Každý v současném životě a veřejné administrativě ví, že základem zůstávají staré zákony, přes mnohé novely, mnohá jiná nařízení, a to takové, které vznikly sice v minulém století nebo na prahu tohoto století, ale jsou ovládány duchem století sedmnáctého a osmnáctého. Byla to doba nastupujícího kapitalismu, kdy socialismus v tomto prostoru byl názorem kacířským a kdy celý státní aparát a celý právní řád byl vybudován na tom, aby bylo možno proti socialismu bojovat. A tak převrat ať již v r. 1848, ať již státní převrat v roce 1918 anebo změna světového názoru po prvé a nyní i po druhé válce znamenala sice určité novelisace, určité přechody od nemožného tehdejšího monarchisticko-konstitučního zřízení k republikánskému, ale změna nebyla generálním pořádkem, nýbrž pouhou záplatou. Ale i když tato záplata zakryla díru, na všem zůstala plíseň starého společenského řádu, duch doby minulé, přežitek doby. A my setkáváme se dnes v životě s tím, že při vytváření právních aktů na základě těchto norem vzniklých v době, kdy odumírala doba, ze které jsme vcházeli do doby nové, musí jak soudce, tak i úředník, pokud je odpovědný a pokrokový, a to podtrhuji, proplouvati přímo akrobatickým způsobem úskalím zaostalostí, úskalím neživotností a mnohdy směšností, aby se dopracoval jakéhos takéhos právního aktu odpovídajícího našemu současnému životu.

Kolik novel bylo připojeno k základním zákonům, jaké záplaty na záplatách visí na tom zastaralém, shnilém těle stavby starých zákonů, jak mnohé novely nezlepšily nijak situaci, nýbrž práci jen komplikovaly, vytvořily tu pravou džungli předpisů, kterou označujeme jako administrativní systém, jako stávající právní řád, ale která stává se pevností byrokratismu, neboť ve spleti zákonů a nařízení, směrnic, intimátů a výnosů nikdo se nevyzná, co již platí a co neplatí. A to je mnohdy útočištěm právě nepřátel lidové demokracie, nepřátel lidové správy a lidové justice, aby ve spleti těchto nesrozumitelných a neživotných norem brzdili náš veřejný život, naše národní hospodářství a všechny vymoženosti národní a demokratické revoluce. Nezapomínejme na to, že celý právní a administrativní systém prodělal všechny společenské a hospodářské změny a tak od té soustavy landsknechtů až po důmyslný a složitý hierarchický aparát sloužil tu jako nástroj těch, kteří ovládali a vykořisťovali.

A toto prostředí a ten způsob, systém celé veřejné správy, to je také to, co je třeba na prahu dvouletky odstranit. Musíme překonat tento systém a dáti možnost poctivým a odpovědným úředníkům, aby mohli plnit řádně své povinnosti. Proč se divíme mnohdy, že mladý a schopný člověk stává se časem přes svůj elán, svou schopnost a své úmysly záhy byrokratem? Pracuje pilné, mnohdy přes čas, ale nikdy netvoří tvůrčí práci, jeho práce není užitečná, není produktivní, nemá smysl, poněvadž úřaduje, zas úřaduje, popisuje archy papíru, postupuje věc z oddělení do oddělení, ale nerozhoduje včas, rychle a iniciativně. A na konec pranic mu nezáleží, že jeho práce postrádá budovatelskou náplň, že stát je při tom okrádán o finance a lid sužován ztrátou času a právní nejistotou. A kdo se za tím skrývá? Za tím se skrývá zaostalý právní řád, zaostalý administrativní systém, který neslouží dnešní době. A proto depurace našeho právního řádu bude stejnou měrou směřovati jak proti zaostalému právnímu řádu, tak proti systému celého úřadování.

Voláme proto po depuraci právního řádu nejen v zájmu občanů, ale i v zájmu poctivých, pracovitých a schopných úředníků a soudců. Oni sami mnohdy vidí nesmyslnost takového úřadování, ale jsou bezmocní proti předpisům, které slepě trvají na výkonu služební povinnosti. Proto nápravu uděláme jen tehdy, když odstraníme všechny staré předpisy, když nebudeme již záplatovati, ale uděláme generální pořádek.

Předseda vlády uvedl v otázce modernisace a decentralisace správy jednu větu: "My jsme dosud nalévali nové víno do starých měchů. Nyní již nastal svrchovaný čas, abychom tomuto přechodnému stavu učinili konec, a to také bude jedním z hlavních úkolů ústavodárného Národního shromáždění."

