Nesmíme zapomínati také na záložní důstojníky. Především je nutno přibrati k práci i na velitelském vybudování armády všechny schopné jednotlivce z řad záložních důstojníků. Oni pak musí býti hlavními nositeli brannosti v národě. Je jich také nejvíce. Je nutno si uvědomit nezbytnost stálé jednoty duše lidu s duší důstojníků-velitelů. Jestliže se volá po tom, abychom nevytvořili z armády vojenskou kastu mimo národ, má-li býti armáda národem ve zbrani, mohou k tomu podstatnou měrou přispěti záložní důstojníci, kteří takto budou přibráni k odpovědné práci.

Dále je nezbytně nutné, aby byly uznány velké zásluhy důstojníků, kteří po revoluci byli povoláni k výjimečné činné službě a kterým byly svěřeny často velmi obtížné úkoly. Mělo by se to státi tím, že by měli býti hromadně povýšeni všichni záložníci, kteří výjimečnou činnou službu vykonávali. Branná výchova musí býti prováděna systematicky v každém městě a v každé vesnici, a to jak ve střelbě ručními zbraněmi, tak i v jiných nezbytných vojenských úkolech, aby tak mohli v případě nebezpečí býti bez zdlouhavé mobilisace okamžitě na ohroženém místě k disposici.

Zvláštní pozornost musíme také věnovati armádnímu tisku a jeho nakladatelství. Říkám zcela otevřeně, že deník Svobodné Československo není veden přísně nestranně. V důsledku toho nenašel zvláštní obliby ani mimo armádu, kde měl propagovati brannost, ani v armádě. Počet odběratelů stále klesá, i když se příslušníkům armády prodává za třetinu ceny, takže dvě třetiny nákladů nese správa armády - a tyto náklady jdou do desetimilionových částek. Zdá se, že myšlenka samostatného armádního deníku je předimensována a že zde bude úkolem parlamentní a úsporné komise, aby celou situaci přezkoumala.

Rovněž je málo pochopitelné, proč byla zřízena k propagaci branných potřeb zvláštní instituce nakladatelství, která se převážně zabývá obchodem knihami, keramikou, kalendáři a plakáty, tedy povětšině věcmi, které s branností nejsou v žádné přímé souvislosti, a zaměstnává za tím účelem na 200 sil, z nichž asi pětinu tvoří agenti. I tato věc musí býti revidována.

28. října t. r. oslavili jsme historickou skutečnost, že z Československé republiky odejel poslední transport Němců. Byl to velký, komplikovaný a namáhavý úkol a já bych zde chtěl poděkovati všem z armády, kteří při odtransportování Němců spolupůsobili, zvláště pak vyšším důstojníkům, bez jejichž spolupráce by hladký průběh celé akce nebyl takový, jak jsme byli svědky.

Jestliže jsme vojákům upravili žold na jenom trochu snesitelnou míru, je otázka vyživovacích příspěvků pro otce rodin sloužící v armádě nejenom nedostatečná, ale tak nejednotná, že to vyvolává nespokojenost a odpor postižených vůči armádě. Jistě to nepřispívá k zvýšení branné morálky u nás ve státě. Když jsme dovedli upraviti jiné věci, musíme upravit i tuto ožehavou otázku tak, aby se ženám i dětem narukovavších branců dostalo takové podpory, aby to byla skutečná podpora a ne pouze almužna. V této věci jsme svým vojákům ještě mnoho dlužni.

Pokud se rotmistrů týče, zastává strana stanovisko, aby se osvědčivším rotmistrům, zvláště pak z oboru služeb, po příslušném školení dostalo důstojnických hodností, poněvadž z prakse víme, že oni jsou pro obor své činnosti nejlepšími budovateli naší armády, neboť moderní armáda se neobejde bez dobře fungujících služeb. Doposud počet povýšených rotmistrů do skupiny důstojníků není takový, aby vyčerpal všechny ty skvěle se osvědčující rotmistry, kteří zde čekají také na zhodnocení svých věrných a poctivých služeb v armádě.

Konečně je nezbytně nutno, aby došlo k brzké novelisaci zákona č. 136/46 Sb., týkající se hlavně zahraničních vojáků. I zde musí národ projevit svou vděčnost těm, kteří v rozhodné chvíli odešli do zahraničí a tam se zbraní v ruce bojovali za naši svobodu.

