Sympatický je rozpočet ministerstva techniky, zejména
v položkách na udržování a zřizování
komunikací. To jest investice dobrá, poněvadž
urychlí tempo dopravy uvnitř státu a tím
ušetří čas. A čas jsou peníze.
Dobrý stav silnic bude dobrým lákadlem pro
cesty cizinců. Jsem přesvědčen, že
máme všem národům světa velmi
mnoho co ukázat a že při známé
pohostinnosti našeho národa odnesou si cizinci od
nás jenom příjemné vzpomínky,
které budou doporučením všem těm,
kteří nás dosud znají, a zejména
těm, kteří nás znají špatně.
Chceme budovat moderní, socialisticky spravedlivý,
hospodářsky zabezpečený národní
stát. Jsme si vědomi toho, že vývojová
doba potřebuje mimořádných finančních
opatření a investic. Nesmíme však pro
samý budovatelský spěch zapomenouti také
na to, že ti, kdož dnes budují, budou také
jednou staří a že je nejvyšší
čas řešit otázku národního
pojištění, aby nevzniklo nebezpečí,
že by někdo mohl býti z blahodárných
účinků národního pojištění
buď úplně vyřazen anebo by požíval
výhody zmenšené. Jsem si dobře vědom,
že bez účasti státní správy
k uskutečnění této velké myšlenky
sotva dojde. V rozpočtu mělo býti pamatováno
na zřízení fondu, který by tvořil
základ pro příští národní
pojištění, na pensijní úpravu
přestárlých osob samostatně výdělečných,
protože jsem pevně přesvědčen,
že plánované pojištění musí
platit pro všechny vrstvy našeho národa. Je nutné
zabezpečiti pro stáří také
soukromého podnikatele, t. j. obchodníka a živnostníka.
V demokratickém a socialisticky spravedlivém státě
nesmí býti nikdy tvořeny vrstvy vyděděnců
národa proto, že jejich společenské
postavení neodpovídá politické ideologii
některé strany.
Víme dobře, kterým směrem jde vývoj,
a nebyli bychom dosti rozumní a styděli bychom se
za nepokrokovost, kdybychom se tomuto vývoji bránili.
Avšak budeme se brániti opatřením nerozumným
a nedáme se zatlačit na místo trpěného
stavu. Nás všestranně těší,
stoupá-li životní úroveň pracujících
vrstev, poněvadž v součtu se objeví,
že životní úroveň stoupá
současně i u ostatních vrstev našeho
národa.
Známe velmi dobře zásluhy našich rukodílných
živností. Bylo by neodpustitelným hříchem
tyto lidi podceňovati anebo je nějak zbavovati významu,
který jim v naší národní společnosti
patří a který si vydobyli svou prací
v našem hospodářském životě.
Jsou to vesměs lidé práce. Stejné
fysické práce, jakou koná každý
jiný fysicky pracující člověk.
Rozdíl spočívá jen v tom, že
mají větší odpovědnost a že
přijímají risiko úspěchu nebo
neúspěchu.
Živnostnictvo a obchodnictvo velmi dobře ví,
kde je jeho místo. Tomuto stavu není zapotřebí
za drahé peníze popularisovat jeho povinnosti a
protože naše strana čs. národních
socialistů je si toho dobře vědoma, bude
také v záležitostech rozpočtových
hájit do důsledku všecko, co podle demokratických
zásad a socialistické spravedlnosti patří
také nám, obchodníkům a živnostníkům.
Musíme hledati prostředky k tomu, aby také
osoby stojící mimo rámec odborové
organisace zaměstnanecké měly možnost
podíleti se na sociálně-politických
výhodách podobných společností.
Sem patří nesporně zlidovění
rekreace a její zpřístupnění
všem vrstvám obyvatel včetně rodinných
příslušníků a důchodců.
To, co dnes děláme pod pojmem rekreace pracujících,
příliš živě připomíná
známé akce v době nesvobody. Také
procento účastníků na těchto
akcích je nepatrné, necelých 67.000 osob.
O nákladech nemluvím, ale chci jen říci,
že je nesprávné, aby se pro toto malé
procento osob žádaly stomilionové úhrady
z veřejných prostředků pro jejich
prázdninový pobyt. To neříkám
proto, že bych to těmto osobám záviděl
anebo snad nepřál. O něco jiného běží.