Proto je třeba, hledáme-li úsporu v rozpočtu, hledat také cesty, abychom ušetřili ve státní správě na této základně, na základně depurace právního řádu a zjednodušení administrativního systému. (Předsednictví se ujal předseda David.)

Jestliže toto učiníme, s novým duchem právního řádu objevíme také soutěž o pravou iniciativu, zájem o nové pracovní methody, pohotovost a odpovědnost. Nový pracovní řád odstraní také mnohé pohodlí kotvící v t. zv. zaběhanosti, odkryje neschopnost, nepohotovost a nezájem o obecný prospěch u mnohých našich odpovědných úředníků.

A co víc, nový právní řád, jasný a srozumitelný, vyzdvihne přímou a osobní odpovědnost a postaví veškerou veřejnou správu pod širší kontrolu našeho lidu. Z toho všeho tedy jasně plyne: Konflikt mezi lidem a mezi výkonem práva, byrokratismus ve své nejhlubší formě neodstraníme, jestliže stávající normy budeme jen novelisovat a nenahradíme-li je skutečně novými lidovými normami, které nebudou se odvolávat na desítky paragrafů kde kterých norem, ale které budou mluviti k lidu jasně a srozumitelně.

A proto na prahu dvouletky, při vstupu do nového rozpočtového roku je také povinností ministerstva spravedlnosti a všech legislativních oddělení, aby při úvaze a při plnění zásady pracovat a spořit tvořily a pracovaly na nové soustavě, na novém právním řádu, který by uspokojil zájmy a potřeby lidu této země.

My však máme určité obavy, obavy z našich byrokratů. A tu je třeba říci několik slov našim legislativním oddělením. Ne všichni právníci, ať již jsou to vědci nebo praktikové, nekompromisně si uvědomují, že stojíme na přelomu dvou společenských řádů. Nepochopí budovatelské dílo naší národní a demokratické revoluce ti, kteří včas a poctivě nesoustředí pozornost ke společenským proměnám, jimiž prochází národ, stát a svět. Společenský i právní řád uskutečňuje se jen v lidech a lidmi a proto jen pravdivá představa o životě je zárukou porozumění tomu, co bylo životem vytvořeno a co životu má sloužit. Je proto třeba překonat zkušenost právní, jak ji ovládala římská jurisprudence a jak ji vestavila v myšlení lidu společenská výchova individualisticky založeného právního řádu. Podstata práva dneška vězí v sociálním pochopení společenské soustavy a jejich změn. A tak jen ostrý pohled na život a klidný rozum uvádějí občana k velikým stupňům stavby právního řádu, který se klene nad společenskou soustavou jako stavba vystužovaná změnami naší národní a demokratické revoluce. Nechceme-li se spokojiti s právem v té podobě a tváři, jak ji ustrojila římská jurisprudence, a chceme-li nalézti podstatu práva vůbec, musíme proniknouti předivem myšlení a vývoje společenského řádu a nalézti prameny činnosti, které dávají životu i právu společný obsah a uvádí všechny jevy společenské do pohybu vpřed a vzhůru. Neboť porozumění nějakému společenskému zaměření znamená víc, než pochopiti gramatický a právnický smysl slov. Chtějí-li tedy služebníci práva, soudcové, vědci a veřejní úředníci splniti úkoly, které vyjadřuje vládní program, nesmějí přistupovati k věcem, jevům i právním poměrům s představou, která byla dána římskoprávním myšlením, nýbrž musí poznati kořeny společenského řádu vůbec, aniž by byli spoutáni organicky vybudovaným systémem a logikou vybudovaných pojmů potřebných k juristickému chápání základních vztahů individualisticky založeného právního řádu. I právníci musí se vyrovnati s touto oblastí společenských proměn již proto, aby pronikli ke kořenům národního a společenského bytí a nalezli prvé základy nadstavby právního řádu. Jen ten, kdo pozornost právní orientuje sociologicky, pochopí nástup produktivních sil do společenského života, a přihlížíme-li pak k právu jako historickému faktu, nemůžeme nechat nepovšimnuty hospodářské poměry v jejich výrobních a spotřebních formách a s jejich vlivem na společenský řád a hospodářský pořádek. A poněvadž pak v materielních poměrech výrobních a spotřebních spočívá podstata společenského řádu, je také i forma právního řádu dána formou hospodářského řádu. A tak úsilí naší právní vědy, našich legislativců dostává usměrnění i příkaz k vybudování takového řádu, který by zaručoval každému spravedlivý podíl na vyrobených statcích podle jeho schopností a který by odstraňoval rozdvojení lidské společnosti na třídu vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Nelze zkoumati společenský život očima světa, který se již přežil, a proto nelze aplikovati staré poučky v životě, který spěje k socialismu, nepochopí-li se společenský život, jak vykvasil v národní a demokratické revoluci, a uvízne-li se v tradičních individualistických poutech.

