Sú nejaké návrhy opráv lebo zmien textových?

Zpravodajka posl. dr Horáková: Prosím pane předsedo!

V rozdané zprávě v tištěné resoluci v odst. 1 a) opravuji tiskovou chybu, takže definitivní znění resoluce je toto:

Ministerstvu sociální péče se ukládá, aby ve směrnicích, jež vydá k zákonu o mimořádných opatřeních bytové péče

a) precisovalo pojem trvale neobydleného bytu,

b) upozornilo místní národní výbory, že jsou povinny postarati se o uložení svršků exekvovaného nájemníka, nebude-li mu přikázán náhradní byt podle ustanoveni § 5 zákona č. 45/28 Sb.

2. Vláda se žádá, aby s urychlením připravila a předložila ústavodárnému Národnímu shromáždění návrh zákona o regulaci pronájmu a užívání místností určených k jiným účelům než k bydlení.

Jiných změn a návrhů nebylo.

Podpredseda dr Šoltész: Kto v druhom čítaní súhlasí s osnovou zákona tak, ako ju ústavodarné Národné shromaždenie prijalo v čítaní prvom, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

To je väčšina. Tým ústavodarné Národné shromaždenie prijalo túto osnovu zákona tiež v čítaní druhom.

Zostáva hlasovať o 2 rezolúciach otlačených vo zpráve výborovej.

Kto s týmito rezolúciami súhlasí s opravou prvej rezolúcie navrhnutou pí. zpravodajkou, nech zdvihne ruku. (Deje sa.)

To je väčšina, rezolúcie sú prijaté.

Tým je vyriadený 3. odstavec poriadku.

Teraz pristúpime k prejednávaniu štvrtého odstavca poriadku, ktorým je

4. Zpráva výborov soc.-politického, branného a rozpočtového (podľa § 35 rokov. poriadku) o vládnom návrhu zákona (tlač 13) o starostlivosti o vojenských a vojnových poškodencov a obete vojny a fašistickej perzekúcie (tlač 31).

Zpravodajcom za výbor soc.-politický je pán posl. dr Bureš. Dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Bureš: Pane předsedo, paní a pánové!

Soc.-politický výbor ústavodárného Národního shromáždění mě pověřil, abych v této plenární schůzi podal zprávu o vládním návrhu zákona o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce, tisk. čís. 31, a v předloženém znění po změnách a úpravách provedených sociálně-politickým výborem jej doporučil ke schválení.

Osnova zákona upravuje zaopatření obětí jednak z první světové války, jednak z druhé světové války, z mírové služby vojenské a persekuce, tedy kategorii na první pohled nesmírně různorodou. Při přípravě této osnovy byl po jistou dobu také spor a to, nebylo-li by vhodnější rozdělit materii do dvou zákonů. Zvítězil názor jednotného zákona a po mém soudu správně. Vidím v tom v jistém smyslu přímo symbolické vyjádření skutečnosti, že v oné strašné době druhé světové války stál celý národ v boji na frontách stejně krvavých a nebezpečných, ať to byla bojiště západu, jihu a východu, či fronta koncentračních táborů, věznic, popravišť, fronta hor a lesů, hrdinných činů partyzánů a slovenského národního povstání, stejně jako fronta pražských barikád.

Neméně významným a přímo výrazem historického zadostiučinění je zařazení vojáků mezinárodních brigád po bok těch, kteří bojovali za svobodu národa. Potvrzuje se tu přímo textem zákona, že boj proti fašismu ve španělské občanské válce, boj o Madrid byl bojem o Prahu.

Zahrnuje tedy osnova zákona tyto kategorie: Vojíny z počtu mužstva, kteří se stali invalidními při výkonu vojenské služby v první světové válce, a pozůstalé po padlých, invalidy a pozůstalé z československé armády v sobě od 1. března 1921 do 20. května 1938 a po 31. prosinci 1945, bojovníky za svobodu národa a příslušníky mezinárodních brigád ve Španělsku, osoby poškozené válečnými událostmi na zdraví nebo na životě a oběti persekuce.

