Druhá stránka našeho hospodářského
života však též vyžaduje
kontroly. Je to především
výrobní politika, krmná
politika a cenová politika
zemědělská. Naše zemědělská
politika je v oboru cenovém
vedena jinými motivy než
hospodářskou logikou. Nemáme
nic proti snaživým lidem,
ale jejich výuční dobu
nelze účtovati stamiliony a
miliardami škod a snížením
životní úrovně českého
a slovenského lidu. (Předsednictví
převzal místopředs.
Tymeš.)
Světové ceny pšenice i
žita nás přesvědčují
o tom, že cenová úroveň
obou druhů obilovin je u
nás nejnižší. Platí
to o žitu stejně tak
jako o pšenici. Nás však
zajímají účinky této
cenové politiky na produkci
a těžké škody, které
ohrožují státní hospodářství.
Pravím, že cenová politika,
která staví cenově na
roveň pšenici a žito,
vedla a vede k omezení
produkce pšenice, neuvažujeme-li
pro stručnost o jiných
souběžných důvodech. Faktem
je, že v krátké
době budeme před situací,
kdy budeme nuceni dovážet
pšenici, a prosím, to
je ve státě, který
si nevěděl rady s nadprodukci
pšenice.
Nejlépe se jeví tato situace
v cifrách. Ze sklizně
roku 1936 jsme vykoupili v
Čechách a na Moravě
53.645 vagonů pšenice a
31.840 vagonů žita. Ze
sklizně roku 1945, kdy došlo
k rozhodnutí o stejných
výkupních cenách pro
pšenici i pro žito, jsme
vykoupili v Čechách a
na Moravě jen 33.900 vagonů
pšenice, zatím co jsme
vykoupili žita 52.500 vagonů.
Stručně: Zde nejde o snížení
ceny žita, ale o vylepšení
ceny pšenice, neboť ze sklizně
roku 1945 jsme vykoupili v
Čechách a na Moravě
přibližně polovici pšenice
oproti stavu sklizně z roku
1936, ale za to dvojnásobek
žita oproti stavu sklizně
roku 1936. Při tom nikdo
nemůže svádět na
zemědělce, ať již
kterékoliv novodobé kategorie,
že produkovali méně, protože
úhrnný výkup chlebového
obilí ze sklizně 1945
je vyšší než byl
v roce 1936, a to 86.400
vagonů proti 85.000 vagonů.
Jestliže účelem dvouletky
je dosáhnout výrobních
výsledků roku 1937, pak
v obilnářství naši
zemědělci již tento požadavek
v roce 1945 překročili.
Zemědělci tedy nezklamali,
ale zklamala neobyčejně škodlivá
cenová politika, která experimentovala
na účet státu a
daní, které musí občan
tohoto státu ze svého
důchodu platit. Odhadujeme-li potřebu
pšenice pro náš konsum
v Čechách a na Moravě
asi na 50 až 55 tisíc
vagonů, zjistíme také,
že při výkupu pšenice
ze sklizně roku 1945 v
množství 33.900 vagonů
byli jsme nuceni dovézt v
hospodářském roce 1945
a 1946 asi 20 až 25
tisíc vagonů, a jak
prohlásil pan ministr Majer na
schůzi družstevníků před
týdnem, dovezla nám UNRRA
celkem 35.000 vagonů chlebového
obilí. V letošním roce
jsme vykoupili ze sklizně 1946
do konce listopadu asi 28-29
tisíc vagonů pšenice.
Do jaké míry se výkup
pšenice v tomto roce zvýší,
ověříme si na tom,
až ze sklizně 1945 bude
vykoupeno asi 33.900 vagonů
pšenice.
Nesporné tedy zůstane, že
ke krytí dosud platných
dávek budeme nuceni pšenici
dovážet. Určité množství,
asi 5-6 tisíc vagonů
pšenice, je dováženo na
účet toho množství
žita, které jako osivo
bylo vyvezeno. Odhadneme-li jen mírně
potřebu dovozu a zvýšili
jsme dávky pšeničné
mouky a pšeničného pečiva,
dále jsme umožnili ve
spotřebě pšeničné
mouky záměnu za mouku
žitnou zjistíme, že musíme
dovézt nejméně 15-20
tisíc vagonů pšenice.
