Není jistě zapotřebí, abych dnes opakoval důvody, které vedly naší vládu k vznesení požadavku na navrácení těchto území. Jde o něco jiného. Jde o to, zda tento požadavek není v rozporu s naším přáním po prohloubení a upevnění československo-polského přátelství. Jinými slovy: jde o to, zda máme právo žádat po svých polských sousedech, aby dnes přispěli k tomuto přátelství svojí ochotou k dohodě a k ústupkům. Paní a pánové, věřím, že máme toto právo, a to nejen pro věcné důvody, kterými je náš požadavek meritorně podložen, ale i pro důkaz, který jsme před časem podali my sami v případě obdobném. Důkaz dobré vůle a zároveň příklad, jak lze mezi národy, které pojí spojenectví i společný slovanský původ, odstranit ochotou a dobrou vůlí i každý stín hrozícího nedorozumění.

Případ, který mám na mysli, je československé odstoupení Karpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Když se po osvobození této části naší republiky ozvaly hlasy, volající po jejím připojení k Sovětské Ukrajině, nedala na sebe naše vláda působit žádnými tak zv. prestižními důvody a nebránila se spojení našich ukrajinských příslušníků s jejich bratry z mateřské země. A tak z oblasti, která mohla být semeništěm svárů, stalo se naopak nové pouto, upevňující sovětsko-československé přátelství. Bylo to rozhodnutí, jehož správnost jistě jednou potvrdí dějiny. Rozhodnutí, kterého nelitujeme a kterého jistě nikdy nebudeme musit litovat. Ale právě proto, že jsme sami dovedli spontánně a dobrovolně podat tento důkaz dobré vůle a bratrství vpravdě slovanského, právě proto dnes, kdy jde o obdobný problém mezi námi a jiným slovanským státem, právě proto máme dnes my právo očekávat stejnou dobrou vůli a stejnou ochotu od svých sousedů polských. Území, kterého se dožadujeme, je přece území naše, území, které bylo kdysi uloupeno nám, nikoliv Polákům. Není to proto žádná oběť, co od nich žádáme, chceme jen, aby nestáli v cestě nápravě křivdy, která na nás byla kdysi spáchána pruským násilím. (Potlesk.)

