Tento názor vyvolal diskusi v tisku, která, pokud byla vedena úvahami o možnostech úspor a tím vytváření kapitálových reserv, jež by umožnily tyto normální úvěrové operace, je správná. Pokud však byl náš názor napadán ze zásadních důvodů, jako by stát neměl práva sahat k takovým vnitřním úvěrovým operacím, a když dokonce v této souvislosti byly uplatněny hlasy, že znárodnění neznamená zestátnění, a když je při tom takovým projevům aplaudováno, nezbývá než otevřeně a jasně říci naše stanovisko. Nedopustíme nikdy, aby ministr financí jménem kterékoliv vlády republiky Československé musil s kloboukem v ruce prosit pány generální ředitele peněžnictví o poskytnutí úvěru státu, jak tomu bývalo za prvé republiky, kdy peněžnictví bylo v rukou jednotlivců, jak tomu bývalo za dob pánů Preissů a jiných. Patrně ti, kteří tak horlivě hájí thesi, že znárodnění není zestátnění, si přejí návratu těch dob, kdy stát musel za lichvářský úrok a za další jiné, mnohdy i politické koncese se dožadovat pomoci kapitalistických magnátů, aby mohl splniti svoje nejzákladnější povinnosti. Pro nás znamená znárodnění klíčového průmyslu, energetiky a peněžnictví velikou pomoc státu. A stát, to je přece náš český a slovenský lid. Náš znárodněný systém proto musí a bude sloužit státu, jako mu bude sloužit i náš zná oděvný průmysl, a domnívá-li se někdo, že naše znárodnění má znamenati vytváření nových posic těch jedinců, kteří si myslí, že nastoupí místo bývalých velkomožných majitelů akcií průmyslových podniků, bank a majitelů velkostatků, ať vezme na vědomí, že takovéto plány v zárodku znemožníme. (Potlesk.)

Mluvíme často o lidové demokracii. Nestyďme se za to slovo, neboť jiná je demokracie ve státech s liberalistickým hospodářstvím, jiná ve státech, v nichž pronikly myšlenky podříditi hospodářský život prospěchu celku. Lidová demokracie znamená pro nás především naplnění demokracie politické demokracií hospodářskou, která tu politickou prakticky uskutečňuje.

Naše parlamentní kontrolní orgány pro dvouletý hospodářský plán spolu s úspornou komisí budou dbáti, aby se tu netvořily skupiny lidí s bezpracnými zisky, a znemožní, aby ve správních sborech a představenstvech znárodněných podniků a bank mohl kdokoliv sledovati sobecký zájem po uchopení se hospodářské moci za účelem upevnění moci politické. Nejsme proti úměrnému honorování za práci a odbornou kvalifikaci jedinců, budeme však neúprosně vystupovat proti všem, kteří by si chtěli ze znárodněného sektoru našeho hospodářství udělat dojnou krávu ke škodě státu a ke škodě všech pracujících vrstev.

A nyní k sociální politice. Stát svou sociální politikou vyrovnává nepoměry mezi bohatými a chudými, mezi zabezpečenými a těmi, kteří potřebují pomoc. Dělá-li tuto politiku dobře, mírní rozpory a přivádí tím vnitřní klid a sociální mír, kterého k výstavbě republiky tolik potřebujeme. Sociální demokracie měla k řešení sociálních problémů vždycky svůj dobrý poměr. Počátky našeho sociálního pojištění se vyznačují zápasy v jejichž čele byli především sociální demokraté. Naléháme-li proto na řešení těchto otázek, činíme tak v souhlase s programem našeho hnutí i v souhlase s Košickým programem, který říká, že se vláda bude starat, aby všichni pracující byli zabezpečeni pro případ nezaměstnanosti, úrazu, nemoci, invalidity a staroby a aby tato péče byla postupně rozšířena i na osoby samostatně činné. V popředí sociální péče má státi vydatná péče o matku a dítě. Výdaje na sociální pojištění všeho druhu mají býti příště hrazeny v rámci celkového státního rozpočtu.

