Tohoto postupu, který se týká 1. afilace
konfiskátů k národním podnikům,
2. budování národních podniků,
o kterých dekret č. 100/45 nepojednává,
a 3. nevyřizování restitucí, bychom
mohli býti se strany ministerstva průmyslu ušetřeni,
tím spíše, že stojíme na prahu
hospodářské dvouletky. Celé hospodářství
potřebuje klidu a důvěry. Jenom tak můžeme
dosáhnouti cíle, který jsme si vytkli. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dávám slovo
p. posl. Görnerovi.
Posl. Görner: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Mezi nejvěrnější služebníky
naší republiky patří vedle železničářů
naši poštovní zaměstnanci. Dovolte mi
proto, abych v souvislosti s projednávaným rozpočtem
státních podniků čs. pošty a
železnice pohovořil o některých bolestech
zaměstnanců těchto státních
podniků. Učiním tak velmi stručně
vzhledem na krátce vyměřený čas.
Nejdříve několik slov o našich československých
poštách.
Naše československé pošty, paní
a pánové, trpí nedostatkem místností.
Za takovýchto okolností je práce poštovních
zaměstnanců velmi obtížná. V
tom směru by mělo ministerstvo pošt vyvinouti
větší úsilí, neboť nedostatečné
vybavení poštovních úřadů
nejen působí zhoubně na zaměstnance,
ale má také za následek četné
nedostatky poštovního provozu. V hlavním městě
republiky na př. máme nedostatečnou budovu
pro naši hlavní poštu. Po řadu let, dávno
již před válkou, ví se dobře,
že by bylo třeba zbudovati moderní a potřebám
hlavního města vyhovující ústřední
poštovní budovu. Dosud jsme se však, vážení
přítomní, k tomu nedostali.
Ve dvouletém plánu se sice pamatuje na novostavbu
úřední budovy v Praze XI; tím však
není vyřešena přestavba a účelné
vybavení hlavní pošty v Praze.
Zaměstnanci pošt mají zájem o to, aby
tak důležitý podnik, jako je československá
pošta, mohl plniti své úkoly. Každý
z nás, kdo používá častěji
telefonu, zjišťuje, že naše telefonní
síť je přetížena. Zaměstnanci
jenom s největším napětím zdolávají
práci v telefonních ústřednách.
Na druhé straně však vidíme, že
v počtu telefonů stojí naše republika
značně pozadu i ve srovnání se státy
majícími namnoze nižší sociální
a kulturní úroveň. Je proto třeba,
vážení přítomní, vystupňovati
naše úsilí o telefonisaci naší
republiky. Tyto investice neznamenají jenom další
příspěvek k naší technické
vyspělosti, ale jsou to částky, které
se v krátké době vrátí zpět.
Zde musí státní správa vyvinouti co
největší úsilí. Investice tohoto
druhu jsou pro naše pošty neobyčejně rentabilní.
Znamenají v krátké době zvýšený
příjem pro naše pošty. Zde by se tedy
nemělo šetřit. Nedostatečné vybavení
naší telefonní sítě znamená
nejen ztížení našeho života vůbec,
ale znamená také značně velkou finanční
ztrátu pro naše pošty. Pravda, rozpočet
počítá se zřízením dalších
telefonních ústředen a zesílením
ústředen již trvajících. To je
také předpokladem pro naši další
telefonisaci a zejména telefonisaci našich krajů.
Veřejnost i zaměstnanci očekávají,
že všechny plány, které jsou do rozpočtu
našich pošt pojaty, budou rychle uskutečněny.
Paní a pánové, před nedávnou
dobou bylo přikročeno k vytvoření
nových poštovních ředitelství.
Byly vyslovovány určité pochybnosti o účelnosti
tohoto opatření. Soudím však, že
účelná decenralisace je nutná již
proto, že pražské poštovní ředitelství
spravovalo příliš velkou oblast. Nyní
však půjde o to, aby nově zřízená
ředitelství byla skutečné vybudována
tak, aby svůj úkol mohla plniti. Jinak by se tyto
orgány staly jenom balastem a věcí prestiže
jednotlivých krajů.
