Vládní návrh zákona, jak byl předložen, si byl patrně této slabiny naší administrativy vědom a proto navrhoval přenésti alespoň pro pohraničí, kde, jak známo, jsou po této stránce poměry nejméně utěšené, pravomoc ve věci bytové péče a zejména povinnost provedení navrhovaných revisí na vyšší složky veřejné správy, t. j. na okresní národní výbory, případně v městech se zvláštním statutem na zemské národní výbory; a to myslím nejen proto, že tyto vyšší sbory zajišťují řešení bytových otázek s vyššího hlediska osídlení krajového, nýbrž hlavně proto, že se u těchto sborů lze nadíti větší dávky objektivity a nezávislosti při rozhodování. Stejný význam asi má ustanovení § 21, kterým se dává nadřízeným národním výborům právo vyhraditi si provádění zákona, kdyby nižší orgány řádně neplnily své povinnosti ze zákona vyplývající.

Pročteme-li konečně pozorně původní ustanovení § 19 vládní osnovy, najdeme tam shrnuty všechny výtky, které možno činiti dosavadní naší bytové politice, jak jsme ji dosud prostřednictvím místních národních výborů prováděli nebo lépe řečeno zanedbávali.

Na tom, že ve vnitrozemí nepovoluje tlak na bytovém trhu, přes to, že značná část obyvatelstva se hotoví odejíti do pohraničí, nesou dále vinu některé nejasnosti v naší kolonisační politice. Především je známo, že osídlenci získávají na nových místech většinou nové byty i s bytovým zařízením, takže svoje dosavadní zařízení ponechávají ve starých bytech ve vnitrozemí nejen pro přechodné obtíže dopravní, ale též v důsledku nejistoty, zda a pokud jim po Němcích získané zařízení bude ponecháno. Stejná opatrnost vede i četné národní správce německých živností a obchodů v pohraničí k tomu, aby se nevzdávali svých bytů a zařízení ve vnitrozemí, dokud nebudou míti právní jistoty, že jejich existence v pohraničí je trvale zabezpečena. Lze se tudíž nadíti, že až bude vyřešen převod těchto podniků do rukou národních správců, nastane i ve vnitrozemí značné uvolnění v otázce bytové a nabídka volných bytů přiměřeně stoupne.

Vycházejíce ze všech těchto úvah, činili zástupci československé strany lidové v příslušných sněmovních výborech, kterými osnova prošla, řadu pozměňovacích návrhů. Tyto návrhy směřovaly především ke všeobecnému zkrácení lhůt ve vládní předloze navrhovaných, aby bylo zajištěno rychlejší a pružnější úřadování bytových referátů jednotlivých místních národních výborů a aby vlastníci domů byli tak chráněni proti zbytečným ztrátám nájemného zaviněným často liknavostí nebo nerozhodností úřadů. Víme totiž z prakse, že přes značnou místní bytovou tíseň zůstávaly mnohé byty po měsíce neobsazeny prostě proto, že se bytová komise nemohla shodnout na osobě přikazovaného nájemníka. Je jen litovati toho, že nenašly u druhých stran tohoto ústavodárného Národního shromáždění náležitého porozumění také ani ty návrhy lidové strany, kterými měla býti vlastníkům domů zajištěna spravedlivá spoluúčast při rozhodování o obsazení bytů v jejich domě, aniž by tím byly nějak ohroženy veřejné zájmy, které zákon sleduje. Vždyť i protektorátní bytové předpisy dávaly vlastníku domu právo současně s povinným hlášením o uprázdnění bytu podati návrh na nového nájemníka, který by ovšem musel vyhovovati podmínkám obsaženým v § 3 osnovy. Splněním podobného požadavku dosáhlo by se spravedlivého zharmonisování práva soukromého se zájmem veřejným, souladu mezi vlastníky domů a místními národními výbory, jakož i lepšího vzájemného soužití mezi nájemníky v domě.

Stejně oprávněný by byl požadavek, aby výhody podle § 4 osnovy byly rozšířeny alespoň na ženaté nebo provdané děti vlastníka domu a aby se ničinil rozdíl mezi vlastníky, pokud se týče dne a způsobu nabytí nemovitostí. Vždyť jest známo, že většina zejména drobných a středních majitelů domů se odhodlala ke stavbě nebo koupi domu právě s úmyslem zajistiti tak svým dětem přístřeší, až si založí vlastní rodiny. Mají-li býti nyní o tuto výhodu, k jejímuž dosažení přečasto obětovali úspory své celoživotní práce a námahy, zkráceni, pak to musí vyvolati u nich zklamání a pocit nespravedlnosti.