A tu jsme u několika otázek, které jsou opět diskutovány. Předložení osnov o národním pojištění uvázlo proto, že je někteří blokují tvrzením, že jde-li napřed o organisaci a teprve později o její náplň, staví prý se dům od střechy. Pro každého odborníka je však jasné, že tu musí být dán základ sloučením dosavadního roztříštěného systému veřejnoprávního pojištění a že teprve potom tomuto nově vybudovanému základu mohou být dávány další úkoly.

Vybudování národního pojištění lze řešiti v etapách, a to: zřízením jednotného nositele a jeho organisace, představující organisačně sjednocené veřejnoprávní sociální pojištění, za druhé uzákoněním národního pojištění pro případ mateřství, sňatku, nemoci a úmrtí, které se bude vztahovat na všechny pracující vrstvy, t. j. i na osoby samostatně hospodařící, a posléze jako poslední etapu národní pojištění důchodové pro celý národ.

Fierlingrovou vládou byl předložen již v Prozatímním Národním shromáždění vládní návrh zákona o vybudování národního pojištění. Kdyby byl býval návrh projednán a přijat, mohli jsme míti již dnes základ k etapě druhé, t. j. k t. zv. zákonu pojištění krátkodobého. Byl by tím již dnes vytvořen především psychologický předpoklad pro uklidnění všech vrstev národa, - dělníků i samostatně hospodařících osob, prostě všech, kdož vytvářejí hodnoty, jimiž je naše společnost živa.

Mezitím se nám tu projevují odstředivé snahy, jak zajisté vědí všichni zasvěcení lidé. Na druhé straně se tu vyskytují návrhy, které se snaží úpravou dílčích požadavků prováděti sociální licitaci. Všechny tyto dílčí požadavky by však mohly býti klidně v rámci zákona generelně řešeny. Víme, že velkou překážkou rychlého řešení jsou politické neshody o obsazování orgánů nositele národního pojištění, ale myslíme, že tu jde o věc, o níž náleží jednati a rozhodovati vládě a Národní frontě. Tato otázka nemůže být v souvislosti s negativním stanoviskem k organisačnímu zákonu, který sleduje sjednocení dosavadního roztříštěného sociálního pojištění.

Mohl bych tu citovat řadu dokladů o tom, jak neodborně a neodpovědně je posuzováno řešení sociálního pojištění. Mohl bych poukázat na to, že v tomto roce, t. j. v době, kdy jsme měli přece již znárodněno peněžnictví a pojišťovnictví, je hlásáno, že ústavy sociálně pojišťovací mají býti naplněny tímtéž duchem, jako je tomu u pojišťoven soukromých, že i pojišťování sociální je obchod, a to obchod s lidským neštěstím, dále že všechny úřadovny mají mít volené orgány jak ze zaměstnanců, tak i ze zaměstnavatelů. Pisatel zřejmě zaspal celý vývoj. Toho všeho se můžete dočísti v brožuře, vydané hospodářským klubem jedné strany Národní fronty, ač tato strana má řadu odborníků z oboru sociálního pojištění. Autor zaspal celý vývoj, neuvědomil si ani, že už není u nás návratu pro staré doby.

Všem těmto odstředivým a škodlivým snahám lze odpomoci jedině předložením zákona o národním pojištění. Jsme si vědomi toho, že po přijetí tak zv. organisační osnovy budeme potřebovat několika měsíců k tomu, abychom mohli uvésti v život pojištění pro případ nemoci, mateřství, sňatku a úmrtí, a že pro etapu třetí, t. j. pro národní pojištění důchodové budeme muset vytvořit předpoklady především hospodářské, neboť tato otázka je úzce spojena s rozvinutím všech tvůrčích sil našeho národa.

