Považuji to za velmi nesprávné, ba dokonce za škodlivou politiku, za protinárodní a protistátní politiku. Myslím, že ústřední Národní fronta v této otázce byla jednotná, že ústřední Národní fronta, všechny politické strany bez rozdílu se dohodly na odsunu Němců, že hlava našeho státu, p. president dr Edvard Beneš měl mnohdy příležitost o odsunu mluvit a říkal, že si naši státní a vládní činitelé byli vědomi těchto národohospodářských ztrát. Nač, prosím, nyní nad tím plakat, že jsme dnes na mnohých místech, v mnohých průmyslových odvětvích hospodářsky oslabení! To je snad každému známo, to snad každý ví, že nemůžeme nahradit 3 mil. Němců, z nichž 750 tisíc bylo zaměstnáno v průmyslu, z nichž mnoho tisíc bylo dobrými odborníky, dobrými specialisty, to každý, kdo smýšlí upřímně s naší republikou, musí vědět, že odchod těchto Němců nemůžeme nahradit za rok, ani za dva, možná že ani za tři. Ale jednou jsme se k tomuto činu rozhodli, načpak tento velký státnický čin, toto historické dílo kritisovat, proč se za něj kladně nepostavit a říci: Lépe, když hospodářsky ztratíme, jen když nebudeme mít u nás, v Československé republice, pátou kolonu, která by nás zrazovala a která by nás určitě zradila. (Potlesk.)

Snad každý z nás vzpomene na činnost Němců u nás v republice. V roce 1918 snaha vytvořiti z t. zv. Sudet samostatný celek Deutschböhmen. V roce 1922 vytvoření německé nacionálně socialistické strany v Československé republice v čele s Krebsem a Jungem. V roce 1933, po jejím rozpuštění, zakládá Konrad Henlein sudetskou stranu, o dvě léta později tato strana je zakázána, ale je opět ustavena pod jiným jménem SDP a v podvratné činnosti pokračuje. V rámci této strany vzniká nová organisace ordnerů, t. zv. FS. V roce 1935 ve svobodných, demokratických volbách odevzdalo 58,2 % Němců své hlasy pro sudetoněmeckou stranu. V roce 1936 proklamuje Henlein po prvé požadavek autonomie pro t. zv. Sudety. V roce 1938 ultimatum naší vládě ve formě 8 karlovarských požadavků. V témže roce v říjnu Mnichov, 4. 12. 1938 volby v odtrženém území, při nichž 98,78 % sudetských Němců odevzdalo své hlasy pro Hitlera. V roce 1939 rozštěpení Československa na dva státy vytvořením t. zv. svobodného státu Slovenského, 15. března 1939 násilná okupace, 17. listopadu 1939 zavření vysokých škol a hromadné zavlečení vysokoškoláků a universitních profesorů do koncentračních táborů. V témže roce Frankův plán na úplné vyhlazení českého národa, který měl být v případě vítězství zčásti vyvražděn, zčásti vyvezen na Sibiř. V roce 1941 rozpuštění Sokola, 27. září 1941 příchod kata Heydricha. 27. května 1942 zúčtování s Heydrichem a počátek vlny hromadného vyvražďování českého národa. 24. června 1942 Ležáky. 10. července 1942 Lidice, 1942 až 1945 národní a politická persekuce, soustavné drancování našeho hospodářství, čeští lidé totálně nasazováni do zbrojního průmyslu jak v Protektorátě, tak na území Říše. Celé ročníky mladých českých lidí zavlékány do německých oblastí a používáno jich při odklizovacích pracích a při kopání zákopů. Taková je bilance, kterou každý z nás dobře zná, bilance 6 let soužití s Němci. 400.000 totálně nasazených 242.000 zavlečených, 83.000 vyvražděných, 45.000 nezvěstných, 114.000 obětí persekuce s podlomeným zdravím a úhrnná škoda zaviněná okupací činí okrouhle 700 miliard Kčs.

