Chceme za tím cílem vyvolati a vyvoláme v život parlamentní úspornou a kontrolní komisi, která je za daného stavu životně nutná. Musíme si však při tom uvědomit, že jejím zřízením ani její prací není celý úkol řešen a že je třeba splnit ještě řadu věcí dalších. Úsporný parlamentní orgán bude třeba vybaviti - vedle kompetence co nejširší, jdoucí nejen do minula a týkající se rozpočtových výdajů - především výkonným aparátem úředním, jímž přirozeně zdá se býti nejvyšší účetní kontrolní úřad. Celým smyslem mé řeči bylo ukázat na nutnost jeho činnosti; oč jde, je to, aby tato nutnost byla obecně uznána a aby se vyžadovaná úspornost nestala středem útoků proti těm, kteří ji budou často na místech citlivých požadovat. Vzpomínám si na jeden případ z dob první republiky, kdy jistý člen vlády byl vláčen vlasteneckými novinami jako nekulturní člověk a špatný syn národa Komenského za to, že si dovolil kritisovat nehospodárnost staveb nákladných škol v menšinových obcích a když dovozoval, že mnohem hospodárnější by bylo za týž úhrnný peníz vystavěti větší počet škol skrovnějších. Šetřit je vždy nepopulární, a i když všichni jednotně uznají ohromné sumy výdajového úhrnu, nejsou ochotni, jak by při důslednosti myšlení a vůle mělo být samozřejmé, uznati i nutnost úspory při uskutečňování toho kterého jednotlivého účelu. To je pochopitelné, avšak stejně je pochopitelné i to, že ruka, jíž je uložen těžký úkol spořiti, ochabne ve svém úsilí, nebude-li podporována veřejným míněním.

Omylem by bylo si myslit, že zřízením parlamentního úsporného orgánu jsme prostě vyřešili problém. Kdo musí také a především pomoci, jsou všichni orgánové veřejného života. Stejně jako ministr financí nakonec zmůže jen málo, zmohl by i málo tento orgán, kdyby se ku prospěchu věci nezměnila výdajová politika celé veřejné správy. Každý, i sebe nižší veřejný orgán musí vzít na sebe úlohu ministra financí i členů úsporného parlamentního orgánu v malém a v okruhu své působnosti uvádět v život zásadu úspornosti. Nechť je mu ku pomoci a mravní posile myšlenka, že každá tisícikoruna, kterou může uspořiti, representuje po příp. měsíční vdovský důchod manželky po národním hrdinovi.

Pan gen. zpravodaj řekl v rozpočtovém výboru správně, že původně preliminovaný rozpočet na 140 miliard, který se nakonec p. ministru financí záslužně podařilo sraziti na jeho danou výši, ukazuje na neodpovědnost a nevážnost těch státních orgánů, kteří takovýto preliminář předložili, k raisoně státní. Zde se musí mnoho změnit.

Bylo řečeno, že je nesprávné propadat již vědecky prý odbyté a vyvrácené myšlence o naší kapitálové chudobě a o tom, že financování je větším než ryze technickým problémem; mám za to, že je nebezpečnější propadati myšlence o našem kapitálovém bohatství a o tom, že financování je věcí lehkou a neproblematickou. Osudné ovoce může přinést taková myšlenka. Chudoba i bohatství jsou relativní pojmy, a nejde o to, zda si budeme - srovnávajíce se se státy kapitálově chudšími - říkat, že jsme bohati, anebo naopak. Oč jde, je to, kolik můžeme - nalézajíce se podle souhlasné vůle všech v konsolidačním a stabilisačním vývoji - vynaložit celkem na veřejné výdaje bez přetížení národa a beze škod na tomto konsolidačním vývoji. Ať kdo formuluje názor o naší kapitálové kapacitě jakkoliv, každému musí být jasné, že v hospodářství máme co činit s obmezenými prostředky, kterých nelze rozmnožovat uměle, nýbrž pouze cestou zvýšení výroby, a že nám všem jde o to, abychom cestou nejvyšší úspornosti ve všech oblastech hospodářského života, především v oblasti spotřebního velikého hospodářství státního a ostatních veřejných svazků, použili těchto obmezených prostředků hospodárně. Každý názor, který by podpíral opak a vedl v naší vážné a budovatelské době k lehkovážnosti ve výdajích, je rozkladný a proti základnímu smyslu všech našich snah.

