Chci nyní připojiti několik slov o poslání naší dvouletky i úkolech a povinnostech, které je nutno splniti, a o předpokladech, které je nutno vytvořiti, aby bylo dosaženo opravdu jejího hlavního cíle, to jest zlepšení životní existence lidu.

Životní úroveň našeho lidu není dnes ještě možno nazvati uspokojivou. Toho jsme si všichni vědomi. Zvláště nedostatečná je dnes ještě životní úroveň pracujících, ať jsou to dělníci, úředníci, státní a veřejní zaměstnanci i pracující inteligence. U nás kolují dnes namnoze nesprávné názory o tom, jako bychom byli neoprávněně a zvláště výhodně upravili mzdy jednotlivých vrstev pracujících na úkor druhých vrstev. Zvláště často se poukazuje na to, jako by byly neúměrně zvýšeny platy dělnictva průmyslového v porovnání k zaměstnancům ve vyšších službách. Tvrzení tato nejsou pravdivá. Uvedu doklady.

Naše mzdové a platové statistiky nejsou pohříchu dosud dosti přehledné, spolehlivé a důkladné. To je také ještě úkol našeho plánování: přičinit se o to, aby pro sdělávání statistik bylo dosaženo jednotných norem a aby úřady i instituce nerozesílaly na závody a podniky v jedné a téže věci různé formuláře dotazníku, jejichž zodpovídání a vyplňování pak vyžaduje dlouhých studií a odčerpává spoustu pracovních sil.

Statistika mezd dělníků, týkající se 1,125.152 dělníku, z toho 705.209 mužů a 419.943 žen, vykazuje v měsíci květnu tento poměr: u mužů průměrný příjem 2.373 Kčs měsíčně, u žen 1.417 Kčs měsíčně, celkový průměr 2.016,50 Kčs měsíčně.

Počet soukromých zaměstnanců je 378.269 osob, z toho je 265.967 mužů a 112.302 ženy. Průměrný příjem u mužů v soukromých zaměstnáních činí 3.307 Kčs měsíčně, u žen 2.220 Kčs měsíčně, celkový průměr je 2.982 Kčs měsíčně.

Stav horníků ke dni 30. května 1916 činí 114.791 a jejich průměrný plat činil v květnu 3.470 Kčs měsíčně.

Státních a veřejných zaměstnanců týká se údaj 559.671 osob a jejich průměrný měsíční plat činil 3.100 Kčs měsíčně. Počet státních pensistů byl 210.000 s průměrnou měsíční pensí 1.090 Kčs měsíčně. Důchodců Všeobecného pensijního ústavu je podle stavu z května 57.942. Z toho je důchodců invalidních a starobních 28.216, důchodců-vdov 21.849, sirotků a ostatních 643; průměrný důchod činí u důchodců invalidních a starobních 1.395 Kčs měsíčně, u vdov 749 Kčs měsíčně a u sirotků a ostatních 417 Kčs měsíčně.

Důchodců Ústřední sociální pojišťovny - to jsou dělničtí důchodci - je v květnu celkem 279.255 osob, z toho je důchodců invalidních 162.001, starobních 37.320, vdov 48.135, důchodců sirotčích 31.799. Průměrný měsíční důchod invalidních důchodců činí 858 Kčs měsíčně, starobních 1.017 Kčs měsíčné, vdov 547 Kčs měsíčně a u důchodců sirotčích 350 Kčs měsíčně.

