Mnozí prozíraví čeští
panovníci a vedoucí mužové národa
už od dávných dob naší historie
se snažili nalézti nejúčinnější
prostředky obrany proti německému nebezpečí
a tlaku. Tento účel měla již říše
Velkomoravská, kterou chtěli naši předkové
vytvořit slovanské souručenství a
odpoutati se od německého západu. Odstranění
německého vlivu z naší země sledoval
i radikální čin Spytihněva II. v XI.
století, kterého kronikář Kosmas velebí
za to, že hned prvního dne, kdy byl nastolen, velkou,
podivuhodnou a pro všechny věky pamětihodnou
zjednal památku, neboť všechny, co se jich nalezlo
z německého národa, ať byl člověk
bohatý nebo chudý neb cizinec, kázal najednou
do 3 dnů vyhostiti ze země České.
Později i lidovému hnutí husitskému
se podařilo, že český národ se
stal pánem své země; od německých
přistěhovalců byla tehdy očištěna
zejména Praha, Kutná Hora a jiná královská
města včetně měst v pohraničí:
Litoměřic, Chomutova, Prachatic a j. Výsledek
těchto očistných akcí neměl,
bohužel, trvalý ráz, a byla to zejména
doba pobělohorská a pro náš národ
osudná éra habsburského panství, které
otevřely znovu naše země německému
přívalu.
Tento protiněmecký duch a opravdové české
vlastenectví, které bylo vedoucí myšlenkou
nejstarších legend, kronik a pozdějších
písemných památek - ať již jmenujeme
jen Dalimila, Stránského a Balbína - vytvořilo
však národní tradici, která byla našemu
lidu nejpevnější oporou v neustálém
zápase s německou expansí a zachránila
ho též v dobách nejvyššího
temna a nejtěžší národní
mdloby, kdy, jak bylo řečeno, bylo možno nad
osudem národa jen naříkat.
Obrozenecká doba XVIII. a XIX. století, posílená
ideou francouzské revoluce a duchem revolučního
kvasu v polovině minulého století, seřadila
všechny duchovní i fysické síly národa
v jednotný šik proti odvěkému národnímu
nepříteli; rostlo národní sebevědomí
a slovanská vzájemnost a zejména i dávná
víra ve východní Slovanstvo. Český
národ, třeba dlouhou dobu násilím
utlačován, přece jen se nedal podrobit a
překonal šťastně všechna nebezpečí.
Když pak po prvé světové válce
si československý lid počal budovati vlastní
stát, byla též německému obyvatelstvu
poskytnuta všechna možná národní
a politická práva. Českoslovenští
Němci se však nedovedli vžít do úlohy
poctivého spolutvůrce společného domova
a naopak, jakmile se naskytla příležitost,
započali podkopnou práci proti novému státu
a během doby, podle toho, jak se uplatňoval a vzmáhal
význam německé říše, se
stali opravdovým nebezpečím naší
národní a státní svébytnosti.
Zejména od r. 1933, kdy se ujal v Německu moci nacismus,
rozbujela se iredenta zdejších Němců
a započal jejich otevřený boj proti zájmům
českého a slovenského národa. Konrád
Henlein a jeho hnutí, do něhož se rázem
vhrnula valná většina sudetských Němců,
využili při tom československého demokratického
zřízení, nemístné povolnosti
tehdejší vlády a nesprávného
postupu některých politicky rozhodujících
činitelů. Toho použil německý
nacismus jako podnětu k uskutečnění
dávného německého snu o ovládnutí
střední, jihovýchodní a východní
Evropy a o získání světové
nadvlády germánské rasy. Němci v pohraničí
se stali tak z vlastní vůle a vlastním přičiněním
ohniskem, od něhož Hitler a jeho německá
říše mohli zapáliti pochodeň
největší války dějin. Pro český
národ nadešla druhá Bílá hora,
daleko nebezpečnější té prvé.
Osekáním pohraničního území
republiky otevřely se dokořán brány
německému násilí, drancování
a vraždění. Německá zvůle
a nenávist, ovládaná nepříčetnou
záští vůči všemu slovanskému,
se chystala zasaditi nejtěžší úder
přímo na kořen života českého
národa. Němečtí nacisté - ti
z říše i jejich pomocníci z našich
Němců - připravili plán na všestranné
ovládnutí prostoru našich zemí a na
úplné vyhlazení českého národa.
