Chcem spomenúť len napríklad našu tlačovú
bezradnosť, akej sme boli svedkami práve za parížskych
rokovaní. Spomeňte si, ako sa pertraktoval náš
problém reslovakizačný. A predsa nevedeli
sme, aké stanovisko rýchlo zaujať, aby sme
nepoškodili práve našich parlamentárov
v Paríži. Ja, prosím, nechcem napádať,
nechcem na nikoho útočiť, som si vedomý
a zodpovedný toho, že práve Ministerstvo zahraničných
vecí vykonalo v čase 18 mesiacov dosť, vykonalo,
by som povedal, viac, ako sa dalo čakať. Veď
stačí len uvážiť situáciu,
aká tu bola pred rokom. Prosím, stačí
si len prelistovať zahraničné noviny, z akého
aspektu posudzovali našu situáciu, výdobytky
našej revolúcie. Ja viem, že sa vykonalo moc;
veď vyriešil sa problém nemecký, naviadzaly
sa a prehĺbily dobré styky se Sväzom socialistických
sovietskych republík.
Nechcem povedať, že by sme už mali najlepšie
styky so Západom, ale som presvedčený, že
i tieto styky sú korektné a aspoň uspokojivé.
Dnes náš diplomatický aparát je prirodzene
postavený pred ťažký problém, ako
to bolo v minulých dvadsiatich rokoch. Veď všetci,
ktorí sme sledovali politickú a diplomatickú
líniu pána prezidenta dr Eduarda Beneša,
vieme, že sa vyčerpávala väčšinou
v uhájení štátnej celistvosti. Dnešný
zahraničný aparát nadto má oveľa
ťažšiu úlohu. Je tu ešte nový
problém, je to zmena štruktúry, by som povedal,
v smysle socialistickom, revolučnom, akú sme previedli.
To, že západné štáty dnes ešte
nepozerajú na nás s porozumením, neznamená,
že keď budeme mať dobrých diplomatov, osvedčených
pracovníkov a znamenitých vlastencov, ktorí
im to vysvetlia a presvedčia ich o tom, že sme mnohé
veci urobiť museli, že by nás nepochopili a že
by v budúcnosti s našou sociálnou reorganizáciou
nesúhlasili.
Ďalej by som chcel zdôrazniť, a to sa týka
samotného rozpočtu Ministerstva zahraničných
vecí, že už v minulej republike, ba i teraz sa
veľmi často hovorí, že toto ministerstvo
je luxusom pre malý štát. To by sme nemohli
povedať, veď, ak by sme percentuálne porovnávali
výdavky Ministerstva zahraničných vecí
s výdavkami ministerstiev iných, videli by sme,
že rozpočtová cifra 385,753.000 Kčs,
teda proti lanskému roku iba o 9 miliónov, t. j.
asi o 2.7 % väčšia, nie je ničím
strašným, keď vidíme, že musíme
byť reprezentovaní v zahraničí a okrem
toho v Organizácii spojených národov a inde,
ktoré organizácie rovnako nás považujú
za prispievateľov do pokladnice na úhradu týchto
organizácií.
Chcem však s tohto miesta zdôrazniť, aby sme aj
úradníkov, ktorých delegujeme do zahraničia,
dobre platili. Musíme dobre uvážiť všetky
menové podmienky, s akými tam musia zápasiť.
Vieme najlepšie, že práve mnohí z týchto
exponovaných činiteľov si privyrábajú
rôznym, a nechcem povedať najčestnejším
spôsobom len proto, lebo nie sú dostatočne
platení. Aká ujma je to potom na našej reprezentácii
a na našom dobrom mene, zaiste nemusím zo široka
rozeberať.
Rovnako nechcem povedať, že počet zamestnancov
Ministerstva zahraničných vecí by bol veľký.
