Je velkou její zásluhou a úspěchem jejím, že dovedla nakonec nejenom tuto sovětsko-československou politiku středoevropskou Západu vysvětlit, ale nakonec pro ni získat přátelské jeho porozumění. Z postavení mezi Německo a Rusko vyvodili jsme si onen logický závěr, jenž je v jádře naší bratrskou smlouvou se Sovětským svazem. Kdyby jiného důvodu a argumentu nebylo - a jsou ovšem i důvody jiné - už sousedství okřívajícího Německa by stačilo k tomu, abychom v dnešní den znovu důrazně konstatovali neotřesitelnou naši věrnost ke smlouvě se sovětskou sousední velmocí. (Potlesk.)

Víme, že naše věrnost je oplácena bratrskou podporou se strany Sovětského svazu. V nastávajícím jednání o Německu bude nám jí přirozeně v plné míře potřebí. Právě s ohledem na nebezpečnou povahu nevyléčeného Německa bude Československo uplatňovat hraniční nároky, které by napravily některé historické křivdy a které by odstranily naše strategické a komunikační obtíže. Tu jde o posunutí našich hranic s hřebenů našich hor na jejich úpatí. Půjde jistě o výběžek žitavský, kde komunikační otázka je pro naše lidi zvláště ožehavá, a půjde zejména o naše staré a oprávněné nároky na Kladsko, Ratibořsko, Hlubčicko a Kozelsko. (Potlesk.) Jestliže jsou dnes polské hranice na západě všeobecně uznávány za hranice definitivní, pak je nám všem jasno, že dubnová nota československé vlády, která zařadila náš požadavek na získání Kladska mezi požadavky, jež chceme uplatniti na mírové konferenci s Německem, je už vývojem překonána. Kladská oblast, která podle postupimského rozhodnutí byla dána do zatímní správy polské, stává se totiž prostě oblasti polskou, jsou-li hranice na západě uznány za definitivní. Náš požadavek Kladska přestává být tedy namířen proti Německu a stane se patrně předmětem jednání mezi Polskou a Československou republikou, kde v zájmu slovanské shody lze zajisté očekávat plnou podporu se strany Sovětského svazu. Náš nárok na Kladsko je historicky, hospodářsky a národnostně tak plně odůvodněn, že by náš lid jistě pokládal za značnou křivdu, kdyby Polská republika nenašla pro řešení této otázky porozumění opravdu slovanské.

Odsuzujeme, že některé polské úřady ve snaze připravit Československou republiku o pádný argument, jakým je přítomnost českých lidí na území Kladska, naše lidi vypovídají. Nelze v tom nevidět snahu dosáhnout po stránce národnostní na Kladsku takového stavu, aby Československo nemohlo tvrdit na mírové konferenci nebo při polsko-československém jednání, že na území Kladska žijí od nepaměti lidé našeho jazyka a naší krve. Očekáváme proto, že se ministerstvo zahraničních věcí energicky ohradí proti tomu, aby polský tisk pokračoval ve vyslovování neslýchaného názoru, že otázka Kladska je už definitivně rozřešena. Cituji na příklad polský deník Głos Ľudu, který si troufal dne 26. listopadu napsat toto: "Kladská otázka je definitivně vyřešena nejenom na podkladě postupimských usnesení, nýbrž také skutečností, že tato země byla osídlena desítitisíci Poláků a že tam stojí na stráži polské vojsko s celým polským národem." Bylo by dobře, kdyby i náš rozhlas pohotověji, v souladu se zahraničně-politickou naší linii, reagoval na takovéto vyhrožování. (Potlesk.)

Proti jednostranné akci polské je v ostrém kontrastu postup čs. úřadů na Těšínsku, kterýžto postup nejeví se být důsledně koordinován se zájmy čs. politiky zahraniční. Proč nejsou na příklad už konečně vypověděni z Těšínska polští okupanti, kteří tam přišli v důsledku polského záboru v roce 1938? Jak se srovnává s likvidací fašistických menšin další setrvávání této kolaborantské fašistické polské menšiny, kterou ovšem oddělují od starousedlého obyvatelstva Těšínska? Jak je možné, že nebyli z našeho - věčně našeho - Těšínska vypověděni ti, které si tam zavedl první kolaborant Evropy, pověstný germanofil a polský ministr zahraničí plukovník Beck? Zatím co Polsko vypovídá z Kladska naše starousedlíky, Československo si ponechává na svém území nikoli starousedlíky, nýbrž také fašistické přivandrovalce.

