Národní očistu si přeje celý národ. A přeje si ji ráznou a rychlou. To soudcové vědí a pomáhají a je třeba schválit, že justiční správa dává dnes dostatek soudců a veřejných žalobců pro její provedení. Rázná a rychlá očista nesmí býti rušena ani obranou kolaborantů a zrádců na straně jedné, ani jejich umělou výrobou na straně druhé. (Potlesk.)

Pokud se tak děje, nejen že to nepřináší užitku republice, ale nepřinese to užitku ani těm, kdo tak činí, neboť lid nechce kolaboranty ani chránit, ani je uměle vyrábět.

K podpoře soudcovské nezávislosti patří i včasné a nestranné obsazování uvolněných míst, zejména ve vyšších kategoriích. Jestliže se zejména v poslední době někdy váhá, odkládá a místa zůstávají neobsazena, vzbuzuje to domněnky politicko-stranického vyjednávání a obavy, že se nastupuje stará cesta. To je, paní a pánové, podporováno některými zjevy v jiných oborech státní správy, zjevy, jež jsou označovány za protiústavní.

Soudcovská nezávislost musí býti - má-li býti zaručen správný výkon spravedlnosti - doplněna odborností a vhodnou organisací soudcovské práce. Osobní stav soudců je o málo větší než polovina stavu předválečného. Mnoho soudců přešlo a přechází do jiných služeb veřejných nebo soukromých a dorost se hlásí jen v malé míře. Toto nedostatečné personální vybavení soudů vede k úmyslu plánovati pro budoucnost jen větší okresní soudy. Je v úmyslu zrušiti některé menší soudy a připojiti jejich obvody k jiným. Varuji před tím. Ke spravedlnosti - a k té patří a vždy bude patřit také veliká poradní činnost soudců právě na venkově - nesmí míti lidé daleko. Tu musí míti doma nebo hodně blízko. Radím pro budoucnost raději získávati pro vznešené soudcovské povolání vhodné osoby spravedlivou úpravou osobních i platových poměrů, parifikací se slovenskými soudci, uzákoněním osnovy ministerstva spravedlnosti o automatickém postupu do V. stupnice funkčního služného, honorováním mimořádných služeb a prací, jakož i péčí o řádné a důstojné umístění pracovního prostředí. Zatím je v tomto směru bohužel skutečností, že až na malé výjimky je vždy ten nejstarší a také svým vzhledem nejhorší dům ve městě sídlem okresního soudu a nejhorší byty ve městě byty soudních zaměstnanců.

S tím souvisí i osobní a platové poměry ostatních neprávnických soudních zaměstnanců, kteří jsou pevnou oporou výkonu spravedlnosti. Nemám slov pro zhodnocení této práce, konané bez závisti k šťastnějším v jiných oborech. Chtěl bych proto, aby také existenční podmínky těchto zaměstnanců došly brzo spravedlivé úpravy.

Legislativní činnost ministerstva spravedlnosti byla v uplynulé době několikráte při různých příležitostech zde ve sněmovně pochválena. Právem. Je to nejenom ta skutečnost, že stylisticky jsou osnovy zákonů dokonalé, ale i proto, že tato činnost je v živém kontaktu se skutečnými potřebami. Tato vysoká úroveň má u nás dlouholetou tradici a je na nás, abychom podporovali pokračování v ní. Mám za to, že sněmovna i při jednomyslném a s názorem pana ministra financí shodném mínění, že nutno každou korunu desetkrát obrátit, než je vydána jako státní výdaj, naznačila stejně shodně, že ji jde o obrácení těchto korun na nutné a účelné věci. Dovolte mně, abych se přimluvil, aby mezi tyto věci byla zařazena studijní podpora legislativních pracovníků ministerstva, umožňující jim nejen knižní studium, ale i zahraniční poznávání institucí jiných právních řádů.

