Niektorí ľudia z Demokratickej strany, keď im vytýkame, že nechajú bašovať v Demokratickej strane ľudácke zradné elementy, odpovedajú, že vraj sa hneváme na Demokratickú stranu preto, že pri posledných voľbách získala 62 % slovenských hlasov a že vraj preto, že získala hlasy bývalých ľudáckych stúpencov. Nie, toto nevytýkame. Keď už ľudácke masy maly hlasovacie právo, bolo samozrejmou vecou, že majú hlasovať na niektorú politickú stranu. V tom nie je hriech, že hlasovali na Demokratickú stranu, ale zločin pácha proti republike a proti demokracii ten, kto dáva koncesie politické tejto zradnej hlinkovskej spoločnosti práve pre tieto hlasy. A to vytýkame Demokratickej strane, že robila ústupky na úkor republiky a na úkor demokracie, len aby si získala hlasy bývalých stúpencov hlinkovského režimu. Keby demokratická strana bola zotrvala na svojej politike, akú mala v období slovenského národného povstania, a keby z tejto nebola spustila, boli by sme považovali za veľký úspech pre republiku, keby bola získala ten počet hlasov, aký získala v posledných parlamentných voľbách v prospech pozitívnej práce.

No, aká je niektorá tá časť tejto reakčnej. politiky niektorých činiteľov Demokratickej strany? Už hodne pred voľbami obracali niektorí ľudia z Demokratickej strany kormidlo, že miesto zradcov a kolaborantov snažili sa postaviť pred súd zaslúžilých vlastencov, partizánov a podzemných pracovníkov. Uvediem tu len niekoľko prípadov, ktoré budú aj objasnením tých neprávd, ktorými pán Kočvara mystifikoval poslaneckú snemovňu.

Na zákrok vedúcich Demokratickej strany v Košiciach bol na jar t. r. zatknutý Ján Hrabovský, politický komisár Čapajevovej brigády, ktorá sa tak slávne osvedčila ako prvá partizánska brigáda na Slovensku v bojoch proti Nemcom. Bol zatknutý preto, že vraj spáchal vraždu dvoch ľudí. Aká je skutočnosť? Je pravdou, že spomenutý partizánsky oddiel odsúdil dvoch radcov-špiónov k trestu smrti, tento rozsudok bol potvrdený i hlavným partizánskym štábom v Kijeve. Spomenutý komisár odsedel si 9 týždňov na Krajskom súde v Košiciach vo vyšetrovacej väzbe a konečne musel byť prepustený preto, že vinu mu kladenú nebolo možno dokázať, ale štátny zástupca musel konštatovať, že sa nedopustil ničoho, čo by zakladalo trestný čin.

Prípad, ktorý pán dr Kočvara tu priniesol, kde hovorí o zatknutí dvoch sudcov a držaní ich vo väzbe len preto vraj, že odsúdili človeka, ktorý sa dopustil hrdelného zločinu, je druhým takýmto prípadom. Aká je skutočnosť? Tento prípad poznám veľmi dobre. V dobe prechodu frontu cez obec Báhoň, okres Modra, bol zajatý spolu s nemeckými SS-manmi aj veliteľ pohotovostného oddielu Hlinkovej gardy, notár z obce Pudmerice, ktorý za doby slovenského štátu bol postrachom celého okolia a ktorý spolu s SSmanmi, s Nemcami proti Červenej armáde bojoval. Keď tohoto príslušníci Červenej armády spolu s ostatnými zajatými SS-manmi viedli cez spomenutú obec, občan Sečkár ukázal na spomenutého notára, že je to Slovák a veliteľ pohotovostného oddielu HG, ktorý terorizoval za svojho účinkovania obyvateľstvo. Veliteľ NKVD nariadil súdne jednanie vojenského tribunálu. V procese bolo vypočuté niekoľko občanov z obce Báhoň, a výsledok bol ten, že vojenský súd uvedeného zradcu odsúdil k trestu smrti. Za toto bolo zahájené proti Sečkárovi trestné pokračovanie a bol odsúdený na 12 rokov žalára preto, že vraj napomáhal ku vražde. Podotýkam, že spomenutý pán sudca, ktorý súdil Sečkára, za slovenského štátu súdil terajšieho podpredsedu československej vlády Viliama Širokého a v tomto procese sa ukázal ako jeden z najvernejších stúpencov slovenského režimu. Tento rozsudok nebol vlastne rozsudkom proti Sečkárovi. Tento rozsudok, v ktorom sa hovorí o tom, že Sečkár napomáhal ku vražde, bol odsúdením Červenej armády a nezodpovedným štvaním, že súdy Červenej armády, ktoré plným právom súdily v etapnom pásme zločincov, sa dopúšťaly vrážd. Preto bol Markovič zatknutý, preto bol držaný vo väzení a preto pán povereník pravosúdia Štefánik vedie proti nemu disciplinárne pokračovanie.