Nutnost energického řešení otázky této fašistické beckovské skupiny nemění nic na naši zásadní linii, které záleží - už se zřetelem na nastávající řešení otázky německé - na úzké a těsné spolupráci s Polskem. Ze zkušeností let 1938-1939 oba příliš dobře víme, že bez svobodného Polska není svobodného Československa a naopak. Povinnost našich dvou nejzápadnějších slovanských zemí je, abychom vzrůstem vlastní síly a pak kombinací našich sil tvořili skutečný odolný val proti německému Drang nach Osten. Je proto v dnešní chvíli nejvýše třeba, abychom odklidili, co nás rozděluje. Jsme tím povinováni nejenom sami sobě, nýbrž opravdu celé Evropě a jejímu klidu a míru.

Podobně jistě by bylo vhodné, aby k obdobné spolupráci, tváří v tvář okřívajícímu Německu, došlo mezi všemi sousedy Německa, východními i západními. Jistě je naši povinností podávat pomocnou ruku v ohledu politickém i hospodářském našemu jižnímu sousedu, Rakousku. Je prostě v našem zájmu pomoci Rakousku z anšlusové nálady ke konkrétnějšímu uvědomění vlastního národního a nezávislého osudu, jenž by byl nejlépe pojištěn spoluprací se střední a východní slovanskou Evropou. Dunaj, ne Berlín nebo Bavorsko, má být budoucím osudem Rakouska. A toto tvrdím tím důrazněji, čím hlasitěji host britské socialistické strany Herr Karl Schuhmacher v Londýně prohlašuje, že hranice mezi Německem a Rakouskem není konečná. Jistě ovšem v dnešní době málo k uvědomění rakouské státnosti a vlastního národního vývoje přispívá to, že rakouská země a vědomí sounáležitosti všech jejích částí je přerváváno a přetrháváno čtyřmi spojeneckými pásmy, celně téměř uzavřenými.

Je dále téměř školní poučkou naší politiky, že Německo je tím slabší, čím silnější a sdruženější jsou jeho sousedé. Největším a nejsilnějším sousedem Německa je pak Francie, bez jejiž spolupráce při řešení německé otázky se Evropa prostě nemůže obejít. Lze litovat, že Francie vleklým řešením vnitřních otázek nemohla a dosud nemůže zatím uplatnit svůj hlas a názor na Německo, názor podložený zkušeností tří německých invasí za posledních 70 let. Od osvobození bylo jistě naší snahou postavit naši spojeneckou smlouvu s Francií na nové základy, které by sice byly prosty někdejší sentimentality někdejšího francouzsko-československého vztahu, ale které by vycházely z oné syrové skutečnosti, jíž je Německo, postavené mezi Štrasburk a Prahu. Lze litovat, že Francie, tolik soustředěná na své vnitřní problémy, nedovedla v této otázce trochu kladněji reagovat na dobře míněné podněty s československé strany. Nezbývá nám než čekat, zda si nová Francie souběžnost osudů sousedů Německa lépe uvědomí. Názorem československé strany lidové pak je, že tu před námi opravdu stojí Francie nová, neboť v jejím čele se ocitly přesvědčivým způsobem síly, které v mnichovské Francii byly v menšině. Dnes totiž stojí v čele Francie v přesvědčivé převaze dvě strany, komunisté a lidovci, jediné dvě strany, které se jako celek postavily v roce 1938 proti Mnichovu a francouzskému poraženectví. Zahraničně politický expert komunistické strany francouzské, který zejména vedl v boji proti mnichováctví, přítel Gabriel Péri, byl za okupace umučen nacisty. Zahraničně politický expert lidovců, Georges Bidault, který tak bojoval proti Mnichovu a který dovedl v den vypuknutí války napsat, že Polsko, sténající pod německým úderem pyká také za Becka a Mnichov, byl za okupace hlavou celého odbojového hnutí francouzského. Na těchto dvou výrazných osobnostech strany komunistické a lidové je téměř dramaticky zachyceno, že v čele nové Francie jsou hlavní složky odboje proti Mnichovu, proti petainismu a proti Němcům. (Potlesk.) Často se vyčítá se strany velmocí malým národům a státům, že svými rozmíškami zaviňují velmocenské konflikty. Není tomu trochu jinak? Nezrcadlí se často v rozčilené hádce dvou malých nepřátelské burácení dvou velmocí? Byla velmocenská politika opravdu vždy tak prosta těžkých chyb a omylů? Připomínám tu jen onu nešťastnou dobu mezi rokem 1936 až 1938. Začalo to znovuobsazením Porýní a nacisticko-fašistickou intervencí v demokratickém Španělsku a skončilo to Mnichovem a válkou. Připomínám rovněž ono nešťastné vyloučení Sovětského svazu z evropské politiky v dobách opravdu nejrozhodnějších pro evropský mír, především dobu po poslední válce, kdy se kladly ve Versaillích základy k nové Evropě, a pak ovšem údobí mnichovského nešťastného pokusu o vyhnání Ruska z Evropy. Chyby velmocenské politiky vedly přirozeně k naší porobě, ale zavedly nakonec i samy velmoci do války, při níž byly porobeny desítky demokratických zemí a utýrány miliony svobodných lidí.