Tato pšenice mohla by býti
za nynější situace a
podle stavu světových zásob
dovezena jen ze Spojených států
nebo z Kanady za devisy, kterých
bychom ovšem raději použili
pro nákup surovin průmyslových,
vlny a gumy a potřebných
kovů barevných.
Vidíme-li, že světová
cena pšenice franko náš
mlýn je nejméně 600
Kčs za 1 q pšenice,
znamená to, že bychom
musili vydat jen za pšenici
při dovozu 15-20 tisíc
vagonů celkem částku
900 milionů nebo až 1.200
milionů korun v devisách,
a to nepočítám částku
za pšenici, které potřebujeme
ku krytí potřeby Slovenska.
Naši zemědělci dodávají,
jak známo, pšenici průměrně
za cenu 334.Kčs za 1
q, t. j. za cenu nižší
cen světových průměrně
asi o 250 Kčs, počítáme-li
16 Kčs na náklady řízeného
hospodářství.
Opakuji proto, že za nelogickou
zemědělskou politiku při
zachování dnešního nebo
dokonce při větším
výkupu chlebového obilí
v r. 1945 než v mírových
letech 1936 a 1937 jsme nuceni
na devisách, jichž nemáme
nadbytek, zaplatit do ciziny jen
z Čech a Moravy za naše
knedlíky a rohlíky částku
jedné a čtvrt miliardy,
která je vyhozena zbytečně,
poněvadž při jiné
zemědělské politice bychom
zásluhou našich zemědělců
tuto částku zachránili
pro dovoz surovin průmyslových.
Nízkými cenami všech druhů
obilí, jak je zřejmo,
výživě lidu a zájmům
státního finančního
hospodářství neposloužíme.
Právě naopak! Namísto
toho při nynější
cenové politice zemědělské
získá pan ministr zemědělství
u pšenice ze srážek
z výkupních cen u jednotlivých
novodobých kategorií zemědělských
závodů částku asi
28 milionů, které jsou
ve formě proskribovaných snad
a dříve tak nenáviděných
subvencí věnovány na
umělé kvočny a jiné
vymoženosti, jistě ceny nyní
velmi problematické pro naše
národní hospodářství.
blematické pro naše hospodářství.
Tím jsem naprosto jasně
a číselně přesně
vyjádřil možnost úspory
pro náš rozpočet v
částce nejméně 1200
milionů Kčs jen z dovozu
pšenice a s potřebou Slovenska
v částce nejméně
o 300 až 400 milionů
vyšší, tedy jednu a
půl miliardy korun.
O možnosti úspory další
jedné miliardy povím dále.
Zmíním se jen o další
bolesti naší oficielní
zemědělské politiky, jíž
jest ječmen. Naše zemědělská
politika, kdyby byla vedena selským,
nebo chcete-li, chalupnickým rozumem,
mohla by naší zásobě
devis a průmyslu dodati nekonečné
hodnoty, kdyby měla pojem o
tom, co je to ječmen
a rozumná krmivová politika.
Ze sklizně 1936 jsme vykoupili
22.752 vagonů ječmene a
v r. 1937 dokonce 32.239 vagonů,
ale ze sklizně 1945 pouze
10.514 vagonů ječmene, tedy
pouhou třetinu výkupu ječmene
z r. 1937. V tomto roce
jsme vykoupili do konce listopadu
pouze 1/6 množství ječmene
vykoupeného roku 1937. Ptejte
se potom, kde bude kvalitní
pivo pro naše dělnictvo,
kde bude slad jako cenný
vývozní artikl k výrobě
devis. Podle výkazů bylo
dosaženo přetěžku 38
milionů korun za slad. V
roce 1936 a 1937 jsme měli
vysokou kapacitu našeho průmyslu,
která pro naši obchodní
bilanci znamenala nekonečný
přinos devis. V této
době jsme převážně
jak potvrdil pan ministr zahraničního
obchodu odkázáni na devisy
z titulu vývozu zemědělských
výrobků. Naše zemědělská
cenová politika, která snižuje
produkci nebo ji orientuje jinak,
než je zájmem státním,
tedy logicky vede k ochuzování
nejen zemědělců, ale
páše nedozírné škody,
které odnáší poplatník
tím, že polovičku jeho
důchodu stráví veřejná
správa.
