Před několika dny kolega ministr dr. Clementis
požádal váš zahraniční a
branný výbor, aby vám doporučil ratifikaci
smlouvy o přátelství, vzájemné
pomoci a mírové spolupráci mezi Federativní
lidovou republikou Jugoslavií a republikou Československou.
Oba výbory jednomyslně jeho návrhu vyhověly.
Dnes předstupuji před vás já, abych
vám v této slavnostní schůzi a v této
slavnostní chvíli doporučil provést
ratifikaci smlouvy s našimi slovanskými bratry. Jsem
přesvědčen, že vaše rozhodnutí
bude stejně spontánní, jako tomu bylo v obou
vašich výborech. Zástupci politických
stran budou můj návrh podporovat jistě výmluvněji,
než bych to dovedl já.
Budiž však i mně, nepolitickému mluvčímu
naší zahraniční politiky, dovoleno,
abych projevil upřímnou radost a vděčnost
z toho, že se mi dostalo cti vám smlouvu předložit.
Naše láska k národům Jugoslavie je stará,
věrná a při tom věčně
mladá. (Potlesk.) Já sám jsem od nejútlejšího
dětství žil v krásné atmosféře
jugoslávsko-českého přátelství.
To bylo následkem příbuzenských vztahů
k prvnímu presidentu naší milované vlasti.
Smlouva, kterou vám dnes předkládám,
byla již jugoslávskou skupštinou schválena
ve schůzi neméně slavnostní než
naše schůze dnešní.
Smlouva tato, paní a pánové, je dějinně
předůležitým výsledkem všech
těch radostí, starostí, utrpení, vítězství,
pokoření a skoro zmrtvýchvstání,
které naše národy tak intensivně prožily.
Evropa vstupuje dnes do nové a já pevně věřím,
do definitivní fáze své úžasné
historie.
My Slovani jsme se konečně našli, a jak praví
naše píseň, "už se nenecháme".
(Potlesk.) Konečně nadešla chvíle,
kdy v záři nově nabyté svobody, následující
po velkém spojeneckém vítězství
nad zlým Německem, můžeme se skromnou,
ale hlubokou důvěrou prohlásit My Slované
po neskonalých útrapách a obětech
předstupujeme před tvář světa
sjednoceni a odhodláni žít svůj národní
život tak, jak je to naším svatým právem
a naší svatou povinností. My chceme jen to,
co je naše. S ostatním světem chceme žít
v spolupráci a přátelství jako rovný
mezi rovnými.
Nepodceňuji nikterak zásluhy všech ostatních,
kteří nám k tomuto spojení přispěli,
když obzvlášť vděčně
vzpomenu našeho velkého spojence Sovětského
svazu, k němuž nás Čechoslováky
víže podobná smlouva, jakou budeme přeochotné
za malou chvíli svázáni s Federovanou Jugoslavií.
Je to jen další logický a nesporný článek
slovanského řetězu ukutého u Stalingradu,
v Banské Bystrici, v Bělehradě, v Praze a
v horách a lesích slavných Titových
partyzánů. Vy všichni jste byli svědky
návštěvy tohoto velkého vojevůdce,
Slovana a pobratima v naší krásné Praze.
Tehdy Praha promluvila řečí jásavě
jasnou. Mně laskavosti předešlé vlády
a jejího předsedy Fierlingra bylo dopřáno
být členem delegace, která návštěvu
opětovala. A tak jako Praha promluvil i Bělehrad.
Jeli jsme do Bělehradu jako domů a poctěni,
pohoštěni a pohlazeni vrátili jsme se domů.
Viděli jsme jizvy, které našim bratrům
způsobil urputný, zlolajný a perfidní
hitlerovský Teuton. Viděli jsme však také
hrdinství, odhodlanost a slávu nové Jugoslavie
a bylo nám všem zcela jasno, že stát se
jednou provždy spojenci těchto hrdinných bojovníků
a pracovníků bude pro nás ctí, radostí
a dlouho toužebně očekávaným
vydechnutím. (Potlesk.)
Jménem vlády republiky Československé,
jménem svým a jménem svého kolegy
dr. Clementise prosím vás, paní a
pánové poslanci ústavodárného
Národního shromáždění,
abyste, vyslechnuvše vývody řečníků
dalších, dali svůj souhlas k ratifikaci smlouvy,
kterou vám předkládám a která
bude stěžejnou zárukou našim dvěma
zemím proti ještě jednomu útoku našeho
společného odvěkého nepřítele
Friedrichova, Bismarckova, Vilémova, Hitlerova Německa.
