I přes tyto nedostatky tvrdím, že osídlení tak, jak bylo provedeno, jak do něho šel spontánně sám národ, je velkým dílem a příští generace nebudou ani moci být dost vděčné všem těm, kteří se o toto velké osidlovací dílo zasloužili, všem těm desítkám tisíců bezejmenných rodin i osidlovacím pracovníkům v čele s dr Miroslavem Kreysou. To, jak oni osídlení provedli, byl za našich poměrů jediný možný způsob, a případným pochybovačům stačí poukázat na naše potíže s řešením maďarské otázky.

Velká většina našich osídlenců jsou však beze sporu slušní a poctiví lidé, kteří zachránili pro naši republiku milionové hodnoty, a to nejen ti, kteří se ujali živností; vždyť kdo jiný se více postaral o provedení odsunu Němců a rozproudění a zabezpečení našeho hospodářského i veřejného života v pohraničí, o zajišťování bezpečnosti, než právě ti, kteří bydlí v těch rodinných domcích? Je to právě zásluha těchto lidí, že dnes ve všech těchto směrech již téměř není rozdílu mezi vnitrozemím a pohraničím a že právě naopak na př. náš průmysl v pohraničí vykazuje tak krásné výsledky v keramice, sklu, uhlí atd.

Hodnotíme-li ovšem tyto zásluhy, nezapomínáme velkých zásluh našich zahraničních vojáků i partyzánů, našich politických vězňů i obětí našich vdov a sirotků. Trváme na tom, aby i jim a právě jim byla umožněna slušná lidská existence. My jenom chceme, aby se tak dělo ve smyslu toho, co řekl sám Svaz osvobozených politických vězňů i Svaz národní revoluce, že se tak totiž nemá dít na úkor existence jiných slušných lidí. Proto apelujeme na všechny národní výbory i příslušné úřady, aby co možná s největším urychlením splnily svou povinnost, totiž postaraly se o všechny zbývající přednostní uchazeče, jichž je dnes neuspokojených stejně již jen několik málo tisíc. Možnosti k tomu zde jsou, to výslovně zdůrazňuji, a proto jich musí býti dokonale využito. Je v první řadě třeba urychleně dokončit přezkoumávání národních správ, aby uvolnivší se národní správy mohly býti přiděleny přednostním uchazečům. Stejně tak je nutno postupovat při přezkoumávání a přidělování národních správ, při sestavování návrhů na příděl, aby se mezi přídělce nedostal na úkor zasloužilých příslušníků národního odboje ani jeden nehodný. Je třeba pečlivě dbát ustanovení zákona, které dává přednostní právo přednostnímu uchazeči na rodinné domky v pohraničí tehdy, jestliže jeho zaměstnání v místě je s národohospodářského hlediska důležitější než zaměstnání dosavadního uživatele, a v neposlední řadě do důsledků uplatnit zásadu přednostního práva příslušníků národního odboje ve vnitrozemí. Bude-li toto vše provedeno poctivě a rychle, pak nám z těchto přednostních uchazečů nezůstane neuspokojen ani jediný a budeme si moci říci, že jsme dostáli svým povinnostem. My komunisté půjdeme za tím důsledně všude a při všech příležitostech.

Byla proto celá tato kampaň naprosto zbytečná, ba neodpovědná a nakonec sloužila jen k tomu, aby se v pohraničí udržoval stav nejistoty a neklidu, a aby se v takových zneklidněných vodách dalo lépe lovit pro stranické zájmy.

