V tomtéž paragrafu je pamatováno dále na zřízení poradního sboru při ministerstvu sociální péče, do něhož budou vysláni vedle jiných i dobrovolní sociální pracovníci, ale není zde prozatím záruky, kdo bude tyto sociální pracovníky vysílati a v jakém počtu budou zastoupeny dobrovolné organisace. A přece je to velmi nutné, protože se v § 5, odst. 5 ustanovuje, že všechny korporace, spolky a sdružení jsou povinny vyvíjeti činnost podle směrnic, jež vydá ministerstvo sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, ale není zde uvedeno, že to bude i v dohodě s dobrovolnými sociálními korporacemi, jichž se to vlastně tyká.

Proto mají dobrovolní pracovníci obavu, že tímto způsobem nebude dosaženo takové vzájemné dohody, ale že se bude třebas postupovati příliš úředně a že nebude - alespoň v dohledné době - vyřízen poměr mezi péčí veřejnou a dobrovolnou, ale ani poměr mezi veřejnými úřady a samo sebou ani vzájemný poměr mezi jednotlivými korporacemi. A právě na vyřešení tohoto vzájemného poměru, po kterém se volá již dlouhá léta, závisí celé další plánování, a to nikoliv jen v péči o mládež, ale v celé sociální a zdravotní péči vůbec.

Z § 2 zákona o organisaci péče o mládež vyplývá, že členy komisí okresní péče o mládež zvolí okresní národní výbor podle platných předpisů z čestných členů, z odborníků a dobrovolných pracovníků. Zde je tudíž ustanovení, které na dobrovolné pracovníky pamatuje, a bude pak záležeti na prováděcích nařízeních, jaké místo bude vyhrazeno těm, kteří po dlouhá léta v péči o mládež pracovali a mohli by tudíž i v tomto novém útvaru uplatňovati dále své bohaté zkušenosti.

A konečně účast dobrovolných pracovníků je nutná i se zřetelem na § 3, který pojednává o darech, odkazech a věnováních, čili spoléhá i nadále na dobročinnost a musí proto také počítati i s účastí dobrovolných pracovníků, bez nichž nelze pořádati akcí, které by podepřely finančně péči o mládež.

Ze všeho toho vyplývá, že stát se nemůže vzdáti práce dobrovolných činovníků, z nichž mnozí jsou na slovo vzatí odborníci a jiní opět tak pilnými pracovníky, že bez jejich účasti by nebylo v některých případech možné prováděti různá zákonná opatření, jako je na př. ochranný dozor nad dětmi nemanželskými a dětmi v cizí péči, jako se děje dosud.

V této, široké veřejnosti dosti neznámé a přece záslužné činnosti, pracuje jen v Čechách na 7.000 dobrovolných pracovníků a o jejich činnosti se nemluví, nepíše ani nepřednáší a nediskutuje, ačkoliv by si to pro svou nezištnou a obětavou práci zasluhovali. Vždyť tito neznámí pracovníci zachraňují rok co rok mnoho set dětí před mravní i tělesnou úhonou a přinášejí svou láskou a pochopením velmi mnoho prospěšného našim dětem a tím státu a národu. A tu mám zase obavu, aby jejich zkušeností, jejich práce nebylo zapomenuto a aby byli přibráni k další práci i v rámci tohoto nového zákonného zřízení. Oni jsou to, kteří vyšetřujíce mají přímý styk s lidskou bídou, ale zároveň také s vetřelci, jichž má sociální a zdravotní péče dosti značný počet. Bude-li činnost všech spolků, jak je v § 5, odst. 5 naznačeno, nařizována, aniž by byla napřed sjednána dohoda, pak se domnívám, že by nebylo dosaženo žádné koordinace a harmonické spolupráce, ale že by postup leckde zanechal pocit hořkosti a zatrpklosti, a to by podle mého soudu neprospělo; proto pokládám za nutné na tento moment upozornit.

