Na omluvu těch, kteří nerozuměli pohraničí, mohli bychom říci, že i my jsme nerozuměli tomu tak, jak by bylo bývalo nutno s hlediska historického. Neuvědomujeme si ještě ani dnes plně, co to vlastně znamenalo. Slyšel jsem i zde pana zpravodaje Weilanda i ostatní zpravodaje, kteří o té otázce mluvili, jaký význam má osídlení, a chtěl bych ještě podepřít jejich myšlenky. Zařvat bych chtěl tak, aby to bylo slyšet ve všech koutech naší vlasti, že jsme vyřešili otázku tisíciletí. Snad osm nebo devět set let nám historie připravovala strašný osud. Čtu-li historii našich největších velikánů minulosti z tak zvaného probuzeneckého věku, vidím-li tu strašnou perspektivu, kterou nám líčí autoři našich dějin, čtu-li zejména myšlenky Kollárovy, který jde do Jeny a slyší tam řeči německých profesorů, vidí tam německou mládež - to byli dědové a otcové junkerů, kteří k nám přišli - a vidí tu strašnou perspektivu našich dějin, maje na mysli, že už byl likvidován jeden velký národ slovanský, Lužičtí Srbové, jehož hranice se kdysi dotýkaly Berlina, a že nepřátelský živel posunuje své hranice až po Litoměřice a Mělník a zachvacuje Prahu, pak chápu tu psychologickou situaci mysli našich předků. A tuto tragedii dějin jsme dovedli zlikvidovat v jednom jediném roce 1946. To, co nám připravovaly dějiny po staletí, to jsme dovedli zlikvidovat za jeden jediný rok. Jsem hrdý na to, že jsem byl toho účastníkem. Naši současníci, naše pokolení může být hrdo na to, že v krátké době jednoho jediného roku jsme dovedli obrátit kolo našich dějin kolem osy a za jeden jediný rok jsme dovedli zlikvidovat to, co nám připravila staletí minulosti. My si to dosti dobře neuvědomujeme, protože na nás spočívá taková tíže poměrů, tolik bezprostředních dojmů a zájmů. My, kteří jsme se toho účastnili, kteří jsme organisovali vlaky s Němci ven, ani naši osidlovatelé nedovedou si dosti dobře uvědomiti, že to, co oni považovali za hlavní, vlastně není to hlavní, že hlavní bylo to veliké historické dílo. Mám pochopení pro naše rolníky i živnostníky, kteří přišli po vlastním svém hlasu, po hlasu vlády do pohraničí, aby pomohli převzít ona bohatství Němců a přihlásili se ke svým historickým dědickým právům. Avšak do určité míry mnozí považovali to vedlejší za hlavní. Za hlavní někdy bylo považováno to, aby někdo měl ten statek nebo tu živnost, aby měl nový základ svého života a zajištěnu budoucnost své rodiny. A to do určité míry ohrozilo tu velikou myšlenku národní, státní a historickou.

Uplatňovalo se mnoho egoismu. Tak zvaní zlatokopové byli lidé, kteří v této době považovali za velikou svou příležitost zmocnit se majetku domněle Němců, ale ve skutečnosti to byl majetek státní, majetek národní. A proto tím více musíme ocenit velmi dobrou práci těch tisíců lidí z řad obchodníků a živnostníků, kteří tam šli, převzali svoje živnosti a tím, že dobře hospodařili, zachránili statisíce a miliardy pro národ a stát. Považoval jsem za velikou nespravedlivost vůči nim, aby byli vydáni na pospas těm opatřením §§ 9 a 6 původního dekretu, a proto jsem uvítal návrh osidlovacího úřadu na uplatnění práva dobře hospodařících na přednost v přídělu. Iniciativu v této věci měl osidlovací úřad, který už dávno, více než před půl rokem zdůrazňoval, že podle revisí v hospodářstvích, u živnostníků, obchodníků a všech národních správců bylo hospodaření jejich v podstatě tak dobré, že se může říci, že se 70 % národních správců plně osvědčilo. Proto jsem považoval za velmi důležité, aby těchto 70 % národních správců, ať na venkově nebo ve městech, bylo považováno za jedině oprávněné uchazeče s přednostními právy. To se ovšem nesmí dotýkat přednostních práv vojáků a jiných přednostních práv.

