Čtvrtek 12. prosince 1946

Boj proti tuberkulose se stává opět naší velkou starostí. Pan ministr nemá asi rád čísla, jinak by přikázal svému dobře vedenému protituberkulosnímu odboru, aby jimi bouřil veřejnost. Zas nám umírá ročně přes 13.000 osob na tuberkulosu, tuberkulosa dětí je hrozivá a podle odhadu máme jen v českých zemích 45.000 zdrojů nákazy. V rozpočtu je na boj proti tuberkulose počítáno o 37 mil. Kčs více než loni, máme však pochyby, zdali preliminovaná částka bude stačit. Bude třeba zjistit všechny zdroje nákazy, což předpokládá roentgenologický a klinický průzkum obyvatelstva; bude třeba léčit hlavně počáteční formu tuberkulosy a mít dostatečný počet lůžek jednak v sanatoriích, jednak v nemocnicích. Nevěřím, že by položka uvedená v rozpočtu pro tyto účely stačila. Je skutečně vhodné provésti soustředění vyléčených tuberkulosních osob v pracovních osadách. Je mi známo, že ministerstvo zdravotnictví plánuje zřízení těchto osad v okrese kralickém, ve Slezsku a na Slovensku. Pozastavuji se nad tím, proč rozpočtově není na zřízení těchto osad pamatováno. Víme, že ministerstvo klade velký důraz na chirurgické léčení tuberkulosy a pokládá je za jednu z nejlepších method. Proč není též rozpočtově pamatováno na zřizování center chirurgické léčby tuberkulosy?

Třetím hlavním problémem, který ohrožuje zdraví národa, je rakovina. Ročně umírá na tuto chorobu více než 14.000 osob. Rozpočtově je pamatováno na řešení tohoto problému pouze položkou 1 1/2 mil. Kčs v řádném rozpočtu a 31 mil. Kčs v rozpočtu UNRRA. Boj proti rakovině je sice bojem o včasnou diagnosu, ale jak svědčí víc a více beznadějných případů, není vždy tento boj úspěšně vyhrán. Bude se moci ministerstvo zdravotnictví postarati za preliminovanou částku o léčení všech forem rakoviny? Je známo, jak drahé je léčení roentgenem a radiem. Ministerstvo zdravotnictví nemá k disposici dostatečný počet roentgenotherapeutických aparátů a nevím, zdali je bude moci za preliminovanou částku poříditi.

Pokládáme zajisté všichni zdravotnictví za jeden z nejdůležitějších státních úkolů a úroveň zdravotnictví za měřítko kulturní výše státu. Dobré zdravotnictví je také předpokladem zdárného dalšího vývoje národa i státu a v dané době předpokladem zdaru dvouletky. To vše tím spíše, že máme své speciální problémy, jakými jsou problémy zdravotnické v pohraničí, problém kojenecké úmrtnosti, problém zvýšení populace, potírání tuberkulosy a rakoviny. Proto se mi zdá uvedený náklad na zdravotnictví ve výši 1.719,380.000 Kčs v poměru k jiným úsekům státní správy a jiným ministerstvům v zásadě příliš nízký. V odborných kruzích se dále právem poukazuje na to, že z výtěžku UNRRA bylo na zdravotnictví věnováno percentuálně daleko méně, než se čekalo a než by tento úsek potřeboval a zasluhoval. Proto nechť pan ministr promine, že poznámky k rozpočtu jeho resortu jsou někde pichlavé. Mají jeho práci podpořit, nikoliv bořit. I v lidové republice platí, že v ní má každý tolik místa a významu, kolik si ho vydobude. Přejeme si, aby ho zdravotnictví mělo dost, proto kritisujeme. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je p. posl. dr Bureš.

Posl. dr Bureš: Pane předsedo, paní a pánové!

Státní rozpočet je zrcadlem, které často nemilosrdně odhaluje a ukazuje, v jaké oblasti, v jakém rozsahu a do jaké míry státní správa plní důležité úkoly péče o člověka, o zabezpečení jeho existence, o rozvoj jeho osobnosti. Péče o zdraví národa je primérním úkolem státu, neboť občané mohou svůj stát budovat, své hospodářství zlepšovat a plodů své práce radostně užívat, jen budou-li zdraví a vůbec živí. Je třeba konstatovat s uspokojením, že budovatelský plán vlády Národní fronty stanovil v souhlase s tím československému zdravotnictví řadu velkých úkolů, zejména plánovité vybudování a sjednocení široké státem řízené zdravotní péče se zvláštním důrazem na péči preventivní.