Dále považuji za svou povinnost upozornit na to, že dobrovolní pracovníci se nespokojovali jen s pouhou činností sociální, ale snažili se - a to právě na základě svých poznatků - vtěliti různá a pro mládež nanejvýše potřebná ustanovení do zákonů, z nichž některé jen jako příklad si dovolím připomenout. Je to zákon o práci dětí z r. 1919, zákon o omezení podávání alkoholických nápojů z r. 1922, zákon o ochranném dozoru nad dětmi nemanželskými a v cizí péči z r. 1921, zákon o pomocných školách z r. 1929, zákon alimentační z r. 1930, zákon o trestním soudnictví z roku 1931 a ještě další, k nimž dali dobrovolní pracovníci péče o mládež přímý popud.

Jsem přesvědčen, že při zvážení práce vykonané dobrovolnými pracovníky můžeme být na jejich dílo hrdi a že tito dobrovolní pracovníci, kteří dovedli pro mládež vykonati tolik dobra, kteří prokázali tolik lidského citu a pochopení pro děti, jichž rodiče - ať již z jakýchkoliv důvodů - nemohli, nebo nechtěli, nebo nedovedli konati své povinnosti vůči dětem, jež jim byly přikázány jednak zákony přírodními, jednak občanským zákoníkem - tito dobrovolní pracovníci, kteří zejména v době okupace, vystavujíce se určitému nebezpečí, dovedli pro naše děti sehnati stravování, ošacení i peněžité podpory pro ty, jejich živitelé úpěli v žalářích a koncentračních táborech, že tito dobrovolní pracovníci, kteří v počátcích péče o mládež úřadovali ve svých bytech a přispívali ze svých vlastních prostředků, nelitovali a dodnes nelitují ani času, ani pohody či nepohody, a pracují často i do noci. Oni to byli, kteří kromě této záslužné činnosti nastřádali ještě za uplynulých téměř 50 let, kdy byla založena zemská komise pro péči o dítě, milionové hodnoty, které dnes či zítra přejdou zákonem v majetek státu. Jejich služeb používala již po dlouhá leta různá ministerstva, poručenské soudy, školské, obecní a jiné úřady. Tito dobrovolní pracovníci také plně pochopili, že změna hospodářského sociálního řádu a vznik nových podmínek výroby i distribuce nezůstaly ani nemohou zůstat bez vlivu na zásahy do mnohých úseků ať již soukromého nebo veřejného života. Oni pochopili, že nezbývá nic jiného, než ten stromek, který před 50 lety zasadili a který za ta léta vzrostl v mohuný košatý strom, jehož každá větev je obtěžkána skvělými plody, odevzdat do rukou státního zahradníka. A proto myslím, že nechybím, když jim nejenom za jejich vykonanou práci, ale i za jejich pochopení pro nové uspořádání této sociální péče srdečně poděkuji.

To vše dobrovolní pracovníci pochopili, a uvádí-li se v důvodové zprávě zákona o organisaci péče o mládež, že se sami přimlouvají za zveřejnění péče o mládež, mohlo by se v důvodové zprávě ještě připojit i to, že dobrovolní pracovníci mají jednotný názor také v tom, že se obávají, aby se z dosavadních okresních péčí o mládež nestaly pouhé úřady bez známé pružnosti, rychlosti a pohotovosti, aby se z nich nestaly úřady, že by při pouhém vyslovení jejich jména pociťovali naši občané vždycky jakési pochybnosti.

Jsem přesvědčen o tom, že zákon o organisaci péče o mládež nevyřeší ihned uspokojivě všechny úkoly sociální a zdravotní péče. Věřím však, že když bude přeměna prováděna etapově a bude-li podporována účelnou sociální politikou, o čemž nepochybuji, a budou-li zachováni dobrovolní pracovníci, nikoliv jen pro jejich záslužnou činnost a zkušenosti, ale také proto, aby byl zachován princip lidové organisace, že pak bude nová organisace vyhovovat jak zájmům státu, tak i zájmům těch, kteří jsou nuceni hledati pomoci, a bude konečně vyhovovati těm, kteří rádi a ochotně skládají dary ve prospěch strádajících a potřebných dětí.