Jest oprávněná obava, aby takovýto způsob omezení vlastnických práv neměl za následek nežádoucí pokles soukromé podnikavosti v oboru bytových staveb, tolik potřebné pro splnění celostátního programu stavebního.

Je jisto, vážené dámy a pánové, že i když navrhovanými mimořádnými opatřeními v oboru bytové péče se nám podaří na přechodnou dobu řádným využitím dosavadního, po odchodu Němců značně zvětšeného bytového prostoru odstraniti hlavní obtíže v ubytování našeho obyvatelstva, ocitneme se tím teprve na prahu vlastního problému opravdově produktivní péče bytové. Především neodstraníme tím místní nedostatek bytů, zejména v krajích válkou poškozených, a zůstává nám úkol všeobecného zlepšení našeho poměrně nízkého bytového standardu. A tady může pomoci jen záměrná tvorba nových bytových jednotek, oživení stavebního ruchu.

Otázku opravy a výstavby nových domů a bytů v krajích válkou poškozených máme s ohledem na dnešní místní potřeby uspokojivě vyřešenu zákonem o stavební obnově, přijatým již Prozatímním Národním shromážděním. Jest jen potřeba, aby tento dobrý zákon byl také dobře prováděn. Prozatím se nám zdá, že všelijaká ta meziministerská jednání o směrnicích, které mají býti pro potřeby provádění zákona vydány, zabrala již tolik času, že letošní stavební sezóna nebude už asi míti ze zákona samého valného užitku. Je třeba, aby se nové ministerstvo techniky v čele se svým ministrem tohoto úkolu, který jest na ně vnesen, ujalo s náležitou iniciativou a pružnosti, aby ještě do letošní zimy bylo možno také již přikročiti ke stavbám alespoň v těch nejnaléhavějších případech. Stejně nutno věnovati zvýšenou pozornost vývoji v průmyslu hlavních stavebních hmot, který rovněž nelze označiti za zvláště příznivý.

Naproti tomu otázka oživení všeobecného stavebního ruchu v oboru bytové péče vyřešena není a vyžaduje nového legislativního opatření. Dosavadní zákon o stavebním ruchu čís. 65/1936, novelisovaný zákonem č. 259/1937 Sb., přirozeně dnešním změněným poměrům vyhovovati nemůže, a to nejen po své finanční stránce, ale zejména pokud se týče celkového zaměření sociálně-politického. Dnes, doufejme, už nikoho nenapadne vyvolávati k životu na příklad taková technicko-zdravotní monstra, jakými byly t. zv. byty do 34 m² obytné plochy, které normoval dosavadní zákon o stavebním ruchu.

Vláda Gottwaldova si ve svém budovatelském programu vytýčila úkol do konce r. 1948, t. j. nepočítáme-li již letos s větším stavebním ruchem, za pouhé dvě stavební sezony, opraviti nebo nově postaviti nejméně 125.000 bytů. Je to úkol, který nelze v žádném případě nazvati malým a který naopak vzbuzuje jisté pochybnosti, bude-li jej možno při dosavadním nedostatku pracovních sil a stavebních hmot vůbec ve stanovené lhůtě splniti. Vždyť se tu má dosáhnouti téměř dvojnásobku v ryzím přírůstku bytů proti normálním hospodářským poměrům a má býti zdolán i velký úkol finanční, který lze vyčísliti částkou 15 až 20 miliard Kčs. S hlediska celkové zaměstnanosti našeho stavebnictví v nastávajících dvou letech nesmíme zapomínati také na nutné opravy i těch budov, které válkou sice přímo poškozeny nebyly, ale které v důsledku zákazu stavebních prací za okupace vyžadují nyní naléhavých úprav, nemá-li býti tento domovní majetek trvale znehodnocen, že tím bude vázána značná část stavebního dělnictva, které je k disposici a že se při tom spotřebují také přiměřeně značná kvanta nutných stavebních hmot.

Vláda ve svém programu správně slibuje, že při stavbě obytných domů bude podporovati iniciativu všech složek našeho života, stavebních a bytových družstev, národních podniků, obcí i jednotlivců. Nemáme-li se však oddávati klamným představám o pravděpodobné účasti jednotlivých těchto složek na budování nového bytového prostoru, jest užitečno uvědomiti si několik dat o výsledcích stavebního ruchu před válkou.