V celku lze říci, že armáda udělala značný pokrok, i když s mnohými věcmi nejsme spokojeni a s nimi nesouhlasíme. Vojenská správa v čele s panem ministrem, hlavní štáb, všichni vyšší velitelé a celý důstojnický sbor musí si býti vědomi velké zodpovědnosti, kterou jim stát a národ vložil do rukou. Jen od jejich odbornosti, pracovitosti, spravedlnosti a nestranickosti závisí, splní-li armáda v kritické chvíli svůj úkol. Jim byla svěřena péče o bezpečnost naší svobody. Nedávná okupace je ještě v příliš živé paměti, abychom nedovedli ocenit, jak velký statek je svoboda. Strana očekává, že všichni odpovědní funkcionáři armády budou systematicky a důrazně odstraňovat všechny zjevy, které byl vedly k tomu, aby armáda byla stržena do stranických bojů, aby se v armádě postupovalo podle politické příslušnosti nebo podle toho, jakou kdo má protekci. Nezastíráme si, že leckdes jsou k tomu náběhy.

Proto v rozpočtové debatě o kapitole ministerstva národní obrany na toto upozorňujeme. Strana čs. národních socialistů bude důsledně hájit zásadu, aby armáda nebyla stranická, aby byla mimo strany a politické zápasy, aby patřila celému národu a aby národ mohl k ní míti plnou důvěru. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo p. posl. dr Ducháčkovi.

Posl. dr Ducháček: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Na ministerstvo zahraničních věcí, jehož rozpočet na příští rok československá strana lidová schvaluje, čekají v příštích dvanácti měsících nejtěžší úkoly. V příštím roce bude se totiž jednat na mezinárodním foru o Německu, ústředním problému nejenom evropské, ale i světové bezpečnosti. Bude-li se rozhodovat o budoucnosti Německa, je nám, sousedům německého národa, jasno, že se bude do značné míry spoluurčovat i naše budoucnost, bezpečnost a klidný rozvoj. Na dobré či špatné politice čtyř velmocí k Německu bude také záviset zda budeme svoji lidovou demokratickou republiku v dvouletém plánu budovat ve stínu německého nebezpečí nebo v klidném ovzduší, které této části evropské pevniny může podle našeho soudu dát jen a jen dohoda čtyř velmocí o rozumné politice k Německu.

Na prahu tohoto rozhodujícího roku v evropské politice chce československá strana lidová upozornit jak slavnou sněmovnu, tak resort věcí zahraničních na některé závažné skutečnosti, jimiž by se naše zahraniční politika v nastávajícím údobí měla řídit, chce-li splnit svůj základní úkol: t. j. pracovat ve prospěch světového míru, na němž je mír, klid a rozvoj našich končin přímo a bezprostředně závislý.

Československá strana lidová se domnívá, že naše zahraniční politika v poměru k Německu má vyjít z určité pasivity, která naši politiku dosud charakterisovala. Dálo se tak dosud patrně s ohledem na to, že šlo o velké rozpory mezi velmocemi a že šlo zatím o otázky, které se nás - až na problém Maďarska - tak bezprostředně netýkaly, jako se nás týká otázka německé budoucnosti. Československo podle názoru čs. strany lidové má být ostražitým kritikem oněch omylů nebo přehlédnutí, jichž by se mohly velmoci dopustit prostě proto, že jejich zkušenosti jsou menší než zkušenosti nás všech sousedů Německa, od Holandska a Dánska až po Polsko a Československo. Československo bylo za Mnichova první, opravdu první obětí špatné a nerozumné velmocenské politiky vůči Německu. Československo má tedy všechno právo, aby jako první oběť velmocenské politiky k Německu především bylo účastno na určování nové, tentokráte -doufejme - rozumnější velmocenské politiky k Německu.

Československá strana lidová proto lituje, že Československo podalo přihlášku k velmocenským poradám o Německu až po Holandsku, Belgii a Lucembursku, daleko pozdějších to obětech Německa. Neuniká nám ovšem, že rozhodnou-li čtyři velmoci o tom, že se všichni sousedé Německa mají zúčastnit porad o jeho budoucnosti, Československo nebude moci být z nich vyloučeno, ať už se přihlásí první či poslední. Nicméně naše právo, abychom především my, první oběť špatné politiky k Německu, měli účast na určování nové politiky k němu, má být vždy a všude důsledně hájeno a prosazováno. Zavazuje nás k tomu celý náš boj a postoj proti Mnichovu. I když je snad výhodou, že jsme vyčkali se svou přihláškou na sousední Polsko, jehož právo na účast následuje bezprostředně za naším, bude jistě dobře, když v příštím roce jednání o Německu bude se naše iniciativa projevovat zřetelněji.

