Dříve než se zmíním o některých
položkách, rád bych reagoval na slova, která
tu byla přednesena přede mnou, totiž na útok
na naše civilní letectví, pokud je v kompetenci
ministerstva dopravy. Tento útok není útokem
odborným, nýbrž je to kritika a záležitost
ryze politická.
Naše civilní letecká doprava opravdu a velmi
překvapivě vzrostla přes to, že nebylo
předpokládáno, že zdolá úkoly,
které se vlastně na ni ani ze začátku
klást nemohly. Jestliže se dnes vytýká,
že letiště, zejména ruzyňské,
není v takovém stavu, v jakém by mělo
být, pak upozorňuji, že po rozpravě
v dopravním výboru jsem si okamžitě
opatřil data z různých letišť Evropy
a zjišťuji, že stejný, ne-li horší
stav je v celé Evropě, a také na jiných
letištích nepřistávají letadla
za okolností, které se sběhly na letišti
v Praze, t. j. za nepříznivých povětrnostních
poměrů. Kdyby letadlo, které bloudilo nad
Prahou, bylo mohlo přistát pro viditelnost, bylo
by přistálo, ale ani reflektorová světla
nezmohla mlhu a nepřízeň počasí.
Já již také po oné rozpravě v
dopravním výboru o nakoupených letadlech
typu Dakota, která byla koupena bez součástek,
jsem si zjistil, že reservní součástky
nebyly nakoupeny prostě proto, že nebyly touto dobou
vůbec k dostání, a naopak onen počet
letadel byl získán proto, aby jich mohlo být
použito jako letadel náhradních i jako náhradních
součástek. Tato letadla byla koupena opravdu velmi
lacino. Považuji personální kritiku, pokud
se týče přednosty leteckého odboru,
proto za tak přísnou, že tento přednosta
se náhodou nehlásí do strany pana řečníka.
Na t. zv. strážní oddíly je pamatováno
více než 46 mil. Kčs. Nepopírám,
že železnice si musí vydržovat jakousi železniční
policii, která v nebezpečných místech
má střežit její majetek. Tak tomu bylo
i za první republiky. Teprve okupanti rozšířili
neúměrně tento sbor, jemuž uložili,
aby hlavně zabraňoval sabotážím
a chránil německý majetek. Dnes čítají
tyto strážní oddíly kolem 1.500 zaměstnanců,
vesměs mladých a zdravých. V době
tak velké nouze o pracovní síly je třeba
přezkoušet jejich upotřebení, i když
snad železnice věnovala na jejich speciální
výcvik určitou částku. K nákladům
na ně přistupují pak další vydání
na instrukční důstojníky. Věřím,
že budoucí úsporná parlamentní
komise věnuje tomuto upozornění svojí
pozornost. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi náklady
na závodní rady v zemích českých
a na Slovensku. Osobní náklady v českých
zemích jsou stanoveny částkou 20,942.000
Kčs, zatím co na Slovensku pouze 805.000 Kčs.
Připočteme-li k tomu ještě náhrady
výloh příslušníků závodních
rad a příspěvky na t. zv. funkční
činnost, docházíme k výsledku, že
závodní rady v českých zemích
stojí podnik Čs. státní dráhy
39,163.000 Kčs, zatím co na Slovensku pouze 5,285.000
Kčs. Zdůrazňuji, že nejde mi o částku
na závodní rady v celku vynaloženou, nýbrž
o vysvětlení rozdílu mezi českými
zeměmi a Slovenskem, který přece jen nutí
k úvahám, zda částka v českých
zemích je stanovena opodstatněně.
Vítám položku, jíž se věnuje
částka 7,215.000 Kčs na sport a tělovýchovu
železničářů. Dávám
jen k úvaze, zda tato péče o zdraví
a zdatnost zaměstnanců neměla by býti
sjednocena v ministerstvu zdravotnictví. Pokládal
bych to za účelnější, než
roztříštěnost této péče
na tolik resortů.
