Na daních a dávkách odvedl filmový obor v roce 1938 na 100 milionů Kč, v r. 1944 220 milionů K a letos odvedeme včetně 40 milionů dávky ze zábav nejvýše asi tak 80 milionů Kčs.

Po vypočítání rozdílů příjmových a výdajových v rozpočtu ministerstva informací v dodatku o filmu pro rok 1947 docházíme k zisku asi 18,450.000 Kčs, který však není odevzdán do státní pokladny, nýbrž je uváděn jako záhadná položka "odvod ministerstvu informací".

Soukromí podnikatelé platili desítky milionů na daních a další desítky milionů vydělávali ročně čistého. Nyní, když jsme filmové podnikání znárodnili, dostává republika na daních mnohem méně než dříve a čistý zisk vůbec žádný.

Také nevýhodné mezinárodní smlouvy filmové působí nepříznivě na zásoby devis Národní banky. Zatím co jsme v roce 1938 vyvezli za 60 milionů Kč devis, dosáhne letos naše poplatnost při nepoměrně menším počtu filmů - 100 proti 200 - dvojnásobné částky, totiž 120 milionů korun v devisách. (Předsednictví převzal místopředseda dr Ševčík.)

To jsou strohá čísla, srovnávající dnešní poměry s dobou nesvobody a dobou předmnichovskou. Vyplývá z nich však jasně osobní předimensování filmového oboru, které pohltí více než jednu třetinu všech příjmů filmového oboru z tržby kin, jež jsou vlastně jediným skutečným zdrojem příjmů celého filmového podnikání. Stejně však výstražná je nehospodárnost tohoto systému, který kromě vykazovaného bilančního deficitu v neprospěch státu snižuje příjmy státu na daních a ukládá mu kromě toho ještě nadměrně požadavky na zásoby devis v Národní bance.

Jestliže tvrdí dnes oficielní filmová místa, že je československé filmové podnikání k 31. srpnu ztrátové jen částkou 60 milionů korun, snad tomu můžeme uvěřit, ovšem dovíme-li se zároveň, jak jsou v takové bilanci vykázány konfiskované částky u německých společností po revoluci ve výši přes 60 milionů korun, kolik je investováno do filmové výroby a do kinofikace, jak je hodnocen dodnes zajištěný majetek, jak jsou vyrovnány závazky náhrady ze zabavených majetků čs. státních občanů. To všecko nevíme. A proto se obáváme, že výsledky, resp. ztráty, budou daleko horší. Abychom zvěděli pravdu, musí nám pomoci ministerstvo financí nebo lépe nejvyšší kontrolní účetní úřad, který nám může podat nestranný obraz skutečného stavu, ať už je sebehorší. To je v zájmu zestátněného filmu a divíme se, že dnešní vedoucí sami z vlastní iniciativy již o takovou veřejnou kontrolu nepožádali.

Takový je letmý pohled do našeho filmového podnikání. Východisko z této zapletené situace je jen jediné: filmový zákon. Než k němu dojde, nutno ustavit správní komisi, kterou by jmenovala vláda, a dát celé zestátněné filmové podnikání pod přísný dohled této komise, aby zavedla do státního filmu tolik žádaný pořádek, úspornost, slušnost a zdravé úsilí všech o zdárné výsledky společného díla. Tím připravíme půdu pro nezbytný filmový zákon, který by definitivně provedl opravdovou a vážnou organisaci celého filmového oboru vybudováním oddělených hospodářsko-obchodních celků jednotlivých odvětví. A potom na jeho základě přikročit neprodleně k opravdové, vážné organisaci celého filmového oboru, vybudovat oddělené celky a v poctivé odborné spolupráci uskutečňovat bez politických ambicí i ve filmu znárodňovací proces, který mohl být vzorem, kdyby byl neztroskotal na lidech, kteří se jenom sami cítili schopni a povoláni jej provést.

Odborníci pana ministra informací ve filmu se jako národní filmoví podnikatelé rozhodně neosvědčili. Dnes všichni už víme, jak se se státním filmem hospodařit nemá. Čekáme jenom, že bude celý filmový obor postaven tam, kam patří, a že v jeho čelo přijdou odborníci filmaři a nikoliv odborníci politikáři a agitátoři.

