Posl. Hatina: Paní a pánové!

Mám-li říci s tohoto místa několik slov o resortu ministerstva informací, dovolte mi, abych se především ptal po příčině, proč v tomto váženém sboru, za jaký je nutno ústavodárné Národní shromáždění považovat, jeví se poměrně malý zájem o toto ministerstvo. Říkám to proto, poněvadž v rozpočtovém výboru se nenašel nikdo z pánů poslanců, který by měl ke kapitole ministerstva informací co říci. Teď se domnívám, že my již na tom mnoho v tomto plenu nezměníme. Já nesdílím názory značné části pánů poslanců i značné části veřejnosti, když považují toto ministerstvo za nežádoucí, že je právě nejmoudřejší tohoto ministerstva si nevšímat. Takové pohodlné stanovisko mohlo by nás někdy přivésti do situace, která by nám a také státu nemusela býti právě nejpříjemnější. Máme zkušenosti, jak se pak těžko hledají cesty, jak odstraniti to, co jsme svojí netečnosti anebo svým pochybeným stanoviskem přivodili. Mě nebude jistě nikdo z přítomných chtít podezřívat, že ministerstvo informací je moje láska. I když tomu tak není, přece jenom mě musí ministerstvo informací nejen zajímat, ale musím se jím jako člen tohoto sboru zabývat. I kdybych pomíjel všechnu činnost tohoto ministerstva a dal za pravdu tomu, co se o něm říká, že by se naše republika bez tohoto úřadu obešla, ani potom není pro mne tato kapitola vyřízena. Kdybych se o ministerstvo informací nezajímal jinak než z toho jediného titulu, že toto ministerstvo má také značnou účast na státní pokladně, pak myslím, že je to dostatečný důvod k tomu a že nám sama skutečnost přikazuje, abychom zde tomuto ministerstvu věnovali svůj zájem i pozornost, neboť nemůže nám býti lhostejno, jak toto ministerstvo hospodaří, jaký má program a jak tento program splňuje. A protože i zde v splnění programu ministerstva informací jde o peníze, které musí odvádět poplatník státu, je už zde důvod, abychom si ministerstva informací všímali. Vždyť účast ministerstva informací na naší státní pokladně není právě skromná a nejmenší. Ve svém rozsahu jest skoro taková jako ministerstva průmyslu a v číslech jeví se nám větší než u ministerstva zahraničního obchodu a také větší než u ministerstva pro vnitřní obchod a ještě některých jiných ministerstev. Částka 325,466.000 se v dnešních poměrech jen těžko bude shánět do státní pokladny. V této částce mohl by nezasvěcený vidět velikost programu ministerstva a jeho plánů. Skutečnost jest ovšem poněkud jiná. Porovnáme-li však, že proti této veliké částce 325.466.000 jeví se nám úhrada pouhých 28,000.000 Kčs, vidíme zde značnou mezeru a právem se ptáme, z čeho se tak veliká diference při dnešních poměrech bude vyrovnávat. Kdyby činnost ministerstva informací zaručovala proti těmto velikým výdajům nějakou účelnou a užitečnou protihodnotu, která by toto neúměrné vydání aspoň v něčem nahrazovala a nějakou formou užitečnou to státu vrátila, pak by se i toto zatížení snad snáze neslo. Této naděje se nám ovšem za daných poměrů a za dané situace, jaká je v ministerstvu informací, nedostává. Naopak jeho veliké plány, kdyby mu byla poskytnuta možnost je uplatnit, budou znamenat další milionová vydání a tím další zatížení státní pokladny. A to je jistě věc pro dnešní naši těžkou dobu nežádoucí. Musí být nežádoucí pro každého občana našeho státu, který má tento stát opravdu rád a který svou prací chce v každém směru přispívat k tomu, aby se náš stát hospodářsky upevnil, aby nepropadával dalšímu zadlužování, abychom se tak dostali na cesty, kde by si každý jednotlivý člověk vážil více hodnoty našich peněz, než jak je tomu dosud. A jestliže tuto samozřejmou skutečnost chceme od malého občana našeho státu, máme tím víc právo tuto žádost tlumočit u odpovědných činitelů, kteří náš stát vedou. Upozorňuji-li na tuto skutečnost při této příležitosti, pak mne k tomu vede důvod, abych mohl říci, že pan ministr informací ve svých projevech, když mluví o svém resortu, neřídí se právě tímto starým poučením, které i dnes je dost často z vlivných míst zdůrazňováno. Ono je tak trochu při každé práci nutno, abychom si vzpomenuli dnes, co jsme dělali včera. Je třeba se tak trochu korigovat. Kdyby tomu tak bylo, tak bychom se v řadě případů vyvarovali takovýchto komentářů.

