Podle tohoto stavu máme v historických zemích Čech a Moravy:

1. právo předmnichovské, vydané do 29. září 1938, a

2. právo pomnichovské:

a) vydané prozatímním státním zřízením v Londýně,

b) vydané v době nesvobody od 30. září 1938 do 4. května 1945 jednak pro vnitřní oblast, jednak pro pohraniční území. Pro vnitřní oblast vydané orgány tak zvané druhé republiky, orgány tak zvaného protektorátu anebo orgány okupačními. Pro pohraniční území právo vydané orgány okupačními, které v některých částech tohoto území připojeného k Rakousku, Bavorsku a Prusku zavedly dokonce právo těchto zemi.

K odstranění této neblahé pestrosti našeho právního řádu slouží dva prostředky:

1. Depurace našeho právního řádu od předpisů z doby nesvobody, jejichž aplikace je podle ústavního dekretu o obnovení právního pořádku dovolena pouze na dobu zcela přechodnou. Okamžité zrušení použivatelnosti předpisů z doby nesvobody je možné jen v těch případech, kde lze bez dalšího obnoviti dřívější právní stav. Tam, kde to z důvodů hospodářských není možné nebo účelné, nutno zrušování použivatelnosti předpisů z doby nesvobody vyhraditi novým materielním úpravám, které pro jednotlivé obory budou postupné vydávány.

2. Unifikace našeho právního řádu buď postupně prováděnou novou materielní úpravou jednotlivých právních oborů nebo formálním rozšiřováním použivatelnosti předpisů, které byly vydány pro vnitřní oblast zemí českých, na pohraniční území těchto zemi.

Vládní návrh zákona o územním rozšíření a o zrušení použivatelnosti předpisů z doby nesvobody (tisk č. 56) sledoval oba tyto prostředky, depurace a unifikace, ale ústavné-právní výbor neshledal důvodů, aby použivatelné předpisy z vnitřní oblastí byly rozšířeny na pohraniční území jen roto, aby byly ihned zrušeny, a proto změnil i nadpis zákona, který je dnes označen jako zákon o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody.

Vládní návrh však nesledoval důsledně cil, aby v pohraničním území bylo zavedeno výlučně české právo z vnitřní oblasti. Jelikož bylo nutno změniti i systematiku navrhovaného zákona, byla zřízena subkomise, do niž byli jmenování mimo referenta dr Johna z ministerstva vnitra sekční šéf dr Hoffmann a dr Bílek. Pokládám za svou milou povinnost poděkovati těmto pánům za spolupráci, jejímž výsledkem bylo přepracování vládního návrhu ve znění uvedeném v předloženém tisku č. 97, jež bylo v ústavně-právním výboru schváleno jednomyslně.

Pro nabytí účinnosti ustanovení o zrušení místních předpisů v pohraničním území stanovena lhůta tří měsíců po vyhlášení tohoto zákona, aby v této lhůtě bylo lze učiniti vhodná opatření, aby zde nevzniklo vacuum juris.

President republiky prohlásil dne 26. června 1946 k delegaci klubu československých právníků: "Je pravda, že při revolučních změnách se tu a tam staly některé věci, které se státi neměly. Proto jsem vždy zdůrazňoval, že je třeba obnovit právní řád, to znamená, aby ten nový řád, který je nyní námi tvořen, byl respektován obecně a v první řadě těmi, kteří jej sami vytvořili. Kdyby tomu tak nebylo, vyvinul by se právní chaos."

Předložená osnova sleduje cíl dobudování jednotného právního řádu v zemích českých. Proto ústavně-právní výbor doporučuje slavné sněmovně tuto osnovu zákona ke schválení.

Ke konci upozorňuji, že v poslední větě § 5 bylo chybné vytištěno "1936" místo "1946". (Souhlas.)

Místopředseda Tymeš: Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 4 oddíly, 10 paragrafů, nadpisy oddílů, nadpis zákona a úvodní formuli a přílohu k § 2, odst. 1.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 4 oddíly, 10 paragrafy, nadpisy oddílů, nadpisem zákona a úvodní formuli a přílohou k § 2, odst. 1, podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva podle § 54, odst. 1 jedn. řádu vykonáme ihned druhé čtení.

Ad 3. Druhé čtení osnovy zákona o územním rozšíření a o zrušení použivatelnosti předpisů z doby nesvobody (tisk 97).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Rozehnal: V § 5, v poslední větě na posledním řádku je tisková chyba, namísto správného data 1946 jest uvedeno nesprávné "1936". Navrhuji, aby nesprávná citace "z roku 1936" byla nahrazena správnou "z roku 1946".