Tak na příklad lze zjistiti, že v letech 1918-1931 bylo na území republiky družstvy a obcemi postaveno z celkového počtu nových obytných domů jen 18 %, třebaže družstva i obce požívaly největších výhod různých zákonů o stavebním ruchu. Zbytek, tedy celých 82 %, připadlo na soukromý stavební ruch, který převážně pracoval bez zvláštních veřejných podpor, spokojuje se většinou jen výhodou daňového osvobození.

Z celkového bytového prostoru před touto válkou vybudovaného připadá pouhých 10 % na stavby státem podporované, při čemž stát byl zatížen anuitní službou na zaručené zápůjčky ve výši 3 miliard předválečných korun. Zbytek bytového prostoru opatřil soukromý stavební ruch, aniž zatížil státní pokladnu nějakým vydáním. Poněvadž naší samosprávě vzniknou větším rozvinutím stavebního ruchu stejně veliké investiční úkoly veřejné, na stavbu komunikací, kanalisací, vodovodů, plynovodů, elektrovodů a pod., nelze od samosprávy očekávati pro budoucnost, že by se na vlastním vytvoření nového bytového prostoru mohla zúčastnit jako rozhodující činitel.

I když snad dnes podnikání družstevnímu připadá větší úloha než tomu bylo v minulosti, přece vyžaduje moudrá stavební politika počítati s tím, že soukromému stavebnímu podnikání zůstane vyhrazena opět podstatná část stanoveného vládního programu na poli bytové péče. Je to konečně nejlepší a nejvhodnější řešení, spojené s nejmenšími obětmi pro veřejné finance. Měli bychom proto pečovat o to, abychom pro účinný rozvoj soukromého a stavebního ruchu připravili potřebné podmínky. Vedle nutných opatření legislativních, jako je vydání zákona o stavebním ruchu spolu s vyřešením otázky tvorby a získávání vhodných stavebnišť za přiměřené ceny, vedle nutných opatření v oboru výroby stavebních hmot a tvorby hospodářsky únosných cen za stavební potřeby a práce, vedle dokončení měnových opatření, která jsou všeobecným předpokladem rozvoje našeho hospodářství vůbec a našeho stavebnictví na prvním místě, předpokládá zdravý rozvoj soukromého stavebního podnikání splnění těchto základních podmínek:

1. jasného právního a ústavního zabezpečení domovního majetku a výtěžku z něho, který nesmí být neprávem označován za typickou formu bezpracného důchodu, se všemi daňovými důsledky toho podle návrhu na daňovou reformu u nás. Nesmíme zapomínat, dámy a pánové, že zdrcující většina našeho domovního majetku představuje celoživotní úspory drobných a středních vrstev našich občanů, výsledek jejich práce a odříkání a že i udržování jeho stavu a výnosnosti vyžaduje trvalé bedlivosti a přičiňování.

2. Pokud tu nejsou dány skutečně důvody veřejného zájmu, neměli bychom disposiční a užívací právo k domovnímu majetku omezovat mimořádným zákonodárstvím, jak je toho příkladem osnova zákona právě projednávaná. Nelze natrvalo řešit všechny obtíže doby a organisační nedostatky veřejné správy pohodlnou cestou nejmenšího odporu, t. j. na vrub majitelů nemovitostí. Sem patří v naší legislativě už chronicky prodlužovaná ochrana nájemníků, stabilisující výši nájemného bez zřetele na všeobecné zvýšení cen a platů, ukládání stále nových povinností rázu veřejného, jimiž se vytváří z vlastníka domu postupně neplacený veřejný zaměstnanec, čistič veřejných chodníků a prostranství, roznašeč všemožných úředních listin a nařízení, výběrčí a ručitel za veřejné dávky, přirážky a pod.

3. Musíme se snažit vrátit postupně domovnímu majetku jeho žádoucí rentabilitu regulací sociálně přípustné výše nájemného se zřetelem na dnešní poměry cenové. Při zachování dosavadní hluboké disparity mezi limitovaným nájemným a skutečnými stavebními a udržovacími náklady není naprosto naděje, že by se tu mohl rozvinout nějaký stavební ruch vůbec a soukromý zvláště, ledaže by se stát rozhodl ze svých prostředků, t. j. z kapes všeho poplatnictva, hraditi rozdíl mezi skutečnými náklady a úhradou a tak zatížit státní hospodářství na celou generaci značnými ročními výdaji. Vždyť jenom provedení zákona o stavební obnově zatíží stát po dobu 30 až 40 let ročními splátkami ve výši 400 mil. Kčs. Podle dosavadního rozpětí mezi skutečnými stavebními náklady a výnosem nájemného musil by stát na vyrovnání tohoto rozdílu přispívat - chtěl-li by umožnit tvorbu bytových jednotek - ročními částkami ve výši 3 % až 3¹/₂ % z pořizovacích nákladů. To by při uskutečnění dvouletého hospodářského plánu v oboru bytové péče znamenalo další roční zatížení 600 až 700 mil. Kčs. Myslím, že ani největší optimista nemůže být toho názoru, že uvalování takových trvalých břemen na bedra státu by bylo hospodářsky únosné.