Podstatu tohoto plánu vysvětlil při důvěrném
shromáždění vedoucích nacistických
straníků a vyšších německých
úředníků dne 2. října
1941 a 4. února 1942 nejbližší Hitlerův
spolupracovník, t. zv. zastupující říšský
protektor Reinhard Heydrich, když líčil podstatu
a úděl velkogermánské říše,
obepínající daleko až skandinávský
poloostrov a sahající k Ledovému moři
a přes Ukrajinu na Ural. Tento zavilý nepřítel
Slovanstva a českého národa vytyčil
tehdá tyto směrnice pro českomoravský
prostor: Oblast Čech a Moravy musí býti definitivně
pro historii osídlena Němci. Toto poněmčení
se nemělo díti po starém způsobu německých
řádových rytířů germanisací,
nýbrž zásadně německou krví.
K poněmčování byly by vybrány
jen některé části českého
obyvatelstva, t. j. jen dobře, říšsky
smýšlející lidé dobré
rasy. Jejich počet měl býti již za války
předběžně zjištěn. Ostatní
složky národa měly pak býti buď
vyvezeny na východ a do oblasti Ledového moře,
nebo trvale usazeny na práci v říši
mimo české země, kde měly býti
jejich rodiny buď ponechány do vymření
nebo násilně asimilovány. Kde by se tato
asimilace nepohodlných českých lidí
nepodařila, byli by prostě postaveni ke zdi, jak
řekl tehdá Heydrich: "endgültig an die
Wand zu stellen." Vždyť i mimo říši
na Východě by se mohli stát vedoucí
vrstvou a býti nebezpečni německým
zájmům.
K provedení programu mělo dojít ve vhodnou
dobu až po skončení války; za války
bylo třeba pracovního klidu a nebylo možno
riskovat pozdvižení v českém národě.
V intencích vylíčeného programu byly
ještě za okupace mnohé věci započaty,
ať již to byly soupisové akce a lékařské
prohlídky dětí, nebo evakuace českého
obyvatelstva v Čechách a na Moravě z prostoru
benešovského, sedlčanského a vyškovského,
odkud byly násilně odstraněny celé
desetitisíce českých lidí. Pod dojmem
těchto plánů se provádělo též
záměrné obsazování všech
důležitých hospodářských
posic Němci, dále zasazování českých
lidí na práci do říše a také
známé akce proti české inteligenci
a politicky nepohodlným příslušníkům
našeho národa. Tisíce a tisíce jich
muselo zaplatit ještě za války životem
a největším strádáním
v koncentračních táborech a žalářích
své "špatné" smýšlení
k říši.
Ďábelský plán na vyhubení našeho
národa, jak jsem jej stručně reprodukoval,
nelze snad označiti za ojedinělý výplod
zločineckého nacistického mozku, nýbrž
je to skutečné vyvrcholení dávného
německého "Drang nach Osten". Zásady
tohoto plánu nebyly cizí ani bývalým
československým Němcům, jak to vyplývá
ze situační zprávy t. zv. vládního
presidenta v Opavě ze dne 29. dubna 1942 říšskému
ministru vnitra v Berlíně, v níž tento
představitel německé správy v odtrženém
území republiky líčil názory
svých soukmenovců na řešení české
otázky; nelze pochybovat, že výklad Heydrichův
měl u nich v tomto bodě nejpříznivější
ohlas. Potomci někdejších německých
kolonistů se takto spikli nejhorším a nejzrádnějším
způsobem proti národu, který jim před
věky dovolil přístup do své země
a přibral je do účasti na jejím hospodářském
budování. Uvědomíme-li si tuto proradu
a ostatní hrozné zločiny a bezpráví,
která na českém národě napáchal
nacismus a s ním i celý německý národ,
jakou odpověď je možno obdržet na otázku,
zda příslušníci tohoto národa
mají mravní oprávnění sdíleti
dále společný domov s českým
a slovenským národem? Kdo z nás nebo kdo
i z jiných méně zúčastněných
by mohl po takovýchto a tak draze zaplacených zkušenostech
ještě věřit v dobrou víru a smýšlení
bývalých německých občanů
československého státu?