Ráčte, panie a páni, uvážiť,
že v r. 1938 sme mali 1. 166 úradníkov a v
r. 1947 ich máme 1.402. Teda veľkosť a šírka
aparátu by nebola značná. Horšie však
je to, že nie je tu jednotnosti, že nie je tu jednotnej,
aby som povedal, jednoznačnej organizácie. Roztrieštenosť
diplomatických zástupcov, pokiaľ ide o tzv.
atašé či už kultúrnych, informačných,
pôdohospodárskych, a ako pán kolega predrečník
povedal, ešte i sociálnych a priemyslových,
neprospieva asi nášmu štátu, lebo pravdepodobne
cudzina nás posudzuje i podľa tejto roztrieštenosti
a usudzuje tak i na našu vnútornú politiku.
Prihováral by som sa za to, aby do zahraničia posielalo
ľudí len Ministerstvo zahraničných vecí,
pravda, po dohode s inými rezortmi. (Potlesk.)
Ďalej by som sa chcel zmieniť o otázke Slovákov,
ako oni reprezentujú a zastupujú na miestach Ministerstva
zahraničných vecí a v úradoch v cudzine.
A tu vítam článok týždenníka
"Obzory", ktorý v 49. čísle zo
7. decembra na 171. stránke napísal o Slovákoch
a zahraničnom zastúpení toto:
"Nicméně v této souvislosti nemůžeme
zase ovšem s české strany nepoukázat
na značnou nespravedlivost při obsazování
nejvyšších míst v cizině, jak to
nesprávně na úkor práv českých
praktikuje ministerstvo zahraničních věcí.
Podívejme se na př. na naše zastoupení
v nejdůležitějších západních
zemích. Tři velvyslanecká místa v
USA, velvyslanec ve Washingtoně dr. Juraj Slávik
(Slovák), zástupce Československé
republiky u Organisace spojených národů v
New Yorku Papánek (Slovák), zástupce Československé
republiky v generálním sekretariátě
Organisace spojených národů Krno (Slovák).
Ostatní vyslanecká místa na západě:
Velvyslanec v Paříži nově navržen
Slovák, Brusel: Rakšány (Slovák), Buenos
Aires: navržen Slovák, Řím: Paulíny-Tóth
(Slovák), Chicago: konsul Krno (Slovák). "Toľko
týždenník "Obzory".
Som presvedčený, že tu nešlo o nejakú
zlomyseľnosť, avšak aby sme presne videli na koreň
veci, niektoré tieto údaje si dovolím uviesť
na pravú mieru. Tak podľa stavu k 30. decembru 1946
má Československá republika 6 veľvyslanectiev,
z ktorých iba jedno vedie Slovák (Washington-Slávik).
Máme 30 vyslanectiev a z nich iba dve vedú Slováci
(Rím-dr Paulíny-Tóth, Brusel-dr Dezider Rakšány).
Máme 13 generálnych konzulátov a tam je len
jeden Slovák, a to Ing. Gejza Krno, konzul v Chicagu. Máme
11 konzulátov, na ktorých Slováci participujú
3 konzulmi: dr Herman Klačko, Bombay, dr Jozef Omiliak,
Marseille a dr Pavol Bukovinský, Lille. Máme 3 delegácie,
a to delegácie československej vlády pri
Spojeneckej kontrolnej komisii v Budapešti, úrad politickej
zástupcu Československej republiky v Rakúsku,
úrad československého delegáta pri
Organizácii spojených národov v New-Yorku,
iba tento vedie Slovák, spomínaný vyslanec
Papánek. Ďalej máme 3 misie v Nemecku, v ktorých
ani jeden Slovák nie je zastúpený. Stav na
Ministerstve zahraničných vecí: Osobitné
odbory, resp. oddelenia: Generálny sekretariát odd.
"A" - Kabinet. Odd. "P" - Diplomatický
protokol, oddelenie "B" - Šifra. Počet prednostenských
miest: 4, z toho Slováci ani jeden.
Odbory: I.-VI.: Počet prednostenských miest: 6,
z toho Slováci zasa ani jeden. Počet zástupcov
prednostov odborov: 7, z toho Slováci 2 (dr Palic v I.
odb. a dr Kunoši v IV. odb.). Odd. "M" - Mierové
- vedie Slovák dr Hajdu. Subkomisia pre finančné,
hospodárske, sociálne a dopravné otázky,
vedie Čiech. Odd. "Š" (restitučné
a reparačné) - vedie Čech. Úhrnný
počet ďalších oddelení 41, z nich
4 prednostovia Slováci.