Je dále třeba si dobře uvědomiti, že Německo zůstává i přes tvrdou a zaslouženou porážku a zničení, jež je postihlo, největším státem a sourodým národním tělesem mezi kanálem La Manche a západními hranicemi SSSR. Je sice pravda, že Německo bylo pobořeno a zničeno jako žádný jiný stát na světě v moderní historii. Je zničen Berlín, jsou pobořeny Brémy, Hamburk, Kolín, Frankfurt, Norimberk a Lipsko. Průmyslová páteř Německa je nalomena, ale zdaleka ne zlomena. Jsou-li však zničeny domy, paláce, továrny a mosty, není zničen německý národ. Němců je stále, soudě podle listopadových statistik, kolem 67 milionů. Je jich tedy více než Francouzů, Čechů a Slováků dohromady, to znamená více než součet obyvatelstva dvou zemí, Francie a Československa, jejichž klíčové strategické postavení proti Německu je rozhodující pro evropský mír a bezpečnost. Těchto 67 milionů Němců žije na zmenšeném prostoru. Zatím co válečné ztráty Německa byly vyrovnány přísunem Němců ze Sudet, Polska a Maďarska, takže dnes počet německého obyvatelstva se zhruba rovná předválečnému, německé státní území je v důsledku posunu polských hranic na západ a v důsledku očekávaných územních přesunů ve prospěch Francie, Belgie, Holandska a Československa daleko menší. Vnucuje se přímo srovnání s přetopeným kotlem tím spíše, že je nám všem jasno že německý národ, až na několik čestných výjimek, je ještě vzdálenější od odnacisování a demokratisace než za dob neslavné výmarské republiky. Všechny zprávy se shodují v tom, že Němci nenastoupili cestu pokání, že nemají pocitu viny za válku. Pastor Niemoeller byl na universitě v Erlangenu, jak známo, vypískán, když řekl, že Německo má vinu na válce. Němci pociťují jen jedinou, řekl bych, účinnou lítost: litují, že válku nevyhráli. A jestliže něco Adolfu Hitlerovi vyčítají, pak je to jen to, že jim nedovedl výnosnou válku vítězně ukončit.

Od tohoto nedůvěřivého pohledu na dnešní vývoj v Německu nás neodradí ani podivná pohostinnost, kterou teď Anglie nabízí návštěvám německých soc. demokratů v čele s Karl Schuhmacherem.

I s německou sociální demokracií jsou tu zkušenosti jak z vilémovského, tak z výmarského Německa. Tím méně ovšem vzbuzuje naši důvěru návrat k německé demokracii, jak se prý projevuje v německých volbách. Je přece jasné, že Němci stejně jako za Hitlera zase hlasují pro toho, kdo má moc a sílu. V západním pásmu hlasují pro křesťanskou unii a sociální demokraty, protože věří, že tyto strany jsou podporovány okupačními úřady anglo-americkými, a v sovětském pásmu stejně poslušně zase hlasují pro sjednocenou stranu socialistickou, protože se domnívají, že má podporu sovětskou. To není návrat k demokracii, to je pokračování v odevzdávání nacistického volebního lístku "Ja" pro pána a velitele.

Za tohoto stavu čs. strana lidová je přesvědčena, že jedním z předních úkolů ministerstva zahraničních věcí má být, podrobně si všímat vývoje v Německu, zkrátka, být dobře informováno o všech proudech a vlivech, které se v Německu projevují. Je třeba, aby po stránce personální byly naše misse v Německu, pokud spojenecké úřady jejich činnost povolují, co nejlépe a nejkvalitněji obsazeny. Nemáme dojem, že by ministerstvo zahraničních věcí mělo o situaci v Německu a o závěrech z této situace pro naši politiku plynoucích tak jasné představy, jak by bylo třeba. Nelze pak formulovat přesně naši politiku, nemůžeme-li se při jejím formulování opírat o dostatečné informace. Nejde tu jen o informace politického rázu, jde též o získání přesnějšího obrazu o hospodářských poměrech v Německu. O nich musíme vědět z mnoha důvodů. Za prvé proto, že přesný obraz o hospodářských poměrech v Německu nám může býti ukazatelem pro naše naděje na vrácení našeho majetku z Německa. Čs. strana lidová očekává, že po návratu pana ministra zahraničních věcí z New Yorku se zahraničnímu výboru Ústavodárného národního shromáždění dostane přesného vylíčení stavu otázky restituce ze všech čtyř pásem v Německu.

