Toto prirovnanie je hrubou urážkou našich poctivých
dobrovoľníkov-brigádnikov aj v tom prípade,
keď pisateľ berie farizejsky do ochrany mládež,
keď ďalej píše: "Neviem, prečo
u nás začíname s brigádami mládeže.
Demokracia nie je odkázaná napodobňovať
boj o zrno, ani čiastočne, alebo totálne
napodobňovať nasadenie mládeže do roboty,
pre ktorú ju treba najprv pripraviť. Áno, študujúca
mládež sa musí učiť a naučiť
aj fyzickým prácam, najmä žatevným.
To však vyžaduje i praktickú prípravu.
Bez tej zostanú naše brigády hospodársky
bezúčinnými pokusmi, ktoré nám
pripomínajú duševnú prázdnotu
a propagandistický trik pracovných nasadení
Hitlerjugend".
Takto písal "Čas". Bolo to ohováranie,
ktoré už dávno vyvrátily nepopierateľné
výsledky práce brigádnikov. Vďaka poľnohospodárskym
brigádam, o ktorých bola reč, bola úroda
zaistená. Ak je dnes na Slovensku nedostatok chlebovín,
bolo to zapríčinené tzv. "odborníkmi"
- sabotérmi, zodpovednými za výkup obilia.
Tiež skutočnosť, že uhoľné brigády
svoje poslanie splnily, dokazuje, že naše brigády
nezostaly hospodársky bezúčinnými
pokusmi, ale bezúčinným pokusom zostalo zlomyseľné
a rozkladné úsilie nepriateľov hospodárskej
konsolidácie, o duševnej prázdnote ktorých
žiadneho objektívne súdiaceho čitateľa
našich časopisov presvedčovať už
nie je treba.
Podobnú formu, ako som hore citoval, používal
a používa "Čas" sústavne,
aby na jednej strane podlamoval akciu organizovania uhoľných
brigád a na strane druhej súčasne kalil dobrý
pomer medzi slovenskými a českými robotníkmi.
Každý, kto si len trocha všíma náš
hospodársky život, vie, že naše bane len
na 20% kryjú uhoľnú potrebu Slovenska. Ak slovenskí
baníci a brigádnici v českých baniach
pracujú, tým sa len pričinia o to, aby chýbajúcich
80% uhlia pre našu spotrebu na Slovensku bolo zaistené.
Zaistiť nerušenú prevádzku priemyslu na
Slovensku, zaistiť prevedenie dvojročného plánu,
vytvoriť priaznivé predpoklady pre spriemyselnenie
Slovenska a zvýšenie životnej úrovne pracujúcich,
to sleduje a má na zreteli Slovenská odborová
rada, keď organisuje pracovné brigády.
Dať lepší a pokojnejší život
baníkom a ich rodinám a tým vytvoriť
i podmienky pre splnenie plánu v ťažbe uhlia,
ktoré je krvou nášho priemyslu, to sledovala
vláda a odborové hnutie, keď pripravily návrh
zákona o baníckom penzijnom poistení. S uspokojením
vítame tento zákon, ktorý splňuje
dávno túžby našich baníkov a menom
Klubu poslancov Komunistickej strany Slovenska vyhlasujem, že
budeme zaň hlasovať. (Potlesk.)
Předseda: Uděluji slovo panu posl. Kaplanovi.
Posl. Kaplan: Paní a pánové! Vážená
sněmovno!
V době, kdy se blíží uskutečnění
nejmodernějšího hornického pojištění
na světě, naše národní pensijní
pojištění hornické, jistě je
vhodným připomenouti si něco z bojů
o toto pojištění. Neboť i toto hornické
pojištění, které známe a které
ještě platí, bylo hornictvem v pravém
slova smyslu vybojováno. Každý boj má
své oběti. A těm chci touto stručnou
črtou vzdáti dík a složit projev úcty,
k němuž jsme všichni povinni.