Českoslovenští národní socialisté budou hlasovat pro rozpočet ministerstva informací v pevné naději, že se tak děje naposledy. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Fránek

Posl. Fránek: Pane předsedo, slavná sněmovno, dámy a pánové!

Máme odhlasovati státní rozpočet na r. 1947 a proto mi dovolte, abych i já jménem klubu lidových poslanců, ale současně též jménem těch, jež zde zastupuji, t. j. jménem dělníků a zaměstnanců, pronesl několik slov. Poněvadž moji kolegové ze stavů jiných přednesli již svoje názory ke kapitolám jim nejbližším, dovolím si já podrobiti úvaze kap. 21, t. j. ministerstvo sociální péče, se všemi jeho položkami, ať již ve vydání neb příjmu.

V oddělení prvním vláda, která nám tento návrh předkládá, a rozpočtový výbor, který nám jej doporučuje, jistě již veškerá možná úsporná opatření provedly a proto přecházím toto oddělení bez poznámek. Ne tak jest tomu v oddělení druhém: řízení a ochrana práce a mzdová politika. Chceme-li, aby se naše předpoklady dvouletky splnily, aby u nás na trhu práce nevznikl chaos, musíme se starat o řádné vybavení úřadu práce, musíme uvažovat, zdali obnos 335 mil. je skutečně dostačující, neboť řádně vybavené úřady ochrany práce jsou hřivnou, která, jsouc řádně využita, přinese nám užitek mnohonásobný. Vybavení úřadu ochrany práce musí býti dostačující jak po stránce osobní, tak po stránce věcné. Zaměstnanci úřadu ochrany práce si musí býti vědomi svého úkolu a ne býti úředníky pro úřad samotný. Majíce potřebné vědomosti a odborné znalosti, musí se snažiti, aby v době, kdy určitá část obyvatelstva pohlíží na práci manuální jako na něco méněcenného, dovedli najíti cestu k citu těchto lidí a uvědomit je o jejich povinnosti. Vždyť bez práce nejsou koláče, praví jedno naše přísloví, a u nás těmi koláči právě rozumíme blahobyt veškerého obyvatelstva. Nemůžeme na úřadech ochrany práce zaměstnávat lidi, kteří se jen cítí být povoláni k úřadování, kteří zaměnili v červnu loňského roku pracovní halenu za úřednický bílý límec a zapomínají, že svým vystupováním a jednáním vůči povolaným občanům neb hlásícím se na úřadě ochrany práce zavdávají větší příčiny k nespokojenosti a stížnostem, než měli sami, když tyto úřady kritisovali. Před rokem mluvili o byrokratismu a úředním šimlu a dnes jsou byrokraty horšími než ti skuteční úředníci, neboť schovávají svoji neschopnost za úřední předpis. Úředníci úřadu jsou to, kteří nám musí svou předvídavostí zaručovat, že pracovními silami na straně jedné nebude plýtváno a na straně druhé že neutrpí stát škody tím, že nebude v určitém odvětví postaráno o včasné nasazení potřebného počtu pracovních sil. Ale nejen pracovní síly zaopatřiti a určiti, ale též se starati o řádné jejich odborné školení a jejich využití. Jak pěkně působilo na mne v létě při prohlídce jedné brigády a jaký užitek národohospodářský přineslo působení úředníka úřadu ochrany práce, který, byl poslán jako vedoucí této výpravy, nebyl jim úředníkem ochrany práce, ale jedním z nich, bratrem-instruktorem.

Tak je třeba chápat úkol zaměstnanců, aby nejen úřadovali, ale všímali si všech průvodních zjevů, vnikli do pracovního prostředí, zajímali se o nedostatky a důvody, proč to anebo ono nejde tak, jak by mělo jít, a podle toho řídili další svoje počínání a dávali potřebné směrnice. Ovšem chceme-li po úřadech ochrany práce povinnosti, musíme jim dáti určitou pravomoc. Mluvíme o překrvení některých úřadů i odborů práce zaměstnanci na straně jedné a o nedostatku pracovních na straně druhé, mluvíme o mobilisaci pracovních sil v rámci naší dvouletky a při tom snad zapomínáme, že máme dekret presidenta republiky č. 88 z r. 1945, který v rámci pracovní povinnosti dává možnost úřadu ochrany práce učinit potřebná opatření. Není-li tento dekret postačující, proč se k němu nevydají potřebná prováděcí nařízení?

