Velikou práci, a řekl bych, přímo budovatelskou práci vykonaly školní úřady, učitelé a profesoři. Tam se může říci plným právem: nebylo nic, a dnes je v celém pohraničí naše české školství v takovém stavu, že se za ně nemusíme hanbit, nýbrž že školství v pohraničí při těch velikých nesnázích, které spočívaly v tom, že tam přišly děti z nejrůznějších krajů republiky, jež nechodily celých 6 let do českých škol, vykazuje dnes velmi krásné výsledky. Abych vám aspoň na jednom příkladu demonstroval, jaké potíže má československá škola v pohraničí, ukáži vám na obec Oloví na Falknovsku, kde z 50 žáků mluví pouze 10 česky a ostatních 40 mluví deseti evropskými jazyky, ačkoliv jsou to české děti z českých rodičů, kteří se přistěhovali z ciziny domů. To jsou, prosím, ty obrovské potíže české školy v našem pohraničí.

Také sociální pojišťovny a péče o mládež mají mnohem těžší úkol v našem pohraničí nežli ve vnitrozemí. K tomu přistupuje ještě hrozivý nedostatek lékařů v pohraničí. To je naše největší bolest, a byli bychom velmi rádi, kdyby ministerstvo zdravotnictví věnovalo otázce lékařů v pohraničí zvýšenou pozornost.

Státní bezpečnost byla postavena v pohraničí před veliké úkoly. Zdolávala je s úspěchem podle toho, jak byly tyto sbory složeny. Také tam platí, že mezi pšenicí je koukol. Také do Sboru národní bezpečnosti se dostali lidé, kteří do těch sborů chodit neměli a bylo by to bývalo Sboru jen ku prospěchu. Ale přesto, když přehlížíme vcelku práci Sboru národní bezpečnosti v pohraničí, vidíme, že měla mnohem více práce než ve vnitrozemí, a můžeme být s touto prací spokojeni.

Říci, co vykonali naši zemědělci, si ponechám na jinou příležitost, poněvadž to je také veliká kapitola budovatelské práce našeho pohraničí.

A teď ještě několik slov o naší lidové správě, t. j. o národních výborech. Zase to nejde, prosím, přirovnat s vnitrozemím. Naše lidová samospráva v pohraničí musela budovat od počátku a z ničeho a často to byli lidé, kteří nepracovali předtím v samosprávě, kteří se museli učit, a kdo se učí, dělá chyby, poněvadž nikdo učený, jak se říká, s nebe nespadl. I při nedostatcích, které tato lidová samospráva měla, také tam, kde se našli v lidové samosprávě poctiví lidé, byl zachráněn státu veliký majetek. Tam ovšem, kde se poctiví lidé nenašli - a konečně to je tak všude - tam ten majetek byl ztracen a snad se během doby ukáže, že bude buď vrácen, anebo ti, kteří ho zpronevěřili, budou pohnáni k zodpovědnosti.

Stručně řečeno, je naše pohraničí obrazem poctivé budovatelské práce. Ale nebylo by správné, abych při této příležitosti také neukázal na některé naše stinné stránky a bolesti. Přišli tam mnozí s úmyslem rychle zbohatnout. A já bych prosil všechny politické strany, aby napomáhaly všem, kteří žijí v pohraničí a chtějí dělat poctivou práci, a aby parasity pohraničí nechránily z důvodu politické příslušnosti. (Potlesk.) Byli bychom velmi rádi, kdyby sekretariáty politických stran nechránily tyto lidi ani v národních výborech. Věřte, že nepoctivý chlap a zloděj nemůže dělat čest žádné poctivé straně. Je-li kdo nepoctivec a zloděj, patří na pranýř a nepatří do československé politické strany. (Potlesk.)

Bolestivou věcí našeho pohraničí je odsun průmyslových podniků. Vím, a my to také cítíme, že jsou tu důvody celostátní, ale prosili bychom, aby se to dělo uváženě a aby se uvážilo hlavně to, že pohraničí, to byl ten veliký průmyslový kotel republiky. A jestliže osidlujeme tento kraj, prosím, nezapomínejme, že když odvezeme stroje z továren, zbude tam nakonec jenom halda kamení a cihel a že tam pak vytváříme průmyslový hřbitov, což jistě nemůže být smyslem naší hospodářské politiky.