Rozpočet ČSD vykazuje tedy ztrátu 811,532.000
Kčs. Tato skutečnost je zejména naší
nezasvěcenou veřejností přijímána
jako důkaz špatného hospodářství
našeho největšího podniku. Je to však
omyl, který neprospívá ani oblibě
našich železničářů, jejichž
výkon a význam pro stát zůstal dosud
nedoceněn. Ve skutečnosti naše československé
dráhy jsou podnikem aktivním, úzkostlivě
hospodařícím, s armádou zaměstnanců
tak chatrné životní úrovně, že
je s podivem, že za tak krátkou dobu po válce
se zařízením po výtce zničeným
a neúměrně opotřebovaným mohou
vykazovat tak skvělé úspěchy ve službě
veřejnosti a státu. Naproti tomu jsou na tento podnik
kladeny nejen mnohdy neúnosné požadavky, ale
je proti němu postupováno i tvrdě. Vzpomínám
si jen, že loňského roku, kdy naši železničáři
chodili doslova rozedraní do služby, odmítla
Národní banka uvolnit devisy na zakoupení
30.000 stejnokrojů pro železničáře
v Anglii. Stejnokroje zůstaly v Anglii, za zrušení
objednávky zaplatila dráha téměř
3/4 milionu korun a železničáři representují
naše ČSD dále v roztrhaných stejnokrojích.
Naše železnice platí státu neobvykle vysoké
dopravní daně. A platí je správně
a přesně. Jde tu o 30 %ní daň z jízdného,
o 15 %ní daň z nákladní přepravy
a o 20 %ní daň ze zavazadel, které jsou v
rozpočtu na r. 1947 sumárně preliminovány
částkou 2.400,000.000 Kčs. Tato daň
daleko převyšuje obvyklý průměr
v celé Evropě a snad i v celém světě.
Nikde nepřevyšuje 7 %. Za těchto okolností
pak je nemožné stanoviti jakékoli průvozní
konkurenční sazby, což ovšem příjmům
ČSD nepřidá. Tedy kdyby tato dopravní
daň byla jen o polovinu snížena, bude již
schodek vyrovnán a objeví se malý přebytek.
Není dost dobře pochopitelné, že tuto
daň platí železnice jen z přepravy po
svých, svým nákladem udržovaných
tratích, zatím co její silniční
doprava i soukromá silniční doprava je od
této daně osvobozena. Naše dráhy, i
když podle zákona jsou považovány za podnik
výdělečný, jsou a trvale zůstávají
podnikem obecně prospěšným. (Předsednictví
převzal místopředseda dr Ševčík.)
Jsou to zejména sociální slevy na dělnickém
a žákovském jízdném, k tomu pak
přistupují další slevy menší,
jichž je slušná řada a které jsou
téměř vydrženým právem
toho kterého odvětví lidské činnosti.
Mám však za to, že tyto slevy v zájmu
ČSD musí býti podrobeny brzké revisi
a zrušeny takové, které nejsou poskytovány
ve veřejném zájmu. To platí zejména
o některých volných jízdenkách,
zvláště těch přenosných,
o jejichž častém zneužívání
se drážní kontrolní orgány vícekráte
přesvědčily.
Klameme sami sebe, nevyčíslíme-li tyto slevy
alespoň jako nekrytý schodek, který by si
železnice směla vyúčtovat a prokázala
tak, že účetní schodky nejsou zaviňovány
jí, nýbrž neúměrnými požadavky
a úkoly, plněnými v jiném než
vlastním zájmu.
Vím, že železnice mnohdy z t. zv. obchodní
kulance poskytuje větším přepravcům
slevy ve formě refakce, a to i tehdy, kdy sjednané
množství přepravovaného zboží
přepraveno nebylo a úmluva tedy nebyla dodržena.
Na druhé straně však čs. státním
drahám jako velikému zákazníku neposkytuje
slevy nikdo. To je vidět ku př. u uhlí, jehož
jsou železnice jistě největším
odběratelem a které platí - mnohdy v horší
kvalitě - stejně draho jako soukromý obchod
a továrny. Předpokládám také,
že co nejdříve dojde k unifikaci všech
slev v českých zemích se slevami, poskytovanými
na Slovensku. Dalším zatížením,
které také zčásti zkresluje finanční
obraz ČSD, je skutečnost, že četní
železniční zaměstnanci jsou povoláváni
k veřejným funkcím, aniž by jejich plat
byl těmi, kteří mají nést náklad
s těmito veřejnými, případně
i s jinými funkcemi spojený, železnici refundován.
Bylo by opravdu křivdou, kdyby tento stav měl býti
dokonce legalisován.
Stejným způsobem byly zatíženy železnice
i platy členů t. zv. uhelných brigád.
Doly refundují drahám pouze plat za skutečný
výkon, zbytek - a to bývá větší
část - hradí železnice. Nemám
naprosto nic proti těmto mimořádným
a jistě jen dočasným zjevům, uvádím
je jen proto, že je to další doklad nezúčtovatelného
zatížení našich drah.