Takový je stav a myslím, že každý poctivý občan, každý poctivý vlastenec bude a musí schvalovat odsun Němců jako historické dílo, jako základní kámen naší nové republiky. Naši osídlenci a noví čeští hraničáři jsou si plně vědomi toho, že osidlovací politika, kterou dělá v nynější době československá vláda, je novou osidlovací politikou, osidlovací politikou skutečně lidovou, skutečně demokratickou. Nikdo nemůže naší nové osidlovací politice vytýkat, že by zakládala zbytkové statky, že by zakládala zbytkové fabriky, jak tomu bylo v některých případech v první republice. Jenom 2.400 zbytkových statků bylo zaviněno reformou a určitým způsobem osídlení. To v dnešní době není. Zákon dává nárok na 8 až 13 ha a nikdo nedostane víc, ani žádný pan ministerský rada, ani žádný továrník, kdyby o to žádal. Musí být výkonným zemědělcem, a pak teprve dostane půdu. To, myslím, je hlavní a zásadní rys naší osidlovací politiky. Živnosti dostanou ti, kteří v nich skutečně pracují, a rodinné domky ti, kteří v rodinných domcích žijí, skutečně ti, kteří přispívají ke splnění dvouletého plánu, kteří dávají své ruce a své mozoly k disposici k zlepšení hmotné a hospodářské situace našeho státu.

Nikdy by tito pracovníci nedostali své majetky, kdyby byl u nás kapitalistický a liberalistický systém. Mohou je dostat a jsou si vědomi, že je dostávají proto, poněvadž liberalismus a kapitalismus je u nás vymýcen a nastolili jsme nový druh demokracie, demokracii lidovou, demokracii skutečně takovou, jaká má u nás v národě a ve státě místo. Jedině dík lidové demokracii, jedině dík pokrokovým činitelům mohou osídlenci spolehnouti na to, že tyto majetky, které jim právem patří, do vlastnictví též dostanou.

Často je slyšeti agitaci v tom smyslu, že v pohraničí jsou celé lány neobdělaných polí. Snad bych i s touto agitací s tohoto místa mohl zúčtovat. Ano, u nás na Karlovarsku zůstalo neobděláno 2¹/₂ % polí, u nás na Karlovarsku zůstalo nesklizeno 4,7 % obilí, ano, u nás na Karlovarsku zůstalo něco kolem 7 % nesklizené cukrovky. To je fakt, nač se s tím skrývat, ale prosím, kolik bylo sklizeno a jakými prostředky! Kolik pracovních sil měli Němci k disposici na žně, kolik jsme jich na Karlovarsku měli my! Karlovarský kraj měl ve volbách 80.000 hlasů, to znamená, že jsme tam měli maximálně asi 120.000 Čechů, při čemž za Protektorátu bylo v tomto kraji 650.000 obyvatel. Ať nyní někdo mluví, jaké to byly výkony zemědělců, jaké to byly výkony brigád! Jsem povinen s tohoto místa poděkovat armádě karlovarské, myslím, že je to divise, která v nejzápadnějších Čechách odpracovala na polích 650.000 hodin. Taková je skutečnost. (Potlesk.) Proč stranický tisk nepíše o této velké, gigantické budovatelské práci, proč se píše o těch mizivých dvou procentech, o třech, o pěti, o sedmi, která se nemohla sklidit při nejlepší vůli, poněvadž zapadla sněhem? A pod sněhem těžko v hospodářství pracovat.