Toto plánovité a soustavné přebudování našeho zdravotnictví má zaručit právo občana na ochranu zdraví ve smyslu vládního programu. Kromě toho je uloženo ministerstvu zdravotnictví zdokonaliti péči o matku a dítě, provésti opatření pro zvýšení populace a pro zlepšení hygieny na venku.

Ve své podstatě znamenají tyto úkoly vyřešení problému dostupnosti dokonalé, na úrovni dnešní lékařské vědy stojící péče preventivní a léčebné pro všecky vrstvy obyvatelstva v městě i na vesnicí, a to úplnou reorganisací veškerého zdravotnictví, které tím současně má býti také zracionalisováno a zhospodárněno.

Prvním krokem k takové reorganisaci, prvním krokem z toho až neuvěřitelného chaosu, mnohokolejnosti kompetenčních nejasností a sporů má být právě zákon o organisaci a působnosti veřejné zdravotní správy, jejíž hlavním oborem působnosti má být zdravotnictví preventivní. Zásadně je třeba zdůraznit: Právě proto, že v rámci dvouletého plánu jsou prostředky investiční pro účely zdravotnické značně omezené, je třeba tím více klásti váhu na to, že za daného stavu věcí celé těžiště činnosti ministerstva zdravotnictví musí být v úsilí o racionalisaci, v opatřeních normativních a organisačních, která vnesou systém, pořádek a plán do dnešního liberalistického zmatku v preventivním i represivním zdravotnictví. Již tím bude lze dosáhnouti podstatného zvýšení jeho výkonnosti bez jakéhokoliv dalšího zvýšení nákladu. Po této stránce se nebudou žádné překážky hospodářského rázu stavět v cestu úsilí ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo nemusí mít ani obavu, že bude muset dělat něco, pro co by nemělo jinde žádného příkladu. Není snad třeba připomínat organisaci zdravotnictví sovětského, ale je možno si jít pro příklad i do Anglie, která sahá v organisování státní zdravotní péče k tomuto radikálnímu zásahu do liberalistického světa svých lékařských organisací, jistě jenom proto, že se dosavadní systém stal naprosto neudržitelným, neboť není s to zajistit národu žádoucí ochranu jeho zdraví.

Budiž mi dovoleno ukázati na několika případech, jak i u nás jsou zdravotnické poměry nadále neudržitelné a jak úsilí o nápravu je naléhavé. Především zdravotnictví preventivní. Jednou z nejdůležitějších složek je boj proti infekčním chorobám. Musím tu konstatovat - a každý lékař mi tyto smutné skutečnosti potvrdí, - že současný stav je žalostný. Naše zdravotnické předpisy sice dobře zabezpečují registraci infekcí, ale méně dobře už, a já klidně prohlašuji, zcela nedostatečně zajišťují isolaci nemocných a desinfekci infikovaného prostředí. Je všeobecně známou skutečností, že předpisy v tomto směru se neberou vážně, veřejná zdravotní správa si nedovede jejich plnění vynutit a pozbývá tak v očích veřejnosti veškeré autority. Týká se to jak doby isolace, tak i, a to platí zejména pro případy ponechávané doma v ošetřování, běžného pokračování isolačních nařízení, jejichž dodržování se prostě nikdy nekontroluje.

Nejpovážlivější je lehkomyslnost, s jakou se posuzuje přítomnost infekce ve škole. Lékařům se stává velmi často, že při pátrání po zdroji infekce, na př. spálové epidemii, zjišťují ve škole děti, které se loupají po právě prodělané spále, při níž jen několik dnů ležely nebo dokonce do školy docházely. Vinou bývá sice někdy indolence rodičů, někdy také jejich přílišná horlivost, většinou pak obavy, že dítě bude umístěno v ústavě a rodiče budou muset zaplatit náklad na jeho ošetřování po dobu isolace. Ale hlavním nedostatkem tu je, že učitelé nejsou instruováni, vzděláváni a vychováváni v tomto směr, a tak se bohužel mnohdy právě škola stává hlavním zdrojem a semeništěm dětských infekcí. Je naléhavě nutné, aby se ministerstva zdravotnictví a školství postarala o radikální nápravu v této věci, a to jak patřičným instruováním a vzděláváním učitelstva, tak zejména ovšem co nejprohloubenější organisaci školního lékařství. Neboť není nadále možné, aby mohly do našich škol docházet děti se svrabem, zavšivené, ba dokonce i s akutními infekcemi, křečovým kašlem a ovšem také s otevřenou tuberkulosou.