Jestliže dnes doporučujeme ostražitou účast Československa na velmocenských poradách o Německu, nečiníme to jen proto, že máme obavy ze špatné politiky vůči Německu, jejíž následky bychom odnesli především my jako první, zkušená a těžce zkoušená oběť Německa; činíme tak také prostě v zájmu světové bezpečnosti a míru. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. dr Bernardovi.

Posl. dr Bernard: Paní a pánové, dovolte mi několik poznámek k rozpočtu ministerstva zahraničních věcí.

Mimořádné poměry, které jsou dosud jak u nás, tak i v ostatním světě a které přinesly tolik změn a převratů, nezůstaly pochopitelně bez vlivu ani na jeden z článků státního ústrojí a vedly také k tomu, že i ministerstvo zahraničních věcí je postaveno do zcela nově situace a před zcela nové úkoly. V poválečných letech, kdy se kladou základy nové organisace hospodářské a sociální nejen uvnitř států, ale i ve vztazích mezi národy a státy, se rozhoduje také o tom, zdali ministerstvo zahraničních věcí si uchová svůj dřívější význam. Rozhoduje se dále o tom, jak se vytvoří poměr ministerstva zahraničních věcí k ostatním ústředním úřadům, které obstarávají v mnohém směru podobné záležitosti. Vývoj dospěl totiž tak daleko, že okruh záležitostí, které jsou obstarávány mezinárodně ve spolupráci všech států, jež jsou členy světového společenství národů, ustavičně roste. Je to výsledek procesu, který je v jádru zdravý a který musí býti podporován; národy si uvědomují, že jednostranný národní egoismus je nezpůsobilý zajistiti jejich životní zájmy a jejich prosperitu, že je důležité dohodnouti se včas s ostatními státy o spolupráci a vzdáti se částečně nesprávně chápané státní suverenity. Co nemůže být obstaráno silami jednoho státu, může býti s úspěchem vykonáno spoluprací všech členů světového společenství národů.

Tento vývoj způsobil ovšem, že vznikají nové orgány mezinárodní, jimž byly svěřeny neobyčejně důležité záležitosti, a vnitrostátní orgány, odpovídající těmto orgánům a institucím mezinárodním, vznikají často mimo organisační rámec ministerstva zahraničních věcí.

Tato změněná situace je patrná i v rozpočtu, který byl předložen poslanecké sněmovně. Ne všechny výdaje, souvisící s našimi zahraničními styky a s účastí naší republiky na mezinárodní spolupráci, jsou obsaženy v rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Mnohé z nich jsou obsaženy v rozpočtech ostatních ústředních úřadů, zejména v rozpočtech ministerstva výživy, sociální péče, informací a pochopitelně v rozpočtu ministerstva zahraničního obchodu. S hlediska fiskálního a i s hlediska poplatníků není rozhodující, v které kapitole jsou jednotlivé výdaje uvedeny, ale je důležité uvědomiti si včas, že se v našich zahraničních stycích takto vytváří několikerá organisační kolej, a bude nezbytné dosáhnouti účelné koordinace, pružného úřadování a jednoduchosti v řízení, po niž ostatně voláme ve všech oborech státní správy. Dnešní uspořádání a rozdělení všech těchto kompetencí, provedené často jen fakticky, nemůžeme považovati za definitivní a musíme vysloviti požadavek, aby toto rozvržení úkolů bylo ovládáno dvěma hledisky. Jsou jistě úkoly, které mohou obstarávati lépe jiné úřady než ministerstvo zahraničních věcí, poněvadž k tomu mají potřebný odborný aparát a poněvadž také činem prokázaly, že jejich obstarávání úspěšně zdolaly; ale s druhé strany bude třeba dbáti toho, aby všechny orgány naší zahraniční služby, ať už jsou exponovány kterýmkoli státním úřadem, postupovaly, pokud působí v zahraničí, jednotně a doplňovaly se navzájem.

