Navrhuji proto jménem rozpočtového výboru, aby osnova byla plenem přijata tak, jak ji doporučuje výbor osidlovací, i s připojenými resolucemi. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: K tejto veci sú prihlásení rečníci, zahájim preto rozpravu. Prihlásení sú: pp. posl. Kobylka, Tomášek a Weiland.

Dávam slovo prvému rečníkovi, p. posl. Kobylkovi.

Posl. Kobylka: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Klub poslanců čs. strany nár. socialistické vítá s povděkem předložení zákona o jednorázovém osidlovacím příspěvku na stěhovací a zařizovací výlohy, protože v něm vidí projev dobré vůle, pomoci ke konsolidaci poměrů v našem pohraničí, a bude proto také pro předložený zákon hlasovati.

Lituje jenom, že se neuskutečnil původní návrh jeho členů poslanců Weilanda, Vály, Tichoty, Dečiho a Zeminové na vydání zákona o poskytnutí pohraničního příspěvku, kterýžto návrh byl předložen ještě v Prozatímním Národním shromáždění. Podle něho měl se pohraniční příspěvek přiznati všem dělníkům, soukromým a veřejným zaměstnancům, kteří trvale pracují na území odtrženém v roce 1938 od republiky Československé, a činil by u pracujících v hodinové mzdě 1,50 Kčs, u ostatních měsíčně 300 Kčs, se zpětnou platností od 1. ledna 1946 na dobu dvou let. Poměry v pohraničí jsou jistě značně odlišné od poměrů ve vnitrozemí, jsou těžší, vše se buduje a tvoří od základu, práce je tam proto obtížnější a odpovědnější. Ti, kdož tam přicházejí pracovat, musejí si obstarávat byt, znovu zařizovat domácnost a prodělat stěhování, nehledě k tomu, že prostředí jest jim mnohdy úplně cizí. Vzpomeňme jen při této příležitosti oné záslužné práce, kterou vykonali naši hraničáři v letech 1918-1938, a hlavně jejich utrpení kolem tragických záříjových dnů v osmatřicátém roce.

Proto je tím obdivuhodnější odvaha mnohých tehdejších hraničářů, kteří se po loňské revoluci do pohraničí vrátili, aby tam znovu budovali pevné základy naší republiky. Vedle těchto zasloužilých osvědčují se tam, bohudík, i mnozí noví, a proto tím více bolí jejich stesky na některé nežádoucí zjevy, jež se tam projevovaly a ještě projevují vinou některých neodpovědných jedinců, podporovaných, bohužel, velmi často stranickými zájmy. Jsou to především ony kazy, které jsou spojeny s t. zv. zlatokopectvím, a tu je nutno zcela otevřeně říci, že rabování v pohraničí prováděli i lidé, kteří tam přijeli z měst, aby za pár dnů s kořistí zase z pohraničí odjeli.

Je nutno kvitovati s povděkem rázná opatření Fondu národní obnovy, který dostává již nyní mnohé tam, kam za svoje nepoctivé jednání patří. Máme však pocit, že bude zapotřebí činnost příslušných orgánů ještě více podporovat, aby nakonec nebyli odhalováni a odhaleni jenom ti nejdrobnější, kteří se prohřešili proti zájmům národního majetku, ale aby mohlo dojíti také ještě na ony mnohé, kteří pod titulem různých mocenských posic se schovávají a unikají zatím zásahu spravedlnosti. Zde musí býti jasno, že stát je a bude vděčen všem, kteří do pohraničí přišli poctivě pracovat, a že na druhé straně potrestá všechny, kdož se proti těmto mravním zásadám jakkoliv prohřešili.

Také služba našeho Sboru národní bezpečnosti musí býti zvláště v pohraničí nestranická, nezávislá na jakémkoli stranickém vlivu, stejně jako úřadování v národních výborech musí nésti touhou, aby všechny tyto veřejné a politické správy sloužily občanstvu v duchu spravedlnosti a práva a nikdy ne v duchu stranických zájmů. Jsou to hlavně nepěkné zjevy kolem přidělování národních správ, ať jde o živnosti, podniky, či obytné budovy, nebo o přidělování svršků.