Po té stránce bylo pro každého kritického a konsolidaci našeho hospodářského stavu si přejícího pozorovatele nesporně radostným faktem souhlasné stanovisko všech stran naší demokracie, které se zřetelně a jasně projevilo za projednávání rozpočtu ve výboru a které v souzvuku se stanoviskem p. ministra financí vyznělo v názor, že musíme přikročit k uskutečnění nejvyšší hospodárnosti ve státních výdajích. Toto stanovisko je mi nejen důvodem k optimismu, nýbrž také podkladem k naději, že jsme jím všichni vybudovali nový a další stupeň k zintensivnění hospodářských, především též úvěrových styků našeho státu s mezinárodním světem. Vše bude záležet na tom, jaké úsilí vyvineme k uskutečnění tohoto stanoviska. Že pro mezinárodně-hospodářskou situaci státu má úsilí o zhospodárnění veřejného života význam neobyčejně veliký, netřeba snad doprovázet argumenty. Oč však jde hlavně a osudově, je poměr československého občana ke státu. Je třeba tento poměr - myslím na psychický, citový poměr - lišiti dobře od citového vztahu, který má člen národa k svému národu, a to zejména u nás, ve státě o dvou, byť bratrských a málo odlišných národech. I sebevětším vlasteneckým citem k národu naplněné srdce příslušníka národa může zahořknouti a ochladnouti v citu občana ke státu, nesplňuje-li stát alespoň ony minimální podmínky, které jsou nutné, aby se vytvořilo ovzduší spokojenosti s danou útvarností státu. Mezi nejzákladnější podmínky zde patří přísná hospodárnost ve státní správě. Stát zatěžuje své občany veřejnými břemeny, a dnes je zatěžuje nesmírně, jde nad únosnost. I takové zatížení by nakonec subjektivně unesl příslušník národa, viděl-li by zřetelně, že je nezbytné pro základní existenční potřeby národní; vždyť neváhá v krajním případě vzít na sebe i břemeno nejvyšší: obětovat svůj život. Rozvrací se a nakonec se rozvrátí dříve nebo později cit ke státu tak utvářenému, že si žádá od občanů těžkých břemen na plnění úkolů nikoliv nezbytných, ba dokonce někdy i zbytečných. Kdosi řekl, že státníkům je potřebí občas - a já bych řekl, že často - slyšeti hlas země, t. j. opravdový, neřízený hlas občanů. V demokracii je to samozřejmost a vlastní úkol zástupců lidu v normotvorných sborech, protože mají být stálými naslouchači hlasu země a jeho tlumočiteli. Slyšeli bychom, naslouchajíce tomuto hlasu, jak občané pod veřejným břemenem ostře ukazují na každý zjev ve sféře veřejných hospodářství, které viní stát z nehospodárnosti, protože právem usuzují, zcela správně, že tíživost břemene je způsobena právě každým nedůležitým výdajem. Vždyť odpadl-li by, odpadlo by i kus břemene, a má-li odpadnouti kus břemene, protože břemeno celé je nad hranicí únosnosti, je třeba sáhnouti na tyto nedůležité anebo méně důležité výdaje, o zbytečných ani nemluvě. Stát, který by nedbal této psychologie občanů, by pracoval zaslepeně k tomu, že by podrýval základy dobrého poměru občana k sobě samému, k těm organisačním principům, na nichž je vystavěn; což pravím proto, aby i takto byla odůvodněna a podpořena politika úspornosti, která má naplňovat v příštích letech všechny naše snahy. Co platí o vlastním spotřebním veřejném hospodářství, platí samozřejmě též v oblasti státních a veřejných, jakož i znárodněných podniků.

Máme tedy před sebou úkol veliký a obtížný, avšak také státně a národně významný. Moje strana se chce a bude podílem své demokratické moci účastnit na plnění tohoto úkolu bezvýhradně, nesmlouvavě a opravdově u vědomí, že tak bude sloužit dobře národu a státu, avšak také oné mravní myšlence, kterou má za směrnici i důvod svého bytí: myšlence solidarity, kterou lze ad usum daného problému zkonkretisovati ve větu, že je možné od člověka žádat sebevětších obětí, avšak že je možno od něho žádati oběti jen tehdy a takové, jestliže se jimi vykupují větší prospěchy, než byly tyto oběti. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Vilím. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Vilím: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Se značným znepokojením sledovali jsme průběh jednání rozpočtového výboru při pracích na návrhu rozpočtu pro příští rok. Po tak chvatném projednání rozpočtu v době, kdy přece nelze ještě předpokládat, že od improvisace přecházíme již k přesným a bezpečně odůvodněným odhadům, je třeba značné dávky odvahy k rozhodnutí, zdvihnout ruku pro předložený návrh.

