo a zapřahuje její revoluční elán do svých služeb. A takovým režimem je a chce býti vláda Národní fronty, vláda lidová a revoluční."

Ano, za těmito ideály stojíme pevně a neústupně. Vidíme své poslání v dobré službě lidově demokratickému režimu, vidíme své poslání v rozvíjení vymožeností revoluce, v cestě vpřed, a nikoli v odstraňování následků revoluce, kteréžto poslání chtěl vtisknout mládeži pan Šťulík ze Svobodného slova mladých.

Dáváme všechny své síly do služeb státu a národa. Měl jsem již příležitost poukázat na skvělé výkony mládeže při budování republiky. Avšak svou účast na hospodářském vývoji své země spojujeme nerozlučně s účastí na řešení jejích politických problémů.

Věřím, že všichni, jimž leží na srdci osud a vývoj naší republiky, její mládeže a jejího lidu, pochopí nás a pomohou nám odstranit závady, abychom pak tím lépe, jednotni a silni šli dál, vpřed, k lepšímu životu a lepšímu sociálnímu zajištění celého národa a jeho mládeže. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je p. posl. Beneš. Dávam mu slovo.

Posl. Beneš (uvítán potleskem): Pane předsedo, paní a pánové!

Když 14. listopadu roku 1918 došel do newyorské síně Delmonico Tomáši Masarykovi ze Ženevy telegram, četl v něm slova: "Pane profesore, vděčný národ zvolil si Vás svým presidentem." A Masaryk, odpovídaje, snad sám sobě, řekl slova, která zaznamenal jeho tajemník Císař: "Vděčný národ, to je veliká věc!"

Když jsem dnes poslouchal jednak paní zpravodajku Hodinovou, jednak ostatní pány řečníky, s velikou radostí jsem zaznamenával, že všichni mluvili o vděčnosti k těm, kteří za stát a za národ skoro 50 let pracovali na tomto důležitém úseku národního života, v péči o dítě. Jsem tu nejen jako poslanec své strany, stojím tu jako zástupce těch, kterým jste děkovali. Jsem předsedou svazu všech Zemských péčí, slovenskou v to počítaje. A chtěl bych v této své funkci povědět, proč ta vděčnost je tak zdůvodněná u všech těch pracovníků - a je jich, paní a pánové, v našem státu snad více než 50.000. Je to nejenom členstvo okresních péčí o mládež, ale je to zvláště 50.000 sociálních pracovníků, mužů a žen, kteří všechen volný čas svého života věnovali této práci.

Antonín Pešl, jeden z obětí, které odpravilo gestapo, náš legionářský bratr a ušlechtilý člověk, v jednom ze svých článků napsal slova, která si často opakuji: Péče o dítě je kriteriem národní kultury. A já tomu plně věřím, jsem o tom přesvědčen a jsem přesvědčen také o tom, že jsou národy a státy, které po této stránce, mluvme si jako muži, konaly tu péči o dítě lépe, než jsme ji konali my. Vezměte Anglii, co dělá zvláště po stránce své populace, vezměte si, prosím, Německo, které v péči o dítě v západní Evropě snad vedlo, a co činil a stále činí Sovětský svaz. Když v r. 1918 se ujal sovětský lid vlády svých věcí, jaká to byla nesmírná úloha, která ležela před ním, ty statisíce bezprizorných dětí, připravených válkou o otce a matky! Budiž ke cti sovětského Ruska řečeno, že by nám v této věci mělo být opravdu vzorem, neboť v péči o dítě vykonalo veliké dílo.

Paní a pánové, dovolte mi, abych se vrátil trochu do historie péče o dítě. Věc není tak bezvýznamná, aby ji parlament odbyl několika přečtenými řečmi. (Potlesk.) Věc je tak vážná a tak významná, aby si jí parlament všiml a dal všemu našemu lidu najevo, že zákon, který dnes uskutečňujeme, je dílo opravdu veliké, dílo opravdu krásné, dílo, na které jsme tak dlouho čekali.

