Jestliže jsme se již rozhodli na revoluci položených základech postaviti novou a lepší budovu našeho státu, svými formami socialisticky tvořivému pojímání života odpovídající, pak je na bíle dni, že nebudeme a nemůžeme každou její část stavěti jiným, snad dokonce starým, přežitým slohem, nýbrž že vytvoříme jednolitý, nedílný celek, v němž i sociální péče nalezne své souladné umístění, které bylo určeno již 5. května 1945.

A tak jako ve všech oblastech lidské tvorby se dosavadní bezplánovitost a roztříštěnost nahrazuje plánovitým vedením, racionalisací a ekonomisací v souhlase s obecnými směrnicemi dnešního vývoje, tak také v oboru sociální politiky musíme bezpodmínečně v zájmu celého národa konečně přikročiti k praktickému provádění oněch postulátů, jež měli na mysli tvůrci programu Národní fronty Čechů a Slováků.

Pracující člověk právem očekává, že stát a lidská společnost splní právě dnes své dlouholeté závazky a že splní vrchovatou měrou vše, co otázce sociální dosud dluhuje. A my, srovnávajíce navzájem hospodářské poměry, jichž země osvobozené Evropy od skončení poslední - jak pevně všichni doufáme - světové války dosáhly, jsme povinní přiznati, že náš pracující člověk podal nesčetné důkazy svého kladného postoje vůči novému státu a společnosti, na jejímž lepším a spravedlivějším uspořádání chce se dále svým budovatelským úsilím podíleti, a že tudíž toto právo mu právem přísluší.

A zárukou této radostné a činorodé účasti všeho lidu na výstavbě státu musí býti takové uspořádání sociálních a hospodářských poměrů, aby nebylo práv bez povinností a povinností bez práv, aby povinnosti a práva byly spravedlivě rozděleny a aby se tak vytvořilo vědomí právní a sociální jistoty a spravedlnosti. Dosáhneme toho tím spíše, čím dříve vytvoříme zásadu, aby náš průmysl, zemědělství, živnosti, řemesla, doprava, distribuce, naše mezinárodní hospodářské styky, veřejná správa, zdravotnictví, kultura a ostatní složky dávaly největší možné výsledky své činnosti ve prospěch celého národa, a ovšem, budeme-li usilovati ze všech sil o to, aby každý příslušník národa k výsledkům tohoto společného úsilí mohl přispět co nejvíce a aby také k němu přispět musil. Jsme si při tom vědomi, že na výsledky tohoto pracovního úsilí mají především nárok ti, kteří se o ně nejvíce přičinili, a to jsou dělníci, rolníci, pracující inteligence a živnostníci, pokud jejich zájmem a cílem je cíl a zájem naší lidové demokracie a pokud mu věnují všechnu svou práci a všechny své schopnosti.

Nesmíme ovšem dovolit, aby lidská práce byla předmětem vykořisťování, ale naopak, aby byla považována za hlavní nástroj budování státu a šťastnější budoucnosti národa. Takováto práce bude pak chráněna do nejkrajnějších důsledků. Pracovníci musí míti záruku naprosto bezpečného, zdravého a radostného prostředí, musí míti nárok na oddych po práci podle namáhavosti, nebezpečí, odpovědnosti a zdravotních podmínek.

Odměna za práci musí býti odvozena jedině z hodnoty práce, kterou pracovník společnosti odevzdává, a zjištění této hodnoty musí býti podloženo hodnocením práce s přihlédnutím k její namáhavosti, nebezpečnosti, obtížnosti a odpovědnosti. Podle těchto zásad musíme posuzovat práci jak tělesnou, tak duševní, práci jak veřejných, tak soukromých zaměstnanců. Každému nechť se dostane podle jeho zásluh. Každý nechť je účasten z důvodů populační politiky a spravedlivého nároku sociálního na doplňku mzdy ve formě příspěvku na děti, který se bude zvyšovat každým dalším dítětem.