Zdar bratrské Jugoslavii a jejímu slavnému
maršálovi Broz-Titovi! (Hlučný potlesk.)
Zdar republice Československé a jejímu presidentu
Edvardu Benešovi! (Hlučný potlesk.)
A konečně zdar spojenectví, bratrství
a všemožné spolupráci mezi slovanskými
signatáři této smlouvy! (Hlučný
potlesk.)
Předseda: Dalšími přihlášenými
řečníky jsou pp. posl.: Joža David,
Vojta Beneš, Novomeský, Vičánek,
dr. Bugár a Švermová.
Uděluji slovo prvnímu přihlášenému
řečníkovi, panu posl. Jožovi Davidovi.
Posl. Josef David (uvítán potleskem):
Pane předsedo, paní poslankyně, páni
poslanci!
Prožíváme velikou historickou dobu. Rodí
se nový svět a v něm se také uskutečňují
ideály a sny největších synů
slovanských národů. Slovanské národy
si podávají ruce, kladou pevné základy
k slovanské vzájemnosti a slovanskému bratrství
a chtějí společně pracovat k vítězství
světové demokracie a pomáhat v organisování
mírové světové politiky.
V hrozných válečných dnech v prosinci
roku 1943 jsme potvrdili smlouvou s bratrským Svazem sovětských
socialistických republik své věrné
a věčné přátelství s
jeho statečnými národy a s jeho krásnou,
velikou zemí. (Potlesk). V květnu tohoto
roku byla podepsána smlouva mezi Federativní lidovou
republikou Jugoslavií a republikou Československou
o přátelství, vzájemné pomoci
a mírové spolupráci. Tato smlouva má
býti v dnešní schůzi ústavodárného
Národního shromáždění
schválena a jsem šťasten, že o ní
jednáme za přítomnosti pana vyslance Jugoslavie
dr. Darko Černeje. (Shromáždění
povstává a s hlučným potleskem se
obrací k vyslanci dr. Černejovi.)
Tři slovanské státy svázané
smluvami, a což je důležitější,
spojené láskou svých národů
budují pevnost pro obranu své státní
a národní svobody a v případě
napadení nepřítelem si poskytnou vzájemnou
pomoc. Je naším vroucím přáním,
aby k této slovanské trojici přistoupily
ještě i další dva slovanské národy,
Bulharsko a Polsko. (Potlesk.)
Dovolte, abych při této příležitosti
uvítal nedělní bratrský a smířlivý
projev pana zahraničního ministra republiky Polské
Rzymowského, ve kterém zdůraznil nutnost
dorozumění obou bratrských slovanských
národů. (Potlesk.) I my Čechoslováci
si toho vroucně přejeme. Opravdová slovanská
vzájemnost však musí spočívati
také v tom, že každý ze slovanských
národů bude respektovati svrchovanost, územní
práva a životní zájmy druhého
slovanského národa. (Potlesk.)
Smlouva československo-jugoslávská vyjadřuje
spojenectví a přátelství vrozené
jako příbuzenský svazek dvou upřímných
bratří. Toto hluboké přátelství
má své kořeny v společném slovanském
původu, je posvěceno dějinami národů
obou zemí, které měly svou částečnou
i obdobu, a je zpečetěna společně
prolitou krví za svobodu. Srbové měli svoje
Kosovo, my svou Bílou horu. Po staletích jsme se
osvobodili zpod cizího panství.
Když vědomí slovanské příbuznosti
se zrodilo a vzešlo v obecnou platnost, bylo patrno, že
naši myslitelé zasáhli hluboko do duchovního
světa jihoslovanských bratří. Vzpomeňme
Dobrovského, Pavla Šafaříka, vzpomeňme
romantického zápalu Jana Kollára. Už
před 150 lety bylo u nás vědomí příbuznosti
s jižními slovanskými kmeny pevné a
rostlo pozvolna k srdečnému a upřímnému
bratrství. Slovanský sjezd, konaný v Praze
r. 1848, zájem Havlíčkův o věci
jižních Slovanů, všeobecné vzrušení
z dob zápasu Srbů o vymanění ze jha
tureckého, pronikání vědomí
o nutnosti jednotného slovanského postoje odbojného
proti německému imperialismu, to vše nás
spojovalo v jednu bojující slovanskou rodinu. Také
konkretní zásahy českých politiků
ve prospěch Srbů a Chorvatů, zejména
světově významné vystoupení
Masarykovo ve velezrádném procesu záhřebském
a Friedjungově procesu vídeňském,
spěly k tomu, aby se náš lid seznámil
a sblížil s lidem slovanským z evropského
jihu, aby v brzku utvořil i společnou linii politickou,
vedoucí k osvobození Slovanů někdejší
monarchie ze společného jha.