Až se vrátí ze Spojených států náš zahraniční ministr a státní tajemník v ministerstvu zahraničí, jistě podají sněmovně zprávu o postupu prací na přípravě mírové konference o Německu. Z dosavadních tiskových zpráv jsme se dověděli, že v řadě případů se náš postup shodoval s postupem Polska, a rádi jsme vzali tuto skutečnost na vědomí. Víme, že mezi velmocemi západními a mezi Sovětským svazem nebylo až dosud dosaženo dohody v otázce západních hranic Polska. A je jistě pochopitelné, že naše podpora polské hranice na Odře je ovlivňována našim praním, aby slovanský živel nebyl vytlačen německým živlem z posic, které si vybojoval krví a utrpením. Při tom ovšem tyto naše sympatie nemění a nesmějí měnit nic na skutečnosti, že trváme do všech důsledků na svých vlastních požadavcích, ať se týkají Německa nebo Polska, a že z nich nemíníme slevit ani písmenky. (Potlesk.) Jsem přesvědčen, že takto budou také chápat naší spolupráci s Polskem i představitelé naší zahraniční politiky. Bylo by nám všem jistě milejší dohodnout se o Kladsku, Hlubčicku a Ratibořsku s Polskem přímo, tak jako jsme se dohodli o Podkarpatské Rusi přímo se Sovětským svazem a jak se mají dohodovat sousedé, spojenci a příslušníci téže slovanské rodiny. Ale kdybychom takové dohody nedosáhli - a mluvě o dohodě, míním tím jen polský souhlas k navrácení těchto území a nic jiného - kdybychom jí nedosáhli, myslím, že bychom se nemuseli bát rozhodování mírové konference. Jsem přesvědčen, že Sovětský svaz, který tak věrně a účinně podporoval Československo na mírové konferenci pařížské, nepostavil by se proti těmto našim požadavkům, a věřím, že v tomto případě bychom dosáhli uznání svého spravedlivého stanoviska i na konferenci mezinárodní. Opakuji, že přímé jednání a dohoda s Polskem nám bude stokrát milejší, než vleklé spory před mezinárodním forem. Ale právě proto, že sám znám dobře vztah našeho lidu k předmětu těchto sporů, považuji za svou povinnost zdůraznit, že vláda, která by se předem a bez zcela bezpečných záruk vzdala možnosti rozhodnutí mezinárodního, v němž bychom měli dobrou naději na úspěch, stěží by se před našim lidem odpověděla ze svého jednání. (Potlesk.) Čekáme od ní v otázce Kladska, Hlubčicka a Ratibořska stejnou pevnost, jakou projevila ve věci Těšínska, za níž je jí celý národ hluboce vděčen. (Potlesk.) A věříme, že i v tomto novém konfliktu zájmů, ať jde o jakékoliv zájmy, bude mít na mysli především a jen zájmy československé. (Potlesk.) Vím dobře, paní a pánové, že naše územní požadavky se některým lidem zdají pouhou romantikou, nepraktickým přáním, které prý působí jenom potíže. Jiní v nich zase spatřují jakési chytračení: požadavky, které jsme vznesli proto, abychom se jich mohli opět ve vhodné chvíli velkomyslně vzdát a vykoupit si tím ústupek svého partnera na některém jiném poli. Jistě jste se s lidmi tohoto druhu setkali. Ale vyzvěte je, jen je vyzvěte, aby toto své mínění pověděli veřejně, na veřejné schůzi nebo v tisku - a uvidíte, s jakou se potáží. Uvidíte, jak bude na takové tvrzení reagovat náš lid, ať v pohraničí nebo ve vnitrozemí, ať se hlásí k té nebo oné politické straně. Možná, že tento náš lid ani nezná všechny strategické, historické, hospodářské a ethnické argumenty, kterými jsou naše územní požadavky podepřeny. Možná, že svou jednoznačnou vůli bude formulovat různě, ale cítí a uvědomuje si svým neomylným instinktem, že tu jde o víc než o pouhou kompensaci, o pouhé politikum, o pouhý předmět mezinárodních porad. Ví, že jde o kus české země, o kus jeho, to znamená naší společné české země. Ví dobře, že naše posice není snadná a nečeká od své vlády žádných zázraků, ale čeká od ní a čeká od nás, od svých zvolených zástupců, že po útrapách, kterými prošel za okupace, a po vítězství, na němž je spoluúčastěn, dobudeme mu alespoň tohoto jednoho jediného úspěchu, aby jej mohl odkázat příštím generacím. Paní a pánové, nepodceňujme sílu jeho vůle. A nepodceňujme tím jeho rozhořčení, které nás všechny stihne, jestliže zklameme jeho očekávání a jestliže prohospodaříme tuto svoji velikou a možná poslední příležitost. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. dr Jelínkovi.

Posl. dr Jelínek: Pane předsedo, paní a pánové!

Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 4. prosince 1944 o zřízení národních výborů výslovně podrobuje národní výbory jakožto orgány veřejné správy vládě, která svůj dohled na jejich činnost přenesla na ministerstvo vnitra, jež zmocnila určiti vnitřní organisaci národních výborů a způsob výkonu jejich působnosti i způsob jejich jednání. Ostatně ministerstvo vnitra bylo již před tím resortním ministerstvem - naší územní samosprávy, a splním jen svůj slib zde učiněný, promluvím-li při rozpočtu ministerstva vnitra o některých otázkách našich národních výborů.