Je třeba konstatovat, že školním lékařstvím lze preventivně lékařsky postihnout a vyšetřením zpracovat lehce celou masu obyvatelstva v určitém věku, zachránit doslovně tisíce dětí včasným zjištěním skrytých a počínajících onemocnění. S největším zadostiučiněním jistě je třeba konstatovat uzákonění povinného očkování proti záškrtu, které znamená prakticky vítězné zakončení těžkého boje s touto vražednou chorobou. Ve věci boje proti tuberkulose je třeba zdůraznit na prvém místě zjištění případů, které se necítí být nemocnými, které samy spontánně lékaře nevyhledají. To je hlavní úkol poraden, ne léčení nemocných, nýbrž vyhledávání nemocných, zjišťování zdrojů nákazy, zjišťování počátečních případů. V tomto směru je třeba vyvinout hlavní úsilí poraden protituberkulosních, a to je jejich hlavní smysl. Péče o člověka nemocného tuberkulosou je záležitostí příslušného léčebného ústavu, ambulatória, odborného lékaře. Před roentgenovým štítem poraden musí projít bez výjimky všechno obyvatelstvo státu. To je technicky proveditelné a nutné. Je povinností ministerstva opatřiti dostatečný počet aparátů pro snímkování se štítů a vycvičiti dostatečný počet personálu, aby tato masová vyšetření obyvatelstva mohla být provedena co možná v nejkratší době.

Tisícům lidí se tím dostane včas odborného léčení. Tisíce lidí se vyřadí z povolání, kde by byli zdrojem nákazy, a další tisíce se upozorní na nebezpečí, kterému vysazují své okolí. Již to, když nic jiného, bude víc než dostatečnou náhradou za vynaložený náklad. Investice k tomuto účelu potřebné jsou u srovnání s efektem poměrně nevelké, slučitelné s čísly dvouletého plánu. Každý den, který se tu ztrácí nečinností, zabíjí nevinné oběti zrádné krise infekce. Odhalené, poznané zlo je už na půl odstraněné. Je pravda, že všecky zjištěné případy nebude možno za dnešních poměrů isolovat v ústavě, i když bude provisorně využito některých nedostatečně využitých nemocnic v pohraničí. To však nikterak nesmí znamenat, aby byla masová vyšetření všeho obyvatelstva odkládána.

Pokud se týče některých chorob epidemických, je třeba organisovati epidemiologický průzkum na podkladě celé sítě odboček státního zdravotního ústavu, dobře personálně i materiálně vybavených.

Jinou důležitou složkou preventivního zdravotnictví je pracovní lékařství. Jeho účinnost má se už přímo projevit realisací dvouletého plánu a to v tom, jak se mu podaří jednak spolupůsobit ve správném zařazení osob do práce, přiměřené jejich zdravotnímu stavu, za druhé snížit úmrtnost a úrazovost v závodech a konečně za třetí ozdravět pracovní podmínky. Konstatuji s politováním, že tento důležitý obor zdravotnický je stále ještě předmětem vleklého kompetenčního sporu mezi ministerstvem soc. péče a ministerstvem zdravotnictví. Tyto spory vedou pak k dalekosáhlému zásadnímu porušování principu hospodárnosti, neboť, jak předložený rozpočet ukazuje, stejně jako před rokem, i dnes je zařazován potřebný náklad na týž účel v obou resortech a tak se celková suma státního rozpočtu zbytečně zvyšuje. Doufáme, že odstranění nejenom toho, ale také všech ostatních podobných kompetenčních sporů stane se jedním z prvních opatření, podniknutých vládou k reorganisaci a racionalisaci veřejné správy.

Zvláštní kapitolou preventivního zdravotnictví je poradenství. Rozpočet ministerstva zdravotnictví je dokladem, jak velký význam - a právem - ministerstvo poradenství přiznává, zvláště v boji proti kojenecké úmrtnosti. Nemohu se však ubránit dojmu, že zakladatelský elán nebude sledován přiměřeně významným úspěchem, pokud nebude předem stanoveno místo, jaké má poradenství mít v soustavě našeho zdravotnictví, dokud nebude přesně určena jeho konkrétní náplň, dokud nebudou vymezeny jeho úkoly. Dosud tomu tak není. Dosud je poradenství ve velmi četných případech jakousi náhražkou ambulantního léčení. A nic snad nedokazuje více, jak jsou představy o smyslu a účelu poraden nejasné i na ministerstvu, než fakt, že se projektují a budují dokonce poradny pro nemocné, pro kardiaky, revmatiky, ba i pro pohlavně nemocné. Bylo by v zájmu racionalisace a pořádku v našem zdravotnictví, kdyby poradny byly vráceny bezvýhradně svému původnímu úkolu, raditi a sloužiti zdraví a pátrati po skrytých projevech onemocnění. Péči o nemocné je jedině účelné ponechat léčebným ústavům a lékařům. Každé jiné počínání je jen dalším vnášením zmatků do stejně již chaotického stavu našeho zdravotnictví.