A nyní něco o další
miliardě československých korun,
které lze ihned ušetřit.
Cenová politika týkající
se chleba je prý také
z oboru, o němž prý
je neradno mluvit. Abychom udrželi
dosavadní cenu chleba, t. j.
4,80 nebo 5 Kč za jeden
kilogram, musíme ze státních
prostředků, tedy z prostředků
získaných daněmi, doplácet
jen v Čechách a na
Moravě 850 milionů Kčs
a na Slovensku asi 250 milionů
Kčs.
Když loni v prosinci došlo
k úpravě cen a
šlo tehdy o jejich trojnásobek,
byla cena chleba z dosavadních
3 korun za jeden kilogram zvýšena
na 4,70 či 5 Kčs,
tedy ani ne o jednonásobek,
zatím co ve všech ostatních
oborech trojnásobek prosazen byl.
Při tom je známo, že
pekařské organisace prohlásily
při loňském jednání
o ceně chleba, že při
ceně 5,70 Kčs za jeden
kilogram chleba by nebylo třeba
žádných příspěvků
státních dopláceti. Odhadujeme-li
dnes potřebu chleba na jednu
tříčlennou rodinu asi
20 kg na jedno zásobovací
období, činil by cenový
rozdíl při ceně chleba
5,70 Kčs v neprospěch
tříčlenné rodiny 14
korun. Je to přesně
tatáž částka, které
je zapotřebí k nákupu
4 slovy čtyř amerických
cigaret po 3.50 Kčs; čili
stát na jedné straně
věnuje tříčlenné
rodině z prostředků
získaných na daních
občanů částku 14
Kčs, ale na druhé straně
tutéž částku požaduje
za pouhé čtyři cigarety.
A to si myslím, že
by náš kuřák, zejména
z vrstev dělnických, poděkoval
těmto pánům za laskavost,
že mu dovolují z takto
vzniklé úspory jeho rodiny
vykouřiti tyto čtyři
cigarety. Tato politika přendavání
haléře z jedné kapsy
do druhé je politikou, do
které musí konsument vidět,
aby mu nebyla směšnou.
Při tom všichni ti, kteří
se podílejí na výrobě
chleba, jak mlýnská výroba,
tak pekaři, mají kalkulaci
podle nejvyššího úřadu
cenového, jak prohlásil jejich
předseda, úplně na nůž.
Skutečností jinak zcela známou
je, že pekaři se zabývají
výrobou chleba jen jako výrobou
paralelní a ne jako výrobou,
na níž mají přímý
zájem jako na předmětu
své obživy.
Vracím se znovu ke kalkulaci
ceny chleba a ceny cigaret.
Dovodil jsem, že tříčlenná
rodina ušetří v jednom
zásobovacím období na
chlebě 14 Kčs. Ušetří
tedy za rok 182 Kčs.
Pamatujeme se, že v jednom
období měl kuřák
nárok a také si odebral
40 amerických cigaret. Těchto
pouhých 40 amerických cigaret
ho stálo 140 Kčs na
jediné přídělové
období. Vrátil tedy kuřák,
člen tříčlenné
rodiny, během 4 neděl
státu bez 40 Kčs tutéž
částku, kterou rodina při
dosavadních cenách chleba ušetří
za rok. Až k takovýmto
důsledkům vede tato politika.