Paní a pánové! Bylo by přetvářkou tvrditi, že opravdový demokrat může býti spokojen se způsobem projednávání rozpočtu na půdě ústavodárného Národního shromáždění. Rádi jistě slyšíme slova, která znamenají odhodlání sněmovny nedati nikomu sáhnout na práva parlamentu. Patří k nim jistě právo odpovědně prostudovat předloh v zákonů a patří k nim stejné právo při rozpočtu. Nelze však přejíti skutečnost, že sněmovna sama a její členové musí svůj prestiž držeti nejen zdůrazňováním práv, nýbrž i konáním svých nejvlastnějších povinností. Vzdávám tu úctu k předvídavosti těch, kdo v příslušných předpisech zavázali parlament, aby věnoval projednávání nejdůležitější hospodářské osnovy, finančního zákona a rozpočtu, 36 hodin, než přikročí k hlasování. Byli vedeni nejen demokratickými ohledy na oposici, ale i obavami, že se najdou vlády, které nedají parlamentu dost času k dokonalé spolupráci na rozpočtu a že se snad najdou i parlamenty, které by resignovaly na toto své právo. Vzdávám jim úctu proto, že tato závora jednacího řádu způsobila, že obavy oněch legislátorů letos nenašly praktické zdůvodnění. Nemáme-li hned v počátcích republiky ustrnout na heslovitém povrchu a zklamat lid, musíme prestiž parlamentu jako nejvyššího lidového orgánu hájit nejenom v právech, ale i v povinnostech. Já vím stejně jako vy, že bohužel poslanec nemá jen úkoly čistě poslanecké. Je zavalován žádostmi o intervence, přímluvy, účasti na anketách, deputacích, je zatížen schůzemi a řadou jiných funkcí. My si však musíme upřímně a otevřeně říci, že od počátku zahájení rozpočtové debaty trpí naše jednání neúčastí nejen v křeslech vládních, nýbrž i na sedadlech poslanců. Tvrdím, že lid nesouhlasí s tím, abychom tu jako jeho zástupci mluvili k prázdné sněmovně, k rozpočtům nepřítomných ministrů jen snad proto, abychom dodrželi (Hlučný potlesk.) předepsaných 36 hodin a aby tyto naše projevy zaznamenaly stranické listy. Nezapomínejme, že lid vidí v nás své representanty a zástupce. Bude-li se lidová demokracie u nás vyvíjeti k dalšímu svému prohloubení a rozšíření a vytvoří-li tradici, to závisí i na naší práci. Každou volnou chvíli chodím hovořit s voliči svého kraje. Znám jejich bolesti, vím, co hmotných starostí je tíží. Ti všichni - a věřte, že bez rozdílu své stranické příslušnosti - chtějí, abychom byli citlivým reagens na vše, co se ve státě děje. Bude nutno, abychom si tyto nedostatky uvědomili, abychom nad nimi jen nelkali, ale přemýšleli, jak dáti plenárním zasedáním sněmovny jiný, živější a přitažlivější ráz a tím i význam a podle toho se zařídili. Ještě snad nikdy nesledovaly široké vrstvy našeho občanstva jednání a zprávy o rozpočtu s takovým zájmem jako letos. Dělníci jako zemědělci veřejní zaměstnanci jako živnostníci i podnikatelé se seznamují s jeho číslicemi a dožadují se vysvětlivek. Chtějí vědět, jak bude uhrazen schodek a zda ten či onen výdaj je nutný. Paní a pánové, tento zájem jest vřele uvítat. Je to projev upřímného zájmu našeho lidu o stát a jeho správu a bez něho si neumím představit vnitřní sílu republiky. Tento lid by těžko chápal, že parlament nemůže na rozpočtu nic měnit, ale dal by si to vysvětlit. Nechápal by však, že i když parlament na rozpočtu nic nezmění, nepoužije rozpravy k tlumočení přání k jednotlivým resortům a že tato přání nejsou sledována pozorně celou sněmovnou a také ministry a jejich úředníky. To by bylo těžko vysvětlovat. Buďtež nám tyto skutečnosti varovným hlasem do budoucna.