Toto ostatně není první a jediná kampaň toho druhu. Byli jsme toho svědky u osidlovacího příspěvku, kdy se z druhých stran prohlašovalo, že je to jenom předvolební agitace komunistů, ukázalo se to předtím u dekretů o vlastnictví půdy, pak u oceňování a scelování a nyní zvláště v souvislosti s konfiskáty. Naše jasné a jedině správné stanovisko, že nepřipustíme, aby výsledky naší národní a demokratické revoluce byly jakkoliv ochuzovány, že nikdy nedáme svůj souhlas k tomu, aby na jedné straně byli němečtí a zrádcovští kapitalisté ze svých posic vypuzeni a na druhé straně aby do podniků patřících státu a všemu lidu byli uvedeni jiní kapitalisté; toto naše stanovisko vynasnažili se mnozí dobrodinci zase překroutit a zneužít ho. Chodili po pohraničí a říkali národním správcům: "Nebuďte bláhoví, komunisté vám vaše živnosti seberou a vy je jakživi nedostanete. Proto nesmíte jíti s komunisty, nýbrž s námi, kteří jsme zastánci soukromého vlastnictví". Tož tedy opakuji i při této příležitosti: My jsme a budeme vždycky proti takovému soukromému vlastnictví, které slouží k vykořisťování člověka člověkem. My jsme však pro takové vlastnictví, které slouží jeho majiteli k uhájení slušné životní úrovně, a proto jsme to byli právě my, kteří jsme nejdůsledněji trvali na tom, aby živnosti a rodinné domky byly s urychlením odevzdány do vlastnictví. Náš postup se i v tomto případě plně kryl se zájmy a tužbami lidu a těch víc než 200.000 uživatelů rodinných domků a přes 40.000 národních správců živností v pohraničí se o tom přesvědčilo naším postupem při projednávání tohoto zákona, stejně tak jako se o tom přesvědčilo těch 140.000 českých rodin zemědělců, kterým se zásluhou naší zemědělské politiky dostalo půdy a slušné životní existence na vlastních usedlostech.

Když tedy vydáním tohoto zákona pohasla možnost lovit v kalných vodách, pokoušejí se tito lidé otravovat vzduch aspoň jinak. Rozhlašuji, že ceny za přidělované domky a živnosti budou tak vysoké, že je přídělci nebudou moci zaplatit a že z nich budou muset odejít. Rádi věříme, že by tomu tak bylo, kdyby došlo k tomu, co navrhují někteří naši partneři, aby totiž na př. cena rodinných domků činila 25násobek ročního nájmu i více. Je samozřejmé, že by je pak dostali zase jen ti, kteří by na to měli. S tím my komunisté ovšem nemůžeme souhlasit, a i když nám skutečně záleží na podložení a upevnění naší měny, jsme toho názoru, že při řešení této otázky musíme vycházet i ze sociálního hlediska. Proto hájíme a budeme prosazovat názor, aby nabývací cena u rodinných domků činila 5 až 10 násobek ročního nájemného.

Chtěla bych nakonec zdůraznit nejen sociální, nýbrž i hluboce lidový a demokratický charakter tohoto zákona. Zákon vyhražuje posuzování jednotlivých případů a sestavování návrhů pro příděl přímo místním a okresním národním výborům. Nadto pak umožňuje nejširší možnou kontrolu lidu nad tím, aby se živnosti a domky dostaly do vlastnictví jen skutečně zasloužilým a čestným uchazečům, a to ustanovením, že každý návrh na příděl je místní nebo okresní národní výbor povinen vyvěsit na úřední vývěsce a požádat občanstvo, aby se k tomuto návrhu vyjádřilo. Každý čs. občan starší než 18 let má pak právo podat oprávněné námitky proti tomu, aby se ten nebo onen navržený občan stal skutečně přídělcem. My i na tomto příkladě vidíme, jak se od základu změnil život v naší republice, že skutečná moc přechází u nás stále víc a více přímo do rukou našeho lidu. A s tím se budou muset, ať dobrovolně nebo nedobrovolně, nakonec vypořádat i všichni ti, kterým se stýská po t. zv. "starých, zlatých časech", i takoví pánové, jako jeden pan inženýr z Dačic, který rozezlen nad tím, že mu rolnická komise odmítla podepsat nespravedlivě vypracovaný scelovací plán, nedávno prohlásil, že "jsme si tu lidovou správu nechali zalézt až příliš daleko do našeho úřadování". Já říkám, že marné jsou jejich naděje. Náš lid ze svých vydobytých posic už nikdy neustoupí, nýbrž bude si je dál upevňovat a rozšiřovat. (Potlesk komunistických poslanců.) A my jako komunisté budeme pokládat za věc své cti, stát při tom jako doposud v předních řadách. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Tymeš: Dále má slovo pan posl. inž. dr Benda.