Skutečné reálné možnosti,
jak zlevnit cenu chleba a pečiva,
jsme však nevyčerpali a
jsou zde. Na př. výrobní
schopnost našich mlýnů
je tak značná, že
jí může býti využito
v dnešní době po
snížení počtu konsumentů
jen z jedné čtvrtiny.
Tato nevyužitá výrobní
schopnost mlýnů je pro
jednotlivé podniky těžkou
režijní položkou. Je samozřejmé,
že jen mlýny plně
zaměstnané by mohly přispět
k snížení cen mlýnských
vyrobků pro spotřebitele. To
platí doslova, pokud jde o
mlynářský celek. Je
známo, že některé
mlýny nebo určité kategorie
mlýnů jsou zaměstnány
takřka na 100% své výrobní
schopnosti, zatím co jiné
mlýny jsou zaměstnávány
výše uvedeným nízkým
procentem. Tato nehospodárná
nerovnoměrnost je jednou z
příčin, které brání
ozdravění a zlevnění
cen. Jen urychlené provádění
racionalisace mlýnské výroby
může přinést konsumentu
prospěch. To jsou závěry
logické, ale zatím podle
rozhodnutí příslušného
statutárního orgánu chtějí
znárodněné mlýny v
příštím roce investovat
do strojního zařízení
svých mlýnů 83 milionů.
Státní mlýny musí
býti podrobeny stejnému režimu,
který platí pro mlýny
ostatní. Ovšem špatně
zařízené a nehospodárné
podniky mají i ostatní
kategorie mlýnů, ale stát
by měl být příkladem,
měl by zastaviti mnohé
z nich a ne ještě
do nich investovati tak vysokou
částku, když jde o
výrobu, která je u nás
těžce předimensována.
Takto prováděné politice
ovšem nerozumíme a také
jí nerozumí náš
občan a konsument.
Stejná anebo podobná je
situace ve výkupu brambor.
Letošního roku byla sadba
raných brambor úplně
rozvrácena. Škody zklamáním
pěstitelů nebyly nikým
nahrazeny. Zimní brambory konsumní,
50.000 vagonů, byly za 1.350
milionů Kčs vyvezeny. Je
to ohromný přínos pro
náš vývoz, pro naše
devisy, ale tyto konsumní brambory
byly od našeho zemědělce
vykupovány za 77 Kčs,
ale vyváženy za 200, sadbové
byly vykupovány za 150, ale
vyvezeny za 300-350 Kčs. Tyto
skutečnosti nemůže pochopiti
pěstitel, především náš
horský zemědělec na
vysočině. Podle situace, jaká
se jeví v naší
bramborové zásobě, shledávám
oprávněnou obavu, že i
při zvýšené produkci
se pro nedomyšlené hospodaření
s nimi dostaneme do těsného
profilu, ba až k nedostatku.
Uzavíraje tyto kapitoly, konstatuji,
že náš občan bude
trpělivým a ochotným
poplatníkem jen potud, pokud
bude vidět, že se u
nás hospodářsky myslí
a jedná. Ukázal jsem
na řadě případů,
že bez rozpaků a ihned
je možno ušetřiti řadu
miliard. Mám dojem, že
jsme se dostali v některých
sektorech naší výroby
a cenové politiky na scestí.
Tak jako jsme všichni hlasovali
pro rozpočet státu, všichni
jsme hlasovali pro dvouletý
budovatelský plán, všichni
budem hlasovat, a to dvojnásob
ochotně a kladně, pro
úspornou kontrolní parlamentní
komisi. Všichni jsme vedeni jednou
vůlí, jednou snahou: dobře
vybudovat svůj stát, své
národní hospodářství,
svoji republiku, republiku nezávislou,
svobodnou, československou, národní,
aby, jako nás živila,
budoucí živila, rozebrat a
prodat se nedala a naší
na věčné časy
zůstala. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš: Dále
je ke slovu přihlášena
pí. posl. inž. Jankovcová.
Dávám jí slovo.
Posl. inž. Jankovcová: Pane předsedo,
paní a pánové!