Proto musím jménem klubu poslanců československé sociální demokracie projevit politování nad tím, že návrh rozpočtu na rok 1947 byl parlamentu předložen v poslední chvíli a tisky, obsahující podrobnosti jednotlivých kapitol, byly dodávány členům rozpočtového výboru těsně před projednáním. Chvatné tempo projednání nedovolilo náležité prozkoumání rozpočtu způsobem, který by náš klub mohl považovati za uspokojující a který by byl žádoucí s hlediska hospodářského i se zřetelem k postavení parlamentu. Překotné projednávání rozpočtu nepřispívá k vážnosti parlamentu a není na prospěch ani státnímu hospodářství a řádnému chodu veřejné správy. Naše strana nezastává stanovisko mechanického šetřilství. Dá ráda souhlas k výdajům, potřebným pro řádné plnění úkolů vlastní státní správy, ať jde o kterýkoli obor její působnosti, i pro plnění úkolů jiných orgánů veřejné správy. Třebaže zaujímáme toto zásadně kladné stanovisko k výdajům, potřebným pro náležité rozvinutí činnosti všech orgánů veřejné správy, nemůžeme se zbavit určitých pochybností při schvalování rozpočtu na rok 1947, jenž byl projednán s takovým chvatem. Nejsme ani plně přesvědčeni o potřebě tohoto chvatu. I když připustíme, že vláda nemohla ani tentokrát předložit rozpočet dříve, je na druhé straně nesporné, že překotnost jeho projednávání nebyla nutná. Bylo by mnohem správnější, kdyby rozpočtové jednání bylo provedeno důkladněji i za cenu, že by se projednávání rozpočtu protáhlo, po případě až do poloviny nebo do konce ledna, a vláda musela hospodařit podle jednoměsíčního provisoria. Jako rozpočtového provisoria mohlo se použíti jedné dvanáctiny předloženého rozpočtu na rok 1947.

Ovšem, aby nedošlo k nedorozumění, připojuji hned, že naše zdůraznění politicky důkladnějšího projednání rozpočtu v parlamentě nesmí býti nikým vykládáno jako projev nedostatečné důvěry k vládě nebo správcům jednotlivých resortů. Činíme toto upozornění proto, že jsme hned při svých prvních pozměňovacím návrzích v rozpočtovém výboru narazili na nedostatečné pochopení a nesprávný výklad našich dobře míněných snah o zdokonalení předlohy rozpočtu.

Pozměňovací návrhy k rozpočtu nesmějí býti nikým chápány jako snaha o rušení skladby rozpočtu a jeho celkového hospodářského zaměření, nebo dokonce jako projev nedůvěry k členům vlády, jejichž resortů se pozměňovací návrhy týkaly. Jestliže by si některý člen vlády takto nesprávně vykládal motiv pozměňovacího návrhu, dělal by si zbytečné starosti, a rádi uznáváme, že každý člen vlády jich má už i jinak dost. Stejně nesprávně by si vykládal politický význam pozměňovacích návrhů každý, kdo by chtěl z pouhého podání dobře míněných a konstruktivní snahou vedených připomínek nebo pozměňovacích návrhů vyvozovati příznaky uvolňující se soudržnosti stran Národní fronty. K těmto pokusům o nesprávný výklad politického významu pozměňovacích návrhů k rozpočtu říkáme jasně, že právě naopak dobře míněné a konstruktivní kritikou v parlamentě dosažené změny předloženého návrhu rozpočtu mohly být nejlepší manifestací pevné soudržnosti stran Národní fronty, kdykoliv šlo o důležité zájmy státu. A že při projednávání rozpočtu jde o velmi důležité zájmy státu, o tom, doufám, není mezi členy ústavodárného Národního shromáždění nejmenšího rozdílu v názorech. Projednávání rozpočtu v parlamentě má přece přispět k jeho zdokonalení, má chránit zájmy státu, ale má chránit také ministry, spravující jednotlivé resorty, před nedostatky rozpočtu jejich resortu. Je pochopitelně nad lidské síly jednotlivce, i když spravuje resort, aby do všech podrobností a po všech stránkách zvládl obsah návrhu rozpočtů v době přece jenom ještě mimořádné, jako je dnešní, a aby mu neunikly některé i důležité věci, které by mohl parlament při zevrubném projednávání korigovat. Každý člen vlády stane se i při nejlepších schopnostech a nejusilovnější snaze do jisté míry zajatcem svého úřednického prostředí. Při důkladném projednávání rozpočtu v rozpočtovém výboru může se nashromáždit mnoho cenných informací, postřehů a podnětů, které mohou být užitečnou pomůckou ministrovi při správě a hospodaření jeho resortu.

