No, jednak považujem za potrebné zdôrazniť, že je ešte jeden nedostatok v tomto zákone, ktorý sa Slovenska nepríjemne dotýka. Vznik nároku podľa tohto zákona je viazaný k dátumu 1. mája 1945 a prípady vzniklé pred 1. májom 1945 nemožno odškodniť podľa tohoto zákona, ale iba podľa starších zákonov československých, prípadne slovenských, čo do ľudovej reči prenesené znamená, že invalidi alebo vdovy a siroty za dobu pred 1. májom 1945 nedostanú renty, ale iba almužny. Dotkne sa to isto nemilo tých invalidov partizánov a vojakov slovenského národného povstania a ich vdov, ktorí v lete a na jeseň roku 1944 až do jari 1945 hrdinsky a z vlastnej vôle bojovali s takým oduševnením za našu slobodu. Nebudú vedieť pochopiť, prečo majú dostať za tie mesiace, ktoré boly tými najslávnejšími v dejinách Československej republiky, iba almužny alebo vôbec nič, keď ich pričinením a za ich obetí bola Československá republika obnovená už dňa 29. augusta 1944, a nie až v máji 1945. Chápeme, že každý finančný náklad musí byť dobre uvážený a že vláda má povinnosť chrániť našu menu pred každým rušivým a neúnosným zákonom, ale sme presvedčení, že bolo povinnosťou stanovením vzniku nároku aspoň na deň 1. augusta 1944 aj týmto zákonom demonštratívne zdôrazniť, že Československá republika bola obnovená slovenským národným povstaním v auguste r. 1944, pri čom finančná úhrada na renty vojnovým poškodencom za dobu od augusta 1944 do mája 1945 nemohla hrať inú ako podradnú úlohu. No uspokojujeme sa aspoň s tým, že ako sa v § 61 tohoto zákona hovorí, "úprava odškodnění za dobu před 1. květnem 1945 v případech, v nichž došlo k poškození před tímto dnem za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. e) až o), vyhrazuje se zvláštnímu zákonu". Na tento zákon bude čakať slovenská verejnosť a sme presvedčení, že tak ako všetky iné otázky, i túto vyrieši naša vláda k plnej spokojnosti a veľkoryso.

Slovenskí partizáni a vojaci slovenského národného povstania neišli do boja za to, aby si získali nárok na rentu z titulu zákona o vojnových poškodencoch, ale z nadšenia a idealizmu pre vec slobody a pokroku, pre našu spoločnú vlasť, Československú republiku, a keby bolo potrebné postaviť sa na obranu slobody republiky a všetkých ostatných výdobytkov našej národnej a demokratickej revolúcie, neváhali by ani na chvíľu a znovu by nasadili svoje životy. No isto vezmú s uspokojením na vedomie tú skutočnosť, že republika, za ktorú bojovali, je naozaj republikou takou, o akej snívali za daždivých studených nocí v mraze a snehu v slovenských horách - republikou so sociálno-politickým zameraním k dobrému občanovi, k tomu, ktorý pre ňu bojoval a ktorý ju buduje prácou svojich rúk a svojho umu. Zákon o starostlivosti o vojnových poškodencoch je jedným z veľkých pilierov tejto našej sociálnej politiky, a preto komunistická strana Slovenska bude zaň plne hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pí posl. Kleinerová.

Posl. Kleinerová: Dámy a pánové!

Přijetím osnovy zákona o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce splňuje ústavodárné Národní shromáždění částečně ony sliby tak, jak byly pozůstalým po obětech nacismu dány presidentem republiky i representanty zahraniční vlády v rozhlasových projevech. Spolehnuti na tyto sliby a na družbu českých lidí, umírali naši odbojoví mučedníci, partyzáni, vojáci zahraniční armády a posléze bojovníci na barikádách s vědomím, že jejich místo ochránců v rodině převezmou všichni ti spolubojovníci, kteří se vrátí. Tato víra byla pevnou jistotou a pomohla jistě lépe a ještě statečněji překonat hrůzné dny před popravou, umučením a útokem. Věřili, že mohou býti naprosto klidní, pokud jde o starost se zabezpečením svých rodin, které zanechali doma, věřili, že obnovená republika - jejich jediný sen - povinnost k vdovám a sirotkům učiní svou první povinností.