Jsme si ovšem vědomi, že mzdové a platové otázky jsou nedílnou součástí politiky cenové, protože není rozhodující, kolik kdo za svou práci dostane v penězích, nýbrž kolik si za ni může obstarat statků. Víme také, že budujeme svůj stát a své hospodářství znovu a že musíme zatím část své práce věnovat výrobě strojů, budování továren, výrobních a dopravních prostředků, a proto jsme také povinni zvyšovat výkon a dosáhnout takového stupně výroby, aby odpovídala spotřebě. Při tom však nelze déle trpěti, aby oběti nezbytné k hospodářskému budování státu byly přenášeny jen na široké pracující vrstvy, jak tomu bylo dříve, nýbrž aby byly spravedlivě rozdělovány podle hospodářské únosnosti. Především musíme odstraniti změť zastaralých, době neodpovídajících předpisů pracovního práva a vytvořiti novou soustavu právnických předpisů a zejména nový kodex práce. Musíme zabezpečit, aby každý, kdo pracuje, dělník, rolník, živnostník, veřejný i soukromý zaměstnanec, jejich rodiny, ženy a matky pracující v domácnosti, mohli své volné chvíle užít opravdu radostně, a dát jim příležitost k osvěžení a nabytí nových sil, ku kterémuž účelu mají sloužiti lázně, ozdravovny, zotavovny a letoviska. Takováto rekreace budiž potom prováděna společně pro všechny pracovníky, aby bylo možno vytvořiti vhodné prostředí ke sblížení a solidaritě celého národa, zejména pokud se týká mládeže dělnické, učňovské, zemědělské, studentské a úřednické.

Nutno usilovati všemi prostředky a cestami, aby co nejdříve byla provedena reorganisace veškeré zdravotní péče a tak zabezpečeno zdraví národa. Zvláštní zřetel musí býti věnován ochraně zdraví při práci, oddechu po práci, pracovní hygieně, péči o těhotné, péči o matku a dítě, o školní a učňovskou mládež, hygieně bydlení a hygieně lidské výživy. Nemenší pozornost zasluhuje zdravotně-sociální osvětová práce, aby široké lidové vrstvy mohly se činně zúčastniti masového boje proti nemocem a sociálním chorobám. Životnost a síla národa je podmíněna nejenom hmotným bohatstvím, civilisací a kulturou, ale především rozvíjející se populací a sociální vyspělostí. A početní vzrůst národa bude samozřejmým důsledkem splnění našich sociálních cílů. Jenom tak budou vytvořeny nejlepší předpoklady pro zakládání rodin a pro zvýšení počtu dětí. Pak se nemusíme strachovat ani o budoucnost svoji, ani svých dětí, svého národa.

Je ovšem a bude nejvýš žádoucí provádět důslednou výchovu k rodičovství, kterýžto důležitý moment je dosud stále opomíjen. V péči o děti a o dorost nesmíme rozlišovat, o koho jde, a proto voláme po zrovnoprávnění dětí nemanželských s dětmi manželskými. V nejkratší době budeme nuceni přikročiti vůbec k přebudování péče o děti bez rodičů a dětí, o něž se rodiče nemohou starat. Dětem, které nemají vlastní rodiny, musíme zaručit stejně šťastné mládí jako dětem ostatním tak, aby slovo sirotek neznamenalo všeobecné zhoršení životní situace a nebylo kletbou dítěte. Celé prostředí, ve kterém mládež žije, učí se a pracuje, musí být radostné a odpovídat všem požadavkům moderní péče.

Proto musíme budovat rozsáhlou síť hřišť a škol v přírodě, provádět časté zdravotní prohlídky školní a učňovské mládeže a zavést povinné zdravotní kartotéky. Válka velmi těžce postihla naši mládež. Jednak podlomila její fysické zdraví a jednak narušila její morálku. Více než sedmiletá podvýživa způsobila, že československá mládež je ohrožena tuberkulosou, takže cifry zde zjištěné podávají strašlivý obraz. Tuberkulosní nákaza zachvacuje 46 až 57 procent veškeré mládeže ve věku do 18 let. Zejména vysoké procento je u mládeže 12 a 14leté. Je to pochopitelné, protože po šest let německé okupace neměla naše mládež mléka, tuků, bílkovin a vitamínů. Ovoce téměř vůbec nebylo. A podobná situace je i pokud se týká křivice. Morální vědomí československé mládeže bylo podlomeno Mnichovem, kdy brutální násilí zvítězilo nad právem a spravedlností. Ve školách byla české mládeži vnucována němčina, musela na úkor svého vzdělání sbírat starý papír, kosti a jiné odpadky pro válečný průmysl. Rodiny byly rozvráceny buď žalářováním nebo nucenou prací v Německu a dokonce děti byly i vězněny v koncentračních táborech.