Jsem také přesvědčen o tom, že tento zákon vyvolá další zásahy na podkladě širším, zásahy zásadní a soustavné. Sociální péče je jen částí komplexu nejrůznějších problémů ať již věkových, stavovských nebo jiných, ale nade všemi těmito problémy je jeden problém, a to problém odpovědnosti. O tomto problému promluvil president dr Beneš ve svém novoročním projevu, když řekl mimo jiné, že jsme všichni kolektivně odpovědni za výchovu naši mládeže. Já doufám, že zákon o organisaci péče o mládež splní naděje do něho vkladené a spojí tak ke kolektivní odpovědnosti jak činitele úřední, tak i dobrovolné.

Využívám této příležitosti, abych jako bývalý referent VI. odboru Zemského ústředí péče o mládež vzpomněl a poděkoval všem těm dobrovolným pracovníkům, ale také úředním činitelům, jejichž úsilím se podařilo stravovati v době okupace ve velké Praze na 600 učňů a učednic, kteří by bývali byli živi jen z toho, co si do svých dílen přinesli v bandaskách. Dary různých firem, jednotlivců, spolků, restauratérů a prací úředníků péče o mládež bylo umožněno podávati těmto chlapcům a dívkám vydatné obědy za zcela nepatrný příplatek. Byl to skvělý případ kolektivní odpovědnosti, i když nebyl a vlastně v té době ani nemohl býti proveden tak, jak by toho byla nutnost vyžadovala.

Politická strana, jejíž členem mám čest býti, měla k sociální péči vždy vřelý vztah a neodepřela nikdy své pomoci tam, kde šlo o pomoc člověka člověku, a jistě i v tomto případě vykoná vše, co může zabezpečiti zdárný vývoj nikoliv jen péče o mládež, ale i celé sociální a zdravotní péče, a proto budou poslanci mého klubu, čs. strany národně socialistické, hlasovati pro přijetí tohoto zákona. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je p. posl. Půček. Dávam mu slovo.

Posl. Půček: Slavná sněmovno!

Košický vládní program, který se stal základním kamenem a základní směrnicí pro budování naší nové republiky, praví ve své 14. kapitole: "Na širokou základnu bude postavena péče o naši dorůstající generaci. Naše mládež obého pohlaví musí být fysicky, mravně a duchovně vyzbrojena, aby se stala důstojnou nositelkou budoucnosti našich národů." Tuto základní směrnici naší nové sociální politiky jako celý košický vládní program uvítala především naše mládež sama a vyvinula ihned úsilí o její realisaci. Již 2. července 1945 podali zástupci Svazu české mládeže tehdejšímu ministru sociální péče dr Šoltészovi návrh na zestátnění péče o mládež zároveň s oprávněným požadavkem, aby Svaz české mládeže měl ve správních komisích takto nově vybudovaných úřadů své zastoupení.

Osnova zákona o organisaci péče o mládež prodělala pak velmi dlouhou cestu, která byla již téměř korunována úspěchem. Byla předložena plenu Prozatímního Národního shromáždění, avšak z poslední schůze byla náhle stažena. Tak se stalo, že její uzákonění bylo odloženo o dlouhé měsíce, neboť začala nová svízelná a trnitá cesta této osnovy, která se má dnes, po více než 1 a půl roku od vybojování naší samostatnosti, stát zákonem. Tento zákon uvítá naše mládež opravdu srdečně a já jako zástupce mladých občanů našeho státu považuji za svou povinnost poděkovat s tohoto místa vládě a všem, kteří nám pomohli tento oprávněný požadavek vyřešit. Je to důsledek velikých změn, které se u nás odehrály, neboť nový lidově demokratický režim neponechává již péči o mládež pouze na bedrech dobrovolných pracovníků a různých institucí, nýbrž ujímá se této povinnosti sám. Bude tedy na tomto poli splněna další významná část košického vládního programu i programu vlády Gottwaldovy.

Avšak jedna okolnost při vyhlášení tohoto zákona mládež překvapí a zarazí. Budeme mít totiž komise okresní péče o mládež bez zástupců mládeže. Je téměř ironií, že můj návrh, který jsem uplatňoval v soc.-politickém výboru v zájmu mládeže, aby do komisí okresní péče o mládež byli přibráni zástupci Svazu české mládeže a Revolučního odborového hnutí, byl po bojovém hlasování pozměněn a přijat tak, že do komisí přijdou zástupci Revolučního odborového hnutí, Jednotného svazu českých zemědělců, Jednotného sväzu slovenských roľníkov, avšak nikoliv zástupci mládeže. Ve sborech, které rozhodují o mládeži, nebude tedy mládež zastoupena, leč by tam přišla jako dobrovolní pracovníci z oboru péče o mládež. Nad touto skutečností je třeba se zamyslet a pozastavit.