Staré horní řády české
mají již v XV. století některá
ustanovení o tom, jak naložiti s poctivým havířem,
který utrpěl úraz nebo škodu na zdraví
nebo který zestárl v dolech. Majitel hor musel se
o něho postarati. Ba v některých krajích
se havíři nuceně sdružovali v bratrstva,
která ukládala část mzdy svých
členů, aby je v invaliditě zajistila. Již
tehdy bylo uznáno zvláštní postavení
hornictva, jehož práce tehdy v rudných dolech
byla obzvláště nebezpečná. Invalidní
a přestárlí havíři v té
době obvykle byli přesazováni na zemědělská
panství majitelů hor, kde živořili až
do smrti. V městech pak živořili ještě
hůř z podpor bratrstev, z podpor obcí nebo
z podpor kutéřů.
I ve středověku a na počátku nového
věku se setkáváme s hornickými stávkami.
Někdy jsou důvody k stávce čistě
politické, ku příkladu stávky kutnohorských
havířů v husitských válkách.
Jindy, ku příkladu stávky v šestnáctém
století na Rakovnicku, Knínsku a Jáchymovsku,
jsou bouřemi sociálními. Horníci v
té době pracují v akordu, jsou totiž
placeni nikoliv na směnu, ale za vytěžené
uhlí. Přitom jsou nesmírně šizeni
vážnými, kteří buď mají
falešné váhy nebo pomocí šmelcířů
provádějí nespravedlivé srážky
za kámen nebo jiné horniny, které prý
byly v těžbě nalezeny. Stávky směřují
obvykle proti nespravedlivým panským úředníkům.
Nesledují nějaké větší
cíle, nýbrž nepatrné dílčí
požadavky sociální spravedlnosti. Stávky
nikdy nezasahují celý revír, omezují
se na jednotlivé závody nebo jednotlivá těžní
pole. Proto si mohli horní páni dovoliti trestat
velmi přísně, ba krutě. Za stávku,
která byla považována za zprotivení
se ve službě, trestalo se až svržením
do těžní jámy. To byl ovšem tvrdý
středověk a začátek nového
věku.
Rozvoj průmyslu, zejména praktické využití
parního kotle v XVIII. a XIX. století nutně
potřebovali uhlí. Uhlí, dobývaného
po hornicku. Přibývá hornictva. A z horníků,
kdysi vysoce kvalifikovaných odborníků-řemeslníků,
stává se kasta nádenická. Nedostatečné
sociální zajištění dřívější
je pravým rájem proti sociálnímu postavení
hornictva z prvních tří čtvrtin minulého
století.
Bez sebemenšího zajištění pro případ
invalidity nebo stáří, bez pojištění
nemocenského pracují v dolech celé rodiny.
Muži až 16 hodin, ženy až 14 hodin a děti
od 6 do 10 let až 10 hodin. Táta havíř,
máma vozač a děti, ti bezbranní, ubozí
"šlepři", tahají po 10 hodin koše
s natěženým uhlím k jámě.
Rodinný důchod stačí právě
k životu, jak se říká, z ruky do huby.
Jsou zaznamenány i případy, že rodiny
po týdny nevyfáraly z dolů, aby vydělaly
na jediný den volna.
V té době, tak smutné pro všechen pracující
lid, zasahuje do vývoje lidstva učení o socialismu.
Učení, které hlásá bojovné
sjednocení všeho pracujícího lidu proti
vykořisťovatelům. Hornictvo se stává
bojovným předvojem tohoto učení.
Hrozné poměry v dolech v Čechách a
na Moravě nutí zákonodárce k přemýšlení.
Zástupy zmrzačených havířů
přesvědčují vládu, že
je nutno vnésti do dolů pevný pořádek.
Roku 1854 vydává vláda obecný horní
zákon, podle něhož jsou podnikatelé
horního díla povinni zřizovati bratrské
pokladny pro pojištění nemocenské a
provisní. Hlavním důvodem k pověstným
paragrafům 210 až 214 nebylo dobré srdce nebo
státnická úvaha. Zákonodárce
chtěl jenom převaliti tíhu s domovských
obcí horníků na bratrské pokladny,
vydržované příspěvky horníků;
z obecních chudých udělati chudé bratrských
pokladen.
Hornictvo se počíná organisovati ve spolcích,
v nichž se probírají zejména otázky
bojové taktiky, jak je hlásá sociální
demokracie, stále ještě zakázaná
strana politická. Hornictvo všude je v čele
tohoto sociálního kvasu.