Vím, že v této otázce je potřebí být velmi opatrným. Není možno slibovat pracujícím vrstvám, že národní pojištění důchodové bude za půl roku, bude za rok, snad za dvě, ale je potřeba se připravit na to, že národní pojištění důchodové bude moci být uvedeno v život teprve v tom okamžiku, kdy se nám podaří společnou prací všech vrstev národa vytvořit takové hospodářské předpoklady, jež by unesly to obrovské zatížení, které bude znamenat naše národní důchodové pojištění. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

V parlamentě bylo předloženo několik návrhů na dílčí úpravu. Poněvadž jsme si vědomi toho, že těmito dílčími úpravami nevyřešíme celý soubor otázek, odmítáme je a žádáme generální řešení. Stavět některé otázky naivně tak, jak to bylo na příklad při řešení otázky placení prvých tří dnů v nemoci u dělníků tím, že by se zvýšilo pojistné dělníkům i podnikům, nebo že by rodinným příslušníkům důchodců bylo poskytováno nemocenské pojištění v tomtéž rozsahu jako aktivním pojištěncům, ale zase na účet zvýšeného pojistného, to by bylo řešení pro nás nepřijatelné, protože není možno zatěžovat dělníka ani podniky dalším zvyšováním pojistného.

I tyto otázky, zejména placení nemocenského od prvého dne v nemoci, bylo by lze řešit novelisací § 1154 b) obč. zákoníka jistě k uspokojení všech stran. Je jen spravedlivo odstraniti diskrepanci, která je mezi dělníky na straně jedné, úředníky a veřejnými zaměstnanci na straně druhé. Veřejný zaměstnanec v pragmatikálním poměru má v době nemoci nárok na plný plat po dobu celého roku, zaměstnanec v soukromých službách po dobu 6 týdnů, kdežto dělník nemá nároků na náhradu mzdy a prakticky zůstává prvé tři dny nemoci úplně bez prostředků.

Národním pojištěním odstraníme rozdíl mezi černou a bílou prací, odstraníme rozdíl, který zaviňuje odchod z práce manuální a snahu dostati se do zaměstnání lépe sociálně zabezpečených. Nesprávným hodnocením lidské práce s hlediska sociální politiky se dostáváme k tomu, že není ctěna práce manuální a že jsou tu snahy, které nám znemožňují dobrou hospodářskou výstavbu státu.

Bude proto jenom moudré, když již nyní na začátku dvouletého plánu řekneme jasně, že v národním pojištění má býti všem pracujícím v budoucnu v invaliditě a stáří zabezpečen důchod tak, aby životní úroveň, dosažená důchodem z práce, zůstala v podstatě zachována.

Kde kdo nadává na úředníky, jak jsem řekl již v rozpočtové debatě ve výboru, ale každý se snaží, aby se mezi ně dostal. A je-li konečně mezi nimi, nadává také, neboť duševní práce není dnes honorována lépe než manuální, a leckdy bílý límeček zakrývá jenom sociální bídu. Snažme se proto opraviti nazírání na práci a pomůže nám v tom vyřešení otázky národního pojištění.

Je jenom jedna spravedlnost, a to je rovnost pro všechny. Neboť my všichni, kteří tvoříme hodnoty, jimiž je lidská společnost živa, máme stejné právo, ať dělník, úředník, řemeslník nebo zemědělec, aby v době, kdy jsme ne vlastní vinou invalidní nebo kdy pro pokročilé stáří nejsme s to pracovati, bylo o nás postaráno tou společností, kterou jsme celým svým životem a prací udržovali.

Provádění dvouletého hospodářského plánu si vyžádá řady sociálních opatření. Je to především připravovaný zákon o včleňování do zaměstnání. Trváme v této otázce na zásadě dobrovolnosti, při čemž však akceptujeme plně i taková nařízení, která donutí k práci ty, kdož se jí vyhýbají.