Musím vám říci také, že v našem kulturním životě nejsme v pohraničí tak daleko, jako vy ve vnitrozemí. Důvodů toho je mnoho. Jsou to jednak důvody hospodářské a pak to, že se tam sešel národ různých zájmů z celé republiky. Máme velké bolesti a vím, že se jim neodpomůže okamžitě a že teprve doba je vyléčí. Jestliže vy máte otázku alkoholismu ve vnitřních Čechách, pak, bohužel, ještě bolestivější je tato otázka v pohraničí. A mohli bychom zase ukázat, že to není jenom vinou pohraničí, nýbrž že na tom, že tam zbujela tato věc, má vinu také vnitrozemí. Jsou-li špatné poměry finanční mezi státními zaměstnanci ve vnitrozemí, jsou - prosím - mnohem horší v pohraničí. A odpusťte mi, já bych rád už neříkal pohraničí a vnitrozemí, ale bohužel hospodářské otázky nás ještě nutí k tomu, abychom ten rozdíl dělali. Jsou tam proto špatné poměry mezi státními zaměstnanci, poněvadž je tam dražší bydlení - což zní paradoxně - je tam dráž také ve věcech výživy a není tam takový společenský život, jaký máte zde v Praze nebo jinde. A tak se setkáváme s tím, že mnozí kvalitní veřejní zaměstnanci žádají, aby byli buď přeloženi zpět, anebo odcházejí do jiných zaměstnání, kde budou lépe honorováni. V Praze jste často slyšeli, že prý je v pohraničí příliš mnoho bytů. To je veliký omyl a mluvím-li aspoň za ten úsek - řekněme - od Ústí až k Chomutovu, tedy vám naopak musím říci, že tam je katastrofální nedostatek bytů. Položili byste mně snad otázku, jak je to možné. Tedy předně: nezapomeňte, že tento kraj byl nejvíce bombardován v české zemi, že je tam rozbito nejen okolí Mostu, nýbrž bylo těžce poškozeno i Ústí, Karlovy Vary a také Děčín. Jenom v samém Ústí bylo zničeno 3000 bytů a kromě toho za prvé republiky bydlel tam český člověk velmi mizerně. Byly to často i baráky, které tam zůstaly ještě po prvé světové válce, a domnívám se, že nikdo nemůže žádat, aby v osvobozené republice žil náš dělník hůře anebo tak špatně, jak žil v prvé republice, a že má právo, aby bydlel skutečně dobře, když má ze sebe vydat práci k budování republiky. (Potlesk.) Zjistili jsme, že máme v městech několik set volných bytů, ale ty nejsou ze zdravotních důvodů použivatelné. Bude snad na Fondu národní obnovy, aby umožnil v rychlosti dobudovat to, co bylo poškozeno, poněvadž je řada lidí, kteří tam byli služebně přikázáni a musí tam dojíždět.

Dále je zde veliký problém, který bych nazval zajištění našich hranic. Uznáváme, že je to velmi důležitá věc. Jenom ve stručnosti řeknu, že jsem si dovolil upozornit v novinách, zda by nebylo možno vybudovat v našem pohraničí nové československé Chodsko, to znamená stráže na hranici, nadané zvláštní pravomocí. Což myslíte, že je správný postup, když na jedné straně mluvíme o zajištění pohraničí a na druhé straně posíláme na takové Chebsko, Ašsko atd. - nevím, kdo je tam posílá - lidi, kteří nevědí, k jaké národnosti vlastně vůbec patří? To jistě není zajištění našich hranic.

Naše pohraničí chce budovat, a k tomu ovšem potřebuje hospodářský pořádek a klid. Brzké provedení tohoto zákona bude jedním z prostředků, aby se tyto kraje, bohaté na suroviny a prostředky, staly z nejdůležitějších krajů naší republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Tichý. Dávám mu slovo.

Posl. Tichý: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Po našem národním osvobození hojíme se z těžkých ran německé okupace a snažíme se, abychom náš život v osvobozené vlasti uvedli opět do pořádku. Odsunuli jsme z našeho pohraničí Němce a osidlujeme nebo máme osidlovat naše pohraniční okresy a kraje občany české nebo jiné slovanské národnosti, abychom tak napravili chyby svých předchůdců a učinili naši republiku státem navždy národním, skutečně československým.

