Jiný výtečník ve jmenovaném časopisu dne 21. září t. r. píše, že prý "československá politika a její diplomatičtí vykonavatelé bývají bohužel stále ještě obětí snů, které by slušely učitelům nebo básníkům z doby probuzenecké". Tento citát má asi znamenat, že naše zahraniční politika, opírající se především o součinnost se slovanskými státy, není ničím jiným než jakousi chimérou. K tendencím tohoto druhu přistupují pak záludnosti jiné, jako jsme na př. četli v pověstném "Vývoji" ze dne 28. září t. r. prolhanou zprávu, v níž se mluví o rozporech v sovětské vládě, o dvou křídlech, umírněném, představovaném Stalinem, a útočnějším křídle, representovaném Molotovem, který je zde posměšně nazýván tetičkou Molly - také vkusné. Není-li účelem takového pokoutního zpravodajství kalení dobrých vztahů mezi naší republikou a Sovětským Svazem, co to vlastně je? V této souvislosti nelze se nezmíniti o činnosti pana prof. Slavíka, který se již dříve specialisoval na protisovětské štvaní a který toto řemeslo provozuje dnes vzhledem k okolnostem poněkud opatrněji, ale tím zákeřněji.

Z atmosféry takto uměle vyvolávané pak ovšem vyrůstají provokativní případy, jako v Mariánských Lázních a Doloticích u vysokého Mýta. A kdybychom šli důkladně po stopě, ukáže se nám jasně, že duchovními otci podobných neblahých zjevů jsou právě ti, kteří slovem a tiskem zjevně i skrytě a záludně útočí na linii naší zahraniční politiky, kteří zostouzejí Sovětský svaz, zesměšňují myšlenku součinnosti se slovanskými státy a kteří sami uměle vytvářejí ovzduší rozporu mezi východem a Západem. Jakmile jsou tito lidé přistiženi, ihned horlivě dokazují, že se jim křivdí, že nic takového nemají na mysli, že pokládají československo-sovětské spojenectví za základní postulát naší zahraniční politiky, že měli na mysli pouhou demokratickou kritiku a nic více. Odmítáme tyto výmluvy, které nejsou nic jiného než rouškou pro úmysly utajované. Demokratická kritika je ovšem vítána, ale taková kritika musí býti konstruktivní, a nikoli destruktivní. A to, co provozují lidé, které jsme právě charakterisovali, není nic jiného než výraz destruktivní oposice vůči zahraniční politice, se kterou souhlasí zdrcující většina našeho národa.

Jinou kapitolou, která charakterisuje tyto kruhy, jsou pokusy vnésti mezi naši republiku a bratrskou Jugoslavii nesvár a nedůvěru. Odsuzujeme snahy, které se v části našeho tisku projevily a které směřují k tomu, aby byla podvrácena důvěra v Jugoslavii, která byla křivě obviňována z toho, že nám neposkytla na mírové konferenci v Paříži podporu, zatím co prý se Československo exponovalo pro přiznání Terstu Jugoslavii a tím prý si vysloužilo nevděk některých západních mocností. Stejného rodu jsou tendenční zprávy, které byly otiskovány zejména v listech jedné strany Národní fronty na Moravě, zprávy, v nichž se mluví o pronásledování náboženství a církve v Jugoslavii. Podnětem k tomu bylo odsouzení záhřebského arcibiskupa Stepinace, tedy muže, který se v době okupace dal do kolaborantských služeb Němců proti vlastnímu národu. Jen ti, kdo vzali za hernou minci pošetilou thesi o železné oponě, mohou věřiti smyšlenkám o pronásledování náboženství a církve v Jugoslavii. Co bychom řekli my, kdyby zahraniční tisk obvinil naši republiku z pronásledování náboženství a církve jen proto, že nyní soudíme zrádce Josefa Tisu? Je naopak notoricky známo, že Federativní lidová republika Jugoslavie rozřešila problém národnostní a náboženský způsobem nejdemokratičtějším, že představuje dnes stát tak jednotný a demokratický, jako tomu ještě nikdy v dějinách této země nebylo. A přece se u nás vyskytují pokusy ostouzeti Jugoslavii, vyvolávati nedůvěru k ní a děje se to jen proto, že se Jugoslavie stala lidovou republikou, že osvobozený lid tvrdě, ale spravedlivě skoncoval s reakcí. Děje se tak proto, aby ostouzením Jugoslavie zlehčována byla celá koncepce bratrské součinnosti slovanských národů a států.

