Rovněž útoky proti jednotě mládeže musíme důrazně odsoudit. Nechceme, aby se na studentstvo pohlíželo jako na rozbíječe jednoty mládeže, a nechceme, aby došlo k dalšímu tříštění jednotného Svazu české mládeže, toho svazu, který dal republice miliony odpracovaných hodin a jehož jedinou politikou byla práce pro republiku. (Potlesk.) Naopak, musíme utužovat a upevňovat tuto jednotu především právě ve Svazu české mládeže usilovnou prací po jeho zdokonalení a překonání všech nedostatků. Proti tomu nikdo nic nemá. Studentstvo musí pokládat za svou základní povinnost vůči národu udržovat jednotu národa, co nejrychleji a nejlépe vystudovat a zařadit se tak co nejdříve aktivně do pracovního procesu při budování republiky.

Studentstvo musí provést rychlou a důkladnou očistu od všech živlů, jejichž chování za okupace nasvědčuje tomu, že nejsou hodni a schopni plnit velké úkoly, které před svou budoucí inteligenci postavil národ. Každý student si musí uvědomit, že všechny úkoly, které si studenti vytkli, je možno splnit pouze vzornou spoluprací v duchu Národní fronty.

Každý musí odmítnout utváření jakýchkoliv bloků, majících protidemokratický ráz. Národ se již jednou přesvědčil, kam směřují takové tendence, a studentstvo tyto zkušenosti opakovat nesmí. Stanovisko Národní fronty, svorné spolupráce všech lidí dobré vůle, je závazné i pro studenty. Dnes stojíme v době velikého pracovního vypětí, v době, kdy se celý národ spojuje v jednotnou pracovní frontu, v době, kdy jsou všichni pracující plně rozhodnuti splnit úkoly, které jsme si vytkli. Budoucnost před námi je krásná a jestliže se vyskytne tu a tam nějaký mráček, jistě se rychle rozplyne silou slibu, který si náš pracující lid dal. A je nutné, aby se studentstvo, které má stejné právo a stejné povinnosti jako všichni ostatní pracující našeho národa, postavilo cele a jednotně do řad budovatelů, aby připojilo ke slibu dělníků svůj slib práce a zúčastnilo se všemi prostředky plně dvouletého plánu. Jen tak, v duchu jednoty, pomůžeme překonat obtíže, které se ještě stavějí v cestu. Jen tak budeme moci říci, že jsme inteligence, která své povinnosti vůči národu splnila. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. dr Káclovi.

Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Dva z řečníků v dnešní rozpravě se vyslovili nelibě o domnělých počinech ministra školství a osvěty. To, co řekl druhý řečník - a lituji, že to byl právě mistr Olbracht - je už trochu více nežli jenom nevlídnost. Nevracel bych se k této věci snad jenom proto, že jsem příslušníkem téže strany jako ministr školství a osvěty, ale vracím se k tomu proto, že slova, která zde byla pronesena, nejsou pravdivá. Bylo by svůdné, když se zde mluvilo o některých personálních opatřeních nynějšího ministra školství, nabídnout srovnání s jeho předchůdcem nebo s jiným ministrem strany, ke které oba řečníci patří, ale tam nechci zabíhat. Chtěl bych jenom konkrétně poukázat na věc kladenského divadla a demonstrovat na této záležitosti postoj nynějšího ministra školství k divadelnictví. V publiku vidím bohudík dva kladenské poslance, kteří mohou tedy sledovat to, co zde budu říkat.

Kladenské divadlo je v těžké finanční krisi, a pokud by záleželo na místních činitelích bez rozdílu politických stran, rozhodli by se toto divadlo uzavřít, poněvadž to prostě dále nejde. Měl jsem tu čest vést deputaci Kladenských k ministrovi školství a prosím kladenské soudruhy, aby mistru Olbrachtovi - a je to škoda, že to nemůže sám slyšet - potvrdili a vysvětlili stanovisko ministra Stránského ke kladenskému divadlu, a na tomto stanovisku mohou demonstrovat jeho kladný postoj k divadelnictví vůbec bez osobních výhrad.