I jevy našeho života právního je nutno zkoumat s hlediska jejich souvislosti, jejich pohybu, změny a vývoje, jejich odumírání, neboť tvůrčím zůstává jen to, co vzniká a co se vyvíjí. A proto chybuje ten, kdo by náš právní život chtěl stavět tak, že by chápal to jako prosté opakování něčeho, co už tu bylo. Nepochopí dnešní proces ten, kdo zapomíná, že tyto změny vznikly na národní a demokratické revoluci, že vznikly zákonité a nevznikly náhodně.

Proto, máme-li my dnes na prahu dvouletky vyrovnati se při rozpočtové úvaze se systémem naší veřejné správy a justice, musíme vytknout, že chybuje každý, kdo by chtěl hodnotit náš právní řád a společenské i právní proměny vedle toho, s hlediska nějaké bývalé spravedlnosti nebo bývalého právního řádu, neboť porozumí mu jenom ten, kdo je si vědom, že tu jsou nové podmínky, které vytvářejí nový právní řád, kdo chápe, že neexistují neotřesitelné společenské pořádky a také neotřesitelné právní pořádky.

Zůstává tedy úkolem ministerstva spravedlnosti a legislativních oddílem, aby při kontrole a při budování veřejné státní správy, při budování soustavy justiční správy a při vytváření našeho nového právního řádu uvědomily si jedno: Lid stal se budovatelem a hospodářem tohoto státu, a má-li zůstat také právo strážcem lidové-demokratického řádu, má-li býti základnou jeho růstu a také jeho oporou, pak i naše právo musí býti výrazem toho, že lid je zdrojem nejen moci, ale také práva. (Hlučný potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. dr Janu Stránskému.

Posl. dr Jan Stránský: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Tak jako všechny ostatní části našeho rozpočtu, byla i rozpočtová kapitola našeho zahraničního ministerstva pečlivě prodiskutována zástupci Národní fronty i našim parlamentním rozpočtovým výborem a moje strana bude pro ni hlasovat. Víme, že se na ní nic nebude a ani nemůže měnit. Nechci se proto dovolávat vaší pozornosti k prostému opakování číselných položek, které jsou již dohodnuty, a pokusím se raději připomenout a zdůraznit některé skutečnosti, které si nad touto rozpočtovou kapitolou uvědomujeme a kterým dodávají události ve světě větší a větší aktuálnosti.

Je jistě přirozené, že se u nás zahraniční politika stává opět předmětem zájmu širokých lidových vrstev. Zkušenosti z dob naší první republiky nás naučily, že všechno, co se děje kdekoliv ve světě, dotkne se dřív nebo později svými důsledky naší vlastní země. Ale i kdybychom neměli tohoto vědomí vzájemné závislosti mezi státy a národy, stejně bychom dnes musili pozorně a krok za krokem sledovat vývoj mezinárodního dění. Vstoupili jsme totiž spolu s ostatními národy, které se zúčastnily války, do onoho stadia, kdy mají být řadou mezinárodních jednání a mezinárodních konferencí položeny základy nového mezinárodního uspořádání a nového míru. To už je něco, co se nás týká přímo a bezprostředně nejen proto, že jako jeden ze států válčících a vítězných uplatňujeme nyní svoje právo na spoluvytváření tohoto nového mezinárodního řádu, ale především proto, že tak jako ostatní členové vítězného spojeneckého souručenství uplatňujeme také my určité požadavky, kterými chceme odčinit staré křivdy a kterými chceme zajistit svoji národní, hospodářskou a politickou bezpečnost lépe, než byla zajištěna před válkou.