Až do konce století starala se o dítě pouze rodina a potom chudinská péče našich obci. Jak se starala rodina, chudá rodina, není potřeba vypravovat. Jak se starala obec, je také velmi zajímavé. Když přišla máma sedmi dětí ke starostovi a ukazovala nahotu těch dětí, když řekla: "Prosím vás, pane starosto, já jich mám sedm", odpovídal často starosta: "Copak je nám do toho? Proč je máte? Kdo je má, ať se o ně stará." Tato společnost před padesáti lety byla absolutně nepřipravena řešit tento velký problém státní a národní. Docházelo k tomu, že děti byly licitovány na návsích. Když přišel sirotek anebo dítě nevdané ženy na ves, vyvedli ho leckde na náves a začali dražit od deseti zlatých - dejme tomu za čtvrt roku - a ptali se, kdo nabídne méně, to jest kdo je vezme za 9 nebo za 7 nebo za 6 zlatých. O utrpení těchto dětí těžko vypravovat.

Tento stav se změnil koncem století. Koncem století devatenáctého začal vliv sociálních ideí, socialistických tendencí v národě působit na to, aby se na dítě jinak hledělo. Je pravda, že v době, kdy obec a rodina měla na starosti péči o dítě, byla to snad jedině církev, ať katolická, ať protestantské církve, které o takové děti měly zájem a budovaly pro ně sirotčince. Budiž dána spravedlnost tomu, komu náleží. I když ta péče nebyla ideální, v těch poměrech znamenala značný pokrok.

S průmyslovým vývojem ke konci století docházelo k tomu, že ve velkých průmyslových střediscích natalita počala upadat, počet narozených byl stále menší a menší a stával se sociálním problémem doby. Proto tehdy i na universitách první vědečtí pracovníci - sociologové začali se obírat touto otázkou. U nás to byl v minulých dnech zemřelý profesor Břetislav Foustka, který v počátcích tohoto století, v letech 1901, 1902, 1903 chodil od města k městu a vypravoval o slabých v lidské společnosti. Byl to ohlas jeho známého spisu, ve kterém řešil zvláště problém moderní péče o dítě.

Byla to také zvýšená mortalita právě v těch průmyslových střediscích. Mortalita stoupala, natalita upadala. Stávalo se to brzy problémem státním a také nacionální elementy a nacionální tendence brzy začaly ukazovat, že národ je nutno chránit v jeho kořenech, v dítěti, a proto i z těchto národnostních důvodů se více myslelo na populační budoucnost národa. Šťastnější byli naši bratři slovenští, Rumuni a jiné nemaďarské národnosti v Uhrách. Ovšem, jen po stránce žaludkové, po stránce sociální. Uherský stát totiž velmi brzy pochopil, že osiřelé slovenské, charvátské, rumunské dítě je znamenitým objektem maďarisačního úsilí, a proto v Uhrách začali stavět dětské státní domovy. Péče o dítě v Uhrách byla daleko před naší, ovšem za tu péči o sociální stav dítěte a o jeho hospodářský základ platili slovenští bratři těžkou daň maďarisací svých dětí.