Není to po prvé v historii naší republiky, že se u nás vyskytují snahy rozhodovat o něčem bez účasti toho, koho se záležitost týká. Takové příklady "také demokratického" rozhodování se vyskytovaly velmi často za první republiky. Viděli jsme, že ačkoliv základním článkem ústavy bylo, že veškerá moc pochází z lidu, příliš často se vyskytovaly případy, že místo lidu rozhodovali velkokapitalisté a velkostatkáři, zájmům lidu na hony vzdálení. Svým rozhodováním přivedli republiku k Mnichovu a k okupaci. Lidu se dostala příležitost rozhodovat v naší národní a demokratické revoluci, v níž si toto své základní právo vybojoval na barikádách a rozhodl, že nová republika bude budována na nových, lepších základech. Mládež šla v tomto boji po boku a v prvních řadách lidu. Podle této účasti byla jí přiznána také její práva v nové republice.

Naše revoluce neměla však pouze vítěze, ale také poražené. Poraženi byli velkokapitalisté a velkostatkáři, zrádcové republiky a kolaboranti. Tato vrstva se však s porážkou nesmířila a snaží se všemi prostředky na naše revoluční vymoženosti útočit. Je to celkem přirozené, avšak smutné je to, že některé politické strany, ať přímo nebo nepřímo se těchto živlů zastávají a tak podlamují vymoženosti naší lidové demokracie. Považuji za svou povinnost na tento stav upozornit a pronést jménem mládeže, která tento stav odsuzuje, varovné slovo na obranu těchto vymožeností, zejména práv mládeže.

Ano, paní a pánové, teprve 1 a půl roku uplynulo od naší revoluce a my pozorujeme, že není všechno takové, jak jsme si představovali. Někteří lidé v naší republice si myslí, že mládež je tím malým nezkušeným dítětem, které je možno klamat o jeho právech tak, že mu do tváře lichotí, avšak po straně se dělá něco jiného. Dnešní mládež je však jiná, dnešní mládež, která pochopila své poslání v květnu na barikádách, umí i dnes rozpoznat, oč jde, a vidí, že u mnohých zůstalo uznání zásluh mládeže o naší revoluci, její hrdinný boj na barikádách a její účast na budování státu pouhou řečí, kterou nemíní vtělit ve skutek. Tenkrát, po revoluci, nenacházeli někteří dostatečně veliká slova, aby ocenili zásluhy mládeže v boji, tenkrát se dušovali, jaká práva mládeže budou hájit a respektovat. Rovněž ještě později, před volbami, jsme viděli, jaký ohromný zájem měly některé politické strany o mládež a jak vřele oceňovaly její účast jak v boji za osvobození, tak v budování republiky. A dnes vidíme, že se situace podstatně mění. Není to tak dlouho, co právě ti největší křiklouni spustili opět největší křik, tentokrát v jiné tónině, že naše mládež je špatná, zkažená a podobně. A dnes titíž lidé hlasují proti tomu, aby mládež měla zastoupení v orgánech, které o ní rozhodují.

Jaká práva mládeže to tedy, pánové, hájíte? Základním právem mládeže a také základním právem demokracie je právo mládeže spolurozhodovat o věcech, které se jí týkají. Jsme oprávněni tvrdit, že někteří naši politikové, vedeni podivnými zájmy, se snaží čím dál tím otevřeněji vystupovat proti těmto právům mládeže a tím také proti zájmům lidově demokratické republiky. Není to tak dávno, co jsem na tuto věc upozorňoval v rozpočtové debatě.

Režim lidově demokratický se nemusí bát a nebojí se mládeže, pouze - jak to řekl soudruh ministr Kopecký - režim nedostatečně demokratický, nedostatečně pokrokový, nedostatečně svobodymilovný se může báti mládeže. A proto jsou útoky na práva mládeže také útoky na lidově demokratický režim.