Bylo zde řečeno, že projednávání celé věci nebylo odkládáno, nanejvýš prý o několik týdnů. Nikoliv. Tato věc byla velmi odkládána a řekl bych, že byla přímo sabotována. Účelem tohoto zákona bylo, dát pohraničí jistotu. A já jako člen osidlovacího výboru mohu říci, že těchto svatých práv pohraničí a osidlovatelů nebylo dbáno, že mnohdy byla zaměňována a často zastíněna bezprostředními stranickopolitickými zájmy a čachry. To musím konstatovat já, který jsem souhlasně s návrhem osidlovacího úřadu žádal, aby všechny výsledky revisní komise byly shrnuty v jeden veliký plán, kterým by se uplatnilo bezprostřední právo osidlovatelů na jimi spravované živnosti. Zvítězilo-li zkrácené přídělové řízení - a já říkám, že zvítězilo slavně - znamená to, že zvítězil rozum, že zvítězil zájem státu, zájem osidlovatelů a národa a poraženy byly, jak zde bylo řečeno, úzké zájmy stranicko-politické. Jestliže se mínění komunistů shodovalo s přáním a míněním osidlovatelů z řad zemědělců, živnostníků, obchodníků a jiných národních správců, jestliže mínění komunistů nebylo v této věci v rozporu se zájmy osidlovatelů, není to naší vinou, není to vinou komunistů, ale vinou našich druhých přátel z Národní fronty. Je-li tomu tak, je to naší předností a ne našim nedostatkem. Je to nedostatek těch druhých. Naše strana se na tyto otázky dívá vždycky jedině a výhradně s hlediska zájmu národního, státního a s hlediska zájmů osidlovatelů. Proto jsme se nemohli ocitnout v rozporu s těmito velikými, výsostnými zájmy. A jestliže se zde někdo ocitl v rozporu, není to naší vinou, ale vinou jeho samého.

Zákon přiznává přednostní práva těm, kteří dobře hospodařili. Není jich málo. Sám p. zpravodaj zde mluvil o 40.000 živnostech a 200.000 rodinných domků. To se týká ne 1 milionu, ale téměř všech osidlovatelů v pohraničí. Jde tedy skutečně o jedinečné dílo konsolidace našeho pohraničí, jde o vyřešení problému historického významu. Domnívám se, až odhlasujeme tento zákon, že se po dnešních zkušenostech uzná, že jsme nebyli ještě na výši doby. Tato doba bude kontrolována dějinami. My jsme hrdi na naši velikou dobu husitskou. Tam, kde Husité byli předbojovníky reformace, byli předbojovníky pokroku ve středověku. Byla to veliká doba a my jsme na ni hrdi. Historie této doby se bude psát až za několik desítek let, říká se, že se historie píše za 50 let poté, až zemře poslední účastník té doby. Je tedy před námi perspektiva velmi nevábná. Nás už budou žrát červi, když se teprve bude psát historie naší doby, když teprve budou profesoři-historikové vykládat o tom, že bylo takové pokolení, které likvidovalo nebezpečí našich národních dějin. Domnívám se, že jsme se při projednávání tohoto zákona ve výborech neukázali právě na výši doby. Kvituji s uznáním, že sněmovna s takovou vzácnou jednomyslností opravila to jednání, které předcházelo ve výborech. Sněmovna má tu povinnost před historií. Já jako účastník této veliké historické proměny v pohraničí děkuji všem, kteří se o ni přičinili. Každý jednotlivý z nás se postaráme o to, abychom z toho pro budoucnost vyvodili důsledky a abychom, až se bude příště jednat o nějakých takových věcech v zájmu našeho pohraničí, byli skutečně smířlivější a rozumnější. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ako posledný rečník je prihlásený p. posl dr Steiner. Dávam mu slovo.

Posl. dr Steiner: Dámy a pánové, vážená sněmovno!

Po více než pětiměsíčním putování v ústavodárném Národním shromáždění přichází teprve dnes do plena sněmovny zákon o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, zkonfiskovaného podle dekretu č. 108 z 25. října 1945.