Parlamentní úspornou a kontrolní
komisí vstupuje do našeho
hospodářského života nová
instituce, po níž se už
dlouho a velmi naléhavě
volalo. Volalo se tím energičtěji,
čím více se zvětšoval
objem rozpočtu a čím
více rostly státní výdaje.
Bylo třeba v zájmu důvěry
ve státní hospodářství
přesvědčit československou
veřejnost, od níž stát
žádá dnes tak těžké
oběti, že je tu na
straně parlamentu i vlády
nejlepší snaha hospodařit
opravdu poctivě.
Proto také pan ministr vnitra
ve svém exposé v rozpočtovém
výboru pokládal za nutné
prohlásit, že návrh zákona
o parlamentní kontrolní a
úsporné komisi bude ještě
letos projednán. Ostatně způsob,
jakým se letos projednával
státní rozpočet, a kvap,
se kterým byly miliardové
položky schvalovány, stal se
předmětem oprávněné
kritiky již při rozpočtové
debatě. Musíme si poctivě
přiznat, že právě
tento postup, který se tak
málo shodoval s předpokládanou
uvážlivostí, otřásl
značně důvěrou občanstva.
Proto také tak četní
řečníci v debatě
o rozpočtu zdůrazňovali,
že navrhují schválení
rozpočtu v původním
znění, i když by
měli k němu řadu
pozměňovacích návrhů,
jen proto, že určitě
počítají s tím,
že kontrolní a úsporná
komise zahájí svou činnost
již od 1. ledna 1947.
Klub čs. soc. demokracie žádal
již v prvém prohlášení
v Prozatímním Národním
shromáždění zřízení
parlamentní a úsporné
a kontrolní komise jako naprosto
nezbytný doplněk řádného
státního hospodaření.
Vycházeli jsme z poznatku,
že kontrola a vědomí,
že jsme kontrolováni, je
nejbezpečnější ochranou
proti lehkomyslnosti v práci
i podnikání.
Socialistické hospodářství
se nebude této kontrole vymykat,
ba naopak, právě ono
ji uvítá, poněvadž
je si vědomo, jakou brzdou
v práci je podezírání,
jemuž jsou v demokracii dány
všecky podmínky. Dobře
prováděná kontrola a
bezpodmínečné trestání
všech těch, kteří
se provinili úmyslným a
soustavným poškozováním
zájmů veřejnosti, poslouží
socialismu i demokracii nejlépe.
Členové Národního shromáždění,
kteří budou pověřeni
touto čestnou funkcí, měli
by si být vědomi, že
přejímají na sebe velkou
odpovědnost. Proto by měli
vykonávati tuto práci bez
stranické zaujatosti a s vědomím,
že v prvé řadě
mají sloužit státu a
jeho lidu, který je svou
důvěrou poctil.
Nebude to práce malá, neboť
hospodářský život v
naší republice je mnohem
úže spjat se zájmy
lidu, než tomu bylo dříve.
Proto se také široká
veřejnost mnohem více zajímá
o hospodářské problémy
v naší republice a proto
také rychleji reaguje na všechny
nesprávnosti.
Vzpomínám při této
příležitosti práce úsporné
parlamentní komise v prvé
republice, zvláště pak
dlouholetého rozpočtového zpravodaje
a člena parlamentní úsporné
komise, soudr. Ant. Remeše. Byl
živým svědomím celého
našeho státního aparátu
a republika mu vděčí
za mnoho. (Potlesk.) Parlamentní
kontrolní a úsporná
komise nechce však být
našemu hospodářství brzdou.
Není totiž vždy správné
jen spořit. Právě v
prvé republice jsme se přesvědčili,
jak osudné bylo svého
času heslo "šetřit"
a jak celý hospodářský
život na to nakonec doplatil.
Často i zdánlivě nerentabilní
investice přinesou v budoucnosti
zisk.
