Jaké potíže z toho vznikly, je dostatečně
známo. Bylo proto správnou politikou, že jsme
usilovali i za cenu velkých obětí o to, abychom
stav osazenstva našich uhelných dolů udrželi
na přiměřené výši, a byli
jsme za to odměněni tím, že jsme poměrně
málo trpěli poruchami uhelného zásobování.
Národní pojištění hornické
je dalším krokem na této cestě. Nechceme
přidržovat - ani nebudeme - horníky v jejich
práci donucováním, ale chceme jejich práci
pozvednout hmotně i sociálně tak, aby byla
vyhledávaná a tak vážená, jak
to odpovídá jejímu významu pro státní
hospodářství. Je možné, že
prvním účinkem nového zákona
bude dokonce zmenšení stavu osazenstva. Horníků
nad 55 let máme skoro 8% a nebudeme se divit, když
se tito, používajíce výhod nového
zákona, odhodlají vstoupiti do zaslouženého
odpočinku. Věříme, že se nám
podaří nahradit tento úbytek přílivem
mladých sil, doufáme, že zdokonalené
starobní pojištění bude v tomto směru
působit a že tím nastane omlazení osazenstva,
které se musí projevit zlepšením průměrného
pracovního výkonu.
Druhou zásadní novotou národního pojištění
hornického je to, že padá dosavadní
přehrada mezi dělníky a úředníky.
Dosud oddělené důchodové pojištění
těchto dvou kategorií splývá v jedno.
Přiznalo-li se horníkům dalekosáhlé
zlepšení, nelze totéž tvrdit o druhé
kategorii. Můžeme očekávat, že
úředníci novou úpravou budou méně
spokojeni. Ne proto, že splývají s pojištěním
dělnickým, neboť solidarita a opravdu kamarádský
poměr je charakteristickým rysem v našem hornictví,
ale z toho důvodu, že různé skupiny
úředníků nejsou ohodnoceny stejně
dobře. Členům náhradních ústavů
se jejich nároky zachovávají, avšak
pro ty, kteří členy takových ústavů
nebyli, nenastává žádné zlepšení,
ba v některých směrech a případech
dokonce zhoršení nároků dosavadních.
Platí to zejména o úřednících
starších. Na to je třeba již teď
upozornit a bude věcí dalších úprav
vyrovnati tyto tvrdosti tak, aby všichni příslušníci
hornického stavu věděli, že nám
všem jde o to splniti jejich spravedlivé požadavky
a zabezpečit jim po tvrdém pracovním životě
klidné a spokojené stáří.
Litujeme velice, že do rámce nového zákona
o hornickém pojištění nemohli býti
též pojati zasloužilí veteráni
práce - naši horničtí pensisté,
kteří si svou dlouholetou úmornou prací
vydobyli právo na lepší zabezpečení
zbytku svého plodného života. Aby se tak stalo,
bude dalším úkolem povolaných činitelů,
aby v rámci příprav naší celostátní
organisace národního pojištění
byly zahájeny okamžitě přípravy,
aby i naši horníci-pensisté nebyli opominuti
a zkráceni.
Za svůj kraj ostravsko-karvínský děkuji
všem, kdož na přípravě zákona
o hornickém pojištění pracovali, a věřím,
že vrcholné pracovní výkony našich
horníků budou vděkem za to, co jim nový
zákon pro zlepšení poskytuje. Vždyť
toto hornické pojištění je velkým
darem všech ostatních dělníků
a zaměstnanců, je důkazem stoupající
solidarity všech ostatních československých
občanů vůči svým bratřím
horníkům v dolech a na šachtách vůbec.
Klub poslanců československé strany národně
socialistické bude pro tento zákon pro jeho veliký
význam pro naše zaměstnance v hornictví
rád hlasovat. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je p. posl. Buchvaldek. Udílím mu slovo.
Posl. Buchvaldek: Paní a pánové!
Vláda svým usnesením ze dne 18. června
min. roku, kdy pověřila ministerstvo sociální
péče vypracováním osnovy zákona
o hornickém pensijním pojištění,
uznala veliký význam hornické práce
pro rozvoj národního hospodářství
a tím také ocenila velikou obětavost těžké
a namáhavé hornické práce. Toto pojištění
má býti příkladem, jak chceme řešiti
všechny sociální, zdravotní a životní
otázky našeho národa a pracujícího
lidu, abychom tím odstranili všechny sociální
nesrovnalosti a křivdy na pracujícím lidu,
který na něm napáchal soukromokapitalistický,
buržoasní systém.