S touto otázkou je spojeno také získání pracovních sil v zahraničí, především z řad našich reemigrantů. Bude velmi záležet na tom, aby práce, spojené s reemigrací, byly konány co nejsvědomitěji a řízeny jednotným sborem, neboť jsme si vědomi toho, že si nemůžeme dovoliti, abychom vyváželi své peníze za práci dělníků cizích, kteří nám tu utratí jenom část své mzdy a ostatek pošlou do svých rodných zemí. Můžeme vděčiti klidnému vývoji za půldruha roku naší obnovené samostatnosti, že se nám podařilo snad nejlépe ze zemí válkou dotčených uspořádati náš hospodářský život. Díky znárodnění těžkého a klíčového průmyslu, energetiky peněžnictví a pojišťovnictví byly vytvořeny předpoklady zdárného vývoje, který do budoucna zaručí, že nebude hospodářských krisí, jež mají v zápětí nezaměstnanost, sociální bídu a nepokoje. Važme si těch zkušeností, važme si těch 18 měsíců společné práce.

Mohu-li uzavřít tuhletu kapitolu, pak volám ke svornosti, vyhrňme si rukávy ne do rvačky, ale do společné práce na vybudování našeho štěstí a štěstí našich dětí. (Potlesk.)

Místopředseda dr Ševčík (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. Fr. Jaroš.

Posl. Fr. Jaroš: Vážené ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Mám-li s tohoto místa mluviti nejen jako člen klubu poslanců komunistické strany Československa, ale především jako jeden z příslušníků pracující vrstvy našeho národa, a hodnotiti skutečnosti, vyplývající z nového státního rozpočtu, s hlediska velikosti a závažnosti úkolů sociální politiky, pak chci v něm spatřovat především nejlepší vůli a snahu k co nejrychlejšímu vytvoření onoho stavu, po němž toužil a touží každý pracující člověk: zaručit každému občanu práci, přiměřenou jeho tělesným a duševním silám a vlohám, za tuto práci odpovídající mzdu, jež zajišťuje slušný životní standart, ochranu života, zdraví a rodiny zabezpečení pro případ nemoci, stáří, invalidity a úrazu a konečně definitivní odstranění almužnické a reformistické sociální péče a starých forem chudinství.

Poválečné úkoly československé sociální péče jsou dvojího rázu. Jednak je třeba odstranit škody způsobené okupací a jednak splniti úkoly největší možnou účastí na výstavbě státu a zejména na provádění dvouletého hospodářského plánu. A zde právě vystupuje jasně znatelný pokrok vůči dřívějším dobám, neboť sociální politika státu se neomezuje jen na charitativní péči, nýbrž přibrala ke svým úkolům i důležité úseky hospodářské, jako řízení práce a otázky mzdové. Nacisté natropili mnoho zla svou tak zvanou sociální politikou, která nebyla ničím jiným než podvodem a lží a bezohledným zneužíváním všech sociálních institucí pro válečné cíle. Z československého ministerstva soc. péče vytvořili sloučením s jinými úřady ministerstvo hospodářství a práce, a z něho pak učinili nástroj na nejbrutálnější vysávání pracovních a hospodářských sil českého národa. Němci vyřadili v Čechách a na Moravě z mírové práce na 1,350.000 osob, z nichž 445.000 pracovalo v Německu a 196.000 nuceně ve válečném průmyslu na území t. zv. protektorátu. Na 700.000 osob bylo v německých koncentračních táborech.

Kalorická hodnota potravin v českých zemích, jež mají vyspělé zemědělství, klesla s 2.850 kal. na 1.505 kal. denně, to znamená, že klesla o celých 47 %.

Za války vzrostl počet onemocnění proti roku 1939 o 51 %. Počet nemocných tuberkulosou se zvýšil o plných 67 %. Kromě toho němečtí okupanti rozrušili přirozenou skladbu pracovních sil předimensováním válečné výroby a duševně a fysicky vyčerpali české obyvatelstvo všech tříd, neboť je bezohledně zapřáhli do své válečné mašinérie.