Bratrské pokladny jsou postupně zřizovány.
Horníkům je strhováno 4 až 5 krejcarů
na každou vydělanou zlatku. V představenstvu
není hornického zastoupení. Nejhorší
však je to, že bratrské pokladny si podnikatelé
uzpůsobili na nástroj pro zotročování
zaměstnanců. Propuštěným nebo
vystoupivším dělníkům bylo totiž
podle stanov pokladen odepřeno vyplácet jakékoliv
částky vkladů, jež si tam po léta
na svůj členský podíl, na svou pensi
střádali. Pověstný v tom směru
byl zejména § 6 stanov pokladny bratrské na
vojtěšských hutích na Kladně,
který prostě stanovil, že příspěvky
členů se nevracejí pod žádnou
podmínkou. Podobná ustanovení měly
téměř všechny bratrské pokladny.
V roce 1902 vyšla nákladem časopisu "Zář"
malá knížečka Josefa Steinera "Utrpení
sociální demokracie československé".
Co hrůzy je v ní obsaženo! Podnikatelé
zbavovali se starých dělníků prostě
vyhozením z práce nebo označením za
sociálního demokrata. Šestinedělí
žen bylo vhodným důvodem pro propuštění
z práce. Horníci, zejména kolem roku 1882,
stávkují v Nýřanech, v Plzni, na Osecku,
v Oslavanech, na Kladně vedou uvědomělí
horníci za podpory stávkových fondů
sotva založené strany sociálně-demokratické
veliké stávky za své zajištění.
Josef Steiner zjišťuje ve svém dokumentárním
dílku, že obětí tohoto roku, zejména
z práce propuštěných a postrkem do domovských
obcí poslaných dělníků, bylo
čtyři tisíce. Vedoucím mužem
hornictva je duchcovský Coura, neobyčejně
výřečný a odvážný
socialista.
Rok co rok se situace přiostřuje. Rakouská
vláda je vyburcována z pohody valčíkové
Vídně. V roce 1889 se svádí na půdě
parlamentu bitva o zákon o bratrském pojištění.
Jde především o to, aby zaměstnavatelé
přispívali stejnou částkou pokladnám
jako zaměstnanci. Dále, aby fond, který horník
si svými příspěvky nashromáždil,
přecházel zároveň se zaměstnáním
horníka jinde na tamní bratrskou pokladnu a nepropadal
ve prospěch zaměstnavatele jako doposud; aby prostě
horníci nemuseli říkat místo pokladny
"okradny".
Zákon z r. 1889 o bratrských pokladnách vybojován
perně. Ale stal se přece jakýmsi pevným
bodem, z něhož se mohlo vždy při zdokonalování
vycházet. Byla stanovena povinnost rovnocenných
příspěvků horníků a
podnikatelů, volnost přestupování
na jiné doly s uchováním nároku z
pojištění, minimální starobní
provise 100 zlatých, třetina zástupců
hornictva v představenstvu bratrské pokladny a účinnější
dozor revírních úřadů a báňských
hetmanství na činnost pokladen.
Celkem zůstala koncepce pojištění nezměněna
až do dnešních dnů. Jak vzrůstal
vliv odborů a socialistických stran ve státě,
bylo pojištění rozšiřováno
o další výhody. Ale v podstatě hlavním
motivem všech zákonů byla snaha o dosažení
finanční rovnováhy v pojištění.
Nové zákony byly vlastně jenom zákony
sanační.
Chci jen zdůrazniti, po tomto historickém přehledu,
že v čele všech reformních snah v druhé
polovině XIX. stol. stála strana sociálně
demokratická, že jedním z prvních činů
prvních delegátů dělnických
na půdě parlamentu bylo volání po
revisi bratrského pojištění a po všeobecném
sociálním pojištění. Za ostravsko-karvínský
revír zdůrazňuji, že v řadách
revolučních bojovníků za zvýšení
životní úrovně dělnictva stáli
především horníci a že tehdejší
policejní režim vyhledával si především
mezi nimi své oběti. Myslím, že celá
sněmovna se mnou vzpomene vděčně obětí
střelby v roce 1894 před jámou Trojicí,
stejně jako oběti havířů vítkovických
za lepší sociální pojištění
pracujícího lidu.