Sledujeme-li historii boje horníků za zlepšení
jejich sociálního postavení, shledáme,
kolik obětí a úsilí stálo sebemenší
zlepšení, ať již po stránce sociální
nebo vyživovací. Již v samých začátcích
hornictví se horníci snažili svépomocí
zajistiti své postavení v případě
nemoci a stáří. Teprve zákon o bratrských
pokladnách r. 1889 byl významným pokrokem
v oboru povinného dělnického pojištění.
Tímto zákonem byl položen základ invalidního
vdovského a sirotčího pojištění.
Můžeme plným právem nazvati horníky
průkopníky sociálního pojištění
na bývalém území Rakouska. Všechny
pozdější změny a zákony, které
byly vydány ať již za bývalého
Rakouska, nebo za prvé republiky, nemohly naše horníky
uspokojiti, aby si mohli říci, že jsou za svou
namáhavou práci lidsky odškodněni. Každý
z nás se pamatuje na velké nadšení našich
horníků po prvé světové válce.
S jakou důvěrou přivítali vyhlášení
naší samostatnosti a s jakým elánem
se dali do práce! Věřili, že nastala
doba, že také oni budou za svoji těžkou
a namáhavou práci odměněni. Jaké
však bylo jejich zklamání, když poznali,
že tehdejší vláda nedonutila uhlobarony,
aby ze svých velikých zisků přispívali
na sanaci hornického pojištění. Nepomohla
ani veliká jednodenní demonstrační
stávka československých horníků
dne 24. března 1927, kterou si sice ubránili zachování
pojištění u bratrských pokladen, ale
dávkový systém byl stále a stále
nedostatečný. Pro zedřené horníky
a invalidy nebylo jiného východiska než pytel
a sbírat uhlí na haldě, resp. najíti
si pro své stáří nějaké
výpomocné zaměstnání.
Nechci se zde šíře zmiňovat o bídě,
kterou musili prožívati naši staří
veteráni práce. Uvedu zde jen jeden případ,
který jasně ilustruje, jak žili naši pensisté.
Moje matka, vdova po horníkovi, dostávala měsíční
vdovský důchod 60 korun a nájemné
z bytu platila 59, takže jí zbývala na živobytí
jedna koruna. Tak se pánové v prvé republice
starali o český pracující lid, a nejen
o horníky, nýbrž o celý národ.
Mnohým z nich byl bližší cizácký
kapitál než vlastní národ. Prozatímní
a ústavodárné Národní shromáždění
přijalo již řadu zákonů, kterými
odčiníme křivdy, páchané za
bývalých režimů.
Chtěl bych ještě poukázati na jeden
zjev, který v hornictví máme a který
za každou cenu musíme rozřešit, t. j.
nedostatek pracovních sil v hornictví a hlavně
mládeže. Pamatuji se, jak jsme my mladí po
první světové válce houfně
nastupovali do hornictví, protože jsme v tomto oboru
viděli určité zabezpečení,
a nebylo hornické rodiny, která by svého
syna neposlala na hornictví. Ale čeho jsme byli
svědky? Horníci přesto, že napjali všechny
síly, aby republice nakopali uhlí, byli v krátké
době odměněni nejtěžší
persekucí. Při dravosti uhlobaronů museli
bojovat o zachování i té nejmenší
vymoženosti, kterou po osvobození dostali, a jak se
zachovala vládní místa, vidno z toho, že
poslala proti nim pendreky a několikrát dala do
horníků i střílet. Tenkrát
se neozval nikdo z dnešních kritiků, aby byl
mluvil o persekuci a teroru. V době krise byli horníci
po stovkách vyhazováni z práce a hlavně
mladí, kteří měli propracovaných
15 až 25 let, ač byli pojištěni, pozbyli
i tohoto svého pojištění.
Uhlobaroni, aby snáze zdolali odpor horníků,
zavedli na závodech soukromé stavební firmy,
které přijímaly propuštěné
horníky za plat daleko nižší na stejnou
práci, kterou dělali před tím. Málo
na tom, že uhlobaroni shrabovali veliké zisky, okrádali
ještě horníky tím, že je vyhazovali
z práce, a ti, jestliže chtěli žít,
museli přijmout práci u firmy, která na nich
po druhé vydělávala. A nebylo síly,
která by v této věci zakročila a zabezpečila
českému pracujícímu člověku
právo na život. Díváme-li se na stav
našich horníků v našem ostravsko-karvínském
revíru, shledáme, že právě ročníky
těch horníků, kteří byli v
době krise propuštěni, bychom dnes potřebovali.
