Naším základním společným
úkolem, který už je dán pojmem lidová
demokracie, je a zůstane soustavné zvyšování
životní úrovně pracujícího
lidu. Hlavním předpokladem k splnění
tohoto úkolu je zvyšování pracovní
výkonnosti. Vyšší pracovní výkon
znamená vyšší životní úroveň.
Nejlepším dokladem toho je skutečnost, že
zatím co v lednu letošního roku činila
průměrná dělnická mzda 2.251
Kčs, zvýšila se už v srpnu letošního
roku na 2.850 Kčs. Zvýšila se proto, že
se úměrně zvýšil pracovní
výkon. Pochopitelně, že ani s tímto,
byť i stále se lepšícím stavem
se nechceme spokojit. Vždyť stále ještě
peněžitá hodnota potravinových přídělů
v 19. přídělovém období činila
včetně P 3 u dospělého 607,19 Kčs,
u dítěte mezi 6. a 12. rokem 550,24, u mladistvého
včetně P 3 607,19, u dítěte do 6 let
540 Kčs. Stačí tedy průměrný
měsíční příjem krýt
pouze náklad na výživu pětičlenné
rodiny. Proto stále ještě musí mnohé
naše hospodyně uvažovat, co si z toho platu koupit
mohou a co méně důležitého musí
rodině odepřít. Ministerstvo výživy
a nejvyšší cenový úřad zde
může velmi pomoci, jestliže bude dbát,
aby byly snižovány ceny všude tam, kde to okolnosti
dovolí. A každému pracujícímu
člověku musíme dát jistotu, že
není šizen ani v restauracích, ani v závodních
jídelnách a tím méně u obchodníků
v malém i ve velkém. Musíme dále pečovati
o soustavné zvyšování jakosti zboží
denní potřeby. Musíme bezohledně potírati
falšování potravin a snižování
hodnoty a jakosti jakéhokoli druhu zboží. Koupí-li
si naše hospodyně mléko, musí jí
býti dána jistota, že mléko má
onu tučnost, jakou stanoví zákon, a že
není znehodnoceno dolitou vodou nebo sbíráním
smetany a pod. Jsme přesvědčeni, že
právě tak, jako byly zjištěny závady
v zásobování a distribuci textiliemi, dějí
se nepřístojnosti u potravin, snad dokonce v míře
ještě větší. Řekla jsem
již, že náš lid dovede pochopit sebe těžší
omezení, má-li pocit jistoty, že to skutečně
jinak není možno. Nesmíme však připustit,
aby se kdykoli ještě opakovalo to, co se právě
v poslední době ukázalo na trhu textilního
zboží. Bude třeba nového a přísnějšího
zákonodárství proti všem škůdcům
našeho hospodářství, proti všem
parasitům, lichvářům a šmelinářům,
kteří ještě dnes, jak ukázalo
vyšetřování v posledních dnech,
mohou získávat milionové bezpracné
výdělky. Vítám proto zejména
dnešní rozhlasový projev soudr. ministra Noska,
který v něm poukázal na to, že podle
platných předpisů, které dosud bohužel
nebyly přísně dodržovány, je
možno trestat šmelináře pokutou až
do 3 mil. korun, trestem na svobodě do jednoho roku a odnětím
živnostenského oprávnění. Zvlášť
vítám jeho prohlášení o přípravě
osnovy zákona, podle něhož budou tresty proti
těmto škůdcům našeho hospodářství
značně zostřeny. (Potlesk.) Mám
za to, že do této osnovy má být pojato
i potrestání zbavením občanských
práv. Jakkoliv je nutno šetřit, nemělo
by se šetřit na rozšíření
sítě kontrolních orgánů, složených
z poctivých a čestných lidí, kteří
odolávají všem svodům korupce.
Další požadavek, na který je třeba
klást obzvláštní důraz, je ten,
aby každý slib, který dá ministerstvo
výživy našemu lidu, byl bezpodmínečně
dodržen. Nebylo tomu tak vždy a za všech okolností.