Slavná sněmovno! Bolesti zaměstnanců
poštovní správy jsou analogické s bolestmi
veřejných zaměstnanců vůbec.
Určitý neklid byl vnesen mezi zaměstnance
zprávou o převádění veřejných
zaměstnanců do jiných oborů v souvislosti
s t. zv. národní mobilisací pracovních
sil. Mluví se o 12.000 přebytečných
silách na našich poštách. To má
býti počet přebytečných zaměstnanců
proti stavu z roku 1938. Zde jsme u otázky, která
se dotýká všech veřejných zaměstnanců.
Nemám dostatek času, abych celou problematiku přebytečných
zaměstnanců ve veřejné správě
rozvinul. Jedno je jisté: že veřejní
zaměstnanci i naše veřejnost mají smutné
zkušenosti s tak zv. restrinkcí v první naší
republice. Dnes ovšem je situace potud jiná, že
máme nedostatek pracovních sil v jiných oborech
zaměstnání, takže řešení
této otázky bude do určité míry
usnadněno.
Půjde ovšem o to, abychom objektivně zjistili
počet přebytečných zaměstnanců
a se stejnou objektivností přistoupili ke konečnému
řešení této otázky. Zatím
na československých poštách byly v tom
směru učiněny disposice již před
časem. Řadě zaměstnanců bylo
oznámeno, že jsou přebyteční
a že budou disponováni jinam, ale dále se nic
nestalo. To ovšem nepřispívá ke klidu
v tomto podniku.
O nedostatcích platového zákona a dalších
platových nařízení bylo již v
této sněmovně několikrát hovořeno.
Hlavní bolestí poštovních zaměstnanců
je vládní nařízení č.
16 z r. 1944. Nedávno prohlásil pan ministr pošt
v dopravním výboru sněmovny, že v nejbližší
době předloží vládě návrh,
který upraví lépe poměr platů
mezi jednotlivými kategoriemi poštovních zaměstnanců.
Poštovní zaměstnanci se domáhají,
aby tento příslib byl urychleně splněn.
Vážení přítomní, paní
a pánové! Poštovní zaměstnanci
s díky kvitují ohlášené odborné
školení v příštím roce.
Chtějí se zdokonalit, aby tak naše pošty
byly vzorem všem ostatním státním podnikům,
avšak na druhé straně naše veřejnost
i zaměstnanci nejsou spokojeni s obsazováním
zejména přednostenských míst v poštovní
správě. Bude třeba, aby v nejkratší
době bylo přikročeno k obsazování
takovýchto míst cestou soutěže, jak
tomu bylo dříve. l v tomto směru, paní
a pánové, dovolávám se příslibu
pana ministra pošt.
Naše pošty jsou státním zřízením
s nímž přicházejí do styku všechny
vrstvy našeho národa. Plní své úkoly
s vypětím sil všech svých zaměstnanců.
Zaměstnanci je plní rádi, poněvadž
dobře vědí, že republika potřebuje
oddaných služebníků. Na druhé
straně ovšem plným právem žádají
splnění svých požadavků. Jsou
to požadavky rozumné a spravedlivé. Jsem přesvědčen,
že musí najíti pochopení u pana ministra
pošt a celé naší československé
vlády.
A nyní mi dovolte ještě několik slov
o našich železničářích.
Naši zaměstnanci železnic byli vždycky oddanými
stoupenci demokracie a obětavými služebníky
naší Československé republiky. Víme
dobře, že ostatní veřejní zaměstnanci
mají řadu svých bolestí obdobných,
jako zaměstnanci našich železnic. Avšak
železniční doprava a služba u ní
vyžaduje zvýšeného fysického i
nervového napětí. Naše modrá
armáda železničářů udělala
vše, aby naše doprava železniční
fungovala a zvládla všecky potíže, spojené
s budováním naší obnovené Československé
republiky. Naši železničáři vědí
dobře, co republika potřebuje, a ochotně
veškeré své síly věnují
k zabezpečení řádného chodu
našich československých drah. Avšak právě
proto, aby tyto úkoly mohli splniti co nejlépe,
je třeba, aby státní správa nebyla
hluchá k jejich požadavkům. Je nezbytně
nutno, aby byly lépe opatřovány stejnokroje
a obuv, aby bylo zlepšeno zásobování
závodních kuchyní těchto zaměstnanců,
a stejně třeba je zlepšiti ubytování
v kasárnách. Ve směru zdravotním je
třeba podstatně zlepšiti léčbu
tuberkulosy, provésti vhodnou úpravu pracovního
prostředí a věnovati zvláštní
pozornost úrazové zábraně. V tom směru
bylo by velmi účelné obnovení činnosti
ústředního sboru pro zaopatření
při jednotlivých ředitelstvích státních
drah.