Nakonec ovšem připadne významná úloha těm úřadům a orgánům, které se v praksi osvědčí. Přihlédněme jen k tomu, jak úspěšně zvládlo ministerstvo výživy složité úkoly, spojené s organisací služeb UNRRA, ačkoli šlo o instituci zcela novou a tudíž i o agendu co do forem i obsahu takového druhu, jaká u nás nikdy dříve neměla obdoby. Ministerstvo zahraničních věcí si uchová svoji pravomoc v podobných záležitostech a své vedoucí postavení jen tehdy, jestliže bude míti k disposici aparát, složený z lidí odborně kvalifikovaných, kteří si budou dobře vědomi celé složité hospodářské a sociální problematiky naší doby, jež na rozdíl od dřívějších dob se stává jádrem mezistátních vztahů a tudíž i mezinárodní politiky. To platí zejména o malých státech, jejichž úsilí na úseku ryzí zahraniční politiky má nutně omezený dosah.

Aby ministerstvo zahraničních věcí mohlo s úspěchem tuto svoji novou funkci plniti, aby se mohlo uplatniti jako řídící orgán v nových oborech mezistátních vztahů, musí prováděti pružnou a novým potřebám přizpůsobenou personální politiku. Při tom však vidíme, že snad žádný z našich ústředních úřadů nelpí na tak strohém uplatňování zastaralých zásad dosavadních služebních předpisů veřejnozaměstnaneckých, které potřebám naší doby nevyhovují a které příštího roku mají býti nahrazeny moderním platovým a služebním zákonem, jako právě ministerstvo zahraničních věcí, ačkoli právě v oboru tohoto ministerstva by bylo na místě, při šetření všech práv dosavadních zaměstnanců zahraniční služby přihlížeti při obsazování funkcí v zahraniční službě především k osobní kvalifikaci kandidátů, a to k jejich kvalifikaci odborné, politické i mravní. Dnešní aparát zahraniční služby musí být složen z lidí, kteří dobře znají sociální politiku i vývoj státu, ve kterém mají působit, ale stejně tak smysl naší nové vlastní hospodářské a sociální politiky. Jedině tak mohou znáti, co potřebuje naše republika a jaké služby od nich očekává.

Je dobře známo, že v předmnichovských dobách působili v zahraniční službě, a to na vedoucích místech, z větší části lidé konservativního smýšlení, bez valného zájmu o otázky sociální a hospodářské, bez valného zájmu o politický život vůbec a také bez jeho důkladné znalosti, která jediná jim mohla býti v kritických dobách cenným vodítkem k tomu, aby zjistili, kde máme opravdové přátele a odkud hrozí republice nebezpečí. A tak se stalo, že řada našich představitelů v zahraničí v kritických chvílích pro republiku zklamala a nesplnila své povinnosti vůči republice. Pro posouzení politické spolehlivosti těchto funkcionářů naší zahraniční služby není rozhodující, zda jsou v jednotlivém konkretním případě prokazatelny všechny objektivní znaky, zakládající skutkovou podstatu trestných činů podle retribučního dekretu. Nejde jen o záležitost trestně právní, ale také především o záležitost po výtce politickou. Bez zřetele na rozsudky národních soudů, které se zabývají podobnými případy, lze říci, že mnozí úředníci naší zahraniční služby, zastávající vysoké funkce v zahraniční službě, nebyli politicky na výši v době, kdy svoji politickou způsobilost měli prokázat. I když se nedopustili činů trestných, zklamali již tím, že neprojevili tolik statečnosti, aby se v rozhodujícím okamžiku zařadili do národně-osvobozenecké akce a že nepostřehli, jak velkou politickou škodu republice a československé věci způsobili tím, že své úřady vydali Němcům.