Všem těmto osobám přiznává osnova nárok na určité zaopatření ve formě zaopatřovacích požitků jako odškodnění za škody, utrpěné poškozením zdraví, těla nebo zrátou živitele. Kromě toho jim osnova přiznává nárok na léčebnou, protézovou a ústavní péči, některé výhody a přednostní práva, jakož i podpůrnou péči, což jsou opatření povahy péče sociální.

Kromě uvedených kategorií dává osnova státní správě možnost přiznati výjimečně základní, tedy nejnižší zaopatřovací požitky též osobám, které byly poškozeny za okolností jiných, po př. pozůstalým po nich. Jsou to dvě skupiny osob. Jednak osoby uvedené v § 7, totiž takové, které se staly invalidními, anebo pozůstalí po osobách, které zemřely při výkonu povinné vojenské služby v branné moci státu, za jehož příslušníky byli považováni v době nesvobody nebo jehož příslušníky byli. Jsou to osoby v pohraničí, které musely konat službu v německé nebo maďarské branné moci. Do této kategorie zařadil sociálně-politický výbor také příslušníky tak zvaného vládního vojska a tak zvané slovenské branné moci, kteří v původním znění osnovy figurovali v § 2 mezi kategoriemi osob majících právní nárok na zaopatření, tedy na místě, kam se mravní povahou svého případu ani při nejshovívavějším posuzování nehodí. Sociálně-politický výbor byl k této změně vládního návrhu veden přesvědčením, že původní zařazení těchto osob by nutně bylo pociťováno jako nehoráznost, ne-li jako urážka všech ostatních kategorií, především bojovníků a mučedníků národního odboje. Přiznání nároku těmto osobám v úpravě, navrhované sociálně-politickým výborem je fakultativní a nezakládá nároků na odškodnění.

Soc.-politický výbor omezil možnost výjimečného přiznání zaopatřovacích důchodů těmto osobám ještě dále. V § 11 zcela vylučuje z možnosti dosáhnouti zaopatřovacích důchodů ty příslušníky t. zv. vládního vojska a branné moci t. zv. slovenského státu, které projevovali ve službě horlivost anebo byli vyznamenáni řádem tak zv. slovenského státu nebo bývalé Německé říše nebo jejich spojenců.

Druhou zvláštní skupinu tvoří osoby uvedené v § 9. To jsou ty, které se staly invalidními v tak zvaném totálním nasazení nebo v totálním nasazení zemřely. Také toto opatření je výjimečné, vztahuje se na případy zvláštního ohledu hodné, a to takové, kde zaopatření obětí z titulu sociálního pojištění nepostačuje a kde nešlo jen o obyčejné risiko práce. I v tomto případě dává osnova možnost státní správě poskytnout alespoň základní zaopatřovací požitky.

Pokud jde o zaopatřovací požitky, představuje osnova v podstatě dva systémy odstupňování všech požitků. Především odstupňování základních zaopatřovacích požitků invalidních podle stupně tělesného poškození. Nárok na zaopatřovací požitky počíná tu při snížení výdělečné schopnosti alespoň o 25 %. V pásmech o 10 % snížení výdělkové schopnosti se pak invalidovi zaopatřovací požitky zvyšují. Invalida bezmocný a osleplý dostává z tohoto titulu zvláštní příplatek. Za druhé je tu odstupňovaný systém příplatků, vybudovaný na podkladě hodnocení jednak sociálních poměrů, jednak ethického původu škody. Odstupňování zaopatřovacích požitků podle sociálních poměrů je zdůvodněno tím, že škoda ze stejného poškození zdraví u dvou osob různého sociálního postavení je relativně různá. Podle této zásady zavádí osnova 10 % příplatek k invalidním důchodům za manželku a každé nezaopatřené dítě, přídavek k důchodu pro těžké invalidy, odkázané převážně na invalidní důchod. U pozůstalých pak, jejichž okruh zahrnuje vdovy, družky, vdovce, sirotky, rodiče, po př. i sourozence, poskytuje se u osob, odkázaných na důchod, k základnímu zaopatřovacímu platu ještě přídavek k důchodu.