Mnozí naši činitelé báňského
průmyslu říkají, že máme
dnes v hornictví sociálně zaopatřovací
ústav. Něco pravdy na tom je. Máme velikou
část přestárlých havířů,
kteří čekají na vyjití zákona
o hornickém pensijním pojištění,
aby mohli jít na zasloužený odpočinek.
Máme také spoustu starých havířů,
kteří vidí, jaké mezery máme
u kvalifikovaných horníků, a smysl pro potřeby
národa jim nedovolují, aby odešli z práce,
a pomáhají nadále národu, který
tak dalekosáhle řeší problémy
budoucnosti republiky.
Abychom našemu průmyslu dali tolik uhlí, kolik
potřebuje, pomáháme si dnes ve velké
míře uhelnými brigádami. Ale je již
na čase uvažovat o nahrazení těchto
přechodných pracovních sil stálými,
a věřím, že hornické pensijní
pojištění, které dnes projednáváme,
je jedním článkem, který tuto otázku
rozřeší. Tímto zákonem stavíme
horníka na přední místo, které
mu po zásluze patří.
Nechci se zmiňovati o tom, kolik úsilí musili
vynaložiti funkcionáři odborového hnutí
a závodních rad, aby zabránili masovému
útěku horníků do jiných průmyslových
oborů v době našeho osvobození. Stav,
který byl zaveden na dolech totálním nasazením
pracovníků různých povolání
do hornictví v době protektorátu, ještě
více posílil vědomí horníků
o tom, že za svou práci nejsou řádně
odměněni. Po osvobození se však Revoluční
odborové hnutí plně postavilo za horníky
a přispělo tím k přesvědčení
horníků o tom, že vláda Národní
fronty podle hospodářské únosnosti
ocení řádně těžkou a namáhavou
práci našich horníků. Mezi horníky
vracel se klid a důvěra, že nebudou opět
zklamáni. Práce Revolučního odborového
hnutí, které se plně postavilo za vládu
Národní fronty v jejím úsilí
za hospodářskou výstavbu státu, přinesla
brzo své ovoce. Horníci pochopili, že na jejich
práci závisí hospodářská
výstavba státu. Byli to horníci a železničáři,
kteří svým elánem strhli většinu
pracujícího lidu v našem státě,
neboť si byli vědomi, že jenom prací se
můžeme dostati z tíživé poválečné
situace.
Znárodnění průmyslu přivítali
naši horníci stachanovskými výkony,
širokou národní soutěží
a jejich pracovní elán byl přenesen, tak
jako uhlí, do mnohých průmyslových
sektorů, a tudíž můžeme říci,
že naše společná práce nám
umožnila, že dnes můžeme projednávati
tak důležitý zákon, jako je hornické
pojištění.
Nechci se šíře zmiňovat o té
práci, kterou horníci vykonali na poli hospodářské
výstavby našeho státu. Obětovali své
nedělní volno, aby uspokojili náš průmysl.
Za minulý rok odpracovali horníci ostravsko-karvínského
revíru nedělními směnami 1,054.000
nedělních směn, vytěžili navíc
720.411 tun uhlí a opravili řadu důlních
závad, aby mohli dosáhnouti vyšší
těžby. Horníci ostravsko-karvínského
revíru přivítali rozhodnutí vlády
o hornickém pojištění zvýšeným
úsilím o větší těžbu.
Plán na měsíc leden byl stanoven na 1,013.500
tun uhlí, a vytěžili jsme 1,088.330 tun uhlí,
takže jsme splnili měsíční plán
na 107,38%. Za měsíc únor jsme měli
předepsaný plán 972.980 tun; vytěžili
jsme 1,047.450 tun a splnili únorový plán
na 107,66%. Zkoumáme-li práci horníků
našeho revíru za rok 1946, musíme říci,
že horníci plně dostáli svému
úkolu, který na ně byl vložen. Při
všech těchto nedostatcích jsme vytěžili
v ostravsko-karvínském revíru za rok 1946
11,225.300 tun uhlí a pokročili jsme s těžbou
za 19 měsíců od osvobození tam, kde
jsme po prvé světové válce byli za
šest let. Tento krátký nástin hornické
práce dokazuje, že horníci si plně zaslouží
pozornosti, kterou jim vláda Národní fronty
věnuje.