Myslím, že by bylo předčasné a také nespravedlivé vůči představitelům našeho zahraničního ministerstva dělat již nyní bilanci toho, čeho jsme na mezinárodním poli zatím dosáhli anebo nedosáhli. Zatím máme za sebou jen první mírovou konferenci - totiž pařížskou - a ani tato konference nerozhodla ještě s konečnou platností o hlavním požadavku, který jsme ji předložili, totiž o odsunu maďarské menšiny ze Slovenska. Otázka maďarského odsunu zůstává i nadále otevřena a nepochybujeme o tom, že naše vláda bude pokračovat ve svém úsilí o kladné vyřešení tohoto problému, opírajíc se o věrnou pomoc, kterou nám v této věci poskytli naši sovětští spojenci, a snažíc se zároveň změniti v náš prospěch dosavadní nepříznivé stanovisko západních velmocí. (Potlesk.)

Jsme tedy teprve na samém začátku řady mezinárodních jednání, která se nás budou dotýkat, ať přímo nebo nepřímo. Zatím jsme měli příležitost si ověřit, že naše základní politická linie je správná. Německo, i když bylo vojensky i hospodářsky rozdrceno, zůstává naším sousedem, a čím déle trvá nejistota o jeho budoucnosti, tím jasněji si uvědomujeme, jak krátkodechá a slepá by byla každá politika, která by nehledala především záruku proti možné obnově německé útočnosti. Československo má dnes takovou záruku. Má ji ve spojenecké smlouvě, kterou náš president a naše londýnská vláda sjednali s naším slovanským sousedem - Sovětským svazem. (Potlesk.) Máme dnes touto smlouvou krytá záda, nemusíme se už bát o svou holou existenci a můžeme proto svoji posici ve světě budovat konečně s pocitem pevné půdy pod nohama. Ale přesto ve chvíli, kdy předstupujeme před mezinárodní forum, abychom si na něm vymohli svoje požadavky, cítíme - tak jako tomu bylo v Paříži - že naše postavení není nijak snadné a že si každý svůj úspěch musíme těžce a pracně zasloužit. Nechci dnes vznášet otázku, do jaké míry jsme si sami vlastní vinou zvětšili obtíže svého postavení. Ať je tomu jakkoliv, zůstává, myslím, nespornou skutečností, že hlavním pramenem většiny našich nesnází je dnešní neurovnaný stav ve světě; ve světě, ve kterém malé státy hrají jen podřadnou roli - a my jsme také jen jedním z těch malých států - a v němž v závodění velmocí a v jejich vzájemné nevraživosti hlas malých národů, bohužel, zaniká. Za války jsme my všichni, kdo jsme byli v táboře spojenců, bojovali za něco, o čem jsme věřili, že jsou to naše svatá práva. Dnes vidíme, že svatá práva může mít jen velmoc, kdežto malý stát smí mít nanejvýš požadavky, a jejich splnění si musí nejen pracně vybojovat, ale obyčejně také draze zaplatit.

Jestliže mluvím o našich vlastních požadavcích, o jejichž splnění budeme v brzké budoucnosti usilovat, mám tím na mysli především určité specifické požadavky územní: totiž ty, které jsme vznesli vůči poraženému Německu v memorandu, jimž se v dubnu t. r. obrátila naše vláda na čtyři velmoci a v němž se vedle menších hraničních úprav domáhá také navrácení území, která nám byla kdysi uloupena Pruskem: Kladska, Hlubčicka a Ratibořska. (Potlesk.) Pokud je mi známo, žádná z velmocí se dosud k tomuto memorandu nijak oficiálně nevyslovila. Víme však z tiskových zpráv, že se právě v těchto dnech konají v Americe předběžné porady o německé mírové smlouvě a tím i o hranicích budoucího Německa a že tedy brzy půjde i o tento náš požadavek. Ale blížící se konference o Německu, to není bohužel to jediné, čím se věc Kladska, Hlubčicka a Ratibořska aktualisuje. Snad ještě větší aktuálnosti - aktuálnosti tragické a hrozivé zároveň - dostává se jim událostmi, které se právě v posledních měsících a týdnech v těchto oblastech odehrávají.