V této souvislosti chci říci, že na počátku tohoto roku, před schválením rozpočtu na rok 1946, prohlásil nám pan ministr v jedné schůzi, že jeho ministerstvo je ministerstvem nejlacinějším a že ani pro budoucnost nebude zvlášť zvyšovat své nároky na státní pokladnu. Jak je dnes pan ministr daleko od tohoto slibu, nemusím zvlášť zdůrazňovat, neboť za mne mluví čísla, která jsou vyjádřena pro ministerstvo informací ve státním rozpočtu. Zde se při této úhrnné částce 325,466.000 Kčs dovídáme, že věcné výdaje zvyšují se oproti loňskému roku o plných 92 %, zatím co na př. u ministerstva školství zvyšují se jen asi o 2 %. Tato skutečnost potvrzuje, že se tedy jinak mluví, jinak se plánuje a něco jiného se pak dělá. Lituji, že mi čas nedovoluje, abych šel v této důležité věci do podrobností. Přes to však bych rád ještě poznamenal, že si musíme opravdu pečlivěji všímat tak zvaného plánování v ministerstvu informací a zabývat se také podrobněji celou organisací tohoto ministerstva. Jsme dost často svědky, že ministerstvo informací chce plánovat ve velkém. Zatím, kdyby tady byl také trochu ohled na státní pokladnu, muselo by se ministerstvo informací alespoň trochu uskrovnit ve své velkorysosti a snažit se především, aby účelnější organisací resortu byla podstatně snížena nejen vydání, ale také ušetřeny pracovní síly. Ministerstvu informací, ať již z jakýchkoli důvodů, se téměř za 18 měsíců nepodařilo provést ani organisaci tak, aby úřady tohoto ministerstva byly trochu soustředěny a aby tak byla zjednodušena a také zlevněna jeho administrativa. Snad žádné jiné ministerstvo není umístěno v tak četných budovách, jako je tomu právě u ministerstva informací. Mám zato, že při dobré vůli mohla už tato závada po tak dlouhé době být aspoň z části odstraněna, a to jak ku prospěchu administrativních prací v ministerstvu, tak také v zájmu služby veřejnosti.

Vedle toho mělo by ministerstvo informací samo sebou co dělat i v takovém případě, kdyby věnovalo pozornost vydávání různých zpráv, kterých je vydáváno příliš mnoho. Tyto zprávy jsou vydávány různými odbory tohoto ministerstva bez vzájemné součinnosti a tak jsme svědky toho, že agenda téhož ministerstva téhož druhu běží v jednom ministerstvu po více kolejích. Tato zbytečná nehospodárnost má svůj odraz jednak v nepřiměřených nákladech osobních i věcných, jednak vede také k zbytečnému zvyšování spotřeby papíru. Soudím, že je nezbytně nutné, abychom tuto agendu v ministerstvu informací přezkoumali a přikročili také k reorganisaci, která by zamezila duplicitu v jednom a témže, úřadě a brala v úvahu i podobné zprávy vydávané v jiných ministerstvech. V tomto případě mám na zřeteli t. zv. "Přehledy cizího tisku", které jsou vydávány ministerstvem informací, ale zároveň také ministerstvem zahraničních věcí. Tedy to je nehospodárnost, kterou si v těchto těžkých poměrech dovoliti nemůžeme. (Potlesk.)

Domnívám se, že při pečlivé organisaci dalo by se dosáhnouti dohody, kterou by byly vytčeny přesné hranice v úsecích činnosti obou ministerstev, a věřím, že by zde k nápravě dojíti mohlo. Myslím, že by to bylo v zájmu věci samé a také by to oběma těmto ministerstvům prospělo.