Agituje se i proti pastvinářským družstvům. Prohlašuji, že moje strana i já jsme si plně vědomi, že ne každé pastvinářské družstvo je zcela v pořádku. Mám dojem, že všichni karlovarští poslanci - mluvím za svůj kraj mi to potvrdí, ale na druhé straně mi, prosím pěkně, řekněte a odpovězte, co dělat na těch horských pastvinách, co dát do nich: nechat je pustými, nevyužitými? Jedině pastvinářská družstva v pohraničí, ve vysokých polohách mohou ta vyšší místa ještě využít a dát určitý prospěch národu. Nic se tam nedaří, ani obilí, ani brambory. Je potřebí zavádět jinou výrobu, je potřebí zavést pěstování dobytka. Kromě toho poslední dobou se stále říká, že našim osídlencům se nedaří tak, jak vláda slibovala. I s tím bych chtěl zúčtovat. Všem našim osídlencům, abych se opravil, 99 % našich osídlenců se daří nyní v pohraničí lépe, než se jim dařilo za první republiky. Do pohraničí odešli lidé chudí, sociálně slabší, odešli tam kočové, deputátnici, a kdo z nás je z venkova, ať si vzpomene, jak za první republiky bydlili deputátníci a jak kočové, kolik vydělávali na panském za hodinu: u nás v kraji, na Kutnohorsku, 80 haléřů žena, 1,20 Kč muž ve žních. Taková je skutečnost.

Jak se daří dnes osídlencům zemědělským? Nikdy neměli naději na to, že dostanou hroudu, kousek pole, půdu. Nikdy nevěřili, ani netušili, že budou pracovat na vlastním - a dnes dostávají usedlosti a po odhlasování tohoto zákona dostanou živnosti ti, kteří pracovali dříve jako příručí, jako prodavači, dostanou rodinné domky. Myslím, že tento podstatný rys naší lidové a demokratické politiky skutečně zde ukáže určitý rozpor v názorech a, myslím, mnohdy i dost hluboký rozpor, který se, jak je vidět, odráží i v Národní frontě.

Často slyším útoky na národní výbory. S tohoto místa jsem již jednou mluvil o jejich práci. Národní výbory, předtím snad správní komise, byly v pohraničí postaveny před velmi těžké a odpovědné úkoly, ba mnohdy nadlidské úkoly. Kdo z nás tam byl a snad tam čas žil, viděl to. Odsun Němců, zajištění majetku, konfiskace, soupisové akce a všechno to, co souviselo s administrativní politickou prací správních komisí a národních výborů. Já, prosím, nechci a nebudu tvrdit, že všechny národní výbory pracují správně, ani nebudu tvrdit, že všichni předsedové národních výborů zastávají své funkce dobře, ale kritisovat jednotlivce a nedívat se na to gros národních výborů, které od květnové revoluce dalo do pořádku pohraniční administrativu - to je demagogie, to je při nejmenším velmi špatná práce, která nemůže a nebude mít ohlas. Pohraničí se konsoliduje a bylo by potřebí, aby politické strany právě v pohraničí pochopily sílu a nutnost Národní fronty. Myslím, že Národní fronta je takovým prvním předpokladem, který může a musí dát našim pohraničním oblastem silnou pomoc, kterou pohraničí vyžaduje a které potřebuje.

Druhou velkou otázkou, která musí být v krátké době řešena, je otázka zásobování. A zde musím konstatovat, vážená sněmovno, že v otázkách zásobovacích naše pohraničí velmi silně a daleko kulhá za vnitrozemím. Při každé příležitosti, při každé schůzi jsou všichni poslanci za pohraničí zahrnováni dotazy: Proč u vás v Praze je vepřové maso a u nás není, proč v pohraničních okresech nedostávají děti čokoládu a ve vnitrozemí ano? Takovýchto otázek je mnoho a mnoho. Apeloval jsem při rozpravě o rozpočtu na pana ministra výživy, aby se touto otázkou zabýval. Uplynuly již dva měsíce, ale stále vidíme, že v otázkách zásobovacích musí býti v pohraničí učiněno jasno.

Stejně ožehavým problémem je péče o zdraví. O této otázce mluvil soudr. Hladký. Myslím, že je to společná otázka celého pohraničí: nejenom nedostatek lékařů, vážená sněmovno, ale nedostatek zdravotního personálu, nedostatek hygieny, nedostatek lékařské kontroly, nedostatek nemocnic, zvýšená úmrtnost kojenců; všechny tyto problémy by měly být řešeny a věřím, že ve spolupráci s parlamentem pan ministr zdravotnictví zde jisté kroky udělá.