Jestliže z tohoto zorného úhlu budeme posuzovati právě předložený rozpočet na rok 1947, pak se nám jasně jeví ona vzájemná souvislost mezi současným číselným obrazem všech hospodářských i politických dějů, úspěšně pokračujících konsolidačním procesem, novou strukturou našeho národního hospodářství a úkoly, vyplývajícími z dvouletého hospodářského plánu. Právě tento rozpočet je nám důkazem onoho podstatného rozdílu v chápání ideových směrů politických a hospodářských, směrů, které v minulosti přímo plasticky se odrážely v položkách výdajů rázu sociálního, jež byly záměrně stlačovány ve prospěch položek a výdajů, zejména investic kapitálově výnosných.

Naproti tomu dnes v novém, osvobozeném státě, spějícím k socialistickému uspořádání své hospodářské, politické a společenské struktury, můžeme konstatovati, že pojem rentability není již vykládán jen a jen peněžně, nýbrž také ideově, a proto také chápeme a rozumíme skutečnosti, že právě v oboru sociální péče se jeví největší vzestup požadavků, a to u vědomí, že zdravotní a sociální zabezpečení pracujících občanů náleží nejen k jednomu z hlavních úkolů státu, ale hlavně proto, že rentabilita vynaložených nákladů musí se objevovati ve faktu, který umožňuje pracovníku sociálně a zdravotně postiženému vrátiti se po určité době opět do pracovního procesu a tedy konec konců opět přispívati plnou měrou ke zvýšení národního důchodu.

Přes to, že sociální péče nenáleží mezi ty sektory, jímž bude v rámci dvouletého plánu věnována zvýšená pozornost, jsme přesvědčeni, že i tak bude jedním z nejdůležitějších faktorů, na nichž bude také záviseti úspěch naší dvouletky. A právě proto bude povinnosti nás všech občanů tohoto státu, abychom tam, kde z důvodů finančně hospodářských nebude možno počítati s podporou státu, přičinili se ze všech svých sil, aby i na poli sociální péče bylo vykonáno vše, čím pomůžeme v nastávajícím tvrdém boji zdolati všechny těžké úkoly, jež jsme svým nadšeným souhlasem s vládním programem slíbili splniti.

Z celé struktury státního rozpočtu a zejména v oboru soc. péče je patrno, že vláda krok za krokem systematicky sleduje cíl, vytčený závazkem, obsaženým v košickém vládním programu Národní fronty Čechů a Slováků, podle něhož je odhodlána položit základy velkorysé soc. politiky a soc. péče o všechny vrstvy pracujícího lidu měst a venkova. Tyto základy byly položeny znárodněním klíčového průmyslu, peněžnictví, dolů a energetických zdrojů a na nich tedy se má s rozvíjejícím se hospodářstvím a stoupající výrobností zvyšovati životní úroveň všeho obyvatelstva. Nejdůležitější předpoklady, t. j. aby rozhodující hospodářské hodnoty byly v rukou pracujícího lidu, jsou splněny, a tím jsou vytvořeny nejpříznivější podmínky pro pokračování v sociálně politické výstavbě státu.

Bohužel nejsme však ještě svědky, že by tyto snahy byly na všech stranách chápány tak, jak upřímně jsou míněny, a určitá část našeho národa místo aby společně, v jednotném a nedílném společenství s pracujícím lidem pomáhala odstraňovati strašlivé dědictví nacistické okupace a předchozích pozůstatků kapitalistického hospodářství, snaží se, jsouc v úzkoprsém zajetí svých sobeckých třídních zájmů, nejenom vyhledávati, ale mnohdy i záměrně klásti překážky zdravému růstu a vytvoření zásady, že výsledky společné práce celého národa ve všech úsecích budou rozdělovány spravedlivě všem příslušníkům národního celku. Nechtějí chápat, že naše nová sociální politika musí odpovídati novým formám našeho přetvářeného života, který definitivně zúčtoval s metodami starého liberalisticko-kapitalistického systému, jehož dnes překonané metody nelze přenášeti do moderního národního společenství, pro jehož socialistické uspořádání se vyslovila převážná část našeho lidu.