Stát jako zaměstnavatel se tu zachoval správně a spravedlivě a patří mu náš opravdový dík. To platí zejména, pokud jde o vdovy, které si toho plným právem nejvíce zaslouží. Ale tím nekončí povinnost státu. Podle výše uvedené zásady solidarity a rovnoprávnosti se musí nyní vyřešit otázka náhrady škody, zejména ušlého důchodu, i u všech jiných účastníků národního boje za osvobození než u veřejných zaměstnanců, tedy také u soukromých zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných. A tu jsme u problému, o němž se poslední dobou hodně diskutuje, a dodejme hned, diskutuje se tak, že to vyvolává rozladění a rozčarování u těchto skupin národního odboje. Nedivme se. Naši vlastenecky uvědomělí lidé šli do odboje bez váhání a bez ohledu na všechny důsledky, které to pro ně osobně, ale i pro jejich rodiny přinese, se všemi těmito důsledky počítajíce. A očekávané důsledky se také dostavily. Rodiny byly bez výdělku, poněvadž živitelé byli v kriminálech, koncentrácích atd. Soukromé podniky byly úředně gestapem zavřeny. A tak rodiny persekvovaných žily po celou dobu 5-6 let úplně bez příjmů, odkázány jen na milodary dobrých a statečných přátel. To ovšem nemohlo stačit na život celé rodiny a tak nezbývalo nic, než se zadlužovat. Persekvované rodiny uzavíraly tyto zápůjčky pod dojmem stálých slibů naší zahraniční vlády, že všechny škody, způsobené nacistickou persekucí, budou do haléře hrazeny. A dnes máme už 1¹/₂ roku po válce a dluhy způsobené persekucí trvají dále, poněvadž se nedostalo ještě ani haléře náhrady. Ale co víc a co je trapnější na celé této věci, že se začíná mluvit o tom, že tyto škody vůbec nemají být hrazeny. Účastníci národního boje za osvobození prý musí být rádi, že jim republika dává příležitost k práci. Paní a pánové, stydím se jakožto příslušník českého národa, že takovéto a podobné výroky vyšly a vycházejí vůbec z úst českých lidí. Tedy ty, český dělníku, živnostníku, ty český sedláku atd., atd., který jsi v nejtěžších dobách pro národ cítil hlas svého srdce a bez váhání a bez ohledu na své rodiny jsi se vrhl hrdinsky do nerovného zápasu s nacistickou přesilou, musíš být teď rád, že nemusíš žebrat, že ti dává republika příležitost k práci. A všechno, co jsi v tom nerovném boji ztratil, i všechny ty dluhy, v kterých se teď celá tvá rodina topí jako v následcích celé té persekuce, to je všechno vedlejší, na to se nebéře zřetel. Je to vůbec možné? Kde je jaká morálka? Kdyby chtěli účastníci národního boje za osvobození nějakou odměnu za svou odbojovou činnost, právem by se mohlo namítnouti, že za práci pro vlast se neplatí. Ale tu přece nejde o žádnou odměnu, nýbrž jen a jen o holou náhradu skutečné škody. A i ta se jim má odpírat? A pokud se týče té pracovní příležitosti, věřím, že se tak lehce mluví těm, jimž dala naše republika teď pracovní příležitost opravdu skvělou, jistě lepší, než jakou měli v předválečné době. V tom rozdílu mezi jejich předválečnou a nynější prací dostávají právě náhradu za ušlý výdělek za dobu persekuce. Ale kolik z účastníků národního boje za osvobození je takovýchto šťastlivců? Mizivé procento, kdežto obrovská většina je na tom dnes s pracovní příležitostí a hlavně s odměnou za ni relativně stejně, ne-li hůř, jako před válkou, a jejich škody tedy nemohou být uhrazeny dnešní vyšší pracovní příležitostí.