Paní a pánové, kdo z vás byl v poslední době na Náchodsku, Žamberecku nebo na Opavsku, ten ví dobře, co mám na mysli: ví, že naši čeští lidé na protilehlé straně hranic žijí pod terorem, který se právě v poslední době zostřil; že k tisícům těch, kdo už byli z Kladska, Hlubčicka a Ratibořska vyhnáni - vyhnáni jako psanci, nejhrubším násilím, aniž jim bylo dovoleno vzít s sebou i jen nejnutnější životní potřeby - že k těmto tisícům přibývají denně nové desítky a stovky nových psanců. Tito lidé k nám přicházejí vyhladovělí, otrhaní, zmučení se stopami bití a týrání na těle. Sám jsem mluvil s desítkami mužů, kteří strávili dlouhé měsíce ve vězení jen proto, že se hlásili k své české národnosti; s ženami, které k nám prchaly z koncentračních táborů, jejichž hrůzy nebyly o nic menší než hrůzy koncentračních táborů fašistického Německa; viděl jsem děti, které se dodnes bázlivě ohlížejí, než se odváží promluvit česky, ze strachu, aby je někdo neuhodil. A věřte, prosím, že to, co zde uvádím, není žádná propaganda a žádné zveličování. Jsou to skutečnosti opřené nejen o vlastní zkušenost, ale i o hlášení našich bezpečnostních orgánů, národních výborů z našeho pohraničí a sociálních institucí, které se těchto ubožáků ujímají. Zatím co my se ve šťastném Československu pouštíme do velikého díla svobodné výstavby, několik kilometrů od našich hranic, na území, které je historicky i ethnicky územím českým, zápasí naši bratři nejen o svá národní práva, ale i o ta nejzákladnější práva každého jednotlivce a o svoji nejvlastnější existenci. Ten, kdo zná míru a hloubku jejich utrpení, ten na ně nemůže vzpomínat bez palčivého pocitu hanby. My v českých zemích a na Slovensku jsme se své svobody dočkali, ale naši bratři v Kladsku, Hlubčicku a Ratibořsku o ni dodnes marně bojují. Změnil se jejich utiskovatel, ale jejich útisk se nezměnil. A jestliže se jim nedostane rychlé a účinné pomoci, stihne i je stejný osud, který nám z tolika větví našeho národa na hornoslezské a saské straně hranic zachoval všeho všudy jen česká jména na hřbitovních pomnících.

Kdyby se, paní a pánové, náš požadavek na vrácení Kladska, Hlubčicka a Ratibořska dotýkal svými důsledky jen Německa, byla by naše posice jednodušší a snadnější, než je ve skutečnosti. Vůči poraženému a nepřátelskému Německu nemusíme mít žádných ohledů. Ale ve skutečnosti nejsou území, o která nám jde, součástí zbytků někdejší německé říše; jsou ve správě Polska. A tím se tedy náš požadavek stává předmětem sporu a to nikoliv jen sporu mezi námi a německým nepřítelem, ale i mezi námi a Polskem; Polskem, o jehož přátelství upřímně usilujeme; Polskem, které má s námi příbuzný režim - aspoň podle jména - a které spolu s námi náleží do velké rodiny slovanských národů; Polskem, které bude vždy znovu a znovu ohrožováno stejným německým nebezpečím, jímž jsme ohrožováni i my, a které, tak jako my, nalezlo záruku své bezpečnosti v úzké spolupráci se svým velikým slovanským sousedem na východě.

Jistě se nemýlím, jestliže věřím, že slova o žádoucím přátelství mezi Československem a Polskem nejsou pro nikoho z nás pouhou frází. Víme všichni, jak poctivě a cílevědomě usiloval už v dobách první republiky o toto přátelství náš tehdejší zahraniční ministr a dnešní president, a víme také, že v tomto úsilí pokračovala pod jeho vedením i naše zahraniční vláda právě tak, jako v něm pokračuje naše vláda dnešní. Je to úsilí, které se zcela nepochybně vždy opíralo o vůli našeho lidu a které mělo vždy stejně nepochybně kladný ohlas v širokých vrstvách lidu polského. Ti z nás, kdo po okupaci Československa odcházeli ilegálně přes polské hranice, jisté nikdy nezapomenou pomoci, které se jim tehdy dostávalo ne od polských úřadů, ale právě od tohoto polského lidu od polského lidu, který viděl dál než tehdejší fašistická vláda a který odsuzoval její protičeskoslovenskou a protisovětskou politiku. Je proto tím tragičtější, že ani dnes se toto naše úsilí dosud nedopracovalo takových výsledků, jakých by si svou upřímností zasloužilo, a je tím smutnější, že s otázkou Kladska, Hlubčicka a Ratibořska vynořilo se mezi námi a Poláky cosi na způsob nového jablka sváru.