Budou-li poslanci čs. strany lidové pro přijetí této osnovy hlasovat i přesto, že nebyl vzat plný zřetel na jejich odůvodněné připomínky, které učinili ve výboru soc.-politickém i ve výboru ústavně-právním, pak to činí z důvodů politické kázně a s výhradou, že jde o zákon s omezenou dobou účinnosti, t. j. s účinnosti do konce r. 1948. Doufáme, že do té doby bude na bytovém trhu zjednán konečně pořádek, takže bude možno postupně zrušit všechna mimořádná opatření, směřující k nežádoucímu omezení disposičního práva vlastníků domů; a doufáme, že budou hledány a také nalezeny cesty, jak oživit náš stavební ruch, zejména soukromý, a tak zjednány skutečné předpoklady pro trvalé zlepšení bytových poměrů v zájmu nejširších vrstev našeho občanstva. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Kácl. Dávám mu slovo.

Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno! Paní a pánové!

Vládní návrh zákona o mimořádných opatřeních bytové péče jistě všichni velmi vítáme. Vytýkáme-li mu co, je to především to, že vláda přichází teprve nyní s touto předlohou po 14 měsících svébytného státního života, a dále to - a to se netýká jenom této osnovy, nýbrž i návrhů jiných - že když se po dlouhých měsících něco předkládá, pak se žádá, aby to bylo za týden, ale někdy také jen za 2 dny nebo za den ve sněmovně vyřízeno. (Potlesk.) Prosím a žádám zde velmi důrazně - a jistě nemluvím jen za sebe - aby to bylo doopravdy už naposled a aby poslanecké sněmovně byla poskytnuta náležitá doba, aby přijímané zákony mohla promysliti, propracovat a odhlasovat v takové formě, aby byly jasné, nesporné a aby nemusely být v krátké době zase měněny. (Potlesk.) Stále se mluví o demokracii. Jedním z význačných projevů této demokracie je zajisté výkonný a věcný parlament, parlament, ve kterém problémů znalí poslanci mohou skutečně také projevit své mínění a odborně zasáhnout. K tomu je však třeba klidu a času. Proto prosím: napříště již žádných návrhů, terminovaných na dny nebo dokonce na hodiny. (Výborně!)

Od projednávaného zákona očekáváme, že vnese do bytové otázky kázeň a že především odkáže do příslušných mezi všechny ty asociální živly, které bez ohledu na druhé, potřebnější, často bez ohledu na rodiny s dětmi a lidi skutečně pracující, zabraly si byty velké a výhodné - a přitom si často podržely ještě byty dosavadní - a používají těchto neprávem nabytých bytů ke spekulaci a k výdělku.

Na druhé straně bude však třeba určité liberálnosti ve výkladu nadměrnosti bytu. Je definován §em 12, avšak přece připomínám, že mohou u spisovatelů, vědců, umělců a pod. nastat okolnosti, kdy část bytu, i když nebude mít charakter živnostenské provozovny, přece bude muset být posuzována jako provozovna. To se týká na př. knihovny. Aby mi bylo dobře rozuměno: nezastávám se nadměrných bytů a nechci tím dosáhnouti toho, aby početná rodina bydlila v malém sklepním bytě, a bezdětní manželé v několikapokojovém příbytku. Jsem jen pro to, aby nebylo schematisováno, nýbrž aby bylo individualisováno. Tísnivé bytové krisi bude už odpomoženo tím, když bude odstraněn dnešní chaos i bez strohých zásahů za každou cenu. Na druhé straně je však třeba některé byty a provozovny vrátit původnímu jejich poslání. To se týká zejména bytů lékařských a lékařských ordinací, kdy tyto nájemní byty a potřeby, sloužící obecnému prospěchu, byly zabrány k docela jiným účelům.