Jestliže se dnes argumentuje proti náhradě škody špatnou finanční situací státu, je to neupřímné, a jak dokážu dál, přímo nemravné. Podle košického programu mělo být pro náhradu škody, způsobené okupací a nacistickou persekucí, použito majetku zkonfiskovaného Němcům, Maďarům a zrádcům. To by bylo také jedině správné a spravedlivé. Namísto toho však, abychom tento zkonfiskovaný majetek pečlivě střežili a použili ho jako náhrady škody účastníkům národního boje za osvobození, nechali jsme ho rozkrást. Známe o tom spousty dokladů z denního tisku a já cituji jen zoufalý článek z "Hospodáře" ze dne 21. listopadu t. r., v němž je konstatováno, že nehledě vůbec k tomu, co bylo už přímo rozkradeno dřív, je tu vážné nebezpečí, že i to, co tu dosud zbylo v těch různých t. zv. skladech, bude téměř úplně rozkradeno. Vždyť podle tohoto zjištění majetkové hodnoty, které jsou obsaženy v seznamech, ve skutečnosti už tam vůbec neexistují, poněvadž buď zatím záhadným způsobem zmizely, anebo byly t. zv. silnými jednotlivci přiděleny bez jakéhokoliv povolení různým záhadným osobám. (Posl. Žáčková-Batková: Co dělá SNB?) l při této zlodějně se počítá s výnosem prodeje zkonfiskovaného movitého majetku téměř ve výši dvou miliard, ač podle původního odhadu měl být výnos mnohem a mnohem vyšší.

A kde jsou teprve cifry, kterých je možno dosíci prodejem zkonfiskovaného nemovitého majetku? Ovšem i tu se dělá nepoctivá politika vzhledem k účastníkům národního boje za osvobození. Chodilo se a chodí po schůzích s demagogickým tvrzením, že zkonfiskovaný nemovitý majetek bude přidělen buď zadarmo, nebo aspoň za směšně nízké ceny. Tak to tedy nebude a nesmí být, paní a pánové. Zkonfiskovaný majetek je majetek národní a podle toho se s ním musí hospodařit. (Potlesk.) Nedopustíme, aby se z majetku národa dělaly presenty, ať je to komukoliv. Zkonfiskovaný a přidělený majetek musí být řádně zhodnocen a řádně zaplacen, (Potlesk.) jak toho vyžaduje kritická situace našeho státu. Nezapomeňme, že dosaženého výnosu má být použito též k nápravě naší měny.

Ze všeho, co jsem teď řekl, vyplývá závěr, že kdyby bylo se zkonfiskovaným majetkem řádně hospodařeno, kdyby nebyl rozkrádán a kdyby byl zodpovědně zpeněžen, bylo by tu dost majetku, z něhož by mohla být hrazena škoda účastníkům národního boje za osvobození, jak jim to bylo z Londýna i v košickém programu slíbeno. Jestliže se teprve dnes provádí čistka mezi těmi různými pány správci zkonfiskovaného majetku a spousta je jich suspendována a zatčena pokud se jim ovšem nepodařilo uprchnout za hranice z toho ti ubozí účastníci národního boje za osvobození nic nemají. Z toho se ani nenajedí, ani si nezaplatí válečné dluhy. Zde se musí najít východisko jiné, které by pro ně znamenalo konkretní pomoc. A zdůrazňuji, co možno brzo. Neboť, jak píše posl. Vandrovec ve Svobodném slově dne 30. listopadu t. r.: "Trpělivost, i ta svatá, má svoje meze." Prostí lidé jsou opravdu nespokojeni, když vidí, že zkonfiskovaný, t. j. státní majetek, který má sloužit k zabezpečení měny, se prodává za směšně nízkou cenu těm, kteří se včas protlačili, zabrali a teď ještě hlomozí. Při tom pro ty, kteří za samostatnost a stát bojovali, trpěli a umírali, nejsou prostředky ani na sebe menší odškodnění. (Posl. Žáčková-Batková: Je třeba uveřejnit postupně jejich jména a vědět, kdo to je. Tak to budeme dělat. Na všecko dojde, čas to udělá. Nebudeme se ptát. My máme čisté ruce. Různé výkřiky. - Hluk.) Ano, vážení přátelé...