Při ethickém hodnocení původu škody rozlišuje se škoda vzniklá válečnými událostmi, které mohly postihnout každého občana, dále škoda vzniklá v souvislosti s vojenskou službou v míru, dále škoda ze zvláštních důvodů fašistického útisku a konečně škoda z aktivní účasti v odboji. Na podkladě tohoto ethického hodnocení původu škody dostávají invalidé československé armády mírové a invalidé z odboje a persekuce zvyšovací příplatky, pozůstalí po příslušnicích československé mírové armády a po obětech persekuce zvyšovací příplatek, který se doplňuje v některých případech, zejména u pozůstalých po účastnících odboje, o zvláštní příplatek. V této soustavě hodnocení původu škody pozměnil sociálně-politický výbor osnovu, a to v tom smyslu, že přiznal kategorii poškozených z mírové služby v naší armádě z doby před druhou světovou válkou tytéž výhody, které původní návrh přiznával jen poškozencům z mírové služby po 31. prosinci 1945. Učinil tak v přesvědčení, že osoby obou kategorií utrpěly škodu za okolností s hlediska ethického úplně stejnou a jest to tedy také hodnotiti stejně. Důvody brannosti národa vyžadují pak kategoricky, aby voják měl jistotu, že v případě invalidity nebo smrti bude o něj, respektive o jeho pozůstalé řádně postaráno. Pokud jde o zásady ethického hodnocení původu škody, na níž je vybudováno odstupňování zaopatřovacích požitků podle tohoto návrhu, jasně se ukazuje její oprávněnost při posuzování těch případů, kde vznikla škoda dobrovolnou aktivní účasti v odboji, neboť v tomto případě se nám otázka odškodnění jeví jako vysloveně mravní závazek nás všech, celého národa, zabezpečiti tyto oběti a pozůstalé, zabezpečit jim nejenom holou existenci, nýbrž přiměřenou životní úroveň.

Jako příklad uvádím, jak stoupají důchody 85 % invalidy v různých kategoriích. Základní důchod je 1.100 Kčs měsíčně. Má-li ženu a dítě, dostane po 110 Kčs. Poněvadž je odkázán na důchod, dostane, pokud žije v Praze, přídavek 200 Kčs, a poněvadž jeho ztráta výdělečné schopnosti je vyšší než 85 %, další zvýšení o 100 Kčs. Protože pak je bezmocným invalidou, dostává dalších 600 Kčs, a jako invalida z mírové služby v československé armádě zvyšovací příplatek dalších 300 Kčs, takže úhrnná částka tohoto invalidy bude činiti 2.320 Kčs měsíčně - u srovnání s jeho důchodem r. 1938, kdy by byl dostal 680 Kčs měsíčně.

Druhý případ: Vdova po popraveném s dvěma dětmi. Základní důchod 600 Kčs, zvyšovací příplatek 400 Kčs, zvláštní příplatek 1.000 Kčs, každé z dětí základní důchod 270 Kčs, zvyšovací příplatek 130 Kčs, zvláštní příplatek 150 Kčs. Celkový důchod vdovy s dvěma dětmi bude v tomto případě dělat 3.100 Kčs. U srovnání s tím by r. 1938 byla dostala 212,50 Kčs.

Důležitým ustanovením tohoto návrhu, který se má státi nástrojem zmírňování tolika tragických osudů a situací, je ustanovení o odstraňování tvrdostí, které by vyplynuly z norem tohoto zákona při rozhodování nároků na zaopatření. Žádný zákon nemůže dokonale vyčerpávajícím způsobem vystihnout mnohotvárnost života. Je velkou předností tohoto návrhu, že tímto ustanovením otevírá ministerstvu sociální péče cestu k uplatnění zásad lidskosti a spravedlnosti i tam, kde by to litera normy nepřipouštěla.

