Vieme, dámy a pánovia, že z toho, že sa teraz úplne očesala právomoc našich povereníctiev, budeme mať určitú kalamitu na Slovensku, lebo odbúranie kompetencie slovenských orgánov vo finančnom zákone je najciteľnejšie v §§ 6, 8 a 1. Podľa neho orgány na Slovensku nebudú mať právo povoliť ani zriadenie odbočky na škole, rozšírenie nejakého ústavu, kúpu kancelárskeho zariadenia, roentgenového aparátu a pod., ani nájomnú smluvu za prenájom súdnej budovy alebo školy nebude možno schváliť, i keď pôjde o malichernú sumu. Odňatím práva povolovať presuny sa vezme povereníkovi najpružnejší inštrument pri hospodárení s prostriedkami. Preto hospodárenie na Slovensku bude ťažkopádne, lebo so všetkým sa bude musieť ísť do Prahy; pražské úrady budú v tom síce vo výhode, ale budú zaťažené oproti úradom na Slovensku, a zase nastane zdĺhavé vybavovanie vecí a tieto budú viaznuť.

Preto prosím, aby na podklade tejto vecnej kritiky a v záujme celého občianstva prikročilo sa k revízii dohody z 28. júna 1946 v tomto smere, lebo takto to žiada - verte mi, dámy a pánovia - blaho republiky. Napriek týmto ťažkostiam z vyšších záujmov budeme hlasovať za rozpočet, lebo vieme, že to tak vyžaduje dobro dvojročenky, rozvoja zosilnenie republiky Československej. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. dr Chytil. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Chytil: Slavná sněmovno!

Význam letošního rozpočtu vidím především v tom, že nám předestírá již takřka jasně a neskrývavě celou problematiku našeho finančního hospodářství státu a veřejných svazků vůbec nejen pro rok nejblíže příští, nýbrž i pro řadu let následujících. Lze ji vyjádřit stručně jako hledání hranice únosnosti našeho národního hospodářství pro zatížení veřejné. Vedle toho se nám před očima nutně objevují všechny problémy souvislé, zejména problém měnový, dále problém konstrukce soustavy berní, problém hospodářství samosprávy a v neposlední řadě otázka kapitálového trhu u nás a zahraničního úvěru. Státní finanční politika, avšak mimo ni také - a po mém soudu především - ostatní odvětví politiky musí dopředu zřetelně na celou řadu let čerpat z letošního rozpočtu poučení a ovšem vyvodit z něho důsledky, protože raisona dobře vedené pospolitosti toho vyžaduje zcela nezbytně. Kladu právě zvláštní důraz na ostatní odvětví státní politiky mimo politiku finanční, protože bez náležitého zřetele všech těchto odvětví politiky k obmezenosti prostředků, daných pro plnění t. zv. veřejných úkolů, by pořídila vlastní finanční politika státní jen velmi málo.

Bylo-li opětovně a souhlasně řečeno za projednávání ve výboru, že rozpočet je ohromný, byla v tomto konstatování obsažena i negativní kritika jeho, z níž plyne jednoznačně, že tedy příští naše rozpočty musí býti nižší, méně ohromné. Jsme všichni solidárně odpovědni za nižší rozpočty v příštích letech, když jsme - také všichni bez rozdílu - uznali ohromnost rozpočtu letošního. Při tom snaha po nižším rozpočtu zde znamená snahu po takovém rozpočtu, který by, hledě k daným poměrům důchodovým, nepřekročoval hranice únosnosti, a tudíž únosnosti daňového břemene. I nezbývá než se poohlédnouti po úkolech, jež z tohoto postulátu plynou, po překážkách, které se nám stavějí anebo postaví v cestu, a pokusit se o rozhled po prostředcích, jež máme po ruce.

Vhodným východiskem těchto úvah je situace první republiky, a to především ve věci úhrnného, ještě únosného veřejného břemene. Je po mém soudu nevyhnutelné, abychom se pokusili dosáhnout co nejrychleji té relace mezi úhrnnými národním ročním produktem a úhrnným veřejným břemenem, kterou se vyznačovala první republika. Tato relace byla celkem únosná jak sociálně, tak produktivitně, i když vyžadovala, aby konstrukce veřejných příjmů doznala jistých reparatur, a to především ve dvou směrech: co do nákladu výběru těchto příjmů - aby byl snížen - a co do přizpůsobení systému, zejména daňového, exportnímu charakteru našeho státu. Nemohu pak nesmlčet, že nepodaří-li se nám opravdu vbrzku dosíci řečeného cíle, zveličíme si překážky pro vznik stability a zpomalíme podstatně konsolidační vývoj.