Stále říkáme, že žijeme
v systému řízeného hospodářství
- to je celkem správné. A do řízeného
hospodářství patří také
řízená mzdová politika. To je také
správné. Je ražena zásada, že se
nebude platit člověk, který nekoná
práci, nýbrž že se bude hodnotit práce,
kterou člověk vykoná; to je také správné.
Jestliže však porušíme zásadu řízeného
hospodářství tím, že z veřejných
prostředků opatříme jakékoliv
výhody pouze nepatrné částce národa,
pak to není správné. S tím souhlasiti
nelze. Jistě by každý rád slyšel,
kdyby byly opatřovány výhody pro každého,
kdo pracuje, bez ohledu na to, jaký druh práce koná.
Státní úřad plánovací
vypracoval již plán lidové rekreace, který
bude však potřebovati podstatných změn
po stránce formální i věcné,
stejně jako bude potřebovati, aby se na tomto plánu
účastnily osoby, ovládající
materii tohoto problému, a ti, kteří znají
některá zařízení v tomto oboru
z ciziny. Podpora těchto snah se strany veřejné
správy je nejenom nutná, ale bude také účinným
přínosem politickým. Ovšem dobré
výsledky lidové rekreace bude možno splniti
jen tehdy, když podniky cestovnímu ruchu sloužící
nebudou zcizovány pro organisace nebo pro účely
firemní. Lidstvo se stále zbavuje stádového
pudu a orientuje se směrem k individuálnosti. Individuální
svoboda a rozhodování je také nejpodstatnější
částí demokracie. Chceme-li tedy, aby lidová
rekreace splnila svůj úkol, t. j. aby upevňovala
zdraví příslušníků národa,
aby umožnila poznati všechny krásy naší
vlasti, které valná část, a zejména
pracujících vrstev, dosud nezná, chceme-li
lidovou rekreaci zlepšiti a tím zvýšiti
pracovní výkon, pak se musíme postarat o
to, aby byla zabezpečena volnost výběru rekreačních
prostředků podle induviduálních přání
jednotlivce. Jedině tak splní lidová rekreace
svůj úkol. Hmotné prostředky budeme
muset umět opatřit také, při čemž
musíme mít odvahu oprostiti všecka sociálně-politická
opatření od prvků almužnictví,
poněvadž náš lid je na tento pojem velmi
citlivý.
Ulehčí se také veřejné správě,
když bude rychle a účinně vyřešena
otázka převedení národních
správ do soukromého vlastnictví. Norma o
konfiskátech je právě projednávána
ve výborech a považuji za velmi správné,
aby tato záležitost byla vyřízena bezodkladně,
i když vím, že v mnohých případech
již je pozdě. Vyřešením otázky
konfiskátů přispěje se značně
k hospodářskému a politickému uklidnění
pohraničí a jsem pevně přesvědčen,
že stabilisace hospodářských poměrů
v pohraničí bude míti příznivý
ohlas na otázky hospodářství vnitrozemského.
Také výsledková příjmová
čísla se jistě změní ve prospěch
státní pokladny.
Všechny tyto otázky souvisí v některých
úsecích se zamýšlenou národní
mobilisací pracovních sil. Je nám všem
jasné, že bez pracovních sil náš
dvouletý plán splniti nelze, že bude nutno
sáhnouti k mimořádným opatřením
a vrátiti některé zaměstnance do jejich
původního povolání, avšak jiná
otázka je odčerpání přebytečných
pracovních sil z obchodu a živností. Já
nevěřím, že by v obchodech a živnostech
byly ještě dnes přebytečné pracovní
síly, alespoň ne v nějakém pozoruhodném
měřítku. Nedovedl bych pochopit, že
by si dnes obchodník nebo živnostník mohl dovolit
luxus zaměstnávati zaměstnance, kterého
nezbytně nepotřebuje.
