Podle rakouské statistiky z r. 1913 činil průměrný důchod hornického invalidy 257 korun, vdovy 105 a sirotka 38 korun ročně. I při těchto směšně nízkých provisích byla většina bratrských pokladen pasivní. Sanaci měl provést stát, ale peníze byly u tehdejších kapitalistů. Do nerozborné jednoty podnikatelů a feudálního státu bušili naši nezapomenutelní soudruzi Petr Cingr a potom Jan Prokeš (Potlesk.), který pronesl ve vídeňském parlamentě tato prorocká slova: "Naši provisionisté budou do té doby privilegovanými žebráky, dokud výtěžek jejich práce poplyne do kapes několika výsadních uhelných knížat, hrabat a baronů". Zápas o hornické pojištění neustává. Vedl jej dále kromě již zmíněných soudruhů později zejména nezapomenutelný soudr. dr Lev Winter a posl. soudr. Karel Brožík, umučený v koncentračním táboře v Osvěčimi. K 31. prosinci 1922 činila průměrná provise u invalidy horníka 1.838 Kč, vdovská 786 Kč a sirotčí 258 Kč ročně. Velká reforma a sjednocení hornického pojištění byly provedeny zákonem z 11. července 1922, č. 242 Sb. Podle tohoto zákona činila průměrná provise invalidní již 2.684 Kč, vdovská 1.246 Kč a sirotčí 411 Kč ročně. Přes to, právě v té době vynášela uhelná daň téměř miliardové částky ročně, nepodařilo se v tomto zákoně hornické pojištění finančně zabezpečit. Brzy nastavší hospodářská krise urychlila pasivitu hornického pojištění. K sanaci došlo teprve 1. července 1936 zákonem ze dne 3. července, čís. 200 Sb., tehdy jen pokladniční schodek přesahoval částku půl miliardy korun. Od té doby došlo ještě k podstatnějším změnám několika legislativních opatření. Podstatný zásah do hornického pojištění byl proveden okupantským zařízením č. 70 z r. 1943. Tímto nařízením okupanti dávali různé zdánlivé výhody, ale hlavním účelem tohoto opatření bylo udržeti co nejdéle horníky v dolech. Byla to zejména t. zv. hornická výsluha, dávka, která svou povahou nepaří mezi dávky sociálního pojištění. Naproti tomu byla zrušena tradiční výsada hornického pojištění, t. zv. starobní provise, a zaveden dvojí druh provise, jejíž výměra byla závislá na stupni neschopnosti práce. K 30. červnu 1945, tedy po osvobození, činila průměrná roční hornická plná provise 8.850 Kčs, hornická provise 6.864 Kčs, vdovská plná provise 4.508 Kčs, vdovská provise 3.226 a sirotčí provise 2.190 Kčs ročně. Teprve zákonem č. 156/45 se naše Prozatímní Národní shromáždění usneslo na přídavcích k důchodům a tehdy dosáhla plná hornická provise částky 14.851 Kčs ročně, hornická normální provise 12.484 Kčs, vdovská plná 8.108 Kčs, vdovská provise 6.826 Kčs a sirotčí provise 6.826 Kčs a sirotčí provise v průměru v Československu 4.590 Kčs ročně. Z uvedených průměrných provisí je však vidět, že savadní úprava hornického pojištění byla skutečně neuspokojivá. Uvědomíme-li si při tom, že horníci žijí ve své převážné většině v koncentrovaných průmyslových revírech, kde jsou odkázáni v době, kdy jsou vyřazeni z práce, to jest v případě invalidity a stáří, uhrazovati svoji existenci jen ze své provise, snižovala se jejich životní úroveň odchodem do provise tak podstatně, že důchod nezajišťoval ani jejich nejnižší existenční minimum.

Osnova zákona o pensijním hornickém pojištění, která je právě na pořadu dnešní plenární schůze ústavodárného Národního shromáždění, napravuje všechny křivdy minulých dob a přinese našim horníkům konečně zasloužené uznání, pokud jde o jejich pensijní zaopatření, o které v minulosti tolik bojovali.