Posl. inž. dr Benda: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Čs. strana lidová vítá, že bude dnes schválen návrh zákona o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku, konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 23. října 1945. Československá strana lidová měla řadu věcných připomínek k osídlení našeho pohraničí. Od prvopočátku si byla vědoma těžkostí, které z tohoto problému vyplynou. Stavěla se proto na stanovisko, že naše pohraničí dlužno osídliti jedinci charakterově vyhraněnými, národnostně spolehlivými, mravně bezvadnými a nezávadnými, protože tito osídlenci mají býti v budoucnosti strážci hranic. Nemělo se proto nikdy stát, aby se při tomto díle pro budoucnost národa tak důležitém a v historii ojedinělém postupovalo tak, jak jsme toho byli často svědky, totiž stranicko-politicky. Vždyť mnohdy právě z těchto důvodů se tam dostali jedinci, kteří nepatřili na zemědělskou usedlost nebo do živnosti, a nepatřili také do státního úřadu.

Při projednávání této osnovy ve sněmovních výborech šlo zástupcům naši strany o to, aby v zájmu ochrany národního majetku byl vydán dokonalý zákon. Jsme totiž svědky toho, že ukvapenost a přílišná rychlost práce ve výborech způsobují mnohdy nepřesné vyjadřování v zákoně a veřejnost pak chápe smysl zákona zcela odlišně než zákonodárce. Jsme svědky, že zemědělská výroba v našem pohraničí jde do forem extensivních. Pro zdárné zemědělské osídlení bylo zapotřebí organisovaného plánu na podkladě souhry celé Národní fronty. Také odprodej svršků se v mnohých místech neděl cestou regulérní a státní pokladna nedostala to, co jí patřilo. Dekret č. 108/1945, který upravuje způsob přídělu nezemědělského zkonfiskovaného majetku, obsahuje složité a zdlouhavé přídělové řízení. Tento zákon má zjednodušit příděl u malých a středních majetkových podstat, ale při tom se u oprávněných uchazečů postarat o bezpečnou právní základnu. Při přidělování majetku podle tohoto zákona jde o miliardové hodnoty. Odpadnou přídělové komise a přídělové a úhradové plány. O žádostech o příděl bude rozhodovati osidlovací úřad, a to u malých majetkových podstat na návrh místního národního výboru a u středních majetkových podstat na návrh okresního národního výboru. V původním návrhu měla být dána úplná pravomoc místním národním výborům u malých podstat a okresním národním výborům u středních podstat v konečném a jediném rozhodnutí. Proti tomuto způsobu se postavili naši zástupci proto, poněvadž to neodpovídá zásadám demokracie, jelikož by býval nebyl dodržen instanční odvolací postup. Československá strana lidové hájila systém odvolání, a tak, jak se jeví nyní v zákoně, odpadá to, že by se mohlo rozhodovat podle sympatií nebo antipatií k žadateli. Hájili jsme stanovisko, podle kterého samosprávným úřadům patří návrh, kdežto definitivní příděl má provést osidlovací úřad. Trvali jsme též na tom, aby každý občan, starší osmnácti let, mohl k návrhu na příděl, který bude vyložen u příslušného národního výboru, podati připomínky.

Fond národní obnovy převezme všechny peněžité závazky, náležející ke zkonfiskovanému majetku a vzniklé před 10. květnem 1945. Přídělce dostane přidělený majetek dluhu prostý. Obdrží plnoprávný dekret, kterým bude potvrzeno jeho vlastnické právo, a o to v podstatě šlo československé straně lidové. Celý problém ve výborech spočíval v tom, do jaké míry mají být zákonem favorisována přednostní práva podle dekretu č. 136, a zástupci naší strany uplatňovali bezpodmínečně přednostní právo zahraničních vojáků, politických vězňů a účastníků domácího odboje na rodinné domky. Jestliže se u živností podotýkalo, že národní správci mnohdy investovali vlastní kapitál do živností, nelze to paušálně tvrditi o národních správcích na rodinných domcích. Není sporu o tom, že činnost dosavadních osvědčivších se národních správců v osídlení a udržování majetku v pohraničí nutno hodnotiti kladně. Na druhé straně však zásluhy přednostních uchazečů z řad zahraničních vojáků, osvobozených politických vězňů a účastníků domácího odboje musí býti uznávány jako práce pro národ a pro vlast. Naše strana hájila právo přednostních uchazečů na rodinné domky, protože si je vědoma, že právě z těchto nejlepších, kteří se ukázali nebojácní v době okupace, mohou býti opravdoví hraničáři. (Potlesk.) Zástupci naší strany musili však přistoupit na kompromis, který je precisován ve třetím oddíle tohoto zákona.