Ministerstvo výživy slíbilo a nejednou publikovalo,
že na zimní období bude na př. dosti
jablek; slyšeli jsme a četli od odpovědných
činitelů ministerstva výživy o plánu
na dovoz 4.000, později jen 3.000 vagonů jablek,
která vedle vlastních zásob měla zásobit
náš trh ovocem až do pozdních jarních
měsíců. Stačilo však stanovit
maximální ceny - a ovoce takřka přes
noc zmizelo z našich obchodů, a dnes je situace taková,
že maximum, které můžeme zaručit
našim spotřebitelům, je půl kg jablek
na vánoce. Omluva, že nejsou volné devisy,
těžko obstojí, protože této skutečnosti
si muselo ministerstvo výživy být vědomo.
Jestliže slíbí, že jablek bude dost, musel
se jeho plán opírat o konkrétní fakta
a nikoli o pouhé dohady. Je pravda, že s devisami
musíme nakládat skutečně hospodárně,
to znamená, že je třeba uvažovat, čeho
je našemu pracujícímu lidu za dané situace
nejvíce třeba. Jistě nebude sporu o tom,
že není třeba prozatím dovážet
drahé parfémy nebo jiné přepychové
věci, a tu s podivem jsme zjistili, že i kakaové
boby jakožto surovina k výrobě čokolády
jsou u nás pokládány za věc přepychu.
Snad je tomu tak pokud se dospělých týče,
kteří se jí rádi zřeknou pro
ještě dalších 6 let, ale pro děti,
z nichž tak značné procento je v důsledku
strádání a podvýživy ohroženo
na zdraví, čokoláda není a nesmí
být přepychem. Nechceme vzpomínat na doby,
kdy pro velkou část našeho pracujícího
lidu byla čokoláda skutečně luxusem,
kdy jí byly sice plné obchody, ale děti se
mohly na čokoládu dívat jen ve výkladech.
Dospělí si čokoládu - pokud to bude
muset být - jistě odřeknou, neberme ji však
našim dětem, kterým je potřebná
ne jako mlsek, ale jako věc veliké důležitosti
pro jejich výživu. Máme-li srovnat, co je důležitější,
zda dovoz kávy pro všecky či čokoláda
pro naše děti, řekne vám každá
matka bez rozmýšlení, že nejprve čokoládu
dětem a pak teprve, budou-li devisy, také kávu.
O rozdílu v cenách a výživnosti obou
těchto produktů není třeba se šířit.
A ještě k otázce cen. Ceny životních
potřeb byly z největší části
stanoveny loňského listopadu. Od té doby
nedošlo k nějakým zvláštním
změnám, poněvadž podle papírových
aktů k tomu nebyly předpoklady. Prakse však
ukázala, že se u různých druhů
zboží daly ceny snížit. Jako příklad
mohou tu sloužit uzeniny, u kterých bez přičinění
nejvyššího úřadu cenového
několikrát došlo ke snížení,
které dnes v celku činí asi 20 proc. Již
tato skutečnost je dokladem, že nemůže
být správná taková politika, která
by dala ustrnout na jednou stanovených cenách a
nechtěla se přizpůsobovat skutečnostem,
které se neustále mění, a my všichni
přece věříme, že se mění
a budou neustále měnit k lepšímu. Naše
výroba se přece od té doby, kdy byly stanoveny
ceny, podstatně zvýšila. Podstatně stoupl
výkon dělníků za odpracovanou hodinu,
stoupl i odbyt výrobků. To všechno svědčí
o příznivých tendencích v průmyslové
výrobě a mělo by to být předpokladem
pro soustavné snižování cen. Při
stoupající výrobě zůstávají
režijní náklady nezměněny nebo
se zvyšují nepatrně, jako mzdové a platové
náklady režijních pracovníků,
spotřeba elektrické energie a otop, jakož i
náklady na udržování továrních
budov. Výroba stoupá, měly by tedy poměrně
s tím klesat ceny. Při určování
cen loňského roku v listopadu se kromě toho
počítalo jen s nepatrným obratem, a podle
toho bylo také distribucí stanoveno maloobchodní
i velkoobchodní rozpětí. Se stoupající
výrobou zvyšoval se i obrat v distribuci průmyslových
výrobků, který stoupl ze 7.877 milionů
korun v lednu na 12.205 milionů korun v červnu,
tedy za 6 měsíců stoupl skoro o polovinu.