Stejně tak mělo by ministerstvo informací věnovat více pozornosti tam, kde jde o povolování různých knih. Nás knižní trh dnes ještě při značném nedostatku papíru vydává mnoho různých knih, které nikdo nekoupí a které jsou odsouzeny, aby zůstaly ve skladištích našich knihkupců a pak byly uskladněny jako starý nepotřebný papír.

Totéž dalo by se říci o nedostatečné organisaci v pořádání a povolování různých našich výstav. V tomto roce byli jsme svědky různých výstav, pořádaných úřady nebo jinými korporacemi. Návštěva na těchto výstavách byla nepatrná a téměř všechny končily schodkem, a to značným. Soudím, že rozvrh všech připravovaných výstav měl by býti soustředěn v jednom ministerstvu a že jen jedno ministerstvo mělo by zde míti iniciativu a organisaci. Pokud jsem informován a - je to ostatně také z rozpočtu patrno - máme i při ministerstvu informací zvláštní výstavní oddělení, kterému by po dobu existence ministerstva informací měla býti zmíněná kompetence vyhrazena.

A tak bych mohl v mnohých věcech o nedokonalosti této vnitřní organisace pokračovat. Nechť se pan ministr nedomnívá z těchto mých slov, že jde o nějaký nepřátelský postoj. Toho zde opravdu není. Jde jen o účelnost a o prospěch, který by přinášel kladné výsledky, jež by mohly být hodnoceny jako přínos k nové výstavbě našeho československého státu. Zatím ze všeho toho, co ministerstvo informací nám vytvořilo, těchto hodnot mnoho nevidíme.

Další ze zvláště smutných kapitol při tomto ministerstvu byla by ta, kdybych se měl zaměstnávat t. zv. expositurami při ministerstvu informací, které máme v různých městech naší republiky. Kdybych nic jiného při ministerstvu informací nepovažoval za zbytečné zařízení, pak jsou to opravdu tyto expositury, které jsou po mém soudu stejně zbytečné a celkem velmi drahé. Jestliže stát věnuje na vlastní informační činnost částku stanovenou v rozpočtu, je nutno účelně ji použít. Mám plný respekt k panu ministru informací, který je dobrý a nadšený příslušník své strany, muž se značnými zásluhami ze zahraničí a nyní stojí před úkolem, aby vedl a řídil informační službu vlády, aby tak činil v duchu intencí vlády a aby prací svého úřadu přispíval k vytvoření pospolitosti a upřímné spolupráce. Některé zprávy z nedávné doby vyvolávají však ve mně určité pochybnosti o dostatku dobré vůle a doufám, že pan ministr tyto připomínky vezme v tom smyslu, jak je činím.

Nejprve všimnu si práce informačních ústředen, které má ministerstvo, jak jsem již uvedl, v některých městech. Mluvím ze zkušenosti, kterou mám z Plzně. Domnívám se, že zaměstnanci informačních ústředen jsou úředníky republiky, to znamená, že jejich povinností je postupovati úředně a také úředně zasahovati a positivně se starat, aby jak vláda, tak příslušné orgány byly spolehlivě informovány. Mám pochybnosti, že informační ústředna v Plzni plnila tyto úkoly správně, účelně a hospodárně. Někdy se nám tato ústředna jeví nejen jako ústředna informací, která má informovat, nýbrž jako ústředna, která chce být informována. Byly doby, kdy v informační ústředně v Plzni sedělo 18 zaměstnanců, kdy se tato ústředna mísila do činnosti politických stran, kdy se dožadovala vstupu do vnitřních porad jiné politické strany a zřejmě se ztotožňovala ve vší své činnosti toliko s činností jediné politické strany. (Potlesk.) Panu ministrovi je známo, že tato ústředna a její vedoucí dokonce osoboval si právo otevírati korespondenci určenou redakcím jednotlivých deníků, a vysvětlení, které podali, byla naprosto neuspokojující. Omluvu spatřuji v neznalosti vybraných jednotlivců a proto radím p. ministrovi, aby méně dbal na různé osobní intervence, a více měl na mysli všeobecný prospěch.