Mám za to, že bylo třeba, dokonce i povinností vzpomenout, byť i jen velmi stručně, oněch zápasů a těžkostí při uskutečňování a prosazování hornického pojištění v minulosti, aby tím více vyvstal onen veliký čin, kterým lidově-demokratická republika, její vláda a parlament oceňují a odměňují význam hornické práce pro náš hospodářský život, pro zdar dvouletky a zajištění blahobytu všech občanů tohoto státu. (Potlesk.)

Vítám proto za československou sociální demokracii předlohu vládního návrhu zákona o hornickém pojištění a podtrhuji při tom kladný poměr a význačnou pomoc, kterou československá sociální demokracie poskytovala od počátku všech prací na této osnově.

Je také třeba, abychom dnes vzpomenuli těch, kteří na osnově pracovali a přičinili se tak o zdar tohoto skvělého díla. Vzpomínám tu spolupráce předsedy Svazu zaměstnanců v hornictví Malíka, jeho místopředsedy Lanze, vzpomínám ministerských úředníků, kteří této osnově věnovali mnoho své péče. Je to dr Fischer, dr Schrutz, dr Kolovratník. A vzpomínám vedoucích úředníků Ústřední bratrské pokladny, kteří svými dlouholetými zkušenostmi a svým vzděláním a svým krásným založením hornickému pojištění přispěli. Je to inž. Peřina, dr Vrba a dr Zitterbart.

Zákon o pensijním pojištění horníků bude s radostí a se zadostiučiněním přijat nejen na všech našich uhelných revírech, ale i všemi zaměstnanci v dolech na dobývání magnesitu, kaolinu a ohnivzdorných hlín, formovacích písků a jiných v zákoně vyjmenovaných zemin, jež jsou dolovány po hornicku a jejichž dobývání je podrobeno hornopolicejním předpisům. A tak přinese zákon užitek i našim dělníkům v hlinných dolech na Blanensku, kde v krajích přírodních krás i přírodního bohatství byla bída častým hostem v chaloupkách horníků-invalidů. Lidé nám odcházeli z kraje za zaměstnáním lépe honorovaným, méně nebezpečným a více sociálně zabezpečeným, ač jsme je především potřebovali u nás doma, u jejich hornické práce. Zákon všechnu tu sociální nespravedlnost odstraňuje a zmenšuje nejen vyrovnání nepoměru mezi pensijním zabezpečením úřednickým a dosavadním pojištěním provisním, ale v mnohém jej předčí. Mizí nám tu rozdíl mezi černou a bílou prací.

V prosinci minulého roku, když jsme projednávali zákon o účastnících národních boje za osvobození, přislíbili jsme, že při všech sociálně politických opatřeních, pokud se dotýkají důchodového pojištění, budeme aplikovat zásady započtení doby analogicky podle zásad vyjádřených v zákoně č. 255 z r. 1946, a tento svůj slib tímto zákonem plníme. Horníci jsou prvými ze řad soukromých zaměstnanců, kteří jsou účastni těchže výhod, jichž se dostalo zaměstnancům veřejným. Vzpomínám našich horníků na Rosicko-Oslavansku. Před 26 lety jsem byl účasten závěrečného aktu jedné z velkých tragedií hornického života. Na prostých valnících v 26 černých rakvích ležela těla horníků. Zahynuli při důlní katastrofě na jámě Kukla v Oslavanech. Byl to první jarní den r. 1921. Zevním rámcem závěrečného aktu oslavanské tragedie byla modrá obloha, jásající slunce a probouzející se jaro. Co bolestí bylo však skryto v tom dlouhém temném, od jam se šinoucím pohřebním průvodě. Plačící ženy, osiřelé děti a bezútěšný mnohatisícový dav. Vdovám a sirotkům nikdo a nic nenahradí tátu, ale starosti, vzniklé ztrátou živitele, lze zmírnit. A toto zákon plní. Zmíněná katastrofa na jámě Kukla nebyla největší v našem rosicko-oslavanském revíru. Tak 8. června 1860 nastal na jámě Františka v Padachově výbuch metanu, při kterém přišlo o život 51 horníků a jeden důlní dozorce. Není jednoho roku, aby na některém dole nebylo smrtelných úrazů.