Stojíme nyní těsně před železnou
nutností zmenšit počet příslušníků
okřídleného kola. Mám za to, že
je správná otázka, kterou kladu panu ministru
dopravy, zda byli voláni k odpovědnosti ti, kteří
bez rozmyslu a potřeby v porevoluční době
přijímali nové zaměstnance. Budeme
velmi pečlivě sledovat, bude-li se restrikce vztahovat
v prvé řadě právě na ty, kteří
byli přijati v poslední době a na jejichž
zácvik a vyškolení železnice dosud nevěnovala
tolik, aby nemohli odejít.
Ale nejen přesunem přebytečných zaměstnanců
do výrobních odvětví, také
správními opatřeními je nutno dojíti
k dalším úsporám. Je to koordinace všech
doprav, o níž už bylo tolik mluveno a z níž
se dosud neuskutečnilo zhola nic. Jde tu zásadně
o zamezení vzájemné konkurence dopravních
prostředků, o jejich přizpůsobení
a doplnění. Typickým pro tento neblahý
zjev je ku př. autobusový spoj Praha-Karlovy Vary.
Máme na této trati vyhovující trvalé
rychlíkové spojení, v létě
zesilované zvláštními motorovými
rychlíky, a přece zvětšujeme svůj
nedostatek silničních vozidel touto a řadou
jiných autobusových linek. Zatím však
autobusová doprava do průmyslových středisk,
ku př. Moravské Ostravy, kulhá na všechna
čtyři kola. Pro nedostatek autobusů děje
se ku př. přeprava do dětského sanatoria
v Luži často pouze nákladními auty.
Pasažéři, děti v sádrových
a škrobových obvazech, jsou vystavováni otřesy
v těchto vozidlech nebezpečí zhoršení
své choroby, zatím co na zbytečných
a železnici bezdůvodně konkurujících
linkách jezdí pohodlné autobusy.
Už v rozpočtové debatě bylo také
právem poukazováno, že je třeba nejen
přesunu přebytečného personálu
do výrobních odvětví, ale - a to hlavně
- účelné a definitivní organisace
železniční služby. Nechci kritisovat vzrůst
počtu oddělení a odborů jak v ministerstvu,
tak na jednotlivých ředitelstvích proti předválečnému
stavu. O tom již také hovořil rozpočtový
výbor a o tom také jistě bude jednat úsporná
parlamentní komise. Plánů na organisaci bylo
již mnoho. Věřím, že bude uskutečněn
ten nejlepší, aby po dosažených úsporách
tu i jinde mohlo dojít k řešení platových
poměrů nejen železničářů,
ale i všech ostatních státních a veřejných
zaměstnanců a odpočivatelů.
Používám této příležitosti,
abych i o tom se zmínil. Poslední dobou se o veřejných
zaměstnancích i o pensistech velmi mnoho mluví.
To bohužel neznamená, že by se pro ně
něco dělalo. Mluví se o jejich přebytku,
o nutnosti přesunu do výrobních odvětví,
dokonce se i časem konstatuje, že jsou málo
placeni, ale tím to končí. Jakmile se někde
ozve důraznější a netrpělivější
hlas, žádající už konečně
řešení služebních a platových
poměrů státních a veřejných
zaměstnanců, už je tu řada námitek
a moudrých rad, z nichž nejnovější
je ta, "co by tomu řekla státní pokladna".
Chtěl bych ty starostlivé hlavy, které svůj
zájem o státní pokladnu projevují
výhradně v této souvislosti, upozornit na
to, že státní a veřejní zaměstnanci
i pensisté se svými požitky rovnováhu
státního rozpočtu nikdy neohrozili a také
nikdy neohrozí. Kdyby však nebylo pozorných
očí opravdových zastánců úspornosti,
ohrozily by ji určitě různé ty úřady,
o jejichž potřebnosti již většina
národa má oprávněnou pochybnost a
které svými výdaji, o nichž někdy
pochybujeme, že jsou ku prospěchu celého národa,
nadělají státní pokladně rozhodně
větší starosti, než požadavky státních
zaměstnanců. Tyto úřady a jejich orgány
mají však nejhouževnatější
zastánce právě mezi těmi, kteří
nabádají státní zaměstnance
k další, skoro nekonečné trpělivosti.
Myslím, že tato náklonnost k veřejným
zaměstnancům vyvrcholila tvrzením, že
dokonce i vánoční příspěvek,
požadovaný ve výši nezbytně nutné
k nákupu nejpotřebnějších oděvních
součástek, mohl by ohrozit stabilitu naší
měny. Četl jsem dokonce vzletnou výzvu: Nechcete
přece svými požadavky odhrozit stát
inflací! Ne, veřejní zaměstnanci byli
vždy, ať v dobách první republiky či
nyní, příliš skromní a znalí
hospodářských možnosti svého
státu a příliš věrnými
syny svého národa, aby svým sobectvím
ohrožovali jeho základy. Ale nemohou dnes už
prostě dále.