My nutně potřebujeme v pohraničí klid, aby z něho mohla růsti vzájemná důvěra obyvatelstva a vědomí, že jsou si tam všichni rovni, ať vyznávají jakékoliv politické anebo náboženské přesvědčení, hlavně když tam poctivě žijí a poctivě pracují. Potřebujeme tam nutně sblížiti lidi mezi sebou, kterýžto proces bude o to delší a těžší, že se tam setkávají lidé noví, dosud sobě neznámí.

Odpovědní funkcionáři musejí tam žít příkladným životem soukromým, ale také ve veřejných funkcích musejí býti vzorem kázně k státním zájmům, to jest nesmějí se již opakovati případy, aby v den 28. října předseda okresního národního výboru místo účasti na manifestaci sám provokativně se této manifestace neúčastnil a šel dokonce řezati dříví, jako tomu bylo v severomoravském pohraničí v okresním městě Moravském Berouně. Také úcta k nařízením vlády musí býti jednoznačná a nesmějí se už opakovati případy, když vláda nařídí, aby visela jen československá vlajka, že se toto nařízení nerespektuje.

Naše pohraničí představuje celou jednu třetinu historických zemí, je to tedy jistě veliký úsek našich starostí. Jak by tomu mělo býti v celém našem státě, tak tím více tomu musí býti v pohraničí, že stále nám musí býti stavěna před oči ona veliká moudrost, obsažená v hesle na naší prostějovské radnici: "Ve svornosti malé obce vzkvétají, v nesvornosti i velké obce hynou."

Vedle této praktické podpory, kterou poskytujeme našim bratřím hraničářům dnešním zákonem, dejme jim také ujištění, že si jejich práce vážíme a že ji budeme vždy také spravedlivě hodnotiti. Činíme tak v zájmu dobré budoucnosti našeho státu. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Dávam slovo p. posl. Tomáškovi.

Posl. Tomášek: Slavná sněmovno!

Máme odhlasovati předložený zákon o jednorázovém osidlovacím příspěvku na úhradu mimořádných stěhovacích a zařizovacích výloh zaměstnancům, kteří šli a ještě půjdou do pohraničí. V rozpočtu jsme na tento účel věnovali jednu miliardu korun. Poděleni budou zaměstnanci státu, učitelé, na něž se vztahuje učitelský zákon z roku 1926, zaměstnanci zemí, okresů a obcí, učni v průmyslových a řemeslných podnicích a zaměstnanci v zemědělství a lesnictví.

Poněvadž jsme právě v předvánoční době, bude odhlasování tohoto zákona jistě milým překvapením všude tam, kam je příspěvek ze zákona plynoucí určen. Bude však také nemilým překvapením pro ty, kteří rovněž šli do pohraničí osídlit opuštěná místa, a to jsou zemědělci a živnostníci, ale na které zákon nepamatuje. Přimlouval jsme se v osidlovacím výboru, aby také zemědělci a živnostníci byli dodatečně do zákona zahrnuti. Nestalo se tak, poněvadž rozpočtoví hospodáři prý s takovým zvýšením nepočítali. Tím hůře, poněvadž opět vidíme, že se na určité stavy stále zapomíná i když se to vysvětluje tím, že tito zájemci dostávají laciněji usedlosti a živnosti, a tudíž prý není třeba jim dávat osidlovací příspěvek, nezdá se mi tento postup ani spravedlivý, ani taktický. Víme přece, že všechny příděly, tedy i příděly domků a vilek, nebudou počítány ve skutečné hodnotě, nýbrž o něco laciněji, a není zde tedy důvodu k rozlišování. Naopak, způsobíme zbytečné roztrpčení, když jedněm dáme a druhým nikoliv.