Práce uhlokopů v našem revíru je z nejnamáhavějších. Uhlí se tu těží v hloubce 800 až 1000 m pod zemí. Sloje zapadají do hloubky pod průměrným úklonem 45° a jsou místy uloženy kolmo nebo dokonce převráceny. Úložní poměry jsou velmi nepravidelné. Kolísá úklon i mocnost slojí. Tlakové poměry v těchto dolech pro značnou hloubu jsou velmi nepříznivé. Nelze tu použíti těch technických zařízení a vymožeností, kterých je používáno v jiných moderně vybudovaných revírech. Vlastní práce hornická je v rosických dolech mimořádně obtížná. Horník musí být nejen dobrým rubačem, ale i dobrým tesařem a skutečným odborníkem, který rozpozná hrozící nebezpečí. Nad to je tu třeba provádět otvírkové práce, hloubení šachet, ražení překopů a hlavních tříd, vesměs to díla ražená v kamení. Při těchto pracích víří se jemný kamenný prach, jehož ostrohranná zrnka působí zranění plic a tím silikosu. Při všem tom je tu častý výskyt metanu. Proto práce našeho horníka je nejen těžká, ale i nebezpečná. Když odchází na směnu, neví, zda se vrátí zpět ke své rodině. Ze zvláštností práce a pro trvalé nebezpečí vyvinul se u našich horníků překrásný cit solidarity, jaký by nám všem měl býti vlastní. V hornictví jeden druhého neopouští ani tenkráte, když je třeba nasadit vlastní život na záchranu kamaráda. (Hlučný potlesk.) Horník je nám příkladem. Učme se jeho tvrdé, prosté a při tom vznešené životní filosofii. Člověče, jsi tu proto, abys pracoval a rval se se životem.

Tak živí náš horník svou tvrdou prací mohutnou elektrárnu, jejíž proud rozsvěcuje světla v našich domácnostech, pomáhá našim ženám, dává sílu elektromotorům a továrnám celého brněnského kraje, roztáčí obráběcí stroje našich strojíren, rozbíhá tkalcovské stavy, nahrazuje manuální sílu a usnadňuje práci řemeslníkům, rolníkům, prostě nám všem. Ano, je to naše oslavanská elektrárna, kterou udržuje a živí náš rosický horník.

Uhlí se stalo nezbytností našeho života. A proto ten, kdo je kope, má plné právo být v popředí sociální ochrany. Jsou proto zbytečny obavy, jak mi je sdělil v těchto dnech jeden hornický synek. Psal mi: "Přijímáme zprávy o zavedení našeho pensijního pojištění s tichou radostí. V hloubi duše však přece jen trošku nevěříme. Což když nastane jiný režim? Neupadne potom i naše pojištění?" A tu bych ti, milý chlapče, chtěl říci, jistě v souhlase se všemi členy této sněmovny: V naší vlasti nenastane jiný režim než lepší. (Potlesk.) Nám je cílem socialismus, cestou k němu demokracie. (Potlesk.) Je to jediná cesta, která vyvede svět ze zmatků do šťastné budoucnosti, v níž po zásluze si uchová přední své místo náš horník. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Musil. Dávám mu slovo.

Posl. Musil: Pane předsedo, paní a pánové!

Především, než začnu svou řeč, bych chtěl s politováním konstatovat, že právě členové poslaneckého klubu slovenské demokratické strany nejsou vůbec nebo velmi málo přítomni tak důležitému projednávání zákona o hornickém pojištění, a je tedy ku podivu, že tito páni měli v soc.-politickém výboru tak veliký a zřejmě tedy neupřímný zájem o prodlužování jednání o tomto zákoně.

Dnes budeme provádět akt, který opravdu může být nazván historickým. Stává se skutkem to, co bylo dříve jenom vzdáleným a velmi mlhavým snem našich horníků. Ještě v nedávné minulosti rozhodovali na dolech uhlobaroni, kteří neměli nejmenšího zájmu o nějaké zajištění v stáří těch, kteří jim svou těžkou prací vydělávali miliony pro zpříjemnění jejich povalečského a vykořisťovatelského života. Miliony, kterých nikdy nebylo použito k tomu, aby sloužily větší části našeho národa, a když byly přece jen vyňaty krví, potem a mozoly znamenané peníze z kapes majitelů dolů, tedy bylo jich nanejvýše použito k tomu, aby byl zaplacen vojenský, policejní či četnický oddíl, kterému bylo poručeno, aby zasáhl proti horníkům hájícím svoji holou existenci.