Je pochopitelné, že distribuční náklady
se nijak podstatně nezvýšily, za to však
stouply neúměrně zisky distributorů.
To rovněž potvrzuje, že možnost snižovat
ceny zde rozhodně je. Nejvyšší úřad
cenový vychází však ze zásady,
že spotřebitelská cena téhož druhu
průmyslového výrobku má být
jednotná pro celé území Čech,
Moravy a Slezska a že ceny jsou jednotné pro všechny
podniky bez ohledu na ekonomičnost jejich provozu. Nedostatek
se projevuje hlavně v tom, že průmyslové
ceny se stanoví na základě předběžných
kalkulací, jež jsou dělány tak, aby
odpovídaly výrobním nákladům
nejhůře vybavených firem. Tak se stává,
že podniky pracující lépe a hospodárněji
dosahují neodůvodněného vyššího
zisku. Kdyby nejvyšší úřad cenový
po dohodě se zúčastněnými ministerstvy
a složkami stanovil pouze směrnice pro tvorbu cen
průmyslových výrobků a kdyby stanovil
jejich skutečnou prodejní cenu podřízený
orgán nejvyššího cenového úřadu,
nedopouštěl by se nejvyšší cenový
úřad tvrdosti na jedné straně a nezvyšoval
by neoprávněně zisky na straně druhé.
Nejvyšší cenový úřad a příslušná
ministerstva si musí uvědomit, že je už
na čase hledět upravit ceny tam, kde byly stanoveny
neodůvodněně vysoko.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsme
až dosud zdolávali všechny obtíže
poválečné doby a současné světové
obtíže, byla skutečnost, že se nám
podařilo udržet pevně v rukou řízené
hospodářství. Ozvaly se sice tu a tam hlasy,
aby bylo skoncováno s vázaným hospodářstvím,
aby byl zrušen přídělový systém
a aby byla část našeho zboží, jako
je cukr, z přídělového systému
vyňata. Že se vázané hospodářství
v době nedostatku osvědčilo, o tom není
třeba již dnes diskutovat, o tom nás dostatečně
přesvědčila prakse jak za hranicemi, tak
i u nás smutné zkušenosti ze Slovenska. Pro
to, abychom u tohoto systému setrvali i za nynějšího
stále se lepšícího stavu našeho
zásobování, mluví zájmy širokých
spotřebitelských vrstev, a nemohou být proto
brány v úvahu sobecké zájmy jednotlivců.
Země, které řízené hospodářství
nezavedly nebo je předčasně opustily, se
dočkaly zhoubných výsledků. Jednotlivci
se obohatili, ale celek, t. j. většina národa,
byl poškozen. Nikdo z nás nebude přece popírat
na příklad, že třeba česneku
bylo u nás sklizeno tolik, aby do každé rodiny
se ho část mohla dostat. Česnek není
na lístky, a jaký je výsledek? Že se
za normální spotřebitelskou cenu nedostane.
Dostane však jej naše hospodyně, je-li ochotna
zaplatit šmelinářské ceny. Stejně
by to vypadalo i s jinými druhy zboží. Ostatně
právě poslední dny nám ukázaly,
jak by se asi pašoval cukr, mouka a jiné zboží
do ciziny, jak rychle by takové zboží, které
by bylo uvolněno, zmizelo s našeho trhu. Z těchto
důvodů se celá naše spotřebitelská
veřejnost plně staví za řízené
hospodářství, které budeme muset udržet
tak dlouho, dokud to bude vyžadovat špatná situace
na domácím trhu a pokud se nezlepší
situace v sousedních státech. Vázané
hospodářství zaručuje každému
alespoň nejnutnější výživu.
Volné hospodářství by znamenalo chaos
a nezaručovalo by nikomu nic. Kdo volá po odstranění
vázaného hospodářství, tomu
určitě neleží na srdci zájem
pracujícího lidu, ale spíše zájem
jeho kapsy, která by se docela jinak plnila nežli
za řízeného hospodářství.