Také v této debatě se už přednášela
různá statistická data, z nichž mělo
být státním zaměstnancům dokazováno,
že dělníci a zaměstnanci soukromí
nejsou na tom lépe. Mám velkou úctu před
statistikou a také jí občas věřím.
Má však jednu chybu, že zachycuje jen oficiální
data, která zůstávají na papíře,
a neřeší jejich důsledky. Souhlasíme
s tím, aby počet státních a veřejných
zaměstnanců klesl na míru skutečné
potřeby. To znamená, že souhlasíme s
odchodem těch, kteří byli přijati
nad stanovený stav. To jsou výhradně ti nejmladší,
vesměs smluvní a pomocné síly. Ale
již dnes ohlašujeme svůj nesouhlas s úmyslem,
pod pláštíkem mimořádných
okolností zbavovat státní a veřejné
zaměstnance definitivy, pragmatikálního poměru
a nároku na odpočivné podle dosud platných
pensijních předpisů. (Potlesk.) Tato
svatá a vydržená práva, pro něž
vlastně všichni zaměstnanci vstoupili do státních
služeb, vždy hůře placených než
v jiných povoláních, nesmějí
býti dotčena. Tuto cestu k snížení
počtu státních a veřejných
zaměstnanců může volit jen ten, komu
jde úmyslně o zneklidňování,
o chaos a rozvrácení státní administrativy.
A vedle aktivních zaměstnanců bídně
živoří státní pensisté.
Je to bědný pohled na ty věrné služebníky
státu, na jejichž bídě a dnes i hladu
sotva můžeme dokazovat, že náš stát
je státem socialisujícím, starajícím
se o zabezpečení všech členů
národa. Ale je hrubstvím říkat, že
úprava pensí je závislá na výtěžcích
práce zaměstnanců aktivních a že
proto pensisté po svých čtyřiceti
i více letech poctivé práce musí čekat,
až na ně ti druzí vydělají. Zatím
ovšem ti aktivní musí vydělávat
na propagaci o dvouletce, na propagaci zemědělství
a vůbec na propagandu, na tiskové atašé
a jiné přednostní zájmy. (Potlesk.)
Avšak pensisté splnili již svou povinnost ke
společnosti, ať nyní tato společnost
splní svou povinnost k nim.
V zájmu státu si všichni přejeme, aby
tyto odstrašující poměry aktivních
i pensionovaných služebníků veřejnosti
byly řešeny dříve, než tito ztratí
víru ve spravedlnost, naději na lepší
zítřek a lásku k svému povolání.
(Potlesk.)
Podpredseda dr Ševčík: Dávam
slovo pánu posl. Kaďůrkovi.
Posl. Kaďůrek: Slavná sněmovno,
paní a pánové!
Projednáváme náš druhý státní
rozpočet, o němž řekli řečníci
přede mnou a také odborníci, že je to
rozpočet svým rozsahem skutečně neočekávaně
veliký, ale přes to ještě neúplný,
poněvadž neobsahuje všechny položky dluhové
služby.
Je pravda, že i tento druhý státní rozpočet
byl sestavován v době, kdy je zapotřebí
odčiniti nesmírné škody způsobené
okupanty a kdy je nutné počítat s budováním
všeho, co bylo za dobu války zničeno nebo zanedbáno.
Ztráty po této stránce jsou přirozeně
nesmírně veliké a proto k jejich úhradě
bude nutno, aby opravdu celý národ vypjal všechny
své síly, všude a na každém místě.
Mám-li zde, slavná sněmovno, mluvit k rozpočtu
jako zemědělec a samostatný hospodář,
pak nemohu se ubránit dojmu, že ještě
mnoho lidí v našem státě nepochopilo
svoji povinnost k nově osvobozenému státu
a k národu, který dobyl si svobody za velkých
obětí. Tito lidé představují
si osvobození hlavně tak, že nemusejí
nyní pracovat. Zůstalo nám po osvobození
rumiště zničeného národního
hospodářství a proto těžce hřeší
každý příslušník tohoto
státu, kdo nepracuje s vypětím všech
svých sil na jeho výstavbě a obnově.