Měl jsem již příležitost mluviti v informačním výboru o Československé tiskové kanceláři a o činnosti tiskového odboru ministerstva informací. Snesl jsem důkazy o tom, že naší Československé tiskové kanceláře se užívá k prospěchu jedné strany. Nerad bych použil srovnání s manýrami minulosti, ale přece jen vřele se přimlouvám za to, aby p. ministr dbal potřebné nestrannosti. Jestliže sám veřejně mluví o tom, že jeho ministerstvo má být ideologické a jakýmsi instrumentem svého druhu, pak myslím, že nekoná dobrou službu věci samé a věci svého ministerstva.

Měli jsme možnost přesvědčit se o tom, že při projednávám osnovy týkající se resortu ministerstva informací p. ministr ne právě promyšleně ztěžuje situaci tím, když nedává dost záruky své objektivity a tím také záruky, že věci jemu svěřené budou obstarány tak, jak toho vyžaduje veřejný zájem. (Potlesk.)

Jistě jsme všichni uvítali dekret o znárodnění filmu a máme zájem na tom, aby znárodněný film prospíval. Podle rozpočtu běží hospodářsky o důležitou oblast, která představuje obrat více než 1 ¹/₂ miliardy Kčs.

Bylo by velmi na čase aby věci správy našeho filmového podnikání byla věnována taková pozornost, jaká je věnována jiným oblastem výroby, a tam je obvyklé, a pánové se strany p. ministra na tom trvají, aby se i věci vedoucích míst rozhodovaly ve vládě tak, aby byly zájmy obecně obhájeny. Vyslovuji podiv nad tím, že v oblasti tak důležité, jako je film, není respektován stejný zřetel. I když - jak jsem uvedl - mám velký respekt k p. ministrovi a k jeho zájmu o kulturu, nemohu se ubránit dojmu, že ve věcech filmových není ani odborníkem, ani mužem, který by měl brát všechnu odpovědnost na sebe. To říkám v jeho vlastním zájmu. Všichni víme, kolik tu bylo zásahů všeho druhu, a bylo by zapotřebí, aby věci filmu byly posazeny na pevnou basi a aby hlavně bylo zabráněno jednotlivcům v zasahování, které věci neprospívá.

Velmi kladu na srdce p. ministrovi, aby vzal vážně do ruky věc vyrovnání filmových závazků, které mají být splněny při převzetí kin do veřejné správy. Vznikají tu zbytečné tvrdosti, někdy neomalené, a velmi často jsou korporace - a mezi nimi i dělnické - poškozovány tím, že tato věc není řešena.

Jsme uprostřed plnění dvouletky a tu bych rád viděl, aby film již byl také skutečně zapojen do propagační práce. Dosud tomu tak není. Postrádáme toho, že ve filmu nedošlo dosud k specialisaci pracovní - nanejvýš potřebné. Každý z nás by očekával, že film bude dodávat krátké propagační pásy, které by sloužily zájmům skutečně všech ministerstev.

A ještě k jedné části rozpočtu ministerstva informací bych chtěl učinit poznámku. V této poznámce jde mi o kulturní styky s cizinou, tedy o sektor jistě velmi důležitý. Myslím, že není úkolem tohoto sektoru pořádat a organisovat různorodé akce, nýbrž starat se také o jiné oblasti veřejného života v jednotlivých státech i u nás. Ale hlavně měl bych zde na mysli, aby p. ministr a jeho ministerstvo se starali o to, jak je zaručena vzájemnost čili tak zvaná reciprocita, která je zde nutna. Náš stát je jistě stále předmětem živého zájmu, ale i my máme zájem o ostatní svět. Ve věcech kulturních velmi mnoho závisí na vzájemnosti. Vidím na příklad, že jsme uspořádali řadu věcí, které se týkají propagace SSSR u nás. Všechny tyto podniky jsou velmi živě sledovány veškerým naším obyvatelstvem, a byl bych vděčen panu ministrovi, kdyby mi mohl říci, co se děje ve věci propagace Československa a československé kultury v Sovětském svazu. Nevím, mohl jsem to přehlédnout, ale za 18 měsíců neslyšel jsem ani o jedné československé výstavě, která by byla uskutečněna v Sovětském svazu.