U příležitosti svého vystoupení
chtěl bych poukázati na některé zjevy,
na něž bychom měli ještě obrátit
svoji pozornost; otázce mzdové a platové
politiky musíme věnovati péči, abychom
správně ohodnotili každou práci a tím
také práci horníka podle vlivu práce
na zdraví, podle nebezpečí, námahy
a výkonu.
Taktéž po stránce zdravotní je třeba
věnovati horníkovi větší pozornost,
nejen občasnými lékařskými
prohlídkami, ale starati se o včasné léčení,
také ministerstvo zdravotnictví by již mělo
učiniti rozhodnutí o přidělení
některých lázeňských konfiskátů
do správy Ústřední bratrské
pokladny, aby mohla splnit úkoly, které jí
ukládá péče o zdraví horníka.
Za nejdůležitější pokládám
upozorniti na neutěšený stav našich staropensistů.
Není možno, abychom nadále odkládali
řešení této otázky; musíme
tak nebo onak najíti cestu a prostředky, jak pomoci
těm, kteří pomoci nejvíce potřebují.
Věřím, že vláda Národní
fronty, tak jako rozhodla o hornickém pensijním
pojištění, dá také nám,
ústavodárnému Národnímu shromáždění,
v krátké době možnost, abychom rozhodli
o těch nejpotřebnějších, o našich
staropensistech, a tak dokázali celému národu,
že ctíme stáří a že se také
o toto stáří důkladně postaráme.
Je pravda, že se uzákoněním hornického
pojištění dostalo horníkům za
jejich namáhavou a obětavou práci takové
odměny, o které mnozí z nich ani nesnili.
Vláda a celý národ tímto pojištěním
ocenili jejich práci a horníci jsou si toho plně
vědomi. A tak jako dosud stáli v předních
řadách bojovníků za hospodářskou
obnovu státu, budou i nadále bojovat, aby se našemu
průmyslu dostalo tolik uhlí, kolik ho budeme potřebovati.
Před námi stojí otázka získati
do hornictví stálé pracovní síly,
abychom i na tomto úseku mohli míti jistotu, že
odchodem několika tisíc brigádníků
nenastane úpadek těžby, jímž by
bylo ohroženo splnění dvouletého plánu.
Získat pracovníky se nám může
podařiti jedině tenkrát, když po všech
stránkách zabezpečíme naše horníky,
aby byla hornická práce hledaným zaměstnáním.
Věřím pevně, budeme-li všichni
tak velkoryse pracovati jako vláda Národní
fronty v čele se soudruhem Gottwaldem, že rozřešíme
všechny problémy ve státě, ať již
jsou jakékoli. V závodech a na šachtách
se tvoří hodnoty a naší povinností
je spojovati všechny pracovníky do jednoho šiku
za splnění dvouletého plánu.
S tohoto místa děkuji jménem ostravsko-karvinských
horníků vládě Národní
fronty a také ústavodárnému Národnímu
shromáždění, které jistě
návrh tento přijme, a věřím
pevně, že se horníci tak jako dosud postarají,
abychom vybudovali naše hospodářství
tak, aby prospívalo celému národu. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan poslanec Skaunic. Uděluji mu slovo.
Posl. Skaunic: Paní a pánové!
Je opravdu těžko přehlédnout letmým
pohledem nazpět všechna ta jednání,
zápasy, stávky a oběti horníků,
jež svedli, překonali i přetrpěli v
boji za své sociální postavení a sociální
zabezpečení.
Od středověku stáli horníci v čele
dělnictva a byli průkopníky sociálního
pokroku, zejména sociálního pojištění.
Hornické pojištění je také nejstarším
odvětvím sociálního pojištění
vůbec. Již ve středověku byla to t.
zv. bratrstva, v jejichž čele stáli odedávna
tovaryšstvem svobodně volení a na horních
úřadech nezávislí starší,
o nichž se zmiňují již první horní
řády, na př. kutnohorský horní
řád z r. 1300 a řada později vydaných
horních řádů. Tato dobrovolná
svépomocná bratrstva byla předchůdci
pozdějších bratrských pokladen.
Horní řády ze XVI. století opouštějí
dobrovolnou svépomoc a přecházejí
k nucené organisaci svépomocné. Předpisy
byly nejednotné. Nejlépe bylo pečováno
o horníky na státních dolech, kde v případě
těžšího úrazu dostávali
trvalou podporu a v případě smrtelného
úrazu dostávali podporu i vdovy a sirotci. Jednotnou
úpravu zaváděl v bývalém Rakousko-Uhersku
horní zákon z 23. května 1854, č.