Teprve poradenství takto chápané a vymezené bude moci se věnovat plně svému poslání - předcházení chorobám. Potom teprve bude moci podchytiti veškeré obyvatelstvo všech věkových skupin. Tato úplnost je důležitým požadavkem preventivního zdravotnictví. A bude jistě nutno uvažovat při projednávání osnovy o preventivní poradenské péči, neměla-li by se návštěva poradny uložit přímo zákonem. Stejně bude nutno rozhodnouti o tom - a zdá se, že to bude nevyhnutelné, budeme-li chtít splnit všechny úkoly preventivního zdravotnictví ve smyslu vládního programu, - aby práce v preventivním zdravotnictví mohla být uložena všem lékařům bez rozdílu, neboť malý počet obětavých dobrovolníků by rozhodně na takové úkoly nestačil.

Znovu zdůrazňuji: Nedejme se klamat a neklamme sami sebe imposantními čísly o počtu poraden. Dejme jim jejich pravý obsah a smysl, zvyšme úroveň lékařské práce v nich - a ta je těžší než v kurativní medicíně, protože jde často o zjištění počínajících stadií nemocí - vyřešme otázku personálu i povinné návštěvy. Pak teprve budou moci poradny plnit závažný úkol, který od nich veřejnost právem požaduje.

Kromě poraden pro kojence mělo by ministerstvo zdravotnictví analogickým způsobem organisovat poradenství gynaekologické. Snad v žádném oboru lékařství není tolik na místě pravidelné vyšetřování zdravotního stavu, jako právě v ženském lékařství. Kolika tragédiím by se dalo předejít, kolika ženám by se mohlo včasnými zákroky vrátit zdraví, kdyby jejich gynaekologické onemocnění bylo zjištěno včas, dříve než je ony samy zpozorovaly. Musily by to býti však skutečné poradny, skutečná preventivní zařízení a ne nějaké náhražky za příslušné oddělení ambulatórií nebo ordinace odborných lékařů.

Zvláště bylo uloženo ministerstvu zdravotnictví zdokonalit péči o matku a dítě, aby byla snížena hrozivá a opravdu ostudná čísla kojenecké úmrtnosti. Zdokonalení poradenství, jak jsem o něm právě mluvil, znamená ovšem jenom částečné řešení celého problému. Nesmíme totiž zapomínat, že faktorem neméně významným, ne-li významnějším v příčinách vysoké kojenecké úmrtnosti je nedostatek léčebné péče, nedostupnost kvalitní, včasné pomoci lékaře, po př. porodní asistentky pro závažnou část našeho lidu, zejména na venkově a v pohraničí.

Je to především problém distribuce zdravotnického personálu, který bohužel nedovedlo ministerstvo zdravotnictví za 1 1/2 roku vyřešit. Půl druhého roku po osvobození je ještě možné, aby pan povereník pre zdravotníctvo uváděl ve zdravotnickém výboru tak neuvěřitelný fakt, že na Slovensku jsou okresy, kde připadá jeden praktický lékař na 17.000 obyvatel. Tvrdíme, že to je úplná negace práva občanů tohoto státu na ochranu zdraví a že jsou to poměry nadále neudržitelné. Je nutno proto s největším urychlením předložiti parlamentu osnovu novelisace zákona o výkonu lékařské prakse, která by konečně umožnila orgánům lidové správy zabezpečit pomoc lékaře spravedlivě a stejnoměrně všemu obyvatelstvu státu. Jsme si ovšem dobře vědomi toho, že bude v rámci této osnovy nutno vyřešit otázku existenčního zabezpečení lékařů, kteří budou povinní vykonávati praksi v poloprázdných prostorách některých pohraničních krajů. Je to totiž za dnešních poměrů počet obyvatelstva a nikoli plošný rozsah obvodu, který rozhoduje o existenčním niveau lékařů.