Balkánská válka r. 1912 znamenala takové
vzepětí sympatií našeho lidu k jižním
Slovanům, že se habsburská monarchie cítila
až politicky ohrožena. A ve světové válce,
kdy deptáno bylo malé Srbsko, spolupracuje Tomáš
Garrigue Masaryk za hranicemi s představiteli Srbů,
Chorvatů a Slovinců, doma se pak tvoří
vnitřní fronta Čechů a Jugoslovanů
aby se kulturně a politicky postavil jednotný šik
bořitelů starého a budovatelů nového
světa. Jen si vzpomeňme, kolik našich lidí
odmítlo tehdy bojovati proti Srbům a kolik jich
vstoupilo do jihoslovanských řad a zejména
do dobrudžské divise! Tak naše přátelství
bylo již za první světové války
zpečetěno společně prolitou krví
za svobodu. Stali jsme se spojenci dávno dříve,
než došlo r. 1920 ke spojenecké smlouvě.
Vznik Československa znamenal zároveň i vznik
Jugoslavie. Dva státy slovanské se už ve svém
zrodu sblížily k dvojnictví, a prošly-li
dalšími lety novým utrpením, srostly
jejich bratrské vztahy ještě více a
pronikavěji.
Pro nás Čechoslováky započala druhá
světová válka Mnichovem. Jugoslávský
lid v masách tehdy osvědčil své přátelství,
a kdyby na něm záleželo, byl by tehdy prokázal
své sympatie i činem. (Potlesk.)
Paní a pánové, půl druhého
roku své emigrace jsem prožil v Jugoslavii. Mohu proto
dosvědčiti, a se mnou řady těch, kteří
se po svém šťastném úniku z dosahu
nacismu dostali na jugoslávskou půdu, jakého
se nám tam tehdy dostalo krásného přijetí.
Jugoslavie se dostala do války až r. 1941, kdy lid
zúčtoval s politikou dřívějších
zrádných vlád. Hrdinství, které
ukázala proti přesile, bylo nesmírné.
Ale ještě podivuhodnější byla nezlomnost
jugoslávského lidu a jeho odpor proti okupantům.
Pod vedením maršála Josefa Tita jugoslávský
lid se v těžkých a vyčerpávajících
bojích osvobodil a zbavil zemi nacistických vetřelců.
Ano, splnila se prorocká slova velikého chorvatského
básníka Vladimíra Nazora, který ve
svých sedmdesáti letech šel do hor mezi partyzány
a volal: "Čujte me, čujte, djeco te naše
drevne zemlje; dan pobjede nek bude dan ljubavi! Nek driemlje
osvete duh! U tamnu noč pada mržnja stara. Strah leži
na dnu groba. Ja gorim ko lomača na pragu novog doba i
viest vam nosim slavnu." "Slyšte mě, slyšte,
děti té naší starobylé země;
den vítězství nechť je dnem lásky!
Nechť zhyne duch pomsty! V tmavou noc padá stará
nenávist. Strach leží na dně hrobu.
Hořím jako hranice na prahu nové doby a zvěst
vám nosím slavnou."
Paní poslankyně a páni poslanci! Dnešní
Československo a dnešní Jugoslavie jsou na
prahu nového vzestupu a hledí k sobě v posílené
důvěře starých vztahů; mají
společné úkoly očistné a reformní,
společné zájmy budovatelské a tvůrčí.
Nedávné společné utrpení československého
lidu a Jugoslavie prokázalo, že stejný, společný
osud jim je předepsán pro vývoj v budoucnosti.
My Čechoslováci vzpomínáme v této
chvíli, že naše země byly vždy a
za všech okolností přátelské
jugoslovanské myšlence a jugoslávskému
lidu. S pýchou také konstatujeme, že mnoho
velkých synů Jugoslavie u nás vyrůstalo
a s námi společně pracovalo na díle
obnovy světa k lepšímu. V obdivu k heroismu
krve a ducha, který je vlastní jugoslávskému
lidu, si připomínáme, že v tomto znamení
musíme řídit své kroky i v budoucnosti.