Žádný stav neprožívá po
osvobození tak veliké těžkosti jako
stav zemědělský. Zemědělci
to byli, kteří prokázali svojí pílí
a houževnatostí takové výkony, že
toto stálé vypínání jejich
fysických sil vážně ohrožuje zdraví
našeho venkovského lidu.
Zemědělský lid věrný republice
nepoklesl po osvobození v pracovní morálce,
ba naopak je prokázáno, že jeho pracovní
výkon daleko převyšuje výkon předválečný,
a proto těžce a jenom s plným sebezapřením
snášíme zprávy z různých
míst o tom, že pracovní morálka poklesla
a že výkon se leckde rovná pořád
jenom 60-70 % z doby předválečné.
To jest okolnost, která nenasvědčuje, slavná
sněmovno, dobrému a vlasteneckému smýšlení,
neboť jedině zvýšenou výrobností
a poctivou prací v zemědělství i v
průmyslu můžeme konsolidovat naše hospodářské
a finanční poměry a také uvést
do rovnováhy v budoucnu náš státní
rozpočet. Abychom nebyli krutě poučeni v
budoucnosti, musíme již dnes na to myslet a o tom
mluvit, poněvadž každý dobrý hospodář
musí se dívat dopředu a musí pečlivě
zkoumat, co si může dovolit a co si dovolit nesmí.
Stát není někdo neznámý, stát
jsme my všichni a zejména jsou to drobní poplatníci,
kteří nesou největší tíhu
a jsou hlavní páteří celého
finančního hospodářství státu.
Proto i břemena ukládaná rozpočtem
musí být snesitelná, a to zejména
pro zemědělství, na které bohužel
vzhledem na jeho velikou a nesmírnou důležitost
není nikterak zvlášť ve státním
rozpočtu pamatováno.
Že je zemědělská výroba se všech
hledisek důležitá, o tom nemůže
pochybovat nikdo, o tom mluví také čísla.
Jenom v historických zemích, t. j. v Čechách
a na Moravě, bylo v roce 1945 vykoupeno z výroby
rostlinné, mimo ovoce a zeleninu, za 5.511,044.307 Kčs,
z výroby živočišné za 8.259,714.000
Kčs, celkem za 13.770,758.307 Kčs. Připočítáme-li
produkci zemědělské výroby také
na Slovensku a to, co zemědělci spotřebují,
představuje to hodnotu téměř 50 miliard
národního důchodu.
Je potřeba připomenout, že státní
pokladna z přímé i nepřímé
zemědělské výroby má nesmírně
veliké příjmy, a proto je také důležité,
aby zájmy výroby zemědělské
byly pečlivě sledovány a podporovány.
Vzpomeňme tu jenom výnosů z bramborů
ať ve vývozu nebo při zpracování
na líh, vzpomeňme na řepu cukrovou, chmel,
slad, pivo. Kdybych to měl všechno vyčíslit,
musel bych mluvit o velikém počtu miliard příjmu
do státní pokladny, které zemědělci
svojí prací zajistili. Proto zemědělci
těžce nesou, že o jejich zájmy se tak
málo v tomto novém svobodném státě
dbá, a musím se vším rozhořčením
odmítnout snahy a pokusy odpovědných činitelů
o další zotročování zemědělského
lidu. (Potlesk.) Mám tu hlavně na mysli nesrovnalost
cenové politiky. Kdyby všichni ostatní měli
v našem státě tolik porozumění
a tak poctivě pracovali jako zemědělci, měli
bychom nejenom zemský ráj na pohled, nýbrž
v dohledné době i ve skutečnosti.
Proto se domnívám, že je nutné hlavně
v zájmu zachování iniciativy našich
dobrých a osvědčených hospodářů,
v zájmu intensivního hospodaření hlavně
ve výrobě rostlinné i živočišné,
aby zemědělská výroba byla plánována
na zásadách skutečně demokratických,
a to zdola, ne shora od zeleného stolu, stále po
vzoru nacistických okupantů.
Vážení přátelé, jdeme
do mírových poměrů a myslím,
že na mnohých úsecích zemědělské
výroby budeme mít více starostí s
přebytkem než s nedostatkem. Proto spolehněme
- a můžeme skutečně spolehnout - na
zdravý selský rozum. Každý hospodář
ví, kolik a co může na své půdě
ve svých poměrech vyrobit, a zná jistě
daleko lépe své výrobní možnosti
než ten, kdo mu dává rozkazy, často
- musím zde bohužel zdůraznit - tak nesmyslné,
že musí podlomit poslední zbytky vážnosti
k úředním předpisům. (Potlesk.)