K zákonu samému chci zdůrazniti, že
je to velký krok, ba skok proti stavu dosavadnímu,
že jej však nepovažujeme za stav konečný
a neměnný, nýbrž za maximum, které
dnešní doba a blízká budoucnost může
horníkům dáti. Chci jen zdůrazniti,
že by byl nesprávný výklad tohoto zákona
v tom smyslu, že má sloužiti především
k novému přílivu pracovních sil do
hornictví, jehož stav je kritický, jak o tom
hovořil na veřejných schůzích
na Ostravsku pan ministr Nejedlý. Tento zákon
je konečnou odměnou poměrně nejspravedlivější
horníkům za jejich těžkou a nebezpečnou
práci. (Potlesk.) Kdybychom jej jinak vykládali,
mohl by vzniknouti v ostatní veřejnosti dojem, že
jde o náborové heslo.
Ve starém zákonu z r. 1889 bylo obšírné
ustanovení o tom, že k bratrskému pojištění
mohli vedle zaměstnanců hornictví přistupovati
i zaměstnanci jiných přidružených
závodů-těžařstev. V těchto
ustanoveních jest hledati základ pro pojištění
hutníků v bratrském pojištění.
Jestliže nynější zákon ve svém
konečném znění hutníky nepojišťuje,
pak je to podle mého soudu ve prospěch hutnictva,
ovšem za dalšího předpokladu, že
nebude zapomenuto na těžkou práci hutnickou,
velmi namáhavou a nebezpečnou a pro stát
nesmírně důležitou, a že rovněž
pro hutníky bude v rámci národního
pojištění a s urychlením co možná
největším vypracován vhodný zákon
o hutnickém pensijním pojištění.
Nesmíme dále v dnešním radostném
dnu býti nevděční vůči
těm, které nazýváme veterány
hornické práce. Mám na mysli hornické
provisionisty, a je třeba zdůrazniti již dnes,
že těmto vyděděncům jest nutno
věnovati zvýšenou pozornost, chceme-li odčiniti
křivdy nenávratně odstraněného
kapitalistického systému. (Potlesk.) I tito
horničtí pensisté musí se spolu s
aktivními horníky poděliti na dokonalosti
zákona, o němž právě jednáme,
tím, že i jejich postavení bude spravedlivě
vyřešeno. Nejde zde jenom o zvýšení
provise na takovou výši, aby stačila k slušnému
živobytí, nýbrž o vyřešení
mnohých jiných otázek, jako jest problém
provisionistů o fysickém stáří
35 let - invalidů práce - a krácení
provise s důchodem úrazovým nebo s nemocí
z povolání, léčebná péče
provisionistů, výchovné provisionistů,
bytné, otázky sídlišť provisionistů
a pod. Nedávno odhlasovaný zákon o chorobách
z povolání jest v této souvislosti značným
krokem kupředu, avšak ne tak dokonalým, abychom
mohli otázku provisionistů přehlížeti
a odkázati na dílčí reformy. Zdůrazňuji
otázku hornických provisionistů ne proto,
že jsem aktivním horníkem, nýbrž
proto, že v žádném jiném povolání
se nevyskytuje téměř pravidelně tak
značné procento invalidních důchodců
s věkovým průměrem 35-40 let fysického
stáří. To jest veliká odpovědnost
pro stát a tudíž pro nás jako zákonodárce.
Jsem si vědom toho, že otázky, které
jsem posléze uvedl, musí býti řešeny
pod zorným úhlem státního rozpočtu,
avšak úsporná parlamentní komise jistě
mně dosvědčí, že v našem
státním rozpočtu je spousta položek,
které jsou věnovány řešení
otázek menšího stupně naléhavosti,
než jako je otázka provisionistů a starodůchodců
vůbec. (Předsednictví převzal místopředseda
Petr.)