Prípad kapitána Kubíka. Kto je kapitán Kubík? Kapitán Kubík je starým ilegálnym pracovníkom, jeden zo zakladateľov partizánskeho hnutia na východnom Slovensku, jeden z najohrozenejších a najstatočnejších bojovníkov partizánov. Menovaný pre svoj u neohrozenosť a statočnosť bol miláčkom partizánskeho oddielu. Používa všeobecnej úcty a u všetkých bojovníkov má veľkú popularitu. Čo je ale chyba kapitána Kubíka? Hlavná chyba kpt. Kubíka je, že ako člen národnej bezpečnosti vyšetroval a zisťoval styky medzi benderovcami a podzemným ľudáckym hnutím. Preto bolo treba tohto bojovníka pošpiniť a v očiach ľudu diskreditovať. V ústrednom orgáne Demokratickej strany "Čas" bola denne usporiadaná zúrivá štvanica, pri ktorej bol nazývaný vrahom Kubíkom a v tom istom ústrednom orgáne "Čas" bol kpt. Kubík napadnutý akýmsi človekom z prievidzského okresu, pretože vraj zabil jeho brata, žandára z pohotovostného oddielu v Štiavniku na východnom Slovensku. Kubík bol žalovaný a bol obviňovaný v "Čase" preto, že ako partizán mal zabiť žandára z pohotovostného oddielu, ktorý bojoval proti partizánom. (Výkriky poslancov Demokratickej strany.) Hovorím o faktách a o pohone, ktorý upravila Demokratická strana proti kapitánovi Kubíkovi. Kto vyšetroval, kto má hlavnú zásluhu na vedení procesu proti Kubíkovi? Je to pán vojenský prokurátor Kadlečík. Uvádzam citát z knihy kpt. Šalgoviča o kapitánovi Nalepkovi, hrdinovi Sovietskeho sväzu. V tejto knihe nachádza sa dokument podpísaný pánom voj. prokurátorom Kadlečíkom, v ktorom Naleka je označovaný ako bandita a v ktorom pán prokurátor Kadlečík oznamuje toto ministrovi pre vojnu, Čatlošovi. Teda v tomto smere už aj to je určitou charakteristikou.

Ďalej my vieme, že pán voj. prokurátor Kadlečík nebol a nie je vždy tak presný a nevydáva tak rád zatykač, ako je vidieť z nasledujúceho prípadu.

Strážmajster Ľudovit Mičák zo stanice NB v Tarnove, okres Michalovce, napísal svojmu známemu list, v ktorom sa doznáva zo stykov s benderovskými bandami. Mjr. Krokavec, ktorý vyšetroval prípad, zistil, že tento strážmajster "často vystupuje s používaním nemeckých výrazov, ba dokonca bol prípad, že pri zakročovaní používal nemeckých slov". Z jeho dopisu je vidieť, že udržoval už aj pred tým styky s Nemcami. Strážmajster Mičák sa k dopisu priznal a tvrdil, že s týmto sa chcel len pochváliť priateľovi. V dôsledku toho sa obrátil oblastný veliteľ NB v Michalovciach na vojenského prokurátora v Košiciach, či má byť menovaný zatknutý a odovzdaný vojenskému súdu. Vojenský prokurátor so zatknutím nesúhlasil a nariadil podať trestné oznámenie pre pokus prečinu šírenia nepravdivých zpráv.