Podstatnou změnu provedl sociálně-politický výbor v otázce omezení nároků na zaopatřovací požitky hranicí příjmovou, která byla v původní osnově určena jak u invalidů, tak i u vdov. Sociálně-politický výbor tato omezení z osnovy zákona vypustil. Vedly jej k tomu několikeré důvody:

Především principielně přiznaný nárok na odškodnění nemůže být vázán na určitou příjmovou hranici. Je tu však ještě velmi závažný důvod, a to přesvědčení, že by bylo v úplném rozporu s úsilím státu zapojit v tomto budovatelském období do pracovního procesu co nejvíce spoluobčanů, kdybychom zaváděním příjmové hranice pro přiznání nároku na důchod invalidní zaváděli tím de facto trestní sankci za účast v pracovním procesu. Konečně vedlo nás k tomu také přesvědčení, že administrativní procedura, kterou by představovalo každoroční přiznávání výše důchodu, potvrzování těchto přiznání berními správami a jejich zpracovávání v úřadech pro válečné poškozence u tak velikého počtu případů, převýšila by svými náklady možné úspory na vyplacených důchodech.

Kromě zaopatřovacích požitků poskytuje osnova invalidům také léčebnou, prothésovou a ústavní péči. V tomto ohledu provedl sociálně-politický výbor podstatné změny proti původnímu znění osnovy, neboť zavádí poskytování léčebné péče i při onemocněních, která nejsou v příčinné souvislosti s poškozením, pro které se poškozenému dostává invalidního důchodu, pokud ovšem invalida nemá nárok na léčebnou péči proti některému nositeli veřejnoprávního pojištění. Tentýž nárok na léčebnou péči zavádí pozměňovací návrh sociálně-politického výboru i pro příslušníky rodiny invalidovy a pro pozůstalé. Důvodem pro toto opatření je přesvědčení sociálně-politického výboru, že nárok na poskytování léčebné péče je podstatnou podmínkou existenčního zabezpečení invalidy, jeho rodiny, po případě pozůstalých. Neboť v četných případech, kdy není nároku z titulu veřejnoprávního pojištění, dochází k ohrožení zdraví a života poškozených, kteří si nemohou z vlastních prostředků řádnou léčebnou péči opatřit. Sociálně-politický výbor učinil toto opatření v přesvědčení, že jde jen o krátkodobé provisorium, které ztratí raison d´etre zavedením národního pojištění. Invalidům, kteří jsou práce neschopni a nemají rodinných příslušníků, kteří by se o ně mohli starati, je poskytována ústavní péče v domovech invalidů.

Další kategorií jsou výhody, spočívající v podstatě v přiznání přednostních práv a úlev při budování existence a při přijímání poškozených a jejich dětí do škol. Zvláštní skupinu výhod představují výhody na vstupném do kulturních podniků a při dopravě.

Zcela moderním a dalekosáhlým opatřením této osnovy jsou ustanovení o povinném přijímání invalidů do zaměstnání. Zde jde osnova nad rámec svého určení, protože v případech nedostatku invalidních uchazečů, na něž se jinak vztahuje, činí účastnými této výhody všechny invalidní osoby, ať již došlo k invaliditě podnikovým nebo náhodným úrazem nebo ať jde o osoby s tělesnou vadou od narození. V podstatě stanoví osnova, že na prvních 20 zaměstnanců v podniku je zaměstnavatel povinen přijímat jednoho těžkého invalidu, to jest invalidu se snížením výdělečné schopnosti alespoň o 45 %. Na každých dalších 30 zaměstnanců je zaměstnavatel povinen přijmout vždy jednoho dalšího těžkého invalidu. V této části pozměnil sociálně-politický výbor osnovu v tom smyslu, že ministerstvo sociální péče stanoví přímo určité druhy pracovních míst, na kterých musejí být zaměstnáváni invalidé, a to jak u podniků, tak i u úřadů a ústavů. Toto opatření má dalekosáhlý význam nejen národohospodářský v této době kritického nedostatku pracovních sil, ale i mravní, protože zaměstnáním vrací se invalidovi positivní vztah k životu, naplněnému radostí z práce, pocitem užitečnosti a platnosti v lidské společnosti. Dává jim příležitost, aby se jako první zařadili na čestné místo budovatelů republiky, a na druhé straně pomáhá odstranit onen nešvar a s hlediska pracovní morálky povážlivý zjev, že na místech, která může zastávat těžký invalida, je zaměstnáván zdravý muž či zdravá žena, jejichž síly a tělesné zdatnosti je tak naléhavě třeba jinde.