Rozdělení jedné miliardy statisícům zaměstnanců znamená nakonec pro každého maličkost, ale jinak vzato, je to přece jen radostné zjištění, že stát uznává jisté oběti těch, kteří šli do pohraničí. A deputátníci, čeledíni, drobní zemědělci a živnostníci stejné oběti snad nepřinesli? Jejich odchod z vnitrozemí do pohraničí nebyl spojen s mimořádným vydáním? Lidé z těchto stavů nejsou zvyklí, že by jim také někdy někdo zaplatit práci přes čas nebo že by jim dokonce stát dal na ruku tisíc korun. Dosud každý na nich chtěl jen práci a peníze. Stesk zejména zemědělců, že jsou jen na práci a placení, je přece všeobecně znám. A udělením osidlovacího příspěvku, z něhož jsme právě zemědělce a živnostníky vyloučili, potvrdili jsme znovu, že tomu tak je.

Těžko se smiřuji s tím, že právě v této době, kdy stále mluvíme o vyrovnání sociálních rozdílů, tyto sociální rozdíly zase děláme. Osidlovacím příspěvkem nezaplatíme, znovu zdůrazňuji, všechny stěhovací výlohy. Státní pokladna nemá tolik peněz. Dáme jen náplast, a to ne všem A proto, když už je skutečnost taková, myslím si, že by bylo psychologicky účinnější, kdybychom dali každému, kdo šel do pohraničí, třeba jen těch tisíc korun, ale kdybychom je dali opravdu každému.

Říkám-li však každému, mám zde přece jen určitou výhradu. Myslím totiž, abychom je dali každému poctivému, kdo šel do pohraničí. To proto, poněvadž do pohraničí šli dvojí lidé: jedni jenom za dorbodružstvím a druzí za prací. Dobrodruhové si už své osidlovací příspěvky mnohonásobně vybrali předem. Poctivým zůstává práce a starost, jak zaplatit dluhy. A oběma teď dáme osidlovací příspěvek. Představme si, jak tím ještě více podlomíme morálku v pohraničí a jak zeslabíme důvěru osidlenců ke státu, když budeme dávati osidlovací příspěvek i zlatokopům. Navrhoval jsem proto - a znovu navrhuji - abychom rozdávali opatrně a podívali se každému na prsty. Cožpak neznáme málo těch, kteří šli do pohraničí s jedním zavazadlem a nyní by nestačili odvážet nákladními auty? Těmto lidem za jedno zavazadlo nebudeme přece dávat osidlovací příspěvek na úhradu mimořádných stěhovacích výloh! Myslím, že je správné, abychom dávali jenom těm, kteří si to po vyšetření zaslouží. To však nemyslím politicky, abychom totiž prováděli nějaké šetření, zda ten či onen má v pořádku politickou legitimaci.

Pozvolna se vracíme od revoluční svéhlavosti k mírové práci. Vraťme se k ní počínaje Novým rokem a dvouletým plánem všude a ve všem a buďme nejdříve Čechy a Slováky a potom tím ostatním. Představme si, oč lépe se nám podaří úkoly, jež jsou před námi, když budeme nejdříve myslet na republiku a nikoliv na politické strany. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Dávam slovo p. posl. Weilandovi.

Posl. Weiland: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Návrh zákona o jednorázovém osidlovacím příspěvku na úhradu mimořádných stěhovacích a zařizovacích výloh zaměstnancům v pohraničí je třeba uvítat nejen jako plnění budovatelského programu vlády, ale i jako pochopení mimořádných poměrů v osvobozeném pohraničí a z toho plynoucí plnění povinnosti k těm, kteří do těchto krajů po skončení války šli, aby tu za odcházející Němce nastoupili na všech pracovištích a pomohli tak nejen osídlit, ale i hospodářsky a politicky zabezpečit území státu, po staletí ovládané našimi úhlavními nepřáteli.

Tito drobní pracující lidé, dělníci a státní veřejní zaměstnanci, právě tak jako zemědělci, živnostníci, národní správci v průmyslu i obchodu, museli zvládnout nesčetné a nemalé potíže, které se kladly v cestu úsilí o udržení hospodářského a národního života v pohraničí. Vždyť jsme tu prožívali a dosud prožíváme obrovský historický proces odchodu tří milionů Němců a příchodu dvou a půl milionu Čechů, obrovskou transakci, která nemá obdoby v dějinách nejen našich, ale ani Evropy nového věku vůbec. Nebyla to věc jednoduchá, zvláště když odsun i osídlení spojeny byly s konfiskací německého a zrádcovského majetku a s jeho zabezpečením.