Třetím takovým problémem a otázkou, která nebyla ještě vyřešena, je otázka určité nejistoty dělníků v průmyslových podnicích. Vláda se usnesla na několika svých schůzích - a je to také součástí vládního programu - že z pohraničí budou konfiskované továrny převáženy na Slovensko, aby Slovensko bylo industrialisováno. S vládním programem, s usnesením vlády jistě každý souhlasí a každý poctivý občan přeje Slovensku, aby v co nejkratší době byly podniky schválené vládou na Slovensko přestěhovány. Ovšem je zde jiný problém, a to u konfiskátů průmyslových kategorie C, kde výběžní lhůty různými machinacemi, různými podvody, ať již centrálních úřadů nebo i místních činitelů, jsou stále prodlužovány, materiál a suroviny dostávají průmyslové konfiskáty C, zatím co některé naše průmyslové podniky, které mají výrobní plány ve dvouletce, které mají určité operativní plány, nedostávají suroviny a materiál. Myslím, že zde by měl pan ministr průmyslu velké pole působnosti, aby všechny průmyslové konfiskáty označené písmenou C byly již jednou likvidovány, aby byly částečně převezeny na Slovensko, částečně dány podle vládního programu i podle dvouletého plánu těm krajům, které nemají průmyslu a které jsou považovány za kraje zanedbané. Proto je také určitá nervosita mezi osazenstvem, které pracuje na konfiskátech průmyslových C. Tyto závody měly být již dávno likvidovány a dnes mnohde - a myslím, že je to hlavně na Liberecku - již někteří dělníci nevědí, zdali na tom Liberecku dostanou v budoucnosti ve stejném průmyslovém odvětví zaměstnání.

To jsou velmi vážné záležitosti, kterými by se mělo ministerstvo průmyslu zabývat.

Stejně vážné je likvidování podniků průmyslu poživatin a potravin. Zatím co ministerstvo průmyslu svolávalo na likvidaci těchto podniků v pohraničí konference za přítomnosti národních výborů i místních odborníků, ministerstvo výživy neuznalo za vhodné tyto oblastní konference svolávat a bez vědomí národních výborů uzavírá pivovary a potravinářské podniky v pohraničí, podle našeho názoru bez jakéhokoli plánu. Totéž, co platí o pivovarech, platí i o mlýnech. Vnitrozemské podniky se ke svým podnikům v pohraničí chovají mnohdy macešsky a jsme svědky toho, že zatím co vnitrozemské podniky mají řadu krásných objednávek, jsou zásobovány surovinami, mají nejlehčí a nejčistší práci, podniky v pohraničí nedostávají surovin a dostanou-li zakázky, dostanou jich mnohem méně než podniky ve vnitrozemí, a zde vzniká nezdravá atmosféra: řevnivost a nevraživost průmyslového osazenstva proti průmyslovému osazenstvu nebo podniku ve vnitrozemí. Myslím, že spravedlivým plánováním a spravedlivou distribucí by se dala tato disparita v nejkratší době odstranit.