Místopředseda Tymeš: Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji ústavodárné Národní shromáždění přijalo ve čtení prvém, s opravou právé uvedenou, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Tím je vyřízen 3. odstavec pořadu.

Nebude-li námitek, přikročíme nyní k projednávání 5. odstavce denního pořadu a event. i odstavce 6. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme tedy projednávati pátý odstavec pořadu, jímž je 5. Zpráva výboru zdravotnického o vládním návrhu zákona (tisk 63) o povinném očkování proti záškrtu (tisk 99).

Zpravodajem je pan posl. dr Kácl. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Svůj výklad k vládnímu návrhu zákona o povinném očkování proti záškrtu nemohu započít jinak než větou, kterou toto slavné shromáždění už z mých úst slyšelo a ještě uslyší. Tato věta zní: "Jen zdravý člověk může se radovat a může míti prospěch ze sociální a hospodářské rovnoprávnosti". A proto vytkli-li jsme si za nejvyšší svůj cíl a úkol vytvořiti z tohoto státu stát skutečně hospodářsky a sociálně spravedlivý, vzali-li jsme si za cil odstraniti chudobu, zabezpečiti i každému člověku práci a učiniti tuto práci radostí a vytvořiti z této země zemi lidí skutečně šťastných a spokojených, pak musíme k tomu míti základní předpoklad. A tímto základním předpokladem je tělesně i duševně zdravý člověk.

Našemu ústřednímu zdravotnímu úřadu a tím je ministerstvo zdravotnictví - připadá tak úkol nejen čestný a vznešený, nýbrž i velmi důležitý. Touto skutečností stává se ministerstvo zdravotnictví ústředním nervem veškeré státní činnosti, který svou prací vytváří podmínky pro úspěšnou činnost všech ostatních. Předložená osnova zákona o povinném očkování proti záškrtu je jedním ze stavebních kamenů, z nichž chceme budovat budovu národního zdraví. I když pociťujeme určitou nespokojenost nad tím, že je to po 11/2 roční obnově státní nezávislosti první zdravotnický zákon, s kterým ministerstvo zdravotnictví přichází před parlament, radujeme se přece jen z toho, že tato osnova již tu je, a vyslovujeme naději, že je to počátek zdravotnických osnov, které budou předkládány této sněmovně v míře a počtu imponujícím.

Je třeba při této příležitosti také říci, že i poslanecká sněmovna byla ve věci boje proti záškrtu iniciativní. Již před více než deseti lety podal posl. dr Neumana druzi návrh zákona o povinném očkování proti záškrtu a tento svůj návrh, jen nepatrně pozměněny, podal i ústavodárnému Národnímu shromáždění. Osnova ministerstva zdravotnictví se liší od iniciativního návrhu poslanců co do obsahu i co do formy jen nepatrně.

Předpokládanou osnovou sleduje ministerstvo zdravotnictví dvojí: 1. povznésti zdravotní úroveň našeho národa vůbec, 2. přispěti i tímto způsobem k dnes obecným a správným snahám populačním. K oběma těmto cílům může prevence záškrtu podstatně přispěti. Onemocnění záškrtem není jen běžným onemocněním infekčním, kterému pacient buď odolává nebo podléhá; je to též onemocnění sociální ve svých důsledcích, neboť činí mnohé z těch, kteří onemocnění překonali, doživotně invalidními. Běží zde nejvíce o následná onemocnění svalu srdečního a ledvin, a jako vždy, souvisí i zde velmi úzce věc zdravotní se záležitostmi sociálními a hospodářskými.

Ačkoli záškrt postihuje nejvíce děti, vyskytuje se i u dospělých; vyskytuje se v každé roční době a vyskytuje se po celém území Československé republiky. Přenáší se kapénkovou infekci s člověka na člověka přímo, mimoto může býti přenesen i potravinami, hračkami a jinými předměty nepřímo.

V Československé republice onemocnělo záškrtem v roce 1936, 26.241 osob, z nichž 1.625 zemřelo, v roce 1937 onemocnělo 31.387 osob a zemřelo 1.525; v r. 1938 onemocnělo 25.313 osob a z toho zemřely 1.192 osoby. Z obyvatel hlavního města Prahy onemocnělo v roce 1938 2.786 osob, z nichž 54 zemřelo; v roce 1939 onemocnělo 1.889 osob, z nichž zemřelo 31, a v roce 1940 onemocnělo 1.654 osob a z nich 49 zemřelo. Podle zjištění epidemiologických probíhá onemocnění difterií zvlášť zhoubně od roku 1925, kdy přišel pravděpodobně k platnosti zvlášť virulentní kmen difterických bacilů.