Především je to potřeba jednoznačně vyřešiti základní otázky naší veřejné správy. Naše národní výbory vystupují ve dvou úlohách: jako orgány zastupitelské v roli samosprávné a jako orgány veřejné správy ve všech jejich oborech, tedy v roli státní správy. Starý náš problém dvojí správní koleje, samosprávy a správy státní, je sice zúžen faktem, že obojí se nyní svěřuje lidovým orgánům, avšak rozřešen není a trvá. Mám za to, že je ho třeba řešiti v plném jeho obsahu a řekl bych, bez historických ohledů. Jest totiž uvážiti, že politický význam, který byl dán národním výborům Košickým vládním programem, činí z nich víc než pouhé správní úřady a víc než byly dřívější orgány územní samosprávy. Národní výbory se stávají zástupcem a představitelem lidu ve svém obvodu. Je však třeba, aby byla jistota v této základní a zásadní věci. Je totiž stále nejisté, zda na příklad trvá právní rozdíl mezi vlastní a přenesenou působností místních národních výborů, a u okresních národních výborů mezi působností v oboru státní správy a mezi korporační působností okresu. Tato nejistota je odůvodněna nejenom formulací vládního nařízení č. 5/1945, nýbrž i praxí některých ústředních úřadů. Ministerstvo financí na příklad nepřiznává ani odborně kvalifikovaných členům okresních národních výborů právo býti vládními komisaři spořitelen, ježto prý tato funkce je důsledkem státní dozorčí moci, kterou může stát vykonávati jen svými úředníky. Státní úvěry, poskytované okresním národním výborům na úkoly t. zv. státní správy, neprobíhají okresními rozpočty. V personálních věcech není žádné, ani vyjadřovací, ani poradní spolupráce s národními výbory. Obtíž této nejistoty je také v národních výborech a u jejích členů. Je žárlivě střežena svoboda rozhodování proti národním výborům nižšího stupně, a je domněnka, že pokyny, příkazy a směrnice národních výborů nižšího stupně v těch oborech, kde dřív bylo možno zakročiti jen v rámci dozorčí moci, jsou v rozporu se základní ústavní zásadou, že lid je veškerým zdrojem státní moci. Ten fakt, že ústavní dekret presidenta republiky ze dne 4. prosince 1944 stanovil, že národní výbory podléhají jakožto orgány veřejné správy vládě, tedy sboru ministrů - kdežto pozdějším vládním nařízením ze dne 7. srpna 1945 byl pojem vlády vymezen tak, že jeden každý z ministrů v obvodu věcné působnosti svého resortu může býti nadřízen národním výborům - tento fakt, paní a pánové, působí jako omezení pravomoci národních výborů. Při tom jistě působí tíživě, že národní výbory nebyly svobodně a demokraticky zvoleny. Jen brzké zásadní a upřímné řešení základní otázky naší lidové správy může přinésti nejenom jasno, ale tím i určitost a jistotu tam, kde jí dosud není. Toto definitivní vyřešení základní otázky naší veřejné správy mělo by se státi za účasti a spolupráce národních výborů, a to jak jejich členů, tak také zaměstnanců. Přispělo by to značně k postižení celého souboru praktických otázek, jež mají býti upraveny, a bylo by to důkazem, že nejen říkáme demokracii lidová demokracie a nejen vidíme na první republice samé chyby, nýbrž se těchto chyb varujeme a demokracii vskutku provádíme.

Pokud vím, široké vrstvy lidové vzpomínají jen nerady, že se po roce 1918 občas vyskytlo nějaké kouzelné heslo, při němž se zůstalo, a chtěly by, aby u všeho, co se u nás programuje, nezůstávalo při slovech a povrchních heslech, nýbrž se šlo opravdově do hloubky a méně se hovořilo a propagovalo, ale víc prakticky a konkrétně provádělo. Při tom je si po této stránce uvědomiti zejména význam okresních národních výborů, což není podceňováním ostatních.

U okresních národních výborů je totiž revolučnost původního ústavního dekretu presidenta republiky z prosince 1944 o národních výborech lidu nejzřejmější a nejbližší. V nich je možno nejlépe viděti všechny nedostatky, jimiž instituce národních výborů po stránce organisační, po stránce finanční i právní jistoty trpí. U nich je také otázka poměrů lidových zástupců a t. zv. byrokracie nejnaléhavější.

Není pochyby o tom, že dřívější dvojí kolej, kolej státní správy prostřednictvím okresních úřadů a kolej korporační působnosti okresů prostřednictvím okresních výborů a zastupitelstev v čele s okresním hejtmanem, působila na úředníky a zaměstnance okresních úřadů neblaze. Dívali se na lidovou správu jako na zbytečné zlo, které zdržuje, zdržuje a které zmenšuje autoritu odborně vzdělaných úředníků. Je také nepochybné, že okupační doba ve velké většině nepřispěla k sblížení prvku lidového s prvkem byrokratickým. I nejlepší vlastenci z řad byrokracie měli tu postavení velmi těžké. Přesto rád konstatuji, že většina úředníků okresních národních výborů se upřímně a spontánně přihlásila k spolupráci. Jen menšina nesprávně viděla ve volených předsedech a referentech omezení svého osobního prestiže. Spolupráce lidové a byrokratické složky je nutná, nemá-li trpěti jak korporační činnost, tak veřejná správa v okrese. Je proto nutno učiniti pro ni všechno.