Bude vůbec třeba, aby v souvislosti se zabezpečením lékařské pomoci hlavně pro venkovské obyvatelstvo vyřešila se také otázka dopravy lékaře k nemocnému. V odlehlých hornatých krajích se špatnými cestami přesahují dopravní obtíže a překážky technické i hospodářské možnosti lékaře, na kterém ovšem bez ohledu na to, je-li s to vlastními prostředky návštěvu provésti, leží celá tíha odpovědnosti za ošetřovaný případ. Bylo by na místě, aby v takových oblastech byla odpovědnost za poskytnutí vhodného dopravního prostředku přenesena na orgány lidové správy, aby okresní národní výbory měly pro tento účel k disposici spolehlivá vozidla podle potřeby kraje, po případě i terénní vozy, které by byly s to bezpečně a rychle dopravit lékaře k nemocnému v kterémkoliv místě obvodu. Dopravní prostředek k dopravě lékaře či nemocného měl by být při nejmenším tak samozřejmý, jako hasičská stříkačka, protože jde přece o záchranu lidského života. Pokud však se týče vlastních lékařských vozidel, je třeba důsledně dodržovat zásadu prvního pořadí v přidělování jak vozů, tak i pneumatik a pohonných hmot lékařů, což očividně se dosud neděje.

Z jiných zařízení léčebné péče je třeba dotknouti se otázky léčebných ústavů a lázní. Nechci se zde zabývat programem stavebním, jen bych chtěl připomenout, že je tu na místě přidržet se jen přísné objektivních hledisek zájmu celku a neustupovati v žádném případě sice dobře míněným, ale s myšlenkou plánovitého budování neslučitelným požadavkům některých regionálních činovníků.

Jedné stránky našeho lázeňského a nemocničního provozu musím se však blíže dotknout: je to otázka jejich demokratisace. Samozřejmě, prvním předpokladem této demokratisace našeho ústavnictví a lázeňství je postátnění léčebných ústavů a znárodnění lázní. Čekáme netrpělivě, kdy nám budou předloženy příslušné osnovy. Ale tím nebude ještě skutečná demokratisace těchto zařízení bezpečně zajištěna. Ukazuje nám to praxe v celé řadě našich léčebných i lázeňských ústavů, ukazují nám to ty nesčetné stížnosti příslušníků pracujícího lidu, že v těchto ústavech se provádí stále ještě diskriminace mezi nemocnými soukromými a pacienty nemocenských pojišťoven a fondů. Pan ministr zdravotnictví ve svém exposé ve zdravotnickém výboru řekl velmi krásnou věc o našich lázních: že jejich budování bude podřízeno v první řadě léčebným požadavkům, že další funkce těchto lázeňských míst hospodářská, kulturní, podpora cizineckého ruchu atd. - ustupují před tímto nejdůležitějším požadavkem do pozadí. Souhlasíme plně s tímto stanoviskem. Potom však musíme žádat, aby se těmto zásadám podřídilo také vedení těchto zařízení, aby nemocní příslušníci pracujícího lidu nebyli pokládáni za obtížnou přítěž lázeňského provozu, aby nebyli doslovně vyssáváni rafinovaným systémem zpropitného, demoralisujícím zaměstnance, kteří se přece mají především cítit zdravotnickým personálem.

Největší stížnosti jsou na stravování. Přiznávám se, že se zrovna stydím, když musím vyslechnout jako ošetřující lékař dělníky a úředníky, kteří se vrátili z nemocnic a lázeňského léčení a kteří si trpce stěžují, že tam měli hlad. Pomíjím stížnosti na kvalitu stravy, ale je všeobecně známou skutečnost, že strava velmi často neodpovídá svým množstvím ani potravinovým dávkám, na které mají nemocní nárok. Týká se to na př. zpravidla podávaného množství masa, jehož by v nemocnicích mělo na jednotlivé porce připadnouti vlastně víc než odpovídá potravinovým dávkám, protože se vydává značný počet dietních dávek bezmasých. Ovoce, čerstvá zelenina jsou vzácnými výjimkami tam, kde by měly být pravidlem, protože strava v nemocnici je důležitou součástkou léčby a v rekonvalescenci je rozhodujícím faktorem pro rychlé zotavování. Zde není na místě vymlouvat se na nutnost úspor. Urychlit uzdravovací proces, vrátit nemocného co nejdřív k jeho práci, v tom je rozhodující moment úspornosti v léčebné péči. Žádáme proto urychlené vypracování detailních a závazných směrnic pro stravování ve všech léčebných a lázeňských ústavech, směrnic, které by předpisovaly přesné množství, druh a kvalitu podávaných pokrmů a zajistily i dostatečné dávky vitamínů důležitých pro uzdravovací proces. Žádáme, aby tyto přesné směrnice mohly sloužiti za příklad stravovacím komisím pacientů a ovšem i přepadovým revisím orgánů státní zdravotní správy, Revolučního odborového hnutí a nemocenských pojišťoven, aby za jejich nedodržování následovaly rázné a bezohledné tresty, při čemž v první řadě odpovědným nemá býti personál kuchyňský, nýbrž nadřízený správce nebo ředitel. Jen tak bude učiněn konec těmto pobuřujícím poměrům.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP