Naší reakci se ovšem nelíbí klidný a pokojný, spořádaný život, který vedeme především zásluhou dobré práce národních výborů. Ta by u nás ráda viděla zmatek a snaží se, aby byl nastolen. Proto dokazuje, že působnost a činnost národních výborů má být řešena podle zásad staré obecní samosprávy. Dokonce se tvrdí, že je nutno hájit myšlenku obecní samosprávy proti nové soustavě národních výborů. Zde je třeba říci jasné slovo. Zde je třeba vytyčiti směr dalšího vývoje a růstu nové lidové správy. Abychom tak učinili správně, je třeba se zabývat jednak historickým vývojem, jednak potřebami dnešního života, zejména hospodářskými, když byly květnovou revolucí tak hluboce změněny. Myšlenka obecní samosprávy měla své místo a oprávnění v boji lidu proti rakouskému absolutismu, v boji českého národa proti rakouskému útlaku. Když se ukázalo, že zemské zřízení nepřineslo, zejména pro svůj stavovský charakter, české věci dostatečnou ochranu proti germanisačnímu tlaku rakouského centralismu, vystihli čeští politikové Rieger, Palacký, Brauner, Havlíček, že vhodnější a účinnější zbraní v tomto údobí se stane myšlenka samosprávy v rámci místní obce. Česká buržoasie ve svém nástupu k moci správně rozpoznala, že zemské sněmy, jichž se měšťanstvo mohlo účastniti jen ve skrovné míře, se nemohou státi místem, kde bude s úspěchem vybojováno samostatné a mocenské postavení pro představitele českého národa, jímž bylo v této době měšťanstvo. Česká buržoasie správně zjistila, že bude míti mnohem výhodnější postavení v nižších orgánech správy. Proto zvolila za své bojiště místní obec, která ji umožnila bojovati za rozšíření politických práv českého národa úspěšněji na četných místech a s početným zastoupením.

Proto z technické pomůcky, jíž byla do roku 1848 místní obec jako součet obyvatelstva na určitém území, se stává právnická osoba. Jako nositelka práv a povinností může již rozhodovati o určitých záležitostech, zejména hospodářských, samostatně. I když šlo v podstatě o právní fikci, kterou rakouská vláda ráda trpěla, přece jen tímto opatřením mohli o mnohém, co se dotýkalo bezprostředně života českých lidí, Češi rozhodovati samostatně. Tak tato obec, kterou revoluční hnutí let 1848 slavnostně prohlásilo za základ územní samosprávy, jest zlomem v dosavadním vývoji a úplnou novinkou. Dostalo se ji plného výrazu na veřejné schůzi lidu, v prvé veřejné schůzi lidu u nás vůbec, která se konala dne 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních v Praze. Zde shromážděný lid žádal ústy Palackého zavedení obecní samosprávy: "Úředníky v městech i obcích voliti sobě budou občané sami, důchodové obecní spravování a nakládání budou všude dle žádosti celé obce."

Takto uskutečněná obecní samospráva byla netoliko objevem v oboru veřejné správy, ale i znamenitou zbraní, která přinesla mnoho užitku a politických úspěchů v boji českého národa za osvobození. Splnila své poslání, vymezené dějinami, a je ovšem poplatná, jako každá lidská myšlenka, vývoji a pokroku lidstva. Žádná myšlenka a tedy ani myšlenka obecní samosprávy nesmí státi za změněných podmínek v cestě novému a modernímu státnímu zřízení. Co v minulém století bylo vymožeností a pokrokem, to se dnes dokonce může státi brzdou vývoje a rozvoje.

V době, kdy národ rozhoduje o svém životě sám, kdy se osvobodil politicky i hospodářsky, představuje státní moc něco zcela jiného než v minulosti. Dnešní státní moc - to je svobodný a společný výraz vůle lidu, který hledí prospěchu většiny obyvatelstva. Ve státě, který přivedl lid k účasti na vládě v takové šíři a hloubce, jak doposud naše dějiny nepoznaly, není již třeba děliti státní moc uměle na nějaké pomyslné oblasti působnosti samostatné a přenesené. V takovém státě není třeba chrániti někoho před něčí mocí. Státní moc ve státě dělníků, rolníků, živnostníků a duševních pracovníků, představovaná jejich demokraticky volenými zástupci, je v nižších složkách veřejné správy, t. j. v národních výborech, téhož původu a stejného významu, jako v jejich vrcholcích, t. j. v parlamentě a vládě. Jestliže ovšem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní v době Montesquieuove bylo revolučním pokrokem proti dřívějšímu sloučení veškeré státní moci v rukou absolutistického monarchy, je nynější naše sloučení usnášející a prováděcí moci v rukou volených zástupců lidu revolučním pokrokem proti předválečnému rozdělení na působnost vlastní a přenesenou. Taková úprava státní moci umožňuje vpravdě demokratické a iniciativní rozhodování na všech místech naší veřejné správy. Proto nám vyrostla ze zřízení národních výborů moderní a pokroková soustava veřejné správy jako jediná a výlučná představitelka státní moci podle obsahu ústavního presidentova dekretu.