A nyní, prosím, přikročím k věci. My, poslanci, kteří vstupujeme na tuto tribunu, abychom zaujali stanovisko k předloženému státnímu rozpočtu, měli bychom být vedeni dvěma směry: především snahou upozornit na možnost úspor a za druhé předkládat náměty a návrhy, jak zlepšit naši veřejnou správu a zmnožit hmotné, duchovní i tělesné statky našeho národa. Potírat všechny zbytečné výdaje a naopak hájit zase takové položky a žádat případně i jejich zvýšení, které znamenají potencování národních hodnot. Vyjádříme-li se mluvou národního hospodářství, tedy potírat všechny výdaje neproduktivní a zase naopak hájit výdaje investiční. Tyto výdaje investiční nemusí být jen v oboru materiálním, nýbrž i v oboru kulturním a zdravotnickém. Musíme se dokadovat, aby hospodářská dvouletka, jejímž cílem je napraviti škody, které způsobili okupanti na poli hospodářském, byla doplněna dvouletkou kulturní a zdravotnickou, jíž by se napravily škody, které způsobili našemu národu okupanti na poli duchovním a zdravotním. Že tyto škody jsou veliké, jest obecně známo.

Protože se budu dožadovati některých zlepšení, jež budou vyžadovati nákladů, je mojí povinností, abych upozornil také na možnosti úspor. Úvodem k tomu dožaduji se však velmi důrazně toho, aby rozpočet na příští rok byl předložen nejpozději do 1. listopadu, jak ostatně i pan ministr financí slíbil, aby připomínky poslanců mohly býti činěny již v rozpočtovém výboru a hlavně, aby na tyto připomínky mohl býti vzat také zřetel.

V tomto plenu chci upozorniti na tři resoluce rozpočtového výboru z třinácti tam přijatých, a to na resoluce č. 10, 11 a 12. První mluví o vysokých osobních vydáních státní správy a o nejméně 100.000 přebytečných veřejných zaměstnancích, druhá o tom, že týmž druhem agendy se mnohdy zabývá několik ministerstev nebo jiných úředních orgánů, čímž státní pokladně vznikají zbytečné výdaje, a konečně třetí resoluce o tom, že k různým jednáním, jichž se účastní zástupci úřadů, je vysílán nadbytečně velký počet úředníků a tím vznikají velké ztráty na pracovním výkonu, nadměrné výlohy cestovní a jiné výdaje veřejné správy.

Jsem z venkovských poslanců a chápu výkon svého mandátu jako apoštolskou činnost mezi naším lidem. Agituji pro naši dvouletku. Podotýkám výslovně: bez jakékoliv impertinence, avšak přece důrazně, mimo rámec popularisace dvouletého plánu v rozpočtu ministerstva informací v hodnotě 55 milionů. Radím k šetrnosti, pracovitosti, skromnosti a střízlivosti. Avšak setkávám se s jednou námitkou: Proč není té střízlivosti také nahoře? Proč máme počet ministrů a ministerstev jako koloniální velmoc, když jsme menší, chudší a o daleko menším počtu obyvatel než před válkou? A proč tento špatný příklad státu následuje Pražská obec, která v době, kdy jsme měli 20 stran, vystačila s třemi náměstky primátorovými, a dnes, kdy máme pouze čtyři strany, má náměstků sedm? Lid má právo žádat, aby se také ve vedení státu hospodařilo střízlivě, když sám je k střízlivosti nabádán. Je třeba redukovat počet veřejných zaměstnanců. To požaduje také resoluce. Avšak nejen počet zaměstnanců, ale také počet úřadů, a začít se musí s ministerstvy. A bude po kompetenčních sporech a bude vymýcen zjev, kdy na jednu a tutéž věc je pamatováno v rozpočtech dvou resortů a na jinou stejně důležitou věc se nepamatuje nikde. Provádí-li ministerstvo zdravotnictví kontrolu potravin podle zákona již po desetiletí a má-li k tomu příslušné orgány, pak je zcela zbytečno, aby na tuto kontrolu pamatovalo také ministerstvo výživy, které k ní nemá vůbec žádných orgánů, a kdyby ji doopravdy chtělo konat, muselo by si orgány k tomu potřebné teprve vytvořit. Také na pracovní lékařství je pamatováno ve dvou resortech, a to v ministerstvu zdravotnictví, kam to patří, jako patří doprava do ministerstva dopravy a nikoliv do ministerstva spravedlnosti nebo vnitra, a v ministerstvu sociální péče. Také na výstavbu jatek je pamatováno ve dvou resortech. Snad ještě tento týden zvolíme úspornou parlamentní komisi. Nechť okamžitě koná svoji povinnost.

A také položka 55 milionů na popularisaci dvouletky je zcela zbytečná, protože každý poslanec, každý veřejný činitel, každý novinář je povinen dvouletku propagovat, aniž by za to mohl co dostat. V Československu máme na 18 vysokých školách 60.000 posluchačů a na tyto školy je v rozpočtu 680 milionů. Popularisace dvouletky má stát jednu dvanáctinu této částky. Je to poměr? Jeden a půl vysoké školy by mohlo existovat z peněz vydaných ministerstvem informací.

Vláda musí předcházet dobrým příkladem a proto nechť ještě v tomto roce dojde k redukci ministerstev. Počet úředníků lze snížit dále redukcí agendy centrálních úřadů. Máme plná ústa o lidovládě. Lid prý sám vládne prostřednictvím národních výborů. A proč máme tedy v centrálních úřadech daleko více úředníků než dříve? Jsem pro lidovládu, i když potírám namnoze zmatečné podnikání různých složek naší lidovlády. Avšak proto musí centrální úřad jen plánovat, radit a kontrolovat. Výkonná moc je dole a proto počet ministerských zaměstnanců musí býti podstatně snížen. To je věc nejen hospodářská, nýbrž současně i výsostně státně-politická a pomůže vydatně řešit i některé otázky vnitropolitické, protože znamená rozsáhlou decentralisaci.

Že má tato lidovláda a decentralisace mnohé závady, bylo zde již několikráte, naposled posl. Novotným, konstatováno. Přece jsme však pro ni, voláme však po jejím zdokonalení.

Je nám třeba kulturní dvouletky, o které jsem se již zmínil, a je třeba především školení členů místních národních výborů a občanstva vůbec. Svědčí pro to příhoda z Rozdělova u Kladna. V této obci, která je nyní součástí Velkého Kladna, konala se dne 5. prosince t. r. t. zv. "beseda s občanstvem." Byla kritisována práce ústředního národního výboru na Kladně a podle stenografického protokolu bylo zejména řečeno toto: "Páni doktoři na kladenské radnici se stále jenom ohánějí paragrafy a každou věc tím jenom zdržují, protože prý každé rozhodnutí podle nich musí míti zákonitý podklad. Ale my občané rozdělovští to chápeme jinak. Má-li se něco rozhodnout a je-li to u nás vůle lidu, pak je to náš rozdělovský zákon a nezabrání nám žádné doktorské paragrafy. My tvoříme zákon a ne oni."

Vzhledem k tomuto případu - a nebude jistě ojedinělý - přimlouvám se velmi vřele, aby bylo prováděno školení našeho obyvatelstva, aby lidové orgány nebyly takto diskreditovány.

A nyní chtěl bych říci několik slov k našemu vysokému školství. Již během války vypracoval jsem plán, podle kterého mělo být v Československu pět vysokých škol universitního typu. V předmnichovské republice měli jsme tři university československé. Z toho je patrno, že jsem byl pro zvýšení počtu vysokých škol a že musím mít tedy k faktu, který nastal, poměr kladný. Ten také mám. Avšak nejsem spokojen s konkrétním prováděním věci a také s tím, jak se většina veřejnosti a i studující mládež na vysoké školy dívá. Mám námitky proti neorganičnosti a ukvapenosti, s jakou se nové školy zřizovaly, a mám námitky proti tomu, jak veřejnost a také státní správa tyto školy pojímá. Dívá se na ně jen jako na učiliště, která mají chrlit nové zaměstnance. To je pojetí naprosto nesprávné. Vysoké školy jsou především střediska bádací. Jejich cena, význam a rentabilita není dána tím, kolik na nich studuje studentů a kolik vydají absolventů, nýbrž tím, co nového ve vědě vyzkoumají a čím přispějí k obecné vzdělanosti. Učební činnost je sice také důležitá, ale teprve odvozená z práce badatelské. Proto také vysokoškolským učitelem může býti jen a jen vědec. Vysokoškolské učitele nelze vyrábět povyšováním jako státní úředníky. K tomu je třeba dlouholeté výběrové práce. Nemáme-li kvalifikovaných sil, pak nemůžeme mít ani nových vysokých škol a musíme počkat, až tyto síly budeme mít. A o jejich kvalifikaci nemůže nikdo jiný rozhodovat než vysoká škola sama. Čeho je však bezpodmínečně zapotřebí, to je věcné vybavení vysokých škol, řádné zabezpečení personálu, nejen profesorů, ale také asistentů, zřízenců a pod., a dále výběr studentstva.