Řada řečníků přede mnou měla jistě hodně věcných námitek i připomínek k tomuto zákonu. Chtěl bych však aspoň v zásadě říci, o co v tomto zákoně jde. Jde tu především o to, aby se zkráceným přídělovým řízením dostalo osvědčeným národním správcům, jakož i uživatelům rodinných domků a stejně tak osobám, které se zúčastnily boje za osvobození naší republiky, právního nároku k nabytí těchto zkonfiskovaných majetkových podstat. Řada řečníků přede mnou zde správně řekla, a i já to opakuji, že pevně věřím, že tento zákon přinese do pohraničí konsolidaci, že tato úprava majetkoprávních poměrů přispěje velkou měrou k budovatelskému dílu, o které se naši hraničáři plně zasloužili.

Zákon, který dnes odhlasujeme, má dáti jistotu všem těm osídlencům, kteří uposlechli volání vlády v r. 1945 nebo později a odešli do pohraničí, aby budovali naší lepší, spravedlivější, lidovou a demokratickou republiku. Souhlasím plně s tím, že se tento zákon vztahuje pouze na rodinné domky, které jsou nazývány malými majetkovými podstatami, a na živnosti jako střední majetkové podstaty, ale nevztahuje se na průmyslové konfiskáty a na závody, neboť vláda a tím více i naše strana nezamýšlí dávati do soukromého vlastnictví konfiskované průmyslové podstaty a nechce a nemůže strpěti, aby v pohraničí vznikaly nové zbytkové fabriky.

(Potlesk komunistických poslanců.)

Bylo zde vyzdviženo, že tento zákon se bude týkati velké části našich osídlenců. Podle úředních zjištění mohu konstatovat, že se tento zákon skutečně dotkne asi jednoho a půl milionu našich osídlenců, kteří již v pohraničí žijí. Zákon byl dlouho očekáván a nyní, když konečně dochází k jeho uskutečnění, bude jistě vřele akceptován.

Historie tohoto zákona je velmi zajímavá a snad by nebylo na škodu, abychom si trochu zopakovali, jak k tomuto zákonu došlo a proč se po jednoroční přestávce nebo po jednoroční nečinnosti - tento zákon dostal do parlamentu teprve dnes. Byla to strana komunistická, která dala Národní frontě v únoru loňského roku svůj návrh k projednání. A Národní fronta, t. zv. pohraniční fronta, kam ústřední sekretariáty vyslaly své zástupce, se dohodla během 2 měsíců na tom, že tento zákon by měl býti do určité míry upraven. Před tím ovšem naše strana přišla s návrhem, aby drobné a střední živnosti a rodinné domky byly v pohraničí přidělovány tak zv. rámcovými plány přímo z dekretu č. 108. Bývalo by to bylo nejjednodušší, nejkratší a také nejpřijatelnější řešení. Ovšem tehdy před volbami nám všechny strany vytýkaly, že prý by tohoto přidělování přímo z dekretu č. 108 mohlo býti před volbami zneužito k agitačním účelům. V Národní frontě se postavily všechny tři strany proti tomu, aby nejkratším přídělovým řízením z rámcových plánů byly příděly v pohraničí prováděny.

Ale ani ten návrh, který naše strana předložila Národní frontě, neměl velkého úspěchu. Národní fronta o něm jednala po dobu asi 4 měsíců a jednání usnulo. Mezitím v měsíci září dala konečně Ústřední osidlovací komise zákon vládě a vláda jej začátkem října předložila parlamentu. Pět a půl měsíce trvalo, nežli parlament tento velmi důležitý zákon projednal, a bylo to jistě ke škodě osídlení a všech poctivých hraničářů.

Zákon mluví o tom, že živnosti mají býti dány těm národním správcům, kteří se osvědčili. To je podstatný rys celého zákona. Poctivým národním správcem může být ten, kdo řádně hospodařil, řádně vedl knihy, řádně odváděl přebytky Fondu národní obnovy nebo státní pokladně. Byly zde vzneseny námitky - a myslím, že některý tisk se velmi mýlí, jestliže na národní správce útočí - v tom smyslu, že většina národních správců neobstojí. Faktum je, že se zatím ukázalo, že asi 12 % národních správců při revisi neobstojí, že tedy pouze 12 % národních správců bude na základě revisí vyměněno. Ostatních 88 % národních správců se ukázalo dobrými hospodáři a budou mít, jestliže splní ostatní předpoklady zákona, plné právo žádati o příděl majetku jimi spravovaného.