V závěru připomínám znovu stránku hospodárnosti, aby nebylo utráceno víc, než je nezbytně nutné. Vždyť musíme mít při dostatečné míře odpovědnosti na zřeteli, že každou korunu, kterou vydáváme ať již k náležité potřebě, nebo navíc, musíme někde vzít. A já bych v tomto našem novém státě s formou nových hospodářských a jiných zařízení nerad viděl, aby se naše budoucí finanční politika při každém zvýšeném státním vydání řídila zase tím, že by se sahalo obyčejně do kapes nejširších vrstev lidových. Proti takovémuto hospodaření byla naše strana v minulosti a bude proti němu také v budoucnosti.

Čs. soc. demokracie, jejímž jménem zde mluvím, střežila vždycky svou politikou státní pokladnu a dbala správného hospodaření. Vycházela ze zásady, že budeme-li mít v pořádku státní hospodářství a naše finance, bude to nejpevnější základna, na níž se dá budovat zvýšená životní úroveň a spokojenost našeho lidu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je p. posl. Hušek. Dávam mu slovo.

Posl. Hušek: Slávna snemovňa, panie a pánovia!

Mám prehovoriť k dvom kapitolám rozpočtu, a to ku kapitole rezortu, ktorý spravuje Ministerstvo školstva, na Slovensku povereník pre školstvo, a ku kapitole rezortu spravovaného ministrom informácií, no Slovensku povereníkom pre informácie. Nebudem sa zaoberať číslicami, ktoré koniec-koncov sú zverejnené, pretože už vyšly v tlači pre nás poslancov i pre širokú verejnosť československú, a ktoré už rozoberal rozpočtový výbor do podrobnosti, a po debate, ktorá bola obsažná, doporučuje sa členom ústavodarného Národného shromaždenia, aby ich prijali ako finančný základ všetkého denia, ktoré so na poli školskom, kultúrnom a informačnom začne 1. januára 1947 a skončí 31. decembra toho istého roku. Bolo to už viacerými predrečníkmi a menovite v rozpočtovom výbore zdôraznené, že štát sa nechová macošsky, čo sa týka financií, ku školstvu a kultúre. Je to správne; musíme uvážiť, že sme Československú republiku my všetci rovnakým dielom obnovili po druhej strašnej svetovej vojne, v ktorej i nad našimi zemiami bol pánom germánsky smer, ktorý pozatváral všetky vysoké školy české a ktorý sa snažil pozatvárať i iné školstvo a ktorý našu mládež vyháňal zo školských lavíc do fabrík a iných závodov, aby tam pomáhala nemeckému militarizmu. Preto je celkom pochopiteľné, keď sa teraz usilujeme stratené v najkratšom čase nahradiť. Na Slovensku za svetovej vojny bolo to trocha ináč. Veď si len uvážme, že v tých časoch zo Slovanov nemali vysoké školy Česi, Poliaci a Srbi, ale my sme mali na Slovensku univerzitu i Vysokú školu technickú so slovenským vyučovacím jazykom. Aj iné školstvo pracovalo ďalej. Prirodzene, na týchto školách bolo zakazované pestovať demokratického ducha, hoci možno celkom úprimne povedať, že len z tohto demokratického ducha môže nielen pre Čechov, ale aj pre Slovákov vychádzať každé naše kultúrne snaženie.

My Slováci, ktorí sme do roku 1918 nemali žiadnych svojich univerzít, ani stredných škôl so slovenským vyučovacím jazykom, ba i ľudové školstvo sme mali vlastne v takom duchu vedené, aby sa ono skôr stalo akýmsi kurzom pre osvojenie maďarského jazyka, než vychovávateľkou národa, počínajúc rokom 1918 žijeme v tom šťastnom položení, že máme svoje vlastné školy, ktoré nám už nevychovávajú a nebudú nikdy odchovávať odrodilcov, ale statočných príslušníkov vlastného rodu. Druhá svetová vojna narobila nám na Slovensku mnoho materiálnych škôd na školských budovách a pomôckach. Dávame to do poriadku a nech je vyslovená vďaka všetkým tým, ktorí na tejto rekonštrukcii pracovali, pracujú a budú pracovať.