Podpredseda Komzala (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. dr Hobza (pokračuje): To není mravné napřed slibovat, pak nechat vše rozkrást nebo prohospodařit a ukázat pak prázdnou dlaň a říci, kde nic není, ani smrt nebéře. To je nemravnost nejvyššího stupně a k té mlčet nelze. Mlčení by znamenalo souhlas, a takovou odpovědnost si nemůže vzít nikdo na svědomí. Vždyť, opakuji znovu, účastníci národního boje za osvobození nepožadují žádnou náhradu, odměnu, nýbrž jen holou náhradu skutečné škody. A kdo tu jim chce upřít, sahá na samy základy práva a mravnosti. Žádáme proto spravedlnost pro účastníky národního boje za osvobození, a to spravedlnost pro všechny bez rozdílu povolání a druhu jejich zaměstnání, na podkladě solidarity a věrného bratrství, které nás spojovalo v národním odboji v době nacistické persekuce. Kdyby tyto základní zásady byly tu pošlapány, rozlučme se tím okamžikem s důvěrou lidu v právní i mravní řád v tomto státě. A tak daleko to přece snad dovést u nás nechceme; vždyť snad nakonec všichni pochopíme, že návrat všech těch mučedníků z kriminálů a koncentráků nesmí být pro ně kletbou a oni nesmějí nabýti dojmu, že jejich návrat se stal nežádoucím a nepříjemným a že by národ, resp. jeho nynější vedení raději jim všem udělilo medaile za zásluhy in memoriam.

A nakonec malou poznámku. Nebojte se, že vás tady budou všichni ti vrátivší se účastníci národního boje za osvobození dlouho obtěžovat. Ani do sta let, ani do osmdesáti, ani do sedmdesáti let svého věku! Jsou všichni poznamenáni nacistickou kulturou za těch šest, pět či tři léta utrpení, a tak je čeká povětšině stejný osud předčasného odchodu, jako naše legionáře z první světové války. Neznepříjemňujme jim tedy ten omezený zbytek jejich života. Nezasloužili by si toho. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalej je ku slovu prihlásený pán posl. Holub. Dávam mu slovo.

Posl. Holub: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Bylo k tomu třeba dvacet měsíců, které uběhly od konce druhé světové války, aby tato sněmovna mohla rozhodnout o zákoně, který vymezuje pojem příslušníků československé armády v zahraničí a jiných účastníků národního boje za osvobození, tedy těch, kteří se největší měrou zasloužili o naše národní a státní osvobození. Veřejnost příjme tento zákon jako samozřejmý akt spravedlnosti, který je nezbytným doplňkem všeho toho, co se v zákonodárství i v praktickém průběhu revoluce a po ní udělalo proti zbabělosti, opatrnictví a zradě. Bylo by však mylným výkladem této novely, kdyby jí někdo dával jenom tento úzký smysl, zploštěný dokonce snad na pouhou odměnu nebo sociální povinnost.

Nesčetněkrát bylo u nás i v době války i po ní při různých příležitostech zdůrazňováno, že na vedoucí místa veřejného života budou povoláváni především ti, kteří se se zbraní v ruce postavili proti okupantům. Provedením této zásady má být prokázáno, že v našem národním životě je a bude rozhodující moment občanské morálky: že sice nemají být trestáni ti, kteří se vůči národu a státu ničím neprovinili, že však na odpovědná a důležitá místa patří ti, kteří proti fašismu vystoupili aktivně, bez ohledu na osobní risiko, na možné důsledky pro své rodiny a bez ohledu na to, že se pouštěli do zápasu s nepřítelem tehdy silným a stále vítězícím.

Dříve však, než se příslušné zákonné osnovy dostaly na stůl členů sněmovny, byla v úřadech a v soukromém podnikání vysazena část zaměstnanců a podnikatelů, kteří se národně anebo sociálně neosvědčili, a jejich místa byla obsazena jinými. Tento přesun byl proveden velmi rychle, neorganisovaně a bez uplatnění vyšších hledisek národních a státních, a měl za následek, že nejenom v soukromém podnikání, ale i ve veřejných službách se pevně usadila vrstva početně nesmírně silná, která za okupace tvořila základ protektorátní administrativy. Vystřídání spolehlivými a zasloužilými nepřipadlo k dobru zahraničním vojákům. Dříve než mohli býti jako jediná plně organisovaná, vycvičená a vyzbrojená vojenská jednotka propuštěni do občanského života, zbyly na ně namnoze jen drobty a odpadky. Výjimku z tohoto pravidla představuje malá skupina úředníků, přijatých do vládních služeb s t. zv. košickou výhodou. Tu se několika málo bývalým zahraničním vojákům dostalo určitého zvýhodnění, ne však jako zahraničním vojákům, protože spolu s nimi byli stejně zvýhodněni i ti, kteří na vojně nebyli. Kromě toho se pak těchto výhod nedostalo nikomu jinému než zaměstnancům, kteří byli nově přijati, nikoli těm, kteří byli zaměstnanci před tím, než odešli do ciziny. To jsou však jen detaily.