Námietka, že niet dosť kvalifikovaných
Slovákov, azda neobstojí. Tých, čo
sú, treba povýšiť do vyšších
platových stupníc, aby aj primeranými hodnosťami
mohli reprezentovať miesta, ktoré by vedeli zastať.
Zatiaľ však vidieť opak. Mnohí Slováci
nedosiahli ešte postavenia, aké mali v štátnej
službe pred vstupom na Ministerstvo zahraničných
vecí. Slovenskí zamestnanci Ministerstva zahraničných
vecí sa ponosujú, že úradná byrokracia
ich nepripúšťa zámerne k ničomu,
nedáva sa im možnosť sa vyškoliť a
nedáva sa im nijaká kompetencia.
Generálny sekretariát, kde sa sústreďuje
celá agenda a kde sa pripravujú rozličné
návrhy, nie je vôbec obsadený Slovákmi,
až na dr Goldstückera. U slovenského úradníctva
Ministerstva zahraničných vecí prevláda
presvedčenie, že sa mu asi dosť nedôveruje.
Menovacie dekréty za rok 1945, hoci bolo sľúbené,
že budú vystavené do konca minulého
roku, neboly ešte vyhotovené.
Ďalej by som mal pripomienku k zamestnávaniu našich
zahraničných vojakov, ktorí sa zúčastnili
zahraničného odboja, to nie z nejakých osobných
alebo iných príčin, ale z úprimného
presvedčenia bojovať za tento štát, za
túto republiku.
Panie a pánovia! Mnohí iste poznáte prípad
a počuli o ňom, že naši mladí chlapci,
ktorí v roku 1938, 1939 a 1940 odišli na Stredný
Východ alebo inde, dnes z penzie alebo renty 350 Kčs
nemôžu vyžiť. Je smutným svedectvom,
ako mnohý z týchto mladých invalidov musí
predávať zápalky. Nie je to dôstojné
ani na nich, ale nebojím sa povedať, že v prvom
rade na nás a v prvom rade na úradoch, ktoré
rôzne nižšie miesta, teda zriadencov alebo konceptné
miesta, obsadzujú. Ti chlapci, ktorí vedeli obetovať
šesť, sedem rokov v zahraničí, iste by
vykonali veľmi dobré služby v zahraničí,
vedeli by sa uplatniť a boli by zaiste složkou, o ktorej
by sme nemuseli tak hovoriť, ako sa o nich zmienil predchádzajúci
rečník, pán kolega Erban.
Ďalej boly tu výčitky zvlášť
v našom rozpočtovom výbore, a to so všetkých
strán, počínajúc pánom dr Bartuškom,
Skaunica, Valu, Batkovej-Žáčkovej a nášho
kolegu Vibocha. V zahraničí je zlé ovzdušie.
My sme si na mnohých miestach nevedeli získať
našu menšinu. Naši diplomati si veľmi často
pletú pojem služobníka a pána. Podľa
mňa ani predstava diplomata, panie a pánovia, nie
je iba cylinder, čierny motýlok, tvrdý golier,
frak a lak. Ale diplomat má dve tváre. Jednou tvárou
reprezentuje a druhou musí získavať, musí
byť otcom celej československej kolónie, musí
sa starať o ňu, musí jej pomáhať
nielen v radostiach, ale aj v trápení. Som presvedčený,
že naši diplomati by potrebovali určité
množstvo čo do vzdelania pedagogického. Som
presvedčený, že taký diplomat má
byť pre kolóniu nielen magnetom všetkých
československých sŕdc, ale aj polárkou,
ktorá určuje smer, má byť majákom
v rozbúrenom mori chladnej cudziny, aby ľud vedel,
čo sa u nás robí, ako to robíme, ako
žijeme, ako sa správame. Menovite táto otázka
sa dotýka nás Slovákov, ktorí máme
celú tretinu národa za morom. Dnes sa vytýka,
možno oprávnene, možno menej oprávnene,
že naši americkí Slováci ešte nenašli
dobrý a srdečný pomer k našej vlasti.