Počátkem tohoto století se počalo pomalu měnit nazírání společnosti na tento problém. Hrubě liberalistické a sobecké nazírání dostávalo charakter sociálnější zvláště zásluhou činitelů, které jsem uváděl. Tehdy, asi před 44 roky počala fakticky ona revoluce, která se končí dnešního dne tímto zákonem. Už tehdy všichni ušlechtilí lidé národa a státu si byli vědomi, že dítě náleží nejenom otci a matce, že náleží také státu, a bojovali o to, aby se péče o dítě stala i povinností státní. Přirozeně nebylo možno změnit smýšlení milionů za týden a proto armáda dobrovolníků, kterým se tu dnes tak pěkně děkovalo, začala vykonávat veliké sociální a výchovné dílo. Počali jsme budovat onu slavnou organisaci péče o dítě, komise pro péči o mládež v českých zemích už od roku 1904. Takový vládní rada Bílý, zemský školní inspektor, po něm Jaroslav Kaláb, skvělý profesor brněnské university, už před převratem tady u nás v Praze stál mezi horlivými pracovníky péče o dítě a vykonával krásné dílo. Je nutno vzpomenout zvěčnělého právníka, odborového přednosty Josefa Tůmy, je nutno uvést i jména lékařů, kteří velmi brzy pochopili, kde je jejich místo. Universitní profesor Rubeška, prof. Ostrčil se svou chotí, prof. Trapl, dnešní ušlechtilý předseda Zemské péče o mládež v Praze, moravský předseda dr Ryšavý a dlouhá řada dalších. Přátelé, myslím, že je naší povinnosti, abychom, jdouce za jmény vůdců tohoto sociálního hnutí, dali na jevo, že chápeme význam práce, které věnovali své životy. Není to jenom prof. dr Trapl, je to také vládní rada dr Groh, onen skromňoučký a tichý dělník, který 40 let pracuje na tomto poli. A nebyli jenom v Praze, byli také přečetní dělníci v okresních péčích o mládež. V Kralupech byl ředitel školy Fischer, předseda okresní péče, kterého zabil nálet na Kralupy v době válečné. V Klatovech byl prostý, ale dobrý, jako chleba dobrý člověk, jmenoval se Svoboda, který vykonal pro péči o mládež veliké dílo. A nebyli to zase jenom muži. Byly to také ženy. Nebudiž zapomenuto paní Záhořové-Němcové, která první pochopila, co znamená péče o matku v prenatálním stavu, co znamená péče o kojence hned po porodu. Ona dala základ prvnímu ústavu, který se o kojence v naší zemi staral. Žena Jaromíra Nečase, bývalého ministra sociální péče, paní Marie Nečasová, která zahynula v Osvěčimi, ta ušlechtilá a krásná žena celý svůj život věnovala dítěti. Věnovala mu svou činnost paní Františka Plamínková, která se mnou mnoho na tomto poli pracovala, a nemohu zapomenout ani na tu neštěstím zasaženou ženu, tak čistou a dobrou ve svém srdci, paní Marii Vobeckou, žijící dnes kdesi v Ústí nad Labem. I ona vykonala mnoho krásné práce pro naše děti.

Paní a pánové, byl bych nespravedlivý člověk, kdybych nevzpomenul úkolu, který tady konalo naše učitelstvo. Těch dobrovolných pracovníků mezi učiteli, mezi "kantory", je jenom v Čechách plných 5.000. Zadarmo, z lásky, z ochoty věnují tito mužové i ženy odedávna až do dneška svůj čas českému i slovenskému dítěti. Po celém státě, Slovensko v to počítaje, je jich nejméně 10.000. Že i na sociální dobrovolné pracovníky si zasedla gestapácká msta, je patrno z čísla mrtvých, ubitých a popravených. Pražský učitel Šprysl umřel pod širočinou, tak jako paní Nečasová. Byl ubit Jan Týml, básník a pražský učitel, který zahynul na březích jižní Skandinavie. Jaký to byl skvělý pracovník v péči o dítě! A Morava má jednu z žen, před jejichž památkou hluboko smekám. Je to zvěčnělá paní Božena Hrejsová, kdysi učitelka, která neznala nic většího, než věnovat každou minutu svého života dítěti, to jest národu, tomu zítřejšímu a budoucímu. Lituji, že jich nelze více jmenovat. Jen připomínám, že nejsou to jen ti mrtví, že jsou to také ti živí.

Ředitelem péče o mládež v Praze je bývalý učitel Vladimír Kratina. Přes 20 let stojí v poctivé práci, a jestli péče o dítě se může chlubit výsledky, nechať poděkuje tomuto Vladimíru Kratinovi, nechať poděkuje skvělému moravskému učiteli Karlu Kotkovi, který stejně jako Kratina vykonal vše, co bylo v jeho silách, stejně jako moravský učitel Vítek a jako česká učitelka paní Čejková. Jak věrně se starala o naše děti!

Paní a pánové, jen proto jsem šel na toto podium. Netoužím po tom, abych mluvil v této sněmovně za dosavadního jednacího řádu. Jak daleko šťastnější bych byl, kdybych mohl mluvit pod novým jednacím řádem, který zdvihne význam sněmovny a význam poslaneckých sněmovních řečí (dlouho trvající potlesk.), jak bych byl šťasten. Jen odpovědnost za funkci, kterou mě poctili dobrovolní sociální pracovníci českoslovenští, mne vede k tomu, abych tu uvedl něco z historie sociální péče o dítě.