Boj proti záškrtu spočívá buď v tom, že se osobám, které onemocněly záškrtem, vstřikuje protizáškrtové serum, které bylo zavedeno již před 50 lety, anebo že se lidé před záškrtem chrání preventivně. Tato prevence osob ještě zdravých se děje ochranným očkováním, jímž získá organismus imunitu proti zárodkům nemoci, vniklým do těla. Očkovací látku vyrábí u nás Státní zdravotní ústav. Prvé očkování se provádí dvěma podkožními injekcemi v průběhu jednoho měsíce, přeočkování se provádí pouze jednou injekcí. Vpravená očkovací látka způsobuje v organismu vytvoření ochranných látek, které způsobují, že dítě zpravidla neonemocní, nebo onemocní-li přece, že bývá průběh nemoci obyčejně mírný. Obranné látky z těla však zase poměrně brzy odcházejí a z toho důvodu je nutno očkování v krátkých obdobích opakovati, aby se získaná imunita udržela.

Pro to, že preventivní očkování proti záškrtu je skutečně účinné, svědčí řada dokladů. Tak na př. v New Yorku poklesl počet úmrtí po zavedení povinného očkování během několika let s 1.600 ročně na 70. Z toho je nejlépe vidno, že preventivní očkování je účinné a že právem náleží mezi moderní zdravotnická zařízení.

S hlediska populační politiky národní je třeba, aby uzákonění povinného očkování se stalo co nejdříve a aby proočkování všech dětí v našem státě bylo provedeno co nejrychleji a co nejdůkladněji. Musíme při této příležitosti s lítosti doznat, že dětská úmrtnost v našem státě je velmi vysoká a řadí nás mezi státy se zdravotní kulturou velmi zaostalou. Očkování proti záškrtu budiž tedy prvním rozhodným činem v boji za záchranu dětských životů, po němž musí co nejrychleji následovati ostatní. Tu na prvním místě musíme se starati o děti nedonošené, jejichž organismus je nejcitlivější, o děti porodem poškozené, o děti nekojené a ohrožené umělou výživou, o děti z tuberkulosního prostředí, dále o t. zv. děti nemanželské avšak toto ponižující označení budiž škrtnuto z našeho slovníku - o děti ze špatných sociálních poměrů včetně bytových a o děti z rozháraných poměrů rodinných.

Byla by nyní otázka, v které době mají býti děti očkovány. Vzhledem k nemožnosti tvorby obranných látek nelze prováděti očkování do 6 měsíců života. Nejvýhodnější doba pro provedení očkování by byla mezi devátým a dvanáctým měsícem života, jak nás právě před krátkým časem americká lékařská mise poučila. Tak by dítě, vstupující do druhého roku života, bylo již vůči difterii imunisováno. Z toho důvodu je nutno dokončiti, pokud je to vůbec možno, provedení prvního očkování v této době, a to dvěma injekcemi t. z v. hliníkového toxinu difterického, provedenými s jednoměsíční přestávkou mezi oběma injekcemi. Tomu předložená osnova nevyhovuje, neboť uzákonění povinného očková ní v tomto krátkém údobí života dítěte, to je v posledních 3 měsících prvého roku, se klade v cestu velká překážka organisační, že by totiž nebylo možno zdolati hromadná povinná očkování v pravidelných intervalech v této tak krátké lhůtě 3 měsíců. Z toho důvodu je v opravené osnově zákona řečeno, že první očkování může být provedeno teprve po dosazení 6 měsíců života a musí být provedeno nejpozději do dosažení 2 let. Jak ukazují výsledky vyšetřování tvorby obranných látek proti difterickému bacilu v dětském organismu jediné provedené očkování, i když bylo provedeno 2 injekcemi, nestačí k tomu, aby trvale udrželo v organismu obranné látky na takové výši, která by ubránila dítě před těžkým onemocněním difterickým. Je tedy nutno tato očkování opakovati, k čemuž pak stačí jediná injekce kamencového toxinu, která pak pozvedne zase množství obranných látek v organismu na množství potřebné k uchránění dítěte. Je tedy naprosto nutno opakovati povinné očkování, má-li býti dosaženo účelu, který navrhovaný zákon sleduje. Jde nyní o to, kolikrát očkování opakovati.