Ale, panie a pánovia, ja sa vás pýtam, či
je to len ich vina, či netreba tú vinu pripísať
i nám a našim diplomatickým zástupcom?
Staráme se o nich? Chodíme medzi nich, presvedčujeme
ich o našich sociálnych, hospodárskych a kultúrnych
reformách? Chodia naši diplomati medzi nich do baní,
do pracovných závodov, do obchodov a škôl?
Myslím, že takýchto prípadov sa stalo
málo. Ak si ten diplomat myslí, že je tam len
pánom, tak je to veľmi pomýlená diplomacia
a politika. Takáto politika neprospieva ani vnútropolitickej
konštelácii, ani zahraničnej reprezentácii
vonku. Som presvedčený, že na diplomatov sa
vzťahuje výrok Ruskinov, že život bez práce
je zločin a práca bez umenia a vychovateľstva
je zverskosťou. A preto žiadam, aby vyslovený
problém bol práve v dvojročnici, ktorú
chystáme a o ktorú sa opierame, rovnako realizovaný
i na dorast diplomatický, ktorý v budúcnosti
má odísť tam, aby osvetlil a priblížil
našu vetev a našu krv, ktorá sa nachádza
v cudzine, s nami.
Ďalej rovnako by som sa pripojil k názoru, že
treba nielen rečami, ale aj filmom, rôznymi výstavami
a inými akciami upozorňovať našich krajanov
na to, ako tu žijeme, čo robíme, s čím
zápasíme a najmä kde víťazíme.
Dnes nám nestačí odsudzovať a hľadať
chyby u krajanov v zahraničí. Treba sa k nim priblížiť,
ale priblížiť národne. Preto by som bol
za to, aby každý, kto vstúpi do diplomatickej
služby, vzdal sa akejkoľvek politickej príslušnosti,
akéhokoľvek partajníctva, akejkoľvek politickej
ideologie. Kto vstupuje do brán Černinského
paláca, už pred tou bránou by si mal povedať,
že politické presvedčenie necháva tu
a sebou berie iba národné presvedčenie, pocit
štátnej zodpovednosti, pocit lásky nie k domovu,
ale k tým, čo sú v zahraničí
a ktorí sú na túto lásku odkázaní.
(Potlesk.)
Tým končím svoj referát a menom Demokratickej
strany prehlasujem, že prijímame tento rozpočet,
ale žiadame, aby sa naša diplomacia v tom smere, ako
som načrtol, zlepšila a aby tak osvedčila tú
československú jednotu i na poli zahraničnom.
Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan posl. dr Kokeš, kterému uděluji
slovo.
Posl. dr Kokeš: Slavné ústavodárné
Národní shromáždění, paní
a pánové!
Dne 25. října t. r. byl odhlasován ústavodárným
Národním shromážděním
zákon o dvouletém budovatelském plánu.
Při jeho projednávání i při
jeho odhlasování jsme si byli všichni vědomi
nejenom jeho hospodářských a politických
příčin a důsledků, nýbrž
i těch těžkostí, s nimiž se při
jeho uskutečňování setkáme.
Jsou nám známy všechny příčiny,
které nás přivedly k národní
katastrofě a k okupaci a které jsou příčinou
i našich poválečných hospodářských
těžkostí. Jsou nám rovněž
známy hospodářské těžkosti
ostatního světa a důsledky hrozné
světové války, do které všechny
národy Evropy i ostatní svět přivedl
největší nepřítel lidstva, civilisace
a pokroku - fašismus.