Při památce nesmírných obětí,
kterými náš národ vykupoval po dlouhá
staletí v neustálém zápase s německou
útočností svůj život, a při
odpovědnosti vůči svým dětem
a budoucím generacím museli jsme si při příležitosti
vítězství nad nacismem a fašismem vytyčit
jako nejvyšší úkol očištění
našich zemí od těchto odvěkých
nepřátel a strůjců běd a útisku
našeho lidu. Splnění tohoto úkolu jako
prvního a základního předpokladu pro
zajištění naší národní
existence a státní samostatnosti se ujala vláda
ještě za války tím, že otázku
československých Němců vznesla na
mezinárodní forum, a to memorandem, které
zaslala dne 23. listopadu 1944 čtyřem spojeneckým
velmocím. Vyřešení problému našich
Němců zdůraznil i pan president republiky
ve svých prvých projevech na půdě
osvobozené vlasti a později též v poselství
k Prozatímnímu Národnímu shromáždění
dne 28. října. 1945, kdy výslovně
prohlásil, že náš společný
život s Němci není možný, neboť
všechny mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem
navždy strhány a že v zájmu klidu a míru
Evropy musejí odejít.
Československá vláda v souhlasu s přáním
všeho československého lidu po odsunu Němců
požádala počátkem července 1945
diplomatické zástupce Sovětského svazu,
Velké Britannie a Spojených států
amerických, aby otázka transferu byla dána
na pořad konference Tří. Postupimská
konference uznala zásadně náš návrh
odsun a požádala jen, aby dosavadní transfer
Němců byl přerušen až do doby,
kdy bude otázka podrobněji prozkoumána, a
aby odsun byl prováděn způsobem spořádaným
a lidským. Usnesením Spojenecké kontrolní
rady v Berlíně ze dne 20. listopadu 1945 bylo pak
po slyšení československé vlády
povoleno, aby z Československa bylo odsunuto 2,500.000
Němců, kteří byli tehdy ještě
na našem území, a to do amerického okupačního
pásma 1,750.000 a do sovětského okupačního
pásma 750.000 osob. S tímto odsunem mělo
být započato již v prosinci 1945, ale pro některá
nutná jednání došlo k jeho zahájení
teprve později. Doby od postupimské konference bylo
využito k dokonalé administrativní a technické
přípravě odsunové akce. Byly vydány
směrnice, vymezující úkoly zúčastněných
orgánů veřejné správy při
odsunu, t. j. ministerstva vnitra a jeho podřízených
resortních složek, dále vojenské, dopravní,
zdravotní a finanční správy a osidlovacího
úřadu. Byla připravena sběrná
střediska pro Němce, z nichž každé
muselo pojmouti nejméně 1.200 osob, potřebných
pro naložení jednoho odsunového vlaku. Tato
střediska, jichž bylo v zemích českých
104 a na Slovensku tři, byla řádně
upravena a vybavena po stránce věcné i personální
tak, aby mohla splnit svůj úkol. Správu jejich
prováděli podle směrnic ministerstva vnitra
okresní národní výbory, jež spolu
s místními národními výbory
obstarávali výběr a sběr osob pro
odsun. Pro dozor nad prováděním odsunu v
jednotlivých správních okresích a
jeho technické řízení byli ustanoveni
oblastní pověřenci v sídle oblastních
úřadoven osidlovacího úřadu;
každému z nich byl přidělen 1 důstojník
vojska. Ústřední řízení
odsunu bylo soustředěno ve zvláštním
referátu ministerstva vnitra, jehož přednosta
byl usnesením vlády ze dne 4. Ledna 1946 ustanoven
též vládním zmocněncem pro odsun
Němců. Týmž usnesením vlády
byli pověřeni vedoucí úředníci
státního zdravotního ústavu ústředním
vedením a dozorem při zdravotnických opatřeních,
nutných pro řádné provedení
odsunu. Důležité úkoly při provádění
transferu příslušely i vojenské správě,
jejíž orgánové přejímali
odsunované osoby s jejich zavazadly od sběrných
středisek a podle předpisu vybavené transporty
odevzdávali pak v přejímacích stanicích
zmocněncům spojeneckých armád v Německu.
Železniční správě připadl
obtížný úkol péče o přísun
potřebného počtu vozů a jiných
dopravních prostředků a o zajištění
přesné a včasné dopravy.
S prováděním soustavného odsunu do
amerického pásma bylo započato dne 24. ledna
1946, a to nejprve jeden vlak denně, od 25. února
dva vlaky a později čtyři až šest
vlaků denně; od poloviny července až
do konce října klesl pak tento počet znova
na tři vlaky denně.
Do sovětského pásma jsme zahájili
pravidelný transfer po sjednání technických
podmínek dne 10. června 1946. Z počátku
byly vypravovány dva vlaky, od 21. června tři
vlaky a od 1. července do 18. října, kdy
byl tento odsun do sovětské zony ukončen,
6 vlaků denně kromě neděle.