Finanční úhrada v novém zákoně
jest převážnou částí čerpána
z příspěvků zaměstnanců
a zaměstnavatelů. Chci zdůrazniti, že
od původního stavu, jak jsem jej v historické
části vylíčil, kdy horníci
nesli celý náklad bratrského pojištění
ze svého přes povinnost zaměstnance a zaměstnavatele
k stejným příspěvkům, přichází
nyní k spravedlivějšímu řešení
této povinnosti, kde zaměstnavatel platí
příspěvky dvakrát vyšší
než zaměstnanec. Jsou-li případné
schodky, které nutno očekávati a které
budou trvati po tak dlouhou dobu, kryty přímo ze
státního rozpočtu, není zde hornictvu
nic darováno, o čemž svědčí
účast hornictva na dvouletém plánu
a na stále stoupajícím výkonu na hlavu,
totiž na stoupající výkonnosti všeho
hornictva. Kromě toho je třeba veřejnosti
říci, že uhlí, které dnes horník
rube, zejména v našem revíru ostravsko-karvínském,
je těženo s překážkami, které
se mnohdy zdají nepřekonatelné, a při
tom za cenu ani ne o 100% vyšší, nežli byla
v r. 1937.
Dnes projednáváme zákon o národním
pojištění toliko pro horníky. Víme
však z dějin sociálních bojů,
že po hornících, kteří vždycky
stáli v čele sociálních reforem, přišli
na řadu vždy ostatní pracující.
Jsem přesvědčen a tlumočím
jistě přesvědčení všeho
pracujícího lidu ostravsko-karvínského
revíru, tohoto průmyslového srdce naší
republiky, že nebude zapomenuto na statisíce dalších
pracujících, na hutníky, chemiky, energetiky
a všechny ostatní, a že nebude dlouho trvat a
toto naše ústavodárné shromáždění
schválí nejen ústavu, nýbrž i
zákon o národním pojištění.
(Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan posl. Urbánek, uděluji mu slovo.
Posl. Urbánek: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Dávno je za námi doba, kdy dělník
byl vyděděncem lidské společnosti,
a dnes tu stojí jako činitel rovnocenný s
druhými, aby společně tvořil lepší
příští svého národa. Dnešek
bude významným mezníkem pro naše horníky,
neboť se dočkali uznání své práce,
práce odpovědné, na které závisí
velká část našeho hospodářského
života, práce těžké, spojené
s risikem a nebezpečím. Dnes tuto práci povyšujeme
na jednu z nejvýznamnějších tím,
že jejímu ocenění dáváme
výraz nejdůstojnější, že
zajišťujeme horníkovi, jeho rodině a ostatním,
kteří s ním v hornictví spolupracují,
jeho existenční ochranu ve stáří,
nemoci, úrazu, invaliditě. Ostravsko-karvínský
revír, jehož oblast mám čest zastupovat,
byl vždy symbolem bojů za lepší zítřek
pracujících a my ostravští kováci
svedli jsme nejeden slavný zápas po boku kamarádů
horníků, aby bylo lépe v této lidské
společnosti, aby nebylo ponížených,
vykořisťovaných, aby bylo možno žít
důstojně, lidsky.
A tu je mou svatou povinností poukázat na skutečnost,
že tak jako ostravský, i severočeský
horník splnil při svém těžkém
životě svoji povinnost nejsvětější,
že zůstal věrný svému národu
a nezradil a jako spolehlivý hraničář
stál při svém lidu, pracoval, bojoval, věřil,
že přijde den svobody těžce zkoušeného
národa. Jeho víra, vůle, práce a láska
přinesla ovoce. A dnes horník prožívá
s národem šťastnou svobodu a pomáhá
vydatně na ušlechtilém budovatelském
díle. Dnes splňuje naše slavná sněmovna
důležitou část svého závazku,
daného košickým vládním programem
Národní fronty Čechů a Slováků,
dávajíc horníkům vlastní pojištění.
Bude třeba ještě hodně práce,
než se uskuteční národní pojištění
v celé šíři, jak je pro celý
národ připravováno. Jako dílčí
část vstoupí od 1. ledna 1947 v platnost
zákon o hornickém pensijním pojištění
první skupiny pracujících, které se
jako prvé dostane velké vymoženosti, jíž
parlament projeví dobrou vůli odčinit neblahé
poměry v minulosti.