Mluvím-li dnes o takových zjevech, zdůrazňuji znovu, že jde o politiku úzké vrstvy reakčně smýšlejících živlů, kterým je linie naší zahraniční politiky trnem v oku a kteří by si přáli, aby naše republika hledala nejtěsnější spojenectví nikoli s nejpokrokovějšími silami v Evropě, ale naopak. Podstatou těchto snah není nic jiného než myšlenka, že oslabením našeho spojenectví k Sovětskému svazu a k slovanským zemím mohlo by také dojít k obratu v naší vnitřní politice, t. j. že by se mohl vývoj věcí obrátit a směřovati zpátky tam, kde jsme skončili před Mnichovem. Jsou to reakční, třídní a mocenské zájmy, které se projevují i v zahraniční politice přesto, že odporují jednomyslné vůli celého národa, a přesto, že tato politika, kdyby byla uplatněna, znamenala by nebezpečí pro celý národ a stát. Proto je nutno se těmito zjevy zabývati, je nutno je kritisovati a potírat, a proto je nutné také volat všechen náš lid k největší ostražitosti vůči těm, kteří zjevně nebo skrytě na naši zahraniční politiku útočí a kteří by ji chtěli změniti.

Zahraniční politika, kterou naše republika sleduje dnes, vyjadřuje jednotnou vůli našich národů. Je to politika, která je dána geografickým položením naší republiky v Evropě, která odpovídá dále našim staletým národním a kulturním tradicím a která je konečně v souhlasu s pokrokovým vnitřním vývojem našeho státu. Hlásíme-li se bezvýhradně k myšlence nejužší součinnosti slovanských států, tedy proto, že se tím vyjadřuje příbuznost jazyka a kultury, společně těžce prožitý osud slovanských národů v minulosti, společné utrpení prožité v uplynulé válce, společný boj a vítězství nad naším společným nepřítelem. Hlavním smyslem nejtěsnější součinnosti slovanských zemí je především snaha zajistit slovanské národy a státy a mezi nimi i Československo proti budoucímu možnému německému Drang nach Osten. Hledáme tedy v našem bratrství se slovanskými zeměmi zajištění naši bezpečnosti, a dává-li tomu někdo jiný smysl, jiný význam, pak je to zřejmě falešné. Samozřejmě těsná spolupráce naší republiky se Sovětským svazem, Jugoslavií a ostatními slovanskými státy není namířena proti státům neslovanským. Přejeme si naopak z plného srdce soustavného prohlubování přátelských styků se zeměmi západní Evropy, především s Anglií a Amerikou. Humanistická a demokratická idea slovanské součinnosti není založena na protikladu k jiným, na nadvládě nad jinými, ale na spolupráci se všemi. S naší strany je k tomu nejlepší vůle a celá linie naší zahraniční politiky je toho svědectvím. Nepřejeme si a nemůžeme si přáti rozdělení Evropy na slovanský východ a anglosaský Západ, neboť takové rozdělování Evropy by znamenalo povzbuzování fašistických sil, které byly sice vojensky poraženy, ale jejichž kořeny, bohužel, dosud vyhlazeny nebyly. Takového rozdělování našeho národa na stoupence Západu a Východu se spíše dopouštějí ti, kdož kritisují a útočí na naši zahraniční politiku a kdož ji podvrhují tendence a úmysly, kterých ona nemá a nemůže míti.

Ve snaze diskreditovat linii naší zahraniční politiky byly učiněny také pokusy namluvit veřejnosti, že Československo na pařížské mírové konferenci vyšlo neúspěšně. Pravý opak je však pravdou. Svědčí o tom skutečnost, že z patnácti doplňovacích a pozměňovacích návrhů v otázce maďarské bylo jich přijato 12. V Paříži jsme dosáhli toho, že revisionistická propaganda maďarská byla navždy zapovězena. Dosáhli jsme úplného zrušení vídeňského a mnichovského diktátu. Naše these o národním státu Čechů a Slováků byla jednomyslně uznána. Získali jsme bratislavské předmostí, uznán byl náš požadavek, aby nám Maďaři vrátili archivní a kulturní hodnoty od roku 1848. Toto vše svědčí nikoli o neúspěších v naší zahraniční politice, nýbrž naopak o značných úspěších. Kdyby naše nová koncepce zahraniční politiky nepřinesla jiného výsledku než mezinárodní uznání odsunu Němců z republiky, pak by i to stačilo k plnému jejímu oprávnění. (Potlesk.)