Nevolám po numeru clausu. Ten je reakční, protože znamená výsady rodové a majetkové. Je však třeba plánování a výběru. To je socialistické. Víme, kolik kterých odborníků potřebujeme, vždyť máme Státní plánovací úřad a státní Hospodářskou radu a známe také kapacitu našich škol. Je třeba provésti výběr z toho počtu, kterého je zapotřebí. Provésti tento výběr není sice snadné, avšak není to nemožné. Na lékařské fakultě pražské byl proveden letos první pokus. Jeho výsledek bude přímo sensační, protože poví, jak vypadá naše dnešní mládež, jaké stopy zanechala na ní okupace a jak se na ní zračí světové myšlenkové proudění.

Z výsledku těchto přijímacích zkoušek nelze však vyvoditi žádných závěrů, protože podle platných zákonů úspěšná zkouška dospělosti na střední škole opravňuje ke vstupu na školu vysokou. Je třeba tedy zákona k tomu, aby počet přijímaných studentů na vysoké školy mohl býti regulován.

Pokud se týče rozpočtu vysokých škol, činil pro rok 1946 560,366.000 Kčs, pro rok 1947 687,022.000 Kčs. Je tedy vyšší téměř o 127 milionů. Jsme za toto zvýšení vděčni, i když neříkáme, že je postačující.

K nemilému nedopatření však došlo, pokud se týče udržování budov vysokých škol. O to se stará v rámci péče o státní budovy ministerstvo techniky. Úvěry však, které jsou v rozpočtu ministerstva techniky na rok 1947 navrženy na správu státních budov, na jejich udržování a na mimořádné jejich opravy a úpravy, jsou nedostatečné. Nízké přeliminování těchto položek má za následek, že budovy, jež jsou státním majetkem, chátrají, neboť nemohou býti náležitě udržovány. Následkem nedostatečného udržování vyžadují tyto budovy pak najednou velmi nákladných generálních oprav, jímž by bylo možno včas zabránit, kdyby byly budovy náležitě udržovány. Stát si tu počíná jako velmi špatný hospodář. Zmíněné úvěry byly již v roce 1946 vyměřeny nedostatečnými částkami, takže v budovách pražských vysokých škol nemohou býti v přítomné době prováděny ani nejnaléhavější opravy. Doporučuji naléhavě, aby při sestavování příštího rozpočtu bylo na tyto účely pamatováno vyššími částkami.

Přicházím nyní k rozpočtu ministerstva zdravotnictví. I když je proti roku 1946 o něco vyšší, činí 1.644,880.000 Kčs, je nepostačující, aby ministerstvo zdravotnictví mohlo splniti všechny své rozsáhlé úkoly. Z celkového státního rozpočtu činí náklady na zdravotnictví pouze 2.24 %, což je přibližně stejně jako v roce 1936 a 1937. Vezmeme-li v úvahu, jak katastrofálně se od té doby zhoršil zdravotní stav našeho obyvatelstva, vidíme, že tato částka je malá. Nyní je třeba rychlé reparace zdravotního stavu a tu nelze provozovat po kouskách. Tu je nutno provésti najednou a velkoryse. To, zda se hospodářská dvouletka podaří či nepodaří, záleží nikoliv v poslední řadě také na zdravotním stavu národa, a proto je třeba zde skutečné velkorysé investice do národního zdraví. Není-li to možné z řádného rozpočtu, nezbývá nic jiného, než vypsati velkou zdravotnickou půjčku. Lituji velmi, že se ministerstvu zdravotnictví nepodařilo přesvědčiti ostatní o důležitosti svých úkolů.