A teraz o tej hladovej demonštrácii v Prešove a odsúdení partizána na 30 rokov do väzenia. O čo tu vlastne ide? V zimných mesiacoch min. roku boly rozšírené v Prešove letáky, v ktorých sa uvádzalo, že Židia na reemigračnom úrade v Prešove majú desiatky metrákov múky, tuku a pod. Využijúc tohoto a získajúc známeho dobrodruha, 11krát trestaného zločinca, ktorý bol asi týždeň, pomerne krátky čas, u partizánov, použily podzemné ľudácke elementy tohto človeka k zorganizovaní veľkej protižidovskej demonštrácie. Na tejto demonštrácii mimo protižidovských štvaníc bolo volané: "Prepusťte Tisu, zatvorte Beneša!" Bola prepadnutá stanica národnej bezpečnosti ako aj reemigračný úrad a tento bol vyrabovaný. Celú akciu viedol spomenutý dobrodruh, ktorý za svoje činy dostal 30 rokov súdom. (Hluk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Bacílek (pokračuje): Charakteristické je to, že tento žemlička súdený bol terajším poslancom Demokratickej strany, tu prítomným dr Vagašským.

Místopředseda Petr: Dovoluji si upozornit pana řečníka, že máme debatu o kulturních a školských otázkách rozpočtu.

Posl. Bacílek (pokračuje): Hneď skončím. Niektorí vedúci Demokratickej strany prísahajú tak na Československú republiku, že by im to poctivý človek aj uveril.

Máme niekoľko dôkazov. Ak sa to srovnáva so záujmami republiky, keď časopis "Demokratický týždenník" vo svojej hlavičke s veľkými písmenami pri zahájení procesu proti Tisovi napíše "Idú súdiť prezidenta Slovenského štátu", keď jeden zradca, priamy mníchovský účastník Daladier je v časopise "Demokrat" ospevovaný, ako skvele obhájil svoje stanovisko. Ako to stojí s priateľstvom k SSSR, ktoré taktiež s takou odvahou hlásajú niektorí príslušníci Demokratickej strany, ale druhá skupina proti tomu píše v "Demokrate" o "zabednených mužíkoch". A tak by sme mohli uvádzať nekonečnú sériu argumentov, ktoré sú výslovne proti republike a proti nášmu priateľstvu a spojenectvu s SSSR.

A ako to stojí s tou morálkou? Nebudem uvádzať nejakého bezvýznamného človiečika zo Zlámanej Lehoty, že v období fronty prisvojil si cudzí kabát. Ale uvediem, že v čele Najvyššieho kontrolného dvora sedí človek, príslušník Demokratickej strany, ktorý bol obvinený verejne z pokusu o podvod. A tento človek nežaľuje a Demokratická strana nevyvodí z tohoto dôsledky. (Slyšte!) Nuž aká morálka potom má byť u obyčajných ľudí?

V poslaneckej snemovni bola rozdaná interpelácia komunistickej strany vo veci rokovania Sedliackej banky. Každý poslanec má možnosť, aby si túto interpeláciu prečítal.

Nech je mi dovolené znovu precizovať naše jasné stanovisko k Demokratickej strane. Veríme pevne, že v Demokratickej strane je veľká väčšina poctivých a statočných demokratov. (Potlesk komunistických poslancov a poslancov Demokratickej strany.) Tak sme ich poznali v boji, tak sme ich poznali v slovenskom národnom povstaní. S týmito sme ochotní k najužšej spolupráci na veľkom diele vybudovania nášho Slovenska a republiky. Nevedie nás nijaká nenávisť ani nijaká zloba preto, že si Demokratická strana získala prvenstvo v parlamentných voľbách. Len apelujeme na týchto poctivých demokratov, aby zachránili svoju stranu pre republiku a pre demokraciu (Potlesk.) a aby svojím poctivým menom, ktoré si získali v slovenskom národnom povstaní, nekryli zradné fašistické a zkrachované elementy. (Potlesk.)

Sme pevne presvedčení, že pomery v tejto strane konečne sa vyjasnia a že Demokratická strana v budúcnosti spoločne s nami splní úlohy, ktoré od nej slovenský národ očakáva. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest p. posl. Ivan Olbracht.