Velký význam má také ustanovení, že se dává právní nárok účastníkům našeho boje za osvobození. Chtěl bych konstatovat, že ustanovení toto je velmi rozumné a správné. Nesmí se zapomínat na oběti zahraničních vojáků ať již z Východu nebo ze Západu. Nesmí se zapomínat na oběti politických vězňů, kteří dávali všanc své životy za velkou myšlenku osvobození naší vlasti, osvobození našeho národa, a jsem velmi rád, že se v tomto zákoně jak zájmy osidlovací, tak i národohospodářské vyvážily v souhlase se všemi politickými stranami, že se vyvážily se zájmy morálními a že se skutečně těm, kteří dávali krev a životy na oltář vlasti, dostává stejného právního nároku, jakého se dostává uživatelům i národním správcům, kteří se v našem smyslu osvědčili.

Tento zákon přispěje a přispívá ke konsolidaci poměrů v našem pohraničí a myslím, že je takovou první etapou velkého osidlovacího díla v úpravě majetko-právních poměrů.

Dnes v pohraničí žije podle úředních číslic asi 2,400.000 českých nebo jiných slovanských obyvatel. Velké osidlovací dílo se skutečně podařilo a všechny útoky, které jsou proti osídlení vedeny v tisku, nejsou správné a jsou stranicky úzké a stranicky zahrocené. Bez jakéhokoliv přikazování, bez jakéhokoliv diktátu, pouze na výzvu vlády, demokratickou cestou odešlo do pohraničí takřka 2¹/₂ milionu českých obyvatel, aby nahradili Němce, ať již v průmyslu, v obchodech, živnostech, úřadech nebo jinde. Toto dílo nebylo příčinou nějakého oslabení výroby, nemělo také žádné těžké následky v zásobovacích otázkách, nevyvolalo jiné krise, ať již dopravní nebo v úřadování. Naopak, toto dílo bylo vedeno plynule, uvědoměle a dokázalo, že náš národ je národem disciplinovaným, že naše úřady umějí organisovati takovéto dílo, před které byly náhle naší revolucí a vítězstvím Rudé armády postaveny.

V první řadě patří za to dík panu ministru vnitra Václavu Noskovi jako resortnímu ministru. (Potlesk.) Stejně tak patří za to dík i předsedovi osídlovacího úřadu v Praze, panu dr Miroslavu Kreysovi. (Potlesk.)

Budovatelská činnost našich hraničářů bývá velmi často napadána v určité části tisku. Myslím, že naši hraničáři toto napadání velmi těžce nesou. Nechci se zmiňovat o některých článcích ze svého volebního kraje, ať již jde o kraj falknovský nebo o kraj chebský. Někteří páni redaktoři vidí v pohraničí jenom špatné stránky, vidí jenom jednotlivce, ale nevidí tu velkou masu poctivých a silných hraničářů, nevidí tu velkou masu těch, kteří skutečně z 99 % přispěli ke zdaru dvouletého plánu v měsíci lednu, přispěli k budování našich měst a vesnic, přispěli k zásobování celé Československé republiky.

Měl jsem možnost přečísti si článek pana redaktora Suka o Falknovsku, kde říká, že za hostincem "Česká písnička", který je na okrese falknovském, končí život a začíná poušť. Chtěl bych upozornit, že tomu tak není, že právě na falknovském okrese máme naše nejlepší západočeské pracovníky, že máme doly, které v měsíci lednu vyplnily plán na 121 % (Potlesk.), že máme v okrese falknovském 25.000 českého nebo slovenského obyvatelstva, že v městě Chebu jsou světoznámé továrny ESKA a Premier, že v okrese falknovském je 27.000 českých nebo jiných slovanských obyvatel, že tyto továrny vyplňují dvouletý plán, že tyto továrny pracují, že vyrábějí, exportují a že nám přivážejí velmi cenné a drahé devisy ze zahraničí. Taková je skutečnost. Jestliže snad lítá na Chebsku za "Českou písničkou" ve vzduchu vrána a za Falknovem leží na poli sníh, za to osidlovatelé ani osídlenci nemohou. Sníh leží ve vnitrozemí právě tak jako v pohraničí a vrány lítají ve vnitrozemí právě tak, jako lítají na okrese falknovském nebo chebském.