Máme v kap. 21 na str. 27 položku 104, výdaje na pracovní průkazy, přeliminovanou částkou 27 mil. Kčs. Zde je též přímo nebezpečí z prodlení. Úřady ochrany práce by měly dostat příkaz, případně býti vybaveny přechodně větším počtem zaměstnanců, aby tyto pracovní průkazy byly zavedeny v době co nejkratší. Ale ne to bráti podle našeho zvyku nejdříve u zaměstnaných. Připadá mi to, jako jíti na obilí, které je přezrálé, za parného slunce. Předem je třeba zavésti pracovní průkazy u všech těch, jejichž zaměstnání jest pochybné, především u těch, kteří v pohraničí i ve vnitrozemí plní noční zábavní podniky a budí mezi slušným obyvatelstvem jen pohoršení. Již sv. Pavel ve svém listě připomíná, že kdo nepracuje, ať nejí. Donuťme tyto lidi odnětím stravovacích lístků zařaditi se do pracovního procesu. Starejme se skutečně o to, aby naše zákony a nařízení byla nařízeními, jež musí každý respektovat a plnit. Jen tak docílíme, že lidé žijící z pochybných příjmů se budou musit do práce zařadit, a potom teprve se starejme o evidenci zaměstnanců, kteří svou pracovní povinnost plní.

Dalším paragrafem v tomto oddílu jest otázka ochrany zaměstnance a mzdová politika. Je pravda - a stále to říkáme a připomínáme - že si musíme býti vědomi, že máme za sebou 6 let těžké krise, ale musíme býti při tom spravedliví. Proč většina dělníků a zaměstnanců by měla stále jen a jen stavět a budovat a při tom nemoci svým rodinám poskytnouti ani tolik, kolik jim naše řízené hospodářství dává, když na straně druhé čteme o královských platech vládou jmenovaných ředitelů, členů ředitelských sborů ve znárodněném průmyslu a mnohých národních správců podniků? Tito pánové nemají povinnosti vůči státu v dobách jeho hospodářské tísně? Jsou všichni skutečně odborníky, kteří si zaslouží tento plat? Zase bychom si museli připomenout zprávy denního tisku, které nám leckdy v jejich odbornosti, o jejich kvalifikaci nedávají pěkná vysvědčení. Nepopírám, a nikdo z nás není tak zpozdilý, aby neuznal, že na vedoucích místech, chceme-li si uchovat skutečné odborníky a lidi schopné k vedení tohoto průmyslu neb podniku, je musíme též přiměřeně platit. Ale tolik si i ten prostý dělník dovede vypočítat, že marná jest jeho práce a námaha, marné jsou národní směny i brigády, dokud v čele podniku budou stát lidé, kteří sice dovedou po vzoru svých předchůdců plnýma rukama rozhazovat, ale nedovedou v podniku zavésti takové uspořádání, které by bylo únosné. (Potlesk.) Jen tím, že snížíme zbytečnou režii našeho průmyslu, že skutečně budou všude ve vedení odborníci a znalci a že nebudeme zbytečně zatěžovat vedení závodů několika stupni ředitelů a různých rad, dosáhneme hlavního smyslu našeho znárodněného průmyslu: dáti našemu spotřebiteli zboží takové a tolik, kolik je ho třeba na krytí plánového hospodaření a na kolik mu jeho příjem stačí. Ale chceme jíti dále; musíme získávati zahraniční odbytiště, trhy i tam, kam jsme dosud obchodně nepronikli. Jsme tím povinni nejen sobě, naší republice, ale všem těm, kteří přijdou po nás, našim dětem. Musíme získávat zahraniční trhy v zájmu našeho průmyslu samého, protože jedině tím získáme potřebné devisy nutné k nákupu surovin, bez nichž se náš průmysl neobejde. Proto i zde záleží na množství, jakosti a ceně našich výrobků, které v mezinárodní soutěži musí obstáti, a co je hlavního, nemůžeme připustiti, aby na ně doplácel stále stát anebo domácí konsumenti. Uznáváme všichni, že pro první čas nejde všechno tak, jak bychom si přáli, ale náš dělník a zaměstnanec musí vidět, že se poměry aspoň částečně zlepšují a ne že poměry na trhu jsou horší. Naše snaha je snaha o zvýšení přídělu potravin, když naší ženě-hospodyni nestačí peníze na jejích koupení? Ne hledati stále úhradu jen u dělníka vybičováním výkonu do nemožnosti, nýbrž též se starati o to, aby skutečně řádným obhospodařováním surovin, včasnými jejich dodávkami příslušným průmyslovým podnikům, řádnými dodávkami uhlí v čase slíbeném se též mnoho na režii podniků ušetřilo. Nutno jíti důsledně ve všem; pakli nám něco nejde podle předběžného plánovaní, nebát se, jíti i po příčinách, a to i tam, kde to není populární. Nesmíme se bát vytknouti chybu a případně zakročiti i v těch případech, kde běží o nedostatky, vzniklé neodborností neb nedbalostí, byť i lidí postavených na nejvyšší místa.