Příliš rychlým projednáváním rozpočtu, které je pak již z technických důvodů nutně velmi povrchní, připravují se jednotliví členové vlády a celá vláda o výhody této spolupráce s parlamentem a vlastně i s širší veřejností a kruhy odbornými, které by mohly na půdě rozpočtového výboru uplatnit prostřednictvím členů parlamentu své připomínky a návrhy, směřující k zlepšení rozpočtu i ke zdokonalení naší veřejné správy. Obávám se, že si vláda není plně vědoma toho, oč se připravuje, jestliže předkládá rozpočet s takovým opožděním a přesto chce dosáhnout jeho schválení ještě před koncem roku. V mimořádné době poválečné bylo pochopitelně nutno řešit věci rychle a parlament měl pro tyto mimořáné potřeby vždy plné pochopení. Máme však za to, že přišla doba, kdy je možno a kdy je také zapotřebí rozhlédnout se a přezkoumat, zda pracovní metody, jichž bylo nezbytno používat v prvních měsících poválečných, jsou opravdu ještě nutné a celku prospěšné. Nebylo by zdrávo našemu dalšímu vývoji, kdybychom mimořádné pracovní metody poválečné doby používali i nyní, kdy jsme už dosáhli značného stupně hospodářské a politické konsolidace. Pokrok naší celkové konsolidace musí se také projevit v konsolidaci pracovních metod parlamentu.

Upozorňujeme se vším důrazem na tyto nežádoucí zjevy a doufáme, že naše upozornění bude správně pochopeno a hlavně respektováno. Vítáme proto usnesení rozpočtového výboru, které ukládá vládě, aby příští návrh rozpočtu byl parlamentu předložen nejpozději do 1. listopadu příštího roku. K této resoluci připojuji za klub sociálně-demokratických poslanců prohlášení, že by jeho členové příště již nemohli tolerovat takový způsob projednávání rozpočtu, jaký byl omluvitelný při rozpočtu na rok 1946 a jakého bylo, bohužel, použito při rozpočtu na rok 1947. Není ovšem možné dohonit jednáním v plenu to, co nebylo možno provést při chvatném projednávání v rozpočtovém výboru. Nicméně chci upozornit na některé věci, i když vím, že zdaleka nemohu úplně vyčerpat všechno to, co by zasloužilo důkladného projednání.

Vracím se k prvnímu pozměňovacímu návrhu, který podal náš klub v rozpočtovém výboru, poněvadž potřeba úspor v tomto návrhu uplatňovaných je přímo hmatatelně zřejmá z vlastního textu předlohy a poněvadž je zapotřebí, aby parlament v takovémto jasném případě uplatnil svá práva na přezkoumání rozpočtu.

V rozpočtu na rok 1947 vystupují mimořádně vysoké položky tak zv. funkčních výdajů, mezi nimiž zasluhují zvláštní pozornosti zejména vydání v oboru ministerstva sociální péče v úhrnu téměř 9 miliard, nad kterými se musíme zamyslet. Nemáme podkladů, podle nichž bychom mohli spolehlivě posoudit, do jaké míry lze tyto předpokládané výdaje považovat za dobře odhadnuté a zda bude vůbec možno plně jich využít. Velká částka, věnovaná na úkoly v oboru sociální péče, je v zásadě jistě velmi sympatická, nelze se vsak při pohledu na tyto vysoké částky zbaviti dojmu, že na druhé straně zůstáváme dlužni velký, starý dluh v oboru sociální péče, totiž, že jsme nevyřešili dosud otázku všeobecného národního pojištění, že dosud zůstává bez veřejného pojištění velká skupina osob samostatně hospodařících.