Na všech rozích a od rána do pozdního večera je vybízen lid k práci pro dvouletku. Lid ví, že k jejímu splnění je třeba práce všech, a je odhodlán vytáhnout na boží světlo všechny, kdo se nechtí přidat ať z nevědomosti nebo ze zlé vůle, ba dokonce i ty, kdo si místo práce vybrali funkce, v nichž se o dvouletce mluví, místo aby se na ní pracovalo. Tento lid však také chce, aby poslanci šli napřed příkladem. Tento lid bude své poslance volat především k účasti na parlamentních pracích. Chtěl bych, aby ústavodárné Národní shromáždění na toto volání nečekalo. Dejme si hned po svátcích na pořad jednací řád sněmovny a vnesme do něho už nyní, už před projednáním ústavy ustanovení, která umožní, aby se sněmovna stala živou dílnou plnou ruchu a práce a nikoliv síní, kde se mluví buď k prázdným lavicím nebo k členům vlád, v obklopeným četami intervenujících poslanců, v obou případech bez ohlasu.

Je to volání po plenárních schůzích, kde jsou přítomni ministři a odpovídají bezprostředně na dotazy poslanců, kteří se pak vzdají čtení novinářských článků na okraj zákonů, na nichž se už nic nezmění a které měnit nemohou. Jsem si vědom toho, že jsou důvodné obavy, aby těchto demokratických rozprav mezi členy vlády a členy tohoto shromáždění nebylo zneužito k inscenování výstupů, jež nejsou důstojné. Ale nechtěl bych tyto obavy přeceňovati. Sněmovna by měla vždy, i bez opatření předsednictva, možnost určiti mez pro ty, kdo nechápou, že svoboda není totožná s neodpovědnou libovůlí. Právě veřejnost takových rozprav by způsobila, že by se na obou stranách dala nakonec přednost věcnosti před nedůstojnými výstupy, které se dají v novinách různě líčit.

Pokud u nás některé paní a pánové myslí, že svobodná kritika není možná bez oposice, nechodí patrně do této sněmovny. Horší je to, jak jsem již uvedl, s tím, aby tato kritika měla také nějaké praktické výsledky. Tato kritika může míti výsledky, paní a pánové, pokud se týká nás samých. Je to v naší moci, a dovolíte-li, je to také v našem vlastním zájmu. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Čepička.

Posl. dr Čepička: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Omezené poválečné zdroje našeho národního důchodu nemohou ještě uspokojiti všechny požadavky národních výborů, třebas by byly více než oprávněné. Jestliže je přes to téměř 9 miliard věnováno pro účely národních výborů, tedy jistě bude těchto peněz použito k blahu národa nejhospodárněji a nejlépe. Funkcionáři národních výborů si uvědomují, že státní pokladna jim dává tolik, kolik její finanční stav dnes dovoluje. Proto budou hospodařit úsporně a pečlivě, aby na konci prvého roku naší dvouletky vydali dobrý počet ze své práce. A dosavadní výsledky činnosti národních výborů opravňují k nejlepším nadějím. Na tom ničeho nezmění reakční hlasy a hlásky, o něž ani v tomto oboru není nouze.

V krátké době 4 týdnů bylo uveřejněno neméně než 29 článků v různých časopisech o tak zv. samosprávě. A to ještě nejsou všechny. Tyto články se dotýkají otázek veřejné správy s nejrůznějších hledisek. Hovoří se v nich o věcech t. zv. obecní samosprávy nebo svazků územní samosprávy. Jedno je všem těmto článkům společné. Úzkostlivě se vyhýbají jakékoliv zmínce o národních výborech. Pro našeho občana je nepochopitelné, proč autoři těchto článků neoznačují věci tak, jak je všichni známe a podle čeho je poznáváme, proč neoznačují národní výbory jejich jmény, proč se hledají názvy, jimž většina naší veřejnosti nerozumí nebo pod nimiž si představuje něco zcela jiného. Snad by na tomto starobylém názvosloví nebylo nic podivného, kdyby se ve všech těchto písemných projevech neobjevovala snaha, někde otevřeně, jinde skrytě uložená, dokázati, že národní výbory nejsou v podstatě nic jiného než stará obecní samospráva nebo dokonce že zřízení staré obecní samosprávy bylo lepší než dnešní veřejná správa. Kolik námahy se vynakládá, aby se dokázalo, že úředníci placení státem jsou výkonnější a tím také užitečnější než volení zástupci lidu!