Když již tady toto tvrzení je, pak ale prosím,
aby k vyhledání obratové základny,
která má býti měřítkem
pro posuzování potřeby zaměstnanců
v živnostech a obchodech, byli přibíráni
odborníci, kteří by zabránili anomaliím,
jež se objevují v přípravném
plánu. Nemůže býti rozumné stanoviti
pro klenotníka obratovou základnu 250.000 Kčs
ročně na osobu a pro kolonialistu-detailistu 300.000
Kčs ročně na osobu. Stačí domyslet
a srovnat pracovní výkon osob zaměstnaných
v těchto dvou typech obchodního podnikání,
aby nám vyvstal nemožný posudek práce
lidí v těchto živnostech zaměstnaných.
Obávám se, že jde o něco podobného,
jako když šlo o velkoobchodníky s masem na pražských
jatkách. Varuji před tímto plánem.
Je to opět plán lidí, jimž je soukromý
podnikatel trnem v oku, a mohlo by se státi, že podvázaná
a podlomená výkonnost distributérů
životních potřeb byla by opět útokem
na konsumenta. Ani státní pokladna by neměla
z podvázaných živností takový
užitek, jaký má a jaký by při
dobře prosperujících živnostech a obchodech
mohla míti.
Mohu prohlásiti za soukromé podnikatele organisované
ve straně čs. národ. socialistů, že
vynaloží všechny své síly, jak
už je to v tradici strany, aby naše drahá republika
byla co nejdříve vybudována a my byli v této
výstavbě první. (Potlesk.)
Podpreseda dr Ševčík (zvoní):
Dávam slovo pánu posl. inž. Herlovi.
Posl. inž. Herl: Slavné ústavodárné
Národní shromáždění, paní
a pánové!
Rád bych se dotkl několika závažných
problémů souvisících s rozpočtem
ministerstva průmyslu. Je známa skutečnost,
že Československo jest zemí chudou surovinami
a že hlavním pramenem národního důchodu
je práce, zhodnocující až na zemědělství
suroviny, které musíme dovážet. V této
činnosti jedno z rozhodujících míst
patři textilnímu průmyslu, jehož podíl
na zahraničním obchodě Československa
činil v obou směrech, t. j. v dovozu i vývozu,
téměř 1/3 obratu. Jen
v důsledku této činnosti, t. j. práce
pro vývoz, mohlo se Československo před válkou
ošacovati poměrně levným a dobrým
zbožím, a mohlo tak udržovati poměrně
vysokou životní úroveň proti ostatním
státům střední Evropy.
Toto zásadní postavení textilního
průmyslu se nezměnilo ani po válce. Má-li
se naše obyvatelstvo ošatit, nezbývá nic
jiného, než předem vyrobiti textilní
zboží na vývoz a tímto vývozem
zaplatit nejen dluhy za suroviny nakoupené během
roku 1946, nýbrž i nové suroviny, z nichž
se bude vyráběti v roce 1947. Právě
proto, že v roce 1947 se očekává značné
stoupnutí textilní výroby, je nutno vývozem
krýti větší položky surovin, než
by tomu bylo za vyrovnaných poměrů. Stojíme
totiž před rozhodnutím, zdali náležitým
vývozem v roce 1947 poměrně ještě
výhodně umístíme ve světě
své zboží a zachytíme se na světovém
trhu s tím nezbytným důsledkem, že přechodně
po dobu jednoho až 11/2 roku poněkud
utiskneme vnitřní konsum, či zda to, co jsme
si - celkem vzato - opatřili z ciziny na dluh, dáme
tuzemskému konsumu s tím důsledkem, že
nebudeme míti devis na nové nákupy, že
propaseme příležitost k tomu, abychom v roce
1947, kdy na světovém trhu bude poptávka
po hotovém zboží, zaujali svou tradiční
posici ve světě.
Mělo-li by k tomu dojíti, pak počítejme
s trvalým nedostatkem textilního zboží
na dlouhou řadu let, neboť musíme si býti
vědomi, že nynější stav výrobnosti
v textilu je stále dosud na nízké úrovni,
nejen co do množství, necelá 1/3
předválečných poměrů,
ale zejména co do jakosti. Prostě nedovedeme dnes
vyrobiti textilní zboží v té jakosti
jako před válkou a vyrábíme draho.
Nedohoníme-li tyto nedostatky během nejbližších
dvou let, budeme ze soutěže vyřazeni a bude
to znamenat definitivní sestup československého
textilního průmyslu provinciálního
se všemi důsledky pro konsumenty jak po stránce
jakostní, tak zejména po stránce cenové.