Vzpomínáme-li spolu s našimi horníky na tyto doby, do propadliště nenávratna definitivně zmizelé, uvědomíme si tím více, jak osnova tohoto zákona, kterou dnes odhlasujeme, je jedním z nejradostnějších a nejmarkantnějších důkazů obrovských politických, hospodářských a sociálních změn, které u nás nastaly po vítězném skončení národní a demokratické revoluce.

Horníci všech oblastí děkují především předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi a panu ministru sociální péče prof. dr Zdeňku Nejedlému (Potlesk.), také komunistické straně Československa a všem ostatním, kteří se o vypracování a vybroušení tohoto zákona o hornickém pojištění zasloužili, tedy i ústavodárnému Národnímu shromáždění. Jak je dojemné, že oni děkují za něco, co už jim plným právem dávno patřilo a mělo být dáno.

Chci s tohoto místa upozornit na dvě věci: Jednak bych chtěl na stručném zhodnocení práce našich horníků v jedné z oblastí kamenouhelných dolů ukázat, jak si horníci opravdu zaslouží to, co jim máme dnes dát. Potom bych chtěl připomenout význam, který má hornické pojištění pro příliv nových mladých pracovníků do hornictví. (Předsednictví se ujal předseda David.)

Pokud se týče toho prvého, mám na mysli práci horníků ze středočeské uhelné pánve, horníků Kladenska. Na 52. schůzi vlády 11. září 1945 při příležitosti schválení osnovy dekretu o všeobecné pracovní povinnosti podal tehdejší ministr ochrany práce a sociální péče dr Šoltész zprávu o poměrech na pracovním trhu, poukázal na všechny nedostatky a současně zhodnotil také práci těch, kteří mimořádným způsobem dokazují své plné pochopení pro zdolání všech překážek, které se stavěly v cestu, jež směřovala k uspořádání poměrů v nedávno osvobozené republice. A řekl při této příležitosti jednu větu, která zvláště oceňovala práci kladenských horníků: Budovatelům republiky, k nimž patří v prvé řadě kladenští horníci, vláda projevuje svou vděčnost. To byla slova, která na jedné straně uznávala práci a obětavost kladenských horníků, ale na druhé straně také znamenala pro ně další závazek.

Tato slova jakoby byla signálem pro rozvinutí mohutné akce za zvýšení těžby uhlí. Nejenom havíři, ale také stále vzrůstající počet dobrovolných pracovníků měl jediný úkol, rubat stále větší množství uhlí republice. Všechen kladenský lid si uvědomoval, že nedostatek uhlí může způsobit ochromení našeho znárodněného průmyslu. A ani příroda, která nechtěla zadarmo vydat svá bohatství a dala si často zaplatit tím nejdražším, lidskými životy, nemohla odradit a svésti kladenské horníky a jejich pomocníky, dobrovolné brigádníky, s cesty, kterou nastoupili.

Tyto oběti jakoby naopak vyburcovaly všechny obětavé vlastence k tomu, aby se postavili po bok horníkům kladenských šachet a pomohli tam, kde toho bylo a je i dnes nejvíce potřeba.

Svým příkladem strhli i spousty jiných, a dnes již není žádnou zvláštností, když přijedou desítky a stovky brigádníků z Prahy i z dalekého okolí Kladna, aby sjeli pod šachtu a spolu s horníky, ve kterých nalezli své nejlepší kamarády, dobývali uhlí, kterého tolik potřebujeme. A bylo by nespravedlivé, kdybych na této parlamentní půdě nevzpomenul zejména žen, které si i proti oficielnímu zákazu vymohly, aby mohly sjet dolů pod zem, a dovolávajíce se své rovnoprávnosti s muži, pracovaly celé měsíce při těžbě uhlí. Je u nás řada těchto skvělých žen, které mají za sebou více než sto směn, odpracovaných pod zemí při těžbě uhlí. A sami horníci by mohli potvrdit, že tyto ženy docílily mnohdy vynikajících výkonů.