Avšak zaměstnanci si také přejí,
aby se myslilo nejen na jejich požadavky sociální,
ale také na ukojení jejich kulturních potřeb.
Bude proto třeba pamatovati i na plánovitou organisaci
výchovné a kulturní práce mezi zaměstnanci
dopravy. Tato činnost směřuje nakonec k povzbuzení
chuti k práci. Bude třeba v tomto směru věnovati
této činnosti větší finanční
podporu.
Paní a pánové, až dojde pak k řešení
nejožehavější otázky našich
železničářů, t. j. snižování
počtu zaměstnanců na našich železnicích,
bude třeba zde postupovat zvláště obezřetně.
Musí se přitom přihlížet, aby
nebylo ohroženo udržování podstaty dráhy,
zvláště železničního svršku,
a dále pak bude třeba přihlédnout
k následkům války na zdraví a výkonnost
zaměstnanců.
Zaměstnanci našich železnic jsou si dobře
vědomi, že uskutečnění dvouletého
plánu závisí především
na řádném fungování naší
dopravy, a to hlavně na fungování dopravy
na našich železnicích. Jsem přesvědčen,
že svoji povinnost splní, jako ji splnili vždycky.
Potřebují však, aby také pro jejich
oprávněné a skromné požadavky
bylo vždycky dostatek pochopení.
Paní a pánové, klub poslanců čs.
soc. demokracie bude hlasovat pro rozpočet československých
pošt a československých drah. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan posl. inž. Spáčil. Dávám
mu slovo.
Posl. inž. Spáčil: Pane předsedo,
paní a pánové!
Státní rozpočet není jen snůškou
náhodných čísel, která mají
vyjadřovati přání jednotlivých
resortů, nýbrž plánem číselně
vystihujícím úkoly státní správy,
jejichž splnění je všeobecně požadováno.
Je proto s tohoto hlediska kritika státního rozpočtu
vždycky konfrontací přání obecně
požadovaných s újmami, které společnosti
na druhé straně vznikají. Není možno
vytyčovati si na jedné straně veliké
cíle a tím i veliké požadavky a na druhé
straně nemíti současně na zřeteli
krytí těchto požadavků. Neboť každá
změna jakéhokoliv stavu má za následek
celou řadu změn dalších. Vztahy mezi
hospodářskými veličinami musí
býti koordinovány tak, aby bylo umožněno
celku vyvíjeti se z polohy nižší k poloze
vyšší. Není mým úkolem jako
hospodářského odborníka diskutovati
o něčem jiném než o číselných
vztazích a tedy ve státním rozpočtu
na prvním místě o tom, jak v rozpočtové
rozpravě některá tvrzení o hospodářských
závislostech nebyla úplně jasná a
přesná.
Tak bylo uvedeno, že osobní výdaje na státní
zaměstnance činí 16 miliard 242 miliony,
avšak pokud se rozumí osobními výdaji
osobní režie, nutno od této částky
odpočítati náklad na pense, poněvadž
pense jsou sice nákladem, který hradí státní
správa, ale poněvadž pensisté stojí
stranou provozu, pense jim vyplácené nejsou již
režií a spíše bylo by správné
považovati je za vydání sociální
povahy. Pak ovšem osobní režie státní
vyčísluje se částkou pouze 13.711
milionů Kčs a nikoliv částkou 16.242
milionů Kčs.