140 ř. z., který stanovil, že každý
majitel dolu je povinen zříditi bratrskou pokladnu
hornickou, po případě po schválení
horních úřadů zřídit
takovou pokladnu společně s jinými doly;
že každá bratrská pokladna musí
míti stanovy, jež musí býti schváleny
horními úřady, že tyto úřady
vykonávají dohled nad hospodářstvím
nových a již zřízených bratrských
pokladen a že každý horník i dozorce je
povinen přistoupit k bratrské pokladně toho
dolu, na kterém pracuje.
Horní zákon neměl však předpisy
o výši příspěvků a výměře
podpor, správě jmění a jiné.
To vše bylo ponecháno stanovám. Celou tíži
finančních nákladů ponechával
zákon pouze na bedrách horníků, neboť
nevázal zaměstnavatele k žádným
příspěvkům; ti přispívali
jen dobrovolně. Přesto horníci neměli
vliv na správu těchto pokladen, ježto majitelům
dolů byl v tomto směru vyhrazen značný,
skoro neomezený vliv. Brzo se ukázalo, že většina
bratrských pokladen nemůže řádně
plnit svoje úkoly. Důvodů bylo několik.
(Hluk.)
Místopředseda Petr (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Skaunic (pokračuje): Především
to byla značná pasivita, poněvadž nebyly
řádně finančně zabezpečeny.
Pak to byla některá nepříznivá
ustanovení, jichž podnikatelé nad to přímo
zneužívali. Bylo to zejména ustanovení,
že propuštění nebo vystouplí horníci
ztráceli vůči bratrské pokladně
veškeré nároky. Od roku 1876, tedy ještě
o dva roky dříve, než došlo k jejímu
formálnímu ustavení, vedla sociální
demokracie bouřlivými stávkami boj o nápravu.
Nejprve to byla prudká stávka v Pankratzových
dolech v Nýřanech, která byla krvavě
potlačena. Po vánocích roku 1882 vstoupila
do stávky všechna osazenstva revírů
Plzeň a Stříbro a k těmto stávkujícím
revírům se přidružili nejhůř
vyssávaní horníci a hutníci kladenští
a potom i Most a další revíry. Těmito
stávkami se horníci hájili proti hromadnému
propouštění starších zedřených
horníků, jímž byli připravováni
o hornickou pensi, na kterou si po dobu svého zaměstnání
sami platili. Příspěvky z každé
vydělané zlatky činily tehdy 5-6 krejcarů.
Propuštěním z práce horníci však
byli zbaveni všech svých nároků. Stávku
vedla a financovala sociálně-demokratická
strana. Náprava šla velmi pomalu. Nejdříve
si horníci vymohli, že při vystoupení
nebo propuštění z práce dostávali
část zaplacených příspěvků,
přesto však zůstával horník stále
otrokem v moci podnikatelů, poněvadž o přiznání
pense rozhodoval vlastně ředitel podniku.
Zákon z 28. července 1889, č. 127 ř.
z., o bratrských pokladnách řešil poněkud
uspokojivě některé otázky, ale přesto
se nepodařilo, aby byla přiznána horníkům
účast na správě bratrských
pokladen. V zápase o bratrské pojištění
však horníci, vedeni sociální demokracií,
byli rozhodnuti práva si vybojovat. Tak v roce 1889 zahájili
velikou stávku. Celé jmění tehdejší
soc. demokracie, několik desítek tisíc zlatých,
bylo těmito stávkami úplně vyčerpáno.
Výsledkem těchto stávek byl značný
krok kupředu ve vývoji bratrského pojištění.
Také devítihodinová pracovní doba
byla vydobyta těmito stávkami. Provisní pojištění
bylo odděleno od nemocenského. Podnikatelé
byli povinni sanovat bratrské pokladny 2% hrubé
mzdy. Při přestupu na jiný důl převáděl
se t. zv. záložní podíl. Většina
bratrských pokladen neměla jimi kryty ani minimální
dávky, které podle zákona z r. 1899 činily
u invalidních provisí 200 korun ročně,
u vdov 66 a u sirotků 33 korun ročně. Stanovy
bratrských pokladen připouštěly sice
zvýšiti tyto statutární dávky,
ale finanční stav jednotlivých bratrských
pokladen dovolil to jen ve výjimečných případech.
Naopak nedostatečná úhrada vedla zpravidla
k tomu, že některé bratrské pokladny
mohly na základě zákona z r. 1892 zkrátiti
minimální dávky o 50%, bylo-li prokázáno,
že jinak nelze provésti sanaci bratrské pokladny.