A teď jsme u jádra věci. Jestliže do nedávna vyvíjely určité kruhy značné úsilí, aby dokázaly, že národní výbory se dopustily řady chyb a dokonce přímých škod, domnívají se nepřátelé nové lidové správy, že přišla vhodná doba, aby útok proti soustavě národních výborů byl rozšířen na zásadní otázku, zda by nebylo vhodné vrátit se k systému starých obecních zastupitelstev, starostů a hejtmanů a vložiti opět moc rozhodovací do rukou úředníků. Tyto reakční hlasy, nepřející růstu nového státního zřízení, si totiž záhy uvědomily, že rozhodovací a výkonná moc v rukou volených zástupců lidu bude znamenati v dalším vývoji zhoršení jejich vlastního osudu, nad nímž již dnes hořce naříkají. Uvědomily si, že národní výbory budou dále a postupně oslabovati jejich vlastní postavení a současně posilovati postavení pracujícího člověka. Ve státě, v němž postupně přechází stále více práv z rukou třídy, která vládla v předmnichovské republice, do rukou lidu, znamená zřízení a růst národních výborů zrychlení tohoto vývoje v jejich neprospěch. Změna tohoto mocenského postavení a nový poměr sil, z nichž vychází jako vítěz osvobozený pracující lid, a další vývoj, který bude ještě toto vítězství upevňovati a stupňovati, přiměly odpůrce ke změně taktiky. Učební doby národních výborů, kdy lid se učí vládnout, má býti využito k přímému útoku proti národním výborům. Náš pracující lid dal na vedoucí místa ve státě schopné a zkušené funkcionáře, kteří vyrostli z bojů za jeho osvobození, velké osobnosti v nejlepším slova smyslu. Nemohl však dáti na všechna místa naší veřejné správy ihned stejně vyspělé funkcionáře. V ilegálních a revolučních národních výborech bojovalo tisíce dobrých a poctivých lidí, a když byl boj dobojován, dali se oddaně do služeb veřejné správy. Pracující lid, zdecimován značnými obětmi za osvobození, nemohl vyslati tolik funkcionářů, kolik jich národní výbory potřebovaly. Život nečekal a bylo třeba práce. Té se ujali lidé, kteří neměli v tomto oboru žádných zkušeností, ale kteří měli nadšení a dobrou vůli. A na chyby těchto nových funkcionářů národních výborů čekali ti, kteří sice zkušenosti měli, ale kteří v době bojů seděli v klidu za pecí. Když nebezpečí pominulo (Potlesk.), náhle zatoužili po obnově starých časů. Ti se dnes hlásí ke slovu. A tak jsme svědky, jak chyby a poklesky některých funkcionářů národních výborů jsou záměrně zveličovány a zevšeobecňovány. Tak má býti dokázáno, že soustava národních výborů jako celek nevyhovuje a že bude lépe, když se vrátíme k předmnichovskému režimu. Tak měla býti veřejnost soustavně popouzena proti národním výborům, tak měly býti národní výbory připraveny o zaslouženou důvěru nejširších vrstev a měla býti myšlenka národních výborů zdiskreditována v očích pracujícího člověka. Ovšem i tato námaha vyzní naprázdno. Musí ji potkati smutný úděl obecného opovržení a hanby. To proto, že dosud vždy konec konců musily ustoupiti zpátečnické síly, hájící své postavení a výsady třeba nejzákeřnějšími zbraněmi, podvodem, lží a násilím, pokrokovým silám lidstva. A jednou z takových pokrokových sil našeho života jsou národní výbory. Jejich výkon je po všech stránkách obdivuhodný. Jsou živým důkazem - nejenom pro nás, ale i pro příští generace - tvůrčích sil našeho lidu. V nich osvobozený život od květnových dnů loňského roku stejně podával řadu hmatatelných důkazů, že vláda lidu je uskutečnitelná, že je schopna života a že je mocnou vzpruhou dalšího pokroku. Cožpak je možno neviděti, že národní výbory desetitisíců funkcionářů učinily z našeho státu národní stát Čechů a Slováků, že národní výbory provedly vlastními silami odsun Němců, že dokončují velké dílo osídlení pohraničí, že pomáhají uskutečniti znárodnění zdrojů národního důchodu a kladou tak základy příštího bohatství a blahobytu českého a slovenského lidu, že národní výbory potírají nepřátele lidu a že ony prakticky uvádějí do života všechny zákony a nařízení? Jistě nikoli! Tam, kde by bezduchá byrokratická správa předmnichovského státu jistě zklamala, neschopna vyřešiti poválečné obtíže výstavby, tam národní výbory slaví velké vítězství lidové vlády. (Potlesk.) V minulosti se slavnostně prohlašovalo, že někdy se jedinec