Vedle tohoto politického a historického vývoje je třeba dobře si všimnouti odůvodnění hospodářského. Tím, že obecní samospráva ponechala rozhodování o hospodářských věcech voleným zástupcům, vyvíjela se každá obec finančně a hospodářsky samostatně. Zákony liberalistického hospodářství stihly tedy obecní hospodářství se všemi jeho stíny a nedostatky. Chudé obce byly ponechány sobě na pospas a zůstaly chudými i nadále. Vídeňská vláda si byla vědoma toho, jaký politický kapitál bude moci vytěžit z neutěšené hospodářské situace obcí. Záměrně nepomáhala obcím plniti jejich úkoly, nýbrž hospodářské obtíže jen zvyšovala tím, že na ně přenášela další a další úkoly. Ani v předmnichovské republice se hospodářská situace nezlepšila a těsně před Mnichovem dosáhlo zadlužení obcí neuvěřitelné výše. Obce si pomáhaly tím, že zvyšovaly obecní přirážky. Tak se stalo, že nám rostla průmyslová střediska a závody podle toho, kde byly nejnižší obecní přirážky. Majitel továrny si totiž vypočetl, že založí-li podnik v obci, kde jsou nízké obecní přirážky, bude to pro něho se zřetelem na zisk výhodné. Touto umělou politikou liberálního hospodářství byl často umisťován průmysl bez ohledu na přirozené podmínky, jako suroviny akomunikace. Také v tomto směru je třeba zjednati nápravu.

Ozdravění finančního hospodářství obcí je nutno řešiti celostátně. Stane se tak jedině možným způsobem, když ze společné pokladny bude poskytnuto všem obcím tolik, kolik potřebují k řádnému výkonu správy. Národní výbory převzaly chudé dědictví a nemohou být ponechány vlastnímu osudu, aby zjednaly nápravu. Stát musí mít zájem, aby majetkové rozdíly jednotlivých národních výborů byly odstraněny a aby všechny kraje a oblasti v našich zemích se rovnoměrně vyvíjely. Je to důležité, již proto, že nemá býti ponecháno náhodě, zdali občan žije v obci chudé nebo bohaté, která mu může poskytnout vyšší nebo nižší životní úroveň. Chceme, aby postupně ve všech našich obcích se život rozvíjel na stejné úrovni hospodářské a kulturní, aby se ho mohli účastniti všichni pracující lidé.

Ale ještě o jeden silný důvod máme dnes navíc, abychom vytvořili jednotnou lidovou veřejnou správu. Vzhledem k tomu, že hlavní zdroje národního důchodu, těžký průmysl, banky a pojišťovny, spravuje nyní více než ze dvou třetin náš lid sám, je třeba, aby myšlenka jednotného státního plánu nalezla svůj důstojný protějšek v dokonale zlidověné veřejné správě. Pro ni jsme se rozhodli nejenom pro nejbližší dvě léta Gottwaldova plánu, ale trvale. A uskutečňovat jednotný hospodářský plán na celém území státu předpokládá dobrý nástroj pro takové uskutečňování, t. j. pružnou veřejnou lidovou správu, nutně a obsahově sjednocenou.

Co znamená taková jednotná správa pro posílení myšlenky jednoty československého státu, netřeba se šířiti. Rovnost Čechů a Slováků nemůže nalézti lepšího vyjádření než v tomto zřízení, které jsme si zvolili v národních výborech, v nichž lze za všech okolností osobitě a svérázně se vyžívati jak Slovákům, tak Čechům. Současně jednotným státním a veřejným zřízením překlenou se hospodářské rozdíly mezi historickými zeměmi a Slovenskem a tím se nejlépe zaručí klidný, jednotný vývoj obou národů v rámci jednotného státu.