Investic nás stát potřebuje
ve všech oborech veřejného
a hospodářského života
naléhavě. Jde však i
o to, aby započaté investice
byly dokončeny, poněvadž
jsme byli svědky toho, že
započaté dílo nebylo
dokončeno, propadlo zkáze a
peníze byly zbytečně
utraceny. Půjde tedy nejen
o to, kontrolovat veřejné
hospodářství a hájit
je před obohacováním
se jednotlivců, ale půjde
také o to, aby se vydávalo
účelně, tak, aby i
příští generace měly
z toho užitek. Bude to
veliká a nesnadná práce.
Bude to však práce záslužná,
protože to bude služba naší
republice. (Potlesk.)
Místopředseda Tymeš: Dále
je přihlášen ke slovu
pan posl. Bartoš. Prosím,
aby se ujal slova.
Posl. Bartoš: Slavná sněmovno!
Část dnešní generace,
jakož i parlamentu často
pohlíží na minulé
dění a skutky, které
byly nejen nedokonalé, ale
pro určité období přišly
opožděně. Není rozumné
odsoudit a trhat generálně
vše, co se stalo, a není
šťastné obracet se pro
příklady jen do minula.
Mezi zákony, které dovedly
dát první naší
republice mnoho kladů, patří
jistě zákon z roku 1932
o úsporné a kontrolní
parlamentní komisi. Byl uzákoněn
z těchže důvodů,
jako se to děje nyní.
Při přeměně poměrů
nastane určitá hospodářská
nevázanost, vyplývající
z přerodů samých. Každý
celek propadá více nebo
méně nehospodárnému
životu v organismu státním
i v životě soukromém,
pokud se týká jednotlivce;
záleží však na tom,
zda již na svém kdo
hospodařil a jak. Tomu, kdo
neumí řádně vést
své, je těžko svěřit
veřejné, ať již ve
státě, v samosprávě,
v národních podnicích
atd. Proto čs. strana národně
socialistická vítá tento
obnovený pořádek, tento
hospodářský kontrolní
orgán, jenž bude mít
možnost ušetřit tam, kde
se rozhazuje, aby tak bylo
možno dát tam, kde se
nedostává. Z prázdné
dlaně nikdo nemůže rozsívat,
není-li našetřeno a našetřeno
ještě není. Jenom tak
se také mohlo stát,
že mnoho křivd ještě
z doby okupace nebylo do dneška
odčiněno.
Pohleďme tudíž jen do
jednoho oboru státního podnikání,
do našich pošt. Jest odůvodněná
a oprávněná nespokojenost
úřednických kategorií
u pošty a Poštovní
spořitelny nad křivdou nacistického
vládního nařízení
č. 15/1944, které velmi
vážně poškodilo platově
IV. a zvláště pak
III. služební třídu.
Poštovní zaměstnanci očekávali,
že se skončením okupace
sejdou se světa i všechny
zákony a nařízení,
které s ní přišly.
Není možno čekat s
touto úpravou až do vydání
nového platového zákona,
neboť to může trvat
několik let, přihlédneme-li
k výkladu pana ministra financí,
že třeba nejprve stanovit
počet státních a veřejných
zaměstnanců a pak teprve
provést reorganisaci. Na Slovensku
tuto křivdu neznají, neboť
platí zásady z republiky
první ovšem značně
zlepšené která nebyla
tak lidově demokratická. Má
snad býti výrazem lidové
demokracie oceňování práce,
jaké je dnes? poštovní
zaměstnanec se pohybuje mezi
platem 2000-7000 Kčs to jsou
sekční šéfové a
ředitel národních podniků
dosahuje 40.000-50.000 Kčs měsíčně.
Při tom ředitel spravuje
jen svůj rentabilní nebo
nerentabilní podnik, kdežto,
porovnáme-li to s ministrem,
který má jen jednu třetinu
tohoto platu, ten spravuje celý
resort. S těmito socialistickými
pány porovnejme plat svobodného
poštovního zaměstnance a
vidíme, že ten má
asi mnoho, neboť jinak by
mu nebyla srážena dávka
z činovného t. zv. pro
svobodné, částka za
to, že se neoženil.