Z uvedených číslic jasně vysvítá, že průměrný měsíční příjem pracujících, ať jsou to dělníci nebo úředníci soukromí či státní, kolísá mezi 2.000-3.500 Kčs měsíčně. To znamená, že u mnohých klesá pod tuto úroveň. V dělnických kategoriích je na př. 308.000 zaměstnanců, jejichž příjem nečiní více než 1.500 Kčs měsíčně. Z těchto číslic jasně vysvítá, že i když jsme provedli mnohé úpravy a když jsme na př. zdvihli průměr dělnických mezd proti předválečné úrovni více než 3 ³/₄krát, zůstává přesto ještě průměr těchto mezd na nejnižší úrovni. To podává jen svědectví o tom, jak veliká křivda byla zde páchána na dělnických zaměstnancích a proč u nás nastal tak nepřirozený útěk od produktivní a manuelní práce. Z uvedených číslic vyplývá však také jasné poznání, jak nemožné je odstranění křivd zde nahromaděných prostou úpravou a zvyšováním mezd té které zaměstnanecké kategorie. Každé takové dílčí, mechanické zvyšování, které nebude opřeno skutečně o vykonanou práci, výrobu nových hodnot a zvýšený výkon, přivodí nám nové nesrovnalosti, a co je nejnebezpečnější, zanášelo by rozvrat do našeho konsolidujícího se hospodářství, ohrožovalo by stabilisaci naší měly a vyvolávalo by místo předpokládaného snižování cen novou vlnu drahoty. Není to tedy žádná kapitalistická asociálnost, jak nám to chtějí mnozí imputovat, když se naše jednotné revoluční odbory v zájmu dělníků i v zájmu lepší existence všeho lidu brání těmto nebezpečným cestám, na které nezbytně musí vésti každé nové vydání, pro něž nejsou zjednány předpoklady vyrobením nových hodnot.

Opatřování úhrady na vydání cestou zvýšené daňové povinnosti není dnes únosnou cestou, když již při dnešních potřebách, jak se počítá, odčerpá náš státní rozpočet celou polovinu národního důchodu. Přitom však musí být každému jasné a samozřejmé, že dnešní existenční poměry pracujících dělníků, úředníků i státních zaměstnanců jsou natrvalo neudržitelné a musí býti stůj co stůj zlepšovány. V tom právě kotví onen ohromný a dalekosáhlý význam projednávaného zákona o dvouletém výrobním plánu. On nás odvádí od starých, kapitalistických cest a vede nás na cesty nové, lidově demokratické.

Tak jako všechny státy a národy, trpíme i my válečným rozvratem, který nás ochudil. Chceme se z této bídy a chudoby dostat a hledáme k tomu cestu. Nechceme jít cestou Maďarska. Volíme svojí, československou cestu. Věříme, že ji najdeme a že po ní také dorazíme k vytčenému cíli. Ani naše cesta není bez obtíží. Čeho vyžaduje především? Svorné jednoty a usilovné práce všech bez rozdílu stran, Slováků i Čechů. Až doposud jsme tuto jednotu udrželi, i když zde nescházelo a neschází snad ani dnes těch, kteří se ji - snad mnohdy více z nepochopení situace a potřeb národa než ze zlé vůle - pokoušeli rozvracet a vyprovokovat roztržku. Domnívám se, že nemusíme litovat, že jednota byla udržena a zachována. Dosavadní výsledky tomu nasvědčují. I když se ještě nemáme dobře, máme se jistě mnohem lépe než všichni naši sousedi kolem nás. Za to vděčíme naší jednotě a prozíravosti vedení politických stran, ne už našemu tisku. Kdyby bylo jen po vůli mnohých tiskovin, byla by z naší národní jednoty již dávno hromádka ubohých trosek. (Potlesk.)

Mluvím-li dnes s tohoto místa o našem tisku, činím tak úmyslně. Považuji tisk stále za skutečnou velmoc. Tisk může vykonat pro zdárné uskutečnění našeho dvouletého plánu ohromnou práci. Stejně tak může nám však naházet klacky pod nohy a celé dílo i vážně ohrozit. Nic nám nebude platná největší ukázněnost a sebezapření všech politických stran jednotné Národní fronty, když se povinností národní jednoty a společné pracovní solidarity nebudou cítit vázány tiskové orgány politických stran a zvláště krajinský tisk. V poslední době se zdá, jako by někteří redaktoři chtěli u nás stůj co stůj oživit starou a odsouzenou tradici šejdristického, sensací chtivého tisku. Většina poctivých novinářů a redaktorů s touto taktikou nesouhlasí, neboť to neprospívá klidné spolupráci a nejzazší mobilisaci všech pracovních sil. Nevolám po žádném omezení svobody projevu a svobody tisku. Apeluji jen v zájmu společného prospěchu národa na všecky novináře: Mějme na zřeteli, že i vy máte brát podíl na společné práci národa a přičinit se ze všech sil o uskutečnění dvouletky. (Potlesk.)