A zde bych chtěl pana posl. Lesáka zdvořile upozornit, že výtky, které zde adresoval ministru sociální péče právě dnes, bývaly by byly mnohem lépe na místě za první republiky, kdy také jeho strana byla stranou vládní a kdy celý rozpočet státní nedosahoval ani výše letošního rozpočtu ministerstva sociální péče v době, kdy je komunistická strana stranou vládní. Tehdy v době tak zv. "sociální péče desetikorunových žebračenek", nezaměstnanosti, persekuce dělníků, jak rádi bychom bývali tehdy slyšeli tato dnešní plamenná slova národně socialistických řečníků, bohužel zase jen a jen řečníků.

Zde je veliký úkol rehabilitace, před kterým stojí nový československý stát. A zde už jen s dobrovolnou charitativní péčí nevystačíme. To je nám zjevné. Budeme muset veškerou sociální péči zveřejnit postavit na modernější a účelnější základnu. To také vidíme z většiny našich sociálních institucí, zejména venkovských, na jejich nedostatečném rozvrstvení, nevyhovujícím zařízení a vybavení a hlavně na jejich finančních obtížích, s nimiž stále a stále musí zápasit. V našem novém státě, ve světě práce, cílevědomého, tvůrčího a budovatelského života nemohou již míti místo dobročinné dýchánkové kroužky, poskytující problematickou pomoc a péči nikoliv z přesvědčení o potřebnosti účinné sociální péče, nikoliv z poctivého přání prospěti potřebným, ale spíše z touhy po okázalém, maloměšťáckým snobismem zavánějícím společenském dekoru. A právě z řad těchto lidí ozývají se neustále námitky proti zveřejnění sociální péče a ne z řad těch, kteří poctivě, třebaže dobrovolně pracují, aby vychovali i z dětí opuštěných lidi zdravé, odolně, samostatné a svobodné. Těmto lidem ani zveřejněná sociální péče nemůže být a nebude překážkou v jejich dobrovolné práci.

Teprve ve veřejné sociální péči můžeme dát mládeži a pracujícím lidem to, čím může býti jejich život podstatně zlepšen. Pak můžeme přikročiti k vybudování domovů mladých, středisek pro kulturní činnost, míst oddechu po práci, vzdělávacích institucí, v nichž můžeme mladým lidem dát praktické a teoretické vzdělání podle jejich schopností a hospodářské potřeby.

Zejména ženské mládeži musíme dát všechny předpoklady a příležitosti k uplatnění ve všech oborech práce jak manuální, tak duševní, s přihlédnutím k jejímu budoucímu postavení ženy, matky a vychovatelky dětí. Tuto její funkci musíme usnadniti a ulehčiti již dnes budováním nejhustší sítě jeslí, mateřských školek, dětských družin a útulen.

Všechna zákonná opatření i všeobecný pokrok měly by směřovati k tomu, aby žena bez obtíží a velikých obětí mohla sloučiti poslání matky s posláním pracující ženy, neboť lidově demokratický stát má povinnost zajistit všem svým příslušníkům právo na práci a ovšem také zabezpečiti je zdravotně a hospodářsky zejména v dobách, kdy z důvodů na nich nezávislých pracovati nemohou a ztrácejí pracovní výdělek, hlavní to nebo dokonce jediný zdroj svých příjmů. Mají proto všichni pracující členové národa nárok na to, aby byli zajištěni proti následkům nemoci, mateřství, úrazu, invalidity, stáří a úmrtí a aby pojištění poskytovalo všem stejné dávky, a to takové, které by v podstatě odčinily nebo nahradily škody vzniklé jim na zdraví a výdělku. Naše dosavadní sociální pojištění těmto požadavkům zdaleka neodpovídá. Jest omezeno na dělníky, soukromé a veřejné zaměstnance a poskytuje dávky, které po žádné stránce nevyhovují. Jest organisačně roztříštěno a proto příliš drahé a složité. Proto je musíme s největším urychlením přebudovati na pojištění národní, které bude rozšířeno také na zemědělce, řemeslníky, obchodníky, příslušníky svobodných povolání, na studenty a ženy spolupracující v zemědělství. Při rozšíření pojištění na tyto stavy nutno pamatovati na potřebné a nezaopatřené zemědělce a živnostníky, jakož i vdovy a sirotky po nich, zrovna tak jako na ty velmi početné skupiny dělníků a zaměstnanců, kteří pro své stáří nemohli býti účastni alespoň těch skromných výhod, které dosud sociální pojištění poskytuje.