V tom směru považuji za nutné odmítnout hlasy těch, kdo si myslí, že získají veřejné zaměstnance slibem, že se to s těmi národními výbory změní, kteří je navádějí, aby prakticky dokázali, že se instituce národních výborů neosvědčí a že se vrátí staré uspořádání. Je nutno odmítnout tyto hlasy, protože povedou ke zklamání. Tyto sliby nebudou splněny. Lid, a to lid všech politických stran, se nechce vrátit k systému okresních hejtmanů, kteří se nikdy nepřiblížili lidu a jeho potřebám, kteří nahrazovali odbornost a právní řád mocenskou masou a proti nimž v mnohých případech bylo mnoho námitek i po stránce úřednické neprodejnosti. Nikoli, lid ze všech politických stran chce lidovou správu spolupracující s odborně vzdělanou, pokrokovou a demokratickou složkou úřednickou a já bych rád zjistil přes všechny námitky, jež jsou snášeny, že máme všechny předpoklady pro zdárný vývoj národních výborů.

Ti, kdo zveličují ztráty spisů a stranické rozhodování, mají zřejmě krátkou paměť. Vždyť mnozí z nich stáli s námi před válkou v zemském zastupitelstvu v jedné frontě proti té byrokracii, která ztrácela spisy, která je zakládala a která rozhodovala stranicky. Máme schopné a oddané pracovníky samosprávy a máme mnoho dobrých a lidově správně oddaných úředníků. Je jen třeba zanechati stranické agitace a také ovšem stranického jednání. Stejně špatně, paní a pánové, si počíná ten, kdo radí úředníkům národních výborů, aby svou pomalou a špatnou činností diskreditovali existenci národních výborů, jako si špatně počíná ten, kdo rozvrací morálku zaměstnanců tím, že ze stranicko-politických důvodů dává přednost zaměstnanci třeba neschopnému před zaměstnancem schopným. V tom směru je litovati, že pomalu jdoucí renominace a zdržovaná nominace přispívají velmi málo k uklidnění a vybudování definitivního poměru obou složek, lidové i byrokratické. Rád bych na druhé straně upozornil, že i u členů národních výborů je třeba posíliti jistotu v základním chápání a pojetí funkcí.

Není věcí členů národních výborů, zejména referentů okresních národních výborů, aby nahrazovali odborné úředníky; věcí jejich činnosti je stanovení zásadních směrnic pro výkon veřejné správy a kontrola. Tam, kde místo toho členové národního výboru učinili ze sebe úředníky a přednosty oddělení, není úkol národních výborů plněn. Na místech odborně vzdělaného úřednictva zasedli laici bez znaleckých formálních i meritorních předpisů, laici dající se snadno jednostranně ovlivniti, kteří zaviňují výtky, že národní výbory pomalu vyřizují věci, laici, kteří dávají mnoho práce druhé instanci a kteří sami propadají nebezpečí, že zavření u stolů a u spisů ztrácejí pouta se životem a přestávají býti pravými representanty lidu, jak je to úkolem členů národních výborů. (Potlesk.)

Považuji proto za nutné, aby ministerstvo vnitra v rámci svého rozpočtu pořádalo kursy, a to nejenom pro členy národních výborů, nýbrž také pro úředníky národních výborů, a nejenom kursy speciální, kursy odborné, nýbrž kursy, ve kterých by byla vyložena úředníkům změna, která se zde ve veřejné správě stala, a nové úkoly, které národním výborům jsou dány. Je dále třeba urychleně zhodnotiti dosavadní zkušenosti s organisačními statuty a doplniti jednací řády pro úřednictvo. Rozdělení funkcí, jaké dnes je zejména u okresních národních výborů, nezaručuje ani lidovost, pokud ponechává rozhodování jediným referentům s poradním hlasem komise, a také ne rychlost. Naproti tomu, je nutno jednacími řády vymezit pravomoc, odpovědnost a zejména lhůty pro vyřizování spisů úřednictva. My se při tom nevyhneme otázce odpovědnosti jak funkcionářů, tak úředníků národních výborů.

Máme-li - a já soudím, že máme - tuto otázku vyřešenu u místních národních výborů, pokud se týče odpovědnosti funkcionářů, bude nutné ji vyřešit také u okresních a zemských národních výborů, a máme-li syndikátní ručení soudců, musíme je míti také u správních úředníků.