Celý návrh zákona je opatřením administrativním, jež má odstraniti ty nejkřiklavější závady, že je to opatření, které nijak hlouběji neřeší celý náš bytový problém, je nejlépe patrno i z toho, že má platit pouze do 31. prosince 1948. Je však při této příležitosti třeba říci, že musíme pomýšleti na zákon, který by řešil otázku bytovou hlouběji. Nejde jen o to zřídit v českých zemích znovu 8.674 bytů zničených válkou, ale jde o to, vybudovat v celé republice tolik vyhovujících bytů, kolik je jich doopravdy zapotřebí.

A tu, dámy a pánové, nejde jen o desítky tisíc bytů, tu jde o statisíce bytových jednotek a my si netroufáme to číslo ani veřejně říci, abychom nepoškozovali dobrou pověst našeho národa. Jedno je však přece obecně známo: že průměr našeho národa vyniká velikou inteligencí, že se velmi dobře a skutečně i vkusně odívá, že za normálních poměrů se dobře stravuje, aspoň co do množství potravin, avšak bytová kultura - a to někdy i u lidí zámožných - je velmi nízká. Jako lékař prošel jsem mnoho bytů na venkově i v městech, také v Praze, a to ve vnitřní části i na periferii. Kolik bytů je, které nemají koupelny, nemají vlastní záchod, předsíň, nemají po celý rok jediný sluneční paprsek, ale nemají také ani přímého světla, jsou vlhké, a kolik bytů skládá se jen z jediné místnosti, v níž bydlí nejen několik osob z jedné rodiny, ale i cizích, a to osoby dospělé s dětmi, nemocné se zdravými a pod. Nejsmutnější závěry o budoucnosti našeho národa musí si učiniti ten, kdo těmito byty prochází.

Nevyhovují však ani t. zv. byty moderní, které byly zřizovány po minulé válce, a to často i za vydatné podpory státu. Dali jsme si zákon na podporu stavebního ruchu, který podporoval zřizování tak zv. malých bytů. Největší omyl, jaký se mohl státi! Malý byt není k ničemu. Zákon měl budování malých bytů zakazovat a nikoliv nařizovat. Za nejmenší bytovou výměru považujeme pro rodinu s dětmi, a jiných rodin by přece nemělo být, tři pokoje - mimo kuchyň a ostatní příslušenství. Tímto směrem musí být zaměřena naše bytová politika. Tedy nejen 125.000 nových bytů do roku 1948, jak je slibováno ve vládním programu, ale i bytů skutečně vyhovujících a v počtu větším než odpovídá počtu bytů zničených válkou.

Náš národ bydlí nejen špatně, ale k tomu ještě draze. Zatím co v Anglii neb ve Švédsku se pohybuje náklad na bydlení mezi 10-20 % středního výdělku, činí u nás tato položka 25, 30, 35, a někdy dokonce i 50 % příjmů. V celé naší budoucí bytové politice musíme usilovati o to, aby náklady na bydlení nečinily více než pětinu příjmů, to jest 20 %.

Jak dosáhnouti tohoto zlevnění? Rozhodně ne tak, že každému majiteli domu se prostě nařídí vybírat menší činži. Musíme doznat, že jsou sice domy, které nesou pěkný výnos, ale je také řada domů, které nenesou ani haléře. Bude třeba důkladné revise činžovních kalkulací, avšak klíč k situaci je někde jinde. V plánovaném stavebnictví, v levném úvěru a v odstranění pozemkové renty. Jsme v době, která nemilosrdně odstraňuje bezpracné důchody. Mezi ně patří pozemková renta na prvním místě. Jestli někdo postavil ve vnitřní Praze dům, kde zaplatil 20 až 25.000 Kčs za sáh, a v jednom případě bylo zaplaceno dokonce 60.000 Kčs za sáh, pak v tomto domě nebude nikdy a nikdo bydlet za snesitelnou cenu. Další příčinou je drahý úvěr. Zde je podstatná naděje, že po pronikavém snížení úrokové sazby a po zjednodušení v našem peněžnictví, bude moci být i pronikavě snížen stavební a hypotekární úvěr. Dále je třeba plánovitosti. Nevolám po šablonovitosti, volám však přece po určitém počtu propracovaných a propočítaných typů a po tom, aby stavebník nebyl vydán na pospas podnikateli. A především je třeba, abychom si napříště uvědomili, že jednotlivci budou stavěti rodinné domy, avšak veliké činžovní domy bude stavět výhradně stát, obce, družstva a podniky. A tu je třeba velkorysého státního plánování, které přinese také skutečné zlevnění, avšak nejen zlevnění, nýbrž i zkrášlení našich obcí a bude tak učiněn konec v libovůli vkusu jednotlivců.