Když si uvedeme v přímý vztah počet
státních zaměstnanců 257.154 s úhrnem
jejich platů a mezd bez cestovného, diet, příspěvků
na léčebný fond, odlučného
atd., 12.175 milionů Kčs, dostane otázka
převodu státních zaměstnanců
do jiného zaměstnání než toho,
které čerpá úhradu z veřejných
prostředků, plnou plasticitu, jasnost a názornost
při srovnání jejich postavení s postavením
dělníka a rolníka. Ale pak i otázka
reorganisace veřejné správy vynikne mnohem
názorněji a ukáže nám, že
skutečně reorganisace veřejné správy
je v přímé souvislosti nejenom s osobní,
nýbrž i věcnou režií státu.
I když pan generální zpravodaj slovo investice
požaduje užívati pouze pro investice t. zv. pravé,
nutně každý, kdo se rozpočtem zabývá,
musí přiznati, že na pořízení
nového nebo udržení dosavadního státního
majetku je v rozpočtu pamatováno částkou
celkem 19.293 mil. Kčs, avšak bez zřetele k
nákladům na trvalé získání
pracovních sil, t. j. k nákladům reemigrace,
což je však také vysloveně položka
investiční. Jestliže tedy tak velká
částka se věnuje na to, aby zde něco
hmatatelného zůstalo anebo nepodlehlo úplné
zkáze, pak nutno takovému rozpočtu přiznati
charakter kladný i při rozpočtovém
schodku. Potom pessimismus pana gen. zpravodaje rovná se
obavě neprůbojného podnikatele, který
nechce podnikati nic ze strachu z dluhů a chce si na svoji
příští podnikatelskou činnost
teprv našetřiti. Právě vzrůst
investičních statků, jako statků přímo
nebo nepřímo produkčních, vytváří
předpoklady pro růst národního produktu
a tím národního důchodu a tím
tedy také většího blahobytu národa.
Zkoumáme-li tento rozpočet pod zorným úhlem
dalších vztahů, musíme konstatovati,
že z oddělení rozpočtu vyčíslujícího
vydání, které má povahu služby,
vystupuje do popředí silný prvek ochrany
slabého, a přece je vždycky cílem řádné
společnosti mírniti lidskou bídu a utrpení
a umožňovati co největší duchovní
rozvoj každého člověka. V těchto
představách jsme snad zajedno všichni. Rozdíly
jsou však v tom, co si kdo myslí, že je bída
a jaká je priorita v jejím mírnění.
I když splnění těchto společenských
úkolů je možné jen v rámci daných
hospodářských možností, je nejdůležitějším
faktorem to, že tyto hospodářské možnosti
jsou dynamické, a prioritu společenských
cílů je možno stanoviti. Nalézti tuto
dynamiku je věcí odborníků, ovlivniti
ji a hledati prioritu v plnění společenských
úkolů je věcí politiků. Je
proto také úkolem rozpočtové rozpravy
zkoumati, zda tak politikové činí a jak to
činí. Aby však takové zkoumání
bylo umožněno, jest dáti k němu podklad.
Proto je největším rozpočtovým
problémem hospodářského experta takovou
dynamiku vyjádřiti číslem. To je tím
těžší, že v rozpočtu čísla
vyjadřují již jen statický stav hospodářského
dění.
Letošní rozpočet je pokusem o zachycení
dynamiky a jest si přáti, aby se v této konstrukci
vyvíjel dále. Státní rozpočet
není souhrnem čísel vytržených
z celku hospodářských vztahů a měl
by proto zachycovati tyto vztahy, čili rozpočet
měl by se vlastně napojovati na obrázek o
celém národním důchodu a jeho dělbě.
Pak by mnoho zde pronesených rozprav samočinně
bez dalšího rozboru ukázalo, co je v rozpravě
demagogického a celkový vývoj brzdícího
a co skutečně tvůrčího a vývoj
povzbuzujícího.
Státní rozpočet by měl býti
částí rozpočtu o celém národním
důchodu, měl by vystihovati jak hospodářství
státní, tak všechna ostatní hospodářství
veřejná, hospodářství státních
podniků a hospodářství podniků
národních, i s určitým vyjádřením
k hospodářství soukromému. Teprve
potom by se jasně ukázalo, jak poplatník
je skutečně zatížen, jak tíživý
jest daňový dopad, kde se má šetřit,
aby úspora byla v celku ku prospěchu a nikoli ke
škodě. Kdyby na takovýto rozpočet byla
napojena majetková bilance veškerého veřejné
kontrole podléhajícího majetku, pak bychom
skutečně byli v roli řádných
hospodářů, kteří zkoumají
a porovnávají předpoklady hospodářské
na příští rok.