Zákon bude prováděn státními úřady pro válečné poškozence v Praze, v Brně a v Bratislavě. Dohlédací instancí je ministerstvo sociální péče, odvolací instancí v Čechách a na Moravě ministerstvo sociální péče, na Slovensku povereníctvo sociálnej starostlivosti.

Pokud se týče počtu osob, které budou mít nárok na zaopatřovací požitky podle osnovy jakožto oběti druhé světové války a persekuce, počítá se v důvodové zprávě se 113.000 osobami. Až dosud, to jest k 1. červnu 1946, přihlásilo se z tohoto předpokládaného počtu 78.607 osob. Výzva uveřejněna byla dne 1. srpna 1945 v Úředním listě, při její publikaci spolupůsobily pak zájmové organisace, Svaz národní revoluce, Svaz osvobozených politických vězňů, Družina československých válečných poškozenců. Odkud tedy onen rozdíl?

Paní a pánové, jsme přesvědčen, že počet poškozených z druhé světové války a za persekuce je ještě značně vyšší nežli předpoklad, ale že to není nedostatek publicity soupisu, který by byl příčinou jeho neúplnosti. Jsem naprosto přesvědčen, a dokazuje se nám to všem každodenně, že velká část poškozených se nehlásí, protože se o důchod ucházet nechce. S kolika lidmi jsem se setkal ve své ordinaci jako lékař, kteří s rozhořčením odmítli návrh, aby se přihlásili jako poškození! A byli to otcové rodin, lidé odkázaní na svůj pracovní důchod, jehož získání je pro ně vždy obtížnější vzhledem k jejich tělesnému poškození.

Až bude jednou, paní a pánové, provedena statistika, až bude zjištěno, jak ohromný počet poškozených z odboje a persekucí se nepřihlásil o důchod, bude to statistika, která bude chloubou národa, vznešeným důkazem vysoké mravní úrovně našeho lidu, který není národem lenochů, vyhýbajících se práci a honících se za rentou. Tím spíše je naší povinností postarati se, aby se invalidovi dostalo i v naší národní společnosti onoho čestného místa, jako je tomu u jiných národů, jako představiteli nejvyšší vlastenecké oběti. (Potlesk.)

Tito lidé, kteří dávali v boji národu své oči, ruce i životy, své manžely, otce a syny, se neptali, není-li to příliš veliká daň. Také my nemáme práva si klást tuto otázku, když se snažíme, třeba nedokonale, hojit jejich těžké rány. Celý národ musí se účastnit na jejich existenčním zabezpečení a toto naše úsilí musí býti chápáno jako ochotně plněná povinnost a ne jako filantropické opatření minulých dob, provázené pocitem studu. (Potlesk.)

Všichni, kteří jste ještě před krátkou dobou stáli tváří v tvář smrti, znáte tu palčivou bolest, tu nejkrutější, kterou jsme tam prožívali, pomýšlení na rodinu doma, na děti, na to, co s nimi bude, když se nevrátíme, na jejich bídu a opuštěnost. Jde o to, abychom splnili, co jsme s posledním stiskem ruky v okamžiku loučení slibovali kamarádům, kteří se nedočkali, neboť nejde v tomto zákoně o žádný dar, nýbrž o vyrovnání čestného dluhu. Proto vás, paní a pánové prosím, abyste hlasovali pro návrh ve znění upraveném sociálně-politickým výborem. (Potlesk.)