Pokud pak jde o státní rozpočet ve vztahu k národním výborům jako orgánům veřejné správy, chtěl bych vzhledem k úsporné tendenci, kterou zdůrazňuje rozpočtová debata v ústavodárném Národním shromáždění, aby si této tendence byly ústřední úřady vědomy při své praktické činnosti. Plným právem se napomínají národní výbory, aby nevysílaly k ústředním úřadům početných deputací, ačkoli je známo, že mnozí z deputantů jedou na vlastní útraty, jako tak mnoho věcí konají členové národních výborů bez zatížení jich, bezplatně. Stejně tak je ovšem třeba žádat, aby nezajížděly k okresním národním výborům několikačlenné delegace ústředních úřadů, které požadují od národních výborů dopravní prostředky, ačkoli státní úvěry na cestovné jsou nedostatečné a již dávno vyčerpány a nemohou krýt skutečných potřeb. Je velmi správné, požaduje-li se a zdůrazňuje šetrnost při representaci samosprávy, avšak nutno důsledně ukládati ústředním úřadům, aby nevyžadovaly této representace samosprávy ať přímo či nepřímo a aby nehodnotily národní výbory podle toho, jak umějí na tuto representaci najít prostředky, jedni líp než druzí.

Pokud jde o rozpočet ministerstva spravedlnosti, rád bych se zmínil především o nutnosti zachovat soudcovskou nezávislost a učinit vše, aby pro tuto nezávislost byly vytvářeny všechny nezbytné podmínky. (Potlesk.) Demokratický socialista nemůže souhlasit se žádným t. zv. novým výkladem soudcovského poslání, neboť úkoly soudců zůstaly nezměněny. Byly vzneseny námitky, zda se při naprosté ideální nezávislosti, omezené zákonem a kontrolované v rámci opravných prostředků, nedostává soudce do rozporu s právním cítěním lidu. Pokud si toto právní cítění vykládáme jako smýšlení skutečné většiny národa, mám za to, že v lidové demokracii citlivě reagují na toto cítění a požadavky politické strany, vláda i poslanci a mohou jim vždy dáti výraz v zákonodárné činnosti. Rád bych také podtrhl, že nezávislost soudcovskou nevidíme jen v poměru soudce směrem dolů, nýbrž i směrem nahoru, jak to kdysi skvěle a přesně definoval bývalý ministr spravedlnosti dr Meissner. Má-li býti tato nezávislost, která u veliké většiny soudců je skutečně jediným, co jim hodnotného jejich služba dává - protože tou hodnotou jistě není nynější platová úprava -, býti zachována a upevněna, musíme stále a stále a při každé příležitosti pamatovati na existenční podmínky našich soudců. Svěřujeme jim jednu z nejvyšších hodnot, svěřujeme jim výkon spravedlnosti a proto musíme chtít, paní a pánové, aby byli nezávislí především na svých hmotných starostech. Až najdeme odvahu - a my ji budeme muset najít - hodnotit promyšlené jednotlivé druhy a význam lidské práce, nesmíme zapomenouti na hodnoty práce soudců a jich neprávnických pomocníků.

Další podmínkou upevnění pocitu nezávislosti u soudců jest podmínka rychlého skončení renominační akce. Vím, že ministerstvo spravedlnosti nenese jen samo odpovědnost za zdržení a že renominační akce uvázla ve vládě. Považuji však za nutné zdůraznit, že všechno, co zdržuje provedení zákonného nároku soudců, poškozuje republiku, a odnímajíc radost ze zákonných výhod, je nakonec hodnoceno jako jednání asociální a stranické. Soudcové prošli za okupace velmi těžkými zkouškami. Mnoho jich bylo persekvováno a ostatní nasazení ve velké většině k hrubým pracem. Okupanti rozvrátili záměrně naše soudy. Přes to byli soudcové postaveni hned v prvních porevolučních dnech před velmi vážné úkoly. Mnoho jich odešlo obsadit soudy v pohraničí, mnoho jich přispělo účastí u vyšetřujících komisí k rychlému a odbornému zachycení vážných případů národní očisty.

Setkávali jsme se s výtkou, že soudcové jsou při činnosti lidových soudů pomalí a mírní. Pokud jde o první výtku, nelze ji paušalisovati. Pokud jde o druhou, považuji tuto výtku za nespravedlivou. V lidových soudech rozhodují lidoví přísedící. Ti mají v rukou rozhodnutí a ti musí mít také odpovědnost. Stává-li se, že se musí přelíčení odkládati pro nedostavení se přísedících nebo pro jejich odchod za přelíčení, pak je nutno poctivě a pravdivě to konstatovati a postarati se o nápravu. Mnoho trestních činů, z nichž byli obžalovaní u lidových soudů zproštěni, se dostane ještě k soudům řádným. Je zajímavé zjištění, že u těchto řádných soudů jsou vyslovovány v četných případech daleko přísnější rozsudky než u soudů lidových.