Z nesčetných povinností a úkolů ministerstva zdravotnictví chci se zmíniti jen o tom, co by mělo býti hlavní náplní zdravotnické dvouletky. Především by mělo býti sjednoceno a zmodernisováno zdravotnické zákonodárství a v důsledku toho soustředěna veškerá kurativní i preventivní zdravotní péče, a to nejen o lidi, nýbrž o veškeren organický život, do ústředního zdravotnického orgánu, do ministerstva zdravotnictví. Toto ministerstvo mělo by také za pomoci ministerstva školství a osvěty a jiných ministerstev organisovati programovou a prohloubenou zdravotnickou lidovýchovu, zejména boj proti pohlavním chorobám, alkoholismu, dětské a kojenecké úmrtnosti, péči o správnou výživu, životosprávu a pod. Zdravotnická dvouletka měla by si vzíti také za cíl překonat nebezpečí a zhoubnost infekčních chorob, především zlikvidovat nebezpečí tuberkulosy.

Dále je třeba sjednotit a prohloubit naše poradenství, zřídit eugenické a předsňatkové poradny, zatím jen fakultativně, později však obligatorně, zavést zdravotní legitimace a zdravotní kartotéky. Z nemalých úkolů je také péče o pracovní hygienu a znárodněné podniky dávají možnost k velikému rozvinutí této péče. Rovněž tak vědecké řízení zdravotnictví, výběr, stanovení počtu a distribuce zdravotnického personálu jsou z úkolů, které by měla splnit zdravotnická dvouletka.

Daleko nejdůležitějším problémem, o nějž sice přísluší pečovati také ministerstvu zdravotnictví, který však svým rozsahem i dosahem rámec ministerstva zdravotnictví přesahuje, je problém populační. Nemylme se, paní a pánové, tím, vidíme-li v našich parcích houfy hrajících si dětí. Nerosteme a nejenže nerosteme, nýbrž vymíráme. A ztrácíme nejen na kvantitě, nýbrž, a to bych považoval za důležitější a závažnější, také na kvalitě. Ani tři děti v rodině nezaručují udržení stejného počtu našeho národa. Proč? Protože mezi lety 1925 až 1940 klesla katastrofálně porodnost v našem národě. Schází nám z té doby téměř půl milionu lidí, to jest 250.000 šestiletých až jedenadvacetiletých děvčat, která mohla by býti již nyní a postupem příštích let dárkyněmi nových lidských životů. Protože nám těchto 250.000 možných matek chybí, nemůže dnešní rodina splniti svůj úkol při třech dětech, nýbrž plní jej teprve při pěti až šesti dětech. A při tom je naší povinností nejen udržet počet českého a slovenského národa, nýbrž zvýšit celkový počet obyvatelstva na ono číslo, které jsme měli před vystěhováním nežádoucích kolonistů.

A ještě jedna věc je při tom velmi důležitá. Skutečné talenty rodí se jen zřídka kdy z prvorozenců, nehledě k tomu, že ojedinělost vede k sobectví a asociálnosti a naše nová národní společnost může potřebovati jen jedinců s cítěním a zaměřením sociálním.

Problém populační má tři složky, etickou, hospodářsko-sociální a zdravotnickou. Na první složku často bývá zapomínáno a celý problém bývá zužován na sociální péči o mnohočlenné rodiny a na péči o rodičky a kojence. Jsou to jistě velmi důležité věci, avšak základní věcí je postoj etický, považuje-li se člověk sám za cíl a je-li smysl jeho života v jeho vlastní existenci, či považuje-li se za člena společenství, jemuž je oddán a k němuž své povinnosti plní. Ve vypjatém liberalistickém individualismu je člověk sám sobě cílem a není ochoten učiniti sebemenší krok, jenž znamená omezení jeho osobní svobody. I když správné rodičovství znamená nesmírnou pokladnici hodnot citových, je nesporné, že vždycky s sebou nese jisté omezení osobní. Jen člověk nábožensky nebo socialisticky věřící přináší toto omezení rád. (Potlesk.)