Jak dlouho a jak mnoho těchto rodin žilo úplně bez prostředků! Řada jich již od roku 1939 neměla pravidelných příjmů, protože gestapo trestalo takto pozůstalé v rámci sankcí za politický odboj. Většinou žili jenom z dobrovolných sbírek, které obětavě jednotlivci i celé organisované skupiny illegálně shromažďovali a rozdělovali. To bývalo většinou jediným příjmem, který byl ovšem úplně nepravidelný, protože byl závislý na nebezpečné akci. V řadě postižených rodin býval pak skutečný hlad, protože mnoho lidí odmítalo s nimi styk ze strachu před represáliemi. Následky tohoto živoření jsou nyní zlé. Lékařské prohlídky vdov ukazují nám opravdu nemalá čísla těch, které jsou postiženy vleklými chorobami, zaviněnými jak podvýživou, tak soustavným trápením a úzkostí, protože právě v těchto případech provádělo gestapo válku nervů. Ještě horší následky shledáváme u dětí. Při soustavné prohlídce v posledních týdnech jsme viděli mnoho dětí tuberkulosních a jinak těžce nemocných.

Tak prvé období svobody naší země našlo tyto pozůstalé v poměrech neradostných. Ztráta nejdražších, podlomené zdraví a nacisty vykradené byty, to byla celá bilance. A přece ani na okamžik nepoklesla morálka těchto pozůstalých. Bez reptání pochopili, že obět, kterou přinášejí, je jednou z těch nezbytností, na nichž záleží naše osvobození. A tak jako se spontánně připojili ke všem pomocným službám, zůstali i potom nejoddanějšími služebníky republiky, protože to považují za odkaz, jemuž jsou až do smrti poplatni. Stejnou odpovědnost pociťují vdovy a ostatní pozůstalí, jejichž živitelé zemřeli na silnicích a na barikádách v osvobozovacích dnech květnových. Ze ztráty, kterou utrpěli, nevyplývá pro ně naříkání a pláč, ale povinnost tuto republiku milovat a hájit a především jí sloužit právě tak intensivně, jako to činili jejich mrtví. (Potlesk.)

Vládní nařízení z července m. r. se snažilo rychle pomoci a v nejnaléhavějších případech odstranit nesnáze a křivdy. Nebylo to však řešení úplné a systematické, jak k němu přistupuje parlament navrženým zákonem. Tato předloha řeší dané problémy mnohem spravedlivěji než původní vládní usnesení. Vývoj válečných událostí zatahoval do svého dějství osudově postupně lidi nejrůznějších povolání, nejrůznějších sociálních vrstev, aby jim uložil nejtěžší oběti, ba i ztrátu života. Mezi postiženými nebylo rozdílu v rozhodování.

Během války dostali se mnozí do věznic a koncentračních táborů, kde byli mučeni a popravováni, a druzí na první zavolání nastoupili jako partyzáni do boje a na barikády ve dnech květnových. Vdovy a sirotci po těchto obětech zasluhují, aby na ně bylo pamatováno v péči stejnou měrou. A v tomto smyslu nový zákon zlepšuje proti vládnímu usnesení zejména péči o vdovy po příslušnicích zahraniční armády, partyzánech a barikádnících, které posud pobíraly pouze 950 Kčs měsíčně. Jde totiž o ženy mladší 45 let, jimž Ústřední sociální pojišťovna nevyplácí žádné pense po manželích. Toto opatření většinou postihuje matky s malými dětmi, které nemají možnost vydělávat vlastní prací na nejnutnější životní potřeby. Většinou se tyto sociálně nejslabší vdovy za poslední rok velmi zadlužily v důsledku enormního zvýšení cen životních potřeb. Na léčebnou a ozdravnou péči nezbývá jim vůbec žádná úhrada, takže jsou stále ještě odkázány na pomoc charitativního rázu. A tak dochází často k trapným zjevům, poněvadž lidé zapomínají rychle na svoji povinnost k těmto obětem války. V žádném případě nesmíme dopustit, aby naši pozůstalí žili s trapnou otázkou, zda smysl jejich oběti byl úměrný.