Základní a všem zřejmá, třebaže bohužel velmi často právě ve sféře veřejných výdajů nikoliv v počet braná skutečnost, která je pramenem hlavních našich potíží, je naše zchudnutí. Že jsme nesmírně zchudli, to víme dobře všichni, ale že z tohoto faktu musíme také vyvodit důsledky, to, zdá se, není v náležitém popředí našeho uvažování.

Národ ztratil mnoho jmění, což je zchudnutí na majetku, národ jako celek obyvatelstva vyrábí méně než dříve, takže jeho roční produkt je menší, což je zchudnutí v reálném důchodu, a národ se vzdal, sleduje svůj existenční zájem, mnoha pracovních sil odsunem nespolehlivého živlu. To je povšechná východisková reálná bilance našeho národního hospodářství, na kterou je třeba navázat výhled do budoucna a zároveň si uvědomit, že každý rozpočet spolu se všemi ostatními břemeny, která neprocházejí státním rozpočtem, avšak proto nepřestávají býti veřjným břemenem, tlačí na daný stav národního hospodářství v tom kterém roce. Třeba tudíž míti na zřeteli vždy tento daný stav.

Naše zchudnutí bude rok po roce ustupovat, a dvouletým hospodářským plánem jsme si položili vysoký cíl, abychom přes značný úbytek pracovních sil dosáhli v úhrnu za dva roky reálného rozsahu produkce předválečné, ba překročili ji o několik procent. Zastavme se u onoho časového bodu v budoucnosti, kdy produkce dosáhne v úhrnu předválečné úrovně; pravím opětně v úhrnu, protože mohou nastat a nastanou změny ve skladbě. Zde bych chtěl především poznamenat, že dosažení takovéhoto cíle při všech překážkách, které musíme odstraňovat, bude dílem ohromným, historicky jedinečným. Vždyť jen problém nedostatku pracovních sil, zesílené mezinárodní konkurence a problém kapitálový jsou dostatečnými svědky velkoleposti tohoto díla. Dále bych chtěl poznamenat, že co nad tento cíl jest, t. j. další růst naší národní produkce nad předválečnou úroveň, bude již narážet na meze, dané reálnou základní kapacitou našeho národa, a bude otázkou povlovného a dlouhého vývoje. To zdůrazňuji proto, abych dostal do potřebného popředí myšlenku, že po mém soudu na delší dobu bude nutno v úvahách o přiměřenosti veřejného břemene počítat průměrně asi s onou reálnou úrovní roční národní produkce, jíž se vyznačovala první republika, a to od okamžiku, kdy natrvalo se nám podaří jí dosíci. Pravím natrvalo, protože vzlet vzhůru, který by byl provázen nadměrným vypětím sil a následován přirozenou ochablostí z únavy, by nepomohl.

Cíl, před který jsme se stran budoucího rozsahu reálné produkce národní postavili, znamená, že jsme si vytyčili postulát absolutního vzrůstu produkce na předválečnou úroveň, že jsme se tedy nespokojili s postulátem relativního vzrůstu na tuto úroveň, t. j. vzrůstu beroucího v počet menší množství obyvatelstva státu. Národ by v průměru a celku žil stejně dobře jako před válkou, vyráběl-li by absolutně méně než vyrábělo někdejší obyvatelstvo první republiky, protože je nyní obyvatelstva méně. Z toho plyne, že až dosáhneme absolutně předválečné produkční úrovně, budeme žít každý daleko lépe, než tomu bylo před válkou, protože úhrnem stejný produkt jako před válkou se rozdělí mezi méně účastníků jeho tvorby, neboť jich bude méně. I tato úvaha svědčí výmluvně o tom, proč bude lze zdar našeho společného díla, až se stane skutkem, nazvati historicky jedinečným a ojedinělým.

Řečený očekávaný vzrůst národní produkce, pro který klademe základy a jemuž rýsujeme cesty, je nejsilnější a nakonec jedinou opěrnou nadějí do budoucna také - a především také - v oblasti úvah o státním rozpočtu a veřejných břemen vůbec. Důležité je to, že se nesmí stát zároveň opěrou lehkovážnosti ve sféře státních výdajů ve smyslu hesla "budoucnost vše zaplatí" a že nesmí být jeho význam pro finanční hospodářství, t. j. pro hospodářství veřejných svazků, přeceňován, jak se tuším někdy děje.