Nadevše důležitým problémem je opatření nových pracovních sil. Úkol, který před nás výrobní plán staví, je skutečně ohromný, ale nesplnitelný. Vyžaduje však nejen bezohledné likvidování starých překonaných předsudků, zvyklostí a názorů, ale i likvidování nových předsudků, které se u nás namnoze vytvořily. Nemohu se zmiňovat o všech. Především jde o překonání nesprávného, ze starého Rakouska převzatého názoru o společenské nadřazenosti úřednických lidí. Toto staré vrchnostenské rozlišování a kastovnictví, které se domnívá, že jen ten, kdo je v úřadě, je pánem, byť by tam třeba jen dveře otvíral, kdežto kdo je v továrně a dílně, je jen obyčejným člověkem, musí u nás vymizet. (Potlesk.) Ono bylo jistě hlavní příčinou dnešní překrvenosti našeho státně- a veřejně-zaměstnaneckého aparátu. Nebude snad chtít nikdo tvrdit, že by skvělá existence a platové požitky, které dnes státně-zaměstnanecká služba skýtá, takovým lákadlem, že na ni lidé letí jako mouchy na med.

Restrikce státních a veřejných zaměstnanců musí být provedena. Neprovedeme-li ji, neprovedeme také žádnou řádnou úpravu platů a existencí, kdyby to chtěl státním zaměstnancům nevím kdo a jak slibovat. (Potlesk.) Musili bychom zvýšit daňe a drahotu a co na jedné straně jednou dáme, dvakrát opět vezmeme. Mluví-li dnes ke státním zaměstnancům někdo jinak, nemyslí to s nimi dobře. (Potlesk.)

Stejně je to s dělnickými mzdami. Není nám nic platné zvyšování, nezvýšíme-li výkon. A výkony jsou dnes stále ještě povšechně malé a nízké. (Potlesk.) Neváhám to říci otevřeně i na adresu našich horníků. Kamarádi, vaši existenci jsme upravili ze všech zaměstnanců poměrně nejlépe. Je to nutné. Vaše práce si toho plně zaslouží. Ale nemůžeme zastírat, že vaše výkony nejsou dnes nejen ještě stachanovské, ale zůstávají namnoze daleko za výkony předválečnými. (Potlesk.) Kvitujeme s povděkem vaše rozhodnutí likvidovati tak zvanou bolševickou šichtu a pracovat i v sobotu 8 hodin. Vykonali jste již mnoho, ale co je to platné, výkony musí nahoru. Nejen u obětavých jednotlivců, nýbrž i vcelku. Je třeba starat se o to, aby výkon všech stoupal, nejen u kopáčů, ale u každého horníka v dole i na povrchu, to je dnes úkol odborové organisace, závodní rady i každého poctivého havíře. Kamarádi, i vy na Kladně, jste národní soutěži zůstali hodně dlužni. Přičiňte se o to, aby čtvrté kolo dopadlo lépe než třetí. To, co platí o hornících, platí i o zaměstnancích všech ostatních odborů. Nestoupnou-li výkony, nezlepší se ani vaše existence, soudruzi, ani existence celého národa. Vyšší výdělky bez zvyšování výkonů zůstanou danajským darem.

Otázka zaměstnání žen: Ve spojení s uskutečněním našeho výrobního plánu není možno o ní už diskutovat. Je ji nutno provádět. Všechny předsudky je potřebí překonat, víc v řadách žen. Je nutno poslat k čertu starou mužskou samolibost, že naši práci nemůže žena nahradit. Nouze a potřeba láme i staletá dogmata. Učme se od jiných. Nebudu dávat za příklad Sovětský svaz. Švédsko je jistě vysoce náboženskou zemí, ale podívejte se jak tam dnes využívají ženských pracovních sil ve výrobě a hospodářství. V tomto ohledu se také naši hospodářští odborníci a kapitáni naší výroby budou muset přeorientovat. Není žádným argumentem říkat: u nás to nejde, zvláště ne se zavedením polodenního zaměstnání pro ženy-hospodyně. Podívejte se na příklad Karlovy huti. Nebáli se toho, neříkali, že to v hutní výrobě nejde, zkusili to, zařadili ženy do výroby, zavedli polodenní směny a výsledek je, že jsou i v třetím kole národní soutěže na prvním místě tak, jak byli v druhém kole. (Potlesk.) Ženy chtějí pracovat a naše výroba i doprava má povinnost jim pro to zjednat předpoklady. Kdo tyto předpoklady zjednávat nechce nebo nedovede, není takovým ředitelem, jakého dnes potřebujeme.