Náš stát, právě tak jako ostatní
zruinovaná Evropa, dostává se pozvolna do
mírových dob a neustále si musíme
připomínat, že máme před sebou
ještě velký kus cesty neschůdné
a přeplněné překážkami
a potížemi. Náš stát je jedním
z prvních, který se cílevědomě
dostává z bídy a chaosu, do kterého
jej strhl německý fašismus. Hledáme
cestu k lepšímu a šťastnějšímu
zítřku a všichni jsme nakonec odhlasováním
dvouletého budovatelského plánu slavnostně
potvrdili, že cestou do lepších časů
obou našich národů jest budovatelské
úsilí a práce, požadovaná dvouletým
plánem. Při jeho odhlasování byly
zde proneseny řeči, které vyjadřovaly
mínění i přesvědčení
našeho lidu, že jedině dvouletý budovatelský
plán je oním prostředkem, který přivede
oba naše národy, český i slovenský,
k šťastnému životu v opravdu svobodné
vlasti. Již tehdy byla zde připomenuta různá
opatření, která budou nutná k zajištění
včasného splnění dvouletého
plánu a k zajištění předpokladů,
na nichž byl dvouletý plán vypracován.
Mezi jinými zde bylo uváděno zvýšení
pracovní morálky, zařazení do výrobního
procesu všech, kteří se štítí
práce a neuvědomili si, že se již nepracuje
na německé okupanty, nýbrž pro národ,
a konečně zneškodnění sabotérů,
podporovaných naší domácí i zahraniční
reakcí, jakož i podvázání všeho
černého obchodu. Byli jsme si tehdy vědomi,
že všechna tato opatření musí býti
provedena, aby byly splněny předpoklady a aby těm
milionům poctivě pracujících v továrnách,
na polích, v dílnách i v kancelářích
byla zákonem podána pomocná ruka při
plnění dvouletého plánu.
Při uvádění těchto opatření
každý z nás si uvědomoval, že tato
prohlášení jsou myšlena velmi vážně
a že také opravdu a důsledně budou prováděna.
Nesmí se v lidové demokracii československé
opakovati zjev první republiky, že dávala prohlášení
a slibovalo se lidu, ale na konec se sliby nedodržovaly.
Náš lid věří svému presidentu,
věří své vládě i Národnímu
shromáždění a je přesvědčen,
že všechny příslušné orgány
a instituce se přičiní, aby bylo zajištěno
splnění dvouletého plánu.
Každý z nás si již tehdy měl uvědomiti,
kdo bude všechna tato opatření prováděti,
a počítati s tím, že orgánům,
které budou tato opatření prováděti,
musíme dáti vše, co zaručí úspěšné
splnění úkolů. Všem nám
záleží na tom, aby dvouletý budovatelský
plán byl splněn na 100 % a pokud možno v kratší
době, než je stanoveno. Jednou z nejzákladnějších
podmínek úspěchu při budování
je zabezpečení klidu a pořádku u nás
v republice, ve všech obcích i okresech, v továrnách
i na pracovištích. Musíme si býti vědomi
toho, že ještě nikdy a nikde na světě
nebylo dosaženo velkých hospodářských
úspěchů v době neklidu a nepořádku.
Pro náš dvouletý plán potřebujeme
nutně nejenom těsné spolupráce všech
složek obou našich národů, nýbrž
jistotu všech pracujících, že o jejich
osobní bezpečnost, jakož i o bezpečnost
našeho státu je dobře postaráno. Má-li
dělník, konstruktér anebo úředník
v továrně usilovně pracovat a celé
jeho myšlení a jednání býti zaměřeno
k plnění úkolů jemu uložených,
pak musí míti jistotu, že nehrozí nebezpečí,
že podnik lehne popelem, zapálen zločinnou
rukou žháře vyslaného domácí
nebo cizí reakcí. Rovněž náš
rolník potřebuje pro svou práci pocitu bezpečnosti
před kriminálními živly a před
traviči studní, kteří šeptanou
propagandou chtějí dosíci, aby náš
lid nedůvěřoval své vládě
a lidovým orgánům, a úplně
po fašistickém způsobu by chtěli rozleptávati
důvěru našeho lidu v lidovou demokracii.
Každému, kdo opravdu miluje naši lidově
demokratickou republiku Československou, musí záležeti
na tom, aby naše vnitřní bezpečnost
státu byla co nejpevnější a nejsilnější
a aby všem orgánům, ručícím
za tuto bezpečnost, bylo dáno vše, čeho
je k udržení této bezpečnosti zapotřebí.