Za druhé: ministerstvo zahraničních věcí musí mít přesnější obraz o hospodářství Německa, aby mohlo lépe hájit své požadavky reparační. I o otázce reparační lze arci doufat, že se slavné sněmovně prostřednictvím výkladu v zahraničním výboru ÚNS dostane podrobných informací.

Za třetí: obraz o hospodářských poměrech v Německu jeví se nám zvláště důležitým na prahu našeho dvouletého plánu, k jehož uskutečnění všechny složky musí napnout od 1. ledna plné, obětavé úsilí. Jistě slavné sněmovně neušlo, že nezměněný počet německého obyvatelstva na zmenšeném území německém není příčinou jen jistého politického napětí, ale je také příčinou nadbytku pracovních sil. Zatím co Československo zápasí s nedostatkem pracovních sil, Německo bude musit řešit krisi nadbytku levných kvalifikovaných pracovních sil. To zajisté povede k zvýšení průmyslové výroby, kterou budou spojenci z obavy před německým těžkým průmyslem zaměřovat k průmyslu lehkému, t. j. k průmyslu sklářskému, textilnímu, keramickému, farmaceutickému a chemickému, tedy k průmyslu nás konkurenčně těžce ohrožujícímu. S hlediska Anglie a Ameriky, kteréžto země těžce doplácejí na okupační náklady v Německu, jeví se snad logickým a přirozeným, že podporují vzrůst německého průmyslu. S našeho hlediska, souseda německého státu, jí se však přirozeně tato politika, která snad je pro Ameriku a Anglii nevyhnutelná, jako krajně nebezpečná. Nemůžeme totiž nemyslet na onu dobu před čtvrt stoletím, kdy Amerika poskytovala poraženému Německu úvěr aby mu umožnila platit reparace. Nakonec to, jak známo, dopadlo tak, že Německo nezaplatilo reparace a za cizí úvěry si zmodernisovalo svůj průmysl. Dnes - s našeho hlediska - je tu nebezpečí, že se historie bude opakovat. Aby západní velmoci na Německo nedoplácely, budou do Německa investovat tak, aby německý průmysl anglo-americké výdaje svou výrobou a exportem zaplatil. Zajisté nechceme, aby se Německo stalo přítěží pro evropské hospodářství. Ba nechceme ani - neváhám to říci - aby Německo žilo v bídě a hladu, protože jak známo, epidemie a rozvrat neznají celních hranic - a my jsme od Německa odděleni právě jen tou celní hranicí. Nicméně vzbuzuje naše obavy tato investiční politika vůči Německu, která, nebude-li doprovázena patřičnými zárukami s ohledem na nebezpečného ducha, který dodnes sídlí v pangermánských duších našich sousedů, může míti pro sousedy Německa a tím pro světový mír katastrofální následky. Je nám jasné z posledních oficiálních zpráv o splynutí anglického a amerického pásma v Německu ze dne 3. prosince, že jak Anglie, tak Amerika mají v plánu zvýšit dosud povolenou kapacitu německého průmyslu tak, aby obě pásma, anglické i americké, dosáhla hospodářské soběstačnosti. Ministr Bevin výslovně mluvil o zvýšeném německém exportu v oboru textilií, keramiky a chemických výrobků. A když si k tomu ještě připojíme zprávu o nedávné po Německu dobře organisované výstavě ve Wiesbadenu "Hessische Landesausstellung", kde německý průmysl vystavoval už i stroje, důlní vrtačky, frézovací stroje, lisy, optiku, chemikálie, léčiva atd., jistě nám všem nemůže být lhostejno, v jakém politickém ovzduší, za jakých mezinárodních záruk a jakým politicko-zeměpisným směrem se bude tento obnovený německý průmysl vyvíjet. Není to nám, sousedům Německa, lhostejno jak z důvodů vojensko-bezpečnostních, tak také se zřetelem na naši dvouletku. Myslím, že očekávaný a podporovaný rozvoj německého průmyslu by měl být nám všem též vážnou připomínkou na prahu dvouletky, abychom skutečně začali vyrábět levně a kvalitně, rychle a za odborného, nikoli stranického vedení našich podniků tak, aby Německo vytlačením našich výrobků ze světových trhů nedosáhlo nakonec nad námi takového vítězství, že by se rovnalo svými důsledky, pokud jde o hospodářské škody a o snížení naší životní míry, vojenské porážce.