Za takového stavu nelze proto stavět myšlenku bývalé obecní samosprávy proti soustavě národních výborů. Prakticky znamená jednotná a lidová jednotná správa více samostatného rozhodování než kdykoli před tím. Národní výbory jako představitelé státní moci na území, které spravují, jsou s hlediska jak právní vědy, tak i života orgány vyšší úrovně a vyššího stupně než jakékoli správní orgány v minulosti.

Pro další růst a rozvoj veřejné správy tohoto druhu je ovšem velmi důležitá a významná účast placených zaměstnanců státu, t. j. úředníků v úřadech národních výborů. Na jedné straně nelze upírat kladný poměr velké části úřednictva k národním výborům, ale nelze rovněž na straně druhé zapírat odpor, přecházející až k nenávisti, těch úředníků, kteří se s novým typem lidové správy nechtějí smířit. Od květnových dnů vyjádřily tisíce úředníků svůj kladný poměr ke státu těsnou spoluprací s volenými funkcionáři národních výborů. Těm patří i náš dík. (Potlesk.) Nelze ovšem pominouti mlčením, že část úředníků, zejména na vysokých místech našich ústředních úřadů, nepochopila, oč jde, a činí všechno, aby tvůrčí práci národních výborů zabránila. Když se jí to nedaří, alespoň nechce o národních výborech nic vědět a o jejich činnosti mlčí. Tak část legislativních oddělení našich ministerstev nechce prostě vzít existenci národních výborů na vědomí. Nebo jak lze nazvat výzvy některých časopisů, aby úředníci národních výborů neplnili příkazy volených zástupců národních výborů? Nijak jinak než rozvratnictvím! A je výrazem vysoké vyspělosti našich úředníků, že tyto výzvy odmítli.

Do budoucna se otvírá velké pole působnosti výchovy našeho úřednictva ke kladnému poměru k národním výborům. Rychlý a úspěšný rozvoj národních výborů je závislý na tom, jak rychle úředníci pochopí, že národní výbory jsou trvalým a základním zřízením našeho veřejného života a že na jejich práci bude také záviset, jak rychle tato nová lidová správa bude svojí výkonnost stupňovat a jakost své práce zlepšovat. Ustanovení Košického programu o podřízení úřadů národním výborům, zásadní povahy, ovšem nijak nesnižuje postavení úředníků ani neubírá na jejich vážnosti. Znemožňuje jen, aby se úředník stal vrchností a pánem ve špatném slova smyslu, a umožňuje, aby se stal věrným přítelem, pomocníkem a služebníkem svého lidu.

Ovšem i vztah volených funkcionářů národních výborů k úředníkům se musí zlepšiti. Neodůvodněné předsudky volených funkcionářů národních výborů jako pozůstatek minulosti, kdy úředník pro pracujícího člověka znamenal vrchnost se všemi jejími nepříjemnými důsledky, musí býti odstraněny.

Tak jako v jiných oborech našeho života, i v oboru veřejné správy dali jsme se svobodně a dobrovolně na nové cesty. Svéráznost a osobitost našeho řešení jsme si zachovali také v této otázce. Víme, že o požadavcích pracujícího lidu v lidově demokratickém státě nemůže rozhodovat nikdo jiný než důsledně lidová, moderní a pružná veřejná správa. Jsme sice na začátku, ale víme, že jsme volili dobře. Každá nová myšlenka potřebuje lidské péče, práce a houževnatosti, trpělivosti, než život ukáže, že je dobrá a užitečná. Jak těžce se probíjely myšlenky vynálezců! Sebe krásnější myšlenka uvedená do života se pravidelně odívá na počátku do hrubé formy, která často i odpuzuje. Pak je věcí lidské práce a času, aby byla zdokonalena. Vzpomeňme jen na první nemotorné rozhlasové přístroje s množstvím páček a řídících šroubů. A přece nebyly zavrženy, i když s počátku jen skřípaly; dnes okrašlují a obohacují náš život.

Tak i myšlenka národních výborů bude dovedena k dokonalosti. Čím více bude těch, kteří budou usilovat o jejich zdokonalení, tím rychleji bude dosaženo cíle. Z naší společné vůle a tvůrčí práce národních výborů vyroste nám osobitý moderní typ lidové veřejné správy, který na dlouho bude nezbytnou potřebou a okrasou našeho života. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji nyní slovo panu posl. dr Hobzovi.