Jako tomu bylo u obsazování národních správ a bytů, tak i v úřadech získaly z personálních přesunů, přivoděných revolucí, především osoby, které na vítězství v této válce neměly často žádných zásluh. Je samozřejmé, že pro zahraniční vojáky i politické vězně to s sebou přineslo vážné mravní i hmotné důsledky. Povyšovací návrhy podle zásad tak zv. renominace byly pro zaměstnance dříve protektorátní podány obvykle dříve než pro zahraniční vojáky. Při těchto povyšováních byla služba v zahraniční armádě a pro zahraniční vládu postavena na roveň službě pro okupační režim. Jsou důkazy o tom, že rozhodující orgány ústředních úřadů prohlásily za kvalifikační nedostatek, že účastníci zahraničního i domácího odboje neměli po dobu šesti let kontakt se životem doma. Naproti tomu se staly případy, že mnohé osoby, které neměly s odbojem nic společného, obsadily vedoucí místa a inkasovaly tak výhody skutečných účastníků odboje. Tento zákon sice tyto nesrovnalosti a tvrdosti neodstraňuje, avšak přece jenom dává účastníkům zahraničního odboje a politickým vězňům možnost lepšího uplatnění.

Není sporu o tom, že stejně jako po minulé válce se vyskytnou kritikové tohoto zákona. Budou zase volat, že práce pro vlast se neplatí. Budou to zejména ti, kdož v roce 1939 až 1941 viděli v odchodu do zahraničí výraz nezdravého romantismu a bezhlavého dobrodružství.

Paní a pánové, i když bylo již tolik řečeno o naší zahraniční armádě, přece jenom nám chybí celkové historicky správné ocenění jejího významu. Zapomíná se na to, že odboj začal vlastně ihned, jakmile se Mnichovem ukázalo, že nebude boje, pro nějž jsme se politicky i fysicky připravovali. Zapomíná se též na to, z jaké atmosféry se tento prapor odboje zvedl: že to byla atmosféra triumfujícího kapitulantství, vítězného defaitismu, sklápění padacích mostů pro předvoj světového fašismu, atmosféra malověrnosti, plivání na vlastní osobní i národní minulost, na přesvědčení, na všechnu zásadnost, na vše, co nám bylo v naší dávné i nedávné historii drahé a svaté.

Odejít znamenalo mít důvěru v sebe, odhodlání a víru v ideál státu a životnost národa, zaměnit protektorátní přítmí za úplnou tmu, z níž tehdy ještě nevynikal zásah Sovětského svazu a Spojených států severoamerických, a jen málo z toho, čím bylo určeno konečné vítězství.

Kolik hodnot se na cestě ukázalo jako pozlátko, kolik světel jako bludičky! Je to právě schopnost zahraničních vojáků jít dál i přes tyto neúspěchy, prosazovat svou víru proti ranám osudu, v níž je její hlavní význam. Kdyby byli klesli, kdyby se byli ztotožnili s ovzduším tak zv. druhé republiky, protektorátu a slovenského státu, byli bychom se zařadili vedle Maďarska a ostatních satelitů Německa, kteří sice dnes dokazují, že byli znásilněni, nemohou však prokázat, že se bránili a že bojovali.