Dosavadní bilance naší zahraniční politiky je vysoce aktivní. Nikdo nemůže popírat, že přinesla velké výsledky. Máme sympatie i na západě, tento fakt nelze popírat, všechny západní pokrokové a demokratické vrstvy mají plné pochopení pro naši zahraniční politiku a podporují nás v tom. Nejlepším svědectvím toho je nedávná návštěva 32 zástupců britského odborového hnutí, kteří se netajili svými vřelými sympatiemi k naší republice a jejím řádům. Pro kritiky naší zahraniční politiky je ovšem směrodatné mínění západních reakčních živlů, ale pro nás je a musí být směrodatné to, co o naši republice soudí právě pokrokové, demokratické a protifašistické živly na západě. (Potlesk.) Nikdo nemůže zavírat oči před faktem, že posice Československa v mezinárodním světě je pevná a že jeho prestiž roste. Nikdo nemůže popřít, že naše zahraniční orientace přispěla v takové míře k zabezpečení naši republiky, jako tomu nebylo nikdy před tím. Ať ti, kteří hledají v dnešní naší zahraniční koncepci hnidy, si jen uvědomí, v jakém labilním postavení byla naše republika v době předmnichovské a v jakém postavení je dnes! Ano, dnes již má každý z nás jistotu, že se Mnichov a okupace Československa nikdy opakovat nebudou. Svým spojenectvím se Sovětským svazem a svou solidaritou se slovanskými státy získali jsme maximální míru záruk, aby tragedie, která nás postihla 15. března 1939, byla již poslední, kterou jsme jako národ ve svých dlouhých a pohnutých dějinách prožili. (Potlesk.)

Můžeme proto směle říci, že za naší zahraniční politikou stojí zdrcující většina našeho lidu právě tak pevně, jako se staví tento lid za znárodnění těžkého průmyslu a bank a za jiné výsledky naší národní a demokratické revoluce. Ve spojenectví se Sovětským svazem, v bratrské a nejtěsnější součinnosti se slovanskými národy, jakož i v ustavičném prohlubování přátelských styků se západními zeměmi půjdeme neúchylně vpřed a jsme přesvědčeni, že tato politika znamená nejen dobro pro naši republiku, ale že je příspěvkem míru evropského a světového. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. dr Loubalovi.

Posl. dr Loubal: Pane předsedo, paní a pánové!

Předložený rozpočet na rok 1947 preliminuje pro vojenskou správu její potřebu částkou okrouhle 9¹/₂ miliardy Kčs. Promítneme-li si tuto potřebu MNO do celkové státní potřeby, která, jak již několikrát bylo zdůrazněno, je příliš vysoká a naše národní hospodářství zatěžující, uvědomujeme si, že potřeba MNO je tak vysoká, že přes všechen kladný postoj k naší armádě a k obraně státu musíme velmi vážně přemýšleti o jejím snížení. Již při projednávání rozpočtu na rok 1946 jsem v rozpravě při kapitole ministerstva národní obrany uvedl, že také vojenská správa musí si být vědoma, že poplatnictvo, které odvádí daně a poplatky, je těmito platbami velmi zatíženo a že i ona musí hospodařit s krajní úspornosti, to je se snahou optimálního užitku při minimální peněžní spotřebě.

Rovněž jsem zdůraznil, a dnes to opakuji, že každému, kdo se neoddává zbytečným ilusím, je samozřejmé, že musíme mít armádu silnou, moderně vyzbrojenou, že to všechno zvláště dnes, v poválečné době, stojí značné peníze a že tedy investované peníze do dobře fungující armády nejsou mrtvou investicí. Některé okolnosti však nasvědčují tomu, že u některých činitelů naší vojenské správy je tendence úseky své činnosti předimensovati. To platí, jak již tu bylo řečeno, především o OBZ. I když chápeme, že každá armáda se musí brániti proti špionážní službě, přece čím dále tím jasněji se ukazuje, že celá organisace OBZ nejde jen tímto směrem, ale směrem jiným, t. j. že pátrá, ač k tomu není oprávněna, především po politické příslušnosti členů důstojnického sboru. Jestliže jsme ochotni věnovati na protišpionážní službu všechny potřebné částky, myslím, že je nehospodárné, aby se aparát OBZ staral o politické přesvědčení důstojníků, byl za tím účelem rozšiřován a abychom takto zbytečně vydávali peníze na činnost, když nemáme u nás protistátní stranu a všechny politické strany jsou v Národní frontě a ve vládě.