zasloužil o stát. Dnes na věky budou činy národních výborů hlásat, že národní výbory se zasloužily o stát a vítězství opravdové demokracie. (Potlesk.) Proto se národní výbory staly láskou i chloubou našeho lidu. Tak jako vždy v minulosti prohlašovala poražená reakce o vítězné revoluci, že je nezákonná a že odporuje t. zv. platnému právnímu řádu, tak i dnes hledá naše reakce mezi odloženými a starožitnými zbraněmi ty, které by jí mohly prokázat ještě nějakou službičku, třeba jen dočasně. Po štvavé tiskové přípravě se dostává veřejná debata o národních výborech do další vývojové etapy. Objevuje se tvrzení, jak to bývá nyní pravidlem téměř ve všech oborech, že národní výbory nemají vlastné zákonného podkladu a že dokonce odporují t. zv. platnému právnímu řádu. Vyvíjí se značné úsilí, aby bylo dokázáno, že podle platných právních ustanovení máme prý jen obecní samosprávu nebo svazky územní samosprávy. Mlčí se zarputile o národních výborech a jejich existenci. Činnost národních výborů se přiznává jen tam, kde již není vyhnutí. Tyto hlasy se dokonce začínají ozývat i ve sněmovních výborech a tím se jim dostává jisté závažnosti. Proto je potřebí, abychom se také touto otázkou, t. j. otázkou zákonného opodstatnění národních výborů zabývali. Nuže, kdy a kde byl vyhlášen základní zákon o národních výborech? Tento zákon napsal vítězný květen roku 1945. (Potlesk.) Velká naše národní a demokratická revoluce, zákon revoluce, to je nejvyšší zákon lidu. O něj a o ústavu, psanou bojem a krví našeho lidu, se opírají národní výbory (Potlesk.), o zákon ze všech nejpevnější, nejtrvalejší a nejposvátnější. Národní výbory již za okupace zůstaly mocnou organisační a hnací silou našeho boje proti vetřelcům. To došlo výrazu v dekretu presidenta republiky ze dne 4. prosince 1944, čís. 19 Věstníku. Podle tohoto předpisu, a to ústavního, jsou uvedeny do našeho života národní výbory jako orgány veřejné správy ve všech jejích oborech. Kolem národních výborů se pak mají soustřeďovati nejenom úřady politické povahy, nýbrž také úřady finanční, školské, poštovní, železniční a pod. Působnost samosprávy, dosud rozdělená na oblast samostatnou a přenesenou, se slučuje v národních výborech ve veřejnou správu jednotné povahy. Národní výbory představují fakticky i právné orgány zcela nového druhu. Je pravda, že tato původní široká pravomoc národních výborů nebyla dosud dalšími zákony a nařízeními provedena. Proto ukládá vládní program Gottwaldovy vlády nám všem, abychom tuto mezeru vyplnili a učinili potřebná opatření. Jestliže nebyl doposud tento ústavní zákon o rozsáhlé pravomoci národních výborů uskutečněn a proveden, můžeme dnes říci, že tím naše lidová demokracie byla přímo ochuzena. Kdyby se ústavní zákon netýkal národních výborů, tvrdili by t. zv. obránci demokracie, že byl porušen zákon. Co by bylo křiku, kdyby podobným způsobem byl porušen právní předpis, jímž se dostává lidové správě nějaké mimořádné výhody! Poněvadž však v daném případě se děje opak a růst lidově-demokratického zřízení se zpomaluje, je ticho po pěšině. To proto, že tímto opatřením se spíše naplňují naděje těch, kteří čekají, že přece jen bude u nás jednou těm nenáviděným národním výborům odzvoněno. Domnívám se, že je nutno říci otevřeně, jasně a poctivě, že tyto naděje se nikdy nemohou splnit. (Potlesk.) K žádnému zvratu, ani k zdržení na cestě k lepšímu životu u nás nedojde. To proto, že květnová revoluce žije v mysli i srdcích našeho lidu stejně žhavě dnes jako loni v květnu. Nepohasne ani v budoucnosti. A ve jménu této revoluce, ve jménu lidu žádáme, aby práva národních výborů byla rozšířena ve smyslu presidentova ústavního dekretu. Kdo jiný, než právě sněmovna je oprávněn a vlastně povinen střežiti plnění ústavních předpisů? Mezi ně patří také ústavní zákon o národních výborech. Je tedy samozřejmostí, aby se národním výborům dostalo toho, co jim podle zákona patří. Jde nejen o nějakou morální podporu, ale přímo o konkrétní opatření, která by z národních výborů učinila důstojný a silný nástroj vlády pracujícího lidu. Jak málo jsme učinili, abychom národní výbory připravili k plnění velkých a vážných úkolů! Místo toho jsme spíše slyšeli jen nenávistnou kritiku.