Vy, paní a pánové, kteří jste z jakýchkoliv důvodů hlasovali proti mému návrhu, aby do komisí péče o mládež byli přibráni zástupci Svazu české mládeže, možná, že jste si všichni neuvědomili, že jste svým rozhodnutím nijak nepoškodili zájmy Svazu české mládeže jako organisace, nijak jste neoslabili její význam v naší nové republice, avšak především jste poškodili zájmy celé naší mládeže, jednali jste proti duchu lidově demokratického režimu, protože vaši zásluhou budeme míti sbory rozhodující o mládeži bez zástupců mládeže.

Říkáte tím mládeži docela jasně, že není dostatečně schopna a dostatečně povolána k tomu, aby o těchto věcech spolurozhodovala. V revoluci to bylo jiné. Tam naše mládež měla dostatek předpokladů pro to, aby rozhodovala o existenci našeho národa a o jeho další cestě na celá desetiletí. Podle vás ovšem ji tato skutečnost již k další účasti na řešení sociálních problémů naší republiky neopravňuje.

Marné jsou vaše řeči o stranickosti SČM, zbytečné jsou vaše řeči o nejednotném SČM. Spatřujete-li stranickost SČM v jeho bezvýhradném postoji k vládnímu programu, v jeho významné účasti na plnění dvouletého plánu, v tom, že bude stavět byty pro naše horníky a jiné zaměstnance, v tom, že chce vlastními pracovníky vybudovat Lidice, pak prosím, souhlasím s vámi, že SČM je stranický. Avšak stranou, jejíž zájmy SČM hájí, je národ a republika. (Potlesk.) Spoléháte-li ve svém označování stranickosti SČM na přísloví, že stokrát opakovaná lež je pravdou, pak já věřím na jiné heslo, které se již mnohokráte osvědčilo, na heslo našeho prvního presidenta, že "pravda vítězí". A může-li se mluvit o tom, že se v naší republice nepodařilo sjednotit všechnu mládež, pak vina nepadá na hlavu SČM, ale na hlavu ústředního sekretariátu národně socialistické strany. (Výkřiky poslanců komunistické strany.)

Přátelé národní socialisté, měli jste právě sjezd a na něm v programovém prohlášení řekl předseda vaší strany dr Petr Zenkl: "Kdybychom z mladých lidí, kteří se k nám hlásí, vychovávali jen straníky, neposloužili bychom ani těm mladým lidem samým a také ne své straně". Naprosto s ním souhlasím a jsem rád, že řekl tuto větu při tak významné události, jakou je v životě strany sjezd. Avšak mnohem více mne potěší a mnohem více potěší všechnu naši mládež, stanou-li se tato slova skutkem, stanou-li se směrnicí pro další práci národně socialistické strany a vyvodí-li národní socialisté z tohoto konstatování svého předsedy také důsledky. Je na čase, abyste si uvědomili, že svým postojem a svou politikou velmi málo prospíváte zájmům mládeže a také své straně. Naše mládež má oči otevřené, naše mládež viděla, kdo škodil jejím zájmům a zájmům národa v okupaci, vyvodila z toho poučení a svého nepřítele odstranila. Naše mládež uměla a umí pro své ideály umírat. A ideály mládeže nejsou něčím, co se odkládá a mění podle politické situace, nebo co se převléká jako šaty. Ideály mládeže, vybojované v revoluci a vtělené v lidově demokratický režim, zůstávají jejími ideály i pro budoucnost, zůstávají i nadále nejsilnější hnací silou mládeže při budování republiky, jakož i nejsilnější pohnutkou pro obranu zájmů národa a státu.

Proto vznáším-li dnes jménem mládeže tento varovný hlas, činím tak jednak proto, že mám čest a povinnost mládež v tomto slavném sboru zastupovat a tlumočit její názory, jednak také proto, že v každém zmenšování práv mládeže vidíme oslabování a útoky na základní pilíře naší nové republiky. A tyto pilíře budeme a musíme hájiti proti všem, protože nezradíme odkaz těch, kteří obětováním svého života přispěli k jejich vybudování.