Mohl bych uvésti řadu příkladů a případů, jak byrokraticky rozhodují centrální úřady o osudech hraničářů, o osudech pohraničních podniků, a jako takový křiklavý případ bych chtěl uvést podnik chebské ocelárny v Rotavě, kde je zaměstnáno již více než 200 českých lidí. Tyto podniky jsou v likvidaci a ta je potvrzena ministerstvem průmyslu. Z osidlovacích důvodů řada komisí přislíbila osazenstvu založení nového podniku. Osazenstvo čekalo bez práce 4¹/₂ měsíce, než byly splněny sliby, které byly dány ministerstvem průmyslu a panem inž. Matouškem i písemně. Zatím nám 200 českých lidí 4¹/₂ měsíce zahálelo, 200 českých lidí nevyrábělo. Je záhodno, aby tyto závady byly co nejrychleji odstraňovány, aby centrální úřady byly hybnější a nedívaly se na pohraničí jako na své nevlastní dítě. Stejně je tomu se závodem Alba v Zelené Hoře, který patří k mateřskému závodu v Hořovicích. Z toho pak vzniká velká nedůvěra k úřednictvu ze všech ministerstev a ze všech centrálních úřadů. A správně a plným právem si stěžují naši osídlenci a hraničáři v tom směru, že komise ze všech ministerstev a ze všech centrálních úřadů jezdí do pohraničí jenom proto, aby si něco pěkného s sebou odvážely do Prahy. Takový je fakt. Zjišťovali jsme si některé případy a zjistili jsme toto: O úřední zásahy některým úředním činitelům nejde; jde jim pouze o diety a nepřinášejí svým komisionelním řízením žádného prospěchu pohraničním obcím ani pohraničním závodům.

Stejným nešvarem je, že místní i okresní národní výbory bývají zaplavovány haldami papírů, haldami spisů, které nemohou být vyřizovány. Proč? Poněvadž je tam řada nutnějších záležitostí, spojených s výstavbou pohraničí. Je potřebí také některé pohraniční kraje zařadit mezi t. zv. zaostalé kraje a dát jim patřičnou pomoc. Myslím, že na př. okresy Teplá a Žlutice, kde není žádný průmysl, okresy zaostalé a zanedbané by si stejně dobře zasloužily pomoci z této akce jako okresy vnitrozemské.

Posledním bodem, o kterém chci mluvit, je otázka specialistů. Zde bych apeloval na přítomného pana ministra vnitra Noska, aby otázce specialistů věnovalo jeho ministerstvo patřičnou pozornost. Snad mi potvrdí všichni kolegové z pohraničí, že zelené legitimace nebyly rozdávány specialistům, nýbrž mnohdy těm, kteří mají ke specialistům hodně daleko: zametačkám, uklizečkám, kočím. Vláda ve svém sezení schválila a usnesla, že v pohraničí nesmí zůstat více než 47.000 německých specialistů, z toho 20.000 pro výrobu a těžbu uhlí. Kdybychom se podívali na okres vejprtský, napočetli bychom 4000 Němců, na okrese kraslickém 4¹/₂ tisíce Němců atd. atd. Jestliže tato akce, očištění pohraničí od Němců má býti provedena, tedy musí být provedena i za cenu hospodářských ztrát, ale musí být provedena ku prospěchu a k zajištění bezpečnosti hranic naší republiky. To je jediný spravedlivý požadavek, který v této otázce může mít váhu. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

Chtěl bych končit a říci, že věřím, že toto velké dílo, tento zákon, který dnes parlament odhlasuje, bude našimi pracujícími hraničáři opravdu sympaticky přijat a že v době co nejkratší navrhne osidlovací úřad vládě přídělová nařízení, na základě nichž bude moci býti tohoto zákona použito.

Myslím, že tento zákon přinese uklidnění, konsolidaci, přinese jistotu drobným podnikatelům i uživatelům rodinných domků. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: K slovu sa ešte prihlásil pán posl. dr Veverka. Dávam mu slovo.

Posl. dr Veverka: Paní a pánové!

Po čtyřech zpravodajích promluvilo ještě 10 předem přihlášených řečníků a jako další kolega Harus, kteří náležitě a dostatečně vyložili a odůvodnili velkorysost a význam velkého našeho osidlovacího díla, jakož i prováděného odsunu Němců. My, kteří jsme působili v pohraničí již v dobách dřívějších, si můžeme zvlášť dobře ověřit dosah a význam nových poměrů, nastalých vysídlením Němců a osidlováním pohraničí novými našimi lidmi. A já se domnívám, že jestliže v den, kdy je schvalován zákon o faktickém přidělování bývalého německého majetku, nás současně dochází zpráva, že bylo odsouzeno na smrt 6 bývalých henleinovských poslanců, že i to je zvlášť dokladem toho, že je tady nějaká změna, že se stalo něco velkého, nového a také zvláštního.