Posl. dr Hobza: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Kdo chodí s otevřenýma očima a ušima mezi lidem, ten ví, jak se dnes těžce žije. Tak těžce, že se dá v určitém slova smyslu mluvit dnes přímo o živoření místo o životě. Drahota všeobecně tak stoupla a poměr mezi vydáním a příjmem u převážné většiny občanstva se tak zhoršil, že naši lidé nemohou prostě se svými příjmy vycházet. Tluče se klín klínem, musí se sahat k výpůjčkám a začíná všeobecné zadlužování. A při tom si nemůže nikdo nic dovolit. Není ani na nejnutnější oblečení, kterého by bylo v rodinách po šestiletém válečném vydrancování tolik potřebí, ale tím více není na kulturu. Divadla, koncerty, výstavy, ale i kina zejí prázdnotou, knihu si nemůžeš koupit, o výletě a rekreaci ani nemluvě. Nedivme se, že to bere lidem náladu a chuť k práci a k životu. Začíná nespokojenost a bylo by hříchem nás politiků chodit mezi tím vším se zavřenýma očima a ušima a nevidět a neslyšet, ať už z netečnosti či záměrnosti. To by se nám velmi brzo vymstilo. Naopak, musíme si této nespokojenosti všímat, musíme správně odposlouchávat náladu v lidu a podle toho se snažit zařizovat věci tak, aby příčiny nespokojenosti se odstraňovaly nebo aspoň zmenšovaly.

A tu mi dovolte, abych řekl svůj názor, jak já rozumím náladě lidu. Náš lid je úžasně uvědomělý, uznalý, trpělivý a obětavý. Smíří se i s bídou, ale nesnese, aby - zatím co on sám musí živořit - určité kruhy v národě, a zejména též veřejná správa, žily si na velké noze a peníze v pravém slova smyslu vyhazovaly okny. Správně to vystihl a náladu lidu pochopil skvěle generální rozpočtový zpravodaj br. poslanec Firt, když zdůraznil, že musíme šetřit a hospodařit nejen v životě soukromém, ale zejména i v životě veřejném. A tu, bohužel, musíme otevřeně a veřejně přiznat, že v některých odvětvích veřejné správy tuto železnou povinnost dosud nepochopili, ba naopak hospodaří takovým způsobem, že přímo vydražďují příslovečnou trpělivost našeho člověka.

Mám na mysli na příklad obor státního filmu. Jak tam se hospodaří, to už příliš hlasitě křičí a volá po nejenergičtějším zákroku. Dokud byla kina v majetku různých korporací, na příklad tělovýchovných, téměř všude znamenitě prosperovala, a to dokonce i na vesnicích, poněvadž činovníci oněch korporací se starali o kina bezplatně a bez odměny. A tito ochotníci-idealisté se starali o kina dobře, takže úroveň kin byla vysoká a tudíž i návštěvy veliké. Dnes tito spolkoví ochotníci byli nahrazeni placenými zaměstnanci státního filmu a dnes většina biografů, zejména těch venkovských, zeje prázdnotou.

Ale to není všechno. Teď vám řeknu teprve to hlavní. Ministerstvo informací, správa státních kin, v dohodě s ministerstvem sociální péče vyměňuje nyní dosavadní vedoucí kin, které převzala od oněch různých korporací jakožto bývalých majitelů kin a kteří vedli ta kina jakožto vedlejší zaměstnání, za nové zaměstnance, dosazené přímo ministerstvem informací, kteří v tom budou míti jediné samostatné povolání. Rozdíl bude spočívat v tom, že to, co stačil dosud dělat a dobře dělat člověk jako vedlejší zaměstnání, bude nyní dělat zvláštní zaměstnanec jako samostatné povolání, ovšem za dvojnásobný plat, než kolik dosud dostával bývalý funkcionář spolku, který to dělal jako vedlejší zaměstnání. Tedy, prosím, dvojnásobné vydání a dvojnásobná pracovní síla. A to si, prosím, dovoluje ministerstvo informací při dosavadním deficitním hospodaření. A hlavně na prahu dvouletky, kdy bylo jasně a kategoricky vládou i parlamentem prohlášeno, že se musí úzkostlivě šetřit pracovními silami a že musí býti všichni vhodní lidé převedeni do produktivního zaměstnání, aby tím byl aspoň poněkud odstraněn nedostatek pracovních sil. A to, prosím, se noví lidé ustanovují jako vedoucí kin, místo aby jich bylo využito v produktivním zaměstnání pro zdar naší dvouletky. Když dovedli vést kina už půldruhého roku dosavadní zkušení a zapracovaní vedoucí jako vedlejší zaměstnání za poloviční plat, pak je mohou vésti dál. Ušetří se tím spousta peněz, ale hlavně pracovních sil. Žádám tímto veřejně ministerstvo informací a ministerstvo sociální péče, aby se v tomto směru přizpůsobila zásadě hospodárnosti a šetrnosti, jakož i potřebám dvouletky, a ponechala v kinech dosavadní vedoucí ve formě vedlejšího zaměstnání. Jinak proti sobě popudí ještě více než dosud veřejné mínění, které nesnese, aby v lidové demokracii musel hospodařit a šetřit jen lid, ale veřejná správa, resp. její určitá odvětví, si žila velkopansky a protilidově. (Potlesk.)