Není to zde šíření pessimismu, nýbrž snaha, abychom si na prahu roku uvědomili závažnost německé otázky jak v oblasti hospodářské, tak v oblasti zahraničně-politické. K této otázce bude nyní především třeba obrátit naši pozornost a postupovat při vší opatrnosti iniciativně, nebojácně, československy. Naše zkušenost aby nám někdo mohl upírat nejenom právo, ale dokonce povinnost svým hlasem a zkušeností přispívat k řešení německé otázky. Myslím, že správně napsal sovětský novinář A. Ivanov, komentuje československou přihlášku k rozhovorům velké čtyřky, toto:

"V kruzích moskevských zahraničně-politických pozorovatelů se setkala se sympatisujícími komentáři žádost československé vlády k členům Rady ministrů zahraničních věcí, aby se zúčastnila projednávání mírové smlouvy s Německem. V rozhovorech s řadou představitelů sovětské veřejnosti se zvláště podtrhuje ta okolnost, že nutnost vyhovění této žádosti může být odůvodňována nejen zákonnými právy a národními zájmy Polské a Československé republiky, ale i obecnými úkoly demokratických států na poli nejsprávnějšího řešení problémů poválečného míru a bezpečnosti.

Dosavadní zkušenosti společného posuzování zásadních mezinárodních problému potvrzují, že pozvání bezprostředně zainteresovaných států k účasti na diskusi o vypracování návrhů bezpochyby napomáhá přijetí konstruktivního programu." - Tak komentuje čs. přihlášku odpovědný sovětský tisk.

Podle mínění moskevských komentátorů bude účast Polska a Československa při projednávání návrhu mírové smlouvy s Německem Radou ministrů zahraničních věcí tím oprávněnější, že během mnoha staletí byla území těchto států nejednou podrobena pustošivým nájezdům německých vojsk. Politika německých "dobyvatelů", formulovaná svým známým heslem "Drang nach Osten", vedla k fysickému vyhubení milionů Poláků a Čechů, k násilnému poněmčování a zotročování jiných milionů lidí, ke zničení plodů usilovné práce celých pokolení.

Všechny uvedené argumenty jsou jednomyslně oceňovány sovětskou veřejností jako zcela nesporné a dávající Polsku a Československu nepopiratelné právo na účast při projednávání v Radě ministrů zahraničních věcí všech otázek, týkajících se zájmů obou států. Jejich činná spolupráce na tomto poli, prohlašují moskevští pozorovatelé, bude nepochybně pomáhat dosažení spravedlivého a pevného míru.

Pan president správně řekl - a v těchto dnech to po něm opakoval pan ministr Masaryk - že Československo je položeno mezi Německo a Rusko. Správně už Šrámkova vláda vyvodila před třemi lety všechny jedině správné důsledky z této naší zeměpisné, politické a vojenské situace. Jsem rád, že mohu právě dnes, ve výroční den historické základní naši smlouvy spojenecké se SSSR, připomenout jménem československé strany lidové toto pro náš národ tak důležité datum. Jsou tomu už tři roky, co v Moskvě za přítomnosti presidenta Beneše a z příkazu Šrámkovy vlády (Potlesk.) velvyslanec Fierlinger podepsal za vládu a národ tuto historickou smlouvu. K této smlouvě, na jejímž uzavření měl tak vynikající podíl předseda strany lidové Msgre Šrámek, se strana lidová věrně, důsledně a závazně hlásí. V roce 1943 někteří činitelé na západě naší bezpečnostní politice ve střední Evropě, která nás stavěla, staví a vždy bude stavět tváří v tvář Německu a po bok slovanského Ruska, zcela dobře nerozuměli. Patří jistě k nemalým zásluhám Šrámkovy vlády zahraniční, že ačkoliv i někteří čeští politici projevili tehdy určité rozpaky pod vlivem zmíněného západního neporozumění, setrvala na tom, že je třeba využít smlouvy s Ruskem ještě za války.