Dne 9. května t. r. bylo v Jugoslavii oslaveno po prvé
výročí vítězného skončení
války, z níž vzešla nová slavná
a veliká Jugoslavie. Je hluboce symbolické, že
téhož dne byla v Bělehradě podepsána
československo-jugoslávská smlouva, kterou
se slavnostně prohlašuje přátelství
a spojenectví obou sesterských zemí a jejich
bratrských slovanských národů. Nechť
toto jejich přátelství a spojenectví
s velikým a nám drahým slovanským
spojencem, Svazem sovětských socialistických
republik, roste a sílí nejen k jejich, ale také
k obecnému prospěchu světového míru!
(Potlesk.) Neka živi svobodna demokraticka i bratska
Jugoslavija! (Potlesk.) Nechť žije československo-jugoslávské
věcné přátelství! (Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan posl.
Vojta Beneš.
Posl. Vojta Beneš (uvítán potleskem):
Pane předsedo, paní a pánové!
Byla mi dopřána radost, abych jménem svého
klubu promluvil k záležitosti schválení
smlouvy, která leží na vašich stolech.
Vzpomínám při té příležitosti
na 26. říjen roku osmnáctého, kdy
jsem ve slavné filadelfské Independency Hall stál
a díval se směrem ke stolu, za nímž
stáli a seděli představitelé zemí
mezi Aegejem a Baltikem, náš Tomáš Masaryk,
polský Paderewski a řada jugoslávských
vlastenců té doby. Jak veliké byly tenkráte
naše naděje a jak větší ještě
bylo zklamání po těchto nadějích!
Tehdy v říjnu nám bylo jasno, že ve
Filadelfii se rodí něco nového, neboť
tam se ve skutečnosti narodila idea, která později
v roce dvacátém a dvacátémprvém
dala vznik Malé dohodě mezi námi, Rumunskem
a bratrskou Jugoslavií, když Polsko neuznalo za nutné
připojit se k tomuto spolku národů, vědoucích,
že přijde jednou chvíle, ve které bude
té spolupráce třeba. Je pravda, že smlouva
o Malé dohodě měla své slabiny. A
já se domnívám, že je nutno si je uvědomit,
abychom si současně uvědomili, co znamená
dnešek proti minulosti. A připomínám
předem, že my jsme na těch slabinách
a nedostatcích Malé dohody nenesli pražádné
viny. Bylo to v prvé řadě, že to byla
smlouva pouze na obranu, nikoli na vzájemné vybudování,
o kterém mluvil právě poslanec Jožka
David. Smlouva na obranu. Neboť k této smlouvě
stačil a vždycky bude stačit jenom nepřítel.
Ale my jsme potřebovali smlouvy hlubší, nejenom
na smrt, my jsme potřebovali a potřebujeme dnes
také smlouvu na život, na tvůrčí
život, který teprve vybuduje silnou Jugoslavii a silné
Československo. (Potlesk.)
Vážení přátelé, první
příčinou, proč smlouva měla
své slabiny, byla různorodost režimů,
které se ke smlouvě zavazovaly, ta různorodost,
která znamenala, že jsme nemohli být uvedeni
na jednoho politického jmenovatele, že jsme tu prostě
vytrvale stáli jako tři od sebe dosti vzdálené
celky, i když nás svazoval do společné
obrany společný nepřítel. Byla to
také další věc, která nás
poškozovala: německo-maďarské menšiny
a vnitřní problém Jugoslavie, spor chorvatsko-srbský.
To byly těžké nedostatky, že když
potom v roce třicátém zmocnila se strašná
hospodářská krise zvláště
oněch evropských států, které
zůstaly pozadu v procesu industrialisačním
za západní Evropou, tyto zemědělské
státy, zase mezi Aegejem a Baltikem, první podlehly
hospodářskému nátlaku Německa,
když Německo nabídlo Jugoslavii, Maďarsku
i Rumunsku jakýsi hospodářský monopol
na výměnu vzájemných statků.
Bylo patrno a každému jasno, že tato hospodářská
slabost a toto hospodářské ovládnutí
jihovýchodní Evropy bude brzy následováno
ovládnutím politickým, jak se skutečně
již v roce 1939 stalo. Už od r. 1934, když byl
zabit Alexandr. Karaďorděvič, už od r.
1938, kdy z rumunské politiky ustupuje Titulescu, nastává
fašisace obou zemí, která přirozeně
skončila prohrou Malé dohody ve chvíli, kdy
měla ukázat svou sílu. O tu vnitřní
sílu usilujeme dnes, a jak pevně doufám,
už ji dosahujeme a jistě dosáhneme. Že
došlo k hospodářskému ovládnutí
jihovýchodních evropských zemí, na
tom nesou svůj podíl západní demokracie,
které v hospodářské tísni těchto
malých jihovýchodních států
nepřispěly jediným pohybem ruky na pomoc
malým národům. Naše státy byly
vydány na milost a nemilost hitlerovskému nacismu.