Velká potřeba rozpočtu v oboru sociální péče je podle našeho názoru v úzké souvislosti také s tou okolností, že jsme dosud nevyřešili od základu celý soubor otázek okolo národního pojištění, a musí nám to být pobídkou, abychom svoji sociální politiku prováděli soustavněji než dosud, abychom i do tohoto úseku života vnesli zásadu soustavného plánování a nebyli nuceni k příštipkářským improvisacím, jako je tomu dosud. Jsme přesvědčeni, že důkladné přezkoumání všech dosavadních akcí v oboru sociální politiky a vybudování dokonalé soustavy všech zařízení sociálních by nám dalo možnost poskytnout mnohem lepší sociální péči bez podstatného zvýšení dnešní rozpočtové potřeby. Bude ovšem zapotřebí odpoutat se od některých přežitků dřívější doby, jako je zásada úhradových reserv v pojištění důchodovém, a rozhodnout se pro rozumně vypracovanou soustavu pojištění na principu rozvrhovém. V soustavě všeobecného veřejného pojištění je zásada úhradových reserv zbytečnou přítěží administrativní, a jak nás historie poučila, obsahuje v sobě i mnoho prvků nesociálních. Dnešní náklady státní pokladny alespoň k částečnému nadlepšení důchodů, znehodnocených cenovým vzestupem, vynuceným následkem války a okupace, ukazují názorně nevýhody soustavy úhradových reserv v důchodovém pojištění. Dokumentují, že tato soustava po velikých změnách cenové hladiny nemůže být finančně soběstačná, nemá-li být bezohledná vůči důchodcům, a že tedy její risiko pro pojištěnce i stát je daleko větší než risiko soustavy rozvrhové. Musíme si tyto závěry otevřeně říci a hlavně vyvodit z nich nutné důsledky: pracovat s urychlením na nápravě a vybudovat zařízení dokonalejší. Nemalá část rozpočtových vydání by se nevyskytovala, kdybychom provedli reformu důchodového pojištění a nebyli nuceni pokračovat v tvoření mamutích reserv, kterých nikdy nebude možno prakticky použít, které v období několika desetiletí byly vždy znehodnoceny a jejichž význam i s hlediska úrokového nutně musí klesat souběžně s tím, jak budeme snižovat výši úrokových sazeb.

Dalekosáhlý význam pro další vývoj státního hospodářství, také však pro vývoj našeho peněžnictví a poměru veřejnosti ke státním dluhopisům i peněžnictví bude mít úprava úrokové služby a uvolňování vkladů, o kterých se zmínil pan ministr financí ve svém výkladu k rozpočtu. Vítáme jeho zprávy o přípravách těchto opatření, která budou v každém případě znamenat důležitý krok k obnově normálních poměrů v celém hospodářství i v hospodářství jednotlivých občanů.

Mám však za to, že ohlášená opatření budou potřebovat ještě určitého přepracování, mají-li dosáhnout zamýšleného cíle, mají-li co nejvíce přispět k celkové konsolidaci našeho hospodářského života a zároveň spravedlivě rozdělit mezi všechno obyvatelstvo výhody, plynoucí z připravovaných opatření.

Z toho důvodu upozorňuji na těsnou souvislost mezi otázkou obnovy úrokové služby státního dluhu a otázkou uvolňování a tím prakticky i úrokování vázaných vkladů. Bylo by velmi těžko vysvětlovat majitelům vázaných vkladů, které zbudou po zaplacení majetkových dávek, proč peněžní ústavy, které mají tyto vklady investovány ve státních dluhopisech, budou brát úroky ze státních dluhopisů i od jiných dlužníků a samy za tutéž dobu nezaplatí svým vkladatelům vůbec žádných úroků. Je pravda, že všechny vázané vklady nebyly peněžními ústavy uloženy do státních dluhopisů nebo úvěrů, poskytnutých jiným tuzemským dlužníkům, na druhé straně však po obnovení úrokové služby státního dluhu se zpětnou platností budou peněžní ústavy dostávat úroky už na velmi značnou část kapitálu, pocházejícího z vázaných a tedy dosud bezúročných vkladů.