Budeme pak moci s lehkým srdcem demontovati strojní
zařízení do šrotu, nebo je vyvážet
jako likvidační podstatu do ciziny, pokud snad do
té doby nebude cizina již opatřena novými
stroji.
Pro rok 1947 počítáme s potřebou asi
40.000 tun bavlny s tím očekáváním,
že potřeba bavlny případně stoupne
až přes 60.000 tun. Jaký to pokles proti letům
předválečným, kdy v průměru
let 1927 až 1937 jsme spotřebovali asi 130.000 tun
bavlny ročně! Byla to ovšem léta konjunktury
textilního vývozu, avšak zároveň
léta, kdy i domácí konsument nejlépe
kupoval.
Ať již jsou pochybnosti o tom, zda textilní průmysl
dosáhne toho stupně výroby či nikoliv,
je železnou nutností již s hlediska domácího
konsumenta, aby se co nejvíce přiblížil
tomuto ideálu.
Ale textilní průmysl překonal již jednou
za své existence s úspěchem podobný
problém. Po rozpadu monarchie zbyl z vnitřního
trhu více než 50milionového domácí
trh asi 13milionový. Další existence československého
textilního průmyslu závisela na tom, zda
se dovede odpoutati od dosavadních středoevropských
odbytišť, kde se pojednou setkal s povolovacími
režimy, novými cly, konkurencí nově
zakládaného průmyslu, a zda dovede výrobou
podstatně jemnějšího zboží
získat nová odbytiště v západní
cizině včetně zámoří.
Této zkoušky zhostil se textilní průmysl
s úspěchem a doufáme, že i tentokrát
při nasazení všech sil bude s to zvládnouti
úkoly, které mu nynější doba
ukládá. S tohoto hlediska musíme posuzovati
onen nepokoj, který se právě v těchto
dnech všeobecně projevuje úvahami o tom, kam
jde dnes textilní zboží.
Jisto je, že nynější výroba je
malá vůbec a přesto, že během
11/2 roku dostal konsum k disposici velkou
část zboží tuzemské produkce,
nemůže toto zboží - pocházející
jednak z úspor válečných a dále
ze surovin UNRRA, jakož i částečně
ze surovin sovětského původu - uspokojiti
poptávku, která, i když nepřihlížíme
k momentům spekulačním, šmelině
a pod., byla po šest let války nadržena. Tato
poptávka, vyvolaná snahou zvýšit životní
úroveň na předválečnou míru
i snahou doplniti zásoby domácností na předválečnou
míru, nemůže se krýti žádným
úředním opatřením, přesunujícím
- za současného risika vyvolání chaosu
ve výrobě - 14denní výrobu do konsumu
před vánocemi, ježto kvanta, v jichž rámci
se taková opatření provádějí,
jsou absolutně nízká, jak tomu po válce
ani jinak býti nemůže.
Poptávku takto zvýšenou a představující
násobek mírové roční poptávky
možno ukojiti jen průběhem několika
let, bude-li zde ovšem svou výkonností a dostatečnou
devisovou zásobou dotovaná textilní výroba.
(Předsednictví převzat místopředseda
Petr.)
Prvním předpokladem tohoto stavu věcí
je však vítězný boj o uplatnění
na světovém trhu, to jest o vývoz.
Další problém je tento: Neustále čeří
hladinu našeho hospodářského a politického
života otázka: "Je znárodňovací
akce skončena?" A tato otázka je pak nejúžeji
spjata s otázkou likvidace t. zv. průmyslových
konfiskátů. Majetek zkonfiskovaný podle dekretu
č. 108/45 Sb. vytváří dva problémy.
Prvý je ten, do jaké míry může
být konfiskát přidělen již existujícím
národním podnikům, a dále pak, je-li
možno z konfiskátu budovati nové národní
podniky v tom směru podnikání, o kterých
dekret číslo 100/45 Sb. nepojednává.