Bylo nutno zabránit, aby nenastal zmatek a nepořádek. Na počátku vázla doprava, vázlo zásobování, aparát státní správy byl nedostatečný, bezpečnost minimální. Tisíce kořistníků využívalo situace a obohacovalo se na účet státu. A do těchto neutěšených poměrů, do tohoto počátečního chaosu, do této atmosféry, charakterisované hlavně zřejmým úpadkem poválečné morálky, přišel drobný český pracující člověk, aby ve své drtivé většině znamenal hráz kalným vodám, počátek stabilisace a pořádku. To byli opravdoví pionýři, nezištní, do krajnosti obětaví, odhodlaní a vytrvalí, bez rodin, na rychlo ubytovaní ve společných ubikacích, při mizerném stravování, při špatném spojení s domovem, nastoupili do továren, do dílen, na drahách, na poštách, ve školách, u soudů, u berních správ a obecních úřadů, v bankách, u stanic bezpečnostních, i na samých hranicích jako finanční stráž. Jim přísluší zásluha o to, že již za několik měsíců po revoluci byl v našem pohraničí zjednán pořádek, i když mnohé snad není ještě dokončeno a v mnohém je třeba nápravy. Na ně se plně vztahují slova presidenta republiky v poselství k národu ze dne 7. listopadu t. r.: "Nejen stroje, ale i mravně silní lidé jsou průkopníky pokroku." Jen takoví se o definitivní zakořenění národa zasloužili a zaslouží. Ano, pracující člověk se zasloužil o osvobozené pohraničí. Dokázal, jak správně chápe vlastenectví, bez velkých slov pracovat a splnit povinnost.

Při tom je však nutno konstatovat, že hospodářské poměry v pohraničí se i při postupující konsolidaci vyvíjely jinak než ve vnitrozemí. Dnes již je nepopíratelnou skutečností, uznávanou i nejvyššími úřady, že v pohraničí je větší drahota a že mzdy jsou namnoze nižší, protože v průmyslu teprve nyní se postupně přistupuje k úkolovému systému, skýtajícímu možnost většího výdělku. Stěhování, zvláště v loňském roce, znamenalo pro pracujícího člověka velkou obtíž a starosti, ale i finanční zatížení, i když byla poskytnuta zaměstnavatelem úhrada. Nebyly vozy ani železniční ani motorové, nebyly pohonné látky, nebyly pomocné síly. Všechny tyto potíže a nevýhody našich pracujících lidí v pohraničí byly nám dobře známy. A proto již v Prozatímním Národním shromáždění předložili poslanci čs. strany národněsocialistické iniciativní návrh zákona na poskytnutí pohraničních přídavků. Nedošel tehdy ohlasu, ale nutnost poskytovati pracujícím lidem v pohraničí finanční výpomoc byla nakonec uznávána na nejvyšších místech a vládní činitelé a pan předseda Osidlovacího úřadu učinili v tom směru při svých návštěvách v pohraničí četná závazná prohlášení.

Tím byla záležitost osidlovacího příspěvku u všech zaměstnanců v pohraničí zpopularisována do té míry, že se touto otázkou zabývala každá schůze a každé shromáždění pracujících lidí. Dnes navrženou osnovou měníme přísliby ve skutek, bohužel ne naplno. Je pravda, že bylo nutno rozsah osnovy přizpůsobit finančním možnostem státu. A je nutno uznat, že se tu šlo značně daleko. Na osidlovací příspěvek byla v rozpočtu zařazena 1 miliarda. Ale i v tomto omezení bylo možno dosáhnouti v zákoně větší relativní spravedlnosti. Na př. V § 2, odst. 1, lit. b) přiznává se návrh na osidlovací příspěvek jen některým kategoriím dělnictva. Důvodová zpráva sice praví, že osidlovací příspěvek má býti úhradou mimořádných stěhovacích a zařizovacích výloh, jak konečně vyplývá i z titulu tohoto zákona, ale kromě toho má také získati další pracovní síly. Je tedy opatřením jednak sociálním, ale zároveň i propagačním. Zabíjejí se tu dvě mouchy jednou ranou. Ustanovení § 2 o nároku jen některých kategorií dělnictva staví však účel propagační, tedy získání dalších pracovních sil, do popředí a zeslabuje tak sociální ráž celé osnovy, který měl zůstat hlavní.