Některé transporty Němců byly odesílány
též po vodě nebo autokolonami a pro dovoz zestárlých
a nemocných osob bylo použito i lazaretních
vlaků; po určitou dobu byly k disposici též
vlaky polské a vagony UNRRA.
Uvážime-li, že každou vlakovou soupravou
bylo dopravováno 1200 osob, bylo v době největšího
vypětí odsunu, totiž od 1. do 14. července
odsunováno denně až 14.400 osob, t. j. počet
obyvatelstva celého města střední
velikosti.
Pro odsun bylo nutno vypracovati vždy na každý
měsíc předem přesný plán,
jehož dodržování bylo se strany zástupců
spojeneckých armád důsledně vyžadováno.
Po dobu pobytu Němců ve sběrném středisku
i za dopravy do přejímacích stanic bylo postaráno
o řádné lékařské prohlídky
a ošetření, o stravování a vybavení
odsunovaných osob předepsaným minimálním
množstvím svršků a potravinových
zásob; každé této osobě bylo
kromě toho vypláceno podle sjednané dohody
500 marek. Značnému počtu německých
antifašistů bylo povoleno odstěhování
ve zvláštních transportech nebo i ojediněle,
a to s veškerým movitým majetkem.
Československá vláda a její úřady
a orgány se všemožně vynasnažily,
aby při odsunu byly co nejpřesněji dodrženy
podmínky a dohody, které byly ujednány podle
přání spojeneckých velmocí.
O této okolnosti, zejména i o splnění
základní podmínky o spořádaném
a humánním provádění transferu,
se přesvědčili též zahraniční
pozorovatelé a novináři, kterým jsme
poskytli možnost volně sledovati průběh
odsunu.
Shrneme-li číselně dosavadní výsledky
transferu, můžeme říci, že z celkového
počtu 2,500.000 Němců z doby před
postupimskou konferencí bylo do dnešního dne
odsunuto celkem 2,165.135 osob. Z toho připadlo do pásma
amerického 1,415.135 osob a do pásma sovětského
750.000 osob. Je tudíž odsun Němců z
území Československé republiky v podstatě
proveden a zbývá zde již jen něco přes
300.000 osob německé národnosti. Mezi nimi
jsou převážně němečtí
dělníci zaměstnaní v průmyslu
a v hornictví a jejich rodinní příslušníci,
o jejichž ponechání na zdejším
území rozhodla vláda, dále osoby žijící
v manželství s příslušníky
české nebo slovenské národnosti, osoby,
které s ohledem na svůj protinacistický postoj
a věrnost republice mají příslib čs.
státního občanství, a posléze
jedinci vyňatí cestou milosti z odsunu z důvodů
humánních. Uvedený počet Němců,
kteří zůstávají v našich
zemích, bude ovšem postupně dále revidován
a zmenšován dodatečným odsunem těch,
kdož budou ještě přicházeti v úvahu
pro transfer; zůstává nám možnost
jejich odsunu do amerického pásma pro něž
není povolená kvota dosud vyčerpána.
(Předsednictví převzal místopředseda
Tymeš.)
Jestliže uvážíme, že v r. 1938 jsme
měli v republice 3,320.000 obyvatelů německé
národnosti, a srovnáme-li s tímto počtem
součet odsunutých Němců a Němců
zbývajících na našem území,
dojdeme k rozdílu asi 820.000 osob německé
národnosti. Kdo jsou tito Němci? Buď padli
ve válce nebo jsou v zajetí, část
z nich uprchla před spravedlivým hněvem našeho
lidu, nebo se dobrovolně vystěhovala v porevoluční
době při provádění národní
očisty našeho pohraničí.
Provádění odsunu, zejména jeho rychlý
spád uprostřed léta, dalo někde podnět
i k určitým výtkám a dokonce bylo
s ojedinělých stran navrhováno z důvodů
národohospodářských jeho odložení
nebo zpomalení. Nelze pochybovati, že při uskutečňování
tak obrovského úkolu, jakým je přesun
obyvatelstva celých krajů, se nelze vyhnouti určitým
nedostatkům a i některým třebas nepříznivým
důsledkům. Učinili jsme vše, aby vyskytnuvší
se závady byly odstraněny nebo napraveny; zejména
se to stalo tam, kde odsunem byly nebo měly býti
postiženy osoby české nebo slovenské
národnosti; v tomto případě jsme byli
názoru, že odsun nemá býti trestem za
jejich selhání v ohledu národním.