Pan posl. Hladký se zmínil, že o našich národních správcích jsou kolportovány v našem vnitrozemí různé zlatokopecké vtipy, a říkal, že tito lidé nemohli nic zcizit, protože našli již zemědělské a živnostenské podniky vyrabované. To mně dává pohnutku k tomu, abych řekl, že naše vláda sice již v emigraci odsun Němců vyhlásila, ale jasné směrnice odsunu nestanovila. Tím se právě stalo, že po 9. květnu 1945 se do pohraničí nahrnulo velmi mnoho lidí mravně a státně nespolehlivých. Byli jsme proto svědky ošklivých afér, násilnictví a krádeží, a není divu, že někteří poctiví budovatelé se raději odstěhovali zpět do vnitrozemí. Pohraničí se někdy osidlovalo bez zřetele na zájmy státu a bez ohledu na zájmy tamnějších územních svazků, a to byla velká chyba. Máme v pohraničí velmi mnoho národních správců. Mají národní správy na rodinných domcích, na živnostech a průmyslových podnicích a je přirozené, že tito národní správci již netrpělivě očekávají konečné vyřešení svého ne vždy dobrého osudu. Tato jejich nejistota vznikla nejen dlouhým čekáním na konečné převzetí domků a živností do vlastnictví, ale především strachem před nemožnou a nespravedlivou praxí orgánů naší lidové samosprávy. Jednotliví referenti místních a okresních národních výborů nerespektovali vždy znění dekretů presidenta republiky, nýbrž sledovali často více své zájmy osobní a politické na škodu poctivých osídlenců i společného státního a národního zájmu.

Nevyřešením otázky vlastnické vznikly i státu velké hospodářské škody. Nejen že se za tu dlouhou dobu majetek konfiskátů velmi poškodil, zničil a bohužel někdy i rozkradl, ale státní pokladně ušlo mnoho milionů Kčs i na nižších daních, neboť nesmíme zapomenout, že z celkového zisku obchodů a živností pod národní správou se z částky, podrobené dani, odečetla odměna národnímu správci, takže státní pokladna byla tím velmi ochuzena. Pan zpravodaj osidlovacího výboru zde uvedl počet živností pod národní správou v našich pohraničních krajích číslem 40.000. Kdybychom počítali u každé živnosti jen minimální ztrátu na ušlých daních 10.000 Kčs, přijdeme k velmi slušné částce 400 milionů Kčs, o které byla státní pokladna ochuzena. Tyto miliony bychom právě potřebovali na vybudování našeho pohraničí a proto také jsme velmi rádi tomu, že právě nyní již budeme moci osnovu zákona o tak zv. zkráceném přídělovém řízení konečně odhlasovat.

Právě projednávaná osnova zákona o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, zkonfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, má býti dalším krokem ke konsolidaci poměrů v pohraničí a k zabezpečení těch národních správců a uživatelů domků, kteří se jako dobří hospodáři osvědčili, a těch, kteří ať jako vojáci či účastníci domácího odboje se o naši republiku zasloužili.

Z těchto důvodů vítáme předlohu a pevně očekáváme, že v jejím duchu bude zkrácené přídělové řízení skutečně prováděno. Nesmíme totiž, paní a pánové, pustit se zřetele, že mnoho národních správců bylo zbaveno svých míst jen z důvodů osobních nebo stranických. Případ národních správců firem Schiechel a Wunderlich v Podmoklech je jen kapkou v moři podobných nezákonných případů. Tito národní správci totiž hospodařili na svěřených jim majetcích poctivě, závody zvelebili, ale byli ze svých národních správ odvoláni jen proto, že se nehlásili k politické straně, jejímž příslušníkem byl příslušný pan okresní referent.