Nejprve si musíme býti všichni vědomi
toho, že jedině vybudováním opravdu
lidově demokratické vnitřní bezpečnosti
zajistíme lidovou demokracii samu a znemožníme
pro budoucno, aby orgánů vnitřní bezpečnosti
bylo kdykoliv použito proti lidu a národu.
Při projednávání finančního
zákona na rok 1947, kap. 6, Ministerstvo vnitra, chtěl
bych se dotknouti některých otázek, souvisících
s naší vnitřní státní
bezpečností. Byla a je zde kritika jednotlivých
výdajových položek, a některým
pánům poslancům se zdály výdaje
na naší vnitřní bezpečnost příliš
veliké. Jako hospodáři máme povinnost
se státními penězi hospodařiti dobře
a býti dobrými hospodáři. Bylo by
však chybou, kdybychom chtěli šetřiti
na naší druhé armádě, t. j. Sboru
národní bezpečnosti a ostatních složkách,
které mají zajišťovati naši vnitřní
bezpečnost. Posledních uplynulých osm roků
nás muselo poučiti o tom, co dokáže
vnitřní i zahraniční nepřítel,
a z chyb, které dělala naše první republika,
musíme si vzíti dobré ponaučení.
Nesmíme zapomínat, jak často proti své
vůli byli mnozí poctiví členové
bezpečnostního sboru na vyšší rozkaz
hnáni proti českému pracujícímu
lidu. Zůstane navždy v živé paměti,
jak česká policie střílela do českých
horníků, aby byly uchráněny zisky
zahraničních a domácích kapitalistů.
Na Mostecku, kde takřka 80 % nerostného bohatství
bylo v rukou německých a jiných akcionářů,
se střílelo do českých horníků,
kteří se domáhali několikahaléřového
zvýšení svých ubohých mezd. Zatím
co němečtí kapitalisté brali stamilionové
hodnoty z práce českého horníka, nedostávalo
se jemu ani tolik, aby mohl uživit svou rodinu. A ozval-li
se, zasáhla vyšší moc v podobě
bezpečnostních orgánů. "V zájmu
klidu a pořádku" - psávalo se ve vládním
tisku, ve skutečnosti v zájmu a klidu zahraničních
a domácích velmožů. Dnešní
Sbor národní bezpečnosti nejde proti národu,
ale s národem. Dnešní Sbor národní
bezpečnosti chrání lid od domácích
a zahraničních příživníků
a je zárukou toho, že náš český
lid bude moci v klidu budovati základy nového lepšího
života.
Za dnešního vedení nebude Sbor národní
bezpečnosti postupovat proti horníkům na
Mostecku, kteří dobývají hodnoty pro
český národ, ale proti těm, kteří
by se chtěli na těchto hodnotách bezpracně
přiživit. Proto je Sbor národní bezpečnosti
dnes některým lidem trnem v oku. Nikdy nesmíme
zapomínat na události roku 1938, kdy našich
bezpečnostních orgánů bylo používáno
dokonce k ochraně velezrádce a úhlavního
nepřítele našeho národa, Henleina a
jeho pochopů. Jen si vzpomeňme, jak na jedné
straně byli našimi bezpečnostními sbory
chráněni Henleinovi ordneři, a jak na druhé
straně byly týmiž orgány rozháněny
schůze komunistů, nejaktivnějších
to bojovníků proti henleinovským hordám.
Nemůže přece býti markantnějšího
příkladu zneužití bezpečnostního
sboru ve prospěch nepřátel republiky, než
tomu bylo v kritických předmnichovských dobách.
My dobře víme, jak velká část
příslušníků tehdejšího
bezpečnostního sboru mnohdy se zaťatými
zuby plnila rozkazy agrárně-policejního ministra
a jeho přisluhovačů. A mnozí, kteří
dnes nacházejí tolik špatného na Sboru
národní bezpečnosti, neměli jediného
slova kritiky proti tehdejšímu aparátu, který
zde stál nikoliv jako nástroj zájmů
lidu, ale jako důsledný ochránce parasitů
národa, namnoze cizích a našemu státu
nepřátelských živlů. (Potlesk.)