Jednorázová výpomoc ve formě osidlovacího příspěvku je nejen sociální nutností, ale i uznáním za vykonanou práci v poměrech mimořádně těžkých a nesnadných. A v tom měl být i její veliký smysl mravní. Tím, že některé kategorie dělnictva vylučujeme, ztrácíme předem cenný přínos morální posily pracujících vrstev a nahrazujeme jej nespokojeností těch, kteří budou vyřazeni, závistí a zaujetím jedněch k druhým, zhoršením pracovní morálky a pocitem křivdy a zklamání těch, kteří nedostanou nic. Snad mnohde bude to znamenati i odchod z pohraničí, protože na základě tolikrát projevených příslibů počítají s osidlovacím příspěvkem v pohraničí všichni zaměstnanci.

Zástupci naší strany podali v tom smyslu v osidolvacím výboru pozměňovací návrhy, aby základní částky osidlovacího příspěvku byly úměrně sníženy, ale aby nárok byl zaručen všem, kteří jsou v pracujícím poměru. Bohužel nedosáhli jsme souhlasu.

Ale jest ještě jedna tvrdost v ustanovení této osnovy, na niž jsme důrazně upozornili při jejím projednávání. Týká se zmenšení osidlovacího příspěvku o částku vyplacenou zaměstnanci zaměstnavatelem na úhradu nákladů spojených se stěhováním. To prakticky znamená, že státní a veřejní zaměstnanci, kteří se do pohraničí přestěhovali, nedostanou už nic anebo velmi málo. Je pravda, že náhradu stěhovacích výloh již dostali, ale na tu měli nárok v každém případě podle vládního nařízení čís. 53 a 54 z r. 1942. Tato náhrada, poskytovaná při každém přeložení, netýká se však těch mimořádných výdajů, které neslo s sebou přesídlení do pohraničí v prvních dobách po našem osvobození.

A zase tu hraje roli otázka mravní. Ten, kdo dal k disposici nábytek po Němcích ve svém nově přiděleném bytě pro ty, kteří byli vybombováni nebo politicky persekvováni, pro krajany vracející se z ciziny, či pro ty, kteří válkou přišli o všechno, a stěhoval si vlastní nábytek daleko z Čech nebo Moravy, nedostane osidlovací příspěvek, protože náklady spojené se stěhováním převyšují již výši tohoto příspěvku. Naproti tomu ten, kdo doma své zařízení prodal, přijel do pohraničí s aktovkou nebo s kufrem a převzal přidělený byt i s nábytkem a zařízením, dostane osidlovací příspěvek v plné výši, třebaže si ušetřil stěhování a celou tu námahu a starost s tím spojenou. Nesrovnalosti vzniknou i mezi těmi, kteří se stěhovali z blízkého sousedství, z nepatrné vzdálenosti a měli tedy nepatrné stěhovací výlohy, a těmi, kteří vezli své svršky do pohraničí z velikých dálek. Rovněž ti, kteří nastoupili práci v krajích těžce postižených válkou, budou tímto ustanovením tvrdě postiženi. Jde hlavně o Opavsko, kde osídlenci stěhovali se do bytů válkou poškozených, museli se téměř všichni postarat o adaptaci těchto bytů a museli si přinést své vlastní zařízení bytové. Tito drobní lidé vesměs se finančně značně zatížili a čekají od poskytnutí osidlovacího příspěvku aspoň částečnou úlevu ve svých finančních starostech. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)