O slabosti, která vyrůstala ze srbochorvatského
problému, o slabosti, která vyrůstala z těch
8 či 10 milionů německých menšin,
jež rozvracely naše vnitřní režimy
a v těžké chvíli udeřily své
státy do hlavy - o tom jsem se již zmínil.
Mezi dneškem a minulostí, o které jsem právě
mluvil, leží druhá světová válka.
A tak jako jsem v r. 1926 se vzrušením poslouchal
muže, který přednášel ve Filadelfii
v Independency Hall proslulou proklamaci států mezi
Aegejem a Baltikem za přítomnosti presidenta Osvoboditele,
zrovna tak jsme se chvěli vzrušením, když
po vystoupení neblahého generála Mihajloviče
se zjevil během druhé světové války
na scéně muž, jemuž se někde říkalo
Broz, jinde Tito. Byl to člověk nám i světu
dosud neznámý. Jenom ta nesmírná odvaha,
již projevil, a plán, se kterým přicházel
k svému boji, ideologický plán, který
přinesl do zápasu o lepší jihovýchodní
Evropu, nás zprvu udržoval v trvalém napětí:
Ale jak dny a měsíce míjely, viděli
jsme, že před námi vstává silný
vůdce, který ví, kam směřuje,
k čemu míří, a který má
za sebou nesmírnou a nezměřitelnou sílu,
sílu jugoslávského lidu. (Potlesk.)
Byl to on, který se ve svém zápase opřel
o sílu Sovětů, jejich armád a jejich
velkého vůdce, byl to on, který si uvědomil,
že Jugoslavie musí být uvedena na to, čemu
říkáme "společný politický
jmenovatel", že musí býti zařazena
do systému demokratických a socialistických
států. (Potlesk.) Byl to pevný program,
který Tito jako velký jugoslávský
ideový vůdce do svého zápasu vnesl
a zač se bila tak slavně jeho partyzánská
jugoslávská armáda.
Je nutno v této chvíli vzpomenout nesmírných
obětí, které Jugoslavie, ta hladová
a na mnohých místech tuberkulosní Jugoslavie,
ta země skal a kamení, dovedla přinést
velké myšlence nové Evropy a nového
světa. (Potlesk.) Její oběti nemohou
býti zapomenuty a já se v hluboké úctě
skláním před všemi, kdož je přinášeli.
Tito, maršál Jugoslavie, vyrůstal ve vývoji
těch šesti let na velkou historickou postavu, která
zůstane nejenom chloubou jugoslávského lidu,
nýbrž velkou postavou všeho Slovanstva i ostatního
pokrokového světa.
Federalistická lidová Jugoslavie stojí před
námi dnes zcela jinak, než kdysi stála: bojujíc
pravou rukou s nepřítelem, budovala současně
ne sice "levou" rukou, ale poctivou druhou rukou proces
socialisace a demokratisace Jugoslavie, aby se postavila na tutéž
základnu, na které stojíme i my, na základnu
socialismu a demokracie. Proto je nám nová Jugoslavie
tak blízká, protože už to není
Malá dohoda, už je to veliká, převeliká
dohoda, za níž stojí také sovětské
Rusko. (Potlesk.) Jsme si dnes všichni tak blízcí,
protože je to nejenom dohoda hospodářská
a vojenská, nýbrž i proto, že je to konec
konců také dohoda duchovní, neboť smlouva
mluví o budoucí mírové práci,
na kterou tolik spoléháme a která musí
být konána věrně a oddaně celým
naším lidem, celým naším národem.
Úzká spolupráce v přátelském
svazku se Sověty povede nás do nové slovanské
jednoty. Budeme státy svou vnitřní skladbou
blízké, a i když nás světová
válka - nezapírejme si to - těžce poranila
mravně všechny, i když máme na svém
těle těžké rány, zaviněné
strašným okupantským režimem máme
naději, že společnou prací dojdeme k
nové velikosti a nové duchovní a mravní
síle. Budeme-li věrni sami sobě, jak se to
jeví v některých okamžicích našeho
společného života - a kéž by to
bylo trvalou vlastností naší politiky všech
stran Národní fronty (Potlesk.) - dojdeme
k novému úspěchu. Věrni sami sobě,
věrni svému jugoslávskému spojenci
a sovětskému příteli, nastupujeme
novou cestu. Kéž by jednou nový básník
mohl o ní opakovat slova Nerudova, "že tu stojí
každý náš národ spravedlivý
jak bílý Bůh".