Postavili jsme se se svou armádou po bok spojenců a vytvořili jsme tak nezbytný předpoklad politické akce, která by bývala sama o sobě nemohla vésti k úspěchu, stejně jako v minulé válce jsme utvořením a bojem své armády spojili svou věc s věcí světového pokroku v jeho západní i východní formě. A přesto, že se naše armáda nemohla počtem a tedy i celkovým vojenským významem rovnati armádám ostatních spojenců, tvořila mezi nimi přece jen váženou jednotku, protože to byla armáda vytvořená z jednotlivců, kteří přišli bojovat, opustivše všechno, kteří, aby dostali zbraň do rukou, museli překročit nezákonně a jako psanci několikero státních hranic a projíti víc než půl Evropy. Je něco jiného vyhovět mobilisačnímu rozkazu a něco jiného mobilisovat se sám, za nejhorších technických i psychologických předpokladů. Dnes je mnohým vše jasné. Vidíme jasnou a přirozenou cestu od porážky k vítězství. Jak brzy se zapomíná, že to byla cesta plná obtíží, oklik a že je po celé své délce vroubena těly padlých hrdinů. Jak málo se vzpomíná těch, kteří padli už na moravskoslovenské hranici nebo dokonce už předtím v osidlech německých pochopů. Za maďarskou hranicí číhá Tollonczház a Citadela a i Bělehrad se stal hrobem mnoha členů odboje. Není místa na světě, odkud by se na zavolání vlasti neozval hlas, není však též místa, které by nebylo posvěceno obětí českých a slovenských lidí. Bylo by zločinem na těchto obětech a na národní morálce, kdybychom viděli jen ty šťastné, kteří se vrátili.

Nejde o to rozšiřovat kult mučednictví, proti němuž už bojoval a stavěl se T. G. Masaryk; právě naopak, nám i budoucím musí být jasno, že více než to nejtěžší utrpení se hodnotí aktivita, positivní účast na díle odboje. A čím dříve k ní došlo, čím nesobečtější byla, tím musí být hodnocena výše.

Pokud jde o politické vězně, chtěl bych říci, že stejně tak jako u zahraničních vojáků jde zde o nejpočetnější složku druhé fronty našeho vnitřního národního odboje. Jsou mezi nimi lidé nejstatečnější, kteří nejenom měli odvahu jít do předem marného boje proti přesile a beze zbraní s obětováním sebe i svých rodin, nýbrž také ti, kteří zde zbyli z nekonečné řady tisíců kamarádů po všech výsledcích gestapa, soudů, utrpení věznic i koncentračních táborů. Jsou mezi nimi takoví, kteří nezradili ani v nejtěžších zkouškách života, jak si do doby gestapácké justice nikdo na světě nedovedl představit, kteří nezradili a zachránili tisíce jiných ohrožených bojovníků a kterým tady náleží stejné uznání jako osvědčeným bojovníkům na frontách.

Je samozřejmé a známé, že se i mezi ně vloudily živly opačné, buď úmyslně nebo náhodně, které by mohly jméno a štít politického vězně znevážit a zdiskreditovat. Proto je důležité, aby i tento pojem byl pevně vymezen a aby jméno politického vězně bylo již samo o sobě vysvědčením, vyznamenáním a doporučením pro ty, kteří si toho plně zaslouží. Tito otužilí a těžkými zkouškami prošlí bojovníci, kteří všecko ztratili a všecko obětovali, si nejen zaslouží po existenční a sociální stránce plné pozornosti a ohledu celé naší národní společnosti, ale budou všude na svých místech v pohraničí jako ve vnitrozemí, ve službě státní, politické, stejné jako hospodářské, pevnými pilíři a strážci našeho společného státního, národního a demokratického programu, pro který byli ochotni obětovat všechno.

Po této stránce vidím jako nejkladnější výsledek této zákonné osnovy, že nečiní rozdílu mezi jednotlivými složkami národních bojovníků, že je bude stejně pečlivě posuzovat a vybírat, ale i stejně spravedlivě v zájmu národa a státu hodnotit.

Tato zákonná norma má býti na věky památníkem, že ti, kteří byli v prvních řadách v době nebezpečí a krise mají navždy zůstat mezi vedoucími silami národa. To je právo a závazek, a zákonodárce, který z předvoje národní revoluce dělá předvoj budování, je vychovatelem generací, jež možná - nedej Bůh - budou musit projít stejnou historickou zkouškou. Dejme jim pocty, že nebojovali za cizí cíle. Umožněme jim, aby se jako řádní občané zařadili do občanského života. Nejde o odměnu, nejde o sociální povinnost. Nejde především jen o zahraniční bojovníky a politické vězně samé. Jde o přítomný i budoucí zájem státu, o požadavek branné morálky, o přestavbu naší společnosti tak, aby plodů vítězství mohli bez trpkosti užívati zejména ti, kteří se o ně zasloužili nejvíce. (Potlesk.)