Otázka svátečních dnů: Nevím, jak dlouho budeme o ni stále zakopávat. 1. listopad, protože připadá na pátek, rozbije nám úplně pracovní týden a bude nás stát nejméně půl miliardy ztrát ve výrobě. Nechceme se jistě dotýkat náboženských citů. Respektujeme je a uznáváme. Jsme ochotni jim vycházet všemožně vstříc, ale máme právo žádat určité oběti i od nábožensky cítících a věřících lidí. Je to diktováno i božím přikázáním lásky k bližnímu. Věřte, že ztráta půl miliardy korun bližnímu škodí.

Není možno mluvit o všech úkolech a povinnostech, které nám všem bude dvouletý výrobní plán ukládat. Pokládám za nutno znovu a znovu upozornit na to, že jeho uskutečnění vyžaduje obětí a překonávání předsudků. Stejně tak vyžaduje odsunout stranou otázky stranických zájmů i prestiže. Uvádím zde příklad Ústřední rady odborů, která svými usneseními o redukování závodních stráží a zařazení jejích členů do produktivní výroby, zavedením všeobecné 48 hodinové týdenní pracovní doby, likvidováním 6 hodinové sobotní směny v hornictví, požadavkem o zredukování svátečních dnů a pod. podala jasné důkazy o tom, že je odhodlána v zájmu splnění dvouletého plánu prosazovat a uskutečňovat i nepopulární opatření. Je však nutno, aby to nedělala jen revoluční odborová organizace, ale aby to dělaly všechny zájmové organizace i všechny politické strany a zvláště jejich tisk.

Bude-li při praktickém uskutečňování dvouletého plánu zachována taková jednota a tolerance, jako při jeho projednávání, pak není zde nic, co by jeho uskutečnění mohlo ohrozit, a zvýšení životní existence všech lidových vrstev bude z programových plánů a slibů obráceno v radostný a výsledný čin.

Splnění dvouletého plánu pomůže všem zaměstnancům ve výrobě i v administrativitě. Pomůže také samostatným zemědělcům. Ani existence zemědělců není závislá na zvyšování cen zemědělských produktů, ať přírodních nebo živočišných. Zlepšení jejich existence je úzce spojeno se stoupnutím naší průmyslové výroby, dodáním nových strojů na naše pole, nahrazením lidské práce a lidských pracovních sil silou mechanickou, živočišné energie přírodní energií, opatřením většího množství lepších a levnějších výrobků pro naši vesnici a zdvižením její celkové hospodářské i kulturní úrovně. Prospěje živnosti i obchodu, dodá řemeslu dostatečné množství materiálu, rozvinutím stavebního ruchu opatři řemeslu nové možnosti uplatnit řemeslnou zdatnost tam, kde velká výroba se účelně uplatniti nemůže. Zvýšení životní úrovně širokých vrstev dělnických a zaměstnaneckých zvýší koupěschopnost, rozšíří dalekosáhle všechny konsumní možnosti, odstraní šmelinu a černé ceny i mzdy a získá teprve skutečně pevnou základnu pro trvalé zajištění existence poctivého malého podnikání, které může nastat jedině v pevném spojenectví s pracujícím lidem.

Při dostatku materiálu a surovin, při řádně dotovaném konsumu teprve jasně vyniknou všechny přednosti poctivé malovýroby, obchodu a podnikání a nabudou jasné převahy nad nepoctivými šmelináři a spekulanty, pro jejichž nekalé řádění je živnou půdou jen doba krisí, hospodářských pohrom a nedostatků. Proto jsou poctivá soukromá výroba i obchod tolik zainteresovány na řádném a rychlém splnění dvouletky.