Nemohli jsme ovšem při vědomí důležitosti
a dějinného významu tohoto opatření,
jak jsem jej vylíčil již na začátku,
povoliti tam, kde by to znamenalo opuštění
směrnice, kterou vytyčil pan president republiky
a již si stanovila i vláda, t. j. důsledně,
úplně a radikální očištění
našich zemí od nepřátelských
národních menšin. Pro tento cíl musíme
přijmout a snášet i dočasně nepříznivé
důsledky, které se projevily v naší
výrobě a v našem hospodářství
náhlým odchodem velikého počtu pracujících
sil. Paní a pánové! Nebylo by důstojné
naší národní tradice a nebylo by to
ani bez nebezpečí pro náš budoucí
vývoj, kdybychom připustili zde zásadní
výjimku a chtěli si jen z těchto utilitaristických
důvodů zajistiti práci německých
rukou.
Do našeho pohraničí vplynuly již statisíce
nadšených a poctivých dělníků,
zemědělců, živnostníků
a ostatních pracovníků, kteří
se ujali opuštěných pracovních stolů
a pluhů, roztáčejí kola hospodářského
ústrojí a tvoří předpoklady
pro nový hospodářský vzestup a vývoj
těchto krajů. Místa, která zůstávají
dosud opuštěna, zejména v průmyslu,
hornictví, zemědělství a lesnictví,
musíme - jak již bylo zde také panem předsedou
vlády nedávno zdůrazněno - nahraditi
z vlastních pracovních reserv. Bude-li to spojeno
pro náš lid s některými nepříjemnými
omezeními nebo i s jistým prodloužením
dosavadních poválečných nesnází
a strádání, bude to vskutku nepatrná
cena v poměru k velikosti a významu historického
díla, jež znamená navrácení našich
zněmčených krajů znovu do rukou českého
a slovenského národa. Věříme,
že tento úkol, na jehož zdolání
bylo jíž tolik vykonáno, může býti
a také bude splněn.
Kromě dokončení osídlení našeho
pohraničí a zajištění a udržení
jeho hospodářských a výrobních
zdrojů zůstává nám do budoucnosti
neméně důležitý úkol,
aby v lidu, který zde bude sídliti, vyrostla podle
skvělé tradice Chodů věrná,
neohrožená a mravně a ideově pevná
stráž našich hranic. Tak se musí naše
nové pohraničí stát nerozbornou hrází
proti všem nárazům německého
výboje a zábranou, kterou nikdy již nepronikne
Němec do našich zemí.
Paní a pánové, tvoříme-li si
konečnou bilanci prováděného odsunu
Němců a uvědomujeme-li si význam a
velikost tohoto historického díla pro náš
národ a stát, nemůžeme při této
příležitosti nevzpomenout těch, jimž
v prvé řadě vděčíme
za splnění tohoto odvěkého snu tolika
generací našich předků. Je to především
náš mocný spojenec Sovětsky svaz, (Hlučný
potlesk.), jehož vítězná armáda
osvobodila naši republiku od německých okupantů
a jenž - vstoupiv do slavné a našemu národu
tak sympatické dávné ruské tradice
ochránce všech Slovanů - je největší
zárukou a záštitou naší samostatnosti
a bezpečnosti. Naše upřímné díky
náležejí i ostatním velkým demokraciím,
Spojeným státům americkým a Velké
Britannii (Potlesk.), které uznaly náš
spravedlivý požadavek a dopomohly nám k jeho
uskutečnění; zejména Spojené
státy mají zásluhu o to, že velká
část odsunutých Němců byla
umístěna v jejích okupačním
pásmu. Věříme, že najdeme u nich
totéž porozumění i pro další
náš postulát, který se týká
maďarské menšiny na Slovensku. (Hlučný
potlesk.)
Bylo by nevděčné, kdybych s tohoto místa
nezdůraznil i obětavou a záslužnou práci
všech zaměstnanců a funkcionářů
československé veřejné správy
z řad zaměstnanců ministerstva vnitra, pověřenectva
vnitra, ministerstva zahraničních věcí,
osidlovacího úřadu, příslušníků
naší armády, zaměstnanců zdravotních,
železničních, finančních a vyživovací
správy, členů příslušných
národních výborů, velitelů
sběrných středisk, orgánů Sboru
národní bezpečnosti a všech ostatních,
kteří svojí obětavou a oddychu neznající
prací přispěli k úspěšnému
a rychlému provedení transferu. (Potlesk.)