Prosím pana ministra národní obrany, aby tomuto úseku činnosti OBZ věnoval svou pozornost, poněvadž je to politicky neúnosné pro strany Národní fronty a budí to podezření, že je to jeden z prostředků politického teroru. (Potlesk.)

Dalším takovým, podle mého názoru, předimensovaným úsekem jest osvětová činnost v armádě. Košickým vládním programem i programem nynější vlády byla podtržena mravní výchova příslušníků naší armády. Znovu zdůrazňuji, že politická a mravní výchova je starým požadavkem strany, ke které přísluším. Každému objektivně usuzujícímu člověku, který ví, že armáda má patřiti celému národu, a ne té či oné politické straně, je samozřejmé, že tato mravní a politická výchova se musí dít v duchu naprosté nadstranickosti. (Potlesk.) V tomto smyslu učinili také projevy nejvyšší velitelé branné moci president dr Beneš a ministr národní obrany. Máme také o tom služební předpisy, ale skutečnost u útvarů je naprosto jiná. Téměř denně nám chodí stížnosti, že osvětoví důstojníci u toho či onoho útvaru nejsou si vědomi dosahu a významu své funkce, provádějí stranicko-politickou agitaci. Branný výbor bude se muset touto otázkou velmi vážně obírat a já mohu jménem své strany prohlásiti, že k takovému zneužívaní osvětové činnosti, ať je to kýmkoliv, nebudeme trpně přihlížet. (Potlesk.) Hlavní správa výchovy a osvěty musí najít dostatečně energickou ruku, aby ze svých řad odstranila všechny ty osvětové důstojníky, kteří nechápou důležitost své činnosti a postupují zřejmě proti Košickému vládnímu programu i vládnímu programu nynější vlády. Jestliže na př. abych jmenoval jen jeden z četných příkladů důstojník osvětové služby u útvaru v Litoměřicích č. 5483 při presentaci nováčků se ptal po politické příslušnosti branců, je to, myslím, činnost, kterou nelze srovnati s ideou nadstranické činnosti, poněvadž tomuto osvětovému důstojníku musí být zcela lhostejné, ke které politické straně branec přísluší, a jeho povinností je pouze starati se o mravní výchovu vojáka v tom, aby miloval republiku, stát, samostatnost, její představitele, ať patří ke kterékoli politické straně, aby v případě války dovedl udatně a statečně bojovat. (Potlesk.) To je jeho úkol, a nic jiného. A nedovede-li takový osvětový důstojník takto svou funkci chápati, musí jí být zbaven. Bylo by, a to zdůrazňuji velmi hlasitě, velmi neprozíravé, kdybychom souhlasili s tím, aby armáda byla zavlečena do kterékoliv z ideologií našich politických stran. Armáda patří národu a žádnému z politických sekretariátů té či oné politické strany. Připomínám hlavní správě výchovy a osvěty, že bude muset velmi vážně uvažovat také o snížení počtu důstojníků přidělených této službě, poněvadž i zde nám úspornost velí šetřit.

Pan ministr národní obrany ve svém exposé v branném výboru upozornil na těžkosti, se kterými se vojenská správa setkává při sjednocování důstojnického sboru, v němž jsou příslušníci různých složek, jak se zúčastnili odboje a bojovali buď doma nebo za hranicemi, nebo jiným způsobem přispívali k osvobození svého národa. Jestliže personální politika v důstojnickém sboru byla vždy velmi choulostivá, je dnes z důvodů právě uvedených tím choulostivější, poněvadž musíme míti právě zájem na tom, aby v důstojnickém sboru byl klid, byla spokojenost a aby byla odstraněna nevraživost a závist, které v tak značné míře dnes v důstojnickém sboru jsou.

Znovu zdůrazňuji, že musíme dbát toho, aby důstojnický sbor byl především také materielně zajištěn. Je samozřejmé, že každé větší povyšování v armádě způsobí celou řadu stížností těch, kteří se domnívají, že se na ně zapomnělo. Ovšem počet stížností a hlavně důvody, které jsou uváděny těmi, kteří při posledním povyšování povýšeni nebyli, jsou takové, že to nutí k přemýšlení a výstraze, kterou zde chci adresovati vojenské správě, aby si byla vědoma, že takto žádaného klidu v důstojnickém sboru dosaženo nebude. Do této spletité situace přišel zákon č. 72/46 Sb., kterým jsou upraveny předpisy pro očistné řízení v důstojnickém sboru. Zdůrazňuji zde při této příležitosti, aby nebylo omylu, že naše strana uznává a hájí očistu celého veřejného života a tedy také důstojnického sboru.