Že jde jen o akt stranické zvůle, svědčí text tohto telefonického dálnopisu: "Rudé právo, Praha. Rudé právo, Ústí. Vzkaz pro soudruha Nagyho. Firma Wunderlich je otevřena. Dnes jmenoval místní národní výbor v Podmoklech prozatímním národním správcem Chmelaře. V Děčíně není možno určit definitivního národního správce. Definitívu prověří osidlovací komise při ministerstvu národní obrany, Osidlovací úřad a Fond národní obnovy. Místní národní výbor potom jen schválí. Chmelař jede tento týden s doporučením do Prahy na tato místa. Je zájem na tom, aby Chmelař národním správcem byl, jednak proto, že je spolehlivý, a jednak proto, že Lavers, jemuž národní správa byla odňata, je národním socialistou. To je vše, není-li ti to jasné, bylo by nejlépe, kdybys zavolal telefonem přímo Děčín, soudr. Kodyma, který je tam do 16 hod., neboť je to velmi komplikované. Dobře, děkuji, předám, čest práci".

Takovéto práci nikdy, paní a pánové, nemůžeme vzdávat čest. Takových případů, za kterými se skrývá velmi mnoho slz, mravní a hmotné bídy, je v pohraničí velmi mnoho. Proto je právě projednávaná předloha zákona občanstvem našeho pohraničí bedlivě sledována.

Hodně rozruchu vzbudilo ustanovení, že drobné živnosti a rodinné domky se přiděli osobám národnosti české a slovenské a že ani jejich rodinní příslušníci nesmějí býti jiné než slovanské národnosti. Jde o to, aby naše pohraničí bylo skutečně pevným valem republiky, aby osoby tam sídlící byly skutečně národně a státně spolehlivé. Proto je, myslím, spravedlivé, že jen výjimečně je dána možnost konfiskovaný majetek dáti do vlastnictví i smíšeným manželstvím, když ministerstva vnitra a národní obrany státní spolehlivost takových osob prověří a uznají.

Při praktickém provádění tohoto zákona o tak zv. zkráceném přídělovém řízení budou míti odpovědnost místní a okresní národní výbory. Poslanci, kteří v příslušných výborech osnovu zákona projednávali, byli vedeni snahou vytvořiti dílo dobré a skutečně užitečné. Budou-li touto snahou vedeny i národní výbory, jestliže budou k převzetí konfiskovaného majetku navrhovat jen osoby státně a národně spolehlivé, dobře hospodařící na svěřeném majetku, pak jsem přesvědčen, že naše pohraničí nebude jen rájem na pohled, nýbrž skutečným rájem spokojeného, obětavě pracujícího a šťastného obyvatelstva československého.

Čs. strana národně socialistická se svými poslanci a experty velmi pilně zúčastnila na konečné redakci tohoto zákona, očekává od něho velké uklidnění a konsolidaci hospodářských i politických poměrů v pohraničí, a bude proto pro tento, tak dlouho očekávaný zákon hlasovat. (Potlesk.)

Mistopředseda Tymeš: Uděluji dále slovo pí. posl. Zimákové.

Posl. Zimáková: Paní a pánové, vážená sněmovno!

Projednáváme dnes důležitý zákon, na jehož vydání čekají netrpělivě desítky tisíc našich osídlenců v pohraničí i národních správců a uživatelů rodinných domků v oblastech jemu na roveň postavených. Tento zákon bude nesporně znamenat podstatný přínos ke konsolidaci našich poměrů a proto jej uvítají nejen ti, jichž se bezprostředně dotýká, nýbrž prostě všichni, kdož mají zájem na dobrém chodu našeho hospodářství, které nesmí být rušeno všelijakými nedořešenými problémy.

Musím ovšem vyslovit politování, že se dostáváme k odhlasování tohoto zákona teprve dnes. Při dobré vůli rozhodně nebylo třeba, aby jeho projednání ve výborech trvalo tak dlouho. Bohužel se ne vždycky a všichni činitelé řídí tím nejzákladnějším a jedině správným vodítkem, to je zájmem o urychlenou konsolidaci našich poměrů a tím o rozkvět naší republiky, nýbrž myslí v prvé řadě na své stranické zájmy, i když to ovšem navenek všelijak zastírají.

To se ukázalo i v tomto případě. Co se jen nadělalo kampaní v souvislosti s t. zv. přednostními uchazeči. Naše strana se při projednávání tohoto zákona postavila na stanovisko, že živnosti a rodinné domky mají být přiděleny do vlastnictví osvědčivším se národním správcům a uživatelům. Učinila tak v souhlase s vládním programem vlády soudr. Klementa Gottwalda, který jednomyslně přijaly a k jehož provádění se zavázaly všechny strany Národní fronty. Ale co se stalo? Naši kolegové ve výborech začali uplatňovat nejrůznější výhrady a v prvé řadě požadavek, aby živnosti a rodinné domky nebyly přidělovány osvědčivším se národním správcům a uživatelům, nýbrž t. zv. přednostním uchazečům, t. j. zahraničním vojákům, politickým vězňům a jiným obětem nacistické persekuce.