V třetím oddíle rozpočtu ministerstva sociální péče, v otázkách sociálního pojištění, rodinných přídavků a starobních podpor je třeba též uvážiti, zda úhrada, ač je velmi značná, stačí ku splnění všech těchto úkolů. Naši důchodci z kterékoliv kategorie jistě plně uznají, že v době, kdy stát na poli hospodářském těžce zápasí o svoje hospodářské zajištění, nemůže jim dáti tolik, kolik by ve své sociální politice uznal za nutné. Máme zde však ještě skupinu lidí, bývalých zaměstnanců neb pozůstalých po nich, na něž při vší naší sociální politice nebylo dosud pamatováno. Proto chceme-li mluviti o sociální spravedlnosti, o spravedlivém sociálním zabezpečení všech, kdož svou prací, ať již tělesnou neb duševní, přinášeli oběť pro blaho všech, musíme se postarat i o zabezpečení této skupiny. Bude též záležet na úřadech ochrany práce, aby v době nedostatku pracovních sil pamatovaly, že v řadách důchodců je dosti těch, kteří rádi přijmou zaměstnání, přiměřené jejich schopnostem jak tělesným, tak i odborným znalostem. Rádi nejen z důvodů pochopení nutnosti práce pro stát, ale i z důvodů čistě praktických budou pracovati, neboť pro mnohého důchodce je vyřazení z pracovního programu, ať již invaliditou neb jiným důvodem neschopnosti práce, hotovým utrpením. Konečně i platový rozdíl mezi pobíraným důchodem a výplatou za vykonanou práci padá zde v úvahu. Doufáme však, že až bude vydán zákon o národním pojištění, na němž se právě pracuje, budou všechny tyto nedostatky odstraněny a důchodcům všech kategorií bude zajištěn určitý spravedlivý, přiměřený důchod.