Závažnost a důležitost problému ukazuje číslo postižených. A to ještě nemáme čísla úplná. Úhrnem žádalo o zaopatřovací požitky 55.183 vdov a 26.212 sirotků v Čechách a na Moravě. Většinou jde o děti malé, vyžadující docela zvláštní ochrany. A tak sociální záchrana stává se v tomto případě záchranou mravní, protože matky potřebují klidu a času k jejich výchově. Na nich spočívá velké břemeno, protože zastupují a jednají i za zemřelého otce. Odhlasováním navrhovaného zákona odpadá naléhavá potřeba sbírek, věčných žádostí o mimořádné podpory a kontrola podporovaných.

Při této příležitosti je zejména potřebí vyzdvihnout upřímnou snahu a obětavost, s níž úředníci jedenáctého oddělení ministerstva sociální péče, zejména jeho přednosta dr Elsnic a autor osnovy vrchní rada Lang vycházeli vstříc požadavkům a nárokům Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu a Svazu národní revoluce, a tím se zasloužili o to, že osnova mohla být ještě před prázdninami vyřízena. (Hluk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Kleinerová (pokračuje): Poněvadž si přejeme, aby v naší lidové demokratické republice všichni občané byli šťastni, tím více si přejeme, aby šťastnými byli především ti, jejichž oběť vykoupila naši svobodu. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji za výbor sociálně-politický posl. dr Burešovi.

Zpravodaj posl. dr Bureš: Vzdávám se slova.

Místopředseda Petr: Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji za výbor branný posl. Vodičkovi.

Zpravodaj posl. Vodička: Vzdávám se slova.

Místopředseda Petr: Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji za výbor rozpočtový posl. Vítkovi.

Zpravodaj posl. Vítek: Vzdávám se slova.

Místopředseda Petr: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 11 částí, 119 paragrafů, nadpisy částí, nadpisy paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 11 částmi, 119 paragrafy, nadpisy částí, nadpisy paragrafů, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva podle § 54, odst. 1 jedn. řádu vykonáme ihned druhé čtení.

Ad. 4. Druhé čtení osnovy zákona o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce (tisk 31).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Bureš: Nejsou.

Zpravodaj posl. Vodička: Není změn.

Zpravodaj posl. Vítek: Nikoli.

Místopředseda Petr: Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji ústavodárné Národní shromáždění přijalo ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Zbývá ještě hlasovati o resoluci výboru soc.-politického a resoluci výboru branného, otištěných ve zprávě výborové.

Kdo s těmito resolucemi souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím jsou resoluce přijaty.

Tím je vyřízen 4. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání pátého odstavce pořadu, jímž je

5. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 25), jímž se mění a doplňuje trestní řád (tisk 27).

Zpravodajem jest p. posl. dr Bunža.

Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Bunža: Slavné ústavodárné národní shromáždění!

Právní řád, při veškeré své dokonalosti a pružnosti, nezachytne někdy způsobem plně vyhovujícím potřebu, kterou si vyžádá soukromý nebo veřejný život. Tu pak je nutno občas konformovati právní řád s touto praktickou potřebou doplněním nebo změnou příslušných zákonných opatření.