Má-li se uvažovat o uvolnění přídělového
systému, pak by to mělo být jedině
v závodních jídelnách. Máme
jich v republice 2550 a stravuje se v nich 400.000 dělníků
a zaměstnanců všech druhů. Závodní
jídelny nejsou výdělečnými
podniky a mají sloužit jen a jen těm, na jejichž
bedra vložili jsme všechny úkoly, vyplývající
z uskutečnění dvouletého plánu.
Závodním jídelnám patří
také dík za to, že už patří
nenávratné minulosti ony kastrolky s ohřívaným
jídlem, uvařeným den před tím,
kdy dělnické ženy do noci vařily, aby
bylo čím kastrolky naplnit. Zde by bylo vhodné
pole působnosti pro ministerstva výživy, které
by mělo projevit více ochoty a více iniciativy.
Ke konci chtěla bych na jednom příkladě
ukázat, jaký je rozdíl mezi dřívějškem
a dnešní dobou. Průměrná roční
spotřeba masa na osobu činila před válkou
27,8 kg. Podle nynějších dávek činila
by roční průměrná spotřeba
masa 33 kg na osobu. Co nám to říká?
Potvrzuje to jen starou zkušenost, že dříve
si mohli naši spotřebitelé sice koupit, co
jim hrdlo ráčilo, pokud tomu ovšem nebránila
kapsa. A ta byla věčně prázdná,
zejména u 3/4 milionu nezaměstnaných
dělníků, jakož i u špatně
placených dělníků, kterým nezbývalo
na maso ani jednou za týden. Proto považujeme za úspěch,
že naše nová lidově demokratická
republika nevykazuje ani jednoho nezaměstnaného
a že dávky, které podle přídělového
systému dostávají, si až na některé
maličkosti naši spotřebitelé opravdu
kupují. Zde je nejlépe vidět, jakými
cestami se ubírá naše nová republika.
Cestami soustavného zvyšování životní
úrovně našeho pracujícího lidu.
I když bude trvat ještě určitou dobu,
než bude životní úroveň našeho
lidu na takové výši, na jaké si ji přejeme
mít, přece jen musíme hned a okamžitě
využít každé sebe menší příležitosti,
jak prospět našemu lidu. Starosti dělnické
ženy musí být našimi starostmi. Hlavní
její starostí je, aby rodina již nikdy nestrádala.
Rozumnou a obezřetnou zásobovací politikou
jí chceme dát a zajistit tuto důvěru.
Musíme proto hospodařit tak, abychom mohli, až
budeme dělat při příštím
rozpočtu bilanci uplynulého roku, právem
říci, že se nám žije lépe
a radostněji. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dávám slovo
dalšímu řečníku, kterým
jen pan posl. Šulík.
Posl. Šulík: Pane předsedo, slavné
ústavodárné Národní shromáždění!
Preliminářem rozpočtu na rok 1947 učinil
pan ministr financí dr Dolanský první
důležitý krok k hospodářské
konsolidaci nové republiky. Snaží se totiž
všemi silami, které má k disposici, aby učinil
přítrž neodpovědnému hospodaření
státnímu a aby vybudoval pevnou finanční
a hospodářskou základnu nové republiky.
To je třeba zdůraznit zvláště
proto, že se tak děje sotva 18 měsíců
po revoluci, která ze základů změnila
celou hospodářskou a sociální strukturu
státu. Jeho postup je střízlivý a
krajně věcný. Proto Češi i Slováci
všech politických směrů sledují
v tomto směru se sympatiemi jeho počínání.
Nyní, po schválení rozpočtu, půjde
o to, aby pan ministr s toutéž houževnatostí,
pílí, energií a také objektivností
rozpočet v příštím roce uvedl
do života a pokusil se odstraniti schodek, o němž
se ještě zmíním. Nebude to lehké.
Mnoho lidí u nás zvyklo si žíti nad
poměry. Jednotlivé resorty se domnívaly a
ještě domnívají, že kapsa ministra
financí je bezedná, že si mohou dovolit různé
experimenty, na jaké nemají peněz ani státy
veliké a bohaté. Jsem si plně vědom,
že pan ministr narazí proto na tuhý odpor,
který však musí překonat.
Dnešní finanční a hospodářská
situace svádí mimoděk ke srovnání
s poměry, v jakých jsme žili na podzim roku
1920, rovněž půldruhého roku po převratu.