O otázce rodinných příplatků není možné se nezmíniti v širším měřítku. Mluvíme stále o nutnosti zvýšení populace, chceme-li osídliti naše pohraničí. Naši statistikové pak nám dokazují, že jedině tenkrát udržíme svůj stav obyvatelstva, když na každých deset manželských dvojic připadne 34 dětí. Ale nestačí jenom mluvit a ukazovat statistiky. Jest potřeba přejíti od slov též k činům. Máme-li v předloženém rozpočtu rubriku vydání na rodinné příplatky volnou, dokazuje to, že fond ve svých základech je aktivní, a budí domněnku, že dosud vyplácené rodinné příplatky jsou snad dostatečné. Všední život nás přesvědčí o nepravdivosti této domněnky. Obchodníci a živnostníci, obchodníci s potravinami a řezníci nám dosvědčí, kolik potravinových lístků a bodů početné rodiny koncem zásobovacího období vrací nevyužitých, ne proto, že by je rodina nemohla zkonsumovati, ale z toho jednoduchého důvodu, že nestačí peníze, které otec-živitel v sobotu neb na prvního přinese. Co se ošacení a obutí v tak četných rodinách týká, jest otázka ještě horší. Podle starých zvyklostí se dědí oděvní součástky s jednoho příslušníka rodiny na druhého, matka zašívá a spravuje, dokud to jde, a nakonec přece jen konstatuje, že to nestačí. Přichází se k nutné svépomoci, jde do zaměstnání i matka podle vzoru našich dělnických matek, ale je otázka, co s dětmi. Dnešní doba klade přece trochu vyšší požadavky na výchovu dětí, než tomu bylo před 30 lety. Chceme, aby naše děti, budoucnost našeho národa, měly aspoň právo na to, aby je mohla matka vypraviti do školy, aby jim mohla podati teplou stravu, třeba i chudou, ale včas a tehdy, kdy je toho dítěti třeba. Naše ženy jsou si plně vědomy, že republika potřebuje pracovních sil, ale ještě více potřebuje zdravý dorost. Výchovu a dohled matky nedovede dítěti nikdo nahraditi. Proto je naší svatou povinností v rámci zajištění rodiny, aby se matky mohly věnovat skutečně výchově dítek, neboť i škola klade dnes na výchovu dítěte větší požadavky než škola dřívější. Je třeba dítě vésti a vysvětlovati mu to, nač učitel ve třídě s velkým počtem dětí nestačí. Chceme, aby i děti z početných rodin měly právo na matku. Matkám pak našich dětí neztrpčujme jejich právo a povinnosti. Čím více těch dobrých matek bude, tím větší štěstí pro nás, pro národ a pro stát. A zde právě je třeba, abychom se starali náležitou státní podporou, aby i početné rodiny mohly dětem poskytnouti všechny předpoklady řádných občanů Československé republiky. Jen tehdy, budeme-li míti dostatek dobrých matek, můžeme stavěti své předpoklady na osídlení a zabezpečení našeho pohraničí.

V dalším oddělení rozpočtu, nazvaném péče o mládež, trpce si musíme stěžovat a obávat se toho, zda otázce mládeže jest u nás skutečně věnována náležitá péče. Byli jsme svědky toho, že zkušenosti letošního roku při nasazení ročníků 1927 a 1928 na zemědělské práce nedávají ministerstvu sociální péče nejlepší vysvědčení (Potlesk.), že skutečně dovede anebo chce o mládež pečovati.

Nasazení těchto ročníků nebylo by snad nezbytnou nutností, kdyby úřady ochrany práce lépe využily nařízení dekretu č. 88 a na tuto práci použily pracovníků jinde uvolněných. Ale i když přehlédneme tuto skutečnost, nastává otázka druhá, a to je péče o tyto na práci nasazené. Hoši i děvčata bez instruktorů byli posláni do pohraničí, do prostředí, které i od lidí zemědělských prací znalých požadovalo hodně obětování. Ministerstvo sociální péče a úřady ochrany práce věděly již dříve o tom, že v určité době budou určitá území po provedeném odsunu bez obyvatelstva, t. j. bez pracovních sil, a proto bylo jejich povinností již předem si připraviti potřebné disposice. To jest ona předvídavost, o níž jsem se zde již jednou zmínil a které je tolik třeba u takového ministerstva, jako je ministerstvo sociální péče. Kolika mravních a hospodářských ztrát jsme mohli být ušetřeni, kdyby odpovědné úřady prováděly úkoly jim přináležející s náležitou odpovědností. Je pravda, že nasazená mládež vykonala kus práce pro zajištění našeho hospodářství, ale je na nás, abychom uvažovali, zda mravní ztráty nejsou horší. Neboť co nám budou platny všechny hospodářské plány, co jsou nám platné naše snahy, pakli naše mládež nebude zdravá, mravná a vědomá si své povinnosti vůči národu a státu? (Potlesk.)

Proto také ministerstvo soc. péče si musí býti vědomo, že veškeré jeho konání je sledováno příslušníky národa všech stavů i stáří, a proto si nesmějí jeho nařízení vzájemně odporovat a nesmějí budit domnění, že u nás si může každý dělat, co by chtěl, podle své moci a úřadu, který zastává. Vzpomínáme jen smutné zkušenosti s letošní národní směnou 28. října a svátku nebo nesvátku 1. listopadu. Nedivíme se otázce poplatníků, kdo bude hradit hospodářské ztráty, které tímto zmatečním nařízením vznikly. Ministerstvo soc. péče, bude-li opravdu pečovati a míti na mysli jen potřeby pracujících a sociálně slabých, bude pak míti důvěru všech občanů. (Potlesk).

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je p. posl. Hatina. Dávám mu slovo.