Podle shodného mínění dětských lékařů a epidemiologů je třeba očkovati pětkrát, neboť podle vyšetření množství obranných látek v organismu po provedeném očkování se ukazuje, že v mnoha případech klesá toto množství obranných látek v organismu za rok po provedeném očkování na míru nepostačitelnou, i když v jiných případech toto množství zůstává ještě za rok postačitelné. Proto dospěli dříve uvedení odborníci k názoru, že je třeba očkovati pětkrát, to je až do pátého roku každoročně. Původní vládní návrh zákona toto stanovisko odborníků nerespektoval a z důvodů patrně organisačních upustil od tohoto ideálního provedení a navrhoval pouze jedno opakování očkování v pátém roce života, aby se tak zajistilo obnovení imunisace před vstupem do školy, to je v době, kdy nebezpečí infekce se zvýší a tím také možnost onemocnění vzrůstá.

Zdravotnický výbor po provedené rozpravě pozměnil návrh zákona v tom smyslu, že mezi dvě povinná očkování, a to v prvním a v pátém roce, bylo vsunuto ještě jedno očkování, které by se provádělo ve 3. roce života dítěte. Tím se zajistí posílení obranných schopností u dětí, které byly očkovány začátkem 2. roku nebo před koncem roku prvého, a tím způsobem se získá přijatelný kompromis mezi ideálním způsobem provedení ochranného očkování a možnostmi organisačními. Aby tento kompromis byl veřejnosti zřejmý, bylo by záhodno, aby při zdravotní propagaci bylo doporučeno toto očkování dobrovolně doplniti každoročním opakováním jedné injekce a upozorněno na prospěšnost, i když ne nutnost takového postupu. (Předsednictví se ujal předseda David.)

Zdravotnický výbor ústavodárného Národního shromáždění provedl tedy po rozpravě jednomyslným usnesením změnu v § 2, odst. 1, a to v tom smyslu, že namísto povinného očkování, jez by se provádělo dvakrát, zavádí se povinné očkování třikrát, a dále tu změnu, že začátek prvního očkování posunuje se do sedmého měsíce života a ukončení se stanoví nejpozději k dosažení druhého roku.

Zdravotnický výbor zabýval se také otázkou sociálně šetrného provádění očkování a klade důraz na to, aby toto hromadné očkování konalo se s náležitým zřetelem k individuálnosti lékařské práce, to jest, aby každé dítě bylo očkováno odděleně. Pojednal i o právních a platových poměrech zdravotnického personálu, zejména státních obvodních lékařů, a ve své resoluci, jež byla přijata jednomyslně, žádá, aby vláda jednak zvláštním zákonem vyřešila otázku odpovědnosti lékaře za nehody, které se mohou státi při výkonu jeho zaměstnání, jednak aby až do přiměřené úpravy služebních požitků státních městských a obvodních lékařů zhodnotilo ministerstvo zdravotnictví náležite práci a cestovní výlohy těch lékařů, kteří budou prováděti očkování.

Jsem přesvědčen, že přijetím zákona o povinném očkování proti záškrtu vykonáme dílo záslužné, a proto prosím slavnou sněmovnu, aby přijala osnovu zákona se změnami, které provedl zdravotnický výbor, a aby také schválila připojenou resoluci. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahajuji proto rozpravu. Řečníky jsou: p. posl. dr Neuman, dr Bláha a pí posl. Šmejcová. Uděluji slovo p. posl. dr Neumanovi.

Posl. dr Neuman: Pane předsedo, paní a pánové!

Pan zpravodaj zdravotnického výboru zmínil se o tom, že již před deseti lety ve sněmovně byl podán návrh zákona o povinném očkování proti záškrtu. Považuji za svou po vinnost, abych před odhlasováním tohoto zákona deset let čekal na své uzákonění - vzpomněl těch, kteří nás upozornili na tragické důsledky difterie v jižních Čechách. Dva českobudějovičtí lékaři to byli - a je záhodno, aby v této souvislosti bylo jich vzpomenuto - pánové dr Barták a dr Gregora, kteří již r. 1936 nás upozornili na potřebu povinného očkování proti záškrtu. V jednom roce onemocnělo záškrtem a bylo ošetřováno v českobudějovické nemocnici 292 dětí. Z nich, slavná sněmovno, bylo jen 41 dobrovolně očkováno a z těchto 41 dětí žádné nezemřelo. Naproti tomu ze zbytku neočkovaných dětí zemřelo 30 dětí, t. j. 12,35 %. My jsme se proto tehdy ve sněmovně naléhavě dožadovali, aby náš iniciativní návrh na povinné očkování proti záškrtu stal se zákonem. Byli jsme však odmítnuti z důvodů fiskálních. Vzpomínám vděčně kolegyně Zeminové a bývalého kolegy Richtera, kteří spolu se mnou podali návrh zákona a energicky jej hájili. Teprve zkušenosti z let 1936 a 1937 a zejména zkušenosti získané mezi rokem 1938 a 1944 prokázaly, že je nezbytně nutné, aby došlo k povinnému očkování proti záškrtu.