To je moje upřímná a poctivě myšlená připomínka k rozpočtu a jsem přesvědčen, že tlumočím přání většiny našeho lidu, aby pan ministr informací zjednal v oboru státního filmu potřebný pořádek dřív, než bude pozdě. (Potlesk.)

Předseda (zvoní). Uděluji slovo panu posl. Kubátovi. (Hlasy: Není přítomen.)

Uděluji slovo panu posl. Tichému.

Posl. Tichý: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Ústy několika řečníků přede mnou bylo zde vzpomenuto dob první naší republiky takovým způsobem, že se cítím povinen pověst naší první republiky Československé trochu obhájit. (Posl. Süsmillich: I s tím střílením?) Bylo zde právě při příležitosti rozpravy o našem Sboru národní bezpečnosti vzpomenuto, že naše četnictvo a policie byla nucena stříleti do stávkujících horníků na Mostecku. Musíme jako čeští a slovenští lidé srdečně litovat, že k tomuto smutnému faktu došlo. Ale, drazí přátelé, nezapomeňme, že naše první republika Československá neměla tohoto dnešního našeho štěstí a že tehdejší československé politické strany netvořily celou Národní frontu, tak jak ji tvoříme dnes v této slavné síni my, kteří jsme byli poctěni důvěrou našich voličů. My nesmíme zapomenout, že při zrodu první naší Československé republiky již v roce 1919 měli jsme velmi těžké otřesy, že nám tehdy lidé stávkovali a že jsme také měli tenkrát velmi silnou oposici, a to oposici z řad politických stran československých i oposici z řad ostatních, zejména německých a maďarských stran. Nyní se nám to poměrně velmi lehce mluví, ale je mi líto, že právě vidíme jen ty velmi těžké starosti a útrapy první naší republiky a že nevidíme také její klady. My, českoslovenští národní socialisté, jsme tehdy od dob 28. října 1918 až do pohnutých dnů mnichovských v oposici vůči československému státu nebyli a nemáme tedy také příčinu na tento náš stát hubovat, zejména když pevně víme a věříme, že kdyby nebylo 28. října 1918, že bychom se také nedočkali 5.-9. května r. 1945. (Potlesk.)

Někteří naši politici a zejména i naši poslanci, účastníci se dnešní debaty, vidí u nás všechno jen růžovými brýlemi, zatím co všechno to, co se dálo za uplynulé dvacetiletí první naší svobody, bylo černé. Já se domnívám, že kdybychom se chtěli dívat jen takhle a pod tímto zorným úhlem na historii naší politické a státní svobody, byli bychom v úloze matky, která ve svém děcku vidí to nejroztomilejší, nejkrásnější a nejhodnější děťátko, kdežto všechny ostatní děti jsou jen rozpustilé, nehodné atd. atd. My právě proto, že máme tento svůj nově narozený stát upřímně z celého srdce a z té duše české rádi, právě proto se také musíme dívat kriticky a věcně na všechno, co kolem sebe vidíme a na všechno, co také můžeme i svým sluchem postřehnout. A právě proto, že se díváme na tento stát jako na útvar, který chceme učiniti nejdokonalejším nástrojem k blahobytu všech našich pracujících vrstev a všech našich lidí vůbec, musíme si tu dovolit být kritičtí a musíme se také dívat i na stíny, které také kolem sebe vidíme a které můžeme pozorovat.