Tehdy sestavoval rozpočet na rok 1921 profesor dr Engliš.
Vzpomeňme si, za jakých poměrů se
to dělo. Byla to doba politicky velmi pohnutá. Němci
v pohraničí sabotovali naše hospodářské
plány, jak jen mohli. V Liberci, v Chebu, v Litoměřicích,
v Duchcově, zkrátka ve všech městech,
v nichž měli v rukou velkou část průmyslu,
vystupovali veřejně proti republice, které
říkali Tschechei, a opovážili se dokonce
demonstrovati proti našemu vojsku v Chebu po stržení
pomníku Josefa II. V pražském parlamentě,
kde byli silně zastoupeni, prováděli prudkou
oposici, která vyvrcholovala občas v obstrukci,
když chtěli ukázat světu, že nový
stát není schopen života. Tajně byli
ve spojení s Ludendorffem v Mnichově i s poraženými
Habsburky, kteří se seskupili kolem Horthyho v Pešti.
Vídeň a Pešť, to byla centra, odkud byly
osnovány těžké politické a hospodářské
intriky proti novému státu, intriky, o nichž
se současně dovídá veřejnost
z procesu s bývalými německými poslanci.
Ti již tehdy činili zcela otevřeně vše,
aby Československou republiku znemožnili.
Měna tehdy nebyla stabilisována. Kurs koruny, která
zápasila o své mezinárodní uznání,
se stále měnil, a to náš hospodářský
život těžce rozrušovalo. Ve výrobě
byl neklid, demonstrace, stávky, všelijaké
aféry byly na denním pořádku. Rozpočet
na rok 1919 končil schodkem 3 miliardy a preliminář
rozpočtu na rok 1920 počítal se schodkem
skoro 5 miliard. Je zajímavo, že i tehdy se vedoucí
činitelé domnívali, jak říkával
poslanec Remeš, jehož zásluh jsem vzpomněl
u příležitosti jeho sedmdesátin v rozpočtovém
výboru, že ruka Páně je otevřena,
že kapsa ministra financí je beze dna, a vystupňovali
svoje požadavky do nemožné výše.
Dnes rovněž vzpomínám za těchže
okolností zásluh dr Kloudy a všech obětavých
spolupracovníků na našem tehdejším
finančním hospodářství.
A tak se teprve v roce 1921 prof. Englišovi podařilo
položit hráz tomuto hospodaření a rozpočet
uvésti do pořádku. Učinil tak na tom
podkladě, že běžné výdaje
musily býti hrazeny z běžných příjmů,
administrativních a daňových, a investice
úvěrem. K tomu cíli vypracoval podrobný
finanční plán, který se osvědčil.
Byl to první rozpočet republiky, který skončil
přebytkem. Tak se mu podařilo již dva roky
po převratu vybudovati pevný základ státního
hospodaření.
My jsme dnes v situaci, která je po mnohé stránce
jiná, v celku vzato příznivější.
Zbavili jsme se Němců v pohraničí.
V našem pohraničí není dnes ani jediného
Němce, který by v průmyslu mohl nějak
pracovat proti nám. Němci nás v pravém
slova smyslu vykradli. Zanechali po sobě horu dluhopisů,
ale také celý svůj veliký majetek;
účelné a hospodárné využití
tohoto konfiskovaného majetku může nám
býti vydatnou pomocí. Na to se trochu zapomíná.
Uvedená Vídeň, kde po první světové
válce byla zkoncentrována celá smečka
valutových spekulantů - vzpomeňte jen Bökösyho
"Börse" - pracujících na světových
bursách proti nám, je v rozvalinách a pod
dozorem okupačních armád. V Maďarsku
už nevládne Horthy, který rozrušoval Slovensko
a proti němuž jsme v roce 1921 museli mobilisovat.