Posl. Olbracht: Paní a pánové!

Česká veřejnost, zajímající se o kulturní život a také o jeho politickou stránku, zabývala se v poslední době událostmi, které se sběhly kolem Kulturní obce a Kulturního svazu. A pozorně sleduje jednání nebo přípravy k nim, souvisící se státním rozpočtem, jmenovitě se zákonnými návrhy na úpravu otázek tiskových a divadelních. Neboť to vše jsou také velmi důležité otázky politické. Tvrditi totiž, že kultura nemá s politikou co dělat a odkazovat umělce a vědce do úzkých mezí odbornictví, je buď těžce pochopitelný sebeklam nebo snáz už pochopitelný úmysl kulturu od politiky odlučovat. Prosím vás, abyste mi dovolili obtěžovat vás malou chvíli kratičkou historií Kulturní obce a Kulturního svazu. Eminentní souvislosti kultury a politiky, ba dokonce politiky v nejlepším slova smyslu, z ní vysvitnou velmi jasně.

O založení kulturní organisace v naší straně se jedná už od června minulého roku. Je vám známo, že komunistická strana Československa vydala před volbami manifest, podepsaný velkou řadou významných vědců a umělců, komunistů i nekomunistů, kteří prohlásili své sympatie s volebním programem naší strany. Ale historie snažení o jednotný národní kulturní program je data mnohem staršího a pracovali na něm od r. 1941 dva velcí naši lidé a mučedníci: národní umělec Vladislav Vančura a dr Bedřich Václavek. V provolání národního revolučního výboru spisovatelského, o kterém právě pracovali tito jmenovaní a zase mimo ně komunisté i nekomunisté, se praví: "Veřejná správa uměleckých záležitostí budiž vzata z rukou byrokracie a svěřena samosprávným institucím umělců samých jak v jednotlivých oborech umění, tak u nadřízených instancí." Tím má býti kromě jiného řečeno také tolik: Když jsme dávali popud ke zřízení Kulturní obce, sledovali jsme program spisovatelů z dob národní revoluce a náš počin byl jen pokračováním starých snah bojovníků o kulturu. Hned několik maličko dnů po naší výzvě objevilo se ve Svobodném slově a ve Svobodných novinách provolání, zvoucí do organisace zcela nové, do Kulturního svazu. Akce tak narychlo připravená vyzněla tak, jak jinak vyzníti nemohla, to jest jistým zmatkem a nejistotou, oč tu vlastně mezi těmi dvěma novými organisacemi běží. Do Kulturního svazu se přihlásili lidé vynikající a zasloužili, ale v celku to byla skupina velmi různorodá. Staří liberálové, vedle militantních katolíků, lidovci vedle svobodných zednářů, socialisté vedle reakcionářů, polofašistů a fašistů. Bylo zřejmé, že tu jde, alespoň u lidí informovaných, mnohem spíše o akt politický než kulturní, a že mnoho lidí do Kulturního svazu svedla negace a nikoliv potřeba konstruktivní práce. Ale hned v zápětí se objevil v Národním osvobození interview s p. ministrem školství a osvěty dr Stránským, který uvítal utvoření Kulturního svazu a projevil radost a ochotu s ním spolupracovat. Kulturní obec nevzal vůbec na vědomí. A to je velmi příznačné. Ale kulturní veřejnost se ukázala daleko prozíravější než odpovědní politikové, kterým by na prvém místě mělo také jít o kulturu, o kulturní jednotu národa. Veřejnost totiž s těmi dvěma manifesty spokojena nebyla. Skupina moravských spisovatelů, nikoli jen komunistů, mládež okolo Mladé fronty, nikoli jen komunisté, Svaz osvobozených politických vězňů, nikoli jen komunisté, ve svých provoláních vykřikli: Zabraňte rozkolu v kultuře! Národ žádné rozštěpení nechce! A k těmto hlasům se připojila valná většina těch, kdož to s českou kulturou myslí opravdu dobře. Pochopili totiž, že tu jde o pokus stavěti proti jedné národní kultuře jinou národní kulturu, to jest, že tu jde o možný rozkol.