Nejde však, přátelé, jenom o to, abychom snad v četných projevech hýřili slovy pochvaly, silnými slovy, frázemi a tu a tam po případě také utrousili projev sentimentality. Je skutečností, že za 3 měsíce tomu bude dva roky, kdy jsme převzali pohraničí i s tím vším velkým majetkem po Němcích, zrádcích a kolaborantech, a tato skutečnost nás musí nutit k tomu, abychom se na ni dívali opravdu střízlivě a realisticky.

Oč jde? Dnes, kdy si musíme zvykat na tanec miliard korun kolem nás, ne miliard korun, kterých máme nazbyt, ale miliard korun, kterých potřebujeme velmi nutně pro naše hospodářství, pro náš stát, je nutno si v prvé řadě a v souvislosti s osnovou právě projednávanou uvědomit, že majetek Němců, všechen majetek Němců musí být náležitě podchycen a zhodnocen, aby národ a stát za něj dostal co nejvíce, neboť také velmi mnoho potřebuje na náhradu škod, ježu mu způsobili okupanti v době okupace. (Potlesk.) Za druhé je úkolem této osnovy zákona vnést konečně už také klid do našeho pohraničí.

V té první části, myslím, byla velmi významná poznámka jednoho ze zpravodajů, kolegy Sajala, který odhadl konfiskovaný majetek po Němcích asi na hodnotu 300 miliard korun. Svého času jsme slyšeli odhadovanou cifru asi 200 miliard korun. Ale je velmi smutné, přátelé, a velmi zarážející, když slyšíme z úst některých odpovědných činitelů, že z těchto obrovských stamiliardových hodnot se dostane nakonec do státní pokladny asi 80 až 100 miliard korun. Jistě bude přídělová cena menší nežli skutečná hodnota, ale přiznává se, doznává se, že asi třetina těchto skutečných hodnot byla zašantročena, zkažena, rozkradena. Proto je nejvyšší čas opravdu přikročit k přidělování, aby už každý věděl, na čem je, s čím hospodaří jako se svým a co patří opravdu národu a státu. Já bych chtěl přesto, že jeden z řečníků přede mnou, kol. Harus, nám zde velmi drásavě pro naše osrdí vyložil, jak je těžký úkol historiků - zopakovat, protože je třeba opravit také vývody kol. Steinera, jak to šlo po sobě při jednáních nebo při přípravách na definitivní přidělování ukořistěného majetku. Již v srpnu 1945 připravilo ministerstvo průmyslu pro vládu návrh na zkrácené přidělování živností, konfiskovaných v pohraničí po Němcích. Osnova nebo návrh zůstal stát, aniž byl realisován ve vládě. V dubnu, t. j. na jaře r. 1946 ještě v Prozatímním Národním shromáždění byla přijata zvláštní resoluce, kde dlouhý pasus byl věnován potřebě a zdůvodnění urychleného přidělování konfiskovaných živností a vůbec konfiskovaného majetku v pohraničí. Je to snad osobní, ale já jsem byl zpravodajem a autorem této resoluce v osidlovacím výboru Prozatímního Národního shromáždění. V květnu 1946 podal klub poslanců sociální demokracie celý zvláštní iniciativní návrh zákona na přidělování živnosti a konfiskovaného majetku malých hodnot v pohraničí. Při těchto návrzích a námětech šlo o skutečné přidělování, aby bylo jasno, ne o přidělování symbolické. Doznávám, že autogram člena vlády může býti krásnou upomínkou na nynější historické doby, které prožíváme, ale dekret, byť i s podpisem vlády, bez důsledného provedení aktu přidělovacího nemá význam a to není to, co naši lidé v pohraničí potřebují.