Měnové poměry, které tehdy tolik rozrušovaly
náš hospodářský život, nehrají
dnes při systému měnových parit, udržovaných
Mezinárodním fondem měnovým, žádnou
roli. Dnes musíme si uvědomit, že veškerý
soukromý kapitál, z velké části
i cizozemský, v jehož rukou se nalézá
náš uhelný a těžký průmysl,
nemůže dnes již vůbec zasahovat do našeho
hospodářského vývoje. Uhelný
a těžký průmysl je znárodněn
a nalézá se v rukou zástupců pracujícího
lidu. Tehdy znárodnění bylo naším
zbožným přáním a požadavkem,
který jsme tehdy proklamovali spolu s tehdejším
naším poslancem dr Vrbenským, zejména
u nás na Ostravsku.
Proto myslím, že byly vytvořeny takové
podmínky politické a hospodářské
pro náš nový stát, o jakých jsme
tehdy jen snili. A tak je třeba odstranit všechny
překážky, které brání
plnému rozvoji našich hospodářských
sil, odstranit neschopné lidi s míst, kam nepatří,
a zařadit tam ty, kteří věci rozumějí,
kteří pracovat chtějí a dovedou. Stane-li
se tak, pak není možno, abychom nedospěli ve
státním hospodaření k rovnováze
stejně rychle, jako tomu bylo po první světové
válce. Uvedl jsem, že základní ideou
rozpočtu na rok 1921 bylo oddělení běžných
výdajů od investic a krytí běžných
výdajů běžnými příjmy
a investic úvěrovými operacemi. Kdybychom
postupovali podle tohoto principu, pak by rozpočet na r.
1947 vypadal takto: Výdaje 73 miliardy, od toho investice
18 miliard, zbývají běžné výdaje
55 miliard. Příjmy: 48,3 miliardy, od toho odvod
státních podniků 7,9 miliard, běžné
příjmy 40,4 miliardy. Při této příležitosti
upozorňuji, že musíme očekávat
příjem menší o daň z uhlí,
umělých tuků a o proponovanou daň
ze mzdy. Zůstává tudíž nekryto
14,6 miliardy běžných výdajů.
Předpokládáme, že zisku státních
podniků 7,9 miliard bude skutečně dosaženo
a bude ho použito ke krytí investic státních
podniků a pak by ještě zbývalo opatřiti
10,1 miliardy úvěrními operacemi.
Z tohoto rozboru vyplývají dva hlavní úkoly
naší příští finanční
politiky: Snížiti běžné výdaje
vlastní státní správy v rozsahu aspoň
14 miliard a opatřiti 10 miliard úvěrovými
operacemi na investice. Kdybychom toho dosáhli, mohli bychom
říci, že jsme se dostali do poměrů,
v jakých jsme byli dva roky po první světové
válce.
Je možno hledět na věc také jinak. Je
možno pokládati 7,9 miliardy odvodu státních
podniků nikoli za zisk tabákové režie,
nýbrž za monopolní zisk, resp. tabákovou
daň, tedy za běžný příjem.
Pak by schodek běžných vydání
byl jen 6,7 miliard a úvěrové operace by
pak činily 18 miliard. Je možno opatřiti 10,
event. 18 miliard Kčs úvěru na investice?
Dnes máme u peněžních ústavů
skutečných vkladů na vkladní knížky
asi 81/2 miliardy Kčs, na běžných
účtech vkladatelů 23 miliard Kčs,
dohromady tedy asi 311/2 miliardy Kčs.
Je to pouhý zlomek dřívějších
úspor. Thesaurováno je asi 15 - 20 miliard. Předpokládáme-li
klidný vývoj v průmyslu a v zemědělství,
bude-li učiněn konec šmelinářství
a nastane-li v příštím roce normální
zásobování a bude-li obnovena důvěra
v naše peněžní ústavy, bude konec
i thesauracím. Proto věřím, že
se v roce 1947 podaří panu ministru financí
normální cestou získati těch 10 miliard
z našich domácích prostředků.
Ale tu bych rád zdůraznil, že nemůžeme
se dáti žádným způsobem na cesty
úvěrové expanse, jak ji prováděli
Němci a která končila tou dvousetmiliardovou
horou dluhopisů, kterou musíme nyní likvidovat.
Proto nám nezbývá nic jiného, než
omezit běžné výdaje ve vlastní
státní správě stůj co stůj
a vrátiti se k normálním běžným
výdajům asi 40 miliard, které odpovídají
normálním běžným příjmům.