Paní a pánové, byli to naši republikánští ministři, kteří po roce 1918 se snažili dát péči o dítě novou organisaci, takovou, kterou jí dáváme dnes. Ale uvědomme si jednu věc: jestliže dnes můžeme přes všechny překážky přistoupit k tomuto zákonodárnému dílu, potom je to, paní a pánové, proto, že jsme poslali k čertu ty, kteří nám stáli po roce 1918 v cestě. Byla to zemská péče německá, liberecká, která bránila našim ministrům, aby uvedli do života tento zákon, který uvádíme teprve po dvaceti letech. Nevyjímaje jediného, všichni, ať Nečas, ať Meissner, ať Habrman, ať Czech, všichni bojovali marně o tento zákon, protože tu bylo německé veto. Báli se, že stát se stane rozhodujícím činitelem v péči o mládež. Báli se, že jim budeme dělat to, co oni nám dělali celá léta: že jim budeme brát jejich děti.

Vážení pánové, mezi těmi, kdož v péči o dítě vynikli, byli také mnozí činitelé samosprávní. A nebylo by správné, abych tu nevzpomenul alespoň jednoho z nich. Je to Petr Zenkl, který mnoho vykonal i pro péči o dítě. (Potlesk.) A buďte ujištěni, že mě k tomu nevede žádný politický zřetel, nýbrž prostá lidská spravedlnost, abych dal čest tomu, komu čest patří.

Jeden z pánů kolegů zde mluvil o rodičovských sdruženích. I když rodičovská sdružení nezapadají dosud mezi oficiální orgány organisované péče o dítě, přece je pravda, že jako spolupracovníci našeho učitelstva na školách vykonala také rodičovská sdružení výbornou práci pro naši věc. Fierlingrova vláda po roce 1945 předložila proto návrh tohoto zákona parlamentu. Byl to pan ministr dr Šoltész, který se o to upřímně snažil, neboť viděl, jaké účinky má tento zákon na Slovensku. Jsme mu vděčni za to, že se tak poctivě o věc snažil. Ovšem, prestižní důvody nedovolily Fierlingrově vládě to, za čím stojí dnes vláda pana Klementa Gottwalda, které k tomuto zákonu upřímně gratuluji a těším se, že mohu jako jeden z řečníků vyslovit naší vládě své upřímné díky.

Chtěl bych ukázat na to, co dobrovolné organisace udělaly. To nebylo dílo dobročinnosti, to by byl omyl. To bylo daleko více. To bylo dílo svědomí a hluboce cítěné národní povinnosti. A v podstatě tu byl od počátku onen revoluční cíl, který splňujeme dnes: zestátnění, lépe řečeno námi požadované zveřejnění péče o dítě. Konali jsme tuto péči na mnoha úsecích. V ochraně matek a dětí, v péči dorostové o učedníky, o tento zapomenutý stav, chlapce, o které se jako o společenské parie skoro nikdo nestaral, a v péči o ošacování a stravování dětí. Považte, prosím, že v roce 1922-23, ve veliké dělnické krisi nezaměstnanecké, jsme ošacovali 700.000 dětí nezaměstnaných dělníků. Ani nechci vzpomenout jména jednoho obervlastence, který, když jsme ho žádali, aby nám podepsal provolání ke sbírkám o péči o mládež, nejenom že to odmítl, ale odmítl se mnou i telefonicky mluvit, protože jméno Beneš mu nějak nevonělo.

Konáme tedy péči o dítě národa plných 40 let a už tu bylo řečeno, jaké zásluhy mají ti, kdož ji konali. Dnes se tedy toto dílo dobrovolné péče končí a nastupuje péče státní. Máme z toho velikou radost, i když nesouhlasíme se vším, jak se tato péče má provádět. Chci jen říci, že v Československu není okresu, kde by nebylo organisované okresní péče o mládež, která má v evidenci všechny děti na celém okrese a o všechny se podle svých sil stará. Ba, my jsme i do Podkarpatské Rusi vešli a dr Frantál, který tam organisoval a vedl sociální činnost po dlouhou řadu let, vykonal pro ni krásné dílo. Jenom v Čechách, paní a pánové, máme 24 ústavů zemské péče, velikých budov, ne pansky, ale slušně, lidsky zařízených. Tam naše děti nacházejí své domovy. Máme 68 dětských útulků jenom v Čechách, to a také těch 24 ústavů je jen v Čechách. Máme 40 domovů pro učedníky ve všech větších městech, kde chlapci po práci přijdou, umyjí se, mají pedagogického vůdce, kterým bývá učitel, učí se zpívat, čtou, prostě jsou vychováváni jako kulturní lidé.