Lidé dobré vůle s obou stran, i z Kulturní obce i z Kulturního svazu, těchto výzev mládeže, politických vězňů a moravských spisovatelů poslechli. Sešli se ke společné schůzce, kde v hlavních bodech stanovili vše, co nás spojuje, obě organisace v zárodku likvidovali a nyní pracují na vybudování kulturní jednoty. Nejde o nějakou jednotu ve smyslu církevním, názorové rozdíly mezi námi arci zůstávají a budou se projevovat; jde jen o kulturní spolupráci lidi dobré vůle, lidi demokratických, pokrokových a vědomých si své odpovědnosti před národem.

Ve vydaném prohlášení se praví: "Sešli jsme se, abychom položili základy k jednotné kulturní organisaci, a dohodli jsme se na tomto prohlášení:

Naší základnou je činorodý humanismus, t. j. úsilí o lidskost v cíli i v prostředcích. Za hlavní nástroj tohoto humanismu považujeme socialismus, a přejímajíce jej jako jeho hospodářský předpoklad k socialisaci a boji proti vykořisťování člověka, vidíme hlavní smysl své práce ve vytváření jeho obsahu duchovního i mravního. Vyznáváme svobodu ukázněnou, odpovědnou celku i vlastnímu svědomí, svobodu lidí věcných, usilujících o pravdu, vzájemně se respektujících. Toto vše pokládáme za postupné splňování nejlepších tradic a úkolů našich dějin a za cestu k demokracii stále lidovější a dokonalejší. . . " atd.; podepsáno 19 lidí.

Tedy, vážené paní a pánové, humanismus, socialismus, ukázněná svoboda, demokracie stále lidovější a demokratičtější jsou našim programem. Program zajisté dosti široký, aby se na jeho základech dalo pracovat. Pokládám toto prohlášení za čin velmi vážný také politicky, neboť z této organisace může vyrůsti a už ve svých prvopočátcích vyrůstá kulturní sdružení, které bude míti základní vliv na řízení kulturních věcí národa. Je to jednota lidí dobré vůle, zkušenosti, nezávislosti na sobeckých, úzce stranických zájmech. Své přesvědčení má každý z nás, každý z nás má také svou politickou stranu, jejíž zájmy a posice má odhodlaně hájit. Ale také v demokracii jsou hodnoty nadřaděné a podřaděné, stejně tak národní jako kulturní. A s tohoto stanoviska leccos nechápu. Nerozumím na příklad, jak byl možný pokus v informačním výboru pro úzký stranický zájem zmařit jednání o věci kulturně tak závažné, jako je novinářství a novináři. Nerozumíme, jak je možné z úzce stranických důvodů zasahovat bez spoluúčasti herců a jejich organisaci do základních otázek divadelních, suspendovati v Národním divadle pouhou vyhláškou a bez jejich vědomí kolektivní uměleckou správu, dosazenou tam revolucí, jak je možno odmítnout jim subvence, donutit k zavření Divadlo mladých pionýrů, které doma i svými zájezdy v cizině vzbudilo tolik oprávněné pozornosti, a totéž činiti s dobře řízenými dětskými divadly, tak navštěvovanými a oblíbenými, a totéž činiti s dobrou experimentální scénou Větrník. To se dá vysvětliti pouze jedinou věcí. Bylo určeno, že pro divadla, založená po roce 1938, nebudou dávány již žádné subvence. Po r. 1938, jak víte, byl protektorát a válka, tedy se to může týkat jenom divadel, založených po 5. květnu, tedy divadel nejmodernějších, nejpokrokovějších, a proto také byla tato divadla zavřena. Tyto činy za kulturní činy pokládati nemůžeme.

Ale zejména nechápu, jak je v lidově demokratickém státě možno zahajovat dosud neznámou praxi a propouštět pro politické přesvědčení osvědčené úředníky a kulturní pracovníky, nebo proti jejich vůli a k jejich škodě je přemisťovat na podřízená místa. To je, dámy a pánové, praxe všeobecně velmi nebezpečná a já pevně doufám, že my komunisté jí nikdy nepoužijeme (Potlesk), poněvadž toho nebudeme mít nikdy zapotřebí. (Výkřiky.)

Místopředseda Petr: Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.