Toto pracovní nadšení kladenského lidu se projevilo dvojím způsobem: Jednak horníci viděli, že nejsou osamoceni při své těžké práci, a to jim dodalo ještě více mravních sil, kterých tolik potřebovali, aby splnili úkoly na ně kladené. Za druhé se tato pomoc projevila v praxi i tím, že již v prosinci 1945 zanedlouho po výzvě k soutěži, kterou kladenští adresovali svým ostravským kamarádům, mohli oznámit radostnou skutečnost, že důl Max, který byl později přejmenován k poctě našeho prvního občana republiky na důl President Beneš, jako první kamenouhelný důl v Československé republice dosáhl průměrné denní těžby z roku 1937. (Potlesk.)

Výkony kladenských velkodolů a malodolů se stále zlepšovaly i ve svém průměru a slib, který jménem všech horníků dalo 26. června minulého roku na 500 hornických funkcionářů na své konferenci, se stal skutkem. Závěr tohoto slibu, že horníci napnou všechny své síly, aby byl v těžbě uhlí dvouletý plán splněn, bych si zde dovolil citovat:

"Z lesklých kusů uhlí, zalévaného potem a mnohdy i krví pracovitých lidí, zvolna a těžce rozkvétá krásný květ života. Svorni v bratrství práce půjdeme po cestě dvouletého plánu v pevném vědomí, že společným vypětím sil překonáme všechny překážky a k slavnému cíli dojdeme. Dojdeme na měkký a pestrý koberec louky života a spatříme veselé děti s ručkama plnýma kvítí. To bude krásná odměna statečným. Zvýšením těžby uhlí na pomoc Gottwaldově vládě i našemu panu presidentovi dr Edvardu Benešovi, na pomoc rodícímu se šťastnějšímu životu. Bude se žít lépe, bude se žít veseleji." (Potlesk.)

V prvním měsíci dvouletky kladenští havíři spolu s ostatními svými kamarády svůj slib splnili. Kladenští horníci spolu se všemi obětavými a s počátku dokonce vysmívanými brigádníky svým čestným závazkům dostáli. Jejich výkony měly neustále vzestupnou tendenci.

A kdyby dnes znovu měla vláda mluvit o kladenských hornících, jako tehdy ve své 52. schůzi, nemohla by než znovu potvrdit to, co řekl tehdejší ministr dr Šoltész kladenským havířům.

A obtíže, které jsou v kladenské uhelné pánvi větší než kde jinde, překonávají kladenští horníci opravdu politickou a odborářskou vyspělostí. Otázka dočasné osmihodinové sobotní pracovní doby nedělala v kladenské uhelné pánvi právě díky této vyspělosti žádné potíže. Ba naopak, nejsou řídké případy, kdy naši horníci pracují, když je potřeba, i 16 hodin pod zemí, jen aby splnili úkoly, které si předsevzali. A i přes takovéto vyčerpávání stále stoupají průměrné výkony. O tom svědčí dosažené výkony na dole President Beneš, kde bylo dosaženo výkonu 12,19 q na hlavu a směnu. A v některých polích se dosáhlo dokonce i přes 16 q na hlavu a směnu.

Důl President Beneš splnil svůj plán v měsíci lednu již 27. ledna a 28. ledna jej následovaly doly Klement Gottwald, Zápotocký, Nejedlý a Fierlinger.

Do konce ledna pak splnily z velkodolů mnohé až 116%, velkodoly celkem 113%, malodoly celkem 118% lednového plánu. Také v únoru, přes zhoršené podmínky, byl plán splněn na 105,5%. Uvedené ciferné výsledky jsou, myslím, nejlepším a nejradostnějším dokladem toho, že si horníci onoho zabezpečení svého stáří, jež jim tímto zákonem o hornickém pojištění dáváme, opravdu zaslouží. A jak znám kladenské horníky, lidi, mezi kterými jsem vyrostl a žiji, jsem pevně přesvědčen, že budou ještě více pracovat, když vidí, že jejich práce je spravedlivě oceněna. A těm pánům pochybovačům, kteří nevěří uveřejněným cifrám, které ani někdy dosti dobře nevyjadřují práci našich horníků, doporučuji, aby se občas přišli podívat na brigádu. Horníci je mezi sebou uvítají rádi. Tito pánové se budou moci na vlastní oči i vlastníma rukama přesvědčit o výkonech našich horníků.