V druhej svetovej vojne utrpeli sme však na našich školách a inštitúciách i veľké škody mravné. Jed, ktorý nám Slovákom bol nanucovaný, narobil práve najviac škôd v tomto smere. No, vojna prestala, sme zase slobodní a národ so svojou inteligenciou odčinia i tie krivdy, ktoré sme utrpeli na duchovnom poli pred nedávnom ešte viac-menej fašistickou a fašizujúcou školskou správou na Slovensku.

Nebudem sa zaoberať vo svojom prejave podrobnosťami školskej politiky v zemi ach českých ani na Slovensku, veď konečne občianstvo a jeho pedagógovia a kultúrni pracovníci sú tak zrelí, aby si tieto veci vybavili v duchu, ako sa to vybaviť dá. Chcem urobiť len niekoľko poznámok viac-menej politického rázu.

Keď sa dívame na náš verejný život dosť pozorne, tu prichádzame k rezultátu, že politické denie v našom štáte a v našich národoch je determinované niektorými úkazmi. Uvediem z nich aspoň dva. Predovšetkým vidíme, že pri všetkom, čokoľvek sa u nás v Československej republike politicky podniká, a to v každom odbore a na každom poli, vynorí sa otázka, ako na to ísť vzhľadom na pomer medzi Čechmi a Slovákmi. Prirodzene v prvom rade vplýva tento pomer na našu školu a kultúrnu činnosť. S uspokojením možno konštatovať, že na tých miestach našej školskej a kultúrnej výchovy, kde predtým medzi Čechmi a Slovákmi bolo veľmi mnoho hádok, v obnovenej Československej republike tieto hádky prestaly, lebo Česi i Slováci sa postavili na správne stanovisko: Nech si každý hospodári so svojimi školskými a kultúrnym statkami na svojom a po svojský. Koľko bolo zbytočných hádok predtým medzi Čechmi a Slovákmi preto, lebo napr. na profesorské či učiteľské miesta, ba veľmi mnohokrát i na školníc, ke miesta bol dosadený Čech miesto Slováka, hoci už Slovák tam mohol pôsobiť. Pritom rád a dôrazne konštatujem, že keby po roku 1918 nebolo v našej školskej a kultúrnej politike výdatnej a poctivej českej pomoci, nikdy by sme si neboli mohli svoje slovenské školské a kultúrne veci dať do takého poriadku, v akom sa teraz nachádzajú. (Potlesk.)

Teraz začína byť situácia, ako by som povedal, opačná. Predtým bratia Česi mali dosť ľudí pre školy naše a vďačne nám ich prepustili. Teraz začína byť v Čechách po tejto stránke nedostatok. Všimol som si, ako si sťažoval v rozpočtovom výbore Magnificus prof. dr Bělehrádek na to, že nemáme dosť českých učiteľských a profesorských siľ pre české pohraničie. Po stránke československej je teda otázka školských a kultúrnych podnikov vybavená stopercentne, ako som to už spomenul, a čestne. Preto, myslím, nevadilo by, keby sme tento školský a kultúrny pomer medzi Čechmi a Slovákmi začali dobudovávať na tom základe, aby v zásade, že si každý pracuje na svojom, prispeli sme k ďalšiemu sbližovaniu či sjednocovaniu oboch našich kultúr. Mám niekoľko skromných námetov a dovoľujem si ich predniesť.

Predovšetkým považujem za potrebné, aby sa českí a slovenskí pedagógovia, profesori i učitelia, ako aj študentstvo poznávali a aby sme vzájomne poznávali svoje užšie vlasti: Česi Slovensko a Slováci české zeme. (Výborně!) To však nie je všetko. Považoval by som za veľmi účelné, keby napriek tomu, že Česi majú svoje vlastné vysoké školy české a tiež aj Slováci svoje slovenské. Výmena študentstva i profesorských a učiteľských síl bola náležitejšie zaistená ako je to dosiaľ. (Potlesk.)