Taková potřeba změny a doplnění platného práva se ukázala v našem trestním řízení, pokud jde o případy, kdy cizinec dopustí se trestního činu v Československé republice nebo proti Československé republice a je proti němu v důsledku toho vedeno trestní řízení, nebo si odpykává trest, má však býti vydán, vypovězen, repatriován nebo odsunut do ciziny. Podle dosud platných předpisů a se zřetelem na zásadu legality, jíž je ovládáno naše právo, trestní nárok státu by měl přednost před případnou naléhavou potřebou cizince vydati, vypověděti, repatriovati nebo odsunouti, a bylo by nutno trestní řízení proti nepohodlnému cizinci skončiti a případně trest vykonati a pak teprve provésti vydání, vypovězení, repatriaci nebo odsun. Jinak jen hlava státu podle § 103 ústavní listiny může trestní řízení potlačiti nebo zahájené trestní řízení zastaviti nebo uložený trest prominouti. Tímto způsobem nelze však bez značných obtíží vyřešiti trvalou a eminentní potřebu, jak se dnes ukazuje. Ukázalo se totiž, že nemůžeme hladce a úplně provésti repatriaci osob, které v důsledku válečných událostí a pohybu obyvatelstva se octly na našem území a které se staly svou trestně stihatelnou činností nepohodlnými cizinci. Zvlášť eminentní zájem je však na odsunu osob, zejména německé národnosti, které pozbyly československého státního občanství. Odsun těchto osob nelze hladce a dokonale provésti, pokud se tyto osoby nacházejí v trestním řízení nebo si odpykávají trest. Jsou také činěny potíže od přejímacích orgánů okupačních mocností pokud jde o odsun rodinných příslušníků těchto provinilých osob; vyžaduje se totiž, aby byly odsunovány celé rodinné celky.

Poněvadž zájem na odsunu těchto provinilých osob z území Československé republiky daleko převyšuje zájem státu na uplatnění vzniklého trestního nároku na potrestání, byl v navrhované osnově změněn a doplněn trestní řád tak, aby zejména odsun mohl býti proveden rychle a hladce.

Podle navrhované osnovy může tedy býti upuštěno od stíhání takových osob veřejnou žalobou při všech trestných činech, tedy i činech trestných podle retribučního dekretu. Jestliže by tyto osoby byly již na trestu anebo před výkonem trestu, může být od výkonu trestu upuštěno. Jde tu tedy podle navrhované osnovy hlavně o to, aby žádná překážka nebránila odstranění takových nežádoucích nyní již cizinců z území Československé republiky.

Poněvadž výkonem těchto ustanovení je pověřeno ministerstvo spravedlnosti buď přímo, to jest při upouštění od výkonu nebo dalšího výkonu trestu, nebo nepřímo, mocí dozoru nad úřady veřejné žaloby, není třeba se obávati, že by těchto ustanovení bylo zneužíváno, zejména v těch případech, kdy je dán větší zájem na potrestání než na odsunu, repatriaci nebo vypovězení. Tak tomu bude jistě u osob, které se dopustily zvlášť závažného trestného činu podle retribučního dekretu, a pro rozsah provinění a velikost trestu je eminentní zájem státu a veřejnosti na provedení trestního řízení a úplném výkonu trestu. V takových případech nebude možno upustiti ani od trestního řízení, ani od výkonu trestu.

Aby tato úprava byla jednotná pro území celé Československé republiky, upravil ústavně-právní výbor v článku II také příslušná korespondující ustanovení trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896, platného na území Slovenska v duchu tohoto trestního řádu. Pokud se v navrhovaném ustanovení nového § 397 a) trestního řádu, platného pro zemi Českou a Moravskoslezskou, mluví o ministerstvu spravedlnosti, byla tato dikce zachována i v navrhovaném znění korespondujícího ustanovení § 504 a) trestního řádu platného na Slovensku. Nebylo třeba uváděti, že na Slovensku provádí toto ustanovení zákona pověřenec pro pravosudí, neboť podle dohody Čechů a Slováků z 28. června 1946 rozumí se tím, pokud se mluví o ministerstvu, na Slovensku příslušný pověřenec.