Myšlenka starobního a invalidního pojištění
hornického není u nás nová a má
již svou tradici. Přes to, že toto pojištění
před druhou světovou válkou bylo nejlepší
na světě a dávalo horníkům
určité výhody před ostatními
dělníky, mělo ještě mnoho nedokonalostí.
Hlavní vadou jeho bylo, že neposkytovalo víc
než skromné existenční minimum. Podstata
a přímo revoluční pokrok, který
přináší národní hornické
pojištění, má svoji hlubokou náplň
v tom, že vychází vědomě od myšlenky,
aby se horníku ve výslužbě zachovala
ona životní úroveň, které dosáhl
za aktivní služby. Tímto zákonem dáváme
havířům to, čemu se u nás těšili
až dosud vlastně jen státní úředníci.
Podle dosavadního stavu měl havíř
s ročním výdělkem asi 42.000 Kčs
maximální měsíční starobní
důchod asi 1.100 Kčs.
Nový zákon stanoví, že invalidní,
resp. starobní pense dosahuje až 90% průměrného
ročního výdělku pojištěncova,
při čemž se tento průměr stanoví
podle výdělku dvaceti posledních let aktivní
činnosti. Této nejvyšší pense dosáhne
havíř po necelých 28 letech práce
pod zemí a jeho důchod bude pak činiti 37.800
Kčs, to jest skoro třikrát tolik jako dosud.
Uváží-li se, že ze svých aktivních
požitků platí horník ještě
5% na pensijní pojištění, 3% na pojištění
nemocenské a 1/2% ze služebních
smluv, zbývalo mu v nejlepším případě
921/2%, kdežto pense, nezatížená
těmito srážkami, činí 90 procent
aktivních požitků. Dělníku, odcházejícímu
z pracovního života, zachovává se tak
v plné výši ta životní úroveň,
kterou si získal za svých nejlepších
let. I vdovský a sirotčí důchod a
vedlejší dávky jsou vyměřeny
podobnou velmi uspokojivou výší. Stát
i národ vyrovnává tím dluh, po případě
opravuje křivdu, která byla už dlouho pociťována.
Spočívala v tom, že při starobním
a invalidním pojištění různých
pracovníků nebylo vůbec rozlišováno,
nebo aspoň ne dostatečně, mezi prací
a prací. Ať byla práce vyčerpávající
nebo lehká, nebezpečná neb bez jakéhokoli
risika, příjemná nebo nepříjemná,
ve všech případech bylo sociální
pojištění skoro totéž a ani mzdy
nebyly odstupňovány, aby aspoň v těchto
bylo určité odstupňování za
obtíže a námahu některých činností.
V první míře to platí pro hornictví,
které bylo tímto nedostatečným rozlišováním
nejvíce postiženo. Nemůžeme se proto diviti,
že se už před válkou ve velké míře
projevovaly snahy odklonu od fysicky těžké
práce do povolání méně namáhavých,
konaných v příjemných, lépe
přijatelných prostředích. Bohužel,
v této době panovala po celá léta
zdlouhavá nezaměstnanost, proto nemohlo být
dosaženo v tehdejším režimu náležité
nápravy. Vyplynul z toho důsledek, že kdo jednou
se věnoval těžké práci hornické
nebo jiné, těžko nalézal umístění
v oborech jiných. Po druhé světové
válce při velkém nedostatku pracovních
sil, který byl způsoben předválečnými
poměry a odchodem pracovních sil nasazených
do hornictví během okupace, nastalo ohrožení
plného chodu v těžbě uhlí a bylo
nutno se s tímto problémem vypořádat.
I v okolních státech jsou tyto potíže.
Zlepšili jsme radikálním způsobem pracovní
podmínky v hornictví a můžeme dnes s
hrdostí poukázat na to, že jsme v této
snaze měli značný úspěch. Podařilo
se nám udržet přes odsun Němců
výši osazenstva našich uhelných dolů
asi na 148% mírového stavu v uhlí kamenném
a na asi 141% v uhlí hnědém, kdežto
ve Francii dosáhli 140%, v Belgii 111%, v Nizozemí
116% a ve velké Britannii pouze 91%.