Také otázka smíšených manželství jest pro naši stranu jasná. Tam, kde se nikdo z manželů proti Československé republice neprovinil a kde byl sňatek uzavřen před rokem 1939, nutno podle našeho soudu postupovati skutečně jako k československým státním občanům. Jsme svědky toho, že zásahy mnohých národních výborů v postupu proti konfiskaci a pro konfiskaci jsou mnohdy až drastické. Trestá se často neprávem vlastní krev. Byli jsme též názoru, že v tomto zákoně mělo být přesněji označeno, co je malá a střední podstata. Jsme si velmi dobře vědomi, že spravedlivý příděl na podkladě tohoto zákona posílí dnes tak potřebný klid v našem pohraničí. Zvýší se zájem o osud majetku přiděleného do soukromého vlastnictví, a tím může získat jedině stát. Zmizí též nejistota, která panovala mezi národními správci i mezi přednostními uchazeči, a to znamená další krok ke stabilisaci poměrů ve státě.

Poslanci čs. strany lidové budou hlasovati pro tento návrh zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Bláha. Dávám mu slovo.

Posl. dr Bláha: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Vládní návrh zákona o přidělování zkonfiskovaného majetku budí velikou a zaslouženou pozornost nejenom v pohraničí, nýbrž i ve vnitrozemí. Nebudu vám vykládat o tom, co se tu dělo po převratu, protože jsem zde nebyl, ale stejně, jak to dnes vypadá u nás na Jihlavsku nebo na Znojemsku, vypadá to patrně s malými rozdíly a obměnami v celém ostatním tak zvaném pohraničí, které po této stránce hluboko zasahuje do vnitra našeho státu a svým reflexem, ať po stránkách dobrých nebo zlých, ale zejména po stránce mravní vrhá všechny stíny i klady na celý stát.

Jsou dvě vrstvy našich lidí, kteří jsou na výsledek dnešního našeho jednání nedočkaví a netrpělivě zvědaví. Ti, kteří už dnes v pohraničí sedí a hospodaří, a druzí, kteří by tam rádi šli, na které se už zatím nedostalo, kteří přišli pozdě. O těch chci říci několik slov. Slyším v posledních dnech stále častěji: Docela jinak jsme si to představovali. Nejsmutnější na tom je, že to je z úst lidí, kteří se ještě před dvěma lety dívali za mřížemi a za ostnatým drátem na všechnu tu hrůzu kolem sebe a na svých klesajících kamarádech odměřovali smutek a bídu života i velikost ceny vykoupení a svobody. Nikdo z nich nemyslel na vyznamenání a nepočítal s výhodami nebo s kamennou deskou či trnovou korunou. Jedině s vírou v konečnou spravedlnost umírali a ona je také převáděla přes nejhorší chvíle.

Vrátili se domů, ale přišli pozdě. Říkalo se nám ze zahraničí, pokud jsme se tu a tam o tom mohli dovědět, že všichni, kdo se obětovali a trpěli, budou spravedlivě a po zásluze odměněni. A týmž dechem bylo zdůrazňováno, že naopak ti z nás, kteří tenkrát stáli na druhé frontě, budou po zásluze potrestáni. Jak to však vypadalo, když jsme se vrátili?

Dovedli jsme pochopit, že tu musil někdo být, kdo se rychle uchopil správy a vedení opuštěných majetků, podniků a příbytků po Němcích a po zrádcích. Vykládalo se nám, že nebylo možno čekat, až se vrátíme my a až se vrátí ti druzí ze zahraničí. Proto dosadili prozatímní národní správce. Chápali jsme to a viděli jsme, že jich bylo hodně ochotných a obětavých, kteří šli, ba někteří dokonce běželi zajišťovat a zajistit tak zvaný společný národní majetek do pohraničí a všude jinde, kde toho bylo třeba. Přiznejme si, že byla mezi nimi velikou většinou řada dobrých lidí, kteří nikdy nikomu ve svém životě ani za okupace neublížili a stéblo křížem nepřeložili a kteří zticha a pěkně proplouvali protektorátním úskalím bez jediného hříchu, bez viny, zrady a kolaborantství.