Vzpomínky zalétají do minulosti. Ozvaly se z těch míst, odkud nejvíce dnes slyšíme kritiku národních výborů, protesty proti řádění okresních hejtmanů, pod jejichž vrchním dozorem se střílelo do dělníků? Slyšeli jsme někdy tyto obránce demokracie za předmnichovských časů, že by se byli ozvali, když svévolí úředníků veřejné správy byl šikanován pracující člověk? Nejen že takového protestu nebylo, nýbrž víme, že právě tito páni vynášeli politickou správu do nebe, poněvadž byla protilidová.

Je neuvěřitelné, že národní výbory vykonaly tak mnoho vlastními silami, vlastními prostředky, přesto že byly ve skutečnosti zcela opuštěny, bez podpory, a často bez účasti těch, kteří byli povinni pomáhat jak podle psaného práva, tak i podle mravních zásad. Ani to jedno podstatné, co jsme národním výborům slíbili na prahu nového života, jsme dosud nedodrželi. Místo srozumitelných a jasných zákonů a nařízení mluvíme často jako zákonodárci k našemu lidu a tím ponejvíce také k funkcionářům národních výborů řečí těžko srozumitelnou, a ten, kdo zákonu nerozumí, dělá chyby. Za takové situace jeho chyby, chyby národních výborů, jsou však také chybami nás všech. Řekli jsme těm do úmoru pracujícím funkcionářům národních výborů, čeho ze správních předpisů pro svou práci mohou a mají používat a čeho nikoliv? Jestliže jsme tak neučinili, pak se nedivme, že v bludišti právních předpisů se dnes nevyzná ani právník, ani odborník, a tím méně prostý občan. Vždyť i to obecní zřízení, které bylo neméně než 27krát měněno a doplňováno, je tak složité, že se v něm ani stoupenci staré obecní samosprávy nevyznají. Zatím co ministerstva a ústřední úřady vedou nejdříve dlouhé spory, které z nich má určitou věc vyřídit, národní výbory si věděly rady ve věcech nejsložitějších. V duchu lidově demokratické revoluce spravovaly veřejné záležitosti dobře, nikdy nesešly s cesty a zajistily u nás klidný a pokojný vývoj. Co by si počala s těmi problémy, které byly vloženy na bedra národních výborů, stará politická správa s hejtmany a četníky a zkostnatělou byrokracií? Ta by nás zavedla do rozvratu, chaosu a neklidu jako v Řecku a ve Francii.