Ústavodárné Národní shromáždění může jen vysloviti souhlas s tím, že podnět některých jeho členů, aby očistu aparátu ministerstva zahraničních věcí prováděla zvláštní očistná komise koordinačního výboru závodních organisací všech politických stran Národní fronty, byl uskutečněn a že činnost této komise přinesla již některé výsledky. Ukázalo se, že tento postup byl nutný, neboť orgány ministerstva, které původně byly pověřeny prováděním tohoto úkolu, posuzovaly tuto věc s příliš úzkého hlediska, projevily při tom málo rozhodnosti a málo politického rozhledu, který je při tomto rozhodování nezbytně nutný. Tak došlo k tomu, že provádění očisty v ministerstvu zahraničních věcí trvá zbytečně dlouho a stalo se dokonce, že někteří vyslanci, kteří vydali úřady Němcům, byli při renominaci povyšováni a pověřováni funkcemi, pro které bez řádného vyšetření věci neposkytují dostatečné záruky politické spolehlivosti. Stalo se také, že někteří vyšší úředníci ministerstva se vyhnuli prověření tím, že se nevrátili do ministerstva zahraničních věcí a zůstali v resortech, kde působili v době okupace, a zastávají tam i nadále vedoucí funkce. Musíme proto trvati na tom, aby před ukončením řízení před očistnou komisí žádný úředník ministerstva zahraničních věcí nebyl vyslán do zahraničí a aby ani v ministerstvu do té doby nezastával vedoucí funkci. Vláda měla by pak o návrzích na povyšování rozhodovati jen tenkrát, jestliže řízení před očistnou komisí bylo již skončeno. Budou-li splněny všechny tyto předpoklady, pak nepochybujeme, že ministerstvo zahraničních věcí splní veliký úkol, který mu byl svěřen.

Rozpočet pamatuje i na přiměřené výdaje na zpravodajskou a propagační činnost ministerstva v zahraničí. Nejde zde jen o úkol ministerstva zahraničí, ale také o povinnosti ministerstva informací. Činnost těchto úřadů v tomto směru má jistě omezené možnosti, neboť informační činnost, která má ráz úřední propagandy, sama o sobě ještě nezíská republice oddané přátele v cizině. Přesto však i v tomto směru je třeba vykonati více a zejména je třeba zasáhnouti včas, neboť propaganda přestává být účinnou, jestliže se dá zatlačiti do obranného postavení a pomáhá si cestou úředních prohlášení nebo dokonce úředních dementi. Rozhodli jsme se pro vybudování národního státu a zdá se dosud, že cizina věnuje větší pozornost negativní stránce tohoto rozhodnutí, totiž transferu národnostních menšin, a nikoliv jeho positivnímu smyslu. Orgány pověřené informacemi ciziny měly se na to včas připravit. Dosud se vůbec, bohužel, věnuje v cizině více pozornosti odsunu Němců a Maďarů a nikoliv té skutečnosti, že Československo se energicky dalo na cestu vybudování spravedlivějšího společenského řádu. Je pochopitelné, že zejména funkce spojené s touto činností mohou zastávat osoby politicky k tomu kvalifikované a plně oddané duchu naší nové politiky hospodářské a sociální.

Se základní linií naší zahraniční politiky můžeme při této příležitosti vysloviti svůj plný souhlas. Právě dnes vzpomínáme třetího výročí podepsání spojenecké smlouvy československo-sovětské. Uplynulé tři roky nás nejednou poučily o tom, jak správné a dalekosáhlé rozhodnutí bylo tenkrát učiněno. Díky tomuto rozhodnutí stali jsme se státem, který skutečně nalezl svoji zahraniční politickou orientaci a tím i své pevné mezinárodní postavení. Stačí, abychom se rozhlédli po ostatním světě, abychom viděli, že v stejně šťastné situaci nejsou dosud všechny evropské státy a nejistota o směru jejich zahraniční politiky ztěžuje jim i jejich situaci vnitropolitickou. Zdůrazňujeme si proto znovu, že spojenectví se Sovětským svazem musí zůstat základem naší zahraniční politiky i v budoucnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.)