Je samozřejmým požadavkem, že organisace národního pojištění musí býti v celé Československé republice jednotná s jediným nositelem pro veškerá odvětví jak krátkodobého, tak dlouhodobého pojištění. Při tom musí organisace národního pojištění odpovídati jak potřebám a zájmům státu, který se v hospodářském ohledu tak významně a v budoucnu ještě významněji bude na něm podíleti, tak také zájmům pracujících vrstev. Jeho správa musí býti co nejúčelnější a nejhospodárnější, vedená volenými zástupci pracujících, aby tak národní pojištění bylo co nejvíce přiblíženo lidu, jemuž má sloužit.

Nesmí ovšem a také nebude sloužiti zájmům jiným, ať už stavovským či politickým. Nutno proto odmítnouti všechny podobné snahy, které i v poslední době se projevily ve formě různých agitačních návrhů, návrhů neukazujících ty nejlepší a daným poměrům odpovídající cesty k řešení tak vážného úkolu, nýbrž směřující jen a jen k vytloukání politického kapitálu a znervosňování pracujících vrstev. Nelze přece pokračovati dále v oné krátkozraké politice příštipkaření, s níž zejména v oboru sociálního pojištění a sociální péče vůbec máme tak neblahé zkušenosti. Jsme si v tomto ohledu plně vědomi své odpovědnosti vůči pracujícím vrstvám a vítáme, že ministerstvo sociální péče také plně chápe neodkladnost řešení celé sociálně-pojišťovací otázky, jak zřejmo z položek předloženého rozpočtu, určených na přípravné práce k jeho vybudování, jakož i k jeho provádění, a to tak, že v prvé etapě bude provedeno vybudování jednotného organisačního celku, v etapě druhé bude sjednoceno pojištění nemocenské a v etapě třetí pak vybuduje se jednotné důchodové pojištění jež zajistí všem zúčastněným v podstatě onu životní úroveň, jíž dosáhli ve svém aktivním povolání.

Zdůrazňujeme, že k této realisaci musíme nezbytně přikročiti co nejdříve. Je to jeden z kardinálních požadavků všeho pracujícího lidu bez rozdílu stavů s my všichni se s tímto problémem setkáváme všude tam, kde přicházíme ve styk s pracujícím člověkem. Musíme si býti vědomi, že urychlením zavedení národního pojištění vytvoříme jednotné předpoklady pro krytí risika práce a zabezpečení stáří a tak zabráníme odlivu sil z produktivní práce na nekvalifikovaná místa do zřejmě již překrveného aparátu státního, veřejných a poloveřejných institucí. Nemůžeme si dovoliti přepych být národem úředníků a zřízenců, naopak musíme se stát národem techniků a vysoce kvalifikovaných dělníků, horníků a pracující inteligence.

A právě v národním pojištění, které má sloužiti všem příslušníkům našeho národa, máme možnost splniti zásadu ochrany pracujícího člověka, která je a musí býti nejpřednějším úkolem státní politiky. Je už opravdu na čase, aby ty dlouholeté boje a zápasy o uskutečnění myšlenky zabezpečení člověka v době jeho nemoci, invalidity, stáří a úrazu byly ukončeny tímto velikým dílem sociálního pokroku.

Víme také, jaké překážky se kladou budování národního pojištění v cestu, ať jsou to překážky vyplývající ze současných hospodářských a sociálních poměrů, s nimiž ostatně musí každé veliké dílo počítati, nebo také překážky mnohdy úmyslně kladené v cestu ze zájmů ryze egoistických, stavovských či politických. Dnes však, kdy jde o hodnoty nesmírného významu pro podstatnou část našeho národa a státu vůbec, je nám všem jasné, že je prostě nemyslitelné, aby vypracování a schválení tohoto zákona bylo dále z jakýchkoli důvodů odkládáno a zejména aby bylo odkládáno z důvodů hádek a tahanic o udržení mocenských posic a vedoucích míst v nově organisovaných institucích sociálního pojištění. Toho prostě pracující lid již nesnese. A myslím, že od července 1945, kdy v příslušné odborné komisi Ústřední rady odborů byl již vypracován návrh zákona o vybudování národního pojištění, a od počátku března 1946, kdy byl tehdejším ministrem sociální péče dr Šoltészem tento návrh předložen vládě k urychlenému projednání, uplynulo dosti času, aby návrh se ocitl konečně v rukou poslanců ústavodárného Národního shromáždění, aby tito konečně mohli splniti tento primérní požadavek všech pracujících vrstev národa a rozřešiti tak jeden z nejnaléhavějších a nejnutnějších problémů sociální politiky našeho státu.