Mám také z této rozpočtové
debaty dojem, že někteří páni
zaměňují státní rozpočet
jakožto předpoklad hospodaření do budoucnosti
se státním závěrečným
účtem jakožto výkazem o hospodářství
v období uplynulém. Jistě by to byl ideální
stav, kdyby bylo možno dosažené výsledky
vždycky a při všem srovnávati s úkoly,
které mají býti splněny a jsou vyčísleny
rozpočtem. U takto sestaveného rozpočtu bylo
by pak viděti, které úkoly patří
státu a které patří lidově
demokratickým správním orgánům
v menších společenských celcích,
a pak by se rozpočty pro státní správu
a národní výbory tak navzájem doplňovaly,
že by byla zbytečná diskuse o tom, zda národní
výbory žijí či nežijí z
cizích peněz, jestliže jim stát poskytuje
úděly z daňového výnosu, který
sám inkasoval. Nejde o prestiž státu nebo národních
výborů, nýbrž jde o účelné
a ekonomické plnění společenských
úkolů.
Proto nemůže býti snaha, aby ve státním
rozpočtu bylo vykazováno hospodářství
národních výborů, vykládána
jako omezování jejich pravomoci, nýbrž
jako zabezpečení, které národní
výbory ku plnění své funkce nutně
potřebují. Není možno pokračovati
pouze v tendenci minulosti, kdy náš veškerý
politický život se vyvíjel jen v malých
celcích, nýbrž je nutno přejíti
k myšlení celostátnímu, a to zvláště
u nás, kde takovéhoto myšlení jest ještě
velmi málo. Je zapotřebí naučiti se
především mysliti v pojmu stát a teprve
na druhém místě mysliti v pojmu regio.
48 miliard státních příjmů
znamená zatížení občana, ale
ne v takovém směru, jak se zde o něm pouze
hovořilo. Vždyť tyto částky, pokud
odčerpávají národní důchod,
vracejí se opět do národní spotřeby,
ale na čem nejvíce v tomto vztahu záleží,
jest, aby za odčerpané daně byly splněny
ekonomicky všecky ty úkoly, které společnost
plniti má. Je tedy jednou z nejdůležitějších
částí státní politiky opatřiti
prostředky v míře dostatečné,
ale opět nikoli takové, kde by se produktivita celku
nepříznivě ovlivňovala. Náš
dosavadní systém berní tomuto požadavku
nevyhovuje. Základem našeho berního systému
je staré rakouské finanční právo,
jenom málo přizpůsobené změněným
politickým poměrům, jak se ustavily po říjnovém
převratu r. 1918, a dosud bez valného zřetele
k výsledkům květnové revoluce z r.
1945.
Stará berní soustava umožňovala vykořisťování
pracujícího člověka, neboť jak
jinak nazvati skutečnost, že před Mnichovem
Baťa naříkal na velké daňové
zatížení, které mu prý neumožňuje
podnikat a rozvíjet se, když v roce 1939 za protektorátní
amnestie přiznal 370 mil. zatajených zisků
a jenom na jedné berní správě v Praze
bylo podáno 6.200 amnestijních podání,
kde poplatníci přiznávali, že vůči
státu za prvé republiky neplnili řádně
svoje povinnosti, při čemž však dělník
a vůbec v námezdném poměru pracující
člověk musel a musí zaplatiti státu
daň ještě dříve, než dostane
na ruku svoji mzdu. A těchto poplatníků,
u nichž se vyměřuje důchodová
daň srážkou, je v zemích českých
podle stavu ze září t. r. 2,350.000. K nim
patří ještě v zemích českých
asi 800.000 zemědělských poplatníků,
při čemž zdaleka největší
část těchto poplatníků jsou
na půdě skutečně pracující
zemědělci. Dále nutno připočítati
k nim všechny ty drobné živnostníky, kteří
sami s příslušníky své rodiny
nebo nejvýš s jedním či dvěma
dělníky pracují ve své živnosti.
Jde o počet asi 200.000 lidí.