Až vzroste národní produkt do relativní úrovně předválečné - čemuž dosud zdaleka není tak a čemuž bude tak asi tehdy, až budeme žít v úhrnu stejně jako jsme žili před válkou - nebude ještě dosaženo okamžiku, kdy by unesl reálně stejně dimensovaný rozsah veřejných výdajů jako za první republiky; bude tomu tak až v okamžiku, kdy bude dosaženo absolutní úrovně předválečného produktu, avšak zároveň - a to, prosím, aby neušlo pozornosti - až také bude po všech stránkách vyřízeno majetkové zchudnutí národa, které není se zchudnutím v produktu totožné. Časový bod tedy, od něhož počínajíc budou moci veřejná hospodářství v rámci únosnosti veřejného břemene uskutečňovat úhrnem reálně asi totéž, co první republika, je položen dále než časový bod, v němž dosáhneme absolutně předválečné produkce. Zároveň se posunuje tento bod vždy dále o každé větší další zadlužení veřejných hospodářství, než je měla první republika, pokud nejde o dluhy pro produkci, mající svůj samostatný a primární pramen úhradový.

Břímě, které musí z titulu majetkového zchudnutí národa nésti národ skrze rozpočet, a které tedy nenese přímo, je vyjádřeno jednak úhrnným nárokem vůči finanční správě z titulu náhrady válečných škod majetku věcného, jednak z titulu náhrady škod na finančním kapitálu, nastavších ztrátou vkladů a rozmělněním oběživa, a to v té celkové míře, ve které se nepodaří, pokud se týče nebude lze vyrovnati tyto nároky výnosem zabaveného majetku a ztenčiti je majetkovými dávkami. Všechno, co nebude vyřízeno těmito dvěma instrumenty, připadne ve formě dlouhodobého vnitřního dluhu k tíži příštím rozpočtům spolu s dluhy ostatními.

Jsme jako stát daleko více či budeme daleko více zadluženi, než byla zadlužena první republika, takže úmor a úrok tohoto zvýšeného dluhu bude ujídati daleko větší lžicí z misky téže velikosti, než z ní ujídal menší dluh předválečný. A dovodil jsem, že s podstatným zvětšením misky, t. j. úhrnu roční národní produkce nad předválečnou absolutní úroveň, nemůžeme střízlivě počítat, když dosažení její bývalé úrovně o sobě je úkolem takřka nadlidským. Na druhé straně nelze léčiti věc zvyšováním veřejného břemene; vždyť jsme vyšli z konstatování, že je ohromné a že je třeba je snížit. A třeba si pamatovat, že každé další zadlužování zvětšuje pro budoucnost onu lžíci, což snad ozřejmí smysl volání po vyrovnaných rozpočtech jakožto cíli, k němuž musíme dospěti. Z toho všeho však plyne také nevzratně, že i tehdy, až již dosáhneme absolutně výrobní - a tudíž i důchodové - úrovně předválečné, zbude pro uskutečňování veřejných účelů při témže asi zatížení veřejnými výdaji jako před válkou méně, než měla k disposici první republika. Plný úspěch dvouletého plánu nás tedy postaví do situace nesrovnatelně lepší, než jsme dnes, přece však s hlediska veřejných hospodářství nikoli do situace lepší, než jsme byli za první republiky; to je otázkou dalšího, a jak myslím, pozvolného vývoje. A to je myšlenková základna, na kterou se musí postavit každý odpovědný činitel, pokud rozhoduje o veřejných výdajích: nemůžeme ve veřejných výdajích reálně uskutečňovati po řadu let více, než jsme činili před válkou, ba ani tolik, a to ani v době - u srovnání s nynější - už značně hospodářsky pokročilé. Můžeme sice a budeme musit měnit skladbu uskutečňovaných účelů, nemůžeme však nad jejich úhrn: každý nový výdaj na nový účel nebo zintensivnění účelu daného musí chtěj nechtěj být provázen úsporami u účelů jiných anebo pominutím účelů jiných. Přidat a vydat na straně jedné znamená ubrat a vzít na straně druhé; ve směru této věty se bude pohybovat a bude se musit pohybovat příští naše politika hospodářství veřejných svazků.