Uvědomme si také, že dobře vybudované národní pojištění postaví nás v čelo všech kulturních národů světa, poněvadž kultura nejsou jen knihy, obrazy, divadlo, školy, ale též, a to zejména, povinnost a právo na práci, právo na ochranu zdraví, na sociální jistotu a sociální spravedlnost.

I tímto činem splníme jeden z oněch velikých úkolů, jež před nás staví dvouletý budovatelský plán, který jsme závazně slíbili v plné míře uskutečniti, plán, ze kterého k nám mluví život nás všech. A hlavně dobré vůle a poctivé snahy bude potřebí, abychom zvládli ono gigantické dílo, jež nemělo a nemá obdoby v dějinách našeho národa, dílo, jež vyžaduje nejvyššího vypětí všech sil, jichž nová organisace podmiňuje nové uspořádání výroby, to znamená převedení sil z odvětví předimensovaných, neproduktivně zasazených v distribuci, administrativě a veřejné správě.

Musíme konečně zastaviti onen již po řadu desítiletí pozorovaný odklon od fysické práce a zmenšiti onu přitažlivost povolání úřednických, zřízeneckých a obchodních, musíme upravit příliv dorostu do jednotlivých oborů pracovních a škol. Je ovšem otázka, jak a zda všichni příslušníci našeho národa pochopí v plné míře velikost a tíži povinnosti, jež jsme na sebe vzali, a zda při své vyspělosti dají se usměrnit řádně podložených informacemi o potřebě pracujících v jednotlivých sektorech našeho hospodářství, zda a v jaké míře bude nutno zvyšovat přitažlivost pracovních oborů, v nichž se projevuje nedostatek zaměstnanců, zvyšováním mezd, zlepšením životních a pracovních podmínek, péčí o bydlení, stravování, dopravu, rekreaci, zda a v jaké míře bude nutno snížiti počet tříd zejména na obchodních učilištích a zmenšiti počet žáků v jednotlivých jejich třídách; zda bude nutné stanovit pro obory, které vykazují zvláštní oblibu pracujícího dorostu, jako kovoprůmysl a obchod, maximální počet učňů.

Musíme si ovšem býti vědomi toho, že člověk, který pro určitou práci se svobodně rozhodl a koná ji s láskou, je daleko výkonnější nežli člověk pracující z přinucení. Mluví se hodně o tom, že bude potřebí, a to co nejdříve, včlenit zahaleče a jiné elementy práce se štítící do pracovního procesu. Než zde si musíme upřímně přiznati, že s apelováním na národní uvědomění a národní čest občanstva, s apelováním na spoluúčast při budování vlastního státu zřejmě nevystačíme. Pracující lidé, kteří vždycky pracovali, pracují a ti, kteří nepracovali dříve, nepracují ani teď. Bude potřebí vyhovět volání z řad pracujících a zavést pracovní povinnost. Vždyť říditi hospodářství znamená nejen plánování v přidělování surovin, pomocných látek, strojů a vůbec výrobních prostředků, nýbrž i plánovité přidělování pracovních sil. Musíme skoncovati s neudržitelným stavem, kdy uprostřed nejvyššího nedostatku pracovních sil máme v některých oborech tisíce zaměstnanců přebytečných a nedostatečně využitých. To znamená neúnosné národohospodářské ztráty. Tu bude potřebí také provésti určitou reorganisaci agendy našich úřadů ochrany práce a dosáhnouti lepší a účelnější koordinace při stanovení potřeby a přebytku zaměstnanců; dále nutno uspokojivě vyřešiti jejich spolupráci s ministerstvem průmyslu, do jehož kompetence náleží stanovení výrobních programů, což je v úzké souvislosti s přidělováním potřebných pracovních sil. Nelze opominout též poživatele invalidních a pensijních důchodů, dále reemigranty, při nichž nutno pamatovati na zabezpečení přednostního pořadí a ovšem přitažlivost potřebných oborů zvýšiti tím, že vynikající pracovní výkony manuálních i intelektuálních pracovníků v závodech, v zemědělství, vědeckých laboratořích i úřadech budou odměňovány čestnými tituly a hmotnými odměnami.