Stejně tak je špatné paušalisovat a říkat všem osídlencům zlatokopové, dobrodruhové. Máme v pohraničí určité potíže a jako objektivní řečník musím přiznat, že obtíže tam jsou. Ale, prosím pěkně, je třeba uvážit, slavná sněmovno, nejsou ve vnitrozemí některé typy, někteří občané, kteří by patřili do kriminálu? Zeptejme se některých vyšších státních úředníků, na jakých kobercích chodí, odkud ty koberce jsou, odkud je některý nábytek nebo některé přepychové zařízení nebo karlovarský porcelán. Toto zařízení i koberce se odvážely do Prahy i do ostatního vnitrozemí především z pohraničí a bylo by velmi dobře se touto otázkou zabývat.

Snad by bylo také dobře, když již kritisujeme, podívat se na činnost ústředních skladů a zjistit, kdo má nábytek z ústředních skladů, komu se snad dostalo mnohdy dobrých, mnohdy i přepychových kožichů z ústředních skladů. Když kritika, tak věcná, když kritika, tak apolitická, když kritika, tak objektivní. Jedině takovouto kritikou můžeme dojít k cíli, jedině takováto kritika nám v pohraničí pomůže odstranit všechny překážky a všechny potíže, které tam máme a o kterých - já je nezakrývám - se chci zmínit ke konci svého projevu. Krátce, bylo v pohraničí vykonáno velmi mnoho.

Jen ze svého kraje bych mohl upozornit na to, že doly vyplnily plán na 121 %, kovozávody na 117 %, dokonce i kaolinové závody, které mají absolutní nedostatek dělníků a odborníků, vyplnily operativní plán za měsíc leden na 108 %. Taková je skutečnost a myslím, že před ní nemůžeme a nesmíme zavírati oči.

Chtěl bych zde uvést některá čísla, která osvětlí, jak se v pohraničí pracuje a jaká je tam dnes výrobnost. Mám zde statistiku státního úřadu statistického, která jest statistikou úřední.

V srpnu r. 1937 bylo v pohraničí - mluvím o pohraničním území - vytěženo kamenného uhlí 756.000 tun, v měsíci srpnu 1946 550.000 tun, tedy o 200.000 tun méně. Hnědého uhlí bylo vytěženo v r. 1937 v měsíci srpnu 1,390.170 tun, v měsíci srpnu 1946 1,609.000 tun, tedy o 300.000 tun více. Průměrně kamenného uhlí a zemin se r. 1937 vytěžilo 40 mil. tun měsíčně, v srpnu 1946 93 mil., tedy těžba více než o 100 % vyšší. Průmysl sklářský: výrobků bylo v srpnu r. 1937 za 41.279 Kč, v srpnu 1946 za 138.559 Kčs, přihlížíme-li k indexu 3, jest to asi rovnocenný výsledek. V kovodělném průmyslu za 214.248 Kč v r. 1937, v srpnu 1946 786.942 Kčs, tedy, i přihlédneme-li k indexu, mnohem více. V textilu za 384.000 Kč v r. 1937, v srpnu 1946 za 817.000 Kčs, tedy také více. Průmysl chemický měl v r. 1937 asi kolem 100 mil. Kč, v srpnu r. 1946 asi 350 mil. Kčs, tedy i s indexem více. Průmysl papírenský 60 mil., v srpnu 1946 140 mil. atd. atd. Všechna ta čísla vám zde jasně ukazují, že při zmenšeném počtu zaměstnanců - a odsunuli jsme víc než 3 mil. Němců - naši hraničáři umějí pracovat, poněvadž vědí, že nepracují pro soukromé kapitalisty, nýbrž pro národ, že pracují pro lidovou demokratickou republiku. (Potlesk.)

Odsun Němců mnohdy také bývá kriticky posuzován. Přesto, že se zde, na této tribuně, vystřídala řada řečníků různých politických stran a všichni zde velmi hezkými slovy vítají odsun Němců jako státnické dílo, které se podařilo, jako velké historické dílo, které bylo nutno uskutečnit v zájmu bezpečnosti národa, v zájmu bezpečnosti státu, není tomu tak na některých schůzích, které probíhají v pohraničí. Jsou některé schůze, kde někteří páni řečníci, mnohdy i poslanci, jakýmsi spodním tónem, když již ne přímo, říkají publiku, že odsunem Němců ztrácíme velké hodnoty, že odsunem Němců vraždíme hospodářský život v naší nové republice, a mnohdy demagogicky vyprovokují na tato slova i aplaus plena.