Je mi také jasné, že od důstojníka se za války žádá víc než od normálního civilního občana. Ale přes to je dnes každému zřejmé, že výklad ustanovení zákona č. 72/46 Sb. se musí dít lidsky a s ohledem na všechny skutečnosti, aby nedošlo k zjevným nespravedlnostem, už podle zásady summum ius, summa iniuria, jak jí zná každý právník. A k tomu podle všech známek dochází nyní při provádění citovaného zákona. Bylo zde již řečeno, jak těžce jsou postiženi především legionáři, tedy lidé vesměs starší 50 let, ve velké většině důstojníci ve vyšších hodnostech, a jak je slyšet v jejich řadách stesky, jak se národ, který je po první světové válce vyznamenával vysokými vyznamenáními a zahrnoval vděkem, obrací k nim zády a propouští ze svazku armády s Kainovým znamením zrádce na čele. Nikdo nechce chránit skutečné zrádce a vyložené kolaboranty, ale je nesprávné, aby tak rigorosním výkladem zákona č. 72 byli z řad armády vyloučeni důstojníci velkých kvalifikací, kteří by mohli ještě řadu let sloužit v armádě. Kdo žil zde v době protektorátu, ví, jak byli legionáři persekvováni a zvláště důstojníci střeženi tak, že museli mnohdy utéci na venkov, aby měli od slídivých zraků gestapa klid a pokoj. Nevěřím, že by příslušníci našich legií za války nebyli vykonali to, co za daných okolností bylo možné, aby také oni přispěli k osvobození národa. Proto se obracím na pana ministra národní obrany se žádostí, aby se k těmto okolnostem přihlédlo, aby v odvolacím řízení bylo všechno toto zváženo a zhodnoceno a aby z armády byli vyloučeni, jak jsem řekl, skuteční zrádci a kolaboranti, ale aby z ní nebyli vylučováni lidé řádní, čestní, politicky i národně naprosto spolehliví. (Potlesk.) Tím méně bychom mohli připustit, aby se celého tohoto očistného řízení zneužívalo tu a tam k vyřizování osobních nevraživostí nebo k odstranění nepohodlného konkurenta.

Ústavodárné Národní shromáždění bude se v brzké době zabývati branným zákonem, s nimž souvisí nezbytně otázka délky presenční služby vojáků. Podle mého názoru je třeba zvážit nutnost, kterou nám velí zájem státu a jeho samostatnosti, mít armádu technicky i výcvikově tak na výši, aby v dané chvíli mohla splniti svůj úkol, s tím, že nastoupením presenční služby je branec vytržen ze svého civilního života a povolání; tudíž zvláště dnes, kdy je nedostatek pracovních sil, musí i tato okolnost býti zhodnocena,

Strana národně socialistická bude vždy hájiti stanovisko, aby presenční služba vojenská nebyla zbytečně prodlužována, než je nezbytně nutno, při tom však uznává, že i mírové stavy našeho vojska musí býti takové, aby svým úkolům mohly učiniti zadost.

Při této příležitosti bych se chtěl zmíniti o tom, že je v nynější době nezbytně nutné vyřešiti délku presenční služby ženatých branců, namnoze otců rodin, kteří musí vykonávati dvouletou presenční službu, která za tohoto stavu věcí je pro ně velmi tíživá, nemluvě o tom, že to může míti zhoubné následky na sotva založené manželství. V této věci podal náš klub iniciativní návrh a bylo by jen otázkou spravedlnosti, aby byl brzo projednán a těmto brancům presenční služba přiměřeně zkrácena.

Rovněž v otázce náhradní zálohy by se mělo vedle dosavadních podmínek zařazení do této zálohy přihlížeti především ke katastrofálnímu nedostatku pracovních sil v našem zemědělství. Měl jsem četné případy, kdy jediný synek v hospodářství nebyl do náhradní zálohy zařazen proto, že jeho otec, ač churav, mohl přece příležitostně vypomáhati v hospodářství. Proto jeho syn, na kterém celé hospodářství spočívá, musí vykonávati dvouletou presenční službu. Domnívám se, že i tímto způsobem bychom obstarali část chybějících sil v zemědělství.