Na otázku, je-li možno konfiskáty přidělovat
na př. existujícím národním
podnikům, je nutno odpověděti, že tento
problém je řešen nařízením
z 15. ledna 1946, číslo 6 Sb., a vládním
prohlášením z 8. července 1946. Hlavní
zásada, kterou by se měl řídit příděl
konfiskátů národním podnikům,
je ta, že se musí dbát hospodářské
struktury národního podniku, musí se přihlížet
k potřebám regionálním a hlavně
musí se postupovat s rozvahou ke shora uvedeným
okolnostem, aby nakonec naše národní hospodářství
nebylo poškozeno. Trestuhodný však je postup,
kdy se konfiskáty přidělují národním
podnikům proto, že některý pan generální
ředitel je žádá, aby sanoval deficity
vlastního podnikání, a za druhé, aby
odstranil nepohodlnou konkurenci. Bohužel takovýchto
případů je mnoho. Vyvolávají
v naší výrobě rozruch, způsobují
nervositu v podnikání a sociálně poškozují
obyvatelstvo postiženého kraje. Je tedy jasné,
že praxe, s jakou se prováděla afilace národních
podniků, odporovala jasnému znění
uvedeného vládního nařízení.
O sedm měsíců později, 8. července
1946, vláda svým vyhlášením budovatelského
programu dala pro znárodňování jasné
směrnice; při této příležitosti
vláda prohlašuje, že považuje znárodňovací
akci ve výrobě za ukončenou. Je zde tedy
usnesení novější, manifestačně
schválené ústavodárným Národním
shromážděním, tedy jistě pro
ministerstvo průmyslu závazné. Jak je možně,
že ministerstvo průmyslu se tímto vládním
nařízením neřídí, když
vláda i parlament považují znárodňování
ve výrobě za ukončené?
Druhý problém je ten, je-li možno budovati
nové národní podniky v tom směru podnikání,
o kterých dekret číslo 100/45 Sb. nepojednává.
Jde o obor podnikání stavebního. Kde jednou
zákon jasně stanoví, že ve stavebnictví
se forma znárodněného podnikání
zavádět nebude - když dále pak vláda
a ústavodárné Národní shromáždění
prohlásily, že se v budoucnosti na takové opatření
nepomýšlí - musí se tedy jasně
i ministerstvo průmyslu, ač snad má jiné
záměry, tím řídit, nehledě
k tomu, že jistě 125.000 bytových jednotek
projektovaných dvouletým plánem postaví
jistě soukromý podnikatel levněji než
znárodněný průmysl, postavil-li by
je vůbec, neboť je zatím v průměru
méně výkonný než výroba
soukromá.
Dále pak bych se rád zmínil o nesprávném
postupu některých národních podniků
vzhledem k podnikům, kde má býti zavedena
restituce. Zde jde hlavně o majetek náležející
příslušníkům USA.
Národní podniky textilní nařizují
národním správám, aby vypracovaly
bilanci k 31. prosinci 1946 s tím, že podnik k uvedenému
datu převezmou. Jistě je známo ministerstvu
průmyslu, že tento postup je naprosto nezákonný,
neboť i kdyby šlo o konfiskát, nemohou rozhodovat
národní podniky svémocně, nýbrž
muselo by býti provedeno řádné konfiskační
a přidělovací řízení.
Fond národní obnovy v této věci sám
již upozornil, že dokud není vyřešena
otázka restituce, nelze podniky přidělovati.
Národní podniky tímto svémocným
krokem chtějí znemožniti restituci, o níž
vědí, neboť jsou vždy písemně
vyrozuměny a jest jim také známo, že
americké velvyslanectví jedná s našim
zahraničním ministerstvem o to, aby majetek amerických
státních příslušníků
byl opět vrácen majiteli nebo oprávněným
dědicům. Mimo to jsou vydány směrnice
k dekretu č. 108/45, kde se výslovně ustanovuje,
že u podniků, u nichž jest uplatňován
nárok restituční, nemá býti
až do pravoplatného vyřízení
tohoto nároku provedena konfiskace.
Jistě ministerstvo průmyslu bude dbát toho,
aby v případech, kde takto hrubě je narušován
právní řád, byla zjednána náprava,
neboť není pochyby o tom, že i tento postup narušuje
dobrý poměr a pro náš hospodářský
život žádoucí poměr mezi Spojenými
státy americkými a Československou republikou.