Tento požadavek má ovšem svůj rub a líc, má své světlé i stinné stránky, a těch stinných je nepoměrně více. To velmi dobře vědí a musí vědět i naši kolegové z ostatních politických stran. Tedy za prvé: je naprosto samozřejmé, že národ je, ale - abych tak řekla - vlastně ani nikdy nemůže být dost vděčen všem těm svým synům a dcerám, kteří proti fašistickým zotročovatelům bojovali nejobětavěji a v tomto boji přinesli také největší oběti. (Potlesk.)

Tyto oběti nejdrahocennější krve byly často tak veliké, že je nelze vyvážit žádnými statky tohoto světa. A kdo jiný by byl více oprávněn hovořit o tom, než právě naše strana, která v tomto boji položila životy víc jak 25 tisíc svých nejlepších příslušníků; naše strana, jejíž příslušníci byli nejkrutěji pronásledováni a týráni! A přesto připomínáme tyto oběti jen tam, kde je to nutné a nevyhnutelné, a nikdy tam, kde by to mělo sloužit k získání osobních výhod. Činíme tak proto, poněvadž pro nás byl boj o svobodu vždycky tak samozřejmý, jako jsme museli dýchat, abychom žili. Já vím, že takto smýšlela a cítí i dnes také velká část ostatních odbojových pracovníků. A proto právě tvrdím, že strhla-li se kolem přidělování rodinných domků a živností taková kampaň, tedy nebyla diktována jen skutečným zájmem o ty, jichž se dovolávala. Připouštím, že snad byly výjimky, ale pak šlo o nedomyšlenost.

Představme si jenom, kam by to vedlo, kdyby mělo být uzákoněno, že při uplatňování nároku na příděl rodinného domku či živnosti má být vyhrazeno přednostní právo někomu jinému než dosavadnímu úspěšnému národnímu správci nebo uživateli. V praxi by to vedlo k tomu, že by se na nejlepší živnosti nebo domky sešly vždy desítky uchazečů, kteří by se mezi sebou dohadovali, a živnost by mezitím nezadržitelně upadala. Ale nejen to. Znamenalo by to zanesení absolutního neklidu a zmatku do našeho pohraničí. Znamenalo by to nové stěhování národů a bylo by to vážné ohrožení celého našeho osidlovacího díla.

Jaké by to nutně muselo mít následky? Ne menší než to, že by bylo vážně ohroženo splnění našeho dvouletého plánu. To není přemrštěné tvrzení, uvážíme-li, jak velká část našeho průmyslu je právě v pohraničí. A na to jsme mysleli my, protože myslíme kupředu, a myslíme-li kupředu, tu myslíme na dvouletý plán, na rozkvět republiky a blaho všech pracujících. (Potlesk.) Při tom je třeba vidět, že právě i tito naši osídlenci, kteří šli do pohraničí již tehdy, kdy to často znamenalo skutečné hrdinství, se velkou měrou zasloužili o upevnění posic republiky.

Mluvilo se a ještě dnes se mluví o zlatokopech. Je pravda, že i tací byli a leckde ještě jsou, ale my jsme se s nimi vypořádali a ještě vypořádáme. Byli mezi nimi mnohdy lidé skutečně morálně nalomení, ale ve velmi mnohých případech to byli lidé, kteří po celý svůj život žili v kruté bídě a nedostatku. A je to těžká vina předcházejících režimů, že nechaly své občany žít v takové nouzi, že pak v takové zatěžkávací zkoušce neobstáli, že tolik toužili po tom, aby i oni se svými rodinami lidsky žili a bydleli, že vztáhli ruku po cizím, i národním majetku. To já, vážení pánové a paní, neříkám proto, abych je omlouvala, ale já tím chci nastavit zrcadlo mnohým pánům, kteří nad takovými lidmi jednoduše lámou hůl a při tom jsou sami do největší míry pravými viníky.