Ale bylo mezi nimi také dosti těch, kteří honem utíkali do pohraničí, aby zaměnili prostředí, protože je dobře znalo z jejich předmnichovské a pomnichovské minulosti, a kteří teprve v posledních minutách nebo ještě později chytře vystihli nový vítr a změnili orientaci. Žasli jsme nad prvními i druhými, najednou vesměs illegálními a podzemními pracovníky. Byli jsme hrdi na to, co jsme měli doma neohrožených hrdinů. Všichni se v národních správách rychle a dobře usadili a více či méně dobře a pevně zařídili a jistě velmi mnozí z nich i osvědčili.

Nyní přišli lidé z koncentračních táborů a vězení, ze zahraničních armád z Východu i ze Západu. Dnes dokonce přicházejí z dálných končin celého světa naši krajané, které k nám zveme, aby rozmnožili naše řady a pomohli nám osídlit a spravovat náš odsunem prořidlý životní prostor. Ti první také sice mohli v klidu a míru sedět doma, mlčet a čekat, tak jako čekali ti ostatní, byli však idealisty, podle těch doma rozumných bláhovými, kteří dali všanc všecko, co měli, i to nejdražší, to jest své rodiny a všechny blízké a milé, aby nezradili a aby zůstali věrni. Přišli o všechno, vrátili se a neměli se do čeho obléci, aby svlékli své pruhované šaty. Ti, kteří dnes sedí v německých domech a majetcích, opustili namnoze docela dobrá bydla ve svých dřívějších sídlištích, aby si polepšili. Jiní šli rovně na výdělek. A dnes odhánějí žadatele, kteří přicházejí s prázdnýma rukama a jediným majetkem jejich je čistý štít, národní sebevědomí a vědomí dobře vykonané povinnosti.

Těm, kteří se nevrátili, stavíme pomníky a dáváme jim vyznamenání in memoriam. A zdá se nám příliš často, že se ti, kteří se vrátili, vrátili nevhod. Přišli o všechno, nenašli doma často ani jediné košile, ani kousku nábytku, a často ani své nejmilejší. Zatím osvědčení národní správci už sedí namnoze ve vilách a pěkně zařízených bytech, ale o politické i lidské minulosti velké části z nich, o jejich bytech a majetku ve vnitrozemí se nemluví. Je jistě veliká škoda, že z formálních a právních důvodů nebylo možno prosaditi do tohoto zákona ustanovení, aby se lidé, kteří byli dříve trestáni pro zločiny a přečiny majetkové a pro činy nečestné, nemohli státi definitivními majetníky zkonfiskované půdy. Nebylo prý by to populární, politické ani taktické.

Tak jsme si to ovšem nepředstavovali a tak to jistě nebylo ani v poselstvích, hlásaných z Londýna a z Moskvy. Tak to nebylo ani v košickém programu. Bylo mi úzko poslouchat v parlamentě mnohé řeči při debatě o zákoně 136, a ani dnes to není o mnoho radostnější. Už jsme jednou před dávnými lety slyšeli honosné heslo, jistě v zásadě úplně správné, že za práci pro vlast se neplatí. Je zajímavé, že tenkrát vzbudilo největší a spravedlivý odpor u těch, kteří ho dnes rádi užívají.

Dnes chápeme docela střízlivě smysl těchto slov. Nikdo z nás nenatahuje ruku po výhodě nebo po odměně. Na to, nahradit všecka ta utrpení a léta promeškaná v žalářích a táborech, na bojištích a v zákopech, ztráty nejdražších lidských životů a všeho, co si kdo ve svém životě vydělal a vydobyl a co měl kdy rád, by nestačil ani několikanásobný německý majetek. Nechceme však, aby se za utrpení pro vlast platilo. Jedno však nedovedeme pochopit: Proč by právě ti - a snad právě proto -, kteří si zvykli procházet bídou a utrpením, měli i v osvobozené vlasti zůstávat chudáky a poníženými? Konečně nejde jen o ně, bojíme se, že by to mohlo mít pro budoucnost velmi špatný výchovný vliv a následek. Bylo by to i v budoucnosti velmi špatným příkladem pro chápání opravdového vlastenectví, kdybychom neodměňovali statečnost a povýšili chytráctví a tichošlápství.