Stejně tak je spojeno s dvouletkou další prohlubování nejužšího soužití slovenského a českého národa. Není možno splnit dvouletku, kdyby chtěl jeden národ na úkor druhého národa z ní jen profitovat, kdyby chtěl mít jen výhody a nebrat na sebe povinnosti. Slovensko potřebuje materiální, technickou i odbornou výpomoc od českých zemí. Nemůže samo bez této pomoci a strojního vybavení provést zprůmyslnění Slovenska. České země musí ve svém vlastním zájmu a v zájmu konsolidace hospodářství v celé republice tuto pomoc Slovensku ochotně poskytovat. Naproti tomu je však potřebí, aby Slovensko poskytlo tomuto splnění plánu v českých zemích a výrobě také výpomoc ze svých pracovních reserv, které se zde nalézají, dokud průmyslová výroba na Slovensku není plně vybudována. Zapracování se a vyškolení slovenských dělníků přinese slovenskému národu opět další užitek.

Znovu a znovu je potřebí zdůrazňovat, že uskutečnění dvouletého plánu není žádný zájem lokální a národně omezený. Je potřebou a zájmem celonárodním. Stejně je tomu i se zajištěním státní samostatnosti, neodvislosti, vnitřního i zahraničního míru a nutné obrany státu. Samostatnost, nezávislost a skutečnou obranu státu zajišťuje dnes jen na technické výši stojící a požadavkům moderní doby vyhovující výroba průmyslová i zemědělská a řádná životní úroveň národa. Bez tohoto výrobního základu byla by největší a nejlépe vycvičená armáda úplně bezcenná.

Nejinak je tomu s rozvojem naší vědy, umění a kultury a se zajištěním zdraví a tělesné zdatnosti národa. Domnívám se, že to není žádný falešný a utopistický optimismus, když v závěru své řeči prohlásím: věřím, že jsme dosaženou všenárodní jednotou, lidově demokratickými řády, znárodněním výroby a nyní projednávaným dvouletým plánem zahájili opravdu novou epochu naši historie a ukázali cesty k šťastné a radostné budoucnosti naší nedílné Československé republiky českého i slovenského lidu. (Potlesk.)

Doporučuji proto jménem ústavně-právního výboru návrh zákona o dvouletém hospodářském plánu v tom znění, jak byl v ústavně-právním výboru i ostatních výborech přijat a odhlasován, ústavodárnému Národnímu shromáždění ke schválení. (Dlouho trvající potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Přerušuji projednávání pořadu schůze a sděluji, že pan ministr vnitra Václav Nosek vyžádal si slov ku prohlášení podle § 64 jedn. řádu.

Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr Nosek (přivítán potleskem): Slavná sněmovno, paní předsedkyně, paní a pánové!

Za několik dní oslaví česky a slovenský národ dvacáté osmé výročí památného dne, kdy z bouře utrpení prvé světové války se zrodila na troskách Rakousko-Uherska československá svoboda. Je osudovým symbolem, že právě do letošního vzpomínání na tento historický den časově spadá dokončení obrovitého úkolu, vytyčeného košickým programem vlády Národní fronty Čechů a Slováků, úkolu, jehož dosah a převratný význam nemá v dějinách obdoby. V nejbližších hodinách končíme totiž v podstatě transfer Němců z Československa. (Potlesk.)

Dovolte mi, paní a pánové, abych k této příležitosti pronesl na tomto místě několik slov.

I když 28. říjen 1918 znamenal šťastné vyvrcholení tisíciletého boje českého národa o národní a státní samostatnost a počátek nového svobodného života Čechů a Slováků ve společném státě, přesto nebyl tímto historickým okamžikem ukončen národní zápas na území naší vlasti, ani - jak jsme se museli toho dočkati - zcela bezpečně zajištěna svrchovanost Československé republiky.

Pohraničí, kde zůstaly zejména nejdůležitější hospodářské posice - továrny, doly, zemědělský majetek - pod cizím, nepřátelským vlivem, se brzy stalo zdrojem národního nebezpečí a živnou půdou, v níž se ujalo a rozbujelo sémě úkladů a zrady proti nově budovanému státu.

Nahlédneme-li zpět do dějin českého národa, vidíme, že otázka německého osídlení českých zemí, které nám zůstalo jako dědictví přemyslovské kolonisace a neblahý důsledek bělohorské katastrofy, byla vždy nejpalčivějším problémem české národní a státní politiky. Také Palacký, hledaje smysl českých dějin, dospěl k závěru, že české dějiny se zakládají hlavně na sporu s německým národem a že jejich hlavním obsahem je stálé potýkání se Slovanstva s Němectvem.