Pokusil jsem se ukázat, jak výše veřejného, u srovnání s první republikou vzrostlého dluhu tlačí na úkoj veřejných účelů v rámci daných obmezených prostředků: čím více bude těchto dluhů, tím větší bude tlak. Máme životní zájem na tom, aby tento tlak byl co možná nejmenší.

Je zcela pochopitelné, že bychom tohoto tlaku vůbec neunesli, měl-li by narostlý veřejný dluh ležeti na národním hospodářství neulehčen znehodnocením cestou zvýšení soustavy hospodářských čísel. Bylo vypočítáno, že je potřebí trojnásobku předválečné soustavy hospodářských čísel k tomu, abychom nesli celkový veřejný dluh, který jsme měli po revoluci, asi stejně lehce, jako jsme nesli veřejné zadlužení před válkou. Předválečná soustava hospodářských čísel zvýšená na trojnásobek znamená - vyjádřeno pomocí cenové hladiny, která sama není hospodářským číslem, nýbrž jeho komponentou - trojnásobně vysoké ceny při předválečném rozsahu produkce. Nešli jsme však až k tomuto bodu, nýbrž spokojili jsme se s trojnásobkem cenové hladiny při dnešním, podstatně nižším rozsahu národní produkce. Její rozvoj bude tlačit, jak si toho při daných důchodech všichni přejeme, cenovou hladinu směrem dolů, takže v okamžiku, až dosáhneme absolutní úrovně předválečné produkce, nebudeme mít pochopitelně trojnásobnou cenovou hladinu, tím však také nikoliv trojnásobnou soustavu hospodářských čísel. Bude tedy daný, po revoluci zjištěný veřejný dluh doléhat tíživěji, než doléhal úhrnný dluh předválečný na tutéž reálnou základnu, jak to právě ve své úvaze předpokládáme, a také každý dluh dnes vzniklý bude v budoucnosti tížiti víc, než dnes při vyšších cenách předpokládáme.

I tak však kalkulace předpokládala, že dluh z okupace, umenšený dávkovou operací, bude ze značné míry umořován a úročen výnosem zabaveného majetku a teprve zbytek že připadne k tíži rozpočtu ve formě roční alimentace Likvidačnímu měnovému fondu, pokud totiž myslíme na ony dluhy, jež vyříditi připadne jemu za úkol. Záleží tedy mnoho na osudu tohoto zabaveného majetku a na hospodaření s ním, a nenalézám dosti slov, abych důrazně a naléhavě upozornil na nutnost řádného hospodaření s tímto majetkem. Je nejvyšší čas, aby byl zřízen a v život uveden Likvidační měnový fond, a to nejen jako místo, soustřeďující aktiva a pasiva měnového a vkladového dluhu, nýbrž i jako vrchní kurátor hospodaření se zabavenými majetky.

Náš nynější rozpočet je, jak jsem měl příležitost říci již ve výboru, rozpočtem ohromným, neúplným a deficitním, a nadto neobsahuje veškerá na národ doléhající břemena, protože jich ani obsahovat nemůže. Rozpočet by byl úplný, kdyby obsahoval úmor a úrok veškerého státního dluhu, který v tento den hospodářský máme. Není jeho vinou, že toho neobsahuje; teprve však, až bychom připočtli položku celkové dluhové služby, seznali bychom celkovou rozpočtovou cifru, která by mohla sloužit jako podklad pro úvahy do budoucna. Deficit pak ukazuje předpokládaný vzrůst státního zadlužení během příštího roku. Dluhová služba tohoto nového zadlužení přiroste k dluhové službě z dluhu daného.

Mezi dnešním stavem národního hospodářství a oním postulovaným okamžikem, kdy dosáhneme absolutně předválečné úrovně produkce a důchodu národního, leží restaurační a konsolidační údobí budovatelské, které se vyznačuje vývojem k lepšímu, avšak také tím, že národ je pro veřejná břemena méně únosný, než bude na konci tohoto přechodného údobí. Tento fakt se musí vzít v počet: nelze zatěžovat ozdravný vývoj deficity, pokud nejsou národně nevyhnutelny. Tomu bych chtěl věnovat trochu zvláštní pozornosti.

Deficit, jde-li o deficit pravý, t. j. plynoucí z realistického rozpočtového odhadu výdajových položek, takže k předpokládaným výdajům a tudíž k deficitu opravdu dojde, je především předzvěstí a pramenem nového státního dluhu. Tento nový, z deficitu vzniklý státní dluh je problémem pro budoucí státní rozpočty svým úmorem a zúročením, avšak tento problém o sobě není zde problémem hlavním, i když, jak řečeno, při klesajících cenách se stává tíživějším; dnešní miliarda Kčs má v sobě při vyšších cenách statků a služeb méně tíživosti, než jí bude míti v budoucnu při cenách nižších. Jakkoliv nesmíme tedy pro budoucnost přezírati tento problém, přece do popředí svého uvažování musíme posunout problém druhý a méně závažnější, ten totiž, že celou dluhovou jistinu bude nutno vydobýti z národního hospodářství v příštím roce. Tak lze učinit jenom na daném kapitálovém trhu, který musí unésti vedle všech nároků, které budou na tento trh kladeny se strany znárodněných i soukromých podniků a se strany spotřebitelské i poplatnické při placení dávek, i poptávku státu, aby kryl deficit. Ujídá tedy deficit výrobě a staví před ni překážku. Čím větší je deficit, pokud nejsou v něm i nekryté výdaje na povznesení produkce, tím více znesnadňuje státní hospodářství restaurační a konsolidační vývoj. Řekl bych přímo, že nehospodárnost ve sféře spotřeby veřejných hospodářství odporuje cíli dvouletého plánu, hází jeho zdaru do cesty překážky. Neunesl-li by pak kapitálový trh úhrnné poptávky po kapitálu, která se na něm soustředí během roku, hrozí nebezpečí cedulového úvěru. Cedulový úvěr nemůže zajisté při řízených cenách způsobit žádným způsobem inflace, leč na černém trhu, nutně však přivodí tvorbu nové a další přebytečné kupní síly, t. j. správněji, přebytečného a nepružného oběživa vzhledem k oné soustavě hospodářských čísel, kterou chceme držeti. Každým rozmnožením oběživa nad linii přiměřenosti a pružnosti roste státní dluh, avšak státní dluh, který musí býti splacen v té rychlosti, v jaké se potřebujeme dostat zpět na linii přiměřenosti i pružnosti oběživa. Takovýto dluh tedy tlačí nekonečně více na bezprostředně nejbližší rozpočty než dluh jiný, protože nemůže být z povahy věci dluhem dlouhodobým. Chtěj nechtěj se pak při dané názorové základně většiny obyvatelstva také rozleptává důvěra ve stabilitu či ve vývoj ke stabilitě hospodářských čísel, což je skutečnost, kterou třeba vzít v úvahu, ať již zastáváme názory na deficity a cedulový úvěr jakékoliv.

A tu třeba říci slovo těm, kteří, jak upřímně věřím, v dobrém předsevzetí poukazují na to, že v mnoha ostatních, i daleko bohatších státech mají deficitní rozpočty a že v dobách nouze ani jinak býti nemůže. Souhlasím s nimi plně, a dávno před okamžikem, kdy jsem si mohl myslit, že budu mít čest mluvit v parlamentu, jsem napsal, že ani měna ani vyrovnaný rozpočet nejsou samoúčely a že musí ustoupit účelům vyšším. To však platí pouze za jednoho jediného předpokladu, že totiž bylo před tím, než se sáhlo k deficitu anebo dokonce k cedulovému úvěru jako prameni jeho krytí, vykonáno vše, aby každá i sebe menší položka ve sféře státních výdajů nikoliv existenčně nutná byla škrtnuta, protože právě jedině a pouze na výdaje nezbytně a existenčně nutné lze voliti hledání úhrady řečenými cestami.

Je lhostejné, co v tomto ohledu dělají jiné státy a národy - nehledě k tomu, že začasté může srovnání velmi pokulhávat - protože neneseme za jejich hospodaření odpovědnost, a srovnání našeho hospodářství s jejich neumenšuje odpovědnosti naší, kterou máme před národem pro léta příští. Je zcela nesporné, že můžeme dostáti své odpovědnosti před budoucností a obhájiti deficit i se všemi jeho důsledky, jestliže je složen z výdajů nezbytných na zdraví a bezpečí národa. Nemohli bychom však své finanční politiky omluviti, mohl-li by kdokoli v budoucnosti poukázat na jedinou zbytečnou a na méně důležitý účel vydanou korunu, kterou jsme nedovedli škrtnout. Jde o to, abychom po této stránce vykonali vše, co jest vykonat, a